Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
" Tak na koho by sis vsadil?" otázal se starší muž. " Ani na jednoho," odpověděl mu mladík a pootočil hlavní aby mohl sledovat marný pokus nadrogovaného highwaymana proniknout až k veliteli karavany. Smršť kulek ho smetla a odnesla pár metrů stranou. Nůž mu vypadl z ruky a krev svlažila už tak vyschlou pustinu. " Je to až k podivu jak umí plýtvat střelivem. Nám by stačilo deset ran a bylo by po problému," povzdechl si mladík a zamířil na jiného vyvrhela, který se snažil naslepo trefit kohokoliv obyčejnou pistolí. " Očividně je strachy bez sebe" podotknul muž a přemířil. Přehlédl celou scénu. Ochranka karavany slavně zvítězilo poté, co utíkajícího jedince někdo trefil do zad. Po setmění oba kráčeli dál. Tma je tvůj přítel. Ukryje tě před nechtěnými zraky a odhalí nepřátele. Noc je stvořena pro cestování. Opakoval si cestovní pořekadlo. Yaets rázoval dva kroky před ním a očima sledoval horizont. " Víš, nebylo by lepší se přidat ke karavanám? Jsou to jistý peníze a obživa je lehká." " Mladej, to by bylo na houby. Prvně, doprovodná parta mezi sebe málokdy pustí někoho novýho, a za druhý, přišel bys o svobodu kdykoliv se zdekovat a jít kam se chce tobě, páč by tě zastřelili za nedodržení smlouvy, kterou tě donutí podepsat." " Tak zlý to je?" " Tak nějak, navíc, komu by se chtělo nastavovat kejhák za někoho, kdo ti klidně bodne kudlu do zad, když z toho bude pro něj něco koukat." " Všivej svět." " Pravda Manxi. Co ti vlastně na tomhle životě chybí? Děláš si co chceš, jdeš si kam chceš, jíš kdy chceš, prostě pohoda." " To jo, a ve městě si taky můžeš bejt jak dlouho chceš." " Dokud máš nějakou škváru." Se zasmáním pokračovali v cestě. Noc se proplížila kolem a začalo svítat. Tou dobou se plazili za kameny. Půl kilometru od nich stál provizorní tábor. Našli si místa a pozorovali spící tábor. Světla bylo víc a víc. " Podívej se vlevo," zašeptal Manx " Podělaný otrokáři," odplivl si Yates " Vidím tři chlapy se zbraněma vlevo a tři spící u ohniště." O svázaných lidech připoutaných ke kůlům se nemluví. Byla jich asi dvacítka, a všichni se chvěli zimou. Většinou šlo o divochy z pustin. Ti jsou snadný terč. " Tak nejdřív ty hlídače, pak zbytek," zašeptal Manx. Yates přikývl. Obě hlavně se natočily k postávajícím ozbrojencům a vyškrábané nitkové kříže se usadily na hlavách dvou nicnetušících pohaněčů. Pojistky cvakly. Strážný zaslechl výstřel. Otočil se tím směrem ale nic neviděl. Vycházející slunce mu svítilo do očí. V řadách otroků zavládlo ticho a zmatek. Dva strážní se zhroutili na zem. " POPLAAAAAAA…….." Jeho výkřik umlčel další výstřel. Padl k zemi obličejem dolů a naposledy vydechl. Střelci přemířili na teď vstávající a zmatené otrokáře. Jejich životy byly ukončeny velmi rychle a precizně. " Copak, nevyšel ti náboj?" ušklíbal se Yates. " Ale kuš, sám víš, že se lekl tvojeho výstřelu a ucukl." " Jo jo, hoď to na mně." " Radši mě krej," řekl Manx a přikrčený vyrazil k táboru. Kryl se za křoví a kameny, zastavoval se a pozoroval ztichlý tábor. Potenciální otroci ztichli. Nemohli vědět jestli to není jiná tlupa otrokářů, kteří si takhle chtějí přijít ke snadnému výdělku. Život v pustinách není nikdy jistá věc. Bylo tam mrtvo. Zkontroloval všechny těla a zapískal smluvené znamení. Yates přišel ve chvíli, když už byli všichni otroci osvobozeni. Děkovali a málem se klaněli. Yates se začal probírat mrtvolami. Sbíral peníze, jídlo, zbraně na prodej a hlavně střelivo. Manx si vzal jednu pistoli a prohlížel si ji. Byla to stará berreta, devět milimetrů, lehká, menší než většina běžných "desítek". Posbíral náboje, zásobníky a strčil ji do batohu. Venku můžeš žít z čeho chceš. Nosit si hodně zásob na cestu je zbytečnost. Občas narazíš na divoké brahminy, na psy, nebo jiné zvířata. Všechno je k jídlu, když víš jak to připravit. Peníze jsou lehčí a skladnější. Peníze nejlíp vyděláš prodejem zbraní po padlých. Za ně nakoupíš všechno co potřebuješ. Ke spánku ulehli schováni v rozsedlině. První hlídka padla na Manxe. Vytáhl si dalekohled a pozoroval okolí. Slunce stoupalo a teplota se zvyšovala. Vzduch se začal ohřívat a stoupat vzhůru. Obzor se vlnil Ranní bojiště nechali za sebou. Ale i tak viděl, jak se k mrtvolám stahují vlci. Vyplašili hodující supy, a ti teď kroužili na obloze a podrážděně krákali. Za pár dní už zbudou jenom vybělené kosti. Slunce v těchhle končinách pálí opravdu silně. Dvě hodiny po poledni se probudil Yates. Díval se jak si Manx hraje s pistolí. Skládal vyčištěnou zbraň a přitom si broukal nějakou melodii. Před ním ležely tři naplněné zásobníky. Závěr skočil na své místo. Zkusně s pistolí zamířil a několikrát zmáčkl spoušť. Všechno fungovalo. Zarazil do ní zásobník, natáhl závěr a zajistil ji. " A k čemu ti tohle plivátko jako bude?" uštěpačně se zasmál Yates. Odplivnul si a promnul si oči. Spánek ho osvěžil natolik, aby vydržel až do příštího rána vzhůru. " Podle mě je to lepčí do uzavřených prostor nebo na průzkum když mně budeš slušně krejt záda." " Dyť tímhle bys netrefil ani vrata od chlíva." " Starouši, tohleto taky není na dálku, ale na blízko. V úzký chodbě se spíš otoším s tímhle než s puškou," vždicky mu řekl "starouši", když ho chtěl namíchnout. Málokdy to nezabralo. " Ukaž to sem," zavrčel Yates a natáhnul se po pistoli a chvilku ji zkoumal. Byla menší. Dala by se teda dobře schovat. Mířidla měla slušné. Náboje měly navrtaný hrot. Dum Dum. Kdysi o tom četl ve starém časopise, které se ještě daly sehnat. Tahle věcička dokáže zabít jednou ranou. V předu malá dírka, vzadu nic. Uznale zamručel, ale pořád ho do nepřesvědčilo o tom, že by tohle mohlo být užitečné. Vrátil ji a vytáhl si něco k jídlu. Manx se uložil k spánku. Svítalo. Už pět dní nenarazili na žádné další pocestné. U studny vyzkoušeli vodu. Byla v pořádku a tak doplnili lahve. Kdysi dávno tu bývala nějaká velká usedlost, možná vesnice. Teď je to akorát zastávka karavan. Nikdo tam nebyl, a to znamenalo klid. To bylo před dvěma dny. Dnes ráno se chystali projít rozvaliny, které půlku noci pozorovali. Oheň nezahlédli, ale to nic neznamenalo. Manx byl vpředu. Yates ho jistil. Stejný scénář. Prozkoumat rozvaliny a jejich okolí. Vždycky si chraň záda. Dávej pozor aby tě tvůj vlastní stín nepředešel. Přes volný prostor bez úkrytu přecházej co nejrychleji. Pohybuj se tiše. Měj oči i uši na pozoru. Manx probíhal mezi zdmi s pistolí v ruce. Yatesovi se to nelíbilo. Nevěřil pistolím. Pozoroval okolí. Tohle nejsou jejich první rozvaliny, ani poslední. Nikoho nenašli ani nespatřili. K odpočinku si vybrali ohyb vyschlého koryta. Málokdy spali v rozvalinách. Jednou je na podobném místě nemile překvapili. Dostali se z toho, pravda, ale už nikdy se v rozvalinách neutábořili. Raději míň pohodlí a relativní bezpečí. Měsíc se dostával o úplňku a jeho bílého a mdlého světla přibývalo. Mohli jít o něco rychleji. Na druhou stranu, mohli být spatřeni. Od včerejška nabrali směr k nejbližšímu městu. Nový Hub se jmenuje. Před lety, když staré město srovnala se zemí mutantská armáda, málokdo věřil tomu, že by se tam ještě někdo usadil. Přeživší starousedlíci vzali roha a usadili se ve Frisku. Načež založili církev. Jejich raketoplán při startu vyletěl do povětří i s polovinou jejich slavné církve. Takže kromě zničeného Hubu brečí i nad troskama raketoplánu, které postahovali zpět na startovací plochu. Jsou to divní lidi. To ale novému městu nijak nevadí. Karavany vyrážejí pořád na všechny strany. Staří odešli, noví přišli. Tak to už chodí. Jenom obchodníkům s vodou už pšenka nekvete. Po obnově města se o vodu strhla bitka. Teď patří všem. Pár maníků od Bratrstva Oceli vystavělo po městě vodovod výměnou za místo pro pohotovostní bunkr. Teď vybírají malý peníz za udržování toho všeho v chodu. Město tudíž prosperuje. Noční město. Manx ho sledoval s posvátnou úctou. Vždycky ho cokoliv většího než farma udivovalo. Asi to bylo tím, že nikdy v žádném městě dlouho nepobyl. Světla svítila, hudba hrála, lidé se bavili. Život v Hubu plynul stejně. Bylo to město, kde se houfovaly karavany, přestupní stanice do okolní pustiny, vysoká koncentrace zboží a lidí. Obchodovalo se tu se vší, takže i s otroky. Nová doba. Otrokáře měl rád málokdo, ale levná pracovní síla se hodila. Někteří farmáři toho využívali. Na okraji města byly ustájené brahminy, které se v brzké době poženou kamkoliv bude potřeba. Hodně karavan s brahminami končí nahoře na severu. Vault City je velký odběratel. Za peníze se dá koupit mnoho, zbraně, lidi, děvky, drogy, jídlo, voda, i zdraví. Obchodníci se předháněli v nabídkách a tržiště se stávaly velmi nebezpečnými místy. Zloději prosperovali hlavně tam. Pozor na kapsy. Prodávalo se, měnilo se, nakupovalo se. K městu vyšli až za svítání. Noc na přestávky prospali. I tady je dobré hlídat si záda. Za hodinu už procházeli kolem ohrad s dobytkem. Brahminy bučely a popásaly se na zdupané přeschlé trávě, které se tady kupodivu dařilo. Pršelo tu málokdy. Hlídači se na dva tuláky dívalo velmi zle. Není dobré věřit jen tak někomu. Manx se rozhlížel po známých tvářích. Občas se stalo, že se připletli do bitky mezi maraudery či jinou verbeží a karavanou. Když nebylo vyhnutí, tak pomohli a pár lidí od karavan jim vděčí za život. Asi byli na cestách nebo mrtví. Předměstí se koupalo v kalném ranním světle. V peleších a skvotech se probouzeli méně majetní obyvatelé města. Feťáci stáli na nárožích a snažili se nažebrat si na další dávku. Děvky vyspávaly. Našlo se tady i několik slušných rodin, většinou hlídači ohrad. I Nový Hub měl něco jako policii, ale v těchhle končinách se moc neukazovali. Ve městě se nachází ke dvoum tisícovkám lidí. Tak se cajti snaží udržovat klid hlavně v centru všeho dění. Hospody a nálevny měly tak brzo k ránu zavřeno. Opilci byli vyhozeni na ulici a několik se jich motalo uličkami a průchody. Ranní slum byl poměrně bezpečné místo. Zčerstva procházeli hlavní ulicí, která protínala město jako za starých časů. Domy se stávaly opečovávanější a obyvatelstvo se měnilo z opilců a feťáků na dělníky, obchodníky a jiné. Rolníci odcházeli na pole okolo města. U stánku s ještěrčím ražničím narazili na starého Beefra. Znali ho už dlouho. Taky se toulal. Jednu dobu se spolu půl roku motali nahoře nad Junktownem. Navzájem si zachránili kjeháky, a to je zavázalo. Beefr se na stará kolena usadil v Hubu a dělal hlídače ohrad. "Na tuhle procházku ještě stačím" říkal pokaždé. Vyptali se ho na novinky a byli zavaleni lavinou zpráv, drbů, polopravd, blábolů, prostě všeho co zaslechl. " Z toho si nic nebělej Manxi" pousmál se Yates " Beefr bude do smrti ukecanej" " To mi povídej, vůbec se za tu dobu nezměnil." Povzdechl se Manx a pokračoval po ulici dál. Tržiště se ani moc nezměnilo. Obchůdky lemovaly střed města. Ten ale obešli a zahnuli do jiné čtvrti. Zbraně prodával každý třetí ve městě, ale měli už svůj oblíbený obchod, tedy dva. " Tak jak se vede stará páko," uvítal Yatese drsný chlapík za pultem. " Jak by se tak asi mohlo víst Froggu, je zasraný horko," houkl na něj Yates a podali si ruce. Byli to staří kamarádi. Frogg byl jeden z původních GunRunnerů. Od té doby, co se dostali ven z Boneyardu a po katedrále zůstal jenom mastný kráter, GunRunneři obchodují se zbraněmi po celém jihu. " Tak co to bude dneska?" obrátil se Frogg k praktickým otázkám existence ve světě. " Donesl jsem ti něco železa, teda pokud máš zájem." " Tak ukaž, kouknem se a uvidíme." Yates vyložil na stůl co měl na prodej. Manx mu sekundoval. Světlo denní opět spatřilo několik pistolí, hromádka nábojů, jedna kulovnice a tři krátké SawedOff brokovnice. Všechny se skvělém stavu. Yates se za svou šikovnost, teda pokud jde o zbraně, nestydí. Frogg si prohlídl každý kus. Na svou polovinu stolu vyrovnal náboje do jejich pušek, lahvičku oleje a pár drobností. Nakonec hromádku peněz, něco málo přes pětistovku. Yates se podíval na Manxe. V tomhle jeli napůl. Nakonec po asi půlhodině dalšího handrkování se hromátka peněz rozrostla na šestsetpade a drobné. Protože byl obchod uzavřen, sedli si do rohu obchůdku ke stolu a lahvince Froggovy domácí pálenice. Mezitím si oba tuláci sbalili náboje a drobnosti do svých batohů, a rozdělili se o peníze. Frogg donesl láhev, tři kalíšky a malý bloček. Nalil a připili si na dobrý obchod. " Tak jak jde život vy dva?" začal Frogg rozhovor. " Jako vždycky Froggu, chodíme tam a zase onam, střílíme ty co si to zalsouží, a občas z toho něco kápne. Jenom otrokáři přišli o dvacítku krků." " Nekecej Yatesi, podařilo se vím klepnout pár těch zmetků přes prsty? To rád slyším," zasmál se Frogg a nalil další rundu. " Kdyby jenom přes prsty," pousmál se Manx, "aspoň měli mrchožrouti jednou snadná život." " Vy dva se nezdáte. A co novinky? Co se děje tam nahoře?" " Nic světoborného. NCR má nového prezidenta, někdo z Westinovy famílie. Ve Vault City je ticho, Pomalu vymíraj. Nikdo o ně nestojí." " To se nedivím. Všude, kam přišli, je poslali k čertu a tak se zabarikádovali u sebe a dělaj bububu." Frogg se usmíval. " A výš ty, co je divný? Za posledních pár měsíců jsme nazahlídli z bratrstva ani chlup. Žeby je konečně ďas spral?" " Ále houby. Postavili spousty lítavců a dali se přes hory za nějakou mutantskou armádou a hodně jich taky vodjelo dolů přes Kalifornii až někam do…. Jak se tam tomu… jooo, do Mechika. Nahánějí jdou po mutících jako pes po dobrým brahminím stejku." " Aspoň dělají něco užitečnýho, konečně po takový době," odplivl si Yates. Manx si začal hrát se svou pistolí. Frogg si toho všiml. " Ukaž mladej, co to máš za hračku?" Manx vyhodil zásobník, vycvakl náboj z hlavně a podal berretu Froggovi. Ten si s ní hrál a pak mu ji podal zpátky. " A k čemu je ti takováhle hračka?" " Froggu, tohle povídal i tady Yates, ale po tom, co zbylo z toho psa, který po nás skočil má k téhle hračce i respekt. Toho psa už nebylo třeba kuchat," vychválil pistol Manx a přikulil mu jeden náboj. Frogg se podíval na kulku s navrtanou špicí a pokýval hlavou. "Tak to je jiná, tímhle ustřelíš chlapovi ruku když dobře trefíš." " To jo, a jak si zatím stojí moje holka?" pokýval Manx směrem k zelené bedně v rohu obchodu. Frogg zalistoval v notýsku. " Ještě pětistovku a je tvoje." Pousmál se, když Manxovi zasvítili oči radostí. Zalovil v batohu a vyndal na stůl silný svazek bankovek menší hodnoty. " Tak mi ji vybal Froggu, tady v tomhle svazku jsou čtyři stovky. Na severu se nám trochu zadařilo." Frogg si přepočítal peníze a pokýval. Ten kluk se mu líbil. Už víc jak rok splácel jednu z nejlepších pušek, kterou kdy dostal do rukou. Řekl si o dvanáct tisíc a teď je měl všechny do posledního halíře. Nápis na bedně hlásal H&K PSG1. V krabici byla samotná puška, puškohled, příslušenství k montáži, dvojnožka a pět zásobníků. Jeho zvědavost budil neurčitý válec, který byl také součástí zbraně. On sám nevěděl k čemu je. Vzal bednu a donesl ji Manxovi. Ten mezitím vyhrabal z batohu už notně ohmataný časopis o zbraních. Nalistoval určitou stranu a položil ji na stůl k Froggovi. " Tak to jsi uhodil hřebík na hlavičku mladej." " Jo přesně, a taky vím co je ten váleček, kterýmu jsme tak dlouho nemohli přijít na jméno," usmíval se Manx. " Tak povídej." " Je to tlumič, takže podle toho, co psali v tomhle," poklepal na stránky časopisu, "by nemělo být slyšet výstřel. Už se nemůžu dočkat až to vyzkouším." " Heleď mladej," ozval se Yates ze zamyšlení, " jestli tohleto bude fungovat, a těchhle věciček bude víc, tak už nebude bezpečno ani venku." " Yatesi, chápu jak to myslíš, ale rád bych to viděl fungovat." Manx zatím čistil a připravoval pušku na cestu. Nabil zásobníky a zkoumal připojení tlumiče k hlavni. Po chvilce snažení na to přišel. " Tak to vyzkoušíme ne?" zasmál se na starochy. Oba se tvářili tak nějak skepticky. Frogg zamknul kšeft a vyvedl oba dva zadem na dvůr. Měl tam něco jako střelnici. Dobří zákazníci si rádi vyzkoušeli nové zbraně a on na to myslel. A cajti o tom věděj. " Frogu," zamyslel se Manx, " nemáš náhodou svěrák? Stejně tu krasavici musím zastřílet." Frog se usmál a odběhl. Za chvilku přitáhnul velký svěrák a přišrouboval ho k jednomu stolu. Manx vzal dvě prkýnka a upnul pušku do svěráku. Zamířil přitom na střed nového terče a vytáhl malý šroubovák. Pak vystřelil. Kulka sykla a hluk, který výstřel obvykle provází, se jaksi nedostavil. " Tak to mě podrž," vydechnul Yates. " Čéče, tak to jsem nečekal." mnul si bradu Frog. Manx potom asi půl hodiny zastřeloval pušku. Frog se šel věnovat obchodům. Ono zastřelování je poměrně složitá práce. Musí se u toho na určitou vzdálenost synchronizovat hlaveň a puškohled. Manx po každém výstřelu koukl skrz a pootočil šroubky u dalekohledu. Posledních pět výstřelů už jenom potvrdilo správné nastavení. Potom zalil korekční šroubky lepidlem z krabice pušky. Ti, co kdysi tuhle krásku vyrobili a uložili do krabice se vším tímhle nářadím a vybavením, mysleli na všechno. Určitě by je potěšilo, že i po tak dlouhé době na ně někdo pěje chválu…… …..probudilo ho zapraskání větvičky. Vzpomínky jsou jediná věc, která ho dokázala utěšit a uklidnit. Pršelo. Kapky padaly na listy a stékaly dolů na zem. Pršelo jenom občas. Od moře foukal slaný vítr. Vzpomínal na okamžik, když uviděl tu velkou louži. Tolik vody, která se stejně nedala pít. Byla tak toxická, že na ní testery nestačily, a navíc je prý slaná. Zamrkal. Zvedl pušku a prohlédl si okolí. Ve slabém světle viděl ploty a strážné. Displej ukazoval vzdálenost sedmset třicet metrů. Na dobrý výstřel tak akorát. Pozoroval ten tábor už týden. Největší středisko otrokářského Guildu v téhle oblasti. Vlastně to bylo hlavní středisko otrokářů na tomhle kontinentu. Do Asie se zatím nikdo nedostal, teda co on věděl. Skvotěři z Friska zprovoznili tu svou milovanou loď. Stali se z nich největší přepravci zboží na dlouhé vzdálenosti. "Mořská Mula" Divný jméno pro loď. Od té doby, co přestali lítat Enklávani je to nejbezpečnější způsob na přepravu zboží a lidí. A taky dost drahý. Ale otroky nevozí. Otrokáři je za to nemůžou vystát. Vrátil se zpátky do reality. Pršet pomalu přestávalo. Tady na pobřeží se to jen a jen zelená. Nejvíc deště spadne tady. Světlo se vytrácelo. Seskočil na zem a přikrčený se plížil mezi keři. Chtěl se dostat na asi dva kilometry vzdálený útes. Bylo z něho možno přehlédnout většinu tábora. Hlídky tam nechodily. Byl vzdušnou čarou něco přes kilometr od plotu. Na dobrou střelbu trochu daleko, ale i na takovou vzdálenost střílel a trefil se. O půlhodinu později už ležel na útesu schovaný v usychající ostřici. Tráva v bezvětří ležela zplihle. Na dálku byl neviditelný. Díval se na usínající tábor. Z téhle strany viděl klece s otroky. Strážní přecházeli kolem v pravidelných intervalech. Každých dvacet minut po celý den. Jediná zděná budova v táboře byla dost velká, aby pojmula všechny strážné a hlídky. Světlomety na strážních věžích osvětlovaly bránu a dům. Teda spíše pevnost. Viděl kulometné hnízda a střelecké pozice…… ….. " Pánové a dámy," pronesla nahlas Verena a všichni ztichli. " Je jasné, že hlavní stan otrokářské špíny je někde na jihozápadě od Hubu. Z téhle základny zásobují své střediska. Nám všem je jasné, že bude natolik důležité místo bude taky hodně chráněné." Mezi Rangery to souhlasně zahučelo. Rangers. Organizace sdružená v NCR a podporovaná vládou. Jejich doktrínou je likvidace otrokářství na území republiky. Otrokáře má rád jenom málokdo. " Oblastní střediska jsme schopni srovnat se zemí, ale tak daleko naše paže nesahají. Oni to vědí. Proto tam jsou zavrtaní a smějí se nám. Prezident vznesl požadavek. Chce abychom jim ukázali, že se před námi neschovají. Sestavte plán který bude možno realizovat a vyberte lidi, kteří ho uskuteční." Velitelé se rozešli. Manx se asi o dva dny později vracel z pravidelné hlídky zpět do Khantonu. Byl mimo město sedmatřicet dní. V jednotce mu říkali Looner. Chodil nejradši sám. Byl ale jeden z nejlepších střelců, které Rangers měli. Ostatní ho měli rádi. Ten večer se stavil v klubu. Měl samoty pro tentokrát dost. A navíc všichni mluvili o nějaké velké akci na obzoru. Byl zvědavý. Khanton bylo malé městečko na jih od NCR. Kdysi dávno tu sídlili Khani, banda zmetků k pohledání. Přepadali pocestné, karavany a občas i okolní města. Lidem ale nakonec došla trpělivost a vyhnali je. Od té doby tu bylo pusto a prázdno. Nakonec se tu usídlili farmáři a vystavěli městečko. Rangers tu zřídili jeden oddíl před třemi lety. Od té doby je tu náležitě bezpečno. Farmáři byli rádi. Je to taková ospalá díra. " Tak co nového bando?" přitáhl si židli k oblíbenému stolu. " Ale, tady Pítrs zase vykládá jak dali s patrolou na frak partičce otrokářů dole pod Friskem," pošeptala mu Juli. Pítrs nevybíravě líčil, jak to nasázel jednomu zmetkovi na solar a rozlíval přitom pivo okolo sebe. " Jak bylo na obchůzce?" pokračovala Juli. " Klidná procházka. Jenom deset zářezů. Došel jsem až na dva dny k JunkTownu. V horách už na moc švábů nenarazíš. Blíží se zima," sdělil Manx mezi doušky piva. " Tak to jsi nebyl moc daleko." " Nikam jsem nespěchal. Tady dole je fajn. Heleď Juli, proslýchá se něco o velké akci. Víš něco?" " Prý někde na jihozápadním pobřeží je velký otrokářský tábor, prý hlavní stan. Chcou tam někoho poslat aby jim přistřihl hřebínek." " To zní jako velký akce, ale je to mimo hranice, a pěkně daleko. Tak dlouhé ruce ještě nemáme." " Moc o tom nevím, ale říká se to. Je nás málo a tak se toho moc neutají." Druhý den ráno podával hlášení veliteli jednotky. Nic nového se ale nedozvěděl, až na to, že všechno je tajné. …..Z rána se přesunul. Do ruin města mu to trvalo dvě hodiny svižné chůze. Tábor ztratil z dohledu. Chtěl si v klidu odpočinout, dokreslit mapku pevnosti, vyčistit zbraň. Rutina. Ze svého místa někde mezi čtvrtým a pátým patrem viděl na přístupovou cestu. Slunce proráželo včerejší mračna a slibovalo dusný den. Zabalil se do deky a sevřel v ruce pažbu své berrety. Probral se jako vždy pár hodin po poledni. Dalekohledem přehlédl prostor pod sebou a poslouchal vítr vyjící v rozvalinách. Z brány tábora vycházela parta. Asi na další hon za otroky. Nejraději by je postřílel, ale tím by všechno zpackal a mohl by se vrátit.Raději vytáhl z vesty PipBoy a dotykový snímač. Displej zamrkal a animace mužíčka ve vaultové kombinéze mu začala mávat na pozdrav. Pousmál se. Tahle umělá postavička ho dokázala ještě pořád rozesmát. Nahrál si soubor s mapou a věnoval se přikreslování podrobností…… …..v místnosti bylo ticho. Strohý a suchý hlas jinak vypracovaného lektora popisoval jednotlivé části přístroje. Pomáhal mu přitom obraz promítnutý na čelní stěnu místnosti, tam, kam se upírala většina zraků. Každý měl v ruce krabičku nazývanou PipBoy Mk.3. Od svých předchůdců se liší větším displejem a translinguálním dotykovým snímačem. Lze tedy u tohoto modelu pořizovat nákresy a ruční zápisy přímo na místě. O odolnější konstrukci a solárním nabíjecím panelu se nemá cenu ani zmiňovat. Lektor byl členem Bratrstva oceli. Bratři se po ztrátě kontaktu s hlavní armádou stáhli do pozadí a teď předávají znalosti a techniku ostatním. Tedy těm , kteří si to mohou dovolit. Jsou velmi drazí, ale jejich vědomosti stojí za ty peníze. Manx si prohlížel ten přístroj s neskrývaným zájmem. Za celou dobu, kterou strávil na světě nic takového neviděl, a teď je ta věcička najednou jeho. Uměla spoustu věcí. Měla mapu, alarm, scaner, uměla pořizovat vlastní mapu povrchu, a teď navíc ten snímač, o určování polohy nemluvě. Pohrával si s tou věcí a zkoušel co umí. Cítil se jako když dostal svou první pušku. Vzpomněl si na Yatese. Kde je starochovi asi konec. Tehdy, když se rozešli, zůstal staroch v Hubu u Beefra. Už mu to nechodilo a horšily se mu oči. Se střílením byl konec a tak se chtě nechtě usadil. Snad se mu tam nevede špatně. Hlídači jsou placení docela dobře, aby to vystačilo na živobytí. Začal si na display kreslit mapu, kterou měl v hlavě ještě z dob, kdy se se starochem toulal po kontinentě. Jednou narazili na ruiny, kde se v opuštěné místnosti válelo hodně knih, učebnic. Pamatoval si na jednu, na které bylo napsáno "Atlas světa". Listoval v ní a divil se tomu, jak to, že oni chodí jenom po takovém malém kousíčku země. Časem se dozvěděl o historii velké války a nového začátku, o mutantech, o městech, o NCR a Vault City, o tom co bylo. Fascinovala ho postava záhadného Vault Dvelera, který měl údajně zachránit lidstvo před úplným zánikem. Ze zamyšlení ho probralo zaklepání na rameno. Nad ním stál lektor a usmíval se. " Jak se tak dívám, už jste do toho docela pronikl." " Omlouvám se pane lektore, zamyslel jsem se." " A má váš nákres něco společného s oním zamyšlením?" " Ano pane, má," Manx se trochu zastyděl, nechat se takhle odchytit. Lektor nascanoval Manxův nákres do svého PipBoye. Stiskl několik tlačítek a nákres se objevil na čelní stěně. " Mohl by jste nám tedy říct, o co jde?" otázal se lektor. " Je to hodně do minulosti. Jako malý kluk jsem dostal do rukou knihu pojmenovanou "Atlas světa". A tohle sice není dokončené, ale měla by to být pevnina před Posledním velkým konfliktem." " Je zajímavé, s jakou přesností jste tu mapu načrtl." " Děkuji pane. Mohu mít dotaz pane?" " Prosím mladíku." " Jak jste promítnul můj nákres na stěnu. Umí to i můj přístroj?" " Bohužel, tohle vaše přístroje neumí. Říká se tomu "bezdrátový přenos". Je to hodně složité a takový PipBoy vlastní jenom někteří z bratrstva. Jste všímavý. Tato vlastnost se vám bude v budoucnu hodit." ….. …..ze zamyšlení ho probral zvuk padajícího kamení. Ruka okamžitě vystřelila k pažbičce pistole. Nehýbal se. Tohle místo si vybral jako základní stanoviště. Sem nahoru není vidět, takže nemůže být spatřen. Volnou rukou sáhnul po dalekohledu a otočil se ke zvuku. V těchhle rozvalinách kamení občas samovolně spadne, opatrnost je ale opatrnost. Jeden nikdy neví. Po notné chvíli klidu se opět vrátil k Pipovi a dokončoval nákres. Přidával poznámky o strážných a vzdálenostech. Možné úkryty už zmapoval a zakreslil. Zalitoval nemožnosti poslat mapku jednotce. K večeru se najedl a zapsal všechno včerejší dění do deníku. Se soumrakem vyrazil. Jiné místo, jiný pohled na tábor, pravidelný režim, pravidelné střídání stráží. Tohle všechno věděl, jen čekal na cíle. Ještě tu nebyli všechny, Ale přijdou. Jen musí čekat…… …..předvolání na velitelství v NCR ho vyvedlo z míry. Šeptanda sílila a on tušil, o co asi půjde. Před pěti dny si ho zavolal velitel oddílu a na druhý den vyrazili do NCR na poradu štábu. Juli se na něj dívala zvědavým pohledem. Předvolání do NCR je velmi vážná věc. Může to být povýšení, vyznamenání, nebo exemplární trest za velmi velký průšvih. On nevěděl a tak její zvědavost ukojit nedokázal. " Asi to bude něcos tou velkou akcí, o které se proslýchá. Velitel mi nic neřekl." Otočila se a podívala se mu do očí. " A co ti vlastně řekl?" Pohladil ji po nahých zádech a povzdechl si. " Miláčku, opravdu to není výslech?" " Ale notak, to mi opravdu nepovíš?" " Není co. Lens si mně zavolal, řekl mi, že zítra vyrážíme do NCR. Já se ho ptal proč a on na to to svoje Nebuď zvědavej, dozvíš se vše v pravý čas. Jako bys ho neznala." " Tak to abych začala spát s ním." " To bys udělala? A já tě začínal mít rád." Skočila po něm a stáhla ho k sobě pod peřinu. Takhle se provokovali pořád. Měli se rádi. Lensovo odkašlání ho vrátilo zpátky do štábní kanceláře, kde čekali až budou uvedeni. O minutu později se otevřely dveře a vešli do místnosti plné map, obrazovek, počítačů a židlí kolem velkého stolu. Stůl byl kulatý s třinácti židlemi. Sedělo u něho deset velitelů oddílů, velitel zpravodajců, viceprezident NCR a vrchní velitel Rangers Verena. Lens si sedl na své místo. Verena stála čelem ke dveřím u své židle, viceprezident po levici, zpravodajec po pravici. Manx zasalutoval a byl usazen vedle svého velitele. Před ním se ocitla složka. Byla zavřená. Zatím si jí nevšímal. " Desátníku Manxi," začala Verena svou řeč jak byla zvyklá. " k vaší úloze se dostaneme později. Teď poslouchejte, protože to, co tu bude řečeno je pro vás důležité." " Ano madam," odpověděl. " Dobrá, před dvěma měsíci se zde konalo zvláštní zasedání. Jednali jsme o Hlavním stanu otrokářů někde na pobřeží. Je to daleko z našeho dosahu. Otrokářům se ale musí dát vědět, že i tak se nemaní kde schovat. Pane Sterne, seznamte nás s výsledkem vašeho pátrání." Posadila se a pokynula vrchnímu zpravodajci. Ten si odkašlal, zalistoval ve své složce. " Mé oddělení procházelo všechny zdroje a zkoumalo informace. Je nám známo, že struktura otrokářů se dělí na čtyři sféry vlivu. Hlavy těchto "klanů" se dvakrát v roce sejdou ve svém hlavním stanu který se nachází někde tady," vstal a ukázal na místo u jihozápadního cípu pobřeží. Manx si dobře pamatoval, že je tam hodně míst, kde se může ztratit i tábor plný otroků. " Neznáme přesnou polohu této základny. Naše zdroje uvnitř klanů uvádějí, že asi za sedm týdnů se hlavy klanů opět sejdou. Naše informace nám poskytly hodně vodítek k tomu abychom mohli říct toto: Pokud budou hlavy klanů odstraněny, hrozí v nejlepším případě i rozpad struktury otrokářů. Očekáváme, že následnický boj jim pustí žilou dost na to, abychom mohli infiltrovat vyšší stupně v otrokářské hierarchii a časem tak postupně rozbít jejich organizaci zevnitř. Takže abych to shrnul. Eliminací hlav klanů vznikne chaos a boj o vůdčí pozice. To nám dá nějaký čas k oddechu. Když se budou vraždit navzájem, budou mít kmeny v okolním světě chvilku klidu. Nebezpečí, které není možné opomenout tkví v jedné eventualitě. Najde-li se dostatečně silná osoba, která dokáže sjednotit rozhádané frakce a nasměrovat je proti možnému nepříteli. Bratrstvo je z obliga. Vault City se svým "služebnickým" programem je svým způsobem také mimo, a tak zbýváme mi, jako jediný otevřený nepřítel. Tato cesta je sice časově náročná, ale i při použití všech sil, které máme k dispozici, nejsme a nebudeme schopni potlačit je hrubou silou. Jejich centra jsou od sebe hodně daleko a jsou dobře hlídaná na to, abychom provedli koordinovaný útok. Bratrstvo Oceli odmítlo poskytnout pomoc již na začátku. Nechtějí se vměšovat. Kompletní zpráva bude k dispozici zhruba do pěti hodin." " Takže," ujala se slova Verena, " úkol pro vás desátníku bude spočívat v eliminaci čtyř otrokářských pohlavárů. Ve složce před vámi jsou podobizny těchto lidí plus mapa oblasti západně od Hubu, podrobný popis mise. Máte dva dny na přípravu a upřesnění úkolu. Uvědomujete si doufám, jak je tahle mise důležitá. Podrobnosti vám sdělí kapitán Lens a dostanete k dispozici zprávu zpravodajského oddělení." " Ano madam, děkuji madam." S tím byli oba propuštěni. " Nedá se jí moc odporovat co?" přerušil Lens ticho, které panovalo na chodbě. " To teda ne. Mám ale dotaz. Proč já?" " Je to jednoduché Manxi. Za prvé, máš nejvíce zkušeností z tím, jak to chodí tam venku. Za druhé, jsi nejlepší z mého oddílu. Za třetí, jsi nejlepší střelec u Rangers. Tři body pro tebe." " No fajn, takže z toho není úniku."….. …..Uplynuly dva dny. Na stožáru vlály tři vlajky. Tři cíle už přišly, poslední je očekáván. Před odpočinkem pozoroval dění v táboře. Věděl, že zítra přijede poslední terč. Sledoval tábor už přes deset dní. Věděl kdy se střídají strážní, věděl kdy který s dorazivších pohlavárů chodí na záchod a věděl, že celé dopoledne vysedávají na terase a popíjejí. Pokud počasí vydrží, přibude na terase otrokářské pevnosti několik těl. Bude muset dlouho vyčkávat. Obrátil si denní rytmus a spát půjde v noci. Ranní rozruch u brány potvrdil jeho domněnky. Poslední klanový náčelník dorazil z veškerou parádou. Manx ho sledoval se zájmem. Když terč zmizel v budově, Manx zrušil základní tábor a přesunul se na útes, odkud bude střílet. Světlo bylo přidušeno řídkými mraky, dalo by se říct kouřem. Vzal to větší oklikou. Pod kamením ukryl většinu svých věcí. Zkontroloval desetiraný zásobník. Založil ho, natáhl závěr. Pak přidal ještě jeden náboj. Jedenáct ran. Nabil a zkontroloval berretu. Připnul si k pasu polní láhev a vyrazil. Schovaný na vrcholu útesu pozoroval terasu. Čtyři terče seděly u stolu a mluvily. Asi nešlo o nic vážného. Čekal na určitou chvíli. Mohl by zkazit celou misi jedním výstřelem. Na té terase ale nebylo něco v pořádku. Udivila ho pátá židle. Proč by čtyři velitelé měli chtít někoho dalšího na svou poradu? Terčů je pět. Uplynuly tři hodiny. Ležel přikrytý trávou a pozoroval terasu. Pátý terč přišel už před hodinou. Asi si to mohl dovolit. Emoce se rozproudily naplno. Gestikulace začala být nápadná a dobře viditelná. Na terase panovali napětí. Mluvil pátý terč a všichni ostatní poslouchali. Sledovali ho jak přechází po terase a mluví. Chvíle pro střelbu nastala v zápětí, když se pátý muž otočil zády k ostatním. Ti ho sledovali. Asi pořád mluvil. Nitkový kříž se usadil na zádech prvního terče. Seděli dál od sebe, nepravidelně, a to mu nahrávalo do karet. Musí střílet rychle a přesně. Přemířil na hlavu. Muž a zbraň se staly jedním tělem, jednou duší. Oko splynulo s okulárem puškohledu. Ukazovák se mazlivě přimknul ke spoušti. Čas jakoby se zastavil v nekonečném okamžiku, který změní svět. Prst stiskl spoušť. Úderník vyslal první kulku na cestu k cíli. Opustila hlaveň neslyšně, jako když přichází smrt ve spánku. Prořezávala se vzduchem. Rotovala k cíly. Hlava prvního muže poskočila a obarvila podlahu svým obsahem. V zápětí stejný osud potkal druhého, pak třetího a nakonec čtvrtého. Pátý muž zpozorněl. Tělo padající k zemi má nenapodobitelný zvuk. Něco nebylo v pořádku. Zapudil nutkání utéct a otočil se. Uviděl čtyři mrtvá těla. Všichni byli střeleni do hlavy. Odkud? Vzhlédl k útesu. Silueta střelce, kterou uviděl, se mu propálila do sítnice. Byla to poslední věc, kterou na tomto světě spatřil. Síla výstřelu odhodila mrtvé tělo až ke stěně. Manx stiskl spoušť počtvrté. Jeho tělo pracovalo jako stroj. Zamrkal. Čtyři těla se kácely ze židlí. Postavil se a pozvedl pušku. Viděl, jak se pátý muž otáčí, viděl jak zvedá hlavu, jejich pohled se setkal. Nitkový kříž se usadil na jeho čele. Manx si vrýval tu tvář do paměti. Zmáčkl spoušť. Síla výstřelu odhodila tělo až na stěnu. Tam se sesunulo k zemi. Na tváři pátého muže zůstal údiv. Ostatní tváře už byly vymazány. Po terase se rozlévala krev. Neslavný konec pro pět lidí. Manx sklopil pušku. Rozhlédnul se po táboře. Zatím se nic nedělo. To se ale může změnit kdykoliv. Posbíral vystřílené náboje a hodil je dolů. Pak vytáhl z kapsy odznak Rangers. "…musí vědět, kdo to byl, aby usínali s vědomím, že před námi se neschovají nikdy dost daleko…." Hodil ho dolů. Otočil se a vydal se zpět ke svým věcem. Do rána musí být daleko odsud. Úkol byl splněn. O dva dny později skolil divokou brahminu a opekl si na cestu nějaké maso. " Tak jak se ti vede Manxi," uvítal ho v Hubu Yates. " Celkem dobře starouši, co dělá noha. Jak se tak koukám, dali tě dohromady." " To víš, zdejší doktor je dobrý, drahý, ale dobrý. Už to nebude jako zamlada, ale tady na tu procházku okolo plotu to stačí." " Tak to jsem rád. Vypadáš spokojeně chlape." " To taky jsem. Jeden by řekl, že takový kořen jako já se neusadí nikde. A vidíš. Jak už je to vlastně dlouho?" " Něco přes pět roků řekl bych." " Jo, jo, dáš si pívo?" " Že váháš, sem s ním." Seděli před domkem, ve kterém bydleli kromě Beefra a Yatese ještě dva hlídači. Byli tu sami. Beefer byl ve městě nakoupit něco k jídlu. Dědci se měli dobře. Uvelebil se s lahví piva na ve stínu a díval se do poloprázdných ohrad. Letos už nové brahminy nepřiženou. " Co že nemáš mundůr. To tě nevzali?" " Dědku jeden, to už jsi na tom tak špatně, abys nevěděl, že mundůr venku nenosím?" " Dělám si srandu, co novýho, zase jsi jim zdrhnul a přišel sis pokecat?" " Vracím se z jedný pochůzky." " Tak kolik teď?" " Jenom pět, je po sezóně. Jsou zalezlí." " Zmetci, aby je poskákala smrtka a zdechli na brahminí sračky." " Moje řeč." " A kam že to vlastně deš teď?" " NCR, musím tam pokecat s hlavounama." " Tak to jo." " Tak mi někdy začíná to naše toulání chybět starouši." " Víš, že mně taky? Ale od tý patálie s nožem už mi to nechodí tak, jak bych chtěl." " No jo, kdo to moh tušit že ten zmetek nebyl tuhej." " Pořád mám schovanýho toho stimpa co jsi do mě vrazil." " Na starý kolena začínáš bejt hračička." Seděli a srkali pivo dokud nedošel Beefer. Na noc ho uložili na jednu volnou pryčnu a ráno šel dál Do NCR zbývalo ještě hodně mil. Noční NCR má své kouzlo. Seděl na kopci nad městem a díval se dolů. Světla, světla a světla. Vstanul a vydal se k bráně. Policie ho nejdříve nechtěla pustit dovnitř. Do té chvíle, než uviděli jeho odznak. Prošel město a ohlásil se na štábu. Dostal pokoj na ubikaci. Vlezl si do sprchy. Tohle potěšení si dopřával rád. Smíval ze sebe špínu z cest. Předvolání ho zastihlo dopoledne. Zrovna čistil pušku a doplňoval zásobníky. Upravil si odznak na vestě a vyšel ven. Stejná místnost a stejní lidé. Lens musel přijet před několika hodinami. Jenom zpravodajec chyběl. Zasalutoval Vereně. " Tak, podejte hlášení." " Hlásím splnění zadaného úkolu madam." Zpravodajec vešel a usadil se s divným výrazem ve tváři. " Cíle zlikvidovány?" " Všechny čtyři plus jeden navrch." Lens se nechápavě podíval na Manxe. Zpravodajec zpozorněl. Verena nakrčila obočí. " Vypadal nějak takhle ten pátý?" poslal zpravodajec po stole portrét. Manx se na něj podíval a pak kouknul na ten portrét. " Je to ten pátý." " Jak jste věděl, že je ho třeba zlikvidovat?" " Ostatní před ním měli respekt, možná i strach. Vypadal na důležitou osobu." " Byla." Odpověděl " Dodatek ke zprávě budete mít na stole ještě dnes madam," odrazil Stern Verenin pohled, který by prošel zdí, kdyby mohl. " Výborně desátníku, Kapitáne Lensi, čekám od vás návrh na povýšení." " Ano madam." " Dovolte mi promluvit madam," ozval se Manx " Prosím desátníku." " Neuražte se prosím madam, ale o povýšení nestojím. Jako seržant bych dostal velení a to není moje parketa." " Tak to slyším poprvé, aby někdo odmítl povýšení." " Víte, od sedmi let, kdy mě jeden starý tulák vytáhl smrtce zpod kosy, se toulám po kontinentu. Každý v oddílu vám řekne, že tam venku jsem samotář. Otrokáře a jiné zmetky střílím bez ptaní. Velet lidem bych nechtěl. Možná začnu brát někoho s sebou, pokud se najde další kus k mé pušce, aby jste měli vždycky někoho na tajnou práci. Ale velet lidem nechci. Není mi to po srsti." " Jste zvláštní člověk desátníku. Dobrá tedy." Propustila je a dívala se jim do zad. Ten Manx je jí nezdál. Povýšení nikdy nikdo neodmítl. Z úvah jí vytrhl Stern. " Madam, navíc z téhle věci nemůžeme veřejně udělat slávu." " Proč ne Sterne?" " Vereno, z jednoho důvodu. Tohle byla tajná operace a tak to musí zůstat. Mohli by jsme se dostat do svěráku, kdyby se to proslechlo. Stali by jste se nebezpeční a bandy z pustin by na vás požádaly hon. Stačí, že to vědí oni." " A i kdybychom mohli, nesměli bychom zveřejnit jeho totožnost. To by jsme mu mohli rovnou namalovat terč na záda. Může nám být do budoucna užitečný, a pokud někoho naučí všechno, co umí, vyplatí se nám koupit od Bratrstva další takovéto pušky." …..uplynul nějaký čas….. Dva lidé procházeli pustinou pět dní západně od Rena. Šeřilo se. Manx si posunul sluneční brýle, které mu vytrvale klouzaly z nosu. Rád si dopřával tenhle přepych. Vedle něj rázovala asi dvacetiletá dívka. Cop sluncem vybledlých vlasů jí splýval přes rameno. Manx kouknul do mapy a zkonzultoval směr s kompasem. " Pořád nechápu, proč se štveš s tímhle, když tu samou práci zvládne PiP." " Miro, i PiPovi může dojít šťáva, může se porouchat, můžeš ho ztratit. Můj učitel nikdy takovouhle hračku neměl a nikdy se v pustině neztratil. Neměla by ses spoléhat jenom na techniku," pousmál se. Mira byla ztracený případ. V mapě se nevyznala a kompas dokázala používat maximálně jako těžítko. Byla ale nejbystřejší člověk v jednotce. A zatraceně dobrý střelec. Dvě plus pro ni. Nelámal nad ní hůl. Sám se učil s kompasem zacházet jako dítě. Vrazil jí mapu do ruky i s kompasem. " Urči směr prosím," vykouzlil na ní svůj obvyklý úsměv, který ji vždycky rozesmál. Chvíli zápolila s kompasem a mapou. Nakonec ukázala na opačnou stranu než šli. Zasmál se. " Děvče moje zlaté, držíš to obráceně." " Kdybys mi nesebral PiPa tak vím naprosto přesně kde jsem," bodla po něm uraženým pohledem. " Neboj se, to se naučíš. Někdy je tohle lepčí než ta malá plechovka." " Tak o tom bych pochybovala." " Nepochybuj. Víš ty kolik lidí se toulá jenom s mapou nebo jenom s kompasem?" " Tak to musí být hodně divní." " To bych měl brát jako urážku. Zkus to znova, ale tentokrát si ten kompas obrať." Neochotně ho poslechla. Díval se jí přes rameno.Tentokrát určila směr správně. K cíly zbývaly ještě dva dny cesty. Znovu vyšli. Drželi se více na sever než na západ. Procházeli nocí a prach s pískem jim skřípali pod nohama. Ráno seděli pod maskovací celtou a jedli. " Lehni si, vezmu první hlídku," Přežvykoval kousek sušeného hovězího. Na cestu nebylo lepší potraviny. Zabrala málo místa a dodala dostatek energie v malém množství. " Pověz mi něco Manxi," zadívala se na něho zpod celty. " Podle toho, co to bude?" " Zajímá mě, proč jsi takový tajnůstkář když přijde řeč na tebe?" " Není to zajímavé. Dlouho jsem se toulal, a to dělám i teď, toulám se. Je v tom něco uklidňujícího." " Ani bych neřekla." " A co se ti na tomhle nelíbí. Nikdo tě nehoní, máš svůj čas, jdeš kam chceš, kdy chceš a kudy chceš. Jíš kdy chceš a co chceš." " Mně vadí to nepohodlí." " Neboj, to se spraví." " O tom pochybuju." " Nepochybuj. Výš ty, proč jsi vlastně se mnou?" " Protože jsem nejlepší." " Samolibá." " Tak proč?" " Mám z tebe udělat to, co jsem já. Stín ve stínech, smrtící nástroj." " Hele, to už jsem." " To těžko. Střílet umíš, ale né dost dobře. Proto jsi tady. Chci si tě vyzkoušet tu venku. U Rangers jsem jediný svého druhu." " To se mi doneslo. Ale vynímečný nejsi. Tomu nevěř." " Samolibá." " Hele, nech toho." " Za dva dny se uvidí. Teď jdi spát, vzbudím tě, až bude čas." Zabalila se do deky a za chvíli bylo slyšet tiché oddychování. Manx se díval na portrét cíle. Byl to otrokářský boss. Po jeho tajné akci se stalo to, co předvídali. Otrokáři se rozpadli. Nedokázali se dohodnout kdo bude šéfovat. Teklo mnoho krve. Pouštěli si žilou a nakonec se rozprchli a zabíjejí se navzájem kvůli obchodům, kořisti a tak vůbec. Nikdo nad nima neplakal. Hodně lidí potěšilo, že si navzájem podřezávají krky. Rangeři měli dost času na oddech. Ten portrét, na který se díval, byla nějaké špička místní organizace. Poměrně mocný muž. Hrozilo, že by mohl vyrůst. Bylo potřeba ho odstranit. Z nabídnutých rekrutů si vybral právě Miru.Nebyla to, podle něho, špatná volba. Ona si zvykne. Bude důležitá pro tajnou práci. Ona si to ještě neuvědomuje, ale ikdyž se nebude moct pyšnit svými úspěchy, to vědomí, že je potřebná a důležitá, ji bude pohánět. Je s ní venku teprve pár týdnů. Dával jí tak půl roku, a pak už to půjde samo. Probudil ji tři hodiny po poledni a nechal ji studovat mapu a cíl. Neměli moc informací o tom, jak to tam vypadá, ale to se vyřeší až na místě. Se soumrakem se sám od sebe probudil a vyrazili. Mira se tvářila uraženě. Ale poslouchala a přikyvovala všemu. Manx věděl, že to nepůjde hned. O dva dny později se krčili ve strouze a obhlíželi otrokářský tábor. Manx jí vysvětloval jak zůstat neviděn, jak se maskovat, jak zabránit odleskům slunce od pušky a dalekohledu, na co se při pozorování zaměřovat, co hledat a na co dávat pozor. Mira poslouchala. Tábor tvořilo pár chatrčí, jeden zděný dům a ohrady s kůly, u kterých byli otroci připoutáni, přístřešky proti slunci, kde se jich většina krčila. Okolo ohrad chodili strážní s tyčemi a obušky. Na zesláblé otroky to bohatě stačilo. Večer se pohnuli a přemístili se na severovýchod. Pozorování pokračovalo další dva dny, než zjistili, že jejich cíl je v táboře. Celé dva dny nevyšel z domu.Mira si připravovala pušku. Z deky vyráběla kryty a návleky, sledovala návyky cíle. Manx se rozhlížel a studoval strážné, trasy obchůzek, střídání a slabé místa. Ona je zatím nezkušená, takže bude muset střílet na méně jak sedmset metrů. Budou muset rychle zmizet, protože půlkilometr je malá vzdálenost na ústup s bandou hrdložezů v zádech. …..Juli je po smrti. Když se vrátil do tábora, byla na hlídce. Z té skupiny se nikdo nevrátil. Khanton byl o něco tišší než je jeho zvykem. Rangeři měli pohotovost. Došlo k přepadům, ale nic vážného. Až do večera. Juliina skupina se nevracela podle plánu a ráno byl vyslán pátrací oddíl. Manx vyrazil na vlastní pěst a našel je. To, co z nich zbylo. Vystřelil světlici, posbíral psí známky a vztek si vybíjel při kopání hrobů. Pátrací skupina dorazila večer. Podle toho, co našel kolem, si na ně velká skupina nějaké verbeže počíhala. Neměli šanci. Pár těch zmetků zabili postříleli, ale moc jim to nepomohlo. Většinou se střílelo samopaly. Nic těžšího. Poslal po pátračích vzkaz, že po nich půjde. Dali mu nějaké zásoby, bez kterých se mohli obejít na zpáteční cestě, a nechali ho jít. Dostihl je, střílel jednoho po druhém, kroužil kolem nich jako vlk okolo kořisti, která ještě může kopat. Poslední z té skupiny nakonec zešílel. Když se po dvou měsících vrátil na základnu, nikdo se ho na nic neptal. Ten pohled řekl všechno. Zavřel se ve svém pokoji a týden nevyšel ven. Osmý den po návratu ho našel Lens venku na střelnici. Zrovna dobíjel zásobníky. " Juli je mi líto Manxi. Byla skvělý Ranger," " Jo, to byla Lensi, byla. Ti bastardi jim nedali šanci. Byl to masakr. Nikdo si za to nemůže dávat vinu." " Je mi jasné jak skončili ti ostatní. Ne, neříkej nic. Schvaluju ti to." " Stejně víš, že by mě tvůj zákaz nezastavil. Chci volno." " To není problém, stejně ti dlužím hodně velkou laskavost, když nechceš to povýšení. Vyraž třeba zítra a až se vrátíš, tak se vrátíš. Teď by měl být pokoj." Manx pokývl a večer už rázoval pustinou….. " Takže, tady je podle mě nejslabší místo v obraně," ukazoval Manx klacíkem na nákres v prachu. " Vypadá to tak. Cíl je docela pravidelný, jestli se to tak dá říct. Každý den sám obchází ohrady a kontroluje otroky. Fakt je nemůžeme dostat ven?" " Holka, tak to nevím. Dáme tomu ještě pár dní." " Říkáš ty někdy "nikdy" ? " " Nikdy neříkej nikdy. Když chceš, cestičku si najdeš." " Zase nějaké tulácké moudro?" " Kdepak, jenom zkušenost se životem tady venku." O tři dny později přijeli kupci. Asi z Rena. Brali hlavně dívky a slušně vypadající ženy. Manx přehlížel scénu výběru s odstupem. Po očku koukal na šklebící se Miru. Kupci byli opravdu vybíraví. Probrali se všemi ženami v táboře. Manxovi neunikly poněkud lítostivé pohledy některých hlídačů, kteří si rádi půjčovali některé "zboží" na noc. Cíl se usmíval opravdu zeširoka. Z otroky zacházel slušně, ale nijak vlídně. V očích mu svítili peníze. " Co říkáš, zvládli by jsme to teď?" zašeptal Manx aniž by se otočil. " Ani nevíš, jak bych ráda." " Tak se nadechni a uklidni. Podívej se víc doleva k domu Cíle." " A co tam?" " Čtyři židle, chlast, asi pohoštění na oslavu. Čtyři cíle. Ti dva nákupčí jsou z Rena, od Wrightovců, příležitostné cíle." " Byli mi povědomí." " Měla bys studovat možné cíle líp." " Jo, jasně." " Přesuneme se víc vlevo támhle k tomu hrbu." Odplížili se a zaujali novou pozici. Měli čisté pole. Kupci viditelně spokojení a Cíl s dalším mužem seděli ve stínu neumělého baldachýnu a popíjeli zlatavou tekutinu. Nad nimi stála mladá dívka a dolívala jim. Bavili se a hlasitě se smáli svým vtipům. Dvě hlavně vykukovaly z prachu a sledovaly dění. Strážní pochodovali okolo ohrad. Bylo jich méně. Ostatní oslavovali dobrý obchod spolu s šéfem. Manxe svrběl ukazovák. Jako vždycky před střelbou. Mira byla ztuhlá jako kus betonu. Sledovali dění a čekali až zdánlivě chaotické okruhy okolo ohrad odvedou strážné co nejdál. " Beru si ty dva kupce, ty máš na starosti Cíl a toho druhého," zašeptal Manx. Spíše vycítil než zahlédl přikývnutí. " Miř na hlavu, dej si na čas. Až budeš připravená tak to spustíme." Další němé přikývnutí. Leželi tam nehybně asi ještě tři minuty. Bylo vražedné vedro a i strážní zpomalili ve svém kroužení. " Můžeme" zašeptala Mira. Stiskla spoