Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Imperator - Válka. Válka je stále stejná

Poslední povinnost

Úvod

Úterý, 20. října 2077, 9:20, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Po vzorně vyčištěných chodbách po zuby ozbrojené základny prezidenta Spojených států amerických se od rána proháněli důstojníci, úředníci a vojáci Enklávy. Světla na stěnách svítily jasně žlutou barvou, což znamenalo, že veškerý personál vnitřního okruhu, do kterého patřila Enkláva, letecká základna v Los Angeles, raketová základna Peterson a štáb prezidenta byl uveden do stavu bojové ostražitosti. Rubusní dveře se znakem americké orlice se otevřely a do prezidentské pracovny připochodoval podsaditý důstojník a ve vzorném pozoru zasalutoval. Pod dobu několika úderů srdce pozoroval kožené otáčecí křeslo za masivním dubovým stolem. Po několika okamžicích se otočilo a zjevilo již prošedivělého prezidenta Lawrence s tlustým doutníkem sevřeným ve rtech. Když se křeslo otočilo ke stolu, obrazovka, kterou doposud pozoroval se vypnula a zasunula do stropního prostoru. Důstojník v khaki uniformě, naraženou kšiltovkou a pěti vyblýskanými hvězdami na frčkách přistoupil blíže a položil na desku stolu kožené desky, které sebou přinesl.
"Něco nového generále Sharpe?" otázal se prezidentův chraptivý hlas.
"Vše pokračuje podle rozkazů pane." odpověděl generál a ruce dal za záda. "Skupina alfa a polovina skupiny beta byla přesunuta a obsadila vaulty 2,4,6 a 9. Zbytek bude přesunut do týdne. Prioritní skupiny druhé třídy zatím nebyli informovány pane."
"Výborně generále. Byly nějaké potíže?" zeptal se zvědavým tónem Lawrence.
"Několik skupin místních obyvatel bylo znepokojeno, když viděli, jak se vaulty obsazují a na několika místech způsobily šarvátky s národní gardou a policejními jednotkami pane. O vzbouřence již bylo postaráno." Generál položil ruku na desky na stole, které tam před chvílí položil. "Toto jsou podrobnější informace k operaci Purgation pane."
"Děkuji generále, můžete jít." Sharp zasalutoval, udělal čelem vzad a odešel na rušné chodby. Prezident nechal desky ležet a znovu se v křesle otočil. Obrazovka vyjela ze stropního krytu. Hlavní zpráva na CNN zněla: Potyčky obyvatelstva s ozbrojenými složkami skončili střelbou do davu a smrtí desítek lidí.

Pátek, 23. října 2077, 6:02, Vojenská základna v San Franciscu, Stát Kalifornie

San Francisco bylo místo, kde se nacházelo obrovské přístaviště válečných lodí. Také letiště pro stíhače a taktické průzkumníky a spousta menších vojenských základen pro mariňáky, NG (národní gardu) MP (vojenskou policii) a mimojité i pro A2, úderný tým Bratrstva oceli. Město se teprve probouzelo do ranní mlhy a základna ve west endu již byla na nohou. Sídlila ve starém rekonstruovaném podzemním krytu z dob studené války. Na základně byly dvě jednotky mariňáků a úderný tým A2. Alarm zvonil a vojáci narychlo prováděli svou ranní hygienu a oblékali se do uniforem. V šest hodin a pět minut byla osádka nastoupena ve velké prostorné síni, do které průzory pronikalo ranní slunce. Před velkoplošnou obrazovkou stál plukovník Brett Parks, velitel základny a paladin druhého řádu. Sám si nikdy nemyslel, že by se během jeho vojenské kariéry mohlo stát, že by skončil jako úředník, ale zranění a jeho psychická situace, která mu sotva dovolovala zastávat post velitele základny ho upoutala do křesla v kanceláři. Přesně před dvěma lety a třemi měsíci totiž ztratil to, co jej dělalo velitelem Parksem. Otočil svůj vrásčitý obličej směrem k vojákům a odkašlal si.
"Mariňáci si půjdou zaběhat, seržant už na ně čeká." Následovala pauza, během které se dvě jednotky v maskáčích woodland přesunuli na buzerplac na povrchu. Když se zavřeli dveře, předstoupil Parks před paladiny. Pohled na jednotku A2 byl bolestný. Činili jej takovým dva příslušníci Enklávy, kteří byli přiděleni ke každé jednotce Bratrstva již od roku 2066. Žádný vojenský orgán nikdy Bratrstvu nesdělil účel těchto přeřazení. Prý jde jen o to, aby byla Enkláva vojensky zkušenější. Parks si ale vždycky myslel své. A vůbec se mu nelíbilo, co si myslel.
"Stráže odejdou. Aktivujte izolativní režim." Parks pokynul strážím a ty odešli. Dveře se hermeticky uzavřely a byl aktivován malý generátor elektromagnetického pole, který vyřadil veškerou elektroniku v místnosti, kromě světel, počítače, obrazovky a Parksova komlinku. Znamenalo to, že bylo nemožné, aby došlo k úniku informací. Muži v místnosti viditelně znervózněli. Pravděpodobně jde o něco důležitého.
"Před deseti minutami jsme obdrželi kódovanou depeši z Pentagonu. Á dvojka dostala úkol prioritního stupně 5. Tímto vyhlašuji červený stupeň. Poručíku, jednotka bude do deseti minut připravena v plné polní. Nahoře na vás bude čekat vrtulník, který vás dopraví na Poseidon Oil." Jednotka se okamžitě dala do pohybu. Vojáci se přesunuly do místnosti 13 a okamžitě se začali soukat do energozbrojí. "Poručíku, na moment…" Řekl Parks a pokynul veliteli jednotky. Parks se postavil za taktický stůl před obrazovkou, na které byly satelitní snímky z města Seattle, kde ozbrojené složky pobili desítky občanů. poručík se postavil naproti Parksovi a díval se na něj čekajíc na slova, která mu chce plukovník sdělit. "Andrew, chci, abys něco věděl."
"Ano pane." Reagoval poručík. Byl střední postavy, měl krátce střižené zrzavé vlasy a jeho obličej pokrývaly pihy.
"Jde do tuhého poručíku. Prezident obvykle nejedná takhle na vlastní pěst."
"Rozkaz vydal Lawrence?" Zeptal se překvapeně poručík.
"Přesně tak. Navíc bez toho, aniž by uvědomil Washington vyhlásil bojovou ostražitost vnitřnímu okruhu."
"Proč by to dělal pane? Na kontinentu nejsou žádní nepřátelé. Poslední Číňan na Aljašce zemřel 10. ledna." Parks zaostřil zrak na poručíka a tomu najednou došlo, co plukovníkovi vrtá hlavou.
"Možností nám ubývá, že?" Zeptal se provokativně Parks.
"Myslíte si, že Lawrence něco rozjel? Bez souhlasu kongresu?"
"Lawrence je blázen. Maniakální patriot. Stejně jako americký lid, který si ho už potřetí zvolil." Parks uhnul pohledem a zahleděl do prázdna.
"Jak do toho zapadáme my pane?"
"To opravdu nevím. Ale čas ukáže, jak se věci mají." Odpověděl Parks a napřímil se. "Chci, abyste mi podával hlášení každou půl hodinu od začátku akce v 6:25. Mimo záznam."
"Ano pane." Řekl důrazně poručík a zasalutoval.
"A dejte si pozor na vaše enklávské kamarády ze skupiny. Sledujte je."
"Ano pane." Odvětil poručík a otočil se k odchodu.
"A ještě jedna věc poručíku." Zastavil ho Parisův hlas. "Hodně štěstí hochu. A buď opatrný." Poručík Andrew Parks se na něj otočil a pousmál se. "Budu tati." Znovu se otočil a odešel se připravit. Plukovník Parks se ujistil, že je místnost prázdná a dálkovým ovládáním vypnul obrazovku. Otočil se k jejímu temnému displeji a vzpomínal na hořké okamžiky roku 2074, kdy celá jeho bývalá jednotka zahynula. Snažil se zastavit slzu, která se mu spustila po lících, ale ten paladin Brett Parks, ten neohrožený voják a obávaný bojovník už je tři roky pryč.

Pátek, 23. října 2077, 9:22, Vojenský hřbitov, Washington D.C.

Přestože Ann Stevartové už nebylo dvacet let, stále si zachovala ten tak okouzlující půvab ve svém obličeji. Stála na tom samém místě, kde byla se svými přáteli před jedenácti lety a pozorovali pohřeb tří statečných vojáků Bratrstva oceli, kteří pro ní, Ricka O'Donella, George McCaskeyho a plukovníka Langa s jakýmisi důležitými plány, které se nakonec ukázaly jako zbytečné riskovali své životy. A položili je. Vojenský hřbitov ve Washingtonu se od té doby hodně rozrostl. Malé bílé náhrobky se tyčily z přesně posekaného trávníku na všechny světové strany. Ann nedokázala zakrýt slzy ve svém obličeji. Stejně tak nemohla zakrýt úsměv na svých rtech. Smála se pokaždé, když pomyslela na tu ironii. Zranění, která kdysi utrpěla hluboko v nepřátelském území ji málem zabila. Ve finále ji ale zachránila život. Oranžové paprsky ranního slunce ji prosvítaly skrz zlaté vlasy a Ann vzpomínala na rok 2074, kdy její přátelé zemřeli.

Vojenskou nemocnici opustila s tím, že již nikdy neusedne do kokpitu letounu, či vrtulníku. Aby se vyhnula amputaci, musí do konce života nosit na noze titanovou opěrnou konstrukci. Letectvo ji přesunulo na místo dispečera a koordinátora vojenských akcí letectva Spojených států amerických. Pokaždé, když měla na hlavě sluchátka, u rtů připevněný mikrofon, hleděla na jednadvaceti palcovou obrazovku s mapou severní Ameriky a komunikovala s piloty, záviděla jim. Nikdy před tím si neuvědomila, co pro ni létání znamená. Dne 13. září roku 2074 válka o sobě dala opět vědět a ukázala, že má vždy nad člověkem na vrch.
"Velitelství, požadujeme okamžitou evakuaci! Nic nezmůžeme, pošlete nám okamžitě vrtulník! Opakuji, průzkum byl neúplný, nepřítel nás překvapil, okamžitě pošlete vrtulník!" Ann hlas velitele Parkse přehlušovaný neustálou střelbou a explozemi granátů téměř neslyšela. Jednou rukou si přitiskla sluchátko k uchu, aby přenos slyšela lépe a druhou podala na svém počítači pokyn k vyslání vrtulníku UH 82 na Parksovi souřadnice.
"Rozumím veliteli, vrtulník je na cestě. Držte se. ETA je pět minut!" Řekla rázným hlasem Ann do mikrofonu.
"Rozumím. Parks končí!" Spojení bylo přerušeno. Ann si sundala sluchátka, postavila se a přes monitor zavolala na dispečera před ní.
"Můžeš poslat nějaké stíhačky, aby je kryly?" Muž u počítače se otočil a v propisce, kterou měl za uchem se odrazilo světlo ze zářivky na stropě.
"Nemám nic. Všechno je ve vzduchu." Ann zaklela a znovu si nasadila sluchátka.
"Kapitáne O'Donelli, kde jste?" Rick v kokpitu vrtulníku stiskl několik tlačítek na centrální konzoly a připravil vrtulník k boji.
"Jsme dvacet mil od cílové oblasti. ETA 4 minuty a 30 sekund." Podíval se na George na místě druhého pilota. "Jak to vypadá?"
"Všechny systémy fungují. Všude okolo je bojová zóna. Drž to trochu výš než se dostaneme k Parksovi." Odpověděl, aniž by odtrhl oči od monitoru.

