Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Cesty …..Tornádo se mi nikdy neokouká.Ovšem jenom z bezpečné vzdálenosti. Hnalo se planinou. Bylo obarveno prachem a pískem. Nic mu neodolá. Majestátně plulo několik kilometrů přede mnou. Bylo obrovské. Zahalovalo svět prachem, který sedal jen velmi neochotně. V téhle oblasti nikdo nebydlí. Anebo jo? Pokud neuteče, tak dožil. Život tady není jistá věc. Je čas jít spát….. Jsem tulák. Narodil jsem se dole na jihu. Kdysi se tomu říkalo Mexico. Prý tam bylo před Koncem dost pusto. Matka mi vykládala o děsné bídě. Taky proto se taky hnula jak to šlo a odvezla mě na jih. Kolumbie, Venezuela, Brazílie, všude tam jsme byli. Měli jsme tak trochu smůlu na nájezdníky. Bylo tam jenom málo lidí. Máma mi vyprávěla o minulosti a o Konci. Později, až jsem zůstal sám, dozvěděl jsem se mnohem víc. Jih je různorodá pustina. Místy rostou i stromy, jen lidí je tam po čertech málo. Není jednoduché tu narazit na slušného člověka. Většina jich ti raději podříznou krk. Ale obživa se tu najde, a také i jiné věci. Ale popořádku. Matka pocházela z Vault City. Nebyla občanem, ale sluhou. Její rodina se tam přestěhovala a pracovala na malém políčku vně města. Jednoho dne si ji odvedli jako sluhu, protože rodina nestačila zaplatit za pole, a tak se dostala do města samotného. Naučila se číst a psát. Dokonce i počítat. Používat přístroje a počítač. Ale zbyla jí ta pustinná drsnost. Nechala se zbouchnout. Pak zmizela. Šla na jih, pořád dolů. Porodila mně v Mexiku, a pak dál. Učila mně. Kdykoliv našla nějakou knihu. Polovina jich byla nečitelných. Ale byl jsem podle ní pilný žák. "Uč se všechno" říkávala, "nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit." Byl to tvrdý život. Ale nestěžuju si. Naučil jsem se postarat se o sebe jak to jenom šlo, a, jak můžu tvrdit mi to docela jde. Jednoho dne mě máma začala učit střílet. V té době mi bylo dvanáct a byli jsme zrovna na cestě po Brazílii. Takovou radost jsem v životě neměl a málem jsem si tou radostí ustřelil nohu. Pak mi pistol zabavila, ale nechávala mně cvičit. Po čase jsem už nosil svou vlastní a považoval jsem to za naprosto normální. Ve vrchovině, na plošině Mato Grosso jsme se usadili a v jediné osadě na míle odtud a začali tak trochu normálně žít. Obdělávali jsme svoje vlastní pole, měli jsme i pár domestikovaných moleratů. Osada, ve které jsme žili pár let, se jmenovala Santa Cruz, podle ostatků města nedaleko. Občas jsem tam zašel abych se pokusil najít něco užitečného. Občas se mi poštěstilo najít něco zajímavého, nebo cenného, co se dalo směnit. Tak mi uteklo pár let v poklidu. Dospěl jsem a začala mě vábit dálka. Matka to věděla. Vždycky jsem byl nedočkavostí celý bez sebe, kdy už vyrazíme a moc mě zajímalo co je za tím kopcem. Sucre, La Paz, Puertino, Speranza, to byly moje zastávky. Puertino byla taková malá špinavá díra dvanáct dní cesty od domova. Chovali tam nějakou zvláštní odrůdu gecků a dělali výborné oblečení. Občas jsem pár kousků donesl domů. Tam mi za ně málem utrhli ruce. Sucre a Speranza byly většinou farmy a pole. Většinou chovali moleraty, sem tam i brahminy, ale ty byly vzácné. Lidi byli slušní a pohostinní a já měl co měnit. Byl tu totiž LaPaz. Podle nalezených knih jsem se dozvěděl, že to kdysi před Koncem bylo hlavní město státu Bolivia. Divné jméno pro zemi. Tam se mi občas podařilo najít něco užitečného. Většinou to ale byly knihy a za čas jsem měl doma slušnou sbírku. Byly o všem možném. Hrozně rád jsem měl technické manuály a jiné takovéhle věci. Když jsem si pomyslel, že nic z toho neuvidím nikdy stát a fungovat, bylo mi i smutno. Cochabamba bylo další město duchů. Ostatně rozvaliny tam dole byly více zachovalé než jinde, a hlavně méně přebrané. Bylo to hlavně tím, že sem při Konci dopadaly zkázonosné střeli méně. Ale dost na to, aby vyhubily většinu života. Lidí tu nepřežilo moc. Většina pomřela na radiaci a mutace, nebo umrzla. Těch pár, co mělo štěstí a byli zalezlí v jeskyních nebo provizorních krytech nakonec vylezlo ven. Hodně málo lidí pro nový začátek. Nevraceli se do měst. Začali znova od nuly. Do měst se ale vydávali pro důležité věci, jako léky, RadAwayové infuze Geigery a tak podobně. Stimpacky. Tyhle věci byly i tak hodně vzácné a hodně jich bylo zničeno. Jih byl i tak chudý kraj a jenom pár těch nejmocnějších a nejbohatších mělo po čem si zamanulo. Vlády hlásaly rovnost všech a miliony odešly za tu rovnost i bojovat, a pak nastal Konec. Bylo toho daleko víc, co jsem se při cestách