Ačkoli se to nezdá moc pravděpodobné, tenhle příběh se
opravdu zakládá na reálných událostech. Všem osobám, které jsem tady z důvodu
špatné funkce svého prochlastaného mozku popsal nepřesně či chybně, případně
z důvodu „uměleckého záměru“ příliš zpotvořil, se (nepříliš) upřímně omlouvám.
Více informací o události najdete na adrese
http://pass.sf.cz
Ležel jsem ve studené vlhké
trávě. Chlad se šířil do všech částí mého tělo, jenom v břiše mě pálilo. Ani to
moc nebolelo, jenom jsem cítil podivný žár. Rameno roztržené výstřelem
z brokovnice už mě ani nebolelo, od pasu dolů jsem necítil nic, neklamný znak
poškozené páteře. Z posledních záchvěvů pudu sebezáchovy jsem se snažil udržet
vnitřnosti uvnitř, ale měl jsem to spočítané, ztratil jsem příliš mnoho krve.
Nenávist a krvežíznivost mě už opustila, společně s litry krve, kterou jsem
potřísnil trávník kolem sebe. Tep mi slábl a začínal jsem mít problémy s dechem.
Už brzy umřu. Tentokrát definitivně.
Zaposlouchal jsem se do
symfonie bolesti, stvořené řevem vítězících mutantů a umírajících lidí.
Posledních lidí v téhle oblasti. Na onen svět mě bude doprovázet spousta
dalších.
Už včera jsem to čekal. Od
chvíle, kdy jsem si všiml na obloze něčeho podivného, se ve mě usadila jistota
blízkého konce. Ale že to bude takhle... To jsem opravdu nečekal.
**********************
Pomalu jsem se ploužil řídkým
lesem a proklínal všechno kolem sebe, včetně mé vlastní osoby, svých ztracených
společníků a světa. Jemně mžilo, ale vypadalo to, že se brzy rozprší více.
Obloha byla ještě relativně jasná a měsíc zaléval krajinu slabým světlem, snadno
jsem viděl i přes své černé brýle.
Od příletu letadel a
bombardování uplynula poměrně krátká doba, ale mě připadala jako věčnost. Už
když jsem poprvé zahlédl podivné body na obloze, za kterými zůstávaly dlouhé
kouřové stopy, věděl jsem, že relativní klid posledních dnů skončil. Obchodníci,
ke kterým se naše výprava přidala, blekotali něco o kovových ptácích, ale mě
bylo jasné, co to je. Letadla. Trysková. Ve Vaultu jsem viděl dost starých
záznamů, abych si mohl být jistý, o co jde.
Hned jsem od nich čekal něco
nepříjemného, jsem extrémně paranoidní, i na dnešní divokou dobu. Bombardování
mě vyděsilo. Zvuky první exploze mě téměř zmrazily na místě. Ale naštěstí nešlo
o atomové bomby, které pomohly před několika generacemi zkáze dávné civilizace a
uvrhly svět do dnešní barbarské, divoké, postapokalyptické doby.
Ale i tak bomby, které někdo
svrhnul, napáchaly velké škody. Z mého hlediska bylo nejhorší to, že jsem se ve
zmatku odloučil od svých společníků, které jsem přísahal chránit.
Usadil se ve mně nepříjemný
pocit zmaru a zkázy, nemohl jsem se ho zbavit, ani stará duševní cvičení
nepomáhala, mohl jsem jenom doufat, že se ztratí, až zase najdu své přátele.
A tak jsem pomalu vykračoval
krajinou a pozorně se rozhlížel. Přišel jsem i o pohotovostní zásoby, kromě
oblečení, zbraní a pár drobností v mošně jsem neměl nic, naštěstí mi zůstal
alespoň spacák s podložkou na spaní, který mi visel z levého ramena. Začínala
být pořádná zima. Posledních pár kapek vody jsem dopil před chvílí a na cigaretu
jsem měl neskutečnou chuť. Proklínám den, kdy jsem ten barbarský zvyk vdechování
kouře poprvé zkusil a navykl na něj.
Zdejší oblast byla docela
divoká. Slyšel jsem zvěsti o mutantech a velké zóně plné podivných věcí, které
se tady nacházely. Pravici jsem měl neustále v kapse, na pažbičce starého Coltu
1911, dalším dědictvím po dědovi, oba meče jsem měl povytáhnuté.
Z dálky občas vítr přinesl
tlumené hlasy. V okolí bylo vidět několik starých, rozpadajících se budov.
Některé byly zjevně obydlené, ale ve tmě jsem si netroufal se k nim přiblížit –
bylo by to o krk.
V křoví jsem zahlédl několik
hub, ale téměř všechno to byly červené muchomůrky. Moc dobře vím, co to svinstvo
dokáže, jednou jsem jednu na pobídku šamana Vlků ochutnal. Děkuji, ne. Žaludek
jsem sice měl prázdný, ale tolik prázdný ne.
Přede mnou bylo vidět světlo.
Další stará budova, ale větší, s vysokou, dvoupatrovou věží. Ozývalo se z ní
množství hlasů, některé byly veselé, některé vzteklé, z jiných byly jasně slyšel
stopy alkoholu, díky kterému opilci pletli jazyky a nebyly schopní pořádně
mluvit. To musí být Torekovo kasino, které by se tady mělo nacházet, řekl jsem
si. Po chvíli váhání jsem k němu zamířil. Ve velké místnosti bylo na dvacet
lidí, někteří pili, jiní se hádali či hráli nějakou hazardní hru. U vchodu stál
chlápek v zamazaném špinavém kabátu, s brokovnicí.
„Ježeli chčeš vchodžič, mušiš
odevzdač broň,“ oznámil mi, když jsem se přiblížil a on mě zahlédnul. Chvíli mi
trvalo, než mi došlo, že mi v nějakém bizarním dialektu říká, že musím odložit
zbraně, pokud chci vejít. Zavrtěl jsem hlavou, přes rameno jsem viděl dovnitř a
své společníky jsem tam nikde neviděl, jenom spoustu špinavých divochů. Tedy, ne
že bych byl i já zrovna čistý, nemyl jsem se ani nepamatuju. I moje černomodrá
kombinéza s nápisy 5URV1VOR skrytá pod pláštěm vypadala, jako bych ji vyválel
v bahně. A to měl pradávný syntetický materiál údajně špínu odpuzovat.
„Ne, díky,“ zahučel jsem a
odešel. V kasinu bych potřeboval peníze nebo něco na výměnu. A já neměl ani
kovové zátky, které se tady většinou používaly jako měna, ani nic, čeho bych byl
ochotný se vzdát.
Mohla být tak půlnoc, je na
čase najít nějaké útočiště, řekl jsem si. Po ostatních se podívám za svítání. Mě
tma nevadila, ale všem ostatním zřejmě ano. Říkají nám z Vaultu 5URV1VOR Krtci,
protože jsme z podzemí a mnoho z nás, kteří na povrch moc nevycházeli, na světle
přisleple mžourají, ale ve tmě vidíme skvěle. Přes den bych bez černých brýlí
asi nepřežil.
Po krátkém zaváhání a opatrném
obcházení okolí jsem pomalu vešel do rozbité budovy poblíž kasina. Byl jsem si
skoro jistý, že mě přitom nikdo neviděl, že tady nikdo nebyl.
Budova byla prázdná, jak jsem
se pečlivě přesvědčil. Byl to malinký bunkr, dvě místnosti, druhá byla plná
popelu a smrděla, jako by tam někoho upálili. Což se možná stalo. Divoši měli
lynčování a upalování v oblibě, především psioniků. Tedy, ne že bych se jim
divil, z jediného psionika, kterého jsem potkal, mi lezl mráz po zádech.
Škrtnul jsem už téměř prázdným
zapalovačem a bleskově si prohlédl místnost. Bude použitelná, řekl jsem si.
Shodil jsem z ramene balík se spacákem a mošnu, sundal si klobouk po dědovi a
těžký kožený kabát, který jsem před několika dny vyměnil za hrst nábojů. Dobrý
obchod, kabát byl bez děr, silný, pevný, docela pohodlný. Přidal jsem i
dalekohled a vše pečlivě v rohu ukryl pod hromadou odpadků. Šance, že to někdo
najde, byla minimální, pokud mě tedy nikdo nesledoval, ale byl jsem si jistý, že
ne. Myslím, že bych to cítil.
Pečlivě jsem se zahalil do
černého hadrového pláště s kapucí. Moje kombinéza je sice do noci výborná, je
tmavá, téměř černá, ale kdyby mě někdo potkal, mohl by mít nepříjemné otázky. Za
opaskem oba meče, vzadu pistoli, v kapse dva granáty. Sundal jsem si brýle a
také je ukryl v místnosti. Byl jsem připravený na malý noční průzkum.
I přes svou váhu a velikost
jsem opatrně klouzal nocí a v kruzích propátrával své okolí. Netroufnul jsem si
zkoumat budovy, zvlášť ty, které byly zjevně obydlené, abych někoho nevyděsil a
nedostal šípem či kulkou, ale snažil jsem se vtisknout si okolí do paměti.