"Rozumím. Pokračujte." Řekla Ann. Minuty uběhly a UH 82 se dostal k cílové oblasti.
"Jsme na místě. Je to tady drsnější, než jsme čekali!" Křikl Rick do vysílačky. Několik jednotek mariňáků a Bratrstvo tu narazilo na divizi nepřátelské pěchoty. Dole se rozpoutalo hotové peklo. Vojáci námořní pěchoty byli na ústupu a Bratrstvo se zakopalo na okraji lesa. Kdyby jim hledí přilby nechránilo oči, tak by byli piloti oslněni střelbou, která křižovala malý palouček. Vrtulník se začal třást.
"Turbulence!" Ohlásil George a zesílil stabilizátory. V tom samém okamžiku kolem nich proletěla F-28čka. Udělala vývrtku a na zpáteční cestě pokropila nepřítele.
"Budu vás krýt." Ozval se pilot stíhačky. "Vyzvedněte je a padejte domů!"

"Rozumíme." potvrdil příjem Rick. naladil si vysílačku na frekvenci Bratrstva.
"Veliteli, tady je kapitán O'Donell. Chystáme se vás vyzvednout. Poskytněte nám krytí."
"Dosedněte napravo od nás." Řekl Parks a pokračoval ve střelbě. F-28 mezitím udělala další nálet na nepřítele zakopaného v lese.
"Dosedáme. Otevři dveře." řekl Georgovi Rick. Byli dva metry nad zemí. Metr. Podvozek se dotkl zmrzlé země. Parks vstal a dal všem pokyn, aby nasedli do vrtulníku.
"Rychle! Pohyb!" popoháněl paladiny George skrz otevřené boční okno v kokpitu.
"Kapitáne. Tady je dispečer. Urychlete to. Mám tu neznámé signály severně od vás. zatím jsme nebyli schopni určit jejich původce." Ozvala se Ann a její hlas zněl i přes praskání statické elektřiny ve sluchátkách neklidně.
"Rozumím." Odpověděl Rick. Přepnul svůj vysílač na megafon. "Tak nasedat, ať už jsme pryč!" Podpořil vojáky Bratrstva. Všichni už byli na palubě kromě Parkse a desátníka Tarantina.
"Tak pojď!" Zakřičel Parks na vojáka, který stále přikrčen ostřeloval nepřítele. nad hlavami jim proletěla stíhačka. Tarantino vstal a rozběhl se k vrtulníku. Najednou se mu ale brnění u kolena rozpadlo na tisíce kousků a zbloudilá kulka mu udělala z kolena kaši. Se zoufalým výkřikem dopadl na zem a začal se svíjet. Parks mu okamžitě Přiběhl naproti stejně jako desátník Turton, který seskočil z vrtulníku.
"Sakra, nemáme čas!" Zakřičel nahlas netrpělivý kapitán O'Donell.
"Doprdele! Nepřítel na dvanácti!" Vyjekl George, když uviděl tank, který se vyřítil z lesa. To on musel vysílat ten signál. Rick okamžitě strhl knipl a snažil se zvednout vrtulník. Tank ale vystřelil a zničil celý ocas. Nákladový prostor vzplál a stroj byl neovladatelný.
"Zatraceně." Řekl až s děsivým klidem v hlase Rick, když viděl strom, ke kterému setrvačnost UH 82 hodila. Vrtulník do něj narazil a sroloval se do naprosto nepřirozeného tvaru. Piloti se na sebe ještě stačili podívat než je tank druhým granátem dorazil. Vrtulník explodoval. Všechno co Ann slyšela ve sluchátkách byl jen šum.

Anna si tento okamžik přehrávala každý den. Ten pocit bezmocnosti. Pocit, kdy věděla, že zemřeli její přátelé, se kterými se znala dlouhá léta. Už to nikdy nechtěla prožít znovu. Z armády odešla dva měsíce poté. Teď tu stojí u dvou bílých pomníčků se jmény Ricka O'Donella a George McCaskeyho a znovu to slyší. Ten šum v uších, který slyšela ve sluchátkách. Slunce se odráželo od jejích skleněných očí a ozařovalo slzy na jejích tvářích. Položila k hrobům dvě kytice růží, nasadila si sluneční brýle a odešla pryč.

Pátek, 23. října 2077, 9:35, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Místnost s taktickým stolem uprostřed a velkou obrazovkou se satelitním snímkem tichého oceánu prolínal zvuk tichých rozhovorů mezi několika nejvyššími důstojníky loajálními prezidentu Lawrencovi. Když se otevřel vedlejší vchod, který vedl přímo z prezidentovi kanceláře, nastalo hromové ticho. Důstojníci vstali a pozorovali Lawrence, který se usadil do čela stolu. Položil si ruce na okraj desky stolu a zrakem si změřil všechny přítomné. Po dobu několika tepů srdce nechal vyústit napětí. Pak si odkašlal.
"Pánové. Ta chvíle, kterou jsme tak dlouho plánovali nadešla. Věřím, že vaše loajalita i odhodlání pro věc zůstali po ty tři roky stejně tvrdé." Krátkou chvíli ticha přerušil generál Sharp.
"Stojíme stoprocentně za vámi pane."
"Děkuji vám pánové." Lawrence se zvedl ze židle a kousek odstoupil. "Je na nás, abychom udělali práci, které se Kongres tak bojí. A je na nás, abychom ji udělali dříve, než náš nepřítel." Znovu si projel obličeje všech přítomných. "Generále Sharpe, jak si stojí naše skupiny?"
"Všechny skupiny obsadily vaulty 2,4,6,7,8, a 9 pane. Poslední vrata se uzavřela dnes ve čtyři hodiny ráno."
"Kde je náš přepadový tým?"
"Jednotka Bratrstva A2 ze San Francisca je na cestě sem pane." Ozval se generál Stone. "Vybral jsem jednotku ze základny plukovníka Parkse, jak jste mi doporučil pane."
"Výborně generále." Lawrence se pousmál. "Raketové základny?"
"Dnes ráno byla na všech raketových základnách a jaderných ponorkách vyhlášena bojová připravenost. Jsme připraveni pane." Odpověděl generál Rob.
"Kde se nachází naše ponorka?" Lawrence se otočil k admirálovi Lazymu.
"Přesně tam, kde má být pane." Lawrence byl zjevně spokojen. S širokým úsměvem se otočil k obrazovce.
"Takže jsme připraveni."

Pátek, 23. října 2077, 10:20, Základna ve Spokane, Stát Washington

Slunce již vystoupalo vysoko na oblohu a skrz řídké mraky ozařovalo travnatou pláň, která se rozprostírala východně od základny pěchoty. Na parkovišti před ubikacemi stály čtyři Hummry. Několik vojáků právě provádělo jejich údržbu. Z kuchyně se linula vůně připravovaného oběda a piloti seděly v kokpitu UH-82 a ladili systémy vrtulníku. na louce, na jednom z kopečků byla hrubě vykopaná menší díra. Vedle byla do země zapíchnutá polní lopatka, na které vlála stará vojenská košile. Necelých padesát metrů opodál stál Matt. Těsně před ním voják s golfovou holí a několik metrů za nimi asi tucet dalších vojáků.
"Fajn Johnny. Zhluboka se nadechni a soustřeď se jenom na odpal." řekl Matt vojákovi do ucha. "Pěkně se napřáhni a odpal míček." Johnny zafuněl, rozpřáhl se a máchl holí. Míček obrovskou rychlostí odletěl do dálky. Spolu s ním ještě pořádný trs trávy. Míček proletěl nad vykopanou dírou, přeletěl ostnatý plot a plnou silou praštil do čelního skla prvního Hummru, které právě leštil jeden z desátníků Mattovi jednotky. Na skle se okamžitě rozlezl pavouk. Desátník v šoku ztratil rovnováhu, zapotácel se a přepadl na záda. Vojáci z louky sledovali celé představení. Skupinka přihlížející odpalu se okamžitě začala nezřízeně smát. Matt poklepal Johnymu na rameno. Ten vzteky praštil s holí o zem a zamířil zpátky na základnu.
"Kam jdeš?" zavolal za ním Matt.
"Vyleštit si boty pane." řekl klidně. Pak jeho zrak přešel na vojáky, kteří se ještě nepřestali smát. Náhle prudce zvýšil hlas. "Abych je s nima moch nakopat!" uraženě se otočil a pokračoval v těžkopádné chůzi. Matt zakroutil hlavou a otočil se ke skupince, kterou měl za zády.
"Jako malý děti." řekl. Sehnul se pro hůl a podal ji jednomu z vojáků. Ještě než si pro ni došel, ozvalo se burácení motoru. ze základny se vyřítil Hummer a zamířil k nim. Po cestě naložil Johnnyho a dojel až k Mattovi, který měl stále hůl v ruce. Byl to Hummer s právě rozbitým sklem. Z okna vykoukl desátník Donovan.
"Přišly rozkazy pane. Okamžitý přesun v plné výstroji." řekl trochu znechuceně.
"Cíl?" Zeptal se Matt.
"Spokane, centrum pane. Bouře obyvatel u vchodu do Vaultu 6." odpověděl Donovan. Matt přistoupil k autu.
"Skrčte se desátníku." Ten na Matta -již kapitána- chvíli nevědomě koukal, pak ale splnil rozkaz. Matt se rozpřáhla a několika dělovými údery vysypal sklo. Normálně by se mu vyztužené sklo rozbít nepodařilo. Když bylo ale poškozené golfovým míčkem, nebylo to už nikterak těžké. "Lépe uvidíte na cestu." otočil se k vojákům. "Tak nasedat, máme práci."