dozvěděl tu na severu. Ale je to složité a málo z toho chápu. No tak jsem paběrkoval na mrtvolách civilizace, která byla zničena sama sebou. Dost jsem toho i našel a něco si i nechal. Učil jsem se přežívat v pustině. A život v Santa Cruz mi utíkal. Máma, byla v té době pěkná ženská, si našla muže a počali spolu dítě. Už to první mně jaksi odcizilo od rodného domu. Vzal jsem si do batohu těch pár svých krámů a oblíbené manuály a vyrazil jsem, tentokrát dál a na delší dobu. Obrátil jsem se na jih, ale nejdříve do Puertina. Viděl jsem tam totiž šít z kůží oblečení vhodné na cesty, teda podle mě. Stálo mě to sice dva stimpacky a infuzi RadAwaye, ale na konci jsem dostal dlouhý kabát s kapucí a krosnu na záda s popruhy kolem pasu a ramen. Byl jsem víc než spokojený. S tím jsem se otočil k jihu. Ono to bylo moje rozhodnutí. Už od té doby, co jsem začal vyrážet na delší a delší cesty, jsem pomalu sbíral síly na den, kdy doma řeknu, že už se jen těžko vrátím, že chci vidět svět. Matka to respektovala. Ale smutná, tak to byla. Ono nově narozené dítě, zdravé a silné dítě, to je tady vzácnost, mě postrčilo kupředu. Tak nějak jsem se začal cítit nechtěný. Gnarl, matčin muž, byl férový chlap a bral mě jako nejstaršího syna. Musel ale vidět, že já jsem raději venku. Matka v té době učila děti ve vesnici číst a psát a půjčovala těm, co chtěli i knihy. Na společných cestách, hlavně okolo pobřeží, jsme našli pár divošských kmenů, které se jí hnusily. Jejich způsob života se jí příčil. A tak nechtěla, aby lidé kolem ní upadli na stejnou úroveň. Vybaven věcmi z Puertina a svým pokladem, vojenským triedrem a s očima na geigerovi jsem šel. Pustina je hodně prázdné místo. Navigoval jsem se podle malé mapy, kterou jsem našel. Chodil jsem křížem krážem a zapisoval si do mapy nové osady nebo vesnice, na které jsem narazil. Většina jich byla na pobřeží, kde bylo klima o něco přívětivější. O něco málo. Na jižní kontinent dopadlo dvanáct střel. Tři udělaly z panamských kanálů neobyvatelnou oblast. Za temných nocí je vidět záře. Tři krátery zdobí Brazílii, Montevideo a Buenos Aires dostaly po zásahu a zítoka La Plata taky. Lima, Caracas a nakonec Surinam. Staré mapy jsou užitečné, ale málokdy najdete něco tam, kam to patří. Mrtvoly uklidil vítr a prach zametl stopy. První otravu z radiace jsem přežil jenom o vlásek. Blížil jsem se tehdy ke kráteru v Buenos Aires. Cvakáni Geigera mě varovalo, ale zajímalo mě, jestli tam něco nenajdu. Uhnal jsem si jenom hodně rentgenů nad hranici zdraví. Tehdy to bylo poprvé a já měl z pekla štěstí, že jsem nezařval jako hodně lidí přede mnou. Vydal jsem se tehdy nahoru do SanfaFé. Že něco se mnou není v pořádku mi naznačilo hodně zvracivých křečí aniž bych něco snědl. Začalo to zvracením, pak výpadky zraku. Byl jsem na kraji ruin a ni nevím, jak, ale probral jsem na tmavém místě. Napadlo mně namířit na Geigera na sebe. Div jsem nesvítil. Vpálil jsem si stimpa a infuzi. Pak jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, infuze, kterou jsem měl zavěšenou na drátem vyraženým, asi výbuchem, z betonové desky, byla vysátá do sucha. Cítil jsem se lépe. Geiger na mne ani necvaknul a oblečení vylo v rámci tolerance. Byl jsem ale zesláblý, a tak jsem odpočíval. Stejně byla noc. Ráno se mi podařilo zakousnout něco sušeného geckoního masa, které jsem si schovával na horší časy. Vyšel jsem ven a koukal kolem. SantaFé bylo kdysi malebné město, podle fotek v časopisech, které se válely kolem mě v úkrytu, kde jsem se válel s infuzí v těle a blouznil z horečky, jak se moje tělo zbavovalo nadbytečné radiace. Ostatně, od té doby jsem si dával pozor a pravidelně se scanoval. SantaFé. Kdysi leželo mezi dvěma řekami. Kdysi. Našel jsem si tam uprostřed ruin dobrý úkryt, kde jsem nechal většinu věcí. Mel jednu nedocenitelnou výhodu. Starou vodní cisternu pod zemí. Voda byla notně odstátá, zvětralá a chutnala po řase, ale byla nezávadná. Odtud jsem pak vyrážel prohledávat ruiny. Lecos se mi podařilo najít. Zbohatnul jsem o dva stimpaky, a novou infuzi. Navíc jsem našel i krabičku něčeho jako RadX. Malé červenobílé tablety. Nápisy na krabičce už byly nečitelné, tak jsem v té době nevěděl, že by mi to pomohlo projít se po BuenosAires. Sice jenom na chviličku, ale pomohlo. Navíc, a to byla výhra, jsem našel pistoli, a ne tak ledajakou. Ten den jsem se přehraboval v sutinách, poblíž kterých jsem ve sklepě našel boty, a nejen ty. Byl to asi sklad nějaké policejní jednotky se speciálním určením. Toho oblečení tam bylo