Objevil jsem několik spících lidí, jedna skupinka dokonce tábořila hned vedle
cestičky, mezi stromy. Neměli hlídky, nic. Potlačil jsem barbarskou touhu
připlížit se k nim a obrat je o nějaké jídlo, nebo rovnou ze spánku podřezat.
Hrůza, začínám být jako oni,
uvědomil jsem si, a znechucen sám sebou jsem pomalu zamířil zpět. Z kasina se
stále ozývaly slabé hlasy, musely se nést strašně daleko. Ochranka kasina si
musí věřit, světlo a hluk musel upozornit všechny na kilometry daleko, ale třeba
to znamenalo, že to s mutanty není tak vážné, jak mi povídali.
Vzpomněl jsem si na dva
mutanty, které jsem před pár dny potkal. Byly to zoufalá, ale hrozivá stvoření,
lidi už příliš nepřipomínali. Z hladu zaútočili na naši karavanu, ale udělali
jsme s nimi krátký proces, přestože mi připadalo, že jsou odolnější než normální
lidé. Jeden z nich schytal tři zásahy pětačtyřicítkou, ale pořád šel po mně, až
seknutí přes krk ho definitivně zbavilo utrpení.
Vzpomínku na mutanty přerušil
výbuch. Řev, výstřely, to vše nedaleko, tak půl kilometrů, kilometr ode mne.
Zalezl jsem do houští a poslouchal.
Někde nedaleko si někdo
vyřizoval účty a šel do toho hodně aktivně. Granáty! Za celou dobu, co jsme na
výpravě, jsem viděl kromě svých dva. A ani jednou jsem a neviděl, že by je někdo
použil!
Další výbuch. Další výstřely.
Rychle, ale tiše jsem se vydal
zpět ke „svému“ baráku. Obešel jsem kasino a měl jsem nepříjemný pocit, že se
mumraj rozrůstá. Když jsem se ale opatrně proplížil do vchodu domku, už byl
klid.
Popadl jsem ze země kus
železného drátu, na kterém ještě visel beton, a strčil ho do vchodu do druhé
místnosti, jako varování. Vevnitř jsem chviličku přemýšlel, jestli tady zůstat,
nebo zmizet.
Místnost neměla okna, byla tady
dokonalá tma, ani já tady nic neviděl, každý, kdo by lezl dovnitř, by byl snadný
cíl, navíc by mě překážka varovala. Ovšem pokud by už o mně věděli, stačilo by
dovnitř hodit granát... a neměl jsem jinou cestu ven, než přes přední místnost.
Jenomže venku mezitím začalo
hustě pršet a představa trávení noci někde mezi stromy jenom v plášti mě
nenaplňovala nadšením, kdybych aspoň nepřišel o celtu...
Přemýšlení ale nemělo dlouhého
trvání, okolnosti rozhodly za mně. Od nedalekého kasina se ozval řev a už známý
zvuk exploze granátů. Probíhala tam regulérní bitva, pár set metrů ode mně.
Vyběhnout teď ven, mohl jsem se snadno stát cílem nějaké náhodné kulky. Kurva
fix, zaklel jsem neslyšně. Rychle jsem se sbalil a připravil pro případný
přesun, ale schovával jsem se za průchodem, s bouchačkou v ruce. Počkám, jakmile
se to uklidní, zmizím.
Bohužel, někdo z jedné
z bojujících stran si vybral můj bunkr jako skvělé útočiště. Do přední místnosti
vletěly dvě osoby, jedna z nich byla podle hlasu určitě žena. Vybuchl granát,
někde poblíž domu, ti dva začali nadávat a střílet, venku někdo palbu opětoval.
Oba byli zalezlí u vchodu do
budovy. Kdybych chtěl, mohl jsem je snadno zlikvidovat, stačilo by průchodem
hodit do jejich místnosti granát, nebo je tiše a efektivně setnout mečem, neměli
šanci si mě všimnout. Pak by stačilo zavolat ven na útočníky a předat jim
mrtvoly.
Jenomže jsem nevěděl, co jsou
zač, kdo bojuje a proč. Zaťal jsem zuby. Mohli to být přeživší z kasina, které
vyhnal ven útok neznámých nájezdníků, mohli to být nájezdníci, mohl to být
někdo, kdo se pohádal s majitelem kasina.
Nechtěl jsem zabíjet někoho,
kdo by mi mohl být užitečný, nebo mohl být nevinný a jenom se bránil. Život je
boj.
Z jejich řevu jsem moudrý
nebyl, neustále něco blekotali o „upírání práv“, „je to naše právo“ a podobně.
Nakonec ale žena zařvala:
„Podívej se vedle, musí tady být ještě jeden východ.“
Někdo se přiblížil ke vchodu,
nevím jestli ona, nebo její neznámý společník.
Cvakl jsem kohoutkem devatenáct
set jedenáctky a tiše řekl: „Dál ani krok!“
Úlek toho někoho jsem přímo
cítil, jako bych byl nějaký psionik.
„Kdo je tam?“
„To vás nemusí zajímat,“
odpověděl jsem tiše. „Vypadněte odtud!“ dodal jsem.
Chvíli ještě stříleli a pak se
rozhodli raději nebezpečný prostor opustit, s řevem vyrazili ven. Střelci venku
jednoho z nich dostali, alespoň jsem měl ten pocit. Dál jsem se krčil v rohu a
čekal. Doufal jsem, že nikoho z útočníků nenapadne jít se podívat dovnitř,
jestli tady ti dva něco nenechali, doufal jsem, že věděli, že byli jen dva,
doufal jsem, že z téhle pasti vylezu živý, vůbec se mi tam nelíbilo.
Počkal jsem, až hlasy venku
utichly, až nastal klid. Pak jsem se pomalu a opatrně vyplížil ven.
Chvíli jsem se ploužil lesem,
slezl jsem z vyšlapaných steziček a hledal vhodné místo, kde bych mohl přespat,
byl jsem dost utahaný. Nakonec jsem zalezl mezi stromy, do křoví a natahal
několik větví ostružiní tak, aby mě snad varovalo, kdyby se někdo snažil dostat
za mnou. Vyprostil jsem z pytle spacáku plastovou skládací spací podložku,
naházel věci na jednu hromadu tak, abych je mohl snadno a rychle posbírat, a pak
jsem si lehnul. Překryl jsem se rozbaleným spacákem, byla opravdu zima a
neustále jemně pršelo, naštěstí většinu zastavil strom. V jedné ruce jsem měl
pistoli, k druhé jsem si položil oba meče zabalené do pláště, aby nenavlhly.
S hlavou zapřenou o strom jsem zavřel oči a pomalu usínal.
Byl jsem dost daleko od kasina,
v lese, nikdo by tady neměl být, můj šestý smysl mi říkal, že je tady čisto.
V křoví a v relativní tmě by mě našli jenom náhodou, nebo se psem, ale psa měl
málokdo, většinou skončili na rožni. Teoreticky jsem byl tak bezpečný, jak jsem
jenom mohl být, ale stejně jsem nemohl dlouho usnout. Někde v dáli vydávalo
nějaké zvíře podivné zvuky, kapky deště vzbuzovaly dojem kroků, několikrát jsem
měl pocit, že nedaleko slyším hlasy, ale nakonec jsem stejně usnul. Několikrát
jsem se probudil, jednou dokonce s neuvěřitelně živého snu, zdálo se mi, že mě
v křoví někdo našel a nožem mi prořízl krk. Byl jsem dost šokovaný a dlouho jsem
pak nemohl usnout.
***************************
Za svítání se rozpršelo
hustěji, ale já si aspoň trochu odpočal. Sbalil jsem si věci a vyrazil zpět,
pevně odhodlán najít své společníky co nejdříve.
Na trávě u kasina, kousek od
budovy, která se mi málem stala osudná, byly ještě pořád vidět krvavé skvrny,
které déšť nesmyl. Obhlédl jsem okolí, ale kromě několika střepin z granátu, pár
prázdných nábojnic a krve tady nic nezbylo. Zamířil jsem ke kasinu.
Před kasinem stála znuděná,
ospalá hlídka s kopím v ruce.
„Trochu brzo na návštěvu
kasina, ne?“ řekl mi hlídač.
„Mír s tebou, jdu jenom kolem.
Hledám dva přátele, muže a ženu, oba asi takhle vysocí,“ naznačil jsem rukou.
„Na očích měli podobná skla jako já a...“
„Vím, koho myslíš,“ přerušil
mě. „Včera večer tady chvíli byli, ale od té doby jsem je neviděl.“
„Díky, půjdu se po nich
podívat,“ odpověděl jsem mu a pomalu vyrazil. Takže až sem se dostali, pokud se
nedostali do té noční přestřelky, snad by mohli být ještě v pořádku.
A o nějakou dobu později jsem
je potkal ve skupině několika lidí, z nichž jsem poznával jenom dva obchodníky,
ke kterým jsem se před časem přidal. Ulevilo se mi.
Akuki i Tiki vypadali
v pořádku, nezranění, nepřišli ani o svá zavazadla. Konečně dobrá zpráva. Přesto
ve mě ale zůstalo něco z toho tísnivého, děsivého pocitu, který mě pronásledoval
skoro celý včerejšek a dnešní noc.
Přivítali jsme se několika
slovy a společně zamířili ke kasinu, kde hodlali obchodníci něco prodat a
vyměnit. A my pozorovat a případně nenápadně dokumentovat.
„Jaká byla noc?“ zeptal jsem
se.
„Divoká, kolem se střílelo,“
odpověděla Akuki.
„Jo, já vím, málem jsem se toho
zúčastnil,“ řekl jsem suše a několika slovy jí odvyprávěl své noční zážitky.
Jeden z mužů ve skupině se ke
mně přitočil a ukázal na mé dva meče.
„Sto osm draků?“ zeptal se.
Nechápal jsem, o čem mluví, a
tak jsem odsekl: „Ne, šest šedesát šest!“
Zasmál se a nechal mě být, až
později jsem si uvědomil, že se ptal, jestli patřím ke klanu novodobých
samurajů, o kterém jsem několik zmínek slyšel, bandě válečníků, která si říká
sto osm draků. Zřejmě nosí stejné meče, jako já. Doufám, že si mě s nimi
nesplete někdo, kdo má s draky nevyřízené účty. Ale schovávat své meče nebudu,
jsem na ně hrdý a umím s nimi velmi dobře zacházet.
Kasino už se pomalu probudilo,
před vchodem hořel malý ohýnek a kolem se trousili hlídači, návštěvníci a
především obchodníci. Naši dva obchodní společníci se vrhli do práce.
„Dobře, uříznu ti kus chleba,
na šířku nože, a ty mě za to dáš tři cigára.“
„Ne, dvě. Ale kdybys přidal
kus špeku...“
„Dobře, kousek špeku a chleba
za tři cigára a trošku rumu.“
„Ale dej mi poctivej kus.
Ubalím ti ty cigára...“
S mírným pobavením jsem
sledoval kšefty kolem sebe. Hlavním artiklem bylo jako všude jinde jídlo a voda,
vyměňované za různé drobnosti, cigarety ze špatného tabáku a nekvalitní alkohol,
pálený kdo ví kde a kdo ví z čeho.
Od Tabáčníka jsem dostal kus
chleba, trochu vody a především cigáro, hned mi bylo mnohem lépe. Nepršelo na
mně, byl jsem s přáteli, v žaludku mi nekručelo a páchnoucí dým mě škrábal
v krku.
Vyptal jsem se na události
včerejší noci a od místního strážce se dozvěděl to, co jsem čekal.
„Nějací mizerní nájezdníci,
vtrhli sem a hodili nám sem pár granátů,“ pokrčil rameny. „Docela tady včera
řádili, ale zahnali jsme je nedaleko do jednoho baráku a odpravili je. Není
radno zahrávat si s Torekem.“
Zalitoval jsem, že jsem
neposlechl zabijácké nutkání a ty dva nepodřezal, mohl jsem získat vděčnost
místního mocipána. Příště, až mi budou instinkty velet zabij, asi je poslechnu.
Objevilo se několik Stalkerů –
Sběračů, kteří začali vyměňovat nalezené poklady. Byl jsem svědkem prodeje
podivných barevných skleněných kuliček. Dívenka, která je koupila, šťastně
povykovala a chlubila se svému společníkovi, který ji ale rozmrzele usadil:
„A až budeme mít zítra hlad a
nebudem si mít za co koupit žrádlo, tak budeme kousat do toho, co, ségra?
Přestaň kupovat nesmysly!“
Zajímavá sbírka existencí, mou
pozornost upoutal především vousatý mužík s velkou palicí v zakrváceném plášti,
který na otázku zda je řezník nebo doktor, odpověděl že tak trochu od obojího.
Pak začal plánovat nájezd na mutanty, tvrdil, že by jednoho potřeboval na
pokusy.
„Torek včera povídal, že dá za
muťáka vodměnu,“ vmísil se kdosi do hovoru a ukázal na plakát. Stálo na něm
rozmazaným písmem WANTED MUTANTS.
„Prej dá dvacet zátek za
zdechlinu,“ přidal se někdo jiný.
Jak už jsem stačil vyrozumět,
Torek byl majitel a pán kasina. Dvacet zátek byla docela slušná suma, dost na
jídlo,vodu a pár cigaret, pokud byl člověk střídmý.
Opatrně jsem se přidal do
hovoru a vyzvídal. Zjevně tady v okolí pár mutantů pobíhalo a chtěl jsem být
připraven. Ale některé historky, které se povídaly, mi připadaly kapku přehnané.
„A mutanti jdou po ženckých.
Sou sterilizovaný, nemůžou mít malý mutanty, musej to udělat lidský ženský a tý
se pak naroděj muťáci.“
„Fuj,“ odpověděl jsem. „Mno,
aspoň že chtějí ženský, při představě že by si takhle chytali i chlapy...“
Otřásl jsem se a hrůzná
myšlenka vyvolala znechucení i u ostatních.
Tiki se hovoru moc neúčastnil,
místo toho pilně tahal dřevo na oheň a u plápolajících plamenů se sušil tak
aktivně, až hrozilo, že vzplane. Ale Akuki jsem nikde už nějakou dobu neviděl.
Chvíli jsem se po ní sháněl a
pak se dozvěděl, že se vydala hledat vodu. Obrátil jsem oči v sloup. Šla sama,
bez doprovodu, beze zbraně. Jasně, její hledačský talent vyžaduje klid, ale jak
na ni mám dávat pozor a bránit ji, když mi dělá takovéhle věci?
Vzal jsem si od Tabáčníka na
uklidnění další cigáro a přidal se do hovoru o dobách minulých. Vyvolal ho
kousek jemného toaletního papíru, který nabízel podezřelý chlápek v modrém,
s rukama ovázanýma hadry.
„No jo, jemňoučkej,“ říkal mu
na to jeden z obchodníků. „Tos měl štěstí, žes ho našel nenavlhlej. Zkus ho
nabídnout Torekovi, už je postarší, svalstvo má ochablé...“
Zasmáli jsme se. Pořád jsme
postávali u vchodu, já neustále chodil kolem a díval se, jestli někde nezahlédnu
Akuki.
Řeč došla i na technologie,
nechal jsem se trošku nachytat a tak jsem své znalosti načerpané z ještě
fungujících prastarých přehrávačů a knih z Vaultu maskoval tím, že mě zajímají
spíše praktické věci. Jeden z Technologů, vyznavačů techniky, mě vysloveně
pobavil – byl všude možně ověšený starými paměťovými čipy, které nosil jako
talismany, a básnil o tom, že pokud někdy najde někoho znalého starých technik,
nechá si je strčit do hlavy a stane se moudřejším.
Z techniky se stala záležitost
magie, artefakty pradávných věků. Kolik nás asi zůstalo na světě, kteří měli o
jejím fungování aspoň povšechné znalosti? Jak dlouho bude trvat, než se
civilizace zase obrodí a budeme schopní staré znalosti použít pro výrobu nových
předmětů?
Nebo všichni skončíme rukou
mutantů?
Řeč se z toaletního papíru
stočila na náhražky, společně s obchodníkem prodávajícím různé chemické zboží
jsme odsoudili pitomce, kteří si klidně vytírají zadky často nesmírně důležitými
a nenahraditelnými knihami.
Doktor ve zkrvaveném plášti se
domlouval s velkým, dobře vybaveným Stalkerem, že by společně vyrazili na
mutanty, a snažili se sehnat další. Když se ptali mě, pokrčil jsem rameny a
odmítnul. Mou povinností bylo hlídat Tikiho, jeho fotoaparát a Akuki, plus dávat
pozor na ty dva obchodníky, se kterými jsme se dali dohromady.
Nepřítomnost Akuki mi dělala
starosti. Když odněkud dorazil udýchaný špinavý človíček a tvrdil, že zahlédl
někoho, snad mutanty, vyvolal tím mezi osazenstvem docela zájem.
„To by se mělo zkontrolovat!“
„No, něco bych na to měl,“
prohlásil jsem. „Vylezu nahoru na věž a podívám se po nich.“
Kasino stálo skoro na kopci,
byl z něj dobrý výhled na údolíčko, především z horního patra věže.
„Nic neuvidíš.“
Ušklíbl jsem se.
Odněkud se vynořil starší muž
se stříbrnými prošedivělými vlasy.
„Jestli něco najdeš, je tam
telefon. Stačí zvednou sluchátko, zatočit kličkou a my tě tady uslyšíme,“
oznámil mi důležitě. Tipnul bych si, že to bude Torek, místní šéf.
Technika, kterou měl, mě
opravdu překvapila. Vážně tam byl telefon a vážně fungoval!
Sundal jsem si brýle, bylo pod
mrakem, šero, takže jsem je nutně nepotřeboval. Pak jsem vytáhl z pouzdra
binokulár a začal zkoumat okolí.
„Přes to vidíš? To je
dalekohled?“ zeptal se mě jeden z hlídačů.
„Jo.“
„Už jsem o tom slyšel, ale
vidím to poprvý. Můžu si to pak zkusit?“
„Pak.“
Mělo mě to napadnout dřív, řekl
jsem si. Mohl jsem se podívat po Akuki. Tiki začínal být nervózní a já taky.