Pátek, 23. října 2077, 10:35, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Vrtulník UH-82 již několik minut kroužil nad Enklávou a bylo mu přiděleno pořadové číslo. Nebe bylo doslova zahlceno jinými vrtulníky, které přistávaly a zase odlétaly z plošiny. Na mořské hladině hlídkovaly raketové čluny a kolem Poseidon Oilu pluly fregaty.
"Je tohle normální?" Zeptal se jeden z paladinů.
"Ne." opáčil téměř okamžitě poručík Parks. Pozoroval z otevřených postraních dveří, jak z útrob základny právě vyplouvá tanker, který právě se vší pravděpodobností dolil zásobovací nádrže Enklávy po okraj. opodál již čekaly dvě nákladní lodi plné kontejnerů a připravovaly se vplout do kotviště plošiny.
"Myslíte, že se k něčemu chystají?" zeptal se paladin.
"Určitě." odpověděl znepokojeně poručík. Otočil se ke kabině pilotů. "jak dlouho do přistání?" zeptal se interkomem.
"Patnáct minut pane." odpověděl pilot. Byl pilotem ze stejné základny v San Franciscu jako poručíkova A-dvojka. Znal ho už dlouho a mohl mu věřit. Stejně jako druhému pilotovy.
"Franku?"
"Ano pane?" otázal se pilot.
"Aktivuj kameru a lítej okolo tak, abys toho natočil co nejvíc. Hlavně se zaměř na přistávací plochu plošiny a dok."
"Ano pane." odpověděl na rozkaz Frank a už sahal po ovládání. Poručíkův hlas ho ale zarazil.
"Použij vnitřní okruh vrtulníku a ať kameru ovládá manuálně Steve. Aby o nás nevěděli." Dodal poručík.
"Dobře." řekl Frank a pokynul druhému pilotovi, aby se do toho pustil. Andrew otočil hlavu, pohodlně usazenou v přilbě energozbroje, ke svému družstvu.
"Tony." řekl a přešel k paladinovi k komunikačním zařízením připevněným na zádech. Ovládání měl vyvedené na spodní stranu levého předloktí.
"Pane?" zeptal se vojín.
"Máme nějakou frekvenci, kterou Enkláva nesleduje?" zeptal se. Paladin podal příkaz na ovládání a kontroloval výsledky na interním display v jeho helmě.
"Alfa Alfa 12 pane."
"Dobře. Spoj mě s otcem." řekl Parks a dřepl si ke spojaři. Ten mezitím navázal spojení a nastavil příjem i vysílání k poručíkovi.
"Slyším." ozval se hlas plukovníka Parkse.
"Plukovníku? Za moment vám pošlu snímání enklávské základny. Je tu abnormální provoz dopravního loďstva a letectva. Přísná ochrana. Vypadá to, že se Enkláva na něco chystá."
"Už jsem něco zaslechl." řekl plukovník. Chvíli bylo ticho. "Až se dostanete dovnitř, tak vám patrně přidělí nějaký bojový úkol, na který jsou jednotky Enklávy nedostatečně vycvičené."
"Souhlasím pane."
"Až se dostanete dovnitř, tak se pokuste zjistit,m co se děje. Ale moc se v tom nešťourejte, ať si nepřivodíte problémy. Až budete moct, tak mi zavolejte přes bezpečnou linku a informujte mě o tom, co jste zjistili."
"Rozumím pane. Posílám vám videozáznam a končím." Poručík vstal a přesunul se ke kokpitu. když dorazil, pilot se zrovna otáčel, aby s Parksem mluvil.
"Pane, několik letů bylo odvoláno. Máme zelenou a jdeme na přistání." informoval ho Frank.
"Dobrá. Vypněte kameru a pošlete záznam na základnu. Použijte frekvenci Alfa Alfa 12."
"Rozumím pane." řekl Steve a pustil se do práce. Andrew se vrátil ke dveřím a pozoroval oslnivě stříbrnou konstrukci ropné plošiny, která se neustále přibližovala, jak UH-82 přistávala. Organizovaný zmatek na palubě byl stále zřetelnější. Když vrtulník dosedl jednotka vystoupila ven a seřadila se před vrtulníkem, který se opět vznesl, aby kroužil nad plošinou a uvolnil tak místo dalším. Poručík se rozhlédl a pomocí elektroniky v přilbě si přiblížil několik pohledů na okolí. Z vrtulníků se vykládaly bedny se zásobami. Náhradní součástky, oblečení, zbraně, vzduchové filtry. Všechno. Právě když pozoroval, jak obsluha veze na ještěrce bedny dovnitř, přišel k nim voják v uniformě Enklávy.
"Tudy pánové." Pokynul paladinům ke dveřím. "Prosím spěchejte." dodal a šel ke vchodu, kde si stoupnul a čekal.
"Úředníček." řekl někdo ze skupiny a všichni se vydali za svým průvodcem. Když jednotka vstoupila do předsálí východní části plošiny, na které přistáli, své zbraně museli odevzdat zbraňovému důstojníkovy, který je bezpečně uzamkl do zbrojního skladu. Pokud se poručíku Parksovi, nebo komukoliv z jednotky A2 zdála situace na povrchu chaotická, pro dění na chodbách nemohl nikdo ve své slovní zásobě nalézt ten správný výraz. Přestože byly chodby více než pět metrů široké, nebylo tam téměř k hnutí. Ještěrky a zásobovací vozy se pohybovaly po speciálních trasách mimo pěší zóny. Přesto ale byl koridor plný důstojníků, vojáků, koordinátorů a ostatního personálu. Jednotka Bratrstva se tu necítila vůbec dobře. Jak je důstojník vedl chodbou k hlavnímu výtahu, spočívaly na nich pohledy Enklávů, kteří neměli paladiny Bratrstva ani trochu v lásce. Atypický hydraulický mechanismus výtahových dveří se aktivoval a z výtahu vystoupilo několik vojáků v enklávských energozbrojích. Důstojník vstoupil a poaladinové ho následovali. Poslední se trochu hrubě, i když nechtěně, otřel o vystupující bojovníky. Oba se na sebe otočili a jejich pohledy se skrz přilbové displaye střetly v nelítostném souboji.
"V pořádku Larry." vmísil se Andrew a vzal paladina za ruku. Sokové na sebe ještě chvíli hleděli a pak se jejich pohledy rozešly. Když se výtahové dveře zavřely, teprve si uvědomili, jaký byl nahoře rámus. Tony si dokonce poklepal na zvukové senzory své energozbroje v domnění, že jde o poruchu. Ty, pokud je oblek uveden do bojové pohotovosti, jsou nastaveny tak, aby tlumily všechny, sluchu nebezpečné, zvuky na úroveň, kdy je nositel sice uslyší natolik zřetelně, aby mohl reagovat, ale aby nedošlo k dezorientaci či dokonce poškození sluchu.
"Kam jedeme?" prolomil ticho v kabině vojín Lee.
"Na prezidentské patro. V briefingové místnosti vás přijme pan prezident a důstojníci interního okruhu."
"Nemůžete nám říct něco víc?" zkusil to Andrew.
"Lituji, ale víc vám říct nemohu. A prosím, nezkoušejte dolovat informace z personálu." dodal důstojník, jakoby tušil, kam poručík míří.
"Suchar." řekl kdosi z jednotky. Důstojníkův velice zajímavý pohled, kterým odpověděl na tuto narážku přivodil na tváře paladinů mírný smích.
"Takže uvidíme prezidenta." dodal Andrew. Dveře se otevřeli a důstojník vystoupil ven, následován ostatními. Provoz zde byl sotva třetinový, než v horních patrech. Asi po dvou minutách chůze se ocitli přede dveřmi se znakem orlice. Důstojník vložil svoji ID kartu do terminálu vedle dveří a ty se otevřely.
"Prosím, vstupte." pokynul důstojník. Paladinové tak učinil a dveře se za nimi zavřely. Prezident a několik generálů k nim bylo otočených zády a dívaly se na aktuální satelitní snímky na velké obrazovce. Lawrence s otočil a jeho zrak spočinul na jednotce seřazené v dokonalé řadě. Stáli v pozoru a nehybně očekávali, co se bude dít.
"Pánové?" začal prezident a přistoupil k čelu taktického stolu. "náš úderný tým právě dorazil." Generálové odtrhli oči od obrazovky a zaujali svá místa u stolu. "Pohov pánové." dodal Lawrence. Bojovníci se spustili do mírného rozkroku a ruce sepjali za zády. Prezident si odsunul židli a posadil se. Následovali ho generálové. "Mé jméno je prezident Lawrence. Toto jsou generálové Sharp, Stone, Rob a admirál Lazy. Nejvyšší důstojníci mého štábu." Nebo spíše jediní, kteří měli žaludek na to, přísahat prezidentovy věrnost a podpořit ho v jeho šíleném plánu. Operaci Purgation. Andrew zasalutoval.
"Poručík Andrew Parks se se svou jednotkou hlásí dle rozkazu pane." poslední slovo zdůraznil.
"Ano, Parks. Znám se s vaším otcem. Statečný voják. Vyznamenal se v bojích roku 2066." poručík neodpověděl. "Právě proto jsem si vybral jednotku právě z jeho základny pro velice důležitý úkol. Věřím, že jsem udělal správně."
"Pokud se jedná o, na první pohled sebevražednou misi, pak ano pane. Pokud jde pouze o podřadnou práci, pak mrháte časem svým i naším." oblíbená fráze z neoficiální "bible" Bratrstva.
"Poručíku-!" utrhl se generál Rob. Přerušil ho však hlas prezidenta.
"Uklidni se Harry. Naopak oceňuji, že se poručík zmínil o důležitosti mise, na kterou jeho a jeho jednotku posíláme." Prezident si prohlédl všech dvanáct vojáků ze skupiny. "Nebudu chodit kolem horké kaše pánové. Čína se připravuje na válku. Úder v plném rozsahu." prezident vstal. "Po ztrátě veškerých aljašských území a jejich navrácení pod naší kontrolu přišla Čína téměř o veškeré zdroje ropy. Nemá teď co ztratit. My to tušily a zintenzívněli jsme naše pozorování veškerých vojsk nepřítele. A proto jsme nedávno vyhlásili pohotovost internímu okruhu." Lawrence přistoupil k obrazovce. naše pozorování odhalilo čínskou raketovou ponorku směřující do palebné pozice." Lawrence ukázal na rudý bod na satelitním snímku. "Pánové. Pokud ponorka vystřelí, jsme si jistí, že střelu zlikvidujeme. Ale znamenalo by to pohotovost pro celou armádu Spojených států, ne jenom interního okruhu. A tady začíná váš úkol. Generále." Lawrence pokynul generálu Sharpovi. Ten vstal a došel k obrazovce.
"Několik hodin poté, co jsme ponorku zahlédli se nám ji podařilo zasáhnout elektromagnetickým paprskem ze speciálně upravené X-388. Vyřadil veškeré elektrické systémy ponorky. také se nám podařilo napíchnout čínský signál, takže jejich velení se nic nedozvědělo a ani nedozví. Ponorka je teď na hladině a je plná profesionálně vycvičených vojáků. Vaším úkolem bude dostat se do ponorky, neutralizovat odpor a použít tento disk na jejich hlavní počítač."
"Vytvoří spojení mezi ponorkou a naším počítačem, takže budeme schopni odsud ponorku řídit, i s ní útočit." dodal generál Rob.
"Účel je jednoduchý. Pokud Čína zaútočí odjinud, poskytne nám jejich ponorka perfektní prostředek k neočekávanému útoku. Střely je ochromí a na naše území nedopadne jediná balistická střela." vysvětlil prezident a odpověděl tak na otázku, která by jistě následovala.
"Venku na vás čeká vrtulník VL-12. Vyzvedněte si své zbraně a nastupte si. Bližší briefing vám bude poskytnut na palubě vrtulníku druhým pilotem." řekl generál Sharp.
"Je to velice důležitý úkol a přijde li na to, tak jeho úspěšné dokončení zachrání životy miliónům amerických životů. Zlomte vaz pánové." dodal Lawrence a pokynul paladinům k východu. Andrew z toho měl podivný pocit. Převíjen to dává smysl, ale nevysvětluje to hromadění zásob. Hned jak nasedne do vrtulníku, informuje o situaci otce.
"Prosím, následujte mě." řekl malý důstojník, který stál celou dobu na druhé straně dveří. Byl to ten samí, který je doprovodil sem. Když se dveře místnosti zavřeli, bylo chvíli ticho.
"Zahajte operaci Purgation. Informujte všechny jednotky, že první fáze se právě rozběhla. Internímu okruhu tímto vyhlašuji nejvyšší stupeň Defconu." Lawrencova slova byla až mrazivě chladná. Generál Sharp zasalutoval a odešel do vedlejší místnosti, aby splnil rozkazy.