poskrovnu, Boty byly ale jako nové, pevné, vysoké s odolnou podrážkou. Vybral jsem si tak i vesty s mnoha kapsama, opasek s poutky a kapsičkami na drobnosti a vojenské kalhoty. Ta jsem ale dlouho nosil v batohu, protože moje kožené cestovní ještě teď slouží víc jak dobře. Ale zase utíkám. Ta pistole ležela pohřbená pod troskami skříněk. Byla zabalená v obitém plastovém kufříku. Hodil jsem ho tehdy bokem, že se na něho podívám později. Našel jsem tam totiž něco nábojů. Hledal jsem nějakou zbraň. Svou pistoli jsem totiž nechal doma bráškovi, až nastane ta správná doba. Chodil jsem tehdy jenom s oštěpem a později s kuší. Tu mám doteď. Je užitečná na lovu. Pistole není tak přesná a dělá děsný hluk. V těch dnech jsem našel slušnou hromádku nábojů, ale pistoli žádnou. Zklamalo mně to dost, že jsem na ten kufřík ležící v rohu mého úkrytu, zapomněl. Podíval jsem se do toho kufříku až když jsem o něj jednoho rána zakopl. A jaké bylo moje překvapení? Mám ji doteď. Sice postrádá razanci magnumů a ničivost čtrnáctek, ale mám ji rád. Kufřík byl opatřen nejen pistolí, ale i zásobníky a pomůckami na čištění, plus, a to světe div se, návodu. Jmenuje se USP Expert od H&K Ostereich. Teda, kde to je, to netuším doteď. Ale pistole slouží doteď lépe než cokoliv jiného. Taky si jí patřičně hledím. Tak jsem ten nález náležitě oslavil. Krysa se vařila v kotlíku a jí se učil s novou pistolí zacházet. Po asi hodině snažení se mi podařilo napáskovat první zásobník. Krysa se mezitím dovařila a já povečeřel. Obvykle jsem je opékal v popelu. Lidí tam sice nebylo, ale oheň je vidět na míle daleko. Usrkával jsem vývar a užíval si tíhu pistole u pasu. Zůstal jsem tam ještě několik dní. Dohromady jsem tam strávil něco přes dva měsíce. Paběrkováním se mi podařilo navíc najít nějaké obvazy a kompletní autolékárničku. Přibylo pár nábojů a vyrobil jsem si několik šípů do kuše. Když jsem doplnil zásoby, vyrazil jsem na východ do Brazílie. Podle map je Brazílie, teda byla, největší stát na tomhle kusu země. Zdejší tři krátery jsou velké, teda mně tak připadaly. Tentokrát jsem si dával pozor. Zážitek z minula na mně zanechal jizvy. Nic navenek. Začal jsem ale být citlivější na radiaci. Na první kráter bylo přeměněno tehdejší hlavní město. Rio dostalo druhý a třetí se válel na nejvýchodnějším cípu. Zamořil tak celý tenpoloostrov. Od Fortalezy po Salvador to hrálo všemi barvami. Protáhnul jsem se tehdy tak tak. Přes Belo Horizonte a Montes Claros. Oběma městy jsem prošel a občas i něco našel, ale Geigerovo cvakání mně pohánělo kupředu. Tak jsem toho moc nenašel. Ani jídlo se tam nedalo lovit. Už je to od Konce hodně dlouho, na začátku nového věku tam nemohlo přežít nic. MontesClaros bylo už lepší. Chvilku jsem se tam zdržel. Našel jsem zase něco nábojů a nějaké léčiva. Při nejhorším je směním. Z Claros jsem se otočil na sever do hor. Lovil jsem geckony a naučil jsem se je stahovat a čistit. Koukal jsem kdysi přes rameno koželuhům v Puertinu. Zdržel jsem se tam pomalu rok a dařilo se mi. Měl jsem co jíst a voda z hor byla čistá, teda docela čistá. Za ten rok jsem nasbíral haldu kožek a vydal jsem se k pobřeží na severu. V osadách jsem měnil kožky za potřebné věci. Caracas. Moje první velké obydlené město. Velké rozvaliny to byly, ale lidí moc málo. Bydlely tam necelé dvě stovky. Tam jsem se poprvé setkal s penězi. Byli lehčí, než kůže, které jsem ještě měl, a tak jsem na jejich existenci rychle přistoupil. Zlaté ražené mince nebo papírové bankovky. Další novinka pro mě, kasíno. Bylo tady jenom jedno a výhry byly lákavá věc. Do tebe doby, než jsem prohrál poslední cent a vyhodili mně ven. Špatná zkušenost mě vyléčila z hazardu. Když jsem si v zapadlé uličce vedle zhrouceného domu kontroloval neporušené žebra, zařekl jsem se, že do podobného místa už nikdy nevkročím. No a zatím se tím snažím řídit, no, v Renu jsem měl docela namále. To přiznám, proto jsem raději mimo města. Tady venku je líp. Vrátil jsem se do hor a na starých místech lovil geckony a činil kůže. On takový lov na geckonky není jenom tak. Bylo to někdy na začátku. Barra do - Sao Manuel se mi stalo domovem. Město jako většina jiných, srovnané se zemí. Našel jsem si nový brloh a jako vždy jsem chvilku paběrkoval. Vyrobil jsem si zásobu šipek do kuše a s malým množstvím jídla jsem vyrážel dál do hor. Geckonů tu bylo kolem dost, takže jsem neměl problém s jídlem. Ve městě byla navíc stará studna a voda z ní byla ucházející, ale ne nejhorší. Prvního geskona jsem složil kopím a vyvrhnul