U budovy na protějším kopci se
něco dělo. Dvě postavy tam něco kutily u dveří a pak vlezly dovnitř. Z domu se
kouřilo, asi tam někdo něco vařil. Nebo to tam vypalovali.
Asi na půli cesty, dole
v údolí, jsem zahlédl tři postavy. Pomalu šly od nás a vztekle gestikulovaly.
Zaostřil jsem.
Vsadil bych se, že to jsou
mutanti, ačkoli to na dálku nešlo poznat.
„Vidím tři postavy, míří někam
pryč od nás, snad k tomu velkému baráku, ze kterého se kouří. Jeden je
v červených hadrech, druhý má na sobě něco modrého, třetí je takový nevýrazný,
snad šedý nebo hnědý. Mají zbraně.“
„To budou ti mutanti, ukaž!“
Předal jsem dalekohled a ukázal
muži, jak ho zaostřit.
„Jo, to jsou oni, jdou pryč!“
Vzal jsem si dalekohled a ještě
se chvíli rozhlížel, po Akuki ani stopa, tři mutanti zmizeli za terénní
nerovnosti. Slezl jsem z věže.
„Šli pryč.“
„Drzí parchanti,“ zahučel
někdo. „Měli bychom jít po nich!“
Pokrčil jsem rameny. Zatím to
můj boj nebyl.
Tiki měl viditelně starost.
„Neboj se,“ uklidňoval jsem ho.
„Ještě chvíli počkáme a pak se ji vydáme hledat. Třeba za chvíli přijde.“
Moc mi to nevěřil. Já si sobě
taky moc nevěřil, však už byla pryč minimálně hodinu.
Ale měl jsem pravdu, za chvíli
se objevila a hned nás začala shánět dohromady.
„Nedaleko odsud jsou Děti Gai,“
řekla nám. „Nabízí nám přístřeší a jídlo, výměnou za ochranu,“ podívala se po
mně. Pokrčil jsem rameny. Nebylo by to poprvé, co naše výprava za něco platí
mými svaly a zbraněmi. Děti Gai byli pacifisti, mírumilovní zemědělci, bylo až
s podivem, že stále přežívali. Jídlo mívali dobré, neměl jsem nic proti tomu,
přesunout se z kasina plného podivných existencí na nějaké klidnější, méně
zakouřené místo. Nelíbila se mi jenom jedna věc, údajné místo Dětí bylo mnohem
blíž mutantům. Ta skupinka totiž šla sotva pár set metrů od budovy, kde měla
Děcka být.
Na druhou stranu, třeba budou
mutanti mírumilovní, nebo aspoň opatrní. Pokud by byli jenom tři a neměli
střelné zbraně, docela jsem si troufal odrazit je sám, nebo aspoň přesvědčit, že
by při útoku zaplatili příliš velkou cenu.
A tak jsme se sbalili a opatrně
se vlhkým lesem přesunuli k velké, téměř rozpadlé budově. V jedné z velkých
místností v přízemí, která snad kdysi sloužila jako ubytovna, byla část prostoru
oddělená zástěnou a zpoza ní se kouřilo.
Cestu nám zastoupil velký
Stalker, kterého jsem si všiml už předtím v kasinu, s brokovnicí v ruce.
„Se zbraněmi dovnitř nesmíte,“
upozornil nás.
Takže Děti už si nějakou
ochranu našly. „Jen si tam hodím věci,“ uklidnil jsem ho. Sundal jsem si svrchní
černý plášť nasáklý vodou, mošnu a spacák. Pak jsem se vrátil do velkého hangáru
před místností, kde už se vesele usadili mí společníci. Stalker si mě
podezřívavě prohlížel.
Podal jsem mu ruku.
„Shigor. Chráním tu partu,
takže obrana tohohle místa je teď i moje starost.“
Chvíli váhal, ale pak mi ruku
stiskl. „Samotář. Sběrač.“
Pak dodal: „Těžká doba, když si
musí Sběrač vydělávat na jídlo jako nájemný strážce.“
„Mizerný sběr?“
„Ani ne, vrátil jsem se nedávno
z Plzně. Dost dobrý úlovek, šperky, pár užitečností, ale už to tam začíná být
vysbírané.“
„Aha. Hele, nešel ty jsi
s doktorem na ty mutanty?“
„Šel, našli jsme jejich hnízdo,
ale pak jsme to vzdali a vrátili se, bylo jich tam moc.“
„Kde?“
Mávnul rukou a potvrdil mé
podezření. Další polorozpadlý barák na kopci, který jsem si předtím prohlížel
dalekohledem. Nepříjemní sousedi.
Akuki něco probírala s Dětmi.
Přemýšlel jsem, jestli by nebylo nejlepší přesvědčit ji, že je na čase sbalit se
a přesunout se někam jinam. Hodně daleko.
Byli jsme sice docela dobří
přátelé, ale já pro ně byl především hrubá síla, podivný Krtek se spoustou
zbraní. Ačkoli se s námi kmen Vlků už nějakou dobu mísil a patřili jsme hodně
k sobě, mezi lidmi z povrchu a podzemí bylo pořád mnoho rozdílů v náhledu na
svět. Ne poprvé jsem zalitoval, že nebyli na výpravu vybráni jiní. Ale z Krtků
byl jenom málokdo ochotný riskovat výpravu ven.
Tok mých myšlenek něco
přerušilo. Snad jsem něco slyšel, snad jsem něco vycítil, ale najednou jsem
vyskočil, celý napružený. Pocit nebezpečí zesílil.
Pak jsem zahlédl zdroj svého
neklidu. Po cestě pomalu vykračovali dva mutanti, zahalení do hader. Byli to ti,
které už jsem si předtím prohlížel skrze čočky dalekohledu.
„Mutanti,“ řekl jsem chladně.
Samotář se otočil s brokovnicí v ruce. Zacouvali jsme ke vstupu do místnosti,
kde byli ostatní a sledovali okolí.
„Hej, vy tam,“ zavolal jsem do
místnosti. „Jdou mutanti, tak si radši dávejte pozor.“
Pokud chcete upoutat něčí
pozornost, není nad to zařvat varování před mutanty. Docela to zabralo.
Mutanti šli docela drze po
cestičce, ani se nekryli, jenom se rozhlíželi. S trochou štěstí by se mi je
podařilo pistolí trefit, nechtěl jsem ale plýtvat cennými náboji. Jeden
z mutantů měl luk, druhý jakýsi palcát nebo palici.
„Necháme je přijít blíž,“ řekl
jsem tiše.
Mutanti ale s mým plánem
nechtěli spolupracovat, drželi se od nás na slušnou vzdálenost a obhlíželi
terén. Mizerové.
Po cestě od kasina někdo šel.
Vyhlédl jsem zpoza rohu, byli dva. Jednoho jsem poznával, byl to ten podivně
mluvící týpek z kasina, měl jsem pocit, že i druhého jsem tam zahlédnul.
Křiknul jsem na ně varování,
ale nevšímavě šli přímo k mutantům. Díval jsem se na ně docela nevěřícně.
„Co to dělají, idioti?“ zavrčel
jsem.
„To jsou ti Ostraváci, co sem
nedávno přišli, prý z uhelných dolů. Jsou to nějací mutantofilové,“ odplivnul si
Samotář. „Myslel jsem, že makají pro Toreka.“
„To rozhodně makali. Ale teď to
vypadá, že mají jiné plány.“
Chvilku se mezi sebou bavili a
pak společně odkráčeli pryč, směrem k údajnému hnízdu mutantů.
„To mě poser,“ řekl jsem tiše.
„Na ty týpky radši bacha.“
„Tak nějak.“
Vešel jsem do zakouřené
místnosti.
„Mutanti to zase zabalili,
odešli, jenom si to tady okukovali. Ale odešli dohromady s dvěma týpkama
z kasina, s těmi co divně mluví.“
Všiml jsem si kouřícího kotlíku
a pokračoval jsem:
„Mohl bych taky dostat čaj?“
„Počkej chviličku, hned dáme
vařit další.“
Než se čaj uvařil, přišli dva
další muži – jeden měl oblečení ze sešitých tlustých kusů kůže ozbrojený
podobným mečem, jako nosím já, druhý vypadal normálněji, ale byl ozbrojený
podivnou dlouhou kovovou trubkou. Podle toho, jak ji nesl, jsem tipoval, že to
bude nějaká střelná zbraň. Později, nad čajem, mi potvrdil, že je to „mušketa“.
Nabíjená zepředu, hrst prachu a olova, jeden výstřel a pak dlouho nic. No, každý
si pomáhá, jak může.
Jeho společník se divil, proč
jsme mutanty nepozabíjeli, když už nám sem lezli. Pokrčil jsem rameny.
„Nepřišli dost blízko. Navíc se
pak objevili dva týpkové z kasina, dali se s nimi do řeči a odtáhli s nimi.“
„Cože? To musí být ti
Ostraváci, před Torekem pořád mutanty hájili. Tvrdili, že u nich v dolech
mutanty mají, makají prej za dva.“
„No, s trochou štěstí je
mutanti sežerou,“ zamumlal jsem.
Nebyl jsme daleko od pravdy. O
chvíli později se oba Ostraváci vraceli poklusem. Zamířili k nám, udýchaní,
vypadali vyděšení.