Pátek, 23. října 2077, 11:15, Vrtulník VL-12, 100 mil severozápadně od Poseidon Oil

"Nevěřím tomu." ozval se hlas plukovníka Parkse v přilbě poručíka. "Je za tím rozhodně něco jiného. Prezident by neměl důvod něco takového dělat."
"Naopak pane. vysvětlení, které nám nabídl bylo velice logické." nastala chvilka ticha.
"Prostě tomu nevěřím."
"My MUSÍME splnit rozkazy pane." podotkl poručík.
"Ano. Ale ať se tam dole stane cokoliv, buďte maximálně ostražití a očekávejte všechno. Poté mě informujte. San Francisco - konec." spojení se přerušilo. VL-12 se od klasického UH-82 v mnohém odlišoval. Byl o něco větší a díky své vysoké hmotnosti, kterou zapříčinilo vyztužené pancéřování nemohl nést zbraně. Vnitřek byl ale podobný. V kokpitu seděli dva piloti. Druhý pilot před chvílí skončil s podrobnějším briefingem a dvanáctičlenné komando Bratrstva oceli sedělo na lavičkách v nákladovém prostoru. Andrew vstal od Tonyho a přešel ke kokpitu.
"Jak daleko k cíli?" zeptal se.
"ETA 7 minut pane." sdělil pilot.
"Díky." odpověděl Andrew a otočil se k mužstvu. "Tak fajn, všichni poslouchejte. Vím, že způsob, jakým nám byl ten úkol zadán je trochu zvláštní. Přesto ale jsme dostali misi a splníme ji. Tam dole nejsou žádní profesionální vojáci, ale námořníci s nepředstavitelnou motivací a odhodláním. Půjde o boj ve stísněném prostoru. Obránci budou vyzbrojeni automatickými puškami a pistolemi. Vrtulník se nejdřív zastaví u zádě. Osmička, devítka, desítka, jedenáctka a dvanáctka vyskočí a proniknou zadním otvorem dovnitř." otočil se ke čtyřem mužům. "Vaším úkolem bude neutralizovat odpor na zádi, aby nám nikdo nemohl vpadnout do zad." Andrew opět promluvil k celému mužstvu. "Potom vrtulník přeletí na příď a já s dvojkou, trojkou, čtyřkou, pětkou a šestkou nás vysadí na přídi. Pronikneme poklopen dovnitř a prostřílíme se k můstku, kde se setkáme s první skupinou. Sedmička zůstane na velitelské věži a bude dávat pozor. Útočný vzorec Delta. Potvrďte příjem." systémy energozbrojí byly nyní nastaveny na bojovou pohotovost a komunikace mezi vojáky bude prováděna vnitřním vysílacím systémem. "Připravit zbraně!"
"Cíl je na dohled. 500 metrů pane." ozvalo se z kokpitu.
"Otevřete dveře. Výsadek začíná." postraní dveře se otevřely a byla z nich vidět modravá hladina oceánu, od které se odrážely sluneční paprsky. Poté hladina přešla v černou ocel trupu ponorky. Vrtulník zakroužil a sestoupil jeden metr nad ponorku.
"Skupina jedna výsadek!" rozkázal Andrew. Čtyři muži okamžitě vyskákali a zamířili k poklopu. Nepřítel už o nich musel vědět. Přestože elektronika vypověděla službu, centrální bezpečnostní systém šlapal na sekundární okruh. Poklop se otevřel. Objevila se hlaveň pušky, poté hlava nepřítele. Snažil se zamířit, ale než stačil cokoliv udělat, jeho hlava se rozletěla na tisíce kousků. Vrtulník se mezitím přemístil k přídi a z vrtulníku vyskákali další muži. Nikdo se tentokrát neobjevil. Andrew otevřel poklop, vhodil dovnitř plasmový granát a opět poklop zavřel, aby umocnil účinky exploze. Ozval se výbuch. Andrew dal pokyn a z každé strany si k poklopu stoupl jeden muž. Otevřeli poklop a ven se vyhrnul zelený mrak. Okamžitě naskákali dovnitř. Nikdo neudělal pohyb, aniž by byl kryt někým jiným. Útrobami ponorky se okamžitě začaly šířit zvuky střelby. Odpor byl tuhý, ale zbraně nepřítele neměly proti plášťům energozbroje žádnou šanci. Obě skupiny postupovaly k můstku. Zpomaloval je neustálý přísun nepřátel. Uličky byly úzké a mohl projít pouze jeden energotěžkooděnec. Postup v zástupu byl nebezpečný, ale neexistovala alternativa. Druhá skupina s poručíkem Parksem došla k hlavní chodbě. Nepřátelé na obou stranách byli snadno zlikvidováni kulometem M249 v trénovaných rukou paladinů Bratrstva oceli. Andrew dal pokyn k zastavení.
"První skupino, hlaste se." ozval se do vysílačky Andrew.
"Tady je první skupina. Pomalu likvidujeme veškerý odpor. Postupujeme k můstku. ETA dvě minuty." ve vysílačce byl slyšet zvuk střelby a kulek, které se odrážely od ocelových stěn chodeb.
"Sejdeme se na můstku." Andrew deaktivoval vysílačku. "Pokračujem." rozkázal jednotce. Za padesát vteřin se ocitli u dveří můstku. Poručík dal znamení vojákovy za ním. Ten přilepil k zámku plastickou trhavinu a nastavil rozbušku. Bojovníci se otočili zády a trhavina zničila dveře. Okamžitě se ozvala střelba. Nepřátelé na můstku, omráčení výbuchem, stříleli naslepo do dýmu po explozi. Paladinové stříleli naprosto cíleně. Když se dým rozplynul, zbyla pouze spousta mrtvých těl a rozbitá technika. Andrew vyslal signál, znamenající, že můstek je dobyt. Za chvíli se otevřeli dveře na druhé straně a několik sekund po znamení, že se nejedná o nepřítele vstoupila druhá skupina.
"Zranění?" zeptal se Andrew.
"Žádná pane." odpověděl vedoucí první skupiny.
"Velmi dobře. Dvojko, zkontroluj hlavní počítač a aktivuj terminál." řekl a otočil se k centrální obrazovce. Dvojka se nabořila do počítače a otevřela slot pro disk.
"Počítač je připraven pane." oznámil ani ne po půl minutě hraní si s klávesnicí. Andrew přistoupil a trochu váhavě vložil do slotu disk, který mu dal prezident Lawrence. Automaticky se spustil podprogram, který začal přepisovat nastavení systému. Oči všech vojáků spočinuly na velké centrální obrazovce. Když přepisování dosáhlo 100%, všichni strnuli. Zůstali v naprostém šoku z toho, co právě udělali. Na obrazovce se objevila mapa severní Ameriky se třemi červenými body. Počítač právě začal se startovací sekvencí pro všechny tři balistické rakety na palubě ponorky. Cílem byl Phoenix, Seattle a San Jose. Počáteční šok narušil zvuk střelby seshora.