ho. Krysy se aspoň nažerou. Bylo to mládě. Nevědělo co ho čeká, a tak jsem měl docela štěstí. Když se na mě rozběhl, podařilo se mi vrazit mu hrot pod krk a probodnout mu mozek. Byl na místě tuhý. Doma jsem ho stáhnul a začal porcovat maso. Večer, když se maso udilo nad ohněm, jsem pokukoval po kůži. Byla prakticky nepoškozená a dala by se prodat. Zavzpomínal jsem na Puertino. Ještě večer byla kůže napnutá ve stěně, kde zůstal okenní rám. Nožem jsem škrábal zbytky tuku, jak jsem to viděl dělat koželuhy v Puertinu. V duchu jsem děkoval mámě, že mi vtloukala do hlavy, abych se učil všechno, co můžu. Byla to moje první kůže, a tak podle toho vypadala. Napnul jsem ji pozdě a tak už se nevypnula jak měla. Začal jsem prohledávat město znova a hledal jsem barely na vodu, rámy na vypínání kůží a jiné potřebné propriety. Z kusu plechu jsem si vyrobil nůž na škrábání tuku, z jiného kusu zase nůž na řezání kůží, stahovací nůž a tak dál. Samozřejmě to nebylo hned. Všechno bylo postupně. Asi až dvanáctá kůže byla taková, jaká by měla být, teda podle mě. Asi u desátého gecka mě štístko tak trochu zradilo. Vyběhl po mně dospělý samec. Než jsem stačil bodnout, skočilo to po mně. Oštěp sjel po kůži a roztrhl kůži na krku. Než se mi podařilo uskočit, sekl mě drápem přes nohu. Proťal mi kalhoty a můj skok se proměnil v pád. Já tedy padal a on se sbíral k dalšímu útoku. Oštěp byl na půl. Jak jsem tak ležel, skočilo to po mně znova. Zahodil jsem oštěp. Teda, hodil jsem ho po něm. Trefil ho do čumáku a spíš ho to nasralo. Skočil znova a já, jak jsem byl v polosedu jsem se smekl doleva a nožem v pravé ruce jsem mu sekl po tlapě. Trefil jsem ji v rameni a asi se mi podařilo trefit šlachu, takže s ní už nemohl híbat. To ho samozřejmě naštvalo ještě víc a skočil znova, a lá se pokoušel seknout ho po druhé přední tlapě. V hlavě mi probíhal celý můj život, jak už to v předtuše smrti bývá. Nůž uvízl v geckonově tlapě a já měl prázdné ruce. Opět skočil. Tak se mi v té chvíli zazdálo, že je to konec. Můj konec. Naposledy jsem se vzchopil, ať neprodám svůj život lacino, to jsem četl v nějaké knížce, které měla máma ráda. Vší silou jsem se zapřel a držel geckovu hlavu mimo můj obličej. Byla to silná potvora a já si tak říkal, jak dlouho to ještě asi vydržím. Kouknul jsem na ruce a do očí mně udeřil holster s pistolí. To ale chtělo ruku, a já měl s tím ještěrem co dělat obouruč. Tak jsem si řekl buď a nebo. Uvolnil jsem pravačku. Geckovy chňapající čelisti se až nemile přiblížily a já měl pocit, že vidím, co měl k obědu. Pistole šla lehce. Pojistka cvakla. Vrazil jsem mu hlaveň pod krk a zamířil vzhůru. Jeho mozek ztlumil výstřel. Padli jsme na zem. Oddechoval bych tam velmi dlouho, ale cukání v noze mě vrátilo zpátky na zem. Odvalil jsem to těžké zvíře bokem a podíval se na rozťatou nohu. Měl ostré drápy parchant jeden. Ostatně, ta krev v tom drápu ještě je. Byl to můj první dráp z gecka, která jsem si pověsil na krk. Mám jich dohromady dvacet. Jenom od těch ještěrů, kteří byli dobří protivníci. Tohohle si ale vážím nejvíc. No stáhl jsem si ránu šátkem a posbíral zbytky oštěpu. Pak nábojnici z pistole, nakonec geckona. Vyvrhl jsem ho a odtáhl domů. Tam nastalo klasické stahování a porcování. Pak jsem padl na matraci, sice starou a zatuchlou, ale moji jedinou. Kalhoty měli děsnou díru. Ta se musela vyspravit, ale moje noha na tom byla hůř. Bolelo to jako čert. Vymyl jsem si ránu vodou a obvázal ji obvazem. Pak jsem si vpálil stimpack a usnul jsem. Ráno jsem měl nohu ztuhlou, celý týden jsem chodil opíraje se o oštěp. Tak jsem se věnoval domovu. Uklidil jsem v brlohu, zakopal jsem kosti předchozích geckonů a ploužil se městem. Hledal jsem díly a vyráběl jsem šipky do kuše. Ještě měsíc jsem nemohl pořádně běhat, a tak jsem se zdokonalil ve střelbě. Když se podařilo, což nebylo vždycky, ale čím víc jsem střílel, tím lépe mi to šlo, a trefil jsem geckona do oka, měl jsem většinou vyhráno. Šipka v té rychlosti vlétla až do mozku a to byl jeho konec. Ale občas se mi stalo, že jsem jim jenom vystřelil oko a tak, pokud žijou, mají dva tři ještěři na mně vzpomínku. Jsou jednoocí. Když jsem si dělal zásoby před odchodem, střelil jsem i dva za den. On Gecko je poměrně velký kus zvířete, ale většinou je to jeho kožešinou. Taky jsou hubení, spíše vyběhaní bych měl říct, tak z nich moc jedlého masa není. Moje lovecké kalhoty jsou záplatované docela dost. K onomu šrámu na noze přibyly další dva, jeden jenom lehký, ale ten druhý mi málem rozsekl šlachy, a