„Copak?“ zeptal jsem se
uštěpačně. „Nedorozumění mezi kamarády?“
„Ech, ty cipy,“ řekl jeden
z nich. „Normalně sme se bavili a oni se do nas najednou pustili, chtěli nas
zabit. Museli sme zdrhnout.“
„Mutantům nemůžete věřit.“
A vám dvěma se taky moc věřit
nedá, dodal jsem v duchu.
Oba podezřelí mutantofilové
ještě chvíli chodili kolem, ale možná je znervózňovalo, jak se na ně všichni
dívají, a tak nakonec odtáhli zpátky do kasina. Ulevilo se mi.
Mutanti ještě několikrát
sondovali kolem, ale nikdy si netroufli dost blízko, pořád jsme viděli jenom ty
tři. Začínaly mě svrbět prsty a nebyl jsem sám, Sběrač Samotář měl zjevně taky
toulavé nohy, kdyby nečekal, až mu dají Děti Gaii nějaké jídlo za poskytovanou
ochranu, možná by už vyrazil někam ven.
Několik doušků hrozného
alkoholu, který mi nabídl všestranně zásobený obchodník, mě zahřálo a trochu
uklidnilo, stejně jsem ale neustále paranoidně koukal kolem. Naše ležení, nebo
spíš Děti Gaii navštívilo několik dalších lidí, většinou přišli za obchodem,
kolega s tabákem dělal kšefty.
Nejpodivnější návštěvník měl na
hlavě kapuci z kovových kroužků, na čele kříž a vedl podivné řeči. Dozvěděl jsem
se o něm, že patří do řádu Templářů, dalšího z místních válečnických klanů.
Debata s ním trochu zahnala nudu a nervozitu, kterou jsem trpěl.
Pak se ale konečně začalo něco
dít. Objevil se řezníko-doktor, zjistilo se, že dochází voda a že mutanti
v hnízdě mají pramen. A tak se narychlo zorganizovala malá trestná výprava na
mutanty, nebo spíš pro jejich vodu. Akuki a jedna dívka od Dětí Gaii jako
hledačky vody, já, Samotář, Doktor, muž s mušketou a jeho přítel s mečem jako
bojový doprovod. Přidal se k nám i Tiki, který zjevně nechtěl zase čekat, až se
Akuki někde objeví. Vyrazili jsme na cestu, pomalu a opatrně. U dětí Gaii
zůstalo jenom několik lidí, jako ochranka tam dočasně úřadoval další Sběrač.
Po čase jsme si všimli, že za
námi jdou ti dva Ostraváci, mutantofilové. Začali jsme si pečlivě hlídat i záda.
Nikdo z nás jim moc věřit nechtěl.
Mutantí hnízdo byl velký,
dvoupatrový a značně zchátralý barák. Nechali jsme ženské s Tikim vzadu a pomalu
vkráčeli dovnitř, zbraně připravené. Měl jsem v ruce pistoli, meč povytažený a
připravený tasit. Nikde nikdo.
Pak Mušketýr zavolal a rozběhl
se, na druhé straně budovy, za rohem, se objevil nějaký pohyb. Mutant.
Ujistil jsem se palcem, že mám
1911 odjištěnou a nataženou, jen tak pro jistotu. Slyšel jsem běžícího mutanta,
obíhal budovu. Přiklonil jsem se k jednomu z vymlácených oken a chviličku čekal.
Mutant vyrazil zpoza rohu a běžel plnou rychlostí k vchodu, to nám chtěl
vpadnout do zad a postřílet nás tím lukem? Mušketýr ho pronásledoval. A tak jsem
namířil a vystřelil. Znovu. Znovu. Mutant jenom otočil pohled a utíkal dál,
s každým zásahem kulky se otřásl, objevila se krev, ale nevšímavě běžel dál.
Pátý výstřel, skoro určitě i pátý zásah.
Zařvala brokovnice a hrst broků
rozervala mutantovy hadry a i jeho nazelenalé maso, konečně to vypadalo, že mu
to nějak ublížilo. Vypustil jeden šíp, ale netrefil se, hledal další cíl, ale
vyrazili jsme na něj nejméně tři - já, Samotář s brokovnicí a chlapík v kůži
s mečem.
Mutant byl už zjevně vážně
zraněný, náboje docházely a navíc to vypadalo, že pětačtyřicítka nemá účinek,
který bych čekal. Hnaný adrenalinem a vztekem jsem tasil meč a vyrazil na
mutanta.
Viděl jsem šíp letět, pomalu se
ke mně blížil, stačilo jenom mírně ukročit, nebo ho odrazit mečem, ale
z nějakého důvodu jsem si dokázal uvědomit jenom jednu věc – on na mně
vystřelil.
A zasáhnul, šíp mě zasáhl do
strany hrudníku, někde mezi poslední žebra. Zařval jsem a skočil po mutantovi.
Ten už ale ležel na zemi, přeťatý mečem vejpůl.
Ulomil jsem šíp a zkoumal své
zranění. Naštěstí to nevypadalo nijak extrémně vážně, bolelo to docela dost, ale
měl jsem štěstí v neštěstí, šíp z mizerného luku ztratil větší část energie
průletem mým koženým pláštěm a hrot se sotva dokázal dostat mezi žebra. Neměl
ani zpětné háčky, podařilo se mi ho vytáhnout. Někdo, myslím že Samotář, mi
podal kus docela čistého obvazu a rozběhl se připojit k boji. Mušketýr vyměnil
svou neohrabanou zbraň za luk mrtvého mutanta.
Snad to bylo vyprcháním
adrenalinu, snad šokem, snad vztekem sám na sebe, že jsem se nechal takhle
pitomě zasáhnout (navíc ranou, které bych se normálně snad i dokázal vyhnout),
ale přepadla mě slabost. Ztěžka jsem si sedl na zadek a začal bezradně
přemýšlet, kterak si obvázat díru, ze které pomalu vytékala tmavá krev.
„Jsi zraněný?“ zeptala se Akuki.
Slyšel jsem, jak ostatní dobíjejí zbytek mutantů vevnitř, šlo jim to pomalu,
zjevně byli i ostatní ze stejného tvrdého těsta, jako rozsekaný a rozstřílený
lučištník, ležící nedaleko.
„No, už mi bylo líp, dostal
jsem šípem. Přežiju.“
„Ukaž, kam tě trefil?“
Ukázal jsem jí místo zásahu.
Ohmatala ho, nacpala do rány nějaký prášek, převázala mi ránu a pak kolem mě
začala obcházet, máchat bylinkami a něco mumlat.
Zatracení divoši a jejich
„kouzla.“ Proč jsem se nenarodil o sto let dřív, před Apokalypsou, kdy byli lidi
civilizovaní a vzdělaní?
Ale ať už pomohly bylinky nebo
něco jiného, škubání v ráně zesláblo. Pořád jsem se cítil mizerně, ale ne tolik,
jako ještě před chvílí. Poděkoval jsem.
Seděl jsem před barákem jako
zadní hlídka, poslouchal řev a řinčení zbraní, kdy mí spolubojovníci pomalu
dobíjeli posledního mutanta, a přemýšlel. Většinou jsem se vztekal sám na sebe,
nebylo to poprvé, co jsem byl zraněný, ale tohle bylo opravdu pitomé. Navíc jsem
měl nepříjemný pocit, že to podivné pálení způsobilo nějaké svinstvo na šípu.
Přišli Ostraváci. Sledoval jsem
je s koltem v ruce, ale vypadalo to, že na nás nic nechystají, nebo že si
netroufají, pomohli s finální likvidací mutantů. Byla tam voda a prý dokonce
pitná, zbytek výpravy jí nabral spoustu. Zaslechl jsem něco o jakési „svatyni“ u
které něco vyváděla Gaianka, ale bylo mi to upřímně fuk. Všechno mi začínalo být
fuk, propadal jsem hrozné apatii.
Doktor si mě prohlédnul,
prohlédnul šípy, které ještě pořád měl Mušketýr a pak mu doporučil, aby je
odhodil. Polohlasně prohodil „A po tom trefeným bude do večera.“
Překonal jsem apatii a nechuť
k pohybu. Vstal jsem a přikulhal se blíž, ani nohy mě nějak nechtěly poslouchat.
„Cože? Zopakuj to, doktore.“
„Mutanti měli na šípech nějaký
sliz. Řekl bych, že do večera zkápneš, pokud ne něco horšího. A tobě radím,
zahoď ten luk. A hlídej si ruce, pokud se ti na nich objeví nějaká vyrážka, bude
ještě čas je uříznout.“
Že umřu, ten pocit jsem měl
taky, už od včerejška, nicméně doktorovo blekotání mi moc důvěryhodné
nepřipadalo. Byl to přece jenom spíš řezník, než doktor.
Mutantí sliz? Co je to za
blbost?
Spíš hrot namočili do svých
hoven a mě čeká pořádná infekce.
Pomalu jsem se dobelhal
s ostatními až k sídlu Dětí Gaii. Tabáčníkovi jsem zabavil cigaretu a trochu té
příšerné přepálené vodky, nebo co to bylo. Trochou jsem si vymyl ránu, štípalo
to jako svině, trochu jsem nalil do sebe. Pak jsem si lehl na spací podložku a
snažil se odpočívat.