Pátek, 23. října 2077, 11:15, Spokane, Před vchodem do Vaultu 6

Vault 6, nacházející se v centru Spokane, ležel pod obchodním domem. Obrovská kulatá vrata se nacházela v dolním patře nadzemního parkoviště přilehlého k obchoďáku. Vjezd do parkoviště blokovala národní garda, policisté se pokoušeli udržet rozzuřený dav asi tisíce lidí a v horních patrech parkoviště stáli vojáci v enklávských energozbrojích. Velitel policistů se snažil dav uklidnit pomocí megafonu. Když už mu připadala situace zoufalá, hlavní ulicí se přiřítily čtyři Hummry plné pěšáků. Zaparkovaly před policejním zátarasem a utvořily řadu. Matt vystoupil z prvního Hummru a přehodil si pušku M56 přes rameno. Zbytek jednotky utvořil rojnici a stoupl si za řady policistů.
"Kapitán Booster, mechanizovaná pěchota." křikl Matt na velitele policistů, který stál na střeše policejního auta s megafonem v ruce. Když Matta viděl, očividně se mu ulevilo. Sestoupil dolů, sundal si kšiltovku a kapesníkem si utřel pot.
"Ani nevíte jak rád vás tu vidím." dostal ze sebe. "Náčelník Potter." podal Mattovi ruku.
"Jaká je situace?" zeptal se Matt.
"Obyvatelstvo se bouří kvůli tomu, že Vault je plně obsazen a uzamčen. Bojí se, že se něco chystá."
"Promluvím s nimi."
"Můžete to zkusit. Tady máte megafon."
"Nechci mluvit s lidmi. Promluvím s Enklávou." řekl Matt "Zkuste ty lidi nějak uklidnit."
"Ano pane." odpověděl náčelník. Matt přišel ke svým vojákům. Něco jim řekl a začal se prodírat davem k parkovišti. Asi po třech minutách se dostal k zátarasu národní gardy. Vedle stál muž v energozbroji s velitelskými značkami.
"Kapitán Booster, pojízdná." řekl a zasalutoval. Těžkooděnec mu zasalutování oplatil.
"Velitel Ritch."
"Co se děje veliteli?"
"Obyvatelstvo se bouří. Do Vaultu dorazila pohotovostní skupina. Víc vám říct nemohu."
"Chcete to radši vysvětlit tomu nabroušenýmu davu?"
"Jde o věc státní bezpečnosti." nastala chvilka ticha.
"Otevřete dveře a nechte pár lidí ať se podívá dovnitř. Ať mají klid."
"Nepřijatelné!" odpověděl okamžitě velitel.
"Stačí otevřít vrata, vzít tam na obhlídku dva tři zástupce z davu a ukázat jim, že o nic nejde. Všichni budou spokojení."
"Lituji, ale to není možné." řekl velitel.
"Pak ale riskujete, že se dav vzbouří a všechny vás pobije. Vás je tu deset? Jich je tisíc. A oni nezapomněli na tu střelbu do davu. Touží po pomstě." nastala další chvilka ticha. "Moji muži vám pomohou." dodal Matt a vysílačkou si přivolal svojí jednotku. mlčení pokračovalo. Matt věděl, že si velitel něco domlouvá uzavřeným okruhem. Když pěšáci dorazili, velitel promluvil.
"Dobrá, tady máte megafon."
"Výborně." řekl Matt a vzal si megafon o velikosti pěsti. Otočil se ke svým vojákům. "Jděte k vratům. Vezmeme dovnitř pár lidí, ať se podívají. Slíbil jsem, že pomůžete Enklávě pohlídat vchod." poručík přikývl a rozběhl se s vojáky ke vstupu do Vaultu. Matt přistoupil k zátarasu národní gardy a odstrčil vojáka uprostřed. Stoupl si na jeho místo a aktivoval megafon.
"Lidi, poslouchejte!" zakřičel. Dav se očividně zklidnil. "Jsem velitel jednotky pěšáků, která právě přijela." pokračoval. "Dohodl jsem se s velitelem enklávské posádky, že vezmeme několik z vás na obhlídku Vaultu, aby jste měli jistotu, že nejde o nic důležitého. Tak pojďte třeba vy." Matt ukázal na tři muže před ním. "Až se vrátíme, sdělíte ostatním co jste viděli a pak se rozejdete." muži přeskočili zátaras a Matt je odvedl k, již otevřeným vratům, kde stála jeho jednotka, velitel Ritch a dva enklávové. Všichni vstoupili dovnitř. Matt dal svým vojákům pokyn, ať zůstanou ve vstupní hale a hlídají, aby nikdo nepronikl dovnitř. Pak vstoupil spolu s muži a enklávy do výtahu. Na mužích v energozbrojích bylo vidět jasné znechucení. Když dorazily do spodního patra, kde se nacházely další obrovské dveře a za nimi Vault, velitel začal instruovat muže.
"Až vstoupíme, provedeme vás po prvním a druhém patře. Do třetího vás vzít nemůžu. Nebudete se ničeho dotýkat. Nebudete-" jeho hlas přerušil hlasitý alarm a polarizace rudých světel na stěnách. Šok všech přítomných přerušil jeden z enklávů.
"Doprdele Harry, já ti říkal, že to nestihnem!"
"Co se to tady kurva-!" Mattův hlas přerušila jeho vysílačka.
"Pane, vrata se zavřela! Rozezněl se poplach! Na monitorech sledujeme, co se děje venku. Lid zachvátila naprostá panika. Snaží se dostat do Vaultu!"
"Nasedněte do výtahu a pojeďte dolů."
"Ano pane."
"Takže, o co jde?"
"Konečně bude celá planeto očištěna od lidské spodiny! To se děje." odpověděl jeden z enklávů.
"O čem to sakra mluvíte?!" utrhl se Matt.
"Čína na nás právě odpálila rakety. Až na útok odpovíme, celá planeta zemře. A vybraní lidé, kteří obsadili Vaulty pak vytvoří novou civilizaci. Novou Ameriku!" Když to enklávský voják dopověděl, muži se na něj vrhly. Přestože neměli těžkooděnci při sobě zbraně, nečinilo jim problém je v momentě pobít svýma extrémně silnýma rukama v brnění. Matt odjistil pušku a nasypal to do jednoho z nich v plné parádě. Brnění si nedokázalo poradit se smrští projektilů z tak malé vzdálenosti. Ve zbroji se mu objevily trhliny, ze kterých začala cákat krev. Padl na zem a byl mrtev. Zbylí dva se rozběhli proti Mattovy. Ten zamířil, ale než stiskl spoušť, zničila je sprška střel ze tří kulometů. Matt se otočil. Jeho muži právě vystoupili z výtahu. Přiběhli k němu a udýchaně ho pozorovali.
"Co se děje?" zeptal se nakonec poručík.
"To, čeho jsme se tak dlouho obávali." nastalo ticho.
"Doprdele." řekl nakonec Frank. "Jak?"
"Ta hromada hoven, co jsme právě postříleli mi řekli něco, z čeho mám husí kůži ještě teď. Všechno se dozvíme ve Vaultu. Ty grázlové ví o všem, co se právě stalo."

Pátek, 23. října 2077, 11:15, Hlavní nádraží, San Francisco

Pulsační vlaky byly nejlepší způsobem cestování po kontinentě. Byl to teprve se rozvíjející se projekt a poskytoval možnost dopravy jen mezi několika městy. Jeden mohl přepravit až tisíc cestujících maximální rychlostí až 2000 kilometrů za hodinu. Linka mezi Washingtonem a San Franciscem právě dorazila a z prvního vagónu začali vystupovat cestující. Blonďatá žena vystoupila jako jedna z posledních. S titanovou konstrukcí spojenou šrouby s kostmi v noze vyšla ven. Rozhodla se navštívit starého přítele. Vyšla ven a zastavila si taxi. Řidič vystoupil, otevřel Anně dveře a pomohl ji dovnitř. Pak nasedl za volant a otočil se k ní.
"Kam to bude madam?" řekl velice pozitivním tónem.
"Vojenská základna ve west endu prosím." žluté taxi se rozjelo.

Pátek, 23. října 2077, 11:25, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Lawrence si mnul ruce. Spolu s generály a admirálem stáli v počítačové místnosti. Upřeně sledovali, jak malý počítačový pracovník právě přijímal data z počítače čínské ponorky.
"Potvrzuji příjem pane. Rakety jsou právě ve startovací sekvenci. Cíle jsou nastaveny a odpočet začal. Máme osm minut do zážehu."
"Výborně." řekl Lawrence. "Jak si vede náš přepadový tým?"
"Podle očekávání pane. Snaží se to zarazit."
"Kde jsou naši?"
"Právě ohlásili kontakt." odpověděl technik.
"Výborně." řekl Lawrence. "Výborně." otočil se k Sharpovy. "Kdyby nebyl Kongres tak tvrdohlaví, mohli jsme si tyhle problémy s Bratrstvem ušetřit."
"Ano pane. Doufal jsem, že naši muži přidělení k jednotkám bratrstva dokáží získat autorizační kód, ale paladinové si svoji pověst zaslouží. Za celých jedenáct let jim neulítlo ani slovíčko."
"To už nás teď ale nezastaví." dodal Lawrence a otočil se zpět ke technikovi. "Co naše Vaulty?"
"Všechny jsou bezpečně uzamčeny." odpověděl technik.