to by bylo nemilé. Druhá noha taky dostala novou jizvu, odzhora dolů. Tehdy jsem málem vykrvácel a sbíral jsem se z toho celý týden, než jsem se pokusil znovu vstanout. Děkoval jsem tomu, že jsem ve volném čase prohrabal snad celé město a našel nové obvazy a pár stimpacků. Dokonce jsem vyhrabal nějaké oblečení a nové boty. Za ty jsem si děkoval dvojnásob, protože moje pravá bota utržila ránu při souboji s jedním mládětem. Zakoplo o kámen a zakouslo se mi místo do stehna do boty. Zuby sice neprošly až na kůži, ale bota to měla za sebou. Nosil jsem ji díl, jenom staženou pruhem kůže, kterou jsem při lovu poškodil. Pokousané ruce a jizvu na obličeji nemůžu brát jako vážné zranění, ale tehdy s tím obličejem, mohl jsem hovořit o štěstí že se teď na svět nedívám jen jedním. Za rok lovu se toho stalo dost, na co rad i nerad vzpomínám. Na konci už jsem ale vítězil ve většině soubojů bez újmy na zdraví. Když jsem odcházel, všechno jsem si schoval do své nory, vylil vodu se sudů. Plechovku se solí jsem schoval opravdu hluboko a uklidil jsem tábořiště. Ona ta sůl hodně pomůže při činění kožek, Neztvrdnou tolik a jsou vláčnější. Našel jsem jí v plechovce a byla plná k prasknutí. I osolený guláš s gecka chutná hned líp. Tehdy tam ještě nebylo tolik lidí, a tak jsem při návratu našel všechno tam, kam jsem to schoval. A tak jsem začal nanovo, tentokrát ale rychleji. Denně jsem někdy připravil pět nových kožek. To byly hodně úspěšné dny. Pak se stávalo že jsem tři dny nenarazil ani na chlup z gecka. A ta jsem měl o polovinu více kůží za poloviční dobu. Tentokrát jsem v Caracasu prodal kůže za víc peněz než předtím a po dvou dnech odpočinku co nejdál od kasína jsem se vydal k pobřeží a po něm směrem k severu až do přístavu Ciénaga. Dostal jsem možnost vyplout na lodi směrem na Jamajku, a tak jsem jel. Moře, ta špinavé břečka, o které se dá říct voda jenom z opravdu blbé srandy, si mě moc nezískala. Bylo mi na lodi špatně jako nikdy dotud. Ale jinak mě to moře uchvátilo. Tolik vody a pít se nedá. Loď poháněná větrem se prořezávala vodou a za několik dní jsme přistáli na Jamajce. Jamajka je malá a vyprahlí zemička obklopená špinavou toxickou vodou. Je tu pár osad, které živoří na malých políčkách. Z Kingstonu jsem vyrazil do Montega a o tři dny později jsem se nalodil na loď, která mě odvezla do La Ceiby. A tak jsem dorazil na severní stranu panamského kráteru. To místo bude hodně dlouho neobydlené a opravdu je v noci vidět slabé světlo i na takovou dílku. Vyšel jsem směrem na sever. A teprve tady doma v Mexicu jsem se poprvé setkal s tolika lidmi ve městech jsem se nesetkal. Jsem od přírody samotář. Vystačím si sám, teda většinou. Navíc jsem se setkal s otrokáři. Tak nějak se mi příčili. Matka mě učila, že člověk, který si neumí svou práci udělat sám za sebe, není člověkem. Tak tohle tedy ne. Většinou to byli divoši, lidi, kteří upadli až do primitivismu. Klanějí se svým bohům a loví cokoliv, co je k jídlu. Matce se to nelíbilo. Byla vzdělaná žena a tohle neměla ráda. Asi proto začala v osadě učit. Díval jsem se na ten průvod, jak je táhli svázané za ruce a u pasu. Divoši hleděli do země a sunuli se kupředu. Takových karavan jsem potkal už hodně. Kde ale otroci končí, to nevím. Procházel jsem pustinou směrem k severu. Občas jsem narazil na skupinku geckonů. Byli zlatí. Zabít jednoho z nich je těžší a víc nebezpečný. Zopakoval jsem si střelbu z kuše a zabrala. Oko platí na všechny. …..Ráno se utápělo v sedajícím prachu. Tornádo prošlo kolem a slunce mělo zajímavý opar. Rozhodl jsem se že zajdu do Geckoville. Možná se potkám s několika přáteli. Vyrazil jsem tedy….. Zrovna jsem stahoval gecka, když jsem uslyšel, že jde někdo kolem. Byla to skupina traperů. Šli z lovu a nesli si kůže. Nedůvěra byla na místě, ale nakonec jsme se domluvili a šli jsme spolu. Slim, jejich hlava mě pozval k nim do Geckoville. Šli jsme asi týden na východ. Za tu dobu jsme proklábosili nejednu noc. Slim byl postarší holohlavý týpek, hodně zjizvený a s jedním okem. Kdysi ho geckon seknul horizontálně a rána proťala pravé oko. Zastavila se o nosní chrupavku a svezla se dolů ke rtu a přes něj. Když se smál, tak se mu jizva zajímavě vlnila a třásla. Měli jsme spolu dost příležitostí, kdy jsme spolu šli po geckonech. Na pár kousků jsme narazili a vzájemně jsme si chválili lov. Zatímco já jsem se snažil o střelbu, která je obtížná a Slimovi se to nějak nezamlouvalo, on namísto vyčkávání skočil po geckonovi a mlátil ho po hlavě tak dlouho, dokud ještěr