Možná jsem si dokonce i
zdřímnul. Na půl ucha jsem sledoval místní hovory, koutkem oka sledoval podivnou
malbu, kterou uhlem stvořil na zdi ten podezřelý mužík v modrém, co ráno nabízel
v kasinu toaletní papír. Byl to jakýsi ornament a uprostřed něj bylo napsáno
MALE a pod tím FACTORIUM. Týpek se vyptával lidí, jestli náhodou nevědí, co to
má znamenat, ale zřejmě nikdo netušil. Mě to připadalo jako nápis v angličtině,
ale jako všechno ostatní mi to bylo docela jedno.
Ještě několikrát jsem si mírně
zdřímnul. Ta apatie a stav oblbnutí, za to zřejmě mohly bylinky, které do mě
nacpala Akuki. Ale už to snad trochu přecházelo.
Na druhou stranu ten nepříjemný
pocit pálení byl zase o něco intenzivnější.
Několikrát mě z odpočinku
probrala menší panika, týkající se jak jinak mutantů. Zjevně jich bylo víc, než
jsme v jejich hnízdě našli, a ač jsme jich pár pobili, zase získali zpět svou
drzost.
Z kasina se k nám dostala
špatná zpráva – Toreka a jeho ochranku někdo odpravil, údajně ti dva Ostraváci,
kteří pro něj pracovali, ale nikdo nevěděl, jestli to byli opravdu oni, nebo ne.
Děti Gaii začaly diskutovat, jestli by nebylo rozumnější se přesunout do budovy
kasina, které by bylo přece jenom lépe chráněné. Malá skupinka tam vyrazila,
zjistit, jak situace vypadá. Jelikož souběžně s tím zmizela i Akuki,
předpokládal jsem, že šla s nimi.
Mutanti se objevili ještě
několikrát, zjevně se nás snažili vyprovokovat k otevřenému střetu. Raději jsem
si sbalil věci a připravil se na rychlý přesun. Pořád mi nebylo moc dobře, ale
na přesun (rozuměj útěk před mutanty) jsem si troufal.
Jednou dokonce vtrhli až
dovnitř do komplexu budov, kde jsme byli. Ze stínu u dveří jsem pozoroval
šarvátku, do které se zapojilo několik mutantů a lidí. S odjištěnou pistolí jsem
čekal na vhodnou příležitost, na boj zblízka jsem se nějak necítil. Vhodná
chvíle nastala za okamžik, mutant či mutantka od hlavy k patě zahalený
v zelených hadrech zle tísnil jednoho z našich, šermíře Draka, který se
zúčastnil výpravy do hnízda a také někde přišel ke zranění. Pomalu ustupoval a
držel si mutanta od těla. Namířil jsem a pečlivě dvakrát vystřelil. Zasáhly obě
rány a zmutovaná zrůda s přiškrceným sípáním chcípla. Ostatní se stáhli. Pomalu
jsem vyšel ven a rozhlížel se.
Mezi skupinou mutantů stál
človíček v kožených hadrech a dlouhými vlasy, kterého jsem si všiml už dřív.
Stáli kolem něj, ruce měl složené v podivném gestu a něco jim říkal. Mutanti si
k němu zjevně netroufli jít, nakonec se stáhli.
Kvůli tomu týpkovi vznikla
menší hádka, troufnul si nám tvrdit, že jsou mutanti mírumilovní, že jemu
stačilo říct, aby mu dali pokoj, že s nimi nemá spor. Jelikož jsem si dobře
pamatoval gesto, kterými je držel v šachu, udeřil jsem na něj a obvinil ho, že
se psionikem chce jenom málokdo bojovat.
Dožral mě do té úrovně, že jsem
začal naznačovat, co všechno by se s otravným mutantofilním psionikem dalo
dělat, vesměs to zahrnovalo oheň. Jemu se to řekne, nebojovat, když mu stačí
soustředit se a nešťastníkovi, který se mu znelíbil, vyteče mozek ušima. Označil
jsem si ho v duchu jako prioritní cíl, naprosto nedůvěryhodného, ale než jsem
stačil nějaké plány realizovat, stalo se něco důležitějšího.
Mutantům se podařilo zajmout
nějakou dívenku, pokud se nepletu, byla to ta, která jásavě nakupovala skleněné
kuličky a další cetky, její brácha z toho byl zjevně nešťastný. Ale skupina
mutantů, která si ji s nadšeným houkáním odváděla, byla příliš velká.
Množili se jako krysy, každou
chvíli se objevil další a další, jakoby je sem něco přitahovalo.
Situace byla opravdu
neudržitelná, jak jsme se za chvíli shodli.
„Nemůžeme tady čekat,“ řekl
jsem Tikimu. „Pokud tady zůstaneme, nakonec se tady sejde dost mutantů a zavalí
nás. Zatím nás jenom zkoušejí, provokují, ale je jich čím dál víc. Vezmeme věci
a zabalíme to tady. Co nejrychleji.“
„A Akuki?“
„Je v kasinu, vezmi její věci.
Lidi, seberte se a padáme. Každou chvíli tady můžou být muťáci zpátky a
tentokrát si nebudou chtít jenom hrát.“
A tak jsme se přesunuli do
kasina, stejně jako většina lidí z okolí. Hledal jsem Akuki, ale od Dětí Gaii
jsem se dozvěděl, že s nimi vůbec nešla. Bylo to pro mě velmi nepříjemné
překvapení. Ale zjevně nikdo nevěděl, kam se ztratila, nejenom já jsem dospěl
k názoru, že vyrazila do kasina.
Tváří v tvář vnější hrozbě byly
rozdíly mezi kmeny, zaměstnanci kasina a obchodníky zapomenuty, společně jsme
začali připravovat budovu na obléhání.
Akuki pořád nikde.
A začaly se objevovat první
problémy. Jako první dorazila Vlaštovka, dívenka, kterou před sotva hodinou
dvěma unesli mutanti. Měl na sobě namalováno několik nápisů červenou barvou ve
stylu „miluju mutanty“, „mutanti jsou super“ a podobně. Odmítala říct, co jí
udělali, neustále vřískala, že je třeba jít na ně a pokoušela se sestavit
trestnou výpravu. Naštěstí se k ní nikdo neměl. Jenom padlo několik podezření,
jestli se i z ní už nestal mutant, nebo v sobě nějakého malého nemá, ale doktor
řezníkovič si ji prohlédnul a prohlásil, že je pořád člověk.
Horší byl modře oblečený týpek,
který před tím čmáral po zdech nápis Malefactorium, začal totiž budit menší
paniku.
„Musím vám to říct. Mutanti mě
nesmí zabít. Ve chvíli, kdy mě dostanou, stanu se něčím hrozně nebezpečným,
něco, co vás může všechny zahubit.“
„Co to meleš za blbosti?“
setřel jsem ho podrážděně.
„Jak jsem říkal, stanu se něčím
jiným. A všechny vás zabiju.“
Vytáhl jsem z kapsy nůž. „Tak
to bych tě měl podříznout teď hned,“ zavrčel jsem.
Zavrtěl klidně hlavou. „To by
nepomohlo. Jakmile moje duše začne opouštět tělo, vstoupí do mně Malefactorium.
Všichni zemřete.“
„Hovadina,“ odplivnul jsem si.
„Co tě takhle polít petrolejem a zapálit, dáš pak pokoj?“
Ani jsem se s ním nesnažil
vybavovat, připadalo mi, že to nemá smysl. Další náboženský poblouzněnec,
z nějakého důvodu je dneska najdete všude. Mnohem víc mě zajímala Akuki. A
nejenom mě, Tiki byl jako na trní.
„Půjdu se po ní podívat,“
uklidňoval jsem ho.
„Jdu taky. Myslíš, že by mi
mohl někdo půjčit aspoň dýku?“
Pousmál jsem se. Vytáhl jsem
krátkou čepel a podal mu ji.
„Umíš s tím zacházet? Za tenhle
konec to drž, tím druhým píchej a sekej do lidí, teda vlastně mutantů. Pojď.“
Nakonec jsme se vydali Akuki
hledat čtyři. Já s Tikim a k mému překvapení Malefactorián s hledačkou vody od
Gaii. No, alespoň budeme mít větší šanci. Vyrazili jsme do dvou směrů, s nadějí,
že ji snad někde najdeme, ačkoli jsem si moc dobře uvědomoval, že je to jak
s hledáním jehly v kupce sena. Může být kdekoli. Hlas rozumu mi našeptával, že
je už v hnízdě mutantů, nebo někde rozpáraná, a já zbytečně opouštím jedině
alespoň trochu bezpečné místo v okolí, ale odmítl jsem ho poslouchat, slíbil
jsem, že na ni budu dávat pozor.
Pomalu jsme kráčel bahnitou
stezkou lesem a rozhlížel se kolem, několikrát jsem umravňoval Tikiho, ať
nespěchá a jde opatrně.
Opatrnost se vyplatila. Ušli
jsme sotva pár set metrů, když jsem za zatáčkou zahlédl velkou pestrobarevnou
masu, vzdálenou tak půl kilometru.
„Zdrhej,“ křikl jsem na Tikiho.
„Zdrhej co nejrychleji zpátky!“
Jedno mu musím uznat. Vlastně
dvě věci. Když bylo třeba, poslechl okamžitě a utíkal rychle.
Kouknul jsem se dalekohledem,
znepokojeně zavrčel a rozběhl se za ním.
Mutantů byla pořádná banda,
nejmíň dvě desítky, naprosto klidně a sebevědomě si to mířili k nám. Nemohl jsem
běžet plnou rychlostí, tak jsem jenom lehce klusal, zatím jsem měl čas, mutanti
si nás nevšimli a šli pomalu.
„Utíkej,“ povzbudil jsem Tikiho,
který se po chvíli zastavil a ohlédnul se na mně. „Utíkej do kasina, řekni
ostatním, že už jdou a je jich aspoň dvacet.“
Poslechl. Přemýšlel jsem, že
bych tady nastražil nějakou past, ale skoro všechny věci jsem si nechal
v kasinu, chtěl jsem být co nejméně zatížený. A tak jsem pomalu doklusal až
skoro ke kasinu, kde jsem potkal partu Krys.
„Už jdou, zalezte, sakra,“
zavolal jsem na ně.
„Budeme v lese, napadneme je
zezadu!“ dočkal jsem se okamžité odpovědi.
„Tak si dejte bacha, je jich
aspoň dvacet,“ rozloučil jsem se s nimi a vběhl do kasina.
„Připravte se, kurva fix! Už
jdou a je jich pořádná banda!“
Kasino byla velká jednopatrová
budova, ze které se do výšky dalších dvou pater zvedala malá věžička, čertví,
k čemu kdysi sloužila. Každopádně mutanti zaplatí za útok krvavou daň. Neviděl
jsem u nich žádné střelné zbraně, s výjimkou dvou luků. Pokud zablokujeme spodek
a obsadíme plochou střechu a schodiště ve věži, čeká je tvrdý boj. Na schodišti
už někdo přičinlivě vybudoval blokádu a připravil několik plechovek s petrolejem
na uvítanou.
Mít pár bouchaček a především
dost nábojů, odrazili bychom je, i kdyby jich bylo pětkrát tolik. Jenomže
s náboji to bylo hodně špatné. Zřejmě jenom já jich měl trochu víc. Sundal jsem
si těžký kožený kabát – před kovovou čepelí příliš neochrání a překážel by,
nechal jsem si jenom zbraně za pasem. Moje kombinéza vyvolala několik
podezřívavých pohledů, ale nikdo ji nekomentoval. Odpočítal jsem ze své značně
ztenčené zásoby několik nábojů dvěma chlapům s pistolemi se stejnou ráží jako
můj Colt, zkontroloval, jestli je 1911 nabitá do plna a vyhlížel mutanty, nic
moc víc se dělat nedalo. Když nepočítám kouření cigarety, kterou mi hodil
obchodník z horního patra věže.
Vybral jsem si jako své
stanoviště střechu, jelikož jsem se mohl snadno přesunout kamkoli, kde bylo
potřeba a s pistolí jsem mohl hezkých pár mutantů uklidnit.
Pak jsem si všiml obrovského
rotačního kulometu umístěného na věži.
„Kde se tady sakra vzal ten
minigun?“ Srdce mi radostí poskočilo, s tímhle můžeme zastavit mutantů celou
armádu.
„Donesli jsme ho z krytu, ale
neraduj se. Není do něj jediný náboj a nejspíš by stejně nefungoval. Ale snad je
to trochu zastraší,“ usadil mě jeden ze spolubojovníků. Dobrá nálada okamžitě
vymizela.
Skupinka v čele s doktorem se
hádala nad jakousi kovovou podivností se spoustou antének a velkým plánem, podle
kterého ji zjevně postavili.
Dozvěděl jsem se, že to snad má
být nějaká zbraň proti mutantům, ale nikdo nevěděl, jak funguje, jestli vůbec
funguje, a jestli ji postavili dobře. Vzal jsem ji na chvíli do ruky, ale
splnilo se mi mé podezření – vypadalo to jako typický zástupce pokročilé
divošské „technologie“ - pospojujte dohromady kousky všeho možného, přidělejte
to na pořádnou tyč a máte hi-tech zbraň, se kterou můžete ostatním divochům
nahnat strach. K ničemu.
„Kde jsou sakra ti mutanti,“
zavrčel jsem, když jsem „zbraň“ vracel. Podle mého odhadu tady už měli být aspoň
před pěti minutami.
Nakonec jsem se dočkal.
Postupně se houští kolem kasina začaly plnit.
„Nestřílejte, počkejte,“ zněl
povel.
Mutanti se totiž nijak zvlášť
nechystali útočit. Jejich vůdce pomalu vylezl na volné prostranství a začal
vřískat:
„My si chcem akorát zahrát!“
„Cože?“
„My si dem zahrát ruletu!“
Vznikla poměrně komická
situace. Mutanti vylezli z lesa a začali skandovat, že chtějí hrát ruletu. Lidi
je vyzývali, ať vypadnou, že je kasino zavřené. Mě svrběl prst na spoušti.
Nakonec to rozhodl krupiér, který ruletu řídil.
„Jdu tam. Třeba mě zabijou, ale
třeba si fakt jenom zahrajou a vypadnou,“ rozhodl se a přelezl zátaras na
schodech.
Vrtěl jsem nespokojeně hlavou.
Kdybych začal jednat, zlikvidoval bych jediným granátem čtvrtinu muťáků. Ale
naše „vedení“ složené z doktora, Gaianek a několika dalších naléhalo, že se máme
snažit získat čas.
Vařil jsem se vzteky. Kdybych
si byl jistý, že je Akuki mrtvá, popadl bych Tikiho za krk a utekl s ním někam
pryč, a nebo bych odjistil bouchačku a začal to řešit. Tahle situace mě deptala.
Zvlášť když se mutanti nakonec
po hodině hraní docela spokojeně stáhli a slíbili, že přijdou zas (aspoň ti
z nich, kteří byli ještě schopní lidské řeči).
Nedošlo k žádnému násilnému
incidentu, což mě docela překvapilo. Ale možná si muťáci jenom prohlíželi, jak
to u nás vypadá a připravovali se k boji.
Kdo ví.
Chvíli potom se objevila Akuki,
živá a zdravá. Na otázku kde se sakra flákala, nesměle poznamenala, že usnula a
pak nás nemohla najít.
Obrátil jsem oči v sloup a
raději to dál nekomentoval.
Ani jsem nenavrhoval útěk –
Akuki se okamžitě přidala ke skupince kolem zázračné „zbraně“ a zapojila se do
debaty.
Dospěli k názoru, že jim chybí
jedna součástka, o které si ale mysleli, že už ji někde sehnali a byla tady.
Jelikož jsem neměl co dělat,
pokrčil jsem rameny a začal zjišťovat, co se s ní stalo, jelikož se přes plané
hádky nikdo z nich k ničemu neměl.
Velice rychle vyšlo najevo, že
si součástku sebou vzaly Krysy, které měly teoreticky hlídat v lese a padnout
mutantům do zad, alespoň to tak tvrdili mně. Součástka vypadala jako typický
šamanistický lapač snů a krysáci ji údajně chtěli zanést k nějakému oltáři.
Jelikož by se k tomu jinak
nikdo neměl, začal jsem organizovat výpravu, která by Krysy našla a sebrala jim
ten nesmysl, co kdyby přece jenom k něčemu byla. Nakonec ven vyrazila půlka
kasina včetně té jejich úžasné zbraně.
Válečná výprava za všechny
prachy.
Krysy jsme našli poměrně rychle
a vznikla hádka, ani jsem se neobtěžoval se do ní zapojit. V lese plném mutantů
se ti pitomci všichni postaví do kruhu a začnou se hádat, jediný, kdo kromě mě
nějak hlídal okolí, byl ten šermíř Drak.
A ten jediný taky zareagoval,
když jsem v křoví zahlédnul schovaného mutanta.
„Mutant!“ zařval jsem a
přesunul se za strom.
Opravdu jsem zařval. Přesto mě
zbytek „výpravy“ ignoroval.
Mutant po objevení rychle někde
zmizel, nemělo ho smysl pronásledovat. Podívali jsme se na sebe s Drakem, dva
bojovníci, plní opovržení k těm ukecaným amatérům.
„Měli bychom se přesunout někam
pryč, co nejrychleji,“ vrazil jsem do toho debatního kroužku. „Jsou tady
mutanti, kdybyste poslouchali taky něco jiného, než sami sebe, tak byste si toho
možná i všimli.“
„Cože, mutanti, fakt jsou
tady?“
Mávnul jsem rukou.
Nakonec se dohodli a konečně
jsme vyrazili. Nedostali jsme se daleko. Z lesa se začali objevovat mutanti a
stahovat se kolem nás. Bylo jich strašně moc.
Snažili jsme se stáhnout zpět
ke kasinu, ale vznikla hádka kolem použití té jejich „zbraně“. Kde se vzal, tu
se vzal Malefactorium a začal s tou bandou něco řešit, zatímco jsem já a několik
dalších trochu rozumnějších sledovalo okolí a se zbraněmi se chystali přivítat
mutanty.