Pátek, 23. října 2077, 11:26, Čínská ponorka, Východní Pacifik

"Udělejte všechno, abyste to zastavil desátníku!" rozkázal Andrew
"Já se snažím pane!" dodal desátník "Ale když jsem zadal autorizační kód Bratrstva, někdo ho změnil. Když ho nezjistím, nedokážu to zastavit!" křikl voják zabořený do klávesnice. Andrewovi to všechno došlo. To prezident změnil kód. Jejich úkolem nebylo ponorku dostat pod kontrolu, ale zaútočit na Spojené státy. Bude to vypadat jako čínský útok a tak bude mít práva pro plnohodnotný protiúder. Bude z toho třetí světová válka. To vysvětluje to hromadění zásob na Enklávě. Ale proč? Proč tohle Lawrence udělal? Jaký měl důvod. Zvuk střelby seshora vytrhl poručíka z přemýšlení.
"Tony, spoj mě s otcem!"
"Ano pane!" ozvalo se.
"Sedmičko, co se děje?"
"Přilétly vrtulníky Enklávy pane. Zlikvidovaly náš vrtulník a provádějí výsadek na palubu." křikl do vysílačky muž na velitelské věži. Jeho hlas byl přerušován jeho vlastními výstřely. Zadržím je jak nejdéle budu moci. Pokusím se je-" spojení bylo přerušeno. Sedmička je mrtvá.
"Zatraceně!" zaklel Andrew. "Zajistěte můstek. Pokryjte všechny vchody a zabijte všechno, co se pokusí sem vtrhnout!" zavelel. "Chtějí se ujistit, že odpočet nepřerušíme." pokračoval sám pro sebe. "Musíš na to přijít. Nemáš ani ponětí, co je v sázce." poklepal poručík na rameno vojákovi u počítače. V tom se otevřela linka.
"Co se děje?" zeptal se plukovník Parks.
"Průser tati. Lawrence se chystá na válku. Nevím proč. Ale na té kartě, kterou jsme vložili do počítače nebyl program na ovládnutí ponorky, ale příkaz k útoku na Spojené státy. Právě probíhá odpočet a můj technik se to snaží zarazit, ale někdo změnil autorizační kód Bratrstva."
"Lawrence. Proto přiděloval své vojáky k Bratrstvu. Chtě zjistit náš kód, kterým by byl schopen aktivovat takový program. Byl k tomu třeba disk se stupněm zabezpečení 5 a Enkláva nemá takové bezpečnostní prověří, jako Bratrstvo. Musel by to odsouhlasit Kongres, ale ten to vždy odmítal s tím, že Bratrstvo je věrohodnější. Když kód nezjistil, tak tam poslal jednotku Bratrstva, aby ho zadala. Kdyby ho znal, poslal by tam své muže. Andrew, musíš to zarazit! Prezident nevěděl o bezpečnostním kódu, který znají pouze vysocí důstojníci Bratrstva. Použij ho.
"Ano tati."
"Kód zní Alfa Gama 5479 Beta 12. A nech linku otevřenou."
"Dobrá." poručík přiskočil k počítači a sdělil technikovi kód. Ten jej zadal a počítač ho přijal. Stačilo stisknout Enter. V tom se ozvala rána. Nepřítel odstřelil poklop a na můstek spadl granát. Exploze vyhodila technika z křesla a utrhla mu půlku hrudníku. Jako zázrakem počítač zůstal netknutý. Stačí stisknout Enter! Ze dveří se najednou vyhrnuli enklávové a začala divoká přestřelka. Plukovník všechno slyšel. Rámus byl ohlušující.
"Trojko, za tebou!" křikl Andrew, když rozstřílel jednoho nepřítele. Kryl se za navigačním počítačem. Trojka se otočila a naslepo vystřelila z automatické brokovnice. Jednomu z nepřátel se rozprskla hlava po celé zdi. Druhý jej však zlikvidoval plasmovou pistolí. Počet vojáků na obou stranách se zúžil. Andrew právě prorazil jednomu z enklávů hrudní plašť a skolil ho. Všude po podlaze byly žhavé nábojnice. Krev zbarvila podlahu, stěny a vše na můstku do ruda. Těla byla všude.
"Jak to vypadá?" zeptal se naléhavě plukovník.
"Teď ne!" křikl Andrew. Už zbýval jen on a šestka, která se krčila u kormidla. Ve dveřích stál nepřítel, který zasypával střelami navigační počítač. Šestka ho skolila puškou M72. Poslední dva nepřátelé vběhli do na můstek. Právě tady, na můstku jedné z ponorek Čínské lidově demokratické republiky se odehrává nejdůležitější bitva v historii lidstva. A nevedou ji desetitisíce vojáků, ale čtyři muži. Šestka střelila enkláva pušku do břicha a odhodila ho na zeď. Poslední nepřítel se skrčil, udělal kotoul do strany a plasmovou pistolí propálil paladinovi otvor přímo mezi oči. Andrew vstal. nepřítel také. Na zlomek sekundy na sebe zahleděli. Plukovník věděl, že teď se rozhodne. Přesto že byl stovky mil vzdálený, zvuk dechu svého syna mu to prozradil. Andrew přehodil kulomet M249 přes obrazovku počítače a bleskově zamířil na hlavu nepřítele. Ten zvedl pistoli a udělal totéž. To už byly ve vzduchu kulky ráže 5,56 mm. Ještě, než mu roztrhaly obličej na cáry kůže, ve vzduchu se objevil zelený paprsek rozžhavené plasmy. Andrew pohotově zareagoval. Ale bylo již pozdě. Střela ho zasáhla do hrudníku a on cítil, jak mu plasma propaluje kůži a dostává se do plic. Bolest byla příšerná. Po místnosti, kde seděl plukovník Parks se rozezněl bolestný výkřik.
"Andrew, Andrew!!" zavolal plukovník.
"S..stačí…en…entr…" zasupěl Andrew. Plazil se po zkrvavené podlaze k hlavnímu počítači. Na monitoru viděl odpočet. Už jen pár sekund. S každým pohybem cítil, jak mu plasma prožírá plíce a dostává se do krve. Nemohl dýchat a přestával vnímat okolí.
"Andrew, ty to dokážeš. Jsi přeci můj syn!" vykřikl plukovník a po tvářích mu stékaly slzy.
"Už…..skoro….už…" řekl naprosto nesrozumitelně poručík. Už byl u počítače. Smysly mu odcházely a přestával cítit své tělo. Natáhl ruku ke klávesnici. Po paměti hledal klávesu Enter. Pak se to stalo. Bodnutí uprostřed hrudníku, jako by ho zasáhl rozžhavený nůž. Plasma se dostala do srdce. Andrew cítil, jak propaluje srdeční stěny. Oslepl. Tváře plné bolestných slz. Ještě kousek, bože prosím, ještě kousek! Jeho poslední myšlenka směřovala k jeho otci. Sesunul se k zemi.
"P….pro…mi…" nebyl schopen to doříct. Odpočet dosáhl nuly a šachty se otevřely. Ve dvacetivteřinových intervalech byly vypuštěny všechny tři rakety a zamířily k západu. Každá k jinému městu. Plukovník Brett Parks vstal od stolu. Odstoupil a nesnažil se zakrýt slzy, které mu stékaly po tváři a zmáčeli uniformu. Uniformu na kterou byl hrdý. Stejně hrdý jako na své slzy. A na svého syna. Postavil se do pozoru a zasalutoval.
"Jsem na tebe hrdý můj synu." Jsem na tebe hrdý…

Pátek, 23. října 2077, 11:36, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Počítačová místnost ztichla. Všichni upřeně sledovali tři červené body na velké obrazovce. Blížily se ke svým cílům.
"Je čas generále Robe." řekl Lawrence. Rob přikývl.
"Poručíku, deaktivujte protiraketový deštník." přikázal Rob muži u počítače. Ten stiskl Enter, čímž splnil jeho rozkaz. Lawrence se usmál.
"Už není cesty zpět." řekl generál Sharp s pohledem stále upřeným na obrazovku. Červené body právě přeletěly oranžovou linii značící území, které je pokryto deštníkem. Neobjevili se však žádné zelené body, které by značily obrané rakety PATRIOT IV.
"My nechceme jít zpět generále." odpověděl mu na to Lawrence. "Naše cesta míří kupředu. Vstříc novému světu. Nové Americe." otočil se k Sharpovy. "Až rakety zničí své cíle, vydejte rozkazy." poručil Lawrence a odešel do své pracovny.

Pátek, 23. října 2077, 11:34, Vault 6, Seattle

Správce Vaultu dopadl na zem. Zmlácený a zkrvavený. Už se nezmohl na to aby vstal. Otočil se na záda. Obličej měl roztržený, samá podlitina. Levé oko mu viselo jen na nervech. Začal vykašlávat krev. Spoustu krve. Nad sebou vyděl rozmazanou postavu. Ve světle zářivek, které osvětlovaly velín ve třetím patře dokázal rozeznat pouze tvary. Ta postava patřila kapitánu Mattu Boosterovi. V ruce třímal ocelový boxer, který nosil stále při sobě. Odkapávala z něj krev. Muži z jeho jednotky stáli za ním a každý toužil po tom správce zabít. Matt si k němu dřepl.
"Moji muži měli rodiny. Všichni měli ještě svoje rodiče. Frank dokonce prarodiče. Každý byl ženatý, nebo zasnoubený. Někteří z nich měli děti. A tihle lidé žili ve Spokane, nebo v Seattlu, kam právě míří raketa. A ty a tobě podobný jste jim to všechno vzali." Matt mu plivl do tváře. Několik obyvatel Vaultu se zděšením přihlíželo. Matt vstal a zandal si boxer do kapsy. Celý potřísněný krví vytáhl nůž a hodil ho jednomu z vojáků. "To je Jimmy. Jeho dívka žije v centru Seattlu. Je těhotná. Chtěli si postavit malý domek na venkově. Povýšil jsem ho na desátníka, aby měl větší plat a mohl si to dovolit. Přemýšlej o tom. Moc času na to nemáš." Matt odstoupil. Jimmy přešel ke správci a podíval se mu do očí.
"Měla to být holčička." řekl se slzami v očích. "Pořád jsme se s Caroll hádali, jestli to bude Jane, nebo Nancy. Nakonec jsme se dohodli na Lucy." pousmál se a po tváři mu stekla slza. Kousl se do rtu a podíval se mu do očí. "Ty svině." řekl a zabodl mu nůž do krku. Podlahu potřísnila krev. Matt se podíval na několik obyvatel. Měl dobré instinkty a poznal, když mu někdo lže.
"Vy s tím nemáte nic společného, že ne." zeptal se. Byli strachem bez sebe.
"Zavolala nám vláda. Asi před měsícem." řekla jedna žena středního věku. "Řekli, že jsme byly vybráni pro projekt Purgation a že budeme převezeni do vaultů." Matt se jí podíval do očí.
"Věřím vám madam."
"Ještě něco pane. Být vámi, podívám se do počítače na seznam lidí pro tuto operaci. Tuším, že něco vyplave na povrch." Matt pokynul jednomu z vojáků a ten přistoupil k počítači.
"Vyjdeme se zásobami a filtry?" zeptal se.
"Mělo zde být ještě dvacet vojáků Enklávy. Vy jste tři zabily a zbylí zůstali venku, když se vrata zavřela. Asi jim nevyšlo načasování." řekl muž v modré kombinéze s číslem 6.
"Prohledejte Vault." řekl svým vojákům. Ti odešli splnit jeho rozkaz. "Harry?" zeptal se muže u počítače.
"Mám to pane. Je mi z toho zle. Všichni lidé v operaci Purgation jsou rodilí Američané. Oba rodiče i prarodiče jsou také rodilí Američané. Všichni z lidí ve Vaultech mají titul a jsou trestně bezúhonní. V každém vaultu je polovina žen a polovina mužů."
"Takže Lawrence chce vyvraždit celý svět a nahradit jej novou civilizací. Civilizací čistých američanů. A všechno bude vypadat, že Lawrence se pouze bránil proti čínskému úderu." Nastala chvíle ticha. "Co ostatní Vaulty?" zeptal se Matt.
"Další informace jsou tajné a přístup měl pouze správce. On znal kód. Ale píše se tu cosi o pokusu pane."
"Je potřeba toho kódu k ovládání systémů vaultu?" zeptal se nakonec Matt.
"Není." odpověděla žena.
"Mám to prověřit pane?" zeptal se Harry.
"To nebude nutné." Matt se podíval na zmrzačené tělo správce.
Svině.

Pátek, 23. října 2077, 11:45, Vojenská základna v San Franciscu, Stát Kalifornie

Plukovník seděl na židli a obličej měl ponořený do dlaní. Potřetí ztratil svou rodinu. Před lety, kdy mu zemřela přítelkyně, která mu dala jediného syna. Poté ztratil své přátele a teď to úplně poslední, co mu zbylo. Vzpomínal na rok 2066.

Zraněný Tarantino se svíjel na zemi a z kolene mu vytékala krev. Parks k němu přiběhl a vzal ho pod jedním ramenem. Turton, který dorazil následovně ho vzal pod druhým. Když se otočili zpět k vrtulníku, viděli, jak se snaží manévrovat. V tu chvíli pro ně už bylo pozdě. Parks se ještě stačil podívat na vojáky ze své jednotky, kteří je zraky postrkovali k vrtulníku. V tom se ozvala ohlušující rána a zadní část vrtulníku explodovala a utopila jeho přátele, jeho rodinu v plamenech, které nemohla zastavit ani energozbroj. Přestože zvuky bitvy byly dominantní, Parks, Turton i Tarantino slyšeli křik svých druhů. Než se stačili vzpamatovat z šoku, zbytek UH-82 narazil do stromu a další střela ho zlikvidovala. Tolik dobrejch chlapů umřelo zbytečně. V bitvě, která se neměla odehrát. Ne takhle. Z okamžiku přemýšlení Parkse vytrhl zvuk svištící střepiny z vraku. Exploze jej vymrštila přímo proti nim.
"Pozor!" vykřikl Parks a strhl raněného Tarantina k zemi. Turton se na něj podíval, aby zjistil, co se děje. Zaváhal. Když se podíval před sebe. bylo už pozdě. Několik kovových střepů se odrazilo od hrudního plátu jeho brnění. Jeden se ale trefil do méně vyztuženého místa mezi hrudním plátem a přilbou. Prosekl otočný kloub, který umožňoval přilbě předklon a záklon. Přeřízl plátek oceli jako máslo a pronikl kůží až k páteřním obratlům. Tarantino nevnímal moc, co se děje. Ale Parks, když viděl dalšího mrtvého přítele, který dopadl na zem vedle něj, ztuhl v dvojnásobném šoku. Zlomek sekundy nevěděl, co se děje a co by měl dělat. Pak mu ale jeho vojenský mozek dal impulz k okamžitému jednání. Vstávej staříku! Říkal si. Tvoje práce neskončila. Máš tu chlapa, kterýho musíš dostat domů! Tak vstaň! Parks seťal zuby.
"Vstávej Tarantino! No tak dělej!" Parks ho vzal pod ramenem a postavil ho na nohy. Střelba utichla.
"Zůstaň u země, ať nás nevidí." nepřítel si myslel, že jsou všichni mrtví. Zůstat schován za náspem byla jejich jediná šance. Parks nepatrně zvedl hlavu, aby se podíval, co se děje. Tank tam stál, ale posádka byla venku a hrabala se v motoru na zádi. Z lesa zatím nikdo nevyšel. Tohle mohla být jediná šance.
"Teď poběžíme. Máme málo času." řekl mu Parks. Tarantino kývl hlavou na souhlas. "Vím, že to bolí, ale ještě jsme neprohráli." pokračoval. Chytl Tarantina za hlavu. "Naši přátelé jsou mrtví. Umřeli, protože na nás čekali. Když se necháme chytit, jejich smrt bude zbytečná." dokončil Parks a trochu zvýšil hlas.
"Když by nás měli chytit pane," začal Tarantino a zhluboka se nadechl. "Budu střílet, dokud mi nezbude poslední náboj." oba věděli, co to znamenalo. Dlouho se nezdržovali. Parks došel na druhou stranu náspu a pomohl ho Tarantinovi přelézt. Parks šel hned za ním. Okamžitě se postavili a rozběhli se k lesíku, který byl asi půl kilometru daleko. Tarantino kulhal a zanechával krvavou stopu. jeho rána už ve zdejší zimě ale skoro přestala krvácet. Velitel ho podepíral a vydal tak dvakrát více energie než obvykle. Zatím žádný výstřel, nebo výkřik.
"Už tam budeme." povzbuzoval ho Brett. Doběhli ke kraji lesa. Už byli pod zasněženými korunami stromů, když se do kmene, několik centimetrů od Brettovi hlavy zaryla kulka. Objevil je ostřelovač. Hned na to se spustila palba z pušek vojáků, stojících za náspem, ve kterém se před chvílí Parks s Tarantanem schovávali. Oba okamžitě zalehli.
"Vypadněte odsud! Můžete utéct!" řekl Tarantino.
"Já tě tady nenechám hochu." odpověděl mu na to Parks, který již střílel krátkými dávkami z M249.
"Musíte mé tu nechat pane. Se mnou nemáte šanci. takhle se můžete zachránit."
"To je ale pěkná píčovina!" odsekl Brett. Tarantino ho chytil za paži.
"Pane, budu vás krýt jak dlouho budu moct. Zadržím je aspoň na několik minut. Když to uděláte, zachráníte se a mě dáte možnost umřít se ctí. Smrt našich nebude zbytečná. A moje taky ne." Parks na chvíli přestal střílet. Podíval se Tarantinovi do očí. Pak sklopil hlavu. Položil mu ruku na rameno.
"Bylo mi ctí bojovat po tvém boku Danny." Tarantino ho chytl za ruku, kterou mu položil na rameno. Chvíli se na sebe dívali.
"Tohle není vaše poslední bitva pane." nastala další chvilka ticha. Pak se Brett beze slova zvedl a odsprintoval pryč. Daniel Tarantino tam chvíli seděl opřený o strom. Pak se kousl do rtu a vyklonil se. Brett uháněl lesem směrem ke spojencům. Čím více se vzdaloval, tím méně byla slyšet hromová palba z kulometu. Pak střelba přestala. Brett se zastavil a jeho mozek zaplavila vlna pocitů. Otočil se zpět. Uslyšel další výstřel. jeden jediný výstřel. Dokud mi nezbude poslední náboj… řekl mu Tarantino. Komora Dannyho kulometu už byla prázdná. Brett zahnal pocity. Otočil se zpátky a rozběhl se.

Daniel Tarantino se mýlil. Byla to jeho poslední bitva. Z Bretta Parkse je troska. Troska, která teď ztratila to poslední, co měla. Náhle se mu na rameni ocitla čísi ruka. Byla jemná a křehká. Krásně voněla parfémem. Brett ji chytl a otočil se na křesílku. Vstal. Díval se na Ann Stevartovou. Byla krásná. V jejím obličeji byl výraz bezmocnosti. Brettův obličej byl rudý. Oči skleněné, plné slz.
"Ann…" začal a sklopil hlavu. Chvíli bylo ticho.
"Já to slyšela. Všechno. Brette…" pohladila ho po tváři. Podíval se jí do očí a dotkl se jejích vlasů.
"On byl to poslední, co mi zbylo." řekl. Smutek vystřídala nenávist. "A Lawrence mi ho vzal!" Otočil se, popadl monitor na svém stole a mrštil s ním o zeď. Pak se opřel o desku stolu a znovu začal plakat. Ann k němu přistoupila.
"Dnes ráno jsem byla u hrobu pilotů, kteří tenkrát zemřeli. Včera jsem pokládala květiny na hrob mých rodičů. Nikdo mi nezbyl. Stejně jako vám." nastala dlouhá minuta ticha. "Vezmu vás na Poseidon Oil." Brett sebou trhl překvapením. "Slyšela jsem, co Lawrence udělal. Stála jsem ve dveřích. Nahoře stojí UH-82 a můžeme použít vaše bezpečnostní kódy k přistání. Je to to jediné, co vám mohu kromě své lítosti nabídnout." řekla. "A sobě taky." Brett se na ní otočil.
"Děkuji. Nikdy vám to nezapomenu." pověděl ji tiše. Tarantino měl pravdu. Čeká ho ještě jedna bitva. A ta přichází právě teď.

Pátek, 23. října 2077, 11:46, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Malý sál pro vedení bitev byl jen málo osvětlen. U počítače seděl technik a za ním stál generál Sharp s generálem Robem. Muž u počítače měl na hlavě sluchátka. Když se chytl za jeden z reproduktorů, generálové věděli, že přišla zpráva. Napětí bylo velké. Pak technik sundal sluchátka a stiskl několik tlačítek na klávesnici. Na velkém plátně se objevily záběry z šesti kamer. Dva z Phoenixu, Seattlu a San Jose. Pátek už byl v plném proudu. Silnicemi jezdilo několik aut na fúzní pohon. Zbytek byly autobusy. Chodníky byly přeplněné lidmi. Sharpův zrak spočinul na jednom ze záběrů z centra Phoenixu. Byl vidět malý parčík. Koruny stromků chránily děti, které si hrály na pískovišti pod nimi, před slunečními paprsky. Malý, asi čtyřletý, chlapec seděl na pískovišti a dělal bábovky. Nabral do kyblíčku písek a pěkně ho upěchoval. Pak kyblík převrátil a posadil na zem. Několikrát udeřil lopatkou na jeho dno a kyblík zvedl. Když viděl krásně zformovanou věž z písku, kterou právě vytvořil, rozzářily se mu oči. Na jeho rtech se objevil široký úsměv a na někoho zavolal. Za pár okamžiků přišla mladá žena. Bylo ji asi dvacet osm. Měla hnědé dlouhé vlasy a byla krásná. Dřepla si ke chlapci a s úsměvem ho pohladila po vláskách.
"Phoenix ETA 2 minuty. Seattle ETA 2,3 minuty. San Jose ETA 4,6 minuty." ticho narušil technik u monitoru. Zdálo se, že to, co se právě děje ho nechává klidným. A pokud ne, uměl to perfektně zakrýt. Sharp nereagoval. Ještě několik okamžiků sledoval scénu na pískovišti. "Phoenix za jednu minutu pane." sdělil technik. Generála šokovalo, kolik nadšení do svého sdělení ten muž dal.
"Deaktivujte kamery." řekl klidným hlasem. Rob se na něj otočil.
"Miku, i když to tak nevypadá, je to-" Robův hlas byl přerušeny Sharpovým pohledem, který jasně naznačoval, kdo má vyšší hodnost.
"Pokud chcete diskutovat o mých rozkazech generále Robe, můžete tak učinit před vojenským soudem." řekl ostře. na chvíli se na sebe dívali. Muž u počítače mlčky sledoval. Pak Rob sklopil hlavu a otočil se k technikovi.
"Proveďte rozkaz poručíku." tlumočil mu Sharpovi rozkazy. Plátno zhaslo a místnost opět pohltila tma.

