Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Když jsem byl malej, zastřelili mi tátu, protože hrál karty. Jenže podváděl a tak jednou, když se vracel se penězma domů, zatáhli ho temný uličky a uřízli mu hlavu a ověsili jí před bar na výstrahu ostatním falešným hráčům. "Já tě neuživím, musíš se o sebe postarat sám," řekla mi máme několik dní potom… "Mami, je mi 10, nedokážu se uživit," namítal jsem. "Nemáš jinou možnost," řekla mi a otočila se a odcházeli ulicí pryč. Žádné sbohem. Žádné loučení ani slzy. Byl jsem tam sám v městě plném zločinců. Úplně sám. Několik dní jsem se potloukal městem a pak jsem se dostal do kanceláří karavanní společnosti CRIMSON. Vysypával jsem koše a pomáhal tam skoro 5 let a pak začal pracovat jako strážce karavan, až jsem se dostal sem. Do bratrstva oceli. Před námi přechází paladin Lancelot. Pod těžkými botami jeho energozbroje zlehka křupe písek. Je to jeden z těch nechutných zvuků, které slyšíte ještě několik hodin a běhá vám při tom mráz po zádech. V jeho tváři je vidět škubání. S viditelnou hrůzou se dívá směrem k severu, na nekonečný obzor žhavé pouště. Všespalující slunce pálí svým poledním žárem a vzduch nad obzorem se tetelí. Visí to ve vzduchu. Vítr se zastavil a já slyším tlukot svého srdce. Možná že ho neslyším, ale jen cítím, cítím ho tak silně, že mi to připadá jako údery bubnu, strašlivé dunění. V kevlarové zbroji je strašné horko, cítím, jak se mi její podšívka lepí potem ke kůži, jsem úplně mokrej. Lancelot se opět podívá k obzoru a pohledem beznaděje zakroutí hlavou. Vzdychne. Smrad opocených těl je všude okolo, visí ve vzduchu kolem nás. Tohle čekání je hrozný, kdybychom aspoň věděli, proč tu jsme. "Pane?" otočil jsem se k Lancelotovi, když přecházel okolo mě. "Ano, vojáku?" upřel na mě své prázdné modré oči, zcela bez života. "Proč tu jsme?" zeptal jsem se. "Dobrá otázka vojáku." Odpověděl a opět upřel oči k severu, jakoby se tam měla objevit odpověď. Ukázal rukou tam, kam se díval. "Tam ze severu se blíží obrovská armáda mutantů. My je máme zastavit," "Kolik jich je?" zarazili mě totiž slovo "obrovská". "Asi dva tisíce," odpověděl a pak sklopil zrak k zemi, čímž mi zcela objasnil situaci. "Kolik je nás?" "Dvě stě dvacet sedm." "To ale nikdy nemůžeme vyhrát," tohle byli snadný počty…. "Velmi správně." "Ale to všichni umřeme." "S největší pravděpodobností." "Aha…." Možná bylo lepší nevědět. Koneckonců těch několik hodin před téměř jistou smrtí se mi honěj hlavou různý stupidní pochybnosti a kazí mi radost ze života. Proč nás sem poslali? Tohle přece nemá cenu, museli vědět, že umřem. Zatím v pohodlí bunkru dalších 500 vojáků odpočívá a my tu čekáme jako zvířata na porážku, čekáme na popravčího, když rozsudek smrti byl vydám, těmi, kdo si říkali na bratři. Tak vám teda dík bratři, doufam že až zase bude ňáká bitva, nebo armáda mutantů že si to líp rozmyslej. "Pane, ale proč bojujeme, proti mutantům tady, proč nebráníme bunkr?" "To ti chlapče nepovím, sám tomu nerozumím…" "Tohle je na hovno." "Jo to máš pravdu. Ale když je zastavíme tady, možná nezničí města plná civilistů." "Ale co když je nezastavíme, co potom." "Na to radši nemyslím." Čekáme tu na smrt. Naše těla budou rozdupán, těmi zeleným příšerami. Kam se náhle poděla všechna čest a sláva slavného bratrstva oceli. Místo aby sem poslali zkušené vojáky, poslali sem nováčky. Obětovali nás. Poslali nás na jistou smrt aby ochránili sebe. Přece není správný poslat do boje lidi, co ještě nestáli v boji. "Pane, já ještě nechci umřít." "Já taky ne, ale to už bohužel nezáleží na nás." "Vykašlem se na ně, vypadnem odsud, zachráníme se." "Plesk!!!" ozvalo se. Dostal jsem facku až mi to otočilo hlavou do strany. Lancelot mi uštědřil políček rukavicí energozbroje a v jeho očích objevilo, jak mu připadám odporný, ale já nejsem hrdina, abych se nechal zabít jen tak. "Hlupáku, za tohle bych tě moh nechat zastřelit. Tím že dneska budeš bojovat až do konce možná zachráníš stovku lidí. To je ta čest kterou jsme ti vtloukali do hlavy. Staň se válečníkem, tím pro koho jsou ostatní víc než on sám." "Ale pane…" "Ale jestli seš vážně takovej srab, tak si běž., nechám tě jít." Otočil jsem se utíkal pryč. Daleko jsem ale nedoběhl. Nedokázal jsem to. Nohy mě neposlechly. Teď utéct by byla hrozná sviňárna. Uvědomil jsem si co jsem udělal a rozplakal se na pouštním písku. Já přece nechi umřít ,ale taky je tam nemůžu nechat. Jsem jeden z nich. Slza se my skutálela po tváři a spadla na písek. Nevěděl jsem co mám dělat. Nevěděl jsem, kde jsem a kam jít. Tak tohle byla ta čest a hrdost. Náhle jsem se s radostí rozběhl zpět k Lancelotovi. "Máte pravdu pane. Někdy je lepší, když několik lidí zemře, aby jich tisíce mohli žit." "Čest a sílu, vojáku." Jen na mě kývnul. A já se vrátil na své místo. Za několik málo hodin jsme spatřili strašlivé vojsko mutantů blížících se k nám a obrovské mračno prachu za nimi. Jen, jakoby z dálky jsem slyšel Lancelota vydávat pokyny k boji, když jsme vyrazili kupředu, běžel jsem první. Myslel jsem na matku ve městě, třeba vykoupím její život svou smrtí. Pak se to ale stalo těsně přede mnou náhle explodovala raketa a odhodila mě dozadu. Ocítil jsem strašnou bolest. TMA. Měl jsem sen, byl jsem dítě a matka mě objímala. O kus dál stál otec a s úsměvem na mě kýval. "Udělal jsi dobře," řekla pak matka. A já se vrátil zpět do reality. Bitva již skončila, všude se povalovala mrtvá těla. Byl jsem těžce zraněn a zjevně už jsem neměl žít dlouho. Ale viděl jsem to co asi ještě smrt chtěla ukázat. Zvítězili jsme. Tisíce lidí budou žít. Budou žít jen díky naší odvaze. Všichni lidé, kteří to přežijí jen díky odvaze vojáků, kteří za ně padli nemají ani tušení, že byli v nebezpečí. Jediný svědkové téhle bitvy, budou supi, požírající mrtvá těla. Kosti po čase vyblednou na písku. Nebudou tu kříže ani památník padlým hrdinům. Je to prostě zapomenutá bitva. Čest a sílu. 
|