Pokud jsem něco pochopil, to
dělo by mělo být parapsychický zesilovač – schopný soustředit sílu několika
psioniků do jednoho a prostřednictvím zesilovače rozprášit mutanty po okolí.
Možná na tom bylo i něco pravdy
a mutanti to věděli, protože zaútočili.
Ani nevím, jestli se použití
toho „děla“ podařilo. Když jsem začal přesnými výstřely narušovat morálku
útočících mutantů, jeden z nich, ozbrojený dlouhým kopím, zařval a rozběhl se...
přímo na mně. Stačil jsem do něj vystřelit ještě dvakrát a pak jsem se pokusil
mečem v levačce kopí odrazit. Nepovedlo se mi to.
*********************
Matně jsem si uvědomoval, že mě
prohledávají něčí ruce. Slyšel jsem tlumené hlasy, rozeznával jsem slova, ale
nerozuměl celku. Pak mi někdo vypáčil z ruky pistoli a meč.
Bylo ticho.
*********************
Pak se vrátila bolest. Hrozné
noční můry. Šílenství. Bolest, více bolesti, neustále stoupala. Celé tělo mě
neskutečně bolelo, měl jsem pocit, že hlasitě ječím, ale nic jsem neslyšel.
Tma.
*********************
Nedokážu popsat, co se to se
mnou dělo. Měl jsem pocit, že v nekonečném víru bolesti, krve a křiku trávím
celé hodiny, celé dny. Peklo. Byl jsem v pekle.
Pak ale bolest začala opadat,
pomalu, mírně, jednotlivé vlnky pomalu mizely. Začínal jsem vnímat i něco
jiného, než nekonečnou bolest.
Zápach.
Kouř.
Svědění.
Nenávist.
A především hlas, který se mi
začínal rozléhat v hlavě.
„Zabiješ. Zabiješ. Zabiješ!
Zabiješ lidi! ZABIJEŠ!“
Pak jsem se probral k plnému
vědomí, i když jako plné vědomí se ten stav příliš nedal popsat.
Měl jsem pocit, že jsem v tomto
těle jenom návštěvník, ovládalo mě něco jiného, já jenom vnímal zuřivost a
krvežíznivost monstra, ve kterém jsem se ocitnul.
Kterým jsem se stal.
Tělo bylo oblečené do zbytků mé
kombinézy. Ale všude, kde byla vidět kůže, byla vidět ohyzdné nazelenalé
svinstvo, pokryté mokvajícími puchýři. Zrak jsem měl zakalený, nemohl jsem
mrkat, nemohl jsem si otřít cosi lepkavého, čím jsem měl pokrytý obličej.
Nemohl jsem nic.
Už jsem věděl, jak se cítí ten
můj slabý hlásek zdravého rozumu, který se mě občas snažil korigovat. Stal jsem
se jím, malou nehmotnou jiskřičkou vědomí, které zůstalo v obludně zmutovaném
těle. Mými společníky byla nenávist, chuť po krvi. A volání. Křik, který mě hnal
kupředu.
Pokoušel jsem se s tím bojovat,
ale nemohl jsem si pomoct, snažil jsem zpomalit kroky, které mě v davu podobně
postižených hnaly kupředu.
Snažil jsem se zarazit hrdelní
skřeky, které se mi linuly z hrdla, ale dokázal jsem jenom několikrát zatnout
zuby a zaskřípat jimi. Jeden se uvolnil a musel jsem ho vyplivnout.
Marně jsem s tím druhým
zvířecím já bojoval. Byly nás desítky, možná stovky, všichni zbídačení, odporní,
ozbrojení často pouhými klacky. Ale byli jsme bratři, hnali jsme se kupředu
v jednotném cíli, posedlí touhou zabíjet, zabíjet, trhat, drásat.
Zvítězit.
Možná jsem nebyl jediný, komu
druhé, to pravé, já ještě zůstalo, možná tady bylo více mutantů, kteří
schizofrenicky současně toužili po krvi a snažili se svou touhu zastavit.
Někteří občas klopýtali, mezi výkřiku neuvěřitelně blábolili, občas jim v očích
probleskla hrůza z toho, co se děje.
Některé jsem poznával, viděl
jsem je kdysi, když jsem byl ještě člověk.
Několikrát jsem měl pocit, že
získávám výhodu, že brzy získám tělo aspoň chvíli pod kontrolu, a vrazím si do
srdce tupou dýku, kterou mi podal některý z bratrů mutantů. Vždycky se mi v tu
chvíli v hlavě znovu rozječel rozkazující hlas, já zavyl a běžel dál.
Uvědomoval jsem si, co je
úkolem naší skupinky. Otravovat lidi v kasinu, aby neměli šanci uniknout, ale
zatím přímo neútočit, čekali jsme, až dorazí ostatní.
Změnil jsem strategii a začal
se nutit k útoku, povzbuzovat ve svém zlém já touhu po krvi, vystavit hruď
občasným šípům, které obránci uvážlivě vypouštěli. Vždy se ale ozval hlas, který
mě uklidňoval, konejšil, sliboval.
Málem se mi to podařilo, když
jsem ve věži rozeznal vyděšený obličej Akuki, té, kterou jsem měl chránit. Možná
mě dokonce poznala, možná v té mutované zrůdě viděla mně...
Vrhnul jsem se s jekem kupředu,
dřív, než mě stačil hlas zastavit.
Z otvoru se vyklonil muž
v bílém zkrvaveném plášti a ukázal na mne podivnou věcí. Náraz mě odmrštil,
málem mi rozmačkal mozek. Oslabil mě i toho druhého, mě asi víc, jelikož se tělo
s blekotáním odběhlo skrýt.
Schizofrenický boj myslí
pokračoval, ale neustále jsem prohrával.
Setmělo se, ale nadále jsem
dobře viděl. Poprvé v životě jsem proklínal své výborné noční vidění.
Naše skupina se stáhla. Bylo
nás víc a víc, společný řev a poskakování a volání po krvi mě oslabilo ještě
více.
Asi jsme se vzdal.
Pak najednou všichni utichli. A
vyrazili kupředu, poháněni ledovým odhodláním a hlasem, který nám velel:
kupředu! KUPŘEDU! ZABTE JE VŠECHNY!
Napadli nás, využili chviličky,
kterou jsme jim dali při obřadu oslavujícím nadcházející vítězství a krev, vyšli
ze své pevnosti a skryli se u přístupové cesty.
Rameno mi roztrhl výstřel
z brokovnice, zařval jsem bolestí a radostí zároveň. Viděl jsem Samotářův
obličej, sevřený do zarputilé masky. Chtěl jsem mu poděkovat, ale pak se přede
mnou mihnul někdo další, rozpáral jsem ho jedním dlouhým sekem tupé dýky, srazil
ho na kolena a vrazil mu ji do krku.
Něco mě udeřilo do zad, stočil
jsem se a bodnul dýkou, zasáhl jsem někoho do oka, zařval jsem na něj výhrůžku a
omluvu zároveň.
Vytrhnul jsem zbraň a slepě
bodal kolem sebe, snažil jsem se vést zbraň tak, aby zasahovala mutanty, ne mé
společníky, ale příliš se mi to nedařilo.
Zasáhla mě další rána a další.
Nohy mě přestávaly poslouchat. Vrazil jsem do někoho dýku a pustil ji, pak mi
plící projela dlouhá čepel kopí. Druhý úder mi rozpáral břicho.
Vyrazil jsem ze sebe výkřik
vítězství a vzteku, pomalu jsem se složil na zem.
S každým úderem srdce ze mě
vytryskla krev, ale také nenávist.
Kolem mě byly už jenom mrtvoly,
odvážný přepad zahubil několik mutantů, ale neuspěl. Zbytek armády pokračoval ke
kasinu.
*********************
Bolest slábla, dýchal jsem
stále pomaleji. Z posledních sil jsem vyplivl krvavou slinu a pokusil se otočit
tak, abych viděl nahoru na kopec, k věži kasina. Jek pobíjených lidí pomalu
slábl, vše přehlušoval vítězný řev mutantů. Všechno začalo splývat dohromady,
blikající světélko hořícího kasina, okolní tma, vlhká tráva, pach spáleniny,
vzpomínky, myšlenky, vytvářelo to dohromady jednu velkou schizofrenní symfonii.
Blížící smrt na chvíli zahnala závoj na mé
mysli, ten mrak způsobený nevnímanou bolestí, zmatkem způsobeným mutací a temným
kouzlem, které ze mě udělalo ječící vraždící bestii, mé druhé já definitivně
zahynulo. Na krátkou chvíli jsem zase myslel jasně. Cítil jsem lítost, lítost
nad tím, jak to dopadlo, se mnou i s ostatními, lítost nad osudem Země, které
budou ještě krátkou dobu ovládat znetvořené bestie, vzdáleně podobné lidem, než
i oni zemřou. Lítost nad tím, že jsem tomu možná mohl zabránit.
Ta chvilka lítosti byla opravdu jenom krátká.
10. října 2004
Shigor Birdman