Pátek, 23. října 2077, 11:47, Centrum Seattlu, Stát Washington

"Mami, podívej se na to!" Křikl malý Billy dětským hláskem. U stromku seděla opřená jeho matka a četla si Romea a Julii. Zvedla hlavu a s úsměvem se podívala na svého synka. Položila knížku, vstala a došla k němu. Dřepla si vedle něj a pohladila ho po vlasech. Chlapci se to očividně líbilo a ze široka se na ní usmál.
"To je ale nádherná bábovka!" pochválila ho. "Takovou umíš postavit jenom ty." dodala. Náhle jí zamrazilo. Podívala se kolem sebe. Nic se nedělo. Život pokračoval dál, ale ona měla špatný pocit. Náhle se rozezněly sirény. Strnula. Lidé na chodníku se zastavili a dívali se, co se děje. Část z nich se rozběhla a utíkala kamsi pryč. Další pokračovali normálním tempem, znechuceni z dalšího cvičení. Rita ale věděla, že tohle je doopravdy. Cítila to.
"Co je to mami?" zeptal se zvědavě Billy.
"Pojď Billy, už půjdeme." řekla a vzala ho za ruku. Vault je nedaleko. Knížku nechala ležet u stromu a rychlou chůzí se vydala směrem na jih. Cestou vylovila z kabelky mobil a rychle začala listovat seznamem. Nevnímala při tom Billyho stížnosti, že zapomněla na jeho hračky. Andy, Andrew, Cody. Pokračovala stále dolů, až došla k Harrymu. Stiskla zelené tlačítko k vytočení čísla, když se zastavila. Lidé, kteří před tím stáli se naopak zmocnila panika a začali utíkat všemi směry. Ozval se křik a okolí pohltil zmatek. Rita se podívala nahoru a upustila mobil do trávy. Nad domy se objevila raketa s plochou dráhou letu. Na boku zářila rudá hvězda a raketový motor za sebou zanechával bílé obláčky. Rita věděla, že je pozdě. Padla na kolena a sině objala nic netušícího chlapce. Se slzami v očích a obrovským strachem ve tváři se zmohla na pár slov.
"Miluji tě Billy." řekla a políbila chlapce na čelo. Střela náhle zamířila střemhlav dolů a zasáhla starou radnici asi kilometr od parku. Nebe zmizelo a nahradila jej oslepující bílá záře. Každý, kdo se podíval okamžitě přišel o zrak. Ozvala se ohromná exploze. Ten pekelný zvuk rval uši. Radnici pohltil plamen. Tlaková vlna bořila budovu za budovou jak se šířila od místa výbuchu. Oheň byl ale rychlejší. Okamžitě pohltil centrum města. Pak park. A dvě těla nebohých obětí prezidentovi zvrácené povahy. Billy a Rita nic necítili. Hned jak se jich dotkl první z plamenů jaderného ohně, okamžitě shořeli. Popel ani nestačil dopadnout na zem, když ho rozmetala tlaková vlna. Všechny budovy ve Phoenixu byly zničeny. Nad městem se objevil několik kilometrů vysoký hřib, zářící všemi barvami od rudé, přes žlutou, bílou až k černé a nahradil slunce. Město bylo zničeno v několika vteřinách. A milióny životů zde žijících ještě dřív.

Pátek, 23. října 2077, 11:49, Vault 6, Seattle

Po velínu se rozlétly klávesy, které odlétly z klávesnice, ze které teď trčela pěst vojína Mikela. Když záchvat vzteku vyprchal, nahradilo jej zoufalství. K vojínovi přistoupil desátník Hitch a silně jej objal. Zbytek jednotky stál spolu s Mattem před obrazovkami, na kterých byl už jen šum. Snažíce se udržet profesionální chladnokrevnost, Frank promluvil.
"Proč je nezastavil deštník." řekl spíše oznamujíce než-li tázavě.
"Vypnuli ho." řekl Matt. "Vypnuli ho z Enklávy. Mají přístup ke všemu." Ještě chvíli tam stál s rukama založenýma. Pak se otočil a odešel pryč.

Pátek, 23. října 2077, 11:55, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Generál Sharp vstoupil do prezidentské kanceláře. Přivítal ho zvědavý pohled prezidenta Lawrence, sedícího u stolu. Když se dveře zavřeli, prezident položil ruce na stůl a čekal, co generál řekne.
"Seattle, Phoenix a San Jose jsou zničeny. Před několika okamžiky byly odpáleny střely z našich základen. Protiútok očekáváme do několika hodin." sdělil generál.
"Ztráty?" zeptal se chladně generál. Nastala chvilka ticha.
"Dosáhly našich očekávání." sdělil nakonec Sharp. Lawrence se pousmál.
"Výborně."

Pátek, 23. října 2077, 12:15, Základna Enklávy, Ropná plošina Poseidon Oil

Poté, co sledovali na obrazovce záběr z kamery na ocase, byli Brett a Ann ticho. Asi před čtvrt hodinou viděli v dálce oranžovou záři daleko na severu. Minutu na to pak blíže na jihu a pak trochu dál na východ. Obloha zrudla a řídká oblačnost zmizela. Když doletěli k plošině, provoz a zmatek, který Brettovi popsal Andrew, byl už pryč. Jeho bezpečnostní kód jim umožnil přistát na hlavní přistávací ploše. UH-82 dosedl a motor pohasl. Zatím jim nikdo nešel naproti. Brett, oblečený v lehkém kevralovém brnění Bratrstva oceli, se otočil k Ann. Dotkl se její paže, položené na kniplu.
"Až vystoupím, tak odleť někam na jih. Tam by se spad snad dostat neměl."
"Dobrá." souhlasila Ann. Sama však rozhodla, co udělá. "Hodně štěstí." na chvíli se na sebe zadívali. Brett pak beze slov vešel do nákladového prostoru vrtulníku a otevřel dveře. Otočil se k Ann.
"Sbohem." řekl a vyskočil. U dveří na něj čekal důstojník Enklávy. Brett předložil bezpečnostní pověření a vešel dovnitř na svoji poslední misi. Ann spustila motory vrtulníku a vznesla se. Ignorovala hlas, který k ní promlouval rádiem. Neletí na jih. Neletí se schovat. Ví, že Brett bude potřebovat každou pomoc.
"Ricku, Georgi, už jdu." řekla tiše a natočila UH-82 k řídící věži. Naposledy si vybavila obličej svých rodičů, svých přátel a poslední obličej, který ve svém životě viděla. Obličej Bretta Parkse. Největšího hrdiny, kterého ve svém krátkém a bolestném životě viděla. Stroj se rozlétl ke svému cíly a vrtule se roztříštila o ocelové zdi základny. Vrtulník vletěl do oken řídící místnosti a explodoval. Ann Stevartová zemřela pro věc, ve kterou věřila.

Pátek, 23. října 2077, 12:19, Základna Enklávy, Prezidentské podlaží

Brett slyšel výbuch. Okamžitě věděl, co se stalo. Ann se obětovala, aby mu poskytla výhodu. Ve skutečnosti od ní ani nic jiného nečekal. Věděl, že by pro ni udělal totéž. Základnou se rozezněl poplach a Brett se prodral až ke schodišti, kterým sestoupil na prezidentské podlaží. Stupeň ochrany nebyl velký. Nikdo nepočítal s vrahem na tomto místě. Ale Brett nebyl vrah. Byl voják a otec. Přemýšlel, jestli jde stejnou chodbou, kudy šel před několika hodinami šel jeho syn. Nadechl se a v duchu doufal, že dýchá stejný vzduch. Nevnímal lidi kolem sebe. Pokračoval až došel ke dveřím viceprezidenta. Stáli před nimi dva strážní. Brett se prokázal bezpečnostním pověřením a dveře se otevřeli. U stolu seděl viceprezident, oblečen ve smokingu. Když Brett prošel, rozezněla se siréna. Scanner zachytil zbraně. Stráže se okamžitě otočili. Hned ale hleděli do ústí laserových pistolí. Téměř současně vyšlehl z každé z nich rudý paprsek a ozářil místnost. Muži padli k zemi. Další výstřel do zámku dveří. Na chvíli to zdrží stráže, které jsou již určitě na cestě. Brett se otočil ke dveřím prezidentovi pracovny. Cestou propálil hlavu šokovanému viceprezidentovi. Přede dveřmi se zarazil. Uvědomil si, že za nimi čeká poslední věc, která ho čeká na tomto světě. Pomsta. Zbavil se všech myšlenek a stiskl tlačítko vedle dveří. Vstoupil. Přešel ke stolu prezidenta Spojených států amerických. Usmažil zámky na všech dveřích v místnosti. Kožené křeslo se otočilo a v něm seděl Lawrence. Vstal a opřel se o stůl. Až teď si Brett všiml generála, stojícího vedle.
"Plukovník Parks." řekl Lawrence. Brett mlčel. Shodil si z hlavy helmu a podíval se mu do očí. "Je mi líto vašeho syna, ale položil svůj život za svoji zemi." žádná reakce. "Je zřejmé, že vy a vám podobní nikdy nepochopíte, co jsem pro tuhle planetu udělal." Parks zamířil laserovou pistoli na jeho hlavu. To už ale byla Lawrencova dlaň nad rudým tlačítkem, aktivujícím kulometné věžičky v jeho pracovně. Prezident ale nepočítal s generálem Sharpem. Brett ano. Věděl, že je to voják. Stejně jako on. Dveřmi v místnosti najednou projel plamen autogenu. Nebude trvat dlouho a vojáci se sem dostanou. Náhle sebou Lawrence trhl. Sharp chytl jeho dlaň a nedovolil mu aktivovat bezpečnostní systém. Brett i generál ignorovali prezidentův hlas, rozkazující Sharpovi, aby okamžitě stiskl rudé tlačítko. Brett se na Sharp podíval. Byly to oči skutečného vojáka, který v životě udělal obrovskou chybu, za kterou zaplatí životem miliardy životů. Ale nyní se vykoupil. Věděl, že kamery vše sledují a zachytili, co právě generál udělal.
"Za životy nevinných lidí a za život mého syna." řekl Brett. Z pistole vyšlehl paprsek. Prezident Lawrence zemřel rukou plukovníka Parkse. Poslední povinnost byla splněna. Vojáci již byli skoro uvnitř a Brett upustil zbraně. Otočil se ke generálovi a zasalutoval.
"Generále!" řekl vzorově. Sharp mu zasalutování oplatil
"Plukovníku." oplatil mu Sharp čestný pozdrav. Plamen zhasl a ze dveří vypadl obdélníkový kus kovu, který vytvořil nový vchod. Dovnitř vtrhl muž v enerhozbroji a okamžitě se zorientoval. Zvedl kulomet M60 a splnil své rozkazy. Zlikvidovat nepřítele. Plukovníka Bretta Parkse a generála Dwighta Sharpa. Zemřeli jako praví vojáci.

23. říjen roku 2077 se zapsal do historie lidstva jako nejčernější den. Znamenal konec staré civilizace. A začátek nové. Čínský protiúder znamenal naprosté zničení Spojených států. A odpověď ze strany spojenců znamenala uskutečnění prezidentova snu. Ale to už je jiný příběh….

Válka se nezměnila.