Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Cesta ven (24-6-2168) Ze zadumání mě vytrhla Kaila. " už zase koukáš do těch dveří?" Jasně že ne, jenom sleduju jak se támhle v rožku odlupuje barva. Jeden nemá chvilku klidu když ho potřebuje. " Notak Zacku, už je pozdě." Jako bych to nevěděl. " Jo drahoušku, už jdu." Kaila má nádherný úsměv když chce, když se ale zlobí, je to mnohem horší. Málokdo by to do ní řekl, ale umí dát ránu jako já. To bylo včera večer. Chtěl jsem si před spaním pročistit hlavu. Jakoby to bylo trestné sedět tady před přechodovou komorou. Teď tady koukám do stropu a čekám, kdy mi zapípá budík. Mám ranní směnu na dispečinku. Koukat na monitory, na kterých se za poslední dva roky nic nezměnilo, jednomu na klidu a duševní pohodě nepřidá. Ostatní na mě koukají jako na heretika nebo zrádce. Od té doby co se hodnoty okolního prostředí usadily v zelených kolonkách se špitalo o tom, že za chvíli odsud vypadneme, ale to bylo před pěti lety. To mi bylo patnáct. Dost na to abych se mohl účastnit výcviku přežití a bojových dovedností. Né, že bych v tom vynikal, jsou tu i lepší. Od té doby, co jsem byl přijat jako mladší operátor na dispečinku, myslím čím dál tím častěji na to, že je čas otevřít venkovní dveře a vyjít ven. Nahlas jsem to řekl jenom jednou. Od té doby mám pověst rebela. Kvůli jedné poznámce. Banda dědků si myslí, že tu uvnitř vydržíme na věky věků a šmitec. Tak mi zatrhli přístup k vyšším úrovním. Poslední, koho pamatuju, který se otevřeně postavil proti jejich senilní autoritě teď umívá záchody, a je rád. Má drahá Kailo, když spíš, tak vypadáš jako andílek. Usmíváš se. Je škoda, že za chvilku tě probudí budík. Anebo ne. Zrušil jsem buzení na svojem PipBoyi a opatrně vstal, tak aby se neprobudila. Nalogoval jsem se do sítě a stáhl si poštu. Nic zajímavého. Po obědě další hodiny střelby a výcvik sebeobrany. Dal jsem si sprchu, vzal si čistou kombinézu, napsal Kaile vzkaz a vyšel jsem z pokoje. Potemnělé chodby byly tiché, jako vždycky v tuhle hodinu. Větší ruch začne až za dvě tři hodinky, když všichni vyrazí za svými povinnostmi. To už budu koukat do monitorů a těšit se na oběd. Pak s Kailou na výcvik, na večeři, možní si pak zajdeme na film nebo s kamarády do baru. Zítra máme volno, takže nemusíme spěchat. Dispečink ozařoval jenom monitory. Bylo slyšet klepání do kláves počítače. " Tak co, jak bylo?" střídal jsem Dereka. Derek je jeden z dobrých kamarádů. Nechává mi hesla do vyšších úrovní. Není tam stejně nic zajímavého, ale občas se dozvím něco zajímavého. " Nic moc, pořád stejně zelený čísla. Poslal jsem ti pár zajímavostí na PiPa, to si počteš." " Dík moc, tak jdi a vyspi se, večer jdeme do baru, Dave má narozky." " Tak to si nenechám ujít, měj se tu." Sedl jsem k monitorům, zapsal jsem si příchod a nalogoval se. Procházel jsem databáze a pročítal nezajímavé hlášení. Teda až na jednu drobnost. Technici zprovoznili externí videookruh a chtějí ho otestovat. Znělo to lákavě, ale nenapsali kdy. Nebýt Derekova hesla, nedozvěděl bych se ani tohle. Stejně půjdou ty linky sem na monitory. V devět nula nula si mě zavolal šéf směny. Oznámil mi, že mi zvyšují oprávnění v síti. Asi už pozapomněli na můj malý prohřešek proti bontonu rady starších. Taky dobře. Aspoň mi nebude muset Derek nechávat hesla. Kdyby se na to přišlo, tak by jsme měli velké problémy. Zbytek směny uběhl jako všechny předešlé. "Drž to pořádně člověče. Tohle už není žádná obyčejná pistolka." Stenton do mě hustil v jednom kuse abych si dával pozor. Dostal jsem se k průzkumné jednotce jako střelec. Nevím proč, ale vybrali mě kvůli mojí střelbě. Ležel jsem na zemi a díval se skrz puškohled na terč, který byl hodně, opravdu hodně daleko, nějakých čtyři sta metrů. Viděl jsem ho naprosto zřetelně. " Tohle je jenom na zkoušku. S touhle hračkou budeš schopný ustřelit hlavu komukoliv na sedm stovek metrů chlapče." " Tak to koukám," na to já. Popravdě nevěřil jsem mu ani slovo. S tímhle klackem asi ne, byl to jenom cvičný kousek. Znovu jsem si zkoušel úchop a míření, jak mi to poslední dvě hodiny opakoval. On to Stenton myslí vážně. V tomhle je machr. Učil se od bývalého zbrojíře hodně dlouho. Navíc musel projít hodně školení a podepsat hodně papírů, než mu svěřili veškerou výzbroj. Vstal jsem a podal mu ten "cvičný klacek", jak s oblibou říkal. Měl rád svoje zbraně, ale nebyl to fanatický nadšenec. Staral se o ně jako o vlastní děti, se stejnou láskou a péčí. Jednou, když jsme seděli v jeho království, bylo to pár dní po té mojí poznámce, se mi zmínil, že v mém věku byl taky takový, ale venku nebylo ještě tak bezpečno jako teď. "Kolik věcí se změní během deseti let," řekl tehdy. Nebyl tak starý jako členové rady starších, ale umírnil se a založil rodinu, takže už ho to ven netáhlo tolik jako kdysi. Tak se začal starat o to, aby ti, kteří se ven vydají, se měli jak bránit proti čemukoliv, co by je mohlo tam venku potkat. Koukal jsem kolem na řady vyrovnaných pušek, pistolí, i několik kulometů se mi podařilo objevit. Plazmové a laserové pušky byly v krabicích. Chvilku jsem obdivoval čtveřici Laser Gatlingů od SUNBEAMu. Dole ve skladu je prý toho mnohem více. Sem nahoru si bere jenom ty kousky, které se musí pravidelně kontrolovat. Ze střelnice jsem spěchal na bojový výcvik, kde mě netrpělivě očekávala Kaila. " Zase ses zakecal co?" hodila po mně úsměvem a já jí to oplatil polibkem. Probírali jsme různé postupy rekognoskace terénu, řešili jsme zadané problémy a tak dále. Vrýval jsem si všechno do paměti. "Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit," zněla mi v hlavě otcova slova. Otec byl sice jenom strojní mechanik, ale měl na víc. Jenom nechtěl zbytečně moc odpovědnosti a byl spokojený s tím, kde je. Kaila do mě šťouchla loktem. Lektor Martins se na mě díval. Těšilo ho, když někoho chytil, jak nedává pozor. " Tak kdepak jste se nám zatoulal Zacku." " K jedné rodinné večeři asi před měsícem." Okolí se poněkud rozesmálo. I lektor zvedl koutky v pobaveném úsměvu. " A co relevantního pro naši dnešní diskusi vyplynulo z oné vzpomínky?" " Byla to otcova věta, abych si pamatoval všechno, protože nikdy nemůžu vědět, kdy se mi i sebemenší střípek nějaké vědomosti může hodit." " Praktická myšlenka, aplikujte ji na následující situaci. Je blízká vašemu zařazení. Zpozoroval jste skupinu neznámých entit ve vzdálenosti pětiset metrů. Vaše reakce?" " Podle pravidel a postupů, které jste nám při posledních sezeních vykládal, nejdříve zjistíme, co jsou zač, na to je nejlepší pozorování. Zaznamenáme pro budoucí hlášení spatření entit a po zhodnocení míry jejich nebezpečnosti se můžeme se zajištěním pokusit o první kontakt. Osobně ale předpokládám, že to, co v terénu najdeme nebude znát civilizovaná pravidla boje, tudíž bych při detekci jakýchkoliv zbraní nejdříve střílel a teprve poté se ptal." " Vidím, že jste přece jen dával pozor. Co se týče Vašeho osobního přístupu k věci, taky bych se zachoval podobně. Musíme předpokládat, že nebudeme jediní, kteří přežili válku, a ne všichni budou přátelsky nakloněni ke spolupráci. Z teoretického hlediska, moc lidí válku pravděpodobně nepřežilo. To však neznamená, že se budou všichni chovat civilizovaně…." Mluvil ještě dlouho. Naznačoval možně mutace přeživších druhů i lidí. Nakonec nás nechal vypracovat písemnou formou návrh opuštění vaultu a průzkum terénu. To mělo ale čas, dneska večer se jdeme bavit. Kaila se mi nasáčkovala do sprchy. Prý jsme měli málo času. Lhářka jedna. Koukal jsem na chrono než jsem šel a tak dlouho tu zase nejsem. Tak jsme si navzájem umyli záda, to byla ta praktičtější část koupele. Kaila je hodně mazlivá, když chce. Jsme jenom lidi a máme čas. V baru bylo plno. Derek s Tomasem a Silvií drželi místa. Jen co jsme dosedli, měli jsme objednáno. Stenton sem nechodí. Prý tu není co pít. Když jsem se mu pokoušel to vyvrátit, tak jenom zavrtěl hlavou a zamumlal něco ve smyslu, že vody je tam opravdu hodně, ale starý dobrý pivo už ne. Pivo? V databázích jsem to našel jako alkoholický nápoj oblíbený před válkou s obsahem alkoholu. Alkohol je prý omamná látka. Dále tam byl popis různých efektů vznikajících užíváním alkoholu ve větší míře. Začalo mě to lákat, ale tady jsou alkoholické nápoje zakázány a dostat se k nim je velmi těžké, prakticky nemožné. To, co by tu mělo být je zamčené ve skladech. Derek mi přál ke zvýšení mého bezpečnostního indexu. Kaila se zavrtěla a šťouchla mě do žeber. Opomněl jsem ji informovat, tak jsem to uhrál, že jsem si to nechával jako překvapení dne. Silvie nahodila velmi široký úsměv. I Kaile bylo jasné, že jsem prostě zapomněl a teď se z toho chci elegantně vykroutit, a tak mi pošeptala, že si to potom vyříkáme. Holky si odskočily, tak jsme se zabrali do hovoru. Tomase zajímalo co nového se děje. Neměl tolik štěstí a nevzali ho na dispečink. Je spíš mechanik, jako můj otec, a učí se u Stentona. Zbraně ho tak moc neberou, ale má raději ty menší věci než agregáty, kotle, čističe a jiné stroje, kterých je pod vaultem plno. Derek ho zpravil o tom, co jsem si přečetl já. Tomase to zajímalo a chtěl to vidět. No slíbil jsem mu, že mu něco nahraju. Je to taky proti pravidlům, ale kdo to zjistí, že si stahuju videosekvence do PiPa. Stejně se na ně nikdo nedívá. Takových holodisků jsou v archivu tuny a tuny. " Tak jak to vypadá, tak zapomněli na tvoji poznámečku co?" začal Tomas. " Jo, už to asi tak bude." " Ale přiznej barvu, pořád bys vypadnul ven co?" " Proč myslíš, že jsem se hlásil k průzkumníkům." " A to tě jako vzali?" " Jo jo, už dva týdnu mi běží výcvik." " Tak to koukám, co myslíš, vzali by mě taky?" " Hele, budeme potřebovat zbrojíře, pokud dojde k tomu, že se hneme ven." " Ukecals mě, a co ty Derku. Těšíš se ven?" " Dej pokoj Tomasi, mě tu nic nechybí." Holky se vrátily, tak jsme se stočili k nicneříkajícímu tlachání o ničem. Ty dvě stejně drbaly o nás, tak jsem se necítil kdovíjak špatně. Ostatně, zajímalo by mě, jak jsou na tom Tomas se Silvií. Rozešli jsme se po půlnoci. Loudal jsem se s Kailou chodbami a těšili se do postele. Chtěl jsem si ještě sednout k tomu zadání, dostal jsem docela nápad, tak abych ho nezapomněl. Ráno jsem nemusel vstávat, protože jsem měl den volna. Kaila musela ráno za povinnostmi, vstávala sice později než já, vzali ji jako ošetřovatelku a časem možná doktorku, takže v kombinaci s bojovým výcvikem z ní bude nakonec něco jako polní doktor. Dave došel, jak bývá jeho zvykem, pozdě. No, jsou to jeho narozeniny, tak jsme mu připili na zdraví a začali se bavit. Za hodinku nás odsud vyženou, tak ať to stojí za to. Zpívalo se, smálo se, vtipkovalo se, prostě zábava jak by měla být. Klepal jsem do klávesnice svoji práci a Kaila zvědavě pokukovala z postele. " Výš ty, že jsi Martinse docela uzemnil?" " Nepřipadal mi tak." " Ale věř tomu, že byl, ono to na něm není moc poznat, ale když si dáš tu práci, tak to poznáš." " Hm, můžu na tebe mít intimní hypotetickou otázku?" " Tak intimní?" " Můžu nebo ne?" " Můžeš, ale doufám že to nebudou žádné prasečinky." " Neboj nebudou. Představ si situaci, že by jsme mohli odsud vypadnout ven. Šla by jsi se mnou?" " Tebe to nepustilo?" " Ne, nepustilo, ale neodpověděla jsi mi." " Čistě hypoteticky bych šla. Přece bych tě nenechala venku samotného." " To rád slyším." " Ale doufám že mě nevezmeš za slovo, když k tomu eventuelně dojde." " Buď klidná lásko moje, ptám se opravdu jenom jako." " Hele, už toho nech, a pojď spát." Tomu se nedalo oponovat, tak jsem uložil soubor a šel si lehnout. A noc proplula kolem k ránu. Seděl jsem před přechodovou komorou a díval se na dveře. Kéž by se chtěly otevřít. Bojový výcvik už mám za sebou, tedy pro dnešek. Trocha klidu nemůže uškodit. Kaila je po hlavu zavrtaná v práci v nemocnici, takže mě nevyruší jako posledně. Potřeboval jsme si promyslet postupy při opouštění vaultu. Všechny, které jsme studovali a učili se je nazpaměť jsou k ničemu, pokud narazíme na odpor ze strany lidí, kteří přežili v jiných úkrytech, vojenských bunkrech, utajených výzkumných střediscích, centrech velení a plánování, a tak dál. Nesmím opomínat jeskyně, staré civilní bunkry, doly, šachty, je toho hodně. Vojenské cíle ale byly určitě terčem prvního úderu. Tak jako tak, bude venku dost zbraní na to, aby to bylo nebezpečné. Rozvinul jsem svoji práci hlavně z hlediska průzkumu. Napadlo mě, že když budeme likvidovat v okolí jakýkoliv ozbrojený odpor, dříve či později se staneme cílem nějakého velmi drtivého útoku. Pokud ale budeme postupovat opatrně, jenom pozorovat a vyhýbat se detekci, můžeme do jisté míry přežít velmi dlouho aniž by o nás někdo věděl. Ona náhoda přece jenom existuje, tak budou muset být náhodní tuláci či skupinky buď uvězněny, nebo při nejhorším odstraněny. Každopádně musím ještě zapracovat na argumentech. " Tušil jsem, že asi budeš tady." Tak tentokrát mě vypátral lektor Martins. Teda kromě lektorování má na starosti monitoring technického stavu jednotlivých částí našeho skvělého útočiště. Navíc, někteří to o mně věděli, jako moje drahá Kaila, Derek s Tomasem a v neposlední řadě i starouš Stenton. Ten se takhle jednou stavil, nic neříkal, posadil se vedle mě a tak jsme seděli hodně dlouho. Nakonec vstanul a řekl, že se se mnou dobře mlčí. Já měl stejně jít na střelecký výcvik, tak jsem šel s ním. " Na rozdíl od většiny částí vaultu je tu klid," odpověděl jsem mu já. Nerad to přiznávám, ale věděl jsem o něm už nějakou chvilku. Některé lidi poznám podle kroku. " Máš pravdu. Navíc je tenhle pohled docela inspirující, co se tebe týče." " Doufám lektore, že nenarážíte na moji poznámku kdesi v hlubinách času." " Né tak docela. Osobně, je jenom málo lidí, kteří by se nechtěli kouknout ven." " Znám jednoho z nich, ale to je vedlejší, posaďte se a spočněte na chvilku." " Nejsem unavený, ale díky. Jsem docela zvědavý na tvou práci." " Zítra se dozvíte víc. Je už prakticky hotová." " A je v duchu našeho předchozího rozhovoru?" " Ne tak docela, ale je tam i tahle varianta." " Jsem čím dál, tím více zvědavý." Rozloučil se a odešel. Vytáhl jsem PiPa a dělal si poznámky. Docela jsem mu lhal. Z práce mám zatím jenom hlavičku a nic víc. Všechno mám v hlavě. Asi dneska v noci nezamhouřím oko. Nebude to jenom tím, že mám noční hlídku na dispečinku. Sice se na přednášku moc nevyspím, ale silné kafe to snad spraví. Ještě že mám volné odpoledne a budu to moct dospat. Noční služba je velmi únavná, pokud se jeden nějak nezaměstná. Já měl práce dost. Derek mě vystřídal ráno. To už jsem měl práci dokončenou a vytištěnou a jenom se nudil. Spuštění monitorovací videolinky se oddálilo. Technici na tom pracovali ve dne v noci. Podle zpráv, které mířily nahoru k radě starších, se předpokládalo, že první pokus o spuštění může být připraven na konci týdne, a čím víc se blížil, tím více to vypadalo, že se to nakonec uskuteční. Dnes byl čtvrtek. Páteční bojový výcvik a střelecký výcvik jsme s Kailou protrpěli spolu. Docela mi záviděla, moje střelecké výsledky, tak jsem ji to nechal zkusit. Sama mi pak řekla, že se to prostě nedá. Ale očička jí zářily jako hvězdičky. V boji beze zbraně je ale lepší. Je mrštnější a ohebnější. Docela mi dává na frak. Karl se pousmíval pokaždé, když mě složila. Já taky nejsem nejhorší, ale na ni prostě nestačím. Několikrát jsem ji dostal k zemi, ale opatrně. Ona se mnou vždycky mlátí jako s kusem dřeva. Necita jedna. Ve sprchách jsem se bavil s Karlem a Luisem. Viděli to pozitivně a tajně doufali, že už se dostaneme ven. Byli v prvním strážním oddíle, já v prvním průzkumném. Jednou mi řekli, že mi závidí, protože jsem asi jako jediný po dlouhé době vyslovil svoje přání nahlas. Trocha uznání potěší, ale od těchhle dvou mi to jaksi nesedlo. Byli to notoričtí šprýmaři a rádi si z někoho stříleli. Doufám, že je to nechytne venku v akci. Seděl jsem v kině u filmu s Kailou v náručí, když mi zavibroval PiP. Vypnul jsem hlasitou signalizaci aby nerušil. Kaila se na mě tázavě zahleděla a já pokrčil rameny a vytáhl jsem přístroj. Bylo to od Dereka. Psal, že videolinky budou spuštěny v Sobotu, to je zítra, v jednu odpoledne. Ukázal jsem tu zprávu Kaile. Zatvářila se zvědavě a já jsem jí naznačil, že jí to doma vysvětlím. Ukázala se jako chápavá a docela jí to nadchlo, tak jsem ji slíbil, že může jít se mnou, pokud nebude mít nějakou práci. Sobota, třináct nula nula. Na dispečinku bylo hodně lidí. Kaila se držela u mě. Derek se usmíval ze své židle, měl službu. Stáli jsme hned za ním a bavili se. Na komunikačním displeji blikaly pokyny techniků a poslední vzkazy. Rozhlížel jsem se davem. V jedné části jsem poznal zástupce vědeckých týmů, mezi nimi i Luisu a Petra s Mikem. Znám je od děcka, ale v poslední době jsme se nesrazili. Asi bych jim měl napsat. Ozvalo si zapípání a na většině monitorů naskočil nějaký obraz. Byl tmavý. Asi je venku noc. Hlavní operátor napsal několik povelů a na jednom z mála dotykových monitorů se objevila ovládací konzola. Klepl na několik tlačítek a obrazy na monitorech poslušně měnily barvy, filtry a módy zobrazení. Nakonec přepnul do módu pro noc a tmavé prostory. Obrazy dostaly nazelenalý nádech. Potlesk na účet techniků se pořád ještě ozýval a vědci zkoumali jednotlivé obrazy. Místnost se pomalu vylidnila, jenom já a Kaila jsme zůstali s Derkem. Za chvilku končil, tak jsme chtěli zajít na skleničku do baru. Kaila byla unešená a měla oči navrch hlavy. Díval jsme se mu přes rameno na komunikační kanál. Vypadá to, že se asi bude synchronizovat čas s vnějším světem, takže si asi budeme upravovat biorytmy. No na chvilku bude docela zmatek. Pozitivní je, že na tu dobu, na týden, bude relativně volno, kromě vyšších řídících a obranných funkcí, takže si moc neodpočinu. Nu což. Po týdnu se vrátilo všechno do svých mezích. Měli jsme za sebou posun o devět hodin dopředu, celou tu dobu jsem chodil jako ponocný. Na dispečinku se motalo dost duchů, takže si nikdo na nic nestěžoval. Kdykoliv jsem mohl, koukal jsem se na monitory. Venku to vypadalo pustě. Žádné rostliny, žádná zvěř, nic. Jenom prach, vysušená půda a trosky. Hodně trosek. Nahrál jsem si do PiPa východ slunce. Kaile se líbil tolik, že si ho zkopírovala k sobě. Pouštěla si ho každé ráno. Výcvik se zintenzivnil. Dostával jsem do těla jako nikdy předtím. A to jsem si na začátku myslel, že mě to zabije. Oproti nynější intenzitě to byla tehdy jenom procházka růžovým sadem. Jedinou pozitivní věcí bylo, že mě Stenton nechal konečně střílet z ostré zbraně. Ostatně, hodně hodin mě, a nejen mě, učil jak se o ni starat, jak opravovat malé závady, prostě všechno okolo zbraní, které jsem měl přiděleny, Bylo to pro mě jako sen, když mě jednou místo běžného nácviku střelby vzal do skladu zbraní dole v nejnižším podlaží, až hluboko pod strojovnami. Teprve tehdy jsem viděl, že to, co měl Stenton ve své dílně, byla jenom špička hory. Vonělo to tam vazelínou a strojním olejem. Všechny zbraně byly zabaleny a uloženy v bednách. Nejdříve jsme prošli do skladu s pistolemi. Tam byly na začátku v polici vystaveny jednotlivé kousky s popiskami, kde je najít. Stenton se podíval do mojí složky a ukázal mi, které můžu mít. Byl tam GLOCK26, Sig P226, H&K USP a Walter P22. Ten poslední jsem si vybral. Je sice menší, má v devítimilimetrové verzi jenom osm nábojů plus jeden v hlavni, pro boj se moc nehodí. Má ale velký attachment kit. Stenton si jenom zabručel a vzal mě s sebou do skladu, kde z jedné bedny vytáhl poměrně velký tmavý plastový kufřík, který mi podal, a vydali jsme se dál. Ono tam o moc víc pistolí nebylo. Dohromady tam byly dva modely Glocku, dva modely H&K, můj Walter, zmíněný Sig a standardní model od Coltu. Lahůdkou byl izraelský DESERT EAGLE. Já, jako "Průzkumník-střelec" mám možnost výběru zbraně. V manuálech pro speciální jednotky je několik poznámek o návyku na určitou zbraň, který mnohdy rozhoduje o životu nebo smrti. Další místnost, jenom asi desetkrát větší. Na dveřích byl nápis SKLAD AUTOMATICKÝCH ZBRANÍ. Ve stojanech tam stály vyrovnané standardní pušky typu M16, M4 Commando, a zajímavě vypadající M4T. Sekundovaly jim izraelské Uzi, německé MP5ky, od H&K, H&K33 a H&K36c. Obyčejný obyvatel vaultu se ke všem nedostane. Ty německé kousky jsou tu hlavně pro potřeby průzkumných a speciálních týmů. Bylo tam i několik kulometů, ale těm jsem nevěnoval moc pozornosti. Okolo toho všeho jsme jenom prošli. Až ke dveřím z nápisem SKLAD SPECIÁLNÍCH ZBRANÍ. Tam jsme se zastavili před stojanem, ve kterém byly poslední hity od SUNBEAMU. Laserové pušky, gatling lasery a plazmové pušky. Bylo jich několik variant. O pistolových verzích se ani nezmiňuju. Na konci stojanu byly pušky ostřelovačské. Klasické projektilové zbraně pro střelbu na velkou vzdálenost. Stenton mi je předváděl jednu po druhé. Rukama mi prošly standardní vojenské kousky typu Xm21, M24, a USMC M40A3. Pak mi na chvilku půjčil dva nádherné kousky. První byla AI Model 338 SM. Nádherná puška v MAGNUM provedení. Byla jich tu jenom jedna bedna. Ta není pro průzkum. Dělá hodně hluku, ale stejně jako kousky které mi neukazoval, měly ráži .50 a byly pekelně těžké, byla vybavena municí s ochuzeným uranem, které by měly projít i PowerArmorem. Trochu mi přejel mráz po zádech. Z manuálů a předválečných databází vím, že energozbroj neprostřelí jenom tak něco. Pak mi podal poslední dvě pušky. Byly původem z ruska. SVDV a SV98. Tu druhou jsem si vybral. Za prvé, byla modernější sestřičkou té první a měla vestavný tlumič výstřelů, takže je pomalu neslyšitelná. Zkoušel jsem si jednotlivé kousky hodně dlouho. Ta SV98 mi sedla nejlépe ze všech. Ostatně ty dvě ruské pušky byly už v době před válkou muzejní kousky, ale stále spolehlivé. Nakonec pro ně začali dělat DU střelivo. Nemají sice tolik síly aby prošly energozbrojí, ale standardním kompozitním pancířem projdou jako nůž máslem. Stenton mi po cestě zpátky vyprávěl příběh o tom, jak se sem tyhle dvě ruské holky dostaly. Já si nesl dva kufry, první s pistolí a druhý s puškou a poslouchal. Bylo to vlastně kvůli prvního zbrojíře. Byl to staromilec a měl tyhle pušky rád. Otravoval nadřízené zásobovače tak dlouho, až mu několik kousků a tuny střeliva dovezli. Když ale při testech byly stejně dobré jako ostatní standardní kusy, dostal pochvalu za dobrý výběr zbraní. Takže DU střelivo mu na požádání dovezli taky. Nedá se ale použít pro ostatní ostřelovačky. Nábojnice má o v průřezu o tři milimetry více než standardní střelivo. Výtah nás oba vyvezl zpátky na střelnici a vzal si dalšího průzkumníka. Leonard už byl vyzbrojen. Jako velitel našeho družstva byl dole první. Ke své M4T si právě montoval kolimátorový zaměřovač. Pravda je, že by jsme tohle mohli nechat udělat zbrojíře, ale tak nějak jsme se shodli na tom, že základní údržbu by jsme měli umět provést sami. Tak jsem si vybalil Waltera. Byl rozložený a zakonzervovaný. Tak jsem si vzal hadříky a začal se činit. Mary se líbil. Byla v našem družstvu jediná ženská. To ale nikomu nevadilo. Byla stejně dobrá jako všichni, navíc byla druhý střelec. Skládal jsem pistoli a podle návodu k ní montoval přídavné moduly. První přišla na své místo svítilna. Tlumič šel snadno. Ostatní kousky jsem zavrhl. Kolimátor překážel a laserový zaměřovač by zase pistoli nepříjemně zatížil. Pokusně jsem natáhl závěr a zacvakal spouští. Fungovala naprosto spolehlivě. Leon už se jenom nudil. Pušku i pistoli měl složenou a ve své skříňce. Já zatím rozbaloval svou pušku. Walter odpočíval v holsteru. Měl svůj speciální, kam se vlezl i s tlumičem a baterkou. Zatím, co jsem čistil zbraň od konzervačních olejů a jiných látek, odebrala se dolů Mary. Stan si nesl H&K33 s kolimátorem a v kufříku si hověl GLOCK34, druhý ze skladovaných Glocků. Sedl si vedle mě a začal se činit. Než se vrátila Mary, měl jsem svou pušku složenou a montoval jsem optiku. Stenton zatím kontroloval Leovi jeho zbraně a bručel si pro sebe. Pak ho poslal do střelnice se dvěma zásobníky, aby si pušku vyzkoušel. Za chvíli už se ozývaly výstřely. Já byl hotový se svou hračkou. Stenton si mě postavil bokem, provedl kontrolu a nechal mě s ní sedět. Tomas mi zaklepal na rameno. Nechal jsem mu prohlédnout si moje nové hračky, a on mi přitom vykládal, že si budu muset pušku nejdřív zastřílet. Když jsem se na něj nechápavě zadíval, tak mi začal vysvětlovat, že musím sladit hlaveň a optiku, to ostatně čeká všechny tady. Stan už taky skončil a Stenton pomáhal Mary. Ta se na to netvářila dvakrát nadšeně. V samotné střelnici už bylo všechno připravené. Naše pušky byly upnuty do speciálních držáků. Nastavil jsem puškohled na čtyři sta metrů. V té vzdálenosti byl i terč. Stenton nám všechno vysvětlil, tak jsem vystřelil a zkontroloval výstřel přes optiku pušky. Šel trochu vlevo a dolů. Seřídil jsem puškohled, přemířil si na jiné místo a znova jsem vystřelil. Výstřel byl trochu mimo, ale už ne o tolik. Pootočil jsem příslušnými šroubky a přemířil na jiný kousek terče. Výstřel. Tentokrát bylo všechno v naprostém pořádku. Pro jistotu jsem dostřílel zbývajících sedm ran, abych měl jistotu. Vedle se potýkala se svou puškou Mary. Vybrala si stejnou jako já, prý abychom ladili. Bokem mi řekla, že jí sedla nejlíp ze všech. Taky se jí líbila jedna s chromovou hlavní. Tu jí ale Stenton ani nepůjčil. Já to štěstí měl. Jsou jenom dvě. Navíc jsou v MAGNUM provedení pro ochuzený uran. Unique Alpine TPG 1. Taky se mi zalíbila, komu ne, ale pro průzkum je nepraktická. Pak jsem nasadil tlumič a s dalším zásobníkem otestoval střelbu. Leo se Stanem koukali, jak není slyšet. Teda, ona slyšet je, ale na sedm set metrů je to jako zásah z čistého nebe. Nikde nic a najednou díra v břiše. Pak jsme začali pravidelně střílet ostrou municí. Kaila si taky byla odstřílet svoje. Jako medik si mohla vybrat z Uzi nebo Mp5ky Vybrala si tu druhou, a k ní dostala standardní pistoli. Zpočátku jí to moc nešlo, ale nakonec nebyla nejhorší. Mě trápil Stenton mnohokrát hůř. Ono je umění zasáhnout pohybující se cíl. Trénovali jsme na figurínách. Stan s Leem to měli jednoduché. Mě a Mary nutil zasahovat hlavu a krk. To, co Kaila vystřílela dohromady jsem zvládl na jedno sezení. Podle Tomase jsme se ale lepšili a nebyli jsme nejhorší střelci. Právě naopak. V té době mě vyřadili se služeb na dispečinku. Stejně jsem tam občas zašel, abych poklábosil s Derkem a podíval se, jak to vypadá venku. Derek mi občas nahrál nějaký holodisk se záběry z venkovního prostoru. Ten jsem po přehrání předal Tomasovi. Ostatně, na dispečinku teď bylo více živo. Vědečtí pracovníci přivedli k životu přístroje pro odběr vzduchu a sledování počasí. Rezervní antény byly umístěny na svá místa, o ty první jsme přišli už dávno, když se ztratilo spojení s ostatními kryty. Spojení s družicemi se navázat nepodařilo, tedy až na stacionární GPS satelity. Pro začátek to ušlo. Vědecké oddělení pracovalo na plný výkon. Derek mi pravidelně posílal nejzajímavější kousky z hlášení pro štáb. Moc jsem tomu nerozuměl, ale dalo se z toho vytušit, že venku se dá i obstojně přežít. Uplynuly tři měsíce ode dne, kdy naskočily kamery. Zrovna jsem vyspával, měl jsem totiž do oběda volno. Probudil mě PiP. Rozespale jsem koukal na dvě zprávy, které mi přetrhly nádherný sen . První byla od rady starších o mimořádném brífingu všech průzkumných jednotek. Druhá byla od Derka. Ten napsal jenom jednu větu. "Tvoje přání se brzy splní." No jak to asi myslel. Měl jsem asi hodinu, dost času na sprchu a rychlou snídani. Briefingroom byl poloprázdný. Bylo tu všehovšudy patnáct lidí. Dvanáct průzkumníků, jeden za radu starších, jeden doktor a Stenton. Seděl jsem tam a poslouchal úvodní řeč. Derek měl pravdu. Za čtrnáct dní půjde ven první družstvo, tedy to moje. Úkolem bude rutinní průzkum okruhu asi pěti kilometrů od vaultu. V duchu jsem se začal usmívat. Konečně. Doktor všechny vyzval aby jsme navštívili nemocniční oddělení kvůli vyšetřením a tak dál a Stenton pronesl něco jako dávejte pozor na svoje zbraně. Pak nám pustili instruktážní film o opouštění vaultu. Devět desetin z toho už jsem znal a ta jedna zbývající desetina byly jenom řeči o ničem. Vyšetření jsem si naplánoval na dobu, kdy bude mít Kaila službu. Má to svoje výhody. Tak ohleduplné a něžné vyšetření nikdo jiný než ona neumí. Od té doby, kdy se dozvěděla že jdu ven jako první, si mě hledí o to víc. Hrdinové. No to jistě. Nikdo z nás neví, co tam venku je. Budeme muset být hodně opatrní. Seděl jsem na svém oblíbeném místě u přechodové komory. Začal jsem zjišťovat, že mám z venku strach. Vault byl bezpečný a známý, ikdyž trochu nudný. Tolik jsem se těšil ven, a teď se mi najednou nějak nechce. Díval jsem se na dveře, které se za pár dní otevřou a vyplivnou mě a tři další do neznáma. Zaslechl jsem kroky. Ani jsem se neotočil. Byla to Mary. Posadila se vedle mě a zadívala se na ty dveře. " Straší tě to taky tolik jako mě?" ozvala se " Docela jo, ale zase to bude změna." " Změna k čemu? Ani sama nevím jestli tam vůbec chci." " Ještě uvidíme. Mě samotného to láká, ikdyž z toho mám strach. Buď klidná. Jsme dobrá parta, mi to dokážeme." " Díky za uklidnění." Seděli jsme tam dál. Nakonec jsem se zvednul a odešel. Kompozitní vojenské lehké brnění. Z názvu není poznat, jak je to nepohodlné. Tomas kolem mě poskakoval a proměřoval a zkoušel různé věci. Byl jsem celý nesvůj a těšil se, až to ze sebe sundám. " To nic, to je jenom tovární nastavení, všechno se poddá až to přizpůsobím na tebe." Jo to se mu kecá, on v tom nemusí stát jako tvrdé y. Dva dny do odchodu. Už se toho tak nebojím, ale jsem děsně nervózní. Kaila se mě snaží uklidnit kdykoliv to jde, a jí to jde skvěle. Ona tam venku ale se mnou nebude. Kruci, do čeho jsem se to zase navezl. Ten den večer jsem zkoušel svůj krunýř znova a nechtělo se mi věřit, že je to ten samý jako ráno. Seděl výborně, nikde nedřel a nepřekážel. Tomas se dmul pýchou na svou práci a já ho v tom podporoval a plácal ho po zádech. Johnson a Stenton měli plné ruce práce se zbraněmi dole ve skladu. Johnson je třetí zbrojíř, ale moc ho neznám. Nikdy jsem s ním nepřišel do řeči, ale je prý hodně dobrý. Nasadil jsem si helmu a odklopil jsem hledí. V zrcadle, které tady bylo jsem si připadal docela směšně. Tomas mi ukázal kde se v helmě zapíná vysílačka, kde je mikrofon, jak se přepínají frekvence a pásma, prostě, byla to malá přednáška. Byl jsem ze skupiny poslední. Mary ten krunýř docela sluší. Zítra máme bojový výcvik v plné zbroji. Zase se jednou nasmějeme. Poslední den ve vaultu. Seděli jsme v baru a mlčeli. Popíjeli jsme a mlčeli. Kromě nás tam nikdo jiný nebyl. S přípravami na otevření měli všichni hodně práce. Mechanici zkoušeli těsnost přechodové komory, zbrojíři připravovali arzenál k použití, rada starších se radila, vědci si hráli v laboratoři se vzorky vzduchu, lékařské oddělení se připravovalo na možné eventuality, každý měl co dělat, jenom my ne. Trochu depresivní, ale s ohledem na to, co nás zítra čeká… raději nemyslet. Ticho porušil až Leonard, když se zvedl a popřál ním dobrou noc. Stan šel chvíli po něm a já s Mary jsme šli nakonec, protože máme společnou cestu. Když jsem ji doprovodil až k jejímu pokoji, zjistil jsem, že už vlastně nemám co bych dělal a šel jsem to zaspat. Tak a je to tady. Pomáhal jsem Mary dopnout krunýř. Leo postával a zarytě mlčel. Pušku měl opřenou o svou skříňku. V rukách držel plný zásobník, který si vytáhl z opasku a pohrával si s ním. Asi to moc nevnímal. Stan kontroloval svou výstroj. Dostali jsme teda kromě pěti zásobníků stimpacky, protiradiační prášky, geigerovy počítače, prostě standardní výbavu. Batoh mi tížila voda a jídlo asi na deset dní. Stimulační tablety jsem měl v opasku u stimpacků. Mary měla navíc malou polní lékárnu. Zkontroloval jsem si zbraně a připravil se k odchodu. " Tak teď fakt vypadáte jako dvojčata," poznamenal Tomas. " Tak tos mě uklidnil," koukla na něj Mary. Kromě pušky má i stejnou pistoli. No prostě jsme jako dva naprosto stejní vojáci. Byl čas vyrazit. U přechodové komory stála hlava rady starších. Přišel nám popřát štěstí. S námi se chystalo ven ještě šest dalších, kteří měli hlídat u vstupu do vaultu. Měli stejné krunýře a v rukách M16ky s granátometem. Zablikaly světla a výstražné sirény se probudily k životu. Na displeji zablikaly nápisy o připravenosti a tlakování přechodové komory. Pak se otevřely vstupní dveře a my jsme vstoupili dovnitř. Zářivky poblikávaly a moc neprospívaly v přehlednosti situace. Vnitřní dveře se za námi zavřely a nastalo ticho. " Tak, teď zjistíme, že se vnější dveře zablokovaly a můžeme jít zase domů." Jeden ze strážných se pokusil zavtipkovat, ale moc mu to nevyšlo. Nikdo se nezasmál. Už jsem necítil strach z toho co bude venku. Byl jsem klidný, naprosto klidný. Ozvalo se hluboké zacvakání. To povolily zámky na vnějších dveřích. Hluk zesílil ve chvíli, kdy hydraulika začala odsouvat těžké dveře z cesty. Po kouscích se nám odhalovala potemnělá chodba z betonu a oceli. Byla tam tma a ticho. Ze schránky v přechodové komoře jsme vyndali svítilny. Podle plánku chodby to bylo asi dvě stovky metrů ven. Chodba sama o sobě byla široká. Na konci mělo být něco jako skladiště pro automobily a strážní stanoviště. Dveře se pomalu otevřely a vypustily nás ven. Zápach byl omračující. Jeden ze strážných, poznal jsem v něm Luise, přešel ke konzole a nalogoval se. Musel z ní nejdříve odmést vrstvu stoletého prachu. Po zapípání se s bzučením začaly rozžínat světla v chodbě samotné. Ten pohled byl ještě horší než zápach. Obojí dohromady smíchaly něco, co dokáže člověka strašit ještě hodně dlouho. Ze stínů vystoupily těla. Mrtvá těla navlečená v rozpadajícím se oblečení. Když jsem se před lety učil ve škole dějiny světa, vzpomněl jsem si teď na egyptské mumie. Bylo jich tam hodně. V historii vaultu se dalo vyčíst, že plánovaná kapacita byla stanovena na pět tisíc lidí. Přišlo jich ale jen polovina. Teď po dlouhé době je ve vaultu zhruba čtyři a půl tisíce obyvatel. Maximální kapacita byla deset tisíc, protože se počítalo s novými přírůstky. Tak to byli asi ti, kteří se přišli schovat až když byl vault uzavřen. Ženy, muži, děti, všichni zemřeli jenom díky tomu, že nevěřili, že ten poslední poplach opravdu nebylo cvičení. Stáli jsme tam všichni jako přikovaní k zemi. Sundal jsem z opasku geigera a proscanoval okolí a nějaká těla v dosahu. Hladina radiace byla téměř nulová. " Tak snad abysme šli," pronesl jsem polohlasem a udělal první krok. Ostatní šli za mnou. Nic jsem k těm lidem necítil, ale i tak jsem se jim vyhýbal a šlapal mimo těla. Mary se držela těsně za mnou. Slyšel jsem v tom tichu opatrné nádechy. On ten zápach nějak otupil můj čich, ale i tak byl nesnesitelný. Došli jsme až k dalším dveřím. Podle plánku to byli druhé vnitřní dveře. Luis naklepal na terminálu několik znaků a dveře se poslušně otevřely. Pohled, který se nám naskytl byl obdobný, jenom mrtvol tu bylo více. Dveře se prý zavíraly postupně. Světla bylo ale víc. To mohlo být jenom jediné. Vnější dveře chodby se nezavřely nebo byly vypáčeny. Asi po deseti metrech se chodba rozšiřovala. Strážní si otevřeli své stanoviště, bylo zapečetěné, takže se tam nikdo nemohl dostat. Měli to tam docela útulně zařízeno. Navázali spojení s vaultem a podali hlášení. Rozhlížel jsem se po spoře osvětlené prostoře. Světlo z venku bylo intenzivní, ale tolik se ho tou dvoumetrovou škvírou ve vstupních vratech dovnitř nedostalo. Kromě mrtvol tu bylo plno aut. Všechno staré kousky. Stan poznamenal něco o projížďce, ale když kopl do jednoho kousku, musel rychle uskočit. Auto pokleslo a padlo na břicho. V karoserii zůstala velmi velká díra. Byly jako z papíru. Projížďka tedy nehrozí. Leo nás svolal k sobě. " Tak není co odkládat. Jdeme ven. Zapněte si vysílačky, kanál jedna. A abych nezapomněl, hledí dolů." Zapnul jsem si vysílačku a spustil hledí. V helmě se ozvalo šumění, pak zapípání. Zamávali jsme strážným a vyšli jsme ven. Zápach mrtvého města je o něco přívětivější. Slunce ostře svítilo a bylo horko. Rozdělili jsme se a procházeli ruinami kdysi krásného města Detroitu. Kolem nás se rozkládaly ruiny industriální části. Továrny byly v ruinách. Vyšplhal jsem se na zbytky komínu a rozhlédl se kolem. Nic než trosky. V dálce za řekou, kdysi řekou, se rýsovaly kostry někdejších mrakodrapů. Starý svět zemřel. Podíval jsem se zpátky na dlouhý nájezd zavalený sutí, po kterém jsme se drápali nahoru. Vault zakopali pod město a vede k němu jenom tenhle vchod. Leon se ozval vysílačkou, bylo to jako kdyby stál vedle mě, málem jsem spadl z trosek. Vytáhl jsem pušku a sklopil hledí. Zabolelo to, ale dalo se to snést. Bylo ráno, takže slunce nemělo být tak ostré. Zalíci jsem pušku a koukl se do puškohledu. Napravo ode mě se pohyboval Stan. Mary šla na druhou stranu co já, takže Leo bude někde vlevo. Po chvilce jsem ho našel. Z vysílačky se ozval jeho hlas. Sešli jsme se u trosek mého komína. Byla to nejvýraznější stavba v okolí. Hned mě spéroval, že jsem si sklopil hledí. " Hele, skrz to hledí nemůžu používat dalekohled na pušce. Triedry jste nafasovali jenom vy dva." Musel uznat, že to jinak nejde. Mary se mě vehementně zastala. Viděl jsem ji jak se rozhlíží, ale jí si nevšimnul. Jenom já musel sedět na tak viditelném místě. Nastavili jsme si v PiPech trasu obchůzky a vyrazili jsme. Ruiny byly depresivní. Tu už se válely jenom kosti vybělené sluncem a ohlodané krysami. Několik jsme jich zahlédli, ale chytit se nám nepodařilo ani jednu. Byly větší a podle všeho i chytřejší. Klidily se z dohledu. Polední přestávku jsme si udělali ve stínu zřícené tovární haly. Před válkou se tu montovaly auta, teď už tu nikdo nic nepostaví. Pojedli jsme něco ze zásob a vyrazili dál. Když jsme se dostali do samotného města, přibylo zachovalých budov, sice zřícených, ale zachovalých. Sklo křupalo pod nohama. Vytáhl jsem si pistoli. V ulicích je ostřelovačka na houby. Teď bych měl raději v ruce Kailina Hecklera. Kryli jsme se navzájem a procházeli jsme tak nějak po vytyčené trase. O přelézání hor sutin ani nemluvím. Večer jsem byl tak unavený, že jsem ani nejedl a rovnou v sedě usnul. O půlnoci mě probudila Mary na mou hlídku. Seděl jsem s Infra triedrem na hromadě suti v troskách druhého patra nějakého domu, který jsme si vybrali jako tábořiště. Výhled byl nevalný. Všude klid, jenom se mi občas podařilo zahlédnout šmouhu po probíhajícím hlodavci. Pohrával jsem si s videoportem. Obvykle ho mám na levém spánku ve sponě u helmy a nahrávám si smyčky. Podařilo se mi nahrát několik hlodavců. Nejen krysy, ale poznal jsem tři různé mutace. Další den jsme pokračovali. Ušli jsme pomalu dvě třetiny trasy. Celou dobu jsme na nic jiného než drobnou zvěř nenarazili. Ráno čtvrtého dne jsme sestupovali dolů k vnější bráně. Karl nás poznal a byl docela rád, že jsme zpátky. Úklidové čety se snažily. Slušný kus chodby už byl očištěný. Vraky aut ještě nezměnily místo, ale to se prý během následujících dnů poddá. Seděl jsem v pokoji a psal hlášení. Vědci se mi předháněli na terminálu s žádostí o videosmičky místní fauny. Hlášení jsem odeslal a vlezl si do sprchy. Tři dny v tom krunýři, to je dost i na mě. Kaila rozrazila dveře a skočila mi kolem krku tak, jak přiběhla z nemocnice. " Miláčku, budeš mít promočené prádlo." " To nevadí, hlavně že se ti nic nestalo." Raději jsem jí nevykládal o tom, jak jsem ujel na suťovém svahu a jenom náhodou jsem minul vyčnívající traverzu. Odnesl to jenom stehenní chránič na krunýři, a ten mi opravuje Stenton. Bylo to opravdu silně, protože ta kompozitová destička prostě praskla. Stenton kroutil hlavou, ale krunýř svůj úkol splnil na výbornou. Stáhl jsem z Kaily promočenou kombinézu se vším, co měla na sobě, aby mi nenachladla. Debrífing se konal na druhý den ráno. Druhá skupina má odchod v poledne, tak přišli načerpat nějaké praktické rady. Vedlo se to ve volnějším rytmu. Oficiální hlášení je jedna věc, debrífing mezi svými je věc druhá. Roland, velitel druhé skupiny na nás pálil dotaz za dotazem. Na všechno jsme odpověď neměli, ale dopracovali jsme se k několika poznatkům, které byly zaneseny do "Vnitřních směrnic pro průzkum a rekognoskaci terénu" V deset dopoledne nás rozpustili z oficiální porady, ale bavili jsme se dál. Neopomněl jsem upozornit, ať si dávají pozor na suťové svahy. Stenton mě uvítal s úsměvem. Můj krunýř byl jako nový. Druhá skupina se chystala ven. Na střelnici jsem potkal dva členy třetí skupiny a Stana. Stan zrovna střílel z kleku a docela mu to šlo, na to že střílel trojrannými dávkami. Pokud bude takhle dobrý a hodně zesílí, bude z kulometu střílet jedna báseň. Vzal jsem mu pistoli a zkoušel si z ní vystřelit. Glock je o něco těžší než můj Walter, ale ne o moc. Baterka a tlumič to srovnávají. Dvacet nábojů je slušná palebná síla. Okoukali jsme zvyk přidat jeden náboj rovnou do komory. Tyhle zbraně jsou tak dobré, že když jsou zajištěné, tak nevystřelí i kdybychom s nimi hráli třeba fotbal. Ta síla mě ohromila. Chvilku jsem váhal, že bych vyměnil zbraň. Nakonec jsem si vytáhl svoje železo a pokusně si zastřílel. Tomas mi koukal přes rameno. Docela záviděl, ale pokud půjdou věci špatně, bude střílet až mu to nebude milé. Vyprázdnil jsem dva zásobníky do pistole. Zrovna když jsem se chystal na třetí, zapípal mi PiP, že se mám zastavit do nemocnice na vyšetření. Tak jsem si sbalil věci, zamknul pistoli do skříňky a se Stanem jsme vyrazili. Vyšetření se skládalo s obvyklých procedur, jako je odběr krve, moči, rentgen, a různá jiná měření. Ve dveřích jsme se srazili s Mary, která to už měla za sebou. Výsledky byly do hodinky, tak jsme si sedli do baru a počkali co z toho bude. Derek se objevil chvíli po poledni. Vyšťoural někde naše smyčky z průchodu vnější chodbou a byl hodně zvědavý, jestli to bylo fakt tak hrozné, jak to vypadalo na snímcích. Co jsem mu měl povídat, Stan se netvářil na to, že by povyprávěl, tak jsem mu to vyložil jak to bylo. Docela to s ním otřáslo. Navíc nemám moc povinností do dalšího průzkumu, takže jsem si předsevzal, že se budu věnovat Kaile. Nový rozpis průzkumných úkolů vypadal zajímavě. Rada starších rozdělila samotné město do čtyř sektorů. Moje skupina dostala na starosti staré město s jeho industriální zástavbou. Podle satelitních snímků to vypadalo jako jednoduchý úkol. Natáhl jsem si do PiPa mapu naší oblasti. Sesedli jsme se v baru a dívali se na nové pokyny ohledně průzkumu. Časově neomezené. Prakticky jsme mohli vyrazit ihned, a vrátit se až by jsme měli sektor prozkoumaný. Mary se to nelíbilo. Pokud nebyla každý den ve sprše, tak byla otrávená jako indiánský šíp. Domluvili jsme se, že vyrazíme za dva dny. Rada starších nám to schválila. Seděli jsme v briefingroomu a sestavovali si plán průzkumu.Ze snímků nebylo moc patrné, jak to venku vypadá. Nakonec jsme se shodli na pětidenních průzkumech. Dva dny na přesun na okraj města, chtěli jsme začít od vzdálenějšího konce. Docela mě zajímalo, jak to vypadá mimo město samotné. Tak daleko kamery nedohlédly. " Co takhle vybudovat někde uprostřed něco jako tábor a z něho vyrážet na obchůzky?" Stan má zajímavé nápady, někdy jsou ale neuskutečnitelné, jako třeba ten včerejší, kdy navrhoval aby jsme zprovoznili několik aut. " To není špatné. Nebudeme muset tahat všechno s sebou, ale jenom tak na den dva, nebo se večer vracet. Stane, ty jsi hlava," zhodnotila jeho nápad Mary. Už při prvním průzkumu jí nebylo moc po srsti, že musí tahat všechno s sebou. Mě to nevadilo, a Stanova myšlenka nebyla od věci. Mohli by jsme vzít víc zásob, vydržet tam venku déle a vrátit se až prozkoumáme svoje. " Stane, někdy máš fakt dobré nápady. Tohle by šlo, jenom by někdo musel hlídat zásoby." " Simtě před kým? Nikdo tu okolo není, navíc když si vezmeme uzamykatelné boxy, tak se do nich nikdo nedostane." Mary je hotová se vším. " Mary, ty boxy váží třicet kilo jeden. Za jeden den na příhodné místo nenarazíme. Pořád se s těma bednama táhnout? Navíc, určitě nám je nedají jenom na jedno použití, aby jsme je tam nechali ležet." " Díky Zacku, díky za podporu." Její pohled by mohl zabít. Tak jsme se ocitli zase na začátku. Díval jsem se na snímek naší oblasti. Byla vytažená červeným fixem. Vytáhl jsem Pipa a listoval ve vzkazech. Pak jsem poslal zprávu Derkovi. Měl zrovna službu. " Co děláš?" koukala mi přes rameno Mary. " Dostal jsem nápad děvče." " Hele Zacku, na co asi myslíš." zadíval se na mě Leon. " Podívej se pořádně semhle," ukázal jsem mu na snímek. " Jo, a co?" Otevřely se dveře a Derek vletěl dovnitř jako velká voda. " Hele, co tu chceš, máme tu poradu," naježil se Stan. " Klídek Stanly, jsem zvanej." " Jo, přesně. Pozval jsem ho sem aby mi pomohl. Tak povídej Derku." " Dobře, docela mě pobavila ta tvoje oficiální žádost průzkumného týmu, ale starej to vzal vážně, tak jsem tady. Ale od začátku. Když jsem se před měsícem hrabal v počítačích, našel jsem tam jeden zajímavý prográmek. Ten dokáže z několika snímků ze satelitu, musí být ale nafocené v určitém úhlu, udělat něco jako prostorovou mapu, takže je možné vidět mapu tak, jako by jste tam byli. Našel jsem odpovídající sadu starých snímků města a vypadá to asi nějak takhle." Prohnal prsty po klávesnici a na projektoru se objevil prostorový model starého Detroitu. Zalapal jsem po dechu. To bylo něco. " A tohle bych dokázal udělat i s novou sadou snímků. Nebude to ale nikdy sedět na sto procent, tak pokud chcete, tak začnu." " Dobře Derku, začni." Leonard se zálibně koukal na model starého města. Mary seděla u projektoru, hlavu si podpírala rukama a oči se jí ztrácely uvnitř věcí minulých. Já se posadil k Derkovi. " Tak jak dlouho ti to potrvá?" " Asi za hodinku poletí okolo satelit, tak si ho navedu ať mi udělá novou sadu snímků, raději nechám udělat sady dvě z jiného satelitu, který poletí po dráze napříč té první. Odhaduju to na další dvě hodinky. Čím víc sad z různých úhlů budu mít, tím přesnější to bude. No asi hodinku na zpracování a odhaduju, že konečný model se bude generovat asi půl hodiny, no za pět hodin to budu mít hotové. Hele, chcete celý město nebo jenom vaši oblast?" " Udělej celé město, a pak se domluvíme." " Tak teda jo, udělám to, pak vám vystřihnu váš kousek." " Tak co, jak se pracuje pro průzkumné oddělení?" " Vcelku to jde, na dispečinku jsem se docela nudil." Poplácal jsem ho po rameni a šel oznámit ostatním, že máme čas. Pak jsem šel za Kailou a na oběd. Derek mě vyrušil ze siesty. Váleli jsme se s Kailou v posteli a ona začala podřimovat. Zapípání Pipa jí probudilo a trochu znechuceně se zadívala na toho elektronického neřáda, který ji vytrhl ze zasnění. Derek psal, že je pomalu hotový a má další nápad, který chce probrat nejdříve se mnou. Byl jsem docela zvědavý, co se mu zrodilo v hlavě, že to nemůže počkat, tak jsem skočil do kombinézy. Kaila šla se mnou, byla zvědavá. Když jsme došli do briefingroomu, První, co ji upoutalo byl stále ještě zapnutý model předválečného Detroitu. Nechal jsem ji, ať se kochá pohledem a sednul si k Derkovi. Na monitoru blikal ukazatel. Sedmdesát procent a pomalu vpřed. Derek se rozpovídal. Přišel na malý upgrade PiPa, který by umožňoval mít model s sebou venku. Problém byl ale velikost modelu. Samotný výřez přiděleného sektoru převyšoval 5,6krát standardní kapacitu PiPa. Napadlo mě použít vestavěnou čtečku holodisků, a na jeden takový nahrát model a nechat ho přehrávat. Derek souhlasil, ale musel bych si vzít s sebou náhradní baterie, protože z nepřetržitě zapnutou čtečkou vydrží baterie zhruba dva dny, spíše méně. To riziko bych i bral. Mít s sebou venku lepší mapu je plus. Podíval jsem se přes rameno. Kaila byla naprosto zaujata promítaným modelem. Nechal jsem ji tak. Zapípání terminálu oznámilo dokončení modelu. Přesunuli jsme se k projektoru. " Miláčku," zašeptal jsem Kaile do ouška, "podívej se jak vypadalo město před válkou." Derek zaklepal na klávesnici projektoru a model pohasl. Kaile zesmutněly oči. Líbilo se jí to, to šlo poznat. Najednou se ve vzduchu zhmotnil další model. Kaila se hlasitě nadechla. Projektor ukazoval nový model města. Trosky, krátery, suť. Po chvilce jsem našel několik známých míst, kudy jsme procházeli při první cestě ven. " Tak takhle to vypadá venku teď?" zašeptala Kaila a v hlase jsem jí poznal docela smutný tón. To, co uviděla, ji docela šokovalo. " Tak, a je to," oddechnul si Derek. Kaila odešla odpočívat. Hodně ji to vzalo, tak jsem ji nechal. Asi za hodinu se sešel zbytek týmu. Bylo přesně šestnáct nula nula. Mezitím jsme udělali s Derkem výřez mapy a nechali zobrazený náš sektor. Ruiny továren a města vyplňovaly celý projektor. Půjčil jsem Derekovi Pipa, aby mi do něho nahrál mapovací program a nechal jsem ho hrát si s holodiskem. " Takže, kde jsme to skončili?" začal Leo. " Dohadovali jsme se o základním táboře," zabručel Stan. " S tímhle to půjde lépe než z klasickým snímkem." Mary svítily očička. Já jsem se už díval a s pomocí starého snímku jsem označil pět míst uprostřed sektoru, které vypadaly docela zachovale. Navrhl jsem, aby jsme je během prvních dvou dnů prošli a vybrali si nejvhodnější místo. Pak by stačilo se vrátit do vaultu, vzít zásoby na delší dobu, a usadit se. Proti tomuhle postupu neměl nikdo výhrady, teda neměl moc velké výhrady. Derek si důležitě odkašlal, a předvedl mi mapu v Pipovi. Podobala se tomu, co bylo vidět na projektoru. Pohybovala se poněkud ospale, ale to bylo tím, že se data četly z holodisku a PiP sám o sobě neměl tu svižnost zabudovaných počítačů. Nechal jsem ho kolovat, a všem se líbil. Ale po upozornění na nutnost táhnout s sebou baterie navíc to nechali na mě. Takhle je navedu docela slušně. Rozhodnutí padlo a pozítří vyrážíme. Kontroloval jsem si výstroj. Stenton seděl v dílně a ladil pušku pro střelce z druhého oddílu a pokukoval po mě. Čistil jsem svoje zbraně a přemýšlel jsem o tom, co asi venku najdeme. Nedalo se čekat nic zvláštního, ale co kdyby. Ze střelnice vyšel Fred. Byl ve druhém oddíle a ladil si formu. Popovídali jsme si a porovnávali dojmy z venkovního světa. Měli docela větrné počasí. Díky prachu toho moc neviděli. Přiznal se, že měl nervy napnuté jako lana. Ani se mu nedivím. Taky mě lekaly náhlé sesuvy sutě a padající stěny. Před polednem se konala průzkumnická porada. Derek se usmíval jako sluníčko, když představoval svůj model. Mimochodem, nějak se to doneslo k radě starších a Derek dostal pochvalu za kreativitu. Všichni velitelé průzkumných čet se shodly na tom, že požádají o přeřazení Derka k průzkumníkům, jako operátora. Když se to Derek doslechl, vyrazilo mu to dech. Navíc mu došlo, že na to bude sám a že mu nikdo nebude koukat přeś rameno při práci a bude podléhat jenom průzkumníkům a bude plnit jejich přání a úkoly. Uklidnil jsem ho, protože to ještě rada starších neschválila. Ale žádost byla zformulována a zaslána. Po obědě jsem se ztratil do pokoje. Moje oblíbené místo u přechodové komory bylo už na můj vkus poněkud rušné. Úklidové čety pomalu dokončovaly úklid ve vnější chodbě a strážní u vnějších vrat se střídali taky pravidelně, vždy po čtyřech dnech, takže v této chvíli byla venku třetí skupina. Zítra je jedenáctý den od otevření vaultu. (23-8-2168) Vnější chodba byla až na drobnosti vyklizená a vyčištěná. Šli jsme kolem čety, která u vnějších vrat tlačila na povrch jeden ze zbývajících několika vraků. Leo klepl na strážného u terminálu a ohlásil odchod na povrch. Strážný pokýval a popřál nám hodně štěstí. Hledí dolů, zapnout vysílačky, a šlo se. Když jsme došli ke komínu, zvolili jsme ho jako orientační bod číslo jedna, nastartoval jsem PiPa. Čtečka poslušně naskočila a na displeji zablikal model. Vyrazili jsme co možná nejpřímější cestou. Polorozpadlé výrobní haly nám přesun trochu komplikovaly, ale o většině překážek jsem věděl a obešli jsme je. Po třech hodinách chůze jsme se dostali na dohled prvního místa. Byla to poměrně zachovalá část něčeho jako rafinerie, teda podle mého odhadu. Rozbořené potrubí se válelo kolem a cisterny se povážlivě nakláněly. Budova, kterou jsme měl na mysli byla velká a bez možnosti uzavření. Našli jsme v ní ale zachovalé uzamykatelné skříně a bedny. Asi to byl sklad nebo šatna. Druhá byla velmi zachovalá hala, asi výrobní linka, jenom stroje se rozpadaly. Moc velký prostor, kdybychom ho měli bránit, myslel jsem trochu na to horší, co by nás mohlo potkat. Byla tu sice v patře něco jako kanceláře, ale byly po výbuchu. Asi sabotáž. Třetí místo se stalo favoritem. Byla to malá zděná budova, původně byla přilepená k větší hale, ale z té zbyly jenom hromady suti a několik pobořených stěn. Té budce se ale nic vážného nestalo, byla tak akorát pro sedm lidí a byla podsklepená. Sice jsme se rozhodli, že tohle bude to nejlepší místo, ale šli jsme k posledním dvěma místům. To čtvrté jsme zavrhli rovnou. Už z dálky vypadalo, že moc nevydrží. Byl to zdánlivě zachovalý dům o dvou patrech, ale díry ve zdech nás přesvědčily, že při větším zatížení by spadl. Poslední byla asi dispečerská věž v továrně. Čněla čtyři patra nad okolní terén. Měla jednu praktickou výhodu. A to přehled o okolí byla ale přecpaná starým vybavením a střecha byla děravá více než cedník. Navíc zvuk, který vydávalo schodiště, když jsme pro něm šli, mě moc nenadchnul. Bylo prorezivělé a nedělám si iluze, že by vydrželo běh. Na konci dne vypadal základní tábor zhruba uklizeně. Vyspali jsme se a ráno jsme vyrazili jenom na lehko pro včera nalezené skříně a bedny. Z té změti jsme vybrali několik slušných kousků. Po zbytek dne jsme je nosili na základnu a ukládali. Po obědě, to jsme měli bedny a skříně donesené, jsem s Mary vyrazil do sklepa. Zapnul jsem baterku na walterovi a jeho síla mě docela překvapila. Tolik světla jsem nečekal. Byl to asi nějaký malý sklad náhradních dílů pro nákladní auta. Okolo stěn stály police s rozpadlými papírovými bednami. Sem tam kanistry, podle nálepek s oleji nebo mazadly. Nebylo to kdovíjak velké místo. Když jsem procházel okolo jednoho regálu, kde jsem zaslechl zašustění, skočila po mě krysa. Skočila docela vysoko. Chytila se mi za stehenní chránič a zakousla se do něho. Já jsem zareagoval jako při výcviku a ohnal jsem se po ní pěstí. Trefil jsem ji do hlavy takovou silou, že odletěla a přistála u schodů. Mary poskočila a zamířila na hlodavce. Ten ležel na zemi a nehýbal se. " Doprdelepráce," ulevil jsem si polohlasně. Do schodů nakoukla hlaveň a zamířila na hlodavčí tělo. " Do háje, jsem se lekla." Došel jsem ke kryse a sáhl jí pod krk. Ucítil jsem slabý puls. Byla omráčená. " Co to je? Je to mrtvé?" ozval se zezhora Leo. " Jenom krysa, vypadá omráčeně." " Uhni Zacku, dorazím ji a bude pokoj." " Počkej Mary, mám lepší nápad. Zacku, vem si ze svojí lékárničky injekci s morfinem, nahmatej tý mrše nějakou tepnu a vbodni jí třetinu dávky. To by mohlo stačit. Doneseme ji vědátorům." Leon myslí dopředu. Tak jsem to udělal. Krysa zasyčela, když jsem jí vbodl jehlu pod kůži, šlo to ztuha. Podle intenzity tepu, který jsem nahmatal potom, to vypadalo, že morfin zabral. " Kruci Leo, ale do čeho ji dáme, podívej se co mi provedla s brněním," ukázal jsem mu nakousnutou desku chrániče. " Vem stahovací obvaz a pevně ji omotej. Za hodinku jsme ve vaultu, ten morfin by ji měl udržet mimo ještě pár hodin." Jo mu se to mluví. Tohle není obyčejný zvíře, ale mutace, tak nemůžeme vědět, jak dlouho na ni bude morfin působit. Tak jsem ten obvaz přitáhnul opravdu pevně. Půl hodiny nám trvalo uložení použitelných skříní. Dělal jsem to já a Stan. Mary s Leonardem důkladně smýčili sklepní prostoru kvůli dalším krysám a dírám. Nenašli nic, ale to neznamenalo, že se tam nic nedostane. Zajistili dveře kolíkem a šlo se. Vchodové dveře jsme zajistili, a Stan si do PiPa poznamenal typ dveří a co je třeba na nich vyměnit, typy oken, rozměry a tak dál. V oknech byly mříže. Zatím seděly pevně. Aspoň něco. Byl jsem poctěn přepravou umrtveného hlodavce. Pro jistotu jsem měl v druhé ruce držel odjištěnou pistoli. Jistota je jistota. Ani pět minut neuplynulo od chvíle kdy Leon nahlásil na strážnici zajištěnou formu života a upřesnil, že si na ni mají donést velmi pevnou přepravku. Stáli jsme u vrat a čekali. Zrovna jsem se díval do chodby, když se ze zatáčky vyrojil houf lidí v bílých pláštích s ocelovou přepravkou. Hnali se k nám, jak jinak. Předvedl jsem mim uspanou krysu, vybalil ji z obinadla, to si vzali taky kvůli rozboru a tak dál, a uložili spícího netvora do přepravky. Byl to opravdu mutant. Oproti krysám, o kterých jsem se jako dítě učil v přírodopise, byl třikrát větší. Dlouhé špičaté drápy, dlouhé hlodáky nazelenalé barvy, kožich z tvrdé srsti a dlouhý silný ocas. Oznámil jsem jim, že tohle ho na dlouho neudrží. Po zhodnocení napůl prokousnuté kompozitní desky mého brnění se začali dohadovat a nakonec odběhli. Ptali se hlavně na to čím je uspaná a kolik toho dostala. Pak mi řekli, že se mnou chtějí mluvit co nejdříve, tak ať se zítra ráno dostavím k nim. Mary se pousmála. Znamenalo to, že přes noc zůstáváme. Asi za hodinku jsme seděli v briefroomu a domlouvali se na dalším postupu. Každopádně se během zítřka nachystá materiál, který poneseme do základního tábora. Naše požadavky byly schváleny a zřízení základního tábora nám udělalo slušné plus u rady starších. Leonard ale říkal, že se netvářili moc nadšeně, když jim podával průběžné hlášení a žádal o materiál. Derek, kterému převelení k průzkumníkům schválili, na to poznamenal, že určitě nebudou moc nadšení ještě dlouho, dokud většina rady neodstoupí a nenahradí je mladá krev, která se na venkovní svět dívá jinak. Dostali jsme pasivní lokátor, který máme připevnit někde na střechu, který navede případné další průzkumné skupiny. Kaila mě uvítala s otevřenou náručí. Jak jinak. Doslechla se o krysím incidentu, tak byla strachy bez sebe. Donesla se jí nafouknutá verze, ve které mi obří krysí mutant ukousl nohu nad kolenem. Slíbil jsem jí, že jí tu mršku ukážu. Před spaním jsem si zašel za Tomasem. Seděl nad mám kompozitem a díval se, jak schne tmel. Musela to být hodně velká síla. Na tom jsme se shodli oba. Ona krysa tu desku nenakousla najednou, ale tlakem. Musí mít hodně velkou sílu. Kaila mě čekala v rozestlané posteli. Trochu jsem se zdržel čištěním zbraní. Doufal jsem, že kolem oběda už budu venku. Mazlili jsme se dlouho do noci a já si zastesknul, že tohle mi bude tam venku chybět. Když usnula, díval jsem se do tmy a přemýšlel o tom, co najdeme. (T0+13) Ráno v laboratoři je nevšední zážitek, tedy pro toho, kdo tam obvykle nemá co dělat. Čelil jsem smršti dotazů a domněnek. Vědečtí pracovníci se mě ptali na věci, které jsem naprosto netušil. Asi po dvou hodinách mě nechali vydechnout. Mike na mě zamával. Došel jsem k němu a on mě vedl přes několik místností až k tlakovému uzávěru. Oknem bylo vidět, že je tamní laboratoř plná přístrojů a u jedné stěny byly vyrovnány klece. Jedna, trochu větší stála uprostřed místnosti na podstavci, ze kterého čněly konzoly. Navlékli jsme na sebe ochranné obleky a vešli jsme dovnitř. V té kleci uprostřed místnosti seděla moje krysa. " Hele, Miku, jak se vám ji podařilo udržet uvnitř?" " To je profesionální tajemství," usmál se na mě Mike a pokynul mi, že můžu jít blíž. Krysa seděla uprostřed jinak prostorné klícky a prohlížela si nás docela podezřívavě. Dotknul jsem se klece samotné, dostal jsem kopanec, hned mi bylo jasné, proč tam ta mrška sedí a ani se nehýbá. Mříž klece byla pod proudem. " Tak už víš jak. Je to docela zajímavý kousek. Moc ráda nás nemá, i kdyby měla, tak po včerejšku by ji to určitě přešlo." Barvitě mi popsal různé testy, odběry krve, tkáně a tak dál a tak dál. Bez toho bych se i obešel. V koutku duše jsem zalitoval, že jsem ji rovnou nezastřelil. Věnoval jsem jí soucitný pohled a tak nějak se mi zazdálo, že mě i chápe. Druhé kolo výslechu už se nekonalo. Vědci usoudili, že jim už nejsem k ničemu a milostivě mě propustili. Poslal Jsem Leovi zprávu, že můžeme vyrazit. Asi za patnáct minut mi přišla odpověď, ať dorazím k zásobovacímu skladu. Leo se Stanem nosili ze skladu balíčky a balíky, konzervy a jiné věci. Pomohl jsem Mary naskládat to všechno do nachystaných batohů a šesti velkých tašek. Celkem jsme měli jídlo na měsíc, vodu na déle, a jiné drobnosti. Jednou z nich byly podivné stojany. Podivné byly do té doby, než mi Stan ukázal k čemu jsou dobré. Když se do nich upne spacák, získá se tím něco jako závěsné lůžko. Tak jsem pochopil i těch šest náhradních spacáků. Ve výzbrojním skladu jsme dostali střelivo. Podařilo se mi ze Stentona vyloudit dva zásobníky s DU-střelivem. Odpoledne jsme už stáli u trosek komína. Mary nás měla jistit, tak byla o něco napřed. Tentokrát jsme šli asi dvě a něco hodiny. Ty tašky byly těžké, to jsem věděl, ale po půlhodině jsem je začal ze srdce nenávidět. Jakmile jsme ale dorazili dovnitř, ulevilo se mi, přesně ve chvíli, kdy jsem ty tašky pustil na zem a shodil batoh ze zad. Jak bude místnost vypadat jsme si rozvrhli už včera. Dneska se nikomu nechtělo dělat nic jiného, tak jsme složili hamaky a odpočívali. Stan se vrtal ve dveřích a nakonec se mu do nich podařilo vpravit nový zámek. Stejně dopal i poklop sklepního schodiště. Tam se složí většina věcí a potraviny. Ale to až zítra. Třináctý den od otevření vaultu skončil. (T0+14) Čtyři PiP Boye mě probraly ze spánku. Měl jsem první hlídku, tak jsem si pospal. Mary si mnula oči a Stan zíval. Leon měl poslední hlídku, tak seděl na židličce a díval se z okna. Protáhl jsem se a navlékl se do brnění a začal dolovat z batohu věci pro umístění lokátoru na střechu. "Máš z nás největší zkušenosti s elektronikou, tak to namontuješ," usnesli se včera večer. Pistoli v holsteru a ruce plný opasek nářadí. Měl jsem dobrý přístup na střechu. Pozůstatky velké haly mi vytvořily nádherný svah, po kterém jsem se dostal nahoru jako nic. Použil jsem orezlou ocelovou trubku, na které ještě vysely pozůstatky antény. Ty šly dolů samy a rády. Oklepal jsem rez z trubky a přišrouboval k ní lokátor. Tohle by zvládl každý. Slezl jsem dolů a prověřil navádění. Prošel jsem se po okolí a pouštěl PiPa. Lokátor fungoval bezchybně. Vrátil jsem se dovnitř a pomáhal ukládat do sklepa konzervy, náhradní díly a vodu. Při obědě Leon rozdělil nejbližší okolí a každému z nás přidělil jeden, prý aby jsme se do večera nenudili. Ono nebylo kam spěchat. Nabil jsem, hodil pušku přes rameno a vyrazil jsem. Trosky jsou samy o sobě pochmurné. Je slyšet jenom foukání větru, občasné sesuvy suti, a jinak je ticho. Zprvu mě to lekalo. Odpočíval jsem v troskách haly v druhém patře. Díval jsem se triedrem okolo. Nikde se nic nehnulo. Opřel jsem se zády o roh, ve kterém jsem seděl a sklopil si hledí. Asi jsem usnul, probral mě sesuv sutě. Podle PiPa jsem měl být už na cestě zpátky. Zvedl jsem se a vyrazil po trase. Do tábora jsem dorazil za šera. Leo se na mě škaredě podíval. Už si myslel, že je po mně. (T0+25) Za dva týdny jsme měli svůj sektor hotový. Kromě několika zbraní, nádrží s chemikáliemi, které jaksi přežily válku. Všechno jsme zanesli do mapy, označili lokátory a zanesli do hlášení. Zbraně jsme uložili ve sklepě, ale použitelné ještě dlouho nebudou. Byla to osamělá práce. Nijak mi to nevadilo. Do vaultu jsem se ale těšil. Kailu uvidím rád kdykoliv. Byl to pětadvacátý den. Ten večer jsme balili. Mary se těšila. Nic převratného jsme neobjevili. Kromě krys Mary zahlédla v dálce skrze puškohled smečku divokých psů nebo vlků. I na tu dálku to nebylo možné poznat. Než stačil Stan přijít, aby to potvrdil, smečka zmizela. Na tom místě, kde byli spatřeni ale našli stopy od krve a zbytky kůže a kostí. Takže to byla pravda. Nechali to tak, zapsali pozorování a šli zpátky do tábora. Leon měl poklidný průzkum. Až na nádrž plnou nafty nenašel nic zajímavého. Ty zbraně jsem našel já spolu s kostrami asi sedmi lidí. Byly tam tři pistole, jedna puška, asi to byla M16, ale byla tak zničená, že jsem ji tam nechal. Ta už nevystřelí. Poslední byly dvě brokovnice. Na první pokus byly funkční, jenom by potřebovaly dlouhou péči v rukou Stentona, nebo Tomase. Když jsem to donesl do tábora, Stan si myslel, že jsem samovolně odpravil skupinu přeživších lidí. Podle rzi na pistolích ale musel uznat, že tam už nějakou dobu ležely. Tu nádrž s chlórem a dvě s benzínem a petrolejem našel Stan. Bylo to až na konci průzkumu. Nejdřív nevěděl, co s tím, Leon ale věděl, tak mu s tím pomohl. Stan je na obyčejnou mechaniku antitalent. Část starého města byla nejklidnější. Nebylo tam moc věcí pohromadě. Většinou připomínala mírně kopcovitý terén, podle velikosti suťových valů. Byl jsem s Mary na obchůzce. Nemluvili jsme, oči těkaly z místa na místo a uši byly napjaté. Kdyby přišlo na přestřelku, tak se nemáme kde krýt. To na klidu rozhodně nepřidá.Prohlížel jsem obzor svým novým triedrem. Nikde se nic nepohnulo. Vítr foukal a zvedal obláčky prachu. Geiger mi ve sluchátkách začal cvakat. " Mary," " Jo?" " Vem si Rad-X. Jsme pomalu v zamořeném pásmu." Podíval jsem se na PiPa. Stáli jsme na zelené lince, která ohraničovala na mapě zamořené pásmo okolo kráteru. Ten byl asi dva kilometry severozápadně od nás. Podíval jsem na stupnici geigera. Nic moc nebezpečí, ale pro jistotu. Mary zapíjela tabletu. Po té mé jsem cítil nahořklou pachuť na jazyku. Proto je tu všechno zarovnané plus mínus k zemi. Jenom dva kilometry. Ke kráteru jsme nešli. Asi po pěti minutách chůze tím směrem mi geiger cvakal do ucha, že dál jenom na vlastní nebezpečí. Stupnice ukazovala mezní úroveň. Tak jsme se vrátili. Tady nežije nikdo. (T0+27) Scanner se točil kolem mě. Stál jsem v nemocnici a nechával se vyšetřit, pro jistotu. Bylo ráno. Kaila mě vyhnala z postele, abych byl co nejdříve zpátky. Chtěla se podívat na moji krysu. Před odchodem ven jsem jí to slíbil. Tak jsem při čekání poslal zprávu Mikovi. Ten odepsal během minutky, že se můžeme zastavit kdykoliv. Když jsem se vracel, zastavil jsem se u Tomase na kus řeči. Včera, když jsme dorazili, jsem mu raději řekl, ať hodí můj krunýř do dekontaminační lázně. Popravdě, když jsem si ho sundával, poněkud cvakal. Netvářil se na to nijak nadšeně. Můžu snad za to, že se válčilo atomovkama? " To je ale obluda" šklebila se Kaila u klece. Krysa seděla pořád na tom samém místě, jak jsem ji viděl posledně. Mike mluvil o tom, jak pokračují rozbory a na co přišli. Moc toho nevěděli, ale snažili se. Naše hlášení bylo zhodnoceno jako přínosné. Prozatím nebyly žádné nové rozkazy, tak jsme si užívali relativního volna. Seděl jsem v briefroomu s Derekem. Procházel jsem hlášení, které byly podané. Vypadá to, že ve městě jsme opravdu jediní živí lidé. Druhý a třetí tým byli pořád venku a zřizovali předsunuté základny. To, co nás napadlo oni dostali rozkazem. Derek mi přehrával hlášení a memoranda z vnitřního okruhu. Ty předsunuté základny jsou jenom začátek. Ale zatím nic oficiálního. Docela jsem se uvnitř i nudil. Chodil jsem pravidelně střílet, cvičit, trénovat, ale pořád to nebylo ono. Něco mi tu chybělo. A tak mi utekl týden. (T0 +34) Přišla mi zpráva, že se mám dostavit do briefroomu. Zrovna jsem se nudil v pokoji koukáním do stropu. Tam jsem zastihl většinu týmů. Přišel požadavek na jednoho pozorovatele, který by dával pozor na techniky, kteří jdou ven kontrolovat antény a ostatní zařízení. Druhý a třetí tým o tom nechtěl ani slyšet. Druhý byl zpátky teprve pár hodin. Třetí se chystal na poslední cestu s materiálem. Tak to bylo na nás. Mary se nechtělo. Bylo to na ní vidět, tak jsem to vzal. Domluvil jsem se s technickou četou a šel se připravit. Stenton mi místo mojí pušky podával čtyři zásobníky. Už při pohledu na ně jsem věděl, co dostanu za zbraň. TPG1 vypadala nádherně. " A výš ty vůbec proč dostáváš tuhle?" začal Stenton svým obvyklým tónem. " No kvůli obraně ne?" " Ale houby. Ty si vybereš vyšší místo a budeš pozorovat okolí." " Jenom tohle? Na to nepotřebuju tuhle krásku." " No defakto nepotřebuješ, ale má třiatřicetinásobné zvětšení, takže strčí kapsy všechny ostatní." Zapolykal jsem. Tak to bylo něco. " Sice jsem ji zastřílel, to pro všechny případy, ale ty nezapomeň. Jenom pozorovat." " Jasně Stentone." Potěžkal jsem zbraň. Byla těžká. Vyšel jsem k přechodové komoře. Uvnitř už stála osmičlenná skupina techniků s nástroji. Zkoušeli vysílačky, takže to v éteru bylo samé "zkouška, zkouška" a "jedna, dva…", no hrůza a děs. A tyhle mám venku hlídat. " Tak pánové, přepněte si vysílačky na kanál dvě." Chtěl jsem si nechat jedničku na komunikaci se strážní jednotkou. Kdyby něco. Zmáčknul jsem tlačítko na manžetě a ve sluchátkách všech okolo se ozvalo pískání. " Když tohle uslyšíte, nechte všechno jak to je a utíkejte zpátky do vaultu." Všichni pokývali hlavama, a šlo se. Docela mě bavilo, jak mě všichni poslouchají. Většinou to byly starší lidé, tedy starší než já, ale to, že jsem z průzkumného oddílu mí svou váhu. Na povrch jsem vyšel jako první. Poklepal jsem si na pistoli, raději jsem si ji vzal, jeden nikdy neví, a rozhlédl se po okolí. Nic se nepohnulo. Dal jsem znamení a všichni vyšli ven. V ochranných brýlích vypadali hodně divně. Nejvyšší v okolí byly trosky oblíbeného komína. Usadil jsem se na nejvyšším možném místě a díval se na práce v okolí. Většina antén zmizela s komíny a jinými stavbami, ze kterých byly v okolí jenom trosky. Technici se prohrabávali sutí a hledali použitelné části a místa, kam by bylo možné umístit nové antény a měřící přístroje. Kamerové a anténní šachty, které jsou přístupné zevnitř vaultu bez nutnosti vyjít ven. Zkontrolovali i tyhle a instalovali nové. Všechno označili a zamaskovali. Jeden nikdy neví. Popíjel jsem vodu z lahve a díval se okolo. Nakonec mě to hemžení okolo začalo nudit, a začal jsem prohlížet vzdálenější okolí. Ten puškohled je prostě fantastický. Před polednem se technici stáhli pod zem. Sluníčko dneska připalovalo opravdu nepěkně. Seděl jsem ve stínu komína a vychutnával si ten prostor okolo, ten klid. Kdybych se sebral a šel rovnou za nosem, co bych asi našel. Přepnul jsem si rádio na scann a poslouchal švitoření techniků, Karlovy vtípky, a nějaké pípání a cvakání. Tak tady bych mohl zůstat. Arthur, vrchní technik, se mi ohlásil, že jdou zase na povrch, jestli je všechno v pořádku. Vstanul jsem, vydrápal se na vrchol komína a rozhlédnul se po okolí. Klid a ticho. Za ty dvě hodiny, co odpočívali se zvedl slabý větřík. Sdělil jsem mu, že je všechno v pořádku. Za chvilku se začal vynořovat průvod techniků, kteří nesli nějaké bedny a jiné věci. Asi se tam dole neflákali jako já tady nahoře. K večeru už bylo vidět ovoce jejich snažení. Několik pevnějších stěn zdobily držáky a jiné vymyšlenosti. Se sedmou večerní se technici odebrali dolů. Přepnul jsem si frekvenci na strážné, ať ví, že jsem ještě venku. Podařilo se mi totiž odposlechnout rozhovor třetího týmu. Vraceli se domů, tak jsem si řekl, že na ně počkám. Technici jsou nudní. Už mě nebavilo poslouchat jejich tlachy o tom jestli ta stěna opravdu unese nebo neunese anténu a jestli budou nebo nebudou muset dělat výztuže a vůbec. Zítra tu s nima budu taky, budou montovat satelitní antény, maskovat spoje, testovat a vůbec všechno. Třetí se blížila. Snile se usmíval. Tak to mají práci za sebou. Slezl jsem z komína a přidal se k nim. Chvilku se divili, co dělám venku, ale pak mi odkývali, že horší to už být nemohlo. Prošli jsme branou a dál chodbou do vaultu. Vychválil jsem optiku Stentonovi. Při poznámce, že bych chtěl taky takovou na svoji pušku se málem zlomil smíchy. Ta byla jediná u nás. Zítra si ji budu moct užít na dlouhou dobu naposledy. To mě moc netěšilo. Na druhou stranu…. Stáhnul jsem si poštu a zalezl si do sprchy. Kaila a zbytek známých čekalo v baru. Protože jsem se zpozdil venku, musel jsem pospíchat. O nic závažného jsem ale nepřišel. Jenom se tam drbalo. Spát jsem šel docela rád. (T0+35) Další den se opakovalo to samé, až na to, že v poledne už byli technici z prací hotovi a mezi sutinami, troskami a jinými hromadami ležely dovedně skryté antény a jiné přístroje. Moc se mi zpátky nechtělo, ale nakonec jsem se vrátil. Technici jsou docela rozumná banda. Ví, v čem se vyznají a poslechnou, když se jim dá vědět. A hlavně spolupracujou. Chtěli na vrcholek komína, kde jsem hřadoval, usadit malou parabolu. Když jsem jim ale řekl, že zamaskovat ji bude hodně těžké, šli se poradit a namontovali ji jinam. Hlavně, jsou praktičtí. Po obědě jsem zašel do briefroomu, abych se pozeptal Dereka, co nového se to na povrchu válí. Ukázal mi to názorně. Přibyly nové silnější antény a zesilovače, takže se dostal nejen k GPS satelitům. Okolo zeměkoule lítaly megatuny satelitů a každý uměl něco jiného, ale z poloviny to byl mrtvý šrot. Byly tam ale kousky, které uměly snímat povrch v reálném čase, uměly měřit škodliviny v atmosféře, měřit zamoření na povrchu, dívat se dál do vesmíru, komunikační satelity, meteorologické satelity, prostě toho bylo hodně a většinu z toho stejně nepoužijeme, protože to byly původně vojenské kusy a ty chtěly hesla, které už nikdo jiný neznal. Máme přístup k očím na obloze. (T0+48) Utekla nějaká doba. Venku jsme byli jenom dvakrát, zkontrolovat základní tábor. Slunce pražilo, ale tábor byl v pořádku. Žádné nové krysy, všechno tak, jak jsme to tam nechali. Dovolil jsem si malou procházku po okolí. Mary mi dělala garde.Tentokrát jsem ty psy uviděl taky. Leželi ve stínu zdi a pospávali. Mrknul jsme na Mary. Co takhle opatřit laboratoři další vzorky? Leon se ozval. Nijak se mu nechtělo vláčit se s mrtvolou. Dostali jsme ale povolení je odstranit. Mary nečekala, opřela pušku o zeď. Zadíval jsem se skrz puškohled. Kříž se usadil na hlavě jednoho ze spících psů. Závěr cvaknul. Rozdělili jsme si psy a začali střílet. Sedmihlavá smečka ani netušila, co ji zabilo. Byl jsem docela rád. Střílet na terč je něco jiného. Ten poslední se zvednul a chtěl utéct. Potřeboval jsem na něj dva náboje. Seděl jsem ve zbrojnici a čistil si zbraně po střelbě. Zapípal mi PipBoy. Zpráva z průzkumné sekce. Derekovi se nechtělo tomu říkat dispečink, tak stvořil "Průzkumnou Sekci", takže jsem všeho nechal a vyrazil k briefroomu. Ostatní už tam byli a skláněli se nad projektorem. Rada starších vytyčila další oblast, tentokráte k podrobnému průzkumu. Metr po metru, ulice po ulici, hromada po hromadě. Velitelé si rozebírali postupy. Na průzkum by stačily dva týmy, teda podle mě. Sedl jsem k Derekovi a díval se, na čem to zrovna pracuje. Probíral se poštou, samozřejmě cizí, a usmíval se. " Tak co nového?" " Zacku, zatím nic, ale vypadá to, že budeš mít zajímavou práci." To mě zaujalo a zadíval jsem se do monitoru. " Co máš přesně na mysli?" Zapípal terminál. Derek se k němu otočil, klepnul po několika klávesách, a z tiskárny vyjel papír. Leon ho sebral a četl si ho. Z jeho obličeje se dalo vyčíst, že je čím dál tím více zaujatý tím, co je na papíře. Derek mi klepnul na rameno a ukázal mi tu zprávu na monitoru. Byla to schválená žádost laboratoří na průvodce po venku. Chtěli poslat tři lidi pro vzorky půdy, vody a tak dál. Vyžádali si přímo první průzkumnou četu. Vrtalo mi hlavou, proč asi. Každopádně budeme dělat chůvu třem bezprizorním vědcům. " Uklidněte se," zazněl Leonův hlas místností. Většina hlav se otočila k němu. " Mám tady přímou žádost od vědeckého. Chcou první průzkumnou jako průvodce zhruba na týden. Budou odebírat všemožné vzorky." " Fajn, takže už není o čem mluvit." pronesla Carren. Jako hlava třetí čety byla na svém místě. Fred jenom pokrčil rameny a díval se na sektor, který má být probrán opravdu důkladně. Derek si pohrával s vymodelovanou mapou zamořené oblasti. Kráter se rozpínal opravdu impozantně. Tam ještě nějakou dobu nebude zdrávo jenom kouknout. V okolí nic nebylo, opravdu nic. Všechno v tom okruhu bylo srovnané se zemí. Osazenstvo se rozdělilo na skupiny. Leon s ostatními dorazili ke mně. Vědci zatím nevěděli kdy přesně vyrazí, ale do tří dnů už budeme venku. Leon navrhl taktiku. Střelci se budou toulat vpředu a na boku a on se Stanem budou s vědci. " …pokud budeme na spojení, není to problém," zakončil svou úvahu Leon. " Ale čekej, že uslyšíš všechny moje nadávky až se budu drápat do nějakého svahu," ušklíbla se Mary. " Pro tentokrát to přežiju. Budeme totiž v permanentně rozpuštěné formaci, tak budu radši, když vás dva aspoň uslyším," bodnul proti mně a Mary prstem. " Tak to si opravdu užiješ," poznamenal jsem. Poslali jsme oficiálním kanálem souhlas a žádost o upřesnění termínu. PiPem jsem neoficiálně zjišťoval, kdo půjde. Mike mi odpověděl pomalu okamžitě. Jde Luisa, Clerence a Jameson. Luisa? Bude to docela zajímavé. Další neoficiální bylo datum, přesně pozítří ráno. Kaila mě pouštěla čím dál tím více nerada. Věděla, že kdybych měl možnost, tak se do vaultu ani nevracím. Popravdě, vault má i své výhody, ale raději bych byl venku. (T0+50) Stál jsem v přechodové komoře a opíral se o pušku. Vědecký tým měl zpoždění. Leon seděl na prahu u vnějších vrat. Mary něco řešila ze Stanem. Asi o půl hodiny oproti plánovanému odchodu přišla Leonovi zpráva, že se o půl hodinky opozdí. Rozmrzele schoval PiPa a podíval se na mě. " No nedělej oči. Technici jsou zlatí. Když jsem jim řekl, tak poslechli." " To jako mám čekat něco horšího?" " Raději to čekej horší. Když na to přijde, můžeš jenom říct, žes to čekal." " Jo pravda, hele, nechtěl by sis to vyměnit?" " Ani náhodou." Nuceně se zasmál a zase se díval do vnější chodby. Z půlhodiny byla nakonec téměř hodina, ale co se dá dělat. Když to nejde, tak to nejde. Luisa přiběhla celá udýchaná s batohem na zádech a botách dobrých tak na posezení u počítače, ale ne na výlet ven. Takže jsme museli všechny tři vzít do výstrojního skladu a názorně jim vysvětlit, proč zrovna ty nepohodlné nevzhledné boty, ve kterých se potí nohy. Navíc, ani jeden z nich si nenafasoval vybavení ven, o slunečních brýlích ani nemluvím. " Holka, takhle bys toho moc nenabrala. Asi po půlhodině by jsi byla zpátky tady v nemocnici s poškozenýma očima." " Nerejpej Zacku. Nebyl čas." " Luiso, dám ti radu. Až se budeš příště chystat ven, dej si dva dny na to, aby sis nachystala všechno potřebné. Ten makeup zahoď, tam venku je všem jedno jak vypadáš." Při poznámce o makeupu mě Luisa spražila pohledem, který by propálil titanovou desku. Mary vyprskla smíchy. Luisa byla ukázkový případ haldy zbytečností. S Maryinou pomocí jsme jí většiny těch věcí zbavili. Její batoh ztratil něco na váze. " Nebuď naštvaná, za den dva mi poděkuješ. Nemysli si, že ti ten batoh někdo ponese." Prostě hrůza. Někdo by měl vědcům a vůbec všem, kdo jdou nahoru, udělat názornou instruktáž, co je a není nutné brát s sebou. Cítil jsem se jako v mateřské školce. Konečně jsme byli venku. Sklopil jsem si hledí a rozhlédl se po okolí. Byl klid. Foukal mírný větřík a sluníčko se dostávalo do formy. Luisa si i přes sluneční brýle clonila oči. Tak ať si holka představí, co by se asi stalo, kdyby je neměla. " Luisi, dám ti radu. Poslouchej Lea se Stanem. Kdyby došlo na malér, oni dva tě z něho dostanou. A už se nezlob. Jo?" " Tak jo Zacku, ale jenom proto, že jsi můj bratr." " Fajn sestřičko, my dva se tu venku moc neuvidíme, tak na sebe dávej pozor." S Leonem a Clerencem jsme se domluvili na trase. Pak jsem vzal Mary, ukázal jí kudy asi půjdou a rozešli jsme se. Nakonec jsme nemuseli být neustále na příjmu. Leon se nechal ukecat, ale měl jsem Mary na dvojce, jenom pro jistotu. Docela jsme si popovídali, než jsme to večer zapíchli. Díval jsem se přes puškohled na sestřičku, jak se jí daří. Vypadala hodně unaveně, ale držela se. Místo pro první odběr vzorků bylo ještě daleko.Držel jsem se na dohled a občas na ně kouknul. Ještě že neměli vysílačky. " Tak co Leo, jak to jde?" houkl jsem do mikrofonu na prvním kanále. " Já umřu, pojď si to vyměnit, řekni si co chceš, ale prosímtě pojď" " No to jistě. Hele, nebreč, jste tam na to dva a od Luisy ti nic nehrozí, trochu jsem ji domluvil." " Jo Luisa je v pohodě, ale Jamesona bych nejraději zastřelil." " Tak se zastav, půjčím ti pistol." " Kdyby to jenom šlo. Takhle nebudeme venku týden, ale rok." " Zlatí technici. Večer se zastavím a skecnem." " Díky za ty dary." Stan zarytě mlčel. Nevím proč, ale to nebyl on. Když ale nechce, tak ať nemluví. Večer jsem došel a sedl si s Luisou. Byla unavená jak v životě nikdy. Pochválil jsem ji, že se tak držela. " To víš děvče, dávám na tebe pozor. Táta s mámou by mě nechali zastřelit kdyby se ti něco stalo." " Tak ty koukáš?" " Mimo jiné i na tebe jak ti to jde." " Chce se mi spát bráško." " To vím, nejdřív se ale najez." Zatímco do sebe cpala cestovní příděl jsem jí rozestlal spacák. Než jsem jí zapnul, už spala. Bude to pro ni těžké, ale přežije to. Pak jsem pokecal s Leonem. Ten si stěžoval na úplně všechno co udělali. Bylo to samé "půjdeme tudy, počkejte, skočím si támhle, zastavíme a odpočineme si," prostě byli notoricky zdržující a mysleli si, že mají pravdu. Stan jenom kýval hlavou a chtěl moji pistoli, že je zezadu postřílí a hodíme to na neznámé lidi, kteří bezdůvodně zaútočili. Rezolutně jsem mu to rozmluvil. Po sestřičce nikdo střílet nebude. Nakonec jsem odešel. Po cestě mi zapípala Mary. " Hele Zacku, já chci taky uložit ke spánku, naklepat spacák a pusu na čelo." " Tak mi řekni kde jsi a počkej." Blikla na mě baterkou u pistole. Byla zašitá v patře, ale jak se nahoru vydrápala, to mi bylo záhadou. Mně samotnému trvalo deset minut, než jsem se tam dostal. " Kvůli tobě jsem ještě nešla spát," usmívala se potvůrka jedna. " Když řeknu, tak taky splním." " No jo." " Hele nech toho, někdo se o sestřičku postarat musí." Mary nachystala čaj, já zatím rozestlal spacáky. Nechtělo se mi už někam jinam, tak jsem se uložil tam. Dali jsme si čaj, ty samoohřevné termosky jsou naprosto nedocenitelné, uložil jsem Mary i s tou pusou na čelo a sám jsem přes sebe přehodil svůj. (T0+51) Další den k večeru jsme došli na první místo, kde nabrali první vzorky. Chodil jsem vpředu a prohlížel okolí. Taky jsem měl na očích skupinu. Luisa se držela. Popovídal jsem si se Stanem, ale ten byl otrávený. Když odebírali vzorky, nudili jsme se pro změnu mi. Trvalo jim to asi dvě hodiny než složili svoji aparaturu, navrtali vzorky a zase to rozložili. Už nemělo cenu chodit dál, tak jsem došel k ostatním. Mary už tam byla a pospávala. Luisa se tvářila víc než unaveně. " Tak jak to šlo" " Děsně Zacku, ani necítím nohy, nemluvě o tom, že vypadám jako strašidlo." " Ukaž?" natočil jsem si její hlavu na světlo. " Tak hrozné to není. Neboj, než tě kdokoliv z obdivovatelů znova uvidí, tak už budeš vyspinkaná, vykoupaná a zušlechtěná." " Už nemůžu." " Vyspíš se, a ráno to uvidíš líp." " Kéž by." " Neublíží ti to, na konci tohohle všeho si budeš připadat jako nový člověk." " Jo, k smrti unavený, vyčerpaný, špinavý…." " Ale živý a posílený. Nebuď škarohlíd. Na všem špatném je něco dobrého." Umlčel jsem další její poznámku a donutil ji sníst její porci přídělu. Usnula mi v náručí. Mary po mně hodila pohledem typu "já chci taky". V podobném rytmu uteklo celých šest dní. Vědci odebrali vzorky snad všeho, co se dalo odebrat a najít. Prošli jsme i kolem námi objevených nádrží, ze kterých brali vzorky samozřejmě taky. Luisa se ke konci cítila dobře. Tělo si zvyklo na větší zátěž, a když už nebyla tak unavená, měla i čas dívat se kolem sebe místo pod nohy. Pak jí to i bavilo, ale těšila se zpátky. Do vaultu jsme došli večer, k jejímu velkému potěšení. Tak mohla rychle zmizet k sobě do pokoje. Seděl jsem se zbytkem skupiny ve zbrojnici a čistil zbraně a krunýř před uložením. " Tak to bychom měli," oddechl si Stan. " Jo měli, připomeňte mi příště, že nic podobného už nemáme brát." Leon vypadal unaveně, ale měl to za sebou. " To vypadá, že tě ty třasořitky unavily," zavtipkovala si Mary " Hele Mary, příště děláš průvodce ty jo?" zaútočil Stan. " Ani náhodou. Ty by jsi nezpozoroval ani krávu kdyby ti klepala na rameno a tančila čardáš." " Jenom si dělej srandu Mary, jenom pokračuj, já už ti to nějak vrátím neboj…" Smáli jsme se všichni. Ono to ani tak horké nebude. Vědecké má teď práce dost a ven pošlou zase ty samé, na to se můžeme spolehnout. (T0+67) V briefroomu bylo plno. Rada starších zastavilo do odvolání další průzkum terénu. Neuvedli proč. Derek prosíval všechny zprávy přímo u zdroje. Domluvil jsem si rande se sestřičkou, aby mi vyložila co se děje. Laboratoře jsou vzhůru nohama nad vzorky, co přinesli. Našla si ale trochu času na mě. Věděla proč s ní potřebuju tak nutně mluvit, tak mi donesla kopii rozborů všeho, co jsme donesli. Navíc tam byly i výsledky rozborů vzduchu. Sedl jsem si k tomu a prošel jsem si to. Podle toho, co jsem se dočetl našli ve všech vzorcích nějaký neznámý virus. Problém byl v tom, že ho nedokázali určit, a tak ani nedovedli říct, co to udělá když…. Došel jsem s tím za Derekem. Ten se v terminologii moc nevyznal, ale poslal vzkazy všem průzkumníkům. Do půl hodiny všichni věděli, co se děje, a taky, že se mají dostavit na kompletní vyšetření. Kaila mi brala krev. Dívala se tak nějak divně. " Miláčku, co je to, co víš a já ne?" " Nic, jenom obyčejné vyšetření." " Kailo, tak mi to řekni, poznám to na tobě, vidím, že tě něco trápí." " Mně nic není." " Ale je, já to na tobě vidím." Rozbrečela se a utekla. Večer po práci nepřišla a nebyla u mě ani ráno. Tak to šlo do tuhého. Chtěl jsem poslat jsem zprávu Derekovi, ale měl jsem zablokovaný přístup do sítě. S PiPem to bylo lehčí, ale odpověď nepřišla. Vyrazil jsem, teda pokusil jsem se o odchod z pokoje, ale nešlo to. Vypadalo to bledě. Hodil jsem s PiPem o postel a sedl si. Tak tohle je zlé, opravdu zlé. Z temného zadumání mě probralo zesilující pípání. No jistě, měl jsem rezervní vysílačku schovanou ve skříni. Pro případ, že by se něco stalo jsme jakožto průzkumníci měli ulitou vysílačku. Takové veřejné tajemství. Vyhrabal jsem ji zpod hromad oblečení a nasadil si ji na ucho. " …..kanál dvanáct, skrypt jedna, kódování OUTSIDER, ….." a tak pořád dokola. Naklepal jsem na přijímači interní kód, který používáme venku. Port mi zapípal v uchu a do pokoje mi vnikl bouřlivý rozhovor. Vybavil se mi rozhovor s Derekem. " …takže si to vem z jiné stránky. Tím, že si zakódujem vysílání máme jistotu, že nikdo neuslyší, co si povídáme. Uslyší jenom nesrozumitelné prskání a šramot, ale to je všechno. Kdyby se něco stalo, třeba by někdo obsadil vault a pozamykal nás v pokojích, tak máme možnost se domlouvat. Rušit může všechno, ale tady uvnitř by s rušením našeho vysílání rušil i všechno ostatní. …." " Tak jak se daří bratři a sestry?" " No to je dost Zacku, že se taky ozveš," spéroval mě Leon. " Omlouvám se Leo, měl jsem vysílačku zahrabanou hodně hluboko." " Tak jak to vypadá. Může mi někdo říct, o co jde? Útržky bych měl sám." " No je to ten virus, o kterém jsi nám pověděl," ozval se Derek. V pozadí bylo slyšet klepání do kláves, takže on je venku s připojením na všechny informace. " Tak povídej moudrá hlavo, co se děje a kdy to skončí." " No, zatím nevím kdy to skončí, ale jste v karanténě kvůli tomu viru a víc jsem zatím nevydoloval." " Tak se snaž a dej vědět." " Jo to dám." Zavolal jsem si Mary. Přeladili jsme se na soukromý kanál. " Jak to neseš holka?" " Zatím nijak zvlášť, ale počítám, že za den dva už toho budu mít plné zuby." " Tak to jsme na tom stejně, jenom mě štve, že se o nás hraje za našimi zády." " Proč myslíš Zacku?" " Byl jsem ještě před hodinou v nemocnici. Kaila to věděla. Věděla to, a neřekla mi ani slovo. Věděli to tam všichni, cítil jsem to." " Kruci, to ti nezávidím." " Víš, co mě mrzí?" " Netuším." " Že jsem tě tehdy venku políbil jenom na čelo." " Zacku notak, Kaila za to nemohla. Urovná se to, neboj." " Bojím se, že už ne, ale to jsou věci příští." " Neblbni, vždyť vám to spolu tak dlouho klapalo." " A to je to, bylo to perfektní, až doteď. Už nevím, jestli bych jí mohl důvěřovat." " Skončit všechno kvůli jednomu škobrtnutí?" " Nejde o to, kolikáté to bylo, ale jak vážné. Když někomu nemůžu věřit na sto procent, tak mu nevěřím vůbec." " Počkej, jak to myslíš?" " Věřil jsem jí. Na tom jsme celou tu dobu stavěli. Měla mi to říct, měla mi to aspoň naznačit." " Měla, měla, co bys jako teda dělal, kdybys to věděl." " Asi bych sebral vybavení a zmizel venku." " To by ti nevyšlo, podle toho, co před chvílí vyčetl ze zpráv Derek byl vault od rána uzavřen." " Aspoň bych se o to pokusil. To je lepší, než tady sedět a koukat do zdi." " Je a není." " Máš pravdu. Je a není." " Teď to ale nerozřešíme. Musíme čekat." " Mary." " Jo?" " Věřím ti." Vypnul jsem vysílačku a zadíval jsem se do stropu. Něco se zlomilo a já se začal odpoutávat. Kailo, tohle nás rozdělí, už navždy. (T0+91) Dva týdny zavřený jako krysa v kleci. Myslel jsem, že zešílím. Zprávy přicházely jenom pomalu. Derek se snažil opravdu hodně. Mary na rádiu mě udržela jakž takž v klidu. Začal jsem se probírat věcmi v pokoji. Moc tam toho nebylo, ale všude byla vidět Kaila. Tak nějak jsem ji začal vylučovat ze svého světa. Třídil jsem naše společné věci a dával bokem jenom ty svoje. Nakonec mi zbyl jenom batoh plný mých věcí. Ten jsem položil ke dveřím. Každý den někdo přišel aby mi odebral krev. V posledních pěti dnech jsem přes něho odeslal žádost o vlastní pokoj v jiné části vaultu, zprávu rodičům že jsem v pořádku, děkovný dopis sestře a včera jsem poslal Kaile poslední věc,věc, kterou jsem od ni dostal, která mě s ní spojovala. Byl to starožitný stříbrný řetízek. Dala mi ho teprve minulý měsíc k výročí našeho vztahu. A pak ho tak nádherně rozbila. Měl jsem na to dost času, abych všechno promyslel. Už jí nemůžu věřit. Teď tak sedím na posteli ve svém novém pokoji a přemýšlím o tom, co bude dál. Podle Dereka nebude trvat dlouho, a zase půjdeme ven, ale zatím nic. Oficiálně byla činnost průzkumu pozastavena. Asi zajdu za Stentonem a trochu si zastřílet. Podle všech očekávání s náma nebylo nic. Naprosto nic. Vědci zatím nepřišli na to, co ten virus dělá, ani jak se šíří, prostě nevěděli nic. Podle výsledků z laboratoří jsme naprosto v pořádku a virus na nás nemá žádný vliv. Zrušili karanténu a věci se zase ustálili. Kaila nepřišla. Ten řetízek, který jsem jí poslal byla jasná zpráva. Taky dobře. (T0+92) " Zatracení šmejdi, taky mohli něco říct, a né nás jenom tak zamknout," rozčiloval se Georg. Seděli jsme v baru a povídali si. Mary mě pozorovala přes stůl. Tvářil jsem se jako vždycky, nijak. " Byl to dobrý nápad s těma vysílačkama. Derek myslí snad na všechno." Melisa si to pochvalovala. Pokud nemůže půl hodiny s někým klábosit, tak je zle. Přežila to. Díval jsem se kolem. Málokoho to nenaštvalo, ale byli jsme zticha. Derek sice říkal, že nás nemůžou jenom tak odstavit, protože máme zkušenosti a víme co a jak, ale moc jsem tomu nevěřil. Navíc, jednou jsem se dostal před stanoviště, kde z konzol a obrazovek ovládala hlava rady starších všechny důležité funkce vaultu. Když jsem se díval na ty dva miniguny, které měl namontované po bocích svého hnízda, bylo mi tak nějak divně. Když si vezmu, že ty dvě hračky by mě roznesly během dvou vteřin po blízkém okolí… Se Stentonem jsem se o tom jednou bavil, a ten mi k tomu řekl: " Chlapče, a to není všechno. To hnízdečko má vlastní zaměřovací počítač a obranný software, který plně automaticky dokáže střílet na tři cíle najednou. Samotná místnost s tou úzkou chodbou je navržená tak, aby byl vždycky ve výhodě. Zásobníky munice jsou tam dostatečně velké, takže oba dva miniguny můžou střílet plnou rychlostí dva dny v kuse. Po dvou hodinách by se jim ale utavily hlavně. A když už jsem nakousl to střelivo, tak to je ta třešnička na dortu. Speciální kumulativní projektily, které prorazí dvě energozbroje za sebou. A to nekecám, když budeš chtít, tak ti ukážu videozáznam….." Přímý útok na centrum vaultu nepřicházel v úvahu. Byla by to sebevražda. Činnost průzkumného oddílu zatím nebyla úředně obnovena, ale vault jako takový byl zase otevřený. Možná to nebude dlouho trvat, a zase se dostanu ven. Nadávalo se dlouho. Co jiného se taky dalo čekat. Když se atmosféra uklidnila a několik lidí odešlo, seděl jsem v rohu a díval se, jak se hovor přelévá od jednoho konce ke druhému. S tím, co se stalo už nic nenaděláme. Derek poslal stížnost, oficiálním kanálem, na nestandardní postup při karanténě a tak dál. Moc jsme od toho nečekali, ale aspoň se bude vědět, že se nám to tak moc košer nezdálo. Mary mi zamávala rukou před očima. Zrovna jsem přemýšlel o tom, jestli mám nebo nemám jít spát. " Nespi Zacku." " Nespím, jenom přemýšlím, copak potřebuješ?" " Jdu už spát, doprovodíš mně?" " Pro tebe cokoliv." Mezi mnou a Mary se něco za tu dobu izolace změnilo. Nic vážného, ale něco to bylo. Rozhodl jsem se, že se nebudu cpát do žádného vážného vztahu. Nemá to cenu. Šli jsme chodbami a bavili se o ničem. Bydlím teď v té samé části jako ona. Zastavili jsme se u jejího pokoje. " Zacku, chci se tě zeptat, nechceš ty si se mnou náhodou něco začít?" " Milá moje Mary, nový vztah teď potřebuju ze všeho nejmíň. Věřím ti a spoléhám na tebe, hlavně venku, kde si musíme navzájem hlídat záda." " Tak jsem to nemyslela, ale, jak to říct, …." " Tak to neříkej." Oproti očekávání jsem ji objal a dal jí pusu na čelo. " To aby se ti dobře spalo." Usmála se na mně a vešla do pokoje. Já si šel svou cestou. Přemýšlel jsem, proč jsem to udělal, ale na nic jsem nepřišel. (T0+97) Navlékal jsem na sebe krunýř. Měli jsme opět doprovázet vědce s jejich vzorky. Stejná sestava jako posledně. Stan si kontroloval zbraň a cvakal závěrem. Po tom uvěznění bych nechtěl bát nikým z rady starších na povrchu. Hodně lidí by si na nich rádo procvičilo střelbu. Nedivím se jim. Vědci dorazili tentokráte včas a s dobrým vybavením. Luisa si mě chytla a řekla mi, že se mnou chce večer mluvit. To se nedalo odmítnout. Dívala se na mně jako na zločince. Ach jo, co se zase stalo. Svítalo. Rád jsem zase viděl volnou oblohu a slunce. Ostatní už nebylo tak vábné, ale lepší než stereotyp uvnitř. Po vytyčení trasy jsme se rozešli. Přepnul jsem si Mary na jiný kanál a vyrazili jsme. Tentokrát se šlo na druhou stranu, po okraji zamořené zóny. Držel jsem se mimo kontaminovanou oblast. Byl jsem vepředu. Na nové trase byla rovina, takže bylo vidět hodně daleko. Mary byla na pravém křídle. Nikde se nic nehnulo, takže to byla zajímavá procházka. Večer jsem došel do tábora. Luisa jedla svůj příděl a propalovala mě očima. Sedl jsem si a mlčel jsem. Když dojedla, naznačila mi, že půjdeme trochu bokem. Podal jsem pušku Leovi a vyšel jsem za ní. " Hele, co jste si prosímtě s Kail udělali?" Když je Luisa naštvaná, jdou servítky stranou i u rodinných příslušníků. " Počkej, brzdi. Nejdřív mi laskavě řekni, jak jsi k tomu přišla ty a o co ti jde." " Ehhhh, Zacku. Kai za mnou přišla, byla naprosto vyklepaná, v ruce držela nějaký řetízek či co, brečela mi na rameni, prostě se rozsypala. A prý jsi jí dal kopačky, tak mi laskavě řekni co jsi jí udělal." " Řekla ti vůbec proč?" " Kam zase míříš? Přestaň se kroutit a mluv." " Takže drahá sestřičko, před nějakou dobou jsem ti říkal, proč s ní chci být." " To jo." " Takže víš, že to bylo o tom, že jsem jí mohl ve všem věřit a spolehnout se na ni a ona mohla věřit a spoléhat se na mně." " To ale není celá odpověď." " To si piš. Ten den, když nás zavřeli do karantény, byl jsem s ní, brala mi krev a dělala mi vyšetření. Věděla to, ale neřekla. Chovala se ke mně jako k té kryse, kterou jsem donesl, málem se mě ani nedotkla. Já na ní poznám když něco tají, nebo když jí něco štve. Neřekla mi ani slovo, ani nenaznačila. Zklamala mně. Po tomhle už jí nemůžu věřit." " Panebože, ty jseš kus vola. Kvůli takové prkotině jí naprosto psychicky rozložíš." " Luiso, nebudu se s tebou hádat. Nemá to cenu. Nevidíš do toho a děláš ze mě toho špatného." Otočil jsem se a chtěl jsem odejít. " Zacku stůj, ještě jsem s tebou neskončila." Otočil jsem se a podíval se jí do očí. " Ale já jsem skončil s tebou. Ona se z toho dostane, možná jí dojde proč se to stalo. A ty mi nekaž o morálce. Zrovna ty." Došel jsem zpátky do tábora, vzal si pušku, řekl jsem Leovi, že budu na rádiu a vypadl jsem odtud. Šel jsem asi pět minut když se mi ozvala Mary. " Co to bylo za výslech?" " A já si říkal, proč mě tak pálí záda, ona se koukala jedna zvědavá." " Stejně jsem nic neslyšela a odezírat neumím." " To je taky dobře. Kde jsi?" Baterka bliknula kousek vlevo. Mary byla zavrtaná v kráteru po něčem větším. Byl hluboký dva metry. Padl jsem vedle ní a oddechnul si. Nabídla mi čaj z termosky. " Tak povídej, co po tobě sestřička tak nutně chtěla." " Ty jsi nějak zvědavá hele." " Tak povídej, jsem zvědavá." " Ale nic, Kaila se sesypala a brečela jí na rameně." " A z toho vyplývá?" " Že se s tím musí srovnat sama a sestřička jí může klidně pomoct." " A ty jsi z obliga co?" " Nijak moc ne, ale pomáháš mi děvče." " Já? A jak prosímtě?" Neodpověděl jsem jí. Dopil jsem čaj a usnul jsem. Bylo toho moc i na mě. Mary mi usnula v náručí. Bylo to zajímavé. Říkal jsem si, jestli mi nechybělo něco volného, nezávazného. Nakonec jsem to zavrhl a nechal spánek, aby dokončil tenhle den za mně. (T0+105) Sestře jsem se vyhýbal jak jen to šlo, ona mě zase ignorovala. Nic nového pod sluncem. Tentokrát sbírali horniny z povrchu, pokoušeli se najít nějaké rostlinstvo a vodu. Moc toho nenašli. Co by chtěli v téhle poušti taky najít. Na rostliny bylo horko a voda se vypařila už dávno. Ve zbrojnici jsem si pro jistotu zkontroloval krunýř geigerem a nechal ho vyčistit. Tomas byl tentokrát zvědavý, co se stalo, že už s Kailou nejsem. Málem jsem mu jednu vrazil. Po tom výletě mi vůbec nějak ujížděly nervy. Tak jsem se mu omluvil. On to vzal tak nějak divně, ale nebyl naštvaný a to je hlavní. Večer jsem seděl s ostatními v baru. Byli jsme unavení. Vědci se sice tentokrát o něco polepšili, ale pořád byli na zastřelení, nejmíň na zastřelení. Další na řadě jsou hlídkové průzkumy. Budeme chodit po okraji bezpečné zóny a hlídat, jestli se nám někdo nemotá okolo. Nudně znějící příkaz. Moc se mi do toho nechtělo, ale lepší tohle, než narážet na sestru, která si dávala záležet, abych o ní někde zakopl. (T0+136) Už měsíc venku. Nějak jsem se nechtěl vracet, a hlavně jsem nemusel. Ven s námi šli technici. S každým týmem šli tři a nesli si velké bedny. Cílem jejich snažení bylo zapojení předsunutých základen do informační sítě. Tak jsem mohl občas skecnout s Derekem. Celou tu dobu jsem strávil s Mary na hlídce. Nevadilo mi být neustále venku. Mary sice měla něco proti, ale zvykla si. Chodili jsme po hranici našeho sektoru a dívali se do pustiny okolo města. Nebylo tam nic zajímavého. Občas se nám poštěstilo zahlédnout smečku psů nebo vlků nebo co to bylo zač. Drželi se daleko od města. Asi věděli, co by se jim mohlo stát. Krysy se držely pod zemí a vycházely jenom v noci. V prvním týdnu došlo k rozdělení kanálů. Díky novým anténám na vaultu a spojovací technice, kterou byly předsunuté stanoviště vybaveny, jsme se mohli domlouvat s ostatními týmy a při potřebě i s vaultem. No byl v tom zpočátku chaos, ale nakonec jsme se dohodli, že kanály 0 a 1 zůstanou pro oficiální potřeby, a dalších šest kanálů si rozdělí průzkumné týmy pro sebe, jeden oficiální a druhý soukromý. Jejich dohromady třiadvacet. Nula až dvacet dva, takže je dost rezerv, kdyby náhodou. Docela mě uklidnilo, že se do vaultu nemusím vracet, tedy pokud to nebude bezprostředně nutné. Měli jsme platný rozkaz hlídkovat, tak jsme hlídkovali. Mary toho měla občas dost, tak jsem ji poslal na vystřídání. V táboře se ale nudila. To je pak těžké si vybrat. Zaslechl jsem drby o mně a Mary, ale nebral jsem je v potaz. Leon neměl drby rád, ale Stan měl nějaké narážky. Nebral jsem je vážně. Stan byl stejně líný na to, aby šel ven místo Mary, tak jsem mu tím občas umyl hlavu. Jsme vlastně jako jedna velká rodina a na všem se domlouváme. Leon by mu mohl dát přímý rozkaz, ale proč to dělat. Já byl venku rád a Mary byla raději se mnou než s někým z nich. Mary je zajímavá osoba. Stěžuje si, všechno jí vadí, ale když přijde na věc, je nejlepší ji mít na svojí straně. Mohl bych říct, že jsme se za ten měsíc venku docela sblížili. Nic světoborného, jsme prostě lepší přátelé. Po Kaile mě nic lepšího potkat nemohlo. Bavíme se, sem tam se jí s něčím svěřím a ona mě. Jsme hodně dobrý tým. Zítra se vracíme zpátky do vaultu. Nejraději bych tu zůstal. (T0+140) Seděl jsem s otcem u stolu. Byl to druhý den po návratu. Bylo po obědě. Bavili jsme se o venku, o tom, co dělám a tak. Sestřička se vymluvila na spoustu práce. Nedalo mi tolik práce uhodnout, že je na mě pořád naštvaná. Otec nakonec nakousl i tohle téma. Vyříkali jsme si to jako chlap s chlapem. Sice na moje argumenty moc nedal, uznal ale, že v té situaci mi měla říct co se děje. Na druhou stranu ji ale chápal. Na nic nového jsme nepřišli, a otec mi řekl, že by asi jednal podobně. Slíbil mi, že se sestrou promluví. Matka byla ale jiného názoru. Pro ní jsem byl vinen. Chápala to, ale nebyla to omluva. Nechtěl jsem se s ní hádat, tak jsem si ji poslechl, řekl co jsem říct chtěl a nechal to tak. Ono jí to přejde, jednou, možná. Hned ten den, kdy jsme přišli, jsem si šel odbít lékařskou prohlídku. Kaila měla službu. Probodla mě pohledem a dívala se na mně jako na vraha. Měl mě v práci doktor Lawrenc, otcův kamarád, který se občas zastavil na kus řeči když jsem byl mladší a mám pocit, že se v té věci nic nezměnilo. O mně a Kaile věděl a vždycky, když jsem sem za ní přišel jí dal velkoryse pár minut volna. Předal jí vzorky a nechal ji odejít. " Ty Zacku," začal on. Mluvil s jemným nosovým přízvukem, který jsem měl jako dítě rád. "Co jste si vy dva vlastně udělali?" naznačil hlavou jejím směrem. " Pamatujete si tu lapálii s neznámým virem." " Hodně to tu zahoupalo lodí, to nejde zapomenout." " Ten den před uzavřením karantény jsem tu byl na vzorky a tak dál, běžné vyšetření." " Byl jsi poslední, budu hádat, Kaila měla odpolední službu co?" " Jste hlava doktore, nepůjdeme na jídlo?" " Sice nemám hlad, ale jdu, připrav si vyprávění, ať mi ta nuda uteče." Usmál se doktor a šel se převléct. Je to příjemný člověk. Chápavý a vnímavý, jaký by měl doktor být. Počkal jsem ho na chodbě a pomalým krokem jsme se vydali k jídelně. " Tak povídej Zacku, lecos jsem zaslechl, ale chci vědět co se doopravdy stalo." " Aha, tak šeptanda funguje pořád skvěle. No bylo to takhle. Brala mi krev a tak, no když jste s člověkem nějakou dobu a vnímavý jste hodně, tak na člověku jako Kaila je poznáte pomalu cokoliv. Věděla to že ano?" " No věděli to všichni, kteří museli." " No, znáš mě a víš, že je u mě důvěra na prvním místě." Doktor pokýval hlavou a zabručel na souhlas. " Dvakrát jsem si jí ptal co se děje. Tvrdila, že nic, a pak s brekem utekla. Víš, celou tu dobu, co jsme byli pod zámkem jsem měl čas na to, abych si to promyslel. Tak jsem se s ní rozešel. Nic jsem jí nevysvětloval, muselo jí to za tu dobu dojít." " Jenom jsem jí potom musel dát týden volna aby se sebrala. Sesypala se a byla by mi tu platná jako mrtvole zimník." " To vím, stačila proti mně naočkovat sestru a ta mi to nacpala do krku opravdu nevybíravě." " Chlapče, nebudu ti říkat, jestli je to dobře nebo špatně. Měl bys jí to ale vysvětlit. Víc už to pokazit nemůžeš a nic tím neztratíš." Doktorovy rady mi vždycky prospěly. Když dojde na věc, tak se podle ní zařídím. Rodinné setkání jsou jinak vcelku příjemná záležitost. Kaila si ale našla mně. Bylo to včera, někdy po poledni. Chystal jsem se na chvilku odpočinku po jídle. Briefing se měl konat ve dvě a ona se dostavila o půl druhé. Jak příhodné. Nezdržovala se klepáním nebo zvoněním, prostě otevřela a vtrhla do pokoje jako velká voda. Podíval jsem se na ni. Tvářila se jako bohyně pomsty. Bez servítek začala. " Tak co chceš, nemám čas na hlouposti." Naprosto nevybíravě. Nechápal jsem, tak dodala ještě ostřeji. " To jsi mi nemohl říct do očí, že se mi chceš omluvit?" " Tak prrr děvče. Za prvé, nehodlám se ti omlouvat. Za druhé, žádný vzkaz jsem ti neposílal." " Tak to mi chceš jako říct, že doktor Lawrenc si vymýšlí?" to už pomalu řvala. " Já se picnu, starý dobrý doktor. Vyřešil to za mně. Hele co ti řekl?" " No co, že by jsi se mnou rád mluvil, a když jsem se ho zeptala proč jako, že mi dva už si nemáme co řict, tak řekl, že se mi možná chceš omluvit a dát to do pořádku." " Lawrenci, ty jsi číslo. Tak poslouchej Kailo. Mluvit jsem z tebou nijak zvlášť nechtěl. Omluvit se ti už vůbec ne a dávat něco do pořádku, to je věc názoru." " Tak proč mě teda otravuješ," zařvala a šla ke dveřím. To už jsem vstal. Tohle mě dokázalo naštvat. Tuhle její stránku jsem moc neznal, ale nebudu po sobě nechat jenom tak beztrestně řvát, navíc pro nic za nic. Chytil jsem jí za ramena, otočil ji a posadil na postel. Pokusila se o protivýpad, ale byla těžce z formy a navíc jsem ji znal natolik, abych věděl o co se pokusí. Zaraženě dosedla na postel a mnula si ruku, kterou jsem jí zkroutil. " Fajn, tak poslouchej ty princezno. Věděla jsi, že nás mají nacpat do karantény. Dvakrát, dvakrát jsem se tě ptal a pokaždé jsi mi lhala, a víš, že v tobě dokážu číst jako v knize." " Já ti to ale nesměla říct…" " Nech si to, žádný zákaz jsi neměla." Doktor Lawrenc mi to nepřímo potvrdil. Je ale zajímavé, že se nikdo nikomu ani nezmínil. " Ale…" " Dost Kailo, nelži mi pořád dokola. Měl jsem na to celou tu dobu, co mě drželi jako zvíře v kleci. Postavila si mezi nás zeď. Jo přesně tak. Nemůžu ti už věřit. Vidíš jak malinkatá věc dokáže zničit tolik pěkných věcí?" " ale, ale….." " Nech toho prosímtě. Myslíš že mě to baví tady po tobě řvát? Myslíš, že mi to dělá dobře? Kailo, už toho necháme. Rozešel jsem se já s tebou. Zklamala jsi mě. Dobře, dohnal jsem tě k nervovému zhroucení. S tím ale žít dokážu. A dokážeš ty žít s tím, že jsi vlastní vinou zničila tolik krásných chvil, které jsme spolu prožili? Dokážeš to?" Otočil jsem se ke dveřím. Stála v nich Mary a dívala se na mě. " Zacku, je čas jít," zašeptala a otočila se. Podíval jsem se na Kailu. " Víš Kai, tohle jsem ti měl říct už tehdy, Moje chyba, ale poštvat proti mně sestru, to ti neodpustím. To nebyla ani zbabělost, to bylo odporné. Jdu na briefing a vrátím se až večer. Zůstaň tady jestli chceš, breč jestli chceš, vztekej se jestli chceš, je to na tobě. Už by ses měla naučit žít sama za sebe." Otočil jsem se, ze stolku sebral PiPa a zavřel za sebou dveře. Mary stála opřená o stěnu a zvědavě se dívala. " Kolik jsi toho slyšela?" " Nic moc. Co chtěla?" " Jenom chtěla vysvětlení, tak jsem se do ní pustil." " Aha, nebil jsi ji doufám." " Srandystko, za co mně máš." Došli jsme do Briefroomu. Derek se netvářil nijak zvláštně. Nad povrchem projektoru se vznášel zmenšený model Detroitu a blízkého okolí. Na něm byly vyznačené barevně rozlišené trasy. Pousmál jsem se sám pro sebe. Cesta z města byla oficiálně schválena. Díval jsem se na zelenou trasu. Ta byla naše. Leon se bavil s ostatními veliteli a já se posadil k Derekovi. " Tak co se stalo v zákulisí za tu dobu co jsem tu nebyl?" " Nic zvláštního. Ze zdravotních důvodů odstoupili dva členové rady starších a byli nahrazeni mladší krví." " To zní zajímavě. Co z toho vyplývá pro nás?" " Nic důležitého. Musela by odejít většina starého osazenstva s hlavou vaultu v čele. Zatím mají větší slovo usedlíci." " Hm, ještě že se pomalu propracováváme kupředu." Připojil jsem se k ostatním. Leon nám promítnul na jednom monitoru a popisoval všechno, co jsme měli provést po cestě. Nic nového, zase procházka růžovým sadem. Dohodli jsme se že vyrazíme pozítří. Na střelnici bylo plno. Všichni cítili potřebu si procvičit střelbu. Je větší pravděpodobnost na setkání s lidmi, takže je dobré vědět, jak jsme na tom. V baru jsem seděl dlouho do noci. Nevěděl jsem, jak se rozhodla Kaila a docela jsem se bál toho, že bych na ni mohl narazit. Kdo ví co bych udělal potom. Tak jsem tam seděl sám a koukal do zdi. Nakonec ale nebylo zbytí, spát jsem musel. Zítra si musím nachystat věci a připravit vybavení, nafasovat jídlo a vodu, zdravotnický materiál a tak všechno. Kaila v pokoji nebyla. Oddechl jsem si a šel spát. Většinu noci jsem ale strávil koukáním do stropu. Události tady se budou muset na nějakou dobu obejít beze mě, ikdyž se mě asi budou týkat. No co, přinejhorším na mně sestra do smrti nepromluví. (T0+147) Pátý den na cestě. Pustina má svoje kouzlo. Klid, vítr, široko daleko nikdo. Tak na tohle jsem se těšil. Uvažoval jsem o tom, že bych tu i zůstal. Procházeli jsme po trase a kolem ní. Tedy já určitě. Šli jsme ve volném tvaru, Já a Mary po stranách a okolo, stejně jako u vědců. Ten klid cítil snad každý. Raději jsem se nezmiňoval o tom, že bych zůstal. Oni to stejně věděli. Nějaké kopce, sem tam oschlý keř. Čekal jsem něco jako africkou saharu, kterou jsem znal z holodisků a fotografií. Nic takového. Byl to prach a přeschlá hlína. Za tu dobu, kterou se touláme venku nespadla ani kapka vody. A nevypadalo to, že by nějaký déšť hrozil. Slunce svítilo pořád a silně. Sleduju na sobě, že jsem si na něho zvykl. Ve vaultu je mi někdy zima i přes neustále udržovanou pokojovou teplotu kdekoliv by člověk šel. Asi tu venku opravdu zůstanu, někdy. Zítra by jsme měli dorazit na místo, kde se předpokládá možné město. Je až zvláštní jak se na to těším. (T0+148) Před mýma očima se rozprostírala plošina v mírně pahorkatých kopcích. Je asi sto padesát kliků od vaultu. Pokud chcou tady vybudovat nové město, zajímá mě, jak sem chcou dopravit všechen ten materiál na stavbu města pro deset tisíc lidí, plus sklady a všechno okolo. Navíc by museli přesunout veškeré technické vybavení vaultu sem. Tohle asi neklapne. Jako předsunutá základna prosím, ale nové město? Z mého ponětí o strategii je to místo dobré. Má přehled po blízkém okolí a je tu i voda. Kousek nad úpatím plošiny jsme našli ve skalní puklině něco jako průsak. Byla nezávadná. To je asi v tomhle světě malý poklad. Procházeli jsme blízké okolí, umístili jsme topografické značky a navigační maják. Všechno dovedně skryté před možnými zvědavci. Když jsme tak večer seděli jídla a rozhodovali se jak půjdeme, navrhl jsem přímou cestu zpátky. Sem jsme šli obloukem a cesta byla vybrána tak, aby byla možná co nejpohodlnější. Přímou cestou by jsme ušetřili den až dva. Dívali se na mně tak trochu divně, já a rychlejší cesta do vaultu. To ale nikdo z nás netušil, co všechno se po cestě stane. (T0+ 152) Zpráva průzkumníka-střelce Zacka Cranshawa. Popis událostí po opuštění cílové zóny. Jednotka vyrazila ráno v 8:00 po změněné trase. První den pochodu proběhl bez jakýchkoliv problémů. Druhý den v 11:16 byla spatřena živá entita, člověk, běloch, věk okolo třiceti let. Ozbrojen pouze bodnými zbraněmi. Z pozorování vyplynulo, že se jedná o lovce kůží. Po poradě odsouhlasil velitel Leonard Mathews skryté sledování objektu do konce dne. První domněnky se potvrdily odpoledne, kdy byla spatřena druhá entita. Popis druhé spatřené entity. Jedná se o mutaci ještěra, nejspíše varana či gekona. Tělo je robustní, osrstěné. Ještěr se pohybuje vzpřímeně. Jeho chování se dá popsat jako agresivně teritoriální. Doporučuji odchyt několika jedinců za účelem dalšího zkoumání. Sledovaný subjekt lovce usmrtil postupně tři kusy. V technice lovu byla vidět zjevná specializace pro lov těchto zvířat. Všechna byla usmrcena kopím, mířeným úderem na dolní stranu lebky (pravděpodobmě došlo k porušení mozku, následovala smrt zvířete), nebo na krk. Činnost sledovaného nasvědčuje o praxi nejen v lovu ale i ve stahování a základním opracování kůží. Všechny ulovené kusy byly stařeny, vyvrženy. Kožešiny byly napnuty u země na kolíky, maso bylo opracováno a sušeno na slunci, posléze na ohni. Sledování bylo ukončeno přibližně ve 22:00. Skupina ustoupila a pokračovala v cestě se zvýšenou opatrností vůči nežádoucí detekci. Vědeckému oddělení byl předán holodisk se snímky a videosekvencemi k bližšímu prozkoumání obou identifikovaných objektů ------------------------------------ Ostatní družstva neměly tolik štěstí. Asi to bude tím, že máme nehorázné štěstí. Nebo tím, že si rád hraji s PiPem. Mám v pokoji plno holodisků se snímky venkovního prostředí a tak dál. Obzvlášť zajímavé video vzniklo tak, že jsem se díval portem skrze puškohled. Byl jsem až překvapený, co z toho vzniklo. Povídal jsem si se Stentonem a přišla řeč i na moje videa. Chtěl se na několik podívat. Přišlo i na to kuriózní video. Když jsem mu popisoval, jak by se to dalo využít, tak mě umlčel a odvedl mně k sobě do skladu. Nalistoval tam na terminálu sadu dokumentů a začal vyprávět, přitom mi ukazoval obrázky a přehrával videa. Byla to snaha na konci dvacátého století o vylepšení možností pěšáků na bojišti a na samostatných misích. Jednalo se o propojení člověka s velitelstvím pomocí počítače. Došlo i k vylepšení zbraní, hlavně co se elektroniky týče. Mikrokamery v té době už byly na takové úrovni, že se daly schovat naprosto všude. Tak je vyzkoušeli i u zbraní a vyšel z toho projekt, který nazvali LAND WARRIOR. Klasické kusy od COLTu tam měly přidáno něco elektroniky, takže mohli střílet za roh aniž by musel voják vystrčit hlavu. Celý projekt ale nakonec zapadnul hluboko do archivů díky novým technologiím. Energozbrojí to skončilo. Při maximálním využití všech prostředků, které ten krunýř nabízí, ta věc umí všechno. Kromě slušné odolnosti vůči většině zbraní je to všechno, o čem by si člověk na bojišti mohl nechat zdát. Prototipy, které se testovaly měly i vlastní zaměřovací počítače, radary, komunikační počítače a jiné vymyšlenosti. To už byly spíše exoskeletony a člověk uvnitř jenom mačkal tlačítka. Pro průzkumníka je to ale nepoužitelné. Tak jsem si šel raději zastřílet. (T0+ 208) Pozoroval jsem karavanu. Skupina lidí šla okolo vozů, které táhly zmutované krávy. Dvouhlavé. Vozy samotně byly vyrobeny z čehokoliv a dvou až čtyř kol. Byla v tom vidět organizace děje. Mary si něco bručela pod vousy. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Když se nudí, tak si brouká. Teda, to říká ona. Celou skupinu vozů, bylo jich šest, obklopovala skupina ozbrojenců. Tihle byli asi hodně dobří. Jejich zbraně vypadaly udržovaně a dva z nich měli na sobě kompozitové pancíře, stejně jako my. Otočil jsem se za sebe. Stan pospával. Ležel na zádech v křoví se sklopeným hledím. Divím se mu, že takhle usne. " Co myslíš, je to stejná skupina jako posledně?" ozval se Leon. Leželo metr dál a studoval tu skupinu opravdu podrobně. " Nemyslím si, Ti poslední byli spíše narychlo sehnaná banda. Tohle vypadá na profesionály. Schválně, ve vaultu si je můžeme zanalizovat." " Neříkej mi, že si je zase nahráváš," vmísila se nám do diskuse Mary, aniž by otočila hlavu. Karavana pomalu mizela za ohybem stezky, kterou v poslední době sledujeme. Bylo by jednoduché je sledovat až do města, protože nějaké města být musejí, ale o tom nechtěl nikdo ani slyšet, tedy z velení. Rada starších, ikdyž drobně pozměněná, o tom nechce slyšet ani slovo. Nechápu proč. " Ale notak Mary, víš, že je to jeho vášeň," promluvil Stan polohlasem. To mně překvapilo, ale ne dost. " Podívat se na to můžeme. Ale jak říkáš Zacku, vypadali na lepší sortu. Chtěl bych vidět jak fungujou, když zakotví na noc." " Jo Leo, tak to stačí je následovat." Zašklebil jsem se na něho opravdu zle. On mi ten škleb oplatil. " Nepokoušej mě Zacku, nepokoušej. Stejně zítra balíme a hurá k domovu." " Hmmmm" pronesla Mary a odkulila se pod keř, kde měla svůj batoh. Přisedl jsem si a vyměnil jsem holodisk v PiPovi, jenom pro jistotu. (T0+ 220) Domov, sladký domov, ale venku je mi líp, co naplat. Když jsme se vraceli, bylo vidět, že geometři se činili. Kolíků přibylo. Už zhruba měsíc pobíhají po městě a vyměřují. V počítači se objevil návrh města, jak by mělo vypadat za rok od započetí stavby plus další postup. Nijak mně to neuchvátilo. Stejně mně ale zajímalo, jak chcou upravit terén tak, aby se na něm dalo stavět. Přinejhorším nafasujeme všichni místo pušek lopaty a krumpáče. Procházel jsem si hlášení ostatních skupin. Čím dále jsme se dostávali, tim lépe zmapovaný terén jsme měli k dispozici a tím více lidí bylo spatřeno. Už teď víme o třech místech, kde se vyskytují lovní ještěři. Několik kousků jsme odstřelili a donesli do vaultu na rozbor. Dokonce se druhé skupině podařilo střelit i jednu tažnou dvouhlavou krávu. Vědecké osazenstvo vyrazilo ještě několikrát, ale tentokráte už provždy se čtvrtou skupinou. Přibrali navíc jednoho biologa. Sestřička si začala zvykat, že když bude třeba, bude muset ven ona a nikdo jiný. Moc se na to netvářila. Naposledy jsem ji viděl, když jsme odcházeli na poslední působiště, u stezky karavan. Prakticky teď trávíme víc času venku než uvnitř. Tu stezku jsme našli celkem náhodou, a to tak, že jsme ji přešli. Byl večer, tak jsme si zalezli. Probudil nás ruch dole pod námi. Utábořila se tam jedna taková karavana. Asi chtěli jet co nejdéle. Docela mně to zarazilo. Mary se zase divila že nás nenašli, protože jsme maskování tábora večer moc nedali. Tak jsme přečkali noc a mohli jsme pozorovat noční dění v tábořišti a ranní shon při odjezdu. Bylo to docela poučné. Mluvili stejnou řečí jako my, jenom s drobnými odchylkami. Asi nějaký dialekt. Po poradě jsme se ale přesunuli na protější stranu, která nám nabízela lepší krytí. Dohromady jsme zpozorovali dvanáct karavan. Některé byly jenom shluky lidí a dvou vozů, a některé byly profesionálně vedené, jako ta poslední. Leon se zrovna věnoval analýze té poslední. Neustále si přehrával jednotlivé pasáže záznamu a dělal si poznámky. Nechal jsem ho jeho práci. Venku sice tvrdí, že je to zbytečnost, ale z analýz těchhle bezvýznamných maličkostí se můžeme hodně dozvědět. Kromě stupně úpadku lidstva se dá odhadnout i případná populace v oblasti a tak dále a tak dále. Jeremy, jeden z vědeckého týmu mi to při obědě vysvětloval. Smažil se, ale zamotal jsem se v rovnicích, předpokladech a jiných pro mě zbytečných vědomostech. Důležité je, že podle jeho odhadu může žít v oblasti bývalých spojených států něco mezi půl a tři čtvrtě miliónem lidí. Když se to přepočítá na rozlohu, tak to vychází na velmi malé zalidnění. To nás teda moc nezbylo. (T0 + 223) Zase jsme se hnuli, tentokrát více na sever. Sledováním projíždějících karavan už víc nezjistíme, takže bylo třeba hnout se jinam. Vlastně, na sever k jezerům zatím nikdo nešel. Podle map je to tam většinou rovina a není se kam schovat. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Skupina chemiků v protiradiačních oblecích směřovala ke kráteru. Poslední tři dny je to jejich chleba. Zmapovali si celou zamořenou oblast, prošpikovali ji pětimetrovými půdními senzory, a teď ji kousek po kousku zaplňují nějakou směsí dekontaminačních látek a hustou trvanlivou izolační pěnou, to aby chemikálie působily déle a lépe. Vyzvěděl jsem to od jednoho z nich. Netvářil se na tuhle novou práci moc nadšeně, ale rada starších poručí, rada starších dostane. Prý to zpomaluje projektování města. Navíc nechtějí riskovat, že by se tam někdo zatoulal. Ještě nejméně půlrok to potrvá, než srazí radiaci na nulu. Co to ale udělá s podzemní vodou a půdou, to se neví. Chemik byl jaksepatří výřečný. Zdá se to jako dobrý nápad. Radiace by sice sama časem opadla, ale takhle to bude rychlejší. Místo dvaceti až třiceti let jenom dvě stovky dní. Je to rozdíl. Poplácal jsem ho po rameni jeho obleku a přidal se k ostatním. Leon se skláněl nad mapou a plánoval kudy půjdeme. Směr sledoval stezku karavan, kterou jsme sledovali. Neměli jsme žádné přímé rozkazy a úkoly. Plánovali jsme najít osídlení, města, vesnice, cokoliv, co může vypadat jako civilizace. Dívat se na vyprahlé kopce a polouschlé keře už nebavilo nikoho. Zkontroloval jsem si zásobníky, jenom tak ze zvyku. (T0 + 588) Že mi rok utekl jako voda jsem si ani nevšiml. Moc se toho nezměnilo od doby, co jsem před rokem klábosil s jedním s chemiků, kteří čistili kráter. To jsme vlastně vyráželi na další cestu. Tentokrát jsme šli po osídleních, které by mohly být brány v úvahu jako možní obchodní partneři….. První větší město jsme našli po měsíci. Sledovali jsme nám známou stezku karavan. S povzdálí jsme pozorovali asi tři skupiny, které po ní šly. Většinou to byli zemědělci a bezdomovci. Ten rozdíl jsme se naučili poznávat poměrně brzo. Dalo se tak usoudit podle toho jak se ti lidé chovali a co všechno s sebou vezli nebo nesli. Několikrát jsme měli tu čest sledovat pravé přepadení karavany, ale nesměli jsme se zapojit, kvůli utajení. Když jsem tak sledoval jak organizovaná skupina obránců likviduje nájezdníky jednoho po druhém. Zajímalo by mně, jestli by jsme byli schopní takovou skupinu odrazit my. Pokud by jsme to čekali, bylo by to možné. Po nalezení několika malých vesniček jsme konečně našli město. Po třech týdnech pozorování jsme mohli ledacos odhadnout.Nemělo víc než stovku obyvatel. Připomínalo spíše než město shluk narychlo splácaných dřevěných krabic pobitých plechem. Málokterý dům měl více než dvě pevné zdi. Ale lidem, kteří tam žili to asi nevadilo. Po dvou dnech, po které jsem pozoroval tržnici jsem byl vděčný za to, že jsem si v mládí osvojil odezírání ze rtů. Navíc jsem zjistil, že se tady platí buďto víčky, nebo zvláštními bankovkami. Peníze, tak to byla zajímavá zpráva. Existence papírových peněz nasvědčuje rozvinuté ekonomice a papírové peníze umí v téhle době vyrobit jen málokdo. Možná další Vault. Takže jsme sbírali informace. Když se má něco pokazit, tak se to prostě a jednoduše pokazí. Ani nevím jak, ale spadli jsme do přepadení. Šli jsme kus od stezky, jako pokaždé. Když jsme procházeli okolo skupiny kamenů, začalo se střílet. Strhl se chaos. Tohle nikdo nečekal, tak jsme začali všichni zmatkovat. Nakonec nás, a to bylo štěstí, zachránilo to, že jsme skočili za kameny a tam jsme se kryli. Stan se snažil promluvit, ale přes neustálou střelbu ho nebylo slyšet. Mary na mně mávla a ukázala vlevo od mé pozice. Přetočil jsem se na břicho a podíval se. Byla to skupinka připomínající tu, kterou onehdá zlikvidovala karavana. Střelba ustala. "Tak co teď?" zeptal jsem se. "No co by," oklepal se Leon a masíroval si nohu. Dostal zásah do krunýře. "Jak jste na tom?" "V pohodě," prohodila Mary. Mně taky nic nebylo, tak jsem mu to řekl. Jediný Stan mlčel. Nevěděl jsem, co by mu mohlo být, tak jsem mlčel, ale bylo mi jasné, že dokud se nezbavíme těch banditů, tak s ním nic nenaděláme. "Tak do nich," pronesl Leon velmi chladným tónem. Až mě z něho zamrazilo. Pak už to šlo podle domluveného scénáře. Mary ohlásila na koho je zaměřená, abychom nemířili na stejný cíl. Když padli první dva, na druhé straně se rozpoutalo peklo. Každá kdo měl z čeho, střílel. Odložil jsem svou pušku. "Leo." "Jo?" "Kopni mi Stanův kvér." Leo to udělal a ani se neptal. Byl bílý vzteky. "Tak jo Zacku, na tři?" "Neváhej." "Raz,… dva,…. TŘI" Na tři jsem skočil do pokleku a začal jsem cíleně kropit pozice banditů. Ti schovali hlavy a Leo vyrazil obloukem na pravou stranu, přičemž předváděl slušnou palebnou přehradu. Jakmile se jim dostal do boku, nebylo jim pomoci. Koutkem oka jsem zahlédl, Jak Mary nabíjí a střílí. Ti, co ještě mohli, se dali na útěk. Popadl jsem svou pušku a zaklekl jsem vedle kamene, za kterým jsem se kryl. Bylo to pomalu jako na střelnici. Dobíjel jsem prchající. Nikdo nesmí vědět, že jsme tu byli. Mary zatím prohlížela Stana. Byl v bezvědomí s vyraženým dechem a jedním škrábancem, asi po odražené kulce, ale jinak mu nebylo nic vážného. Přiznám se, že jsem jich taky pár schytal, ale zbyla mi po nich akorát modřina. Poprvé jsem děkoval tomu, že svůj krunýř mám. Nasbírali jsme spoustu informací a stihli jsme ještě dvě podobné cesty, ale tentokráte bez přestřelek, než nás převeleli zpět do bunkru. Byl čas nových dějin. Kráter byl vyčištěný a naprosto bezpečný. Byl čas aktivovat GECK. Od doby, kdy se každý občan vaultu dozví, co to GECK, neboli Garden of Eden Creation Kit, je, touží být u toho, co se stane, až bude tato věc aktivována. Jelikož jsem měl před nějakou, hodně dlouhou, dobou přístup k utajeným informacím, vím trochu více. Geck je vlastně utilitární systém, pro znovuvybudování zničené civilizace. Je to databanka nabitá všemi informacemi a návody, které byly uznány jako důležité při znovu nastolení lidské civilizace, rádce a malá laboratoř, to vše v příručním balení. Vrchol předválečné technologie. Měl dvě formy. Přenosnou, pro použití mimo vault, a pevnou, jako přídavnou součást počítačů vaultu. Každý vault měl obě verze plně k dispozici. Pro aktivaci ale byly nutné kódované sekvence na holodisku. Na konci toho všeho byl Geck i s kódy samovolně zničen, aby se zabránilo zneužití. Stál jsem ve velící místnosti a díval se, jak dva pověření z rady starších nesou kufřík. Když ho otevřeli, vytáhli černou skříňku. Tu jeden z nich zasunul do panelu počítače. Díval jsem se na monitory. Na všech blikala stejná věta. GECK MODULE RECOGNISED……. INSERT CODE Hlava rady starších vytáhl z trezoru holodisk, který se nijak nelišil od těch, kterých mám plný pokoj, až na červený proužek v místech, kde mám já popisky. Přišel k GECKu a zasunul disk přímo dovnitř. CODE INSERTED……. VERIFIING V místnosti by se dalo napětí krájet. Všechno mělo proběhnout jako po másle, ale jeden nikdy neví. VERIFICATION COMPLETED……. CODE ACCEPTED ACTYVATION OF G.E.C.K. PROCEURE? YES/NO Hlava rady se naklonila nad klávesnici a potvrdila aktivaci. ACTYVATION ACCEPTED…. STARTING PLANING PHASE….. Na obřím stolním projektoru se začal objevovat povrch města se vstupem do vaultu ve středu. Zadíval jsem se na monitor komunikačního systému a viděl jsem jak počítač komunikuje se satelity. Ostatní monitory se vrátily ke klasickému obrazu. Ke slovu se dostal tým plánovačů. Jako první krok bylo vytyčit obvod vnitřního města, do kterého zapadal i vchod do vaultu. Byli jsme odesláni jako hlídkové týmy po obvodu města. Do PiPBoyů jsme dostali mapky města s novými součástmi. K Maryině závisti jsem poprosil o chromovanou krásku a dostal jsem ji. Měl jsem rozkaz hlídkovat u vchodu do vaultu, stejně jako v době, kdy technici instalovaly nové anténní systémy. Ostatní byli odesláni na hlídková stanoviště, které jsme vybudovali někdy před rokem a půl. Tak to začalo….. Montážní štít se sunul po obvodu a pokládal kusy obvodové zdi tak rychle, jak je stačil vyrábět. Pozoruju ho už asi dva týdny. Když se tehdy před čtrnácti dny vynořil ze země, málem jsem po něm vystřelil. Mary seděla vedle mě a lekla se opravdu dost. Cítil jsem sice vibrace, ale měl jsem to za zemětřesení, velmi slabé zemětřesení. Celá obluda se vynořila jako obrovské zvíře. Když byla venku, chvíli stála, a pak se vydala na místo, kde začala svou práci. Ještě nejméně měsíc jí bude trvat, než dokončí celý obvod vnitřní obranné zdi. Pak bude celý ten stroj k ničemu a bude rozebrán a použit jinde. Dal se použít v celku jen tady. Pak ho rozeberou na jednotlivé součásti, jako například tu část, která vyrábí z dodaných příměsí prefabrikované dílce pro další stavby. Chvíli potom, co vyjel montážní štít, se na povrch vydaly týmy s těžkou technikou, aby urovnaly celý terén a připravili ho na stavbu dalších součástí. Bavil jsem se s Derekem. Jelikož se opět nudil, ozval se mi skrz PiPa. Že jde PiP použít jako komunikátor, tak to jsem věděl, ale zatím jsem neměl čas ani chuť to zkoušet. On to udělal za mně. Na displeji jsem viděl jeho rozesmátý škleb. I já po ránu vypadám líp, než on teď. Chtěl vidět montážní štít na vlastní oči, tak jsem nasměroval kameru PiPa na ocelovou obludu, ať si taky užije. Když se mě potom zeptal, proč se ta věc nehýbá, odkázal jsem ho na technická data a přerušil jsem spojení. Byl čas na oběd a mimochodem jsem zahlídl Mary, jak si to rázuje směrem ke mně. Sundal jsem helmu a políbil jsem ji. Přitáhla se ke mně a vůbec neprotestovala. Sedli jsme si a v klidu pojedli. Noc jsem strávil jen o několik kroků dál, kde jsem si napnul hamaku mezi dva dosud pevně stojící kusy zdí. Hvězdy svítily….