#tento soubor přeložil Vachy - http://vachy.moje.cz
{100}{}{Vidíš smutného, postaršího muže.}
{101}{}{Vidíš Davea, "Pana Depresi."}
{102}{}{Vidíš mrzutého, postaršího muže zhruba kolem šedesátky. Má větrem ošlehanou tvář a vypadá, jako kdyby měl starosti kvůli nějaké hrozbě.}
{103}{}{Oh. Nevšiml jsem si vás.}
{104}{}{Nevidíš mne? Nejsem žádný skrček.}
{105}{}{Vypadáš smutně. Proč to?}
{106}{}{Půjdu, pa pa.}
{107}{}{To je v pořádku, všichni se občas zamyslíme. Koukám, jsi nějaký skleslý. Můžu se zeptat proč?}
{108}{}{Jo, jasně. Proč seš takovej skleslej?}
{109}{}{Mam tě příště přetáhnout polenem, aby sis mne všiml nebo co?}
{110}{}{No jistě. Právě jsem si vzpomněl, že mám být někde úplně jinde.}
{111}{}{No jo, zkurvilo se to -- mně se to kurví furt.}
{112}{}{Uh... asi že půjdu.}
{113}{}{Jako co?}
{114}{}{Zajímavý postoj. Co je příčinou?}
{115}{}{Vlastně ti chci říct, že mám být jinde.}
{116}{}{Narodil jsem se předčasně, o dva měsíce.  Když mi byl jeden rok, upustili mne na verandě. Když mi byly dva, dostal jsem zápal plic. Když mi byly tři, dostal jsem plané neštovice. Když mi byly čtyři, spadl jsem ze schodů a zlomil si šest žeber. Když mi bylo pět, můj strejda byl rozdrcen vodním melounem.  Když mi bylo šest, rodiče mne přetáhli lopatou po hlavě. Když mi bylo sedm, moje domácí krysa mi ukousla ukazováček.}
{117}{}{Je, myslím, že slyším někoho volat. Už jdůů...!}
{118}{}{To je smutný, fakt.}
{119}{}{To bylo špatný, bez diskuse. Teď je to lepší, ne?}
{120}{}{Tý brďo! Jsem rád, že nejsem na tvém místě!}
{121}{}{Ok, už si udělám obrázek. Co tě trápí momentálně?}
{122}{}{Je mi strašně líto, žes zažil v životě tolik bolesti. Doufám, že nyní je to lepší.}
{123}{}{Počkej chvilku. Úplně mi vypadlo, že musím jít udělat něco jinýho.}
{124}{}{Panečku, to je pech -- já ho mám taky v jednom kuse.}
{125}{}{Co se ti děje teď?}
{126}{}{Už mi někdo říkal. Zdar.}
{127}{}{Tak o co tu jde teď, co tě tak otravuje?}
{128}{}{Opravdu nemám zájem poslouchat něco takového. Myslím, že radši půjdu.}
{129}{}{Dobrá, cestoval jsem sám přes poušť, když tu náhle moje brahmíny padli mrtvé k zemi. Potom mi došlo, že mám málo vody, a že jsem nepil už nějakou chvíli. Potom mne začaly bolet kosti, hlava, střeva a dostal jsem tuhle vyrážku, takže jsem nemohl jít dál.
 Byl čas odplížit se zdechnout do houští.}
{130}{}{Ja... uh... ty... Máš děti a ženu?}
{131}{}{Už ani slovo. Jdu pryč.}
{132}{}{Už nechci nic slyšet. Musím se odsud dostat pryč a hlavně daleko od tebe. Tak čau.}
{133}{}{Prosím, řekni, že jsi neměl děti.}
{134}{}{Ne. Když mi bylo dvaadvacet, tak taková divná houba začala růst na mém pindík-....}
{135}{}{Arrgh! Už dost! Odcházím!}
{136}{}{Zadrž! Nechci to vědět!}
{137}{}{Oh. Ahoj. Co pro tebe můžu udělat?}
{138}{}{Uh, cos to posledně vykládal za historku?}
{139}{}{Promiň. Jdu pryč.}
{140}{}{Zajímalo mne, jestli mi  zopákneš svoji zkazku.}
{141}{}{Momentík, vypadals jako někdo jiný, omyl.}
{142}{}{Konečně, můj čas nadešel. Zabiješ mne?}
{143}{}{Ale jo.}
{144}{}{Ne.}

{145}{}{Když mi bylo osm, mého pejska Spajka zajel traktor. Když mi bylo devět, matka přišla o ruku kvůli vzteklýmu brahminímu samci. Když mi bylo deset, moji sestru roztrhali psi. Když mi bylo jedenáct, můj děda se sám zabil, protože byl vošklivej. Když mi bylo dvanáct, zabila se moje babka, protože byla vošklivá. Když mi bylo třináct, můj táta si v opilosti vypíchl oči vidlema.}
{146}{}{Když mi bylo čtrnáct, můj brácha ztratil ruku kvůli klokanovi. Když mi bylo patnáct, moje teta se udusila kuřecí kůstkou. Když mi bylo šestnáct, mého bratrance zakousl jezevec. Když mi bylo sedmnáct, usekl jsem si palec na noze motykou. Když mi bylo osmnáct, mému tátovi ujel pravou nohu ten samej traktor, co zajel mýho pejska. Když mi bylo devatenáct... }

{147}{}{Takže, seděl jsem na poušti a čekal, až smrt ukončí mojí mizernou existenci,
 když tu se objevila tlupa deathclawů. Hm, pomyslel jsem si, a je to tady. Teďka umřu. Ale... osud měl ještě jeden krutý trumf v rukávu.}
{148}{}{Jak vidíš, deathclawové mě nezabili. Místo toho mi dali vodu, vzali mne sem, dali mi tuhle místnost, jídlo, umyli mne a teď mne nechtějí nechat odejít. Já vím, že si mne šetří z nějakého neznámého, příšerného důvodu. Stále jim opakuju, že bych asi pravděpodobně chutnal lépe, kdybych byl hubený a libový, ale oni nic. Oni se jen usmívají -- pokud to tak vůbec lze říct -- a plácají mne po hlavě a říkají 'Žádný strachy, čéče, bude to lepší.' Ha! Oba víme, co tím myslí.}
{149}{}{Každopádně, aby to bylo co nejhorší, začali mi dávat nějaké prášky. Cítil jsem se nějak lehký, takže jsem je přestal brát -- a to je dobře, že jsem to udělal. Myslím, že to byly nějaké oblbováky, protože jsem po nich měl pocit, jako kdyby věci nebyly tak špatné, jako skutečně jsou!
 To je ale jedno, tohle je všechno. Jen čekám na zvonek k večeři, pak začnou hodovat na mém tlusťoučkém těle.}