nepadl do bezvědomí a Slim mu podřízl krk. Pak si vždycky prohlídnul svoje nové šrámy a potrhané oblečení, načež nakopal geckona , kterému už to bylo jedno, protože už vykrvácel. Slimovi kumpáni byli bráchové, dvojčata, koukal jsem na ně jako tele na nový vrata. Oni měli na geckony jinou metodu. Jeden ho navnadil a druhý ho chytil do připravené sítě. Když se geckon vysílil, tak mu dali ránu z milosti. Jejich síť byla poměrně malá, ale pevná, z ocelových lan, na mnoha místech notně vyspravená, ale jejich metoda fungovala, teda většinou. Moje metoda lovu se dvojčatům líbila. I Slim musel uznat, že nepoškodí kožešinu, ale on byl zásadně proti. Asi jim oplácel svoje oko. Na jednom lovu, narazili jsme totiž na pár zlatých kousků, se moje šipka nezarazilo dost hluboko, a geckon se naštval. S chladnou hlavou jsem založil novou šipku, z kleku namířil, a jak na mrchu mi praskla tětiva. No Geckon se vrhnul po mně. Slim po něm, jak jinak, skočil, a dvojčata přes ně oba přehodily síť. Slim se z ní vyhrabal a odplivl si. Do zlatých nekopal. Tahle kůže je hodně drahá na to, aby ji ještě víc poničil. On tomu parchantovi zlámal vaz. Slim byl frajer. Naštěstí, a to bylo hodně nahnuté, se nám nepodařilo vyplašit ostatní. Byli čtyři, pro každého jeden. Vyměnil jsem tětivu a poslali jsme ostatní kůže na trh. S nima se mi lovilo docela dobře. Byli jsme dobrá parta a dařilo se nám. Geckoville se stalo našim domovem. Slimova chata byla dobře vybavená. Sedačky ze starých aut byly všude. Dobře udržované matrace a hlavně, teplo domova. Na nějakou dobu jsem se u nich usadil. Za prodané kožešiny jsme nakoupili pivo a bylo veselo. V tomhle městě je kromě trapperských chat i velká hospoda. Ta je obléhaná ve dne v noci. Její majitel Tevas Smiles a jeho rodina se mají dost co otáčet, ale podle mě, jim to slušně vynáší. Karavany se tady míjejí. Obchodníci nakupujou a trappeči nadávají na nízké ceny. To jsem se naučil na cestách. Trappeři budou nadávat vždycky. Ti bohatší si jezdí sami, a jsou taky hodně vybíraví, co se kvality týče. Ostatní tu mají svoje lidi, kteří skoupí co je a jednou za čas, zhruba co dva měsíce, dojede karavana, naloží všechno a táhnou zpátky k domovu. Je tu i koželužna a několik skladišť. Kasíno nesmí chybět. Tomu jsem se vyhýbal jako otrokáři patrolám NCR. Obchod tu byl taky. Luisa Backsová je sice trochu od rány, ale je to poctivá ženská a umí ocenit dobrou práci. Občas jsem jí donesl nějakou pěknou kůži. Nějak si v nich nelibovala, ale měla radost. Ostatně očko u mí si dělali všichni. Po nějaké době jsem začal cestovat sám a nechal staré trappery jejich honu. Toulal jsme se pustinou a města, na které jsem narazil, jsem zapsal do svojí mapy světa. Nakonec, ač ne nechtěně, jsem dorazil do Vault City. Moderní, na pohled líbivé, praktické. No na pohled pěkné. Až do té chvíle, kdy jsem se chtěl kouknout do centra a narazil jsem na nedostatek občanství. Ptal jsem se na lidi. Matka mne vyzbrojila jmény její rodiny a jménem mého otce. Její rodinu jsem nakonec našel, ale ne Vault cty. K tomu ale dojdu časem. Ptal jsem se a většina usedlíků kroutila hlavou. Z kanceláře obyvatelstva mě vyhodili. Nejsem občanem a proto nemám nárok na informace. Nakonec jsem se ale do města samotného dostal jako obchodník s kožešinami. Po cestě jsem pár gecků ulovil a stáhl. Dostal jsem denní propustku a poslali mě k nákupčímu. Docela náhodou se mi podařilo najít místo kde bydlí můj biologický otec. Pozoroval jsem ho a poslouchal, abych se dozvěděl, kdo to je. Pan kancléř Johnson. Matka by na mne byla hrdá. Šel jsem kolem něho a naschvál do něho vrazil. " Co si to dovolujete člověče!!" vřískl na mě. " Sorry brácho." na to já. " Jak to se mnou mluvíte vy osobo jedna. Vždyť bych mohl být váš otec!!" vřískal dál. " Ani nevíš, jak blízko pravdě jsi." " No dovolte?!!" nafoukl se. " Renea Lentonová, neříká ti to jméno něco?" byl jsem chladný jako kámen a v duchu se usmíval jak se ten tlusťoch potí. " A i kdyby , tak co," hrál tvrďáka. " Nic důležitého… tati." " Počkejte, jak jste to myslel, počkejte pane, počkejte….." vytrácel se mi jeho hlásek z uší. Zmizel jsem za rohem a odcházel. Aspoň bude mít ten nabubřelec o čem přemýšlet. Na tváři se mi usadil úsměv a odešel jsem z města. Za soumraku se za mnou zavřela brána vnitřního města. Strážní u brány mě pokárali za to, že jsem měl už dvě hodiny být venku. S omluvou, že se to už nikdy nestane, jsem odešel. Po dvou krocích jsem vytáhl z kapsy "denní propustku", roztrhal ji na malé kousky a přes rameno ji hodil za sebe. Jestli si toho všimli, neřekli nic. Zastavil jsem se na pivko u Cassidyho v hospodě. Spousta okolních drnohryzů sem chodilo se soumrakem zapomenout na denní dřinu. Všichni nadávali na Občany a na koncil. Potloukal jsem se tady už pár dní na to, abych viděl jak tak zvaní občané zametají s ostatníma. Lidi to trpí, protože tady u města jsou tak nějak chráněni před nebezpečnými nájezdníky a jinou verbeží. Koupil jsem si nějaké zásoby, pár stimpů a pokračoval jsem na sever. Prvního ghoula v životě jsem potkal až někde před Geckem. Myslel jsem si že je to můj zlý sen. Oživlá mrtvola. No u ohně jsme se tak nějak dohodli na tom, že to kdysi býval normální člověk. Doprovodil jsem ho do města a tam jsem se nestačil divit. Gecko samo o sobě je stará jaderná elektrárna a pár chatrčí kolem, plus políčka. Vyptal jsem se na blízké loviště. Ghoulům to bylo jedno, oni neloví, ale jsou loveni hejsky z Vault cty. Dokonce se mě snažili naučit hrát svoje karty, Tragic se jim říká? Hraje se to zajímavě. O dva dny později z rána jsem vyrazil dál. Obohatili mou mapu o Klamath, Modoc, Den, Dumptown, Peltersville, a několik primitivních vísek. Došel jsem ale akorát do Klamathu, kde jsem se srazil s další komunitou trapperů. Přes Den jsem prošel, ale drogová atmosféra mě odtamtud vyhnala. A ty děcka, málem mi ukradli pistoli. Toho uličníka jsem načapal a sice nechtěne, ale přece, jsem mu zlámal ruku. Aspoň si zapamatuje, že musí počítat s velmi tvrdým trestem. Otrokáři už jich pár bez pardonu zastřelili. Jejich pověst to nijak nevylepšilo a jim je to ostatně jedno. Ani proto jsem tu moc dlouho neotálel. Sice se o mně otrokáři moc nezajímali, ale jeden nikdy neví. Byl jsem pro ně jenom další špinavý trapper a kožešiny koupit nechtěli, tak proč je dráždit. Posledním důvodem pro odchod bylo Beckyino kasíno. O tom nemá cenu mluvit. Ono to vypadá, že takové cestování je klidná idylka za slunce západu, ale není. Člověk musí být neustále ve střehu, poslouchat kde se co šustne a tak dál. Nejenom psi, vlci, geckoni, kudlanky, krysy, mutanti a divoké brahminy se tu snaží ublížit člověku a zadarmo se najíst. Několikrát se mi stalo, že mě přepadli nájezdníci, hyghwaymani a jiné gangy v pustině. Jako samotný trapper nemám tolik nepřátel. Velkým gangům nestojím za povšimnutí, ti pasou po obchodnících a karavanách. Otrokáři by mně neprodali, jsem moc starý a myslí mi to, ale zabít by mě mohli, buď z dlouhé chvíle, nebo pro zábavu, nebo z jiného důvodu. Mnohokrát mě ale přepadli dvojce, trojce, nebo jednotlivci. Když se na mně hnal nějaký náfuka s nožem v ruce, obvykle jsem to vyřešil kuší nebo pistolí. Mám i něco jizev ze soubojů na nože, kdy byli moc blízko abych vytáhl pistoli. Párkrát jsem měl i namále. Asi mě má někdo moc rád a přeje mi, ale, a to musím zaklepat na dřevo, zatím jsem vždy tak nějak vyváznul v jednom kuse. Takové zajímavé přepadení se mi přihodilo jednou z rána, kdy jsem číhal na geckona, který postával u skupinky kamenů. Čekal jsem, až mi natočí očko, abych ho seznámil s kamarádkou šipkou z kuše. Najednou se za mnou ozvalo cvaknutí závěru a někdo vykřikl to svoje "ani hnout parchante". Zařval jako by ho brali kladivem. A to byla ta chyba. Já ztuhnul jako šutr. Geckona to vyrušilo a skočil k nám. Ten člověk si toho všiml, protože se ozvalo hodně nadávek, a některé velmi peprné na můj vkus. A druhou, tentokrát smrtelnou chybu, udělal ve chvíly, když začal utíkat. Geckon se pustil za ním, přitom mi dupl na záda až mi zapraštělo v žebrech. Já se opatrně otočil abych mohl sledovat jak se geckon odráží a přistává té špatné napodobenině raidera na zádech. Maník zařval a geckon mu vletěl drápama do krku a hlavy. Tělo sebou ještě chvilku klepalo, ale byl mrtvý. Já si hodil kuši na záda a prohnal geckonem pár kulek. Mrtvola hejska u sebe neměla nic užitečného. Ta pistole byla prázdná. Jak jinak. Na prodej dobrá. Kůži jsem ale zničil a jídla bylo dost, tak jsem tam nechal maso pro mrchožrouty. Supi už pokukovali, co chutného jim ráno chystá. Klamath a hlavně Trapper Town jsem si oblíbil. Trappeři jsou družná skupina a rádi vykecávají o ještěrech, chlubí se jizvami ze soubojů a leští svoje trofeje. Vypili jsme tam hektolitry piva. Seznámil jsem se s dvojkou trapperek. V Geckoville jsem na žádnou takovou nenarazil. Sally a Selma mě ale vyvedly z omylu. S chlapy si nezadaly a šlo jim to hodně dobře. Holky patří mezi Klamathskou špičku. A pít umějí stejně jako kdokoliv z trapperů. Vyrazil jsem s nima na pár lovů. Chlapi se pak vyptávali jestli jsem je přefik. Rád bych, ale ony jsou lesbičky, takže smůla pro všechny okolo. Přiznám se ale, hučelo mi z nich festovně. Největší pitky se konaly u Golden Gecka. Začínaly k ránu a končily až nebylo co nebo za co pít. Odtud jsem se otočil na sever, ne přímo, ale tak nějak jsem vždycky táhnul na sever. Podle starých map už jsem byl v Kanadě. Je tam pusto a moc zvěře se tam najít nedá. Geckoni odtud mají hustší kožešiny. Dostal jsem pak za ně slušné peníze, ale znova jsem tam nešel. Je tam znatelně chladněji a ani lidí tam moc není. Moc tam toho neroste a tamní drnohryzové jsou rádi, že neumírají hlady. Brahminy jsou tam kost a kůže a geckonů je málo a není na nich moc masa. Došel jsem až k moři. Tam už mi nezbylo, než se obrátit k jihu. Nakonec jsem skončil v Modocu. Ghoulové z Gecka o něm mluvili jako o velké farmě. Měli pravdu. Ohrazené pastviny na kterých se popásaly brahminy, pole, a rolníci s farmáři a kostel, ve kterém se všichni modlili k bohu. Připadali mi v tom kostele jako ta potrhlá sekta, se kterou jsem se potkal níž na jihu. Hubologisti si říkali. Matčinu rodinu jsem našel tam. Ve Vault cty mě tak nějak nasměrovali, ale při cestě do Klamathu jsem to tady minul. Trochu severněji v horách jsem narazil na hnízdo gecků a to rozhodlo. Zabydleli se na místě tak, prozaicky pojmenovaném Ghost Farm. Byla tam malá komunita farmářů, kteří pracovali dál od Modocu. Prarodiče byli radostí bez sebe.l Málokdy se jim vrátí vnuk. Chtěli slyšet všechno, co se dělo, kam jsme šli a jak se nám vedlo. Bylo co vyprávět, tak jsem se tam dlouho zdržel. Pomáhal jsem s čím se dalo. Ono stahovat brahminu je velmi podobné jako stahovat gecka, jenom výsledná kůže je větší. Zůstal jsem s nimi pomalu celý rok. Nechávali mě pracovat se zvířaty, hlavně s kůžemi. Několikrát jsem čel do města ke kožešníkovi prodat vyčiněné brahminí kůže. Taky jsem si nechal podle mého starého ušít nový kabát. Ten starý už byl tak nějak na vyhození. Byl samá záplata a vzdával jsem se ho jenom těžko. Prožil jsem s ním hodně let. Nový byl ale o něco lepší, než ten starý. Zdejší kožečník byl velmi zručný. Přešil mi i staré lovecké kalhoty a vyrobil nový opasek s holstrem na pistoli. A ani to nebylo tak drahé. Nakonec jsem se vydal na cestu, tentokrát k domovu. Chtěl jsem vidět matku, jak se jí po těch letech vede, a vyprávět jí o rodině a tak dále. Trvalo mi pomalu celý další rok, než jsem se dostal, no, domů. Matka za ty roky zestárla, ale byla pořád krásná. Vítala se se mnou hodně dlouho. S jejím mužem jsme se objali. Tak trochu mě bral jako svého syna. Vyprávěli jsme si dlouho do noci a mnoho dní. Zprávy od rodičů jí potěšily, jak jinak, chválila mně za to, co se ze mě stalo a u příhody s mým "otcem" se smála opravdu od srdce. Zajímalo by mně, jak se tvářil, co to udělalo s jeho vlivem a nakolik mu to nedalo spát a vrtalo mu to v hlavě, jestli si dělám, nebo nedělám legraci. Podle mámy bych takhle měl nárok i na občanství, jakožto vlastní potomek občana a navíc kancléře. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se tam, ve Vault cty dělo. Můj rozhovor s tím uvřeštěným páprdou přitáhl několik zraků a ty si to nenechaly pro sebe. Ti šťouravější našli i důkazy o mé matce v jeho domácnosti a o jejím zmizení. Od té doby jsem tam ale nebyl a nepůjdu tam. Proč taky. Ti změkčilci mi nemají co nabídnout. Přesně sedm let od doby, co jsem odešel, jsem zabouchal na dveře u Slimovy chaty v Geckoville. Slim samotný už byl po smrti. Jeho jedinečný způsob lovu se mu stal osudným. Jednou narazili na skupinku gecků ve které bylo i pár zlatých potvor. Slim, jak bylo jeho zvykem, po jedné skočil. Tomu ale přišel na pomoc druhý a třetí. Prý ho roztrhali na kusy. Ani ho nesežrali. Dvojčata ho tam zakopali a k hlavě mu dali lebku jeho posledního zlatého geckona, ttoho, který ho stál život. Dvojčata tam bydlely pořád. Nastěhoval se k nim nějaký mladík. Tam jsem se nakonec usadil. S dvojčaty jsme zavzpomínali na Slima, jakej to byl kanón, a dali jsme dohromady starou partu. Ten mladej, Mervin si říkal, nebyl špatný lovec, ale měl se co učit. Jeho hlavní výhodou a umem je báječný guláš. To, co on provede z geckoním masem, jsem zatím nejedl. Dvojčata si umějí vybrat parťáka, jen co je pravda. …..No a tak vyrážím s dvojčaty a Mervem na lovy, a občas si zajdu kouknout se na tornáda. Mám z nich strach, ale přitahuje mě ta síla, která vznikne z ničeho, zničí, na co přijde a rozpadne se do nicoty. Je čas vstát a jít si ulovit nějaké jídlo…..