" Na začátku, protože všechno má svůj začátek, byli lidé. Jako vždy. Lidé měli svou civilizaci, svou techniku, svou hrdost a své potřeby. Země, planeta, na které žili, jim poskytovala prostředky k růstu, suroviny pro výrobu, jídlo, vodu, místo k bydlení. Jenomže nic netrvá věčně a i tak na tak velké planetě není neomezené množství surovin. Lidská civilizace rostla a tím se i zvyšovala její spotřeba. A planetární zásoby se zmenšovaly. Nakonec si jednotlivé vlády uvědomily, že jsou na starých surovinách závislé natolik, že jim hrozí zánik, pokud urychleně nenajdou způsob, jak si zajistit potřebnou energii pro své fungování.

Teď žijeme v pustinách, které jsou pozůstatkem jejich neschopnosti domluvit se slovy. Začalo to válkou za mořem. Bojovalo se o suroviny, hlavně o ropu, která poháněla stroje. Místo rozumu použili zbraně. Obě strany se nakonec vysílily bojem a nakonec upadly v zapomnění a nikdo neví jak to s nimi dopadlo.

Naše země si říkala Spojené státy americké. Byla silná a kdekdo k ní vzhlížel s respektem, více však s nenávistí a závistí nad jejími úspěchy. Všechno zhoršil ještě novodobý Mor, který kosil populaci celé země. Nikdo se nikdy nedozvěděl kde se ta nemoc objevila. Zanechávala za sebou mrtvá města. Naše země se uzavřela.

Druhá v té době největší země, Čína, přišla jednat k nám o dodávkách ropy. Naše vláda ale odmítla. Čína neuměla přijmout porážku a rozhodla se začít boj o poslední zbytky ropy, které jsme ještě měli. Začala poslední nám známá válka, ve které byla Čína nakonec poražena.

Věda a vzdělání je důležitá věc. Díky vědě mohli lidé létat ke hvězdám. Věda a učenost si byla schopná poradit s nemocemi a jinými věcmi. Ale nejhorší zbraně pocházely také z těchto rukou. Většina zbraní v dávné minulosti vznikla v dobré víře. Měly původně pomáhat lidem v práci. Existovali, existují a budou existovat lidé, kteří nemyslí na nic jiného, než na svůj prospěch a takovýto užitečný vynález překroutí a zneužijí. Tak v dávné minulosti vznikly i atomové zbraně. Hrozné zbraně budí strach.

Vládci naší země začali stavět Vaulty, místa, kde by se mohli lidé před nebezpečím války a nemoci schovat a byli by chráněni. Mnoho jich to ale nestihlo. Nikdo neví jak se to stalo a kdo začal, ale jaderné střely byly odpáleny a mráz nukleární zimy spálil a zabil všechno, co nebylo schováno. Lidé jsou ale nezlomní a když bylo venku bezpečno, opustili své úkryty. Já jsem dítě Vaultu. Mohl jsem vidět, jak naše země vypadala dříve. Když jsem byl ale vyslán ven, zhrozil jsem se. Kdysi zelené louky, vzrostlé lesy, hrdá města, všechno se změnilo na poušť a ruiny. Něco uvnitř mě se změnilo. Měl jsem ale svůj úkol, prošel jsem mnoha novými městy, mnoha starými, pracoval jsem u karavan, zažil jsem mnoho nebezpečí, a mnoha lidem pomohl. Nakonec jsem úkol splnil. Mnoho lidí z mého Vaultu ve mně vidělo hrdinu, jak by ne, když jsem je zachránil od smrti. Jeho hlava to ale tak neviděla. Byl jsem nebezpečný pro budoucnost, kterou vybral on. Vyhnal mně.

Cestoval jsem dlouho. A teď chodím a hlásám. I vám bych chtěl předat několik ponaučení, která vychází z minulosti a o jejichž pravdivosti jsem se mohl přesvědčit.

Násilí není řešení. Sami všichni víme jak jednoduché je odstranit problém tím, že jeho nositele jednoduše zabijeme. Je to tak jednoduché stisknout spoušť. Ukazuje to ale na to, že neumíme jednat jinak, že neumíme najít jiná řešení. Je těžší dohodnout se. Dostali jsme dar řeči, který nejsme schopni využít. Zatím ve velké části naší země vládne ten, kdo má větší zbraň a je více bezohledný a zlý než druzí. Každý, kdo se obklopí skupinkou hrdlořezů si říká vládce. Vzpomeňme si, nevedlo právě tohle ke konci předchozí civilizace, která nám nechala jen spálenou zemi bez života, nebezpečnější než dříve? Ano správně, vedlo. Někdo byl vždy více zaslepený vlastní mocí než ten druhý. Ať už to byl člověk, nebo vláda. Ostatně všechno pochází z člověka, z jeho hlavy, z jeho činů. Člověk vymyslel stroje, léky, naučil se obdělávat půdu, ale vymyslel i nástroje, které mohou ublížit jinému člověku v dobré víře, že mu pomohou. Nůž nemůže za to, že je použit jako zbraň. Vždy ho musí vést ruka, která ránu zasadí.

Lidé, je nás i tak málo. Země jsou divoké a nebezpečné. Je tu místa dost pro každého. Z prachu a popela jsme povstali jako bájný fénix abychom vytvořili novou společnost, ve které budeme moci bez obav žít a vychovávat své děti. Je ale smutné, že mnoho z lidí se nepoučili a lační po moci nebo majetku bez ohledu na cenu, kterou platí ostatní ostatní svými životy. Asi nebyl nikdo, kdo by jim náležitě, né silou ale slovy, osvětlil, k čemu vedlo nepochopení a zbraně. Dotyční lidé asi nepochopili, že majetek a moc jsou k ničemu, když už nezbude nikdo, kdo by obdivoval. Takových je stále hodně, nepoučených, neznalých.

Brát je jednoduché. Když je na mé straně síla, můžu brát jak je mi libo. Těžší je ale dávat. Každý rolník či farmář dává zemi svou lásku, pot a dřinu a výsledkem jeho snažení je úroda. Doktor dává svým pacientům péči a výsledkem jsou silní uzdravení lidé. Voják dává v sázku svůj život aby mohli lidé v městech klidně spát. Učitel dává svým žákům vědomosti a výsledkem jsou moudří a vzdělaní lidé. Je jen na nás všech kolik dáme okolnímu světu. Podle toho také sklidíme plody své práce.

Každý z vás možná slyšel o mutantech, o Masterovi a jeho armádě. Nahání vám to hrůzu. Master byl mutant, byl hrozivý a měl moc. Ale měl plán. Věřil, že když budou všichni stejní, přetvoření jeho silou na mutanty, nebude víc nenávisti. Všichni totiž budou stejní a tudíž nebude rozdílů. Nebude důvod k násilí.

Jeho plán, jakkoliv se zdá zrůdný, má dobrou myšlenku. Jednoty mezi lidmi ale nelze dosáhnout hned. Je potřeba začít u nás samotných. Vychovejme své děti v tom, co je správné, v lásce k životu a k hodnotám lidské práce, ve spravedlnosti, v umění odpouštět. Vychovejme je tak, aby byli silní a přímí, nezlomní ve víře a spravedliví v soudech. Aby věděly, že násilí, zloba a zbraně nikdy nic nevyřeší, jen zmaří mnoho životů a odvrátí lidi z cesty, která nám vrátí lidskou duši a svět, ve kterém budeme moci žít. Avšak těm, kteří nám budou chtít vzít plody našeho snažení se postavíme a rozhodně jim ukážeme, že ačkoliv je v našich srdcích mír a láska pro bližní, je v nás také spravedlivý hněv vůči těm, kteří by nás chtěli zotročit.

Cesta je dlouhá. Mnoho generací a mnoho lidí se nedočká světa, ze kterého by hněv a zloba zmizely. Musíme se ale snažit. Začít musíme vždy u sebe, sami sebe se musíme ptát, je-li naše cesta tou správnou. Když uvidíme že je, pak jí jistě bude.

Kdysi dávno věřili lidé v bohy, kteří měli střežit jejich cesty. Až pozdě si však uvědomovali, že nikdo takový není. Až příliš pozdě zjistili, že strávili svůj život v odříkání, místo aby se z něho těšili a užívali si plody, které jim může naplněný život přenést. Bohové nejsou. Není zde nikdo, kdo by nad námi držel ochrannou ruku. Jsme tu jenom my lidé. Když uvěříme ve vlastní sílu, bude to první krok k lepšímu světu, který můžeme začít budovat.

Pamatujme si, že záleží jen na nás a na příkladu, který dáme svým potomkům, na světě, který vybudujeme. To je moje poučení pro vás. Jste ještě mladí. Dost mladí na to, abyste mohli uskutečnit své sny, ale dost staří, aby jste si z mého vyprávění vzali mnoho poučení pro svůj život. Vemte si je a žijte moudrý život. Svět, který tu zanecháte svým dětem a dětem svých dětí může být dobrý, nebo špatný. Svět bez lidí by ale byl velmi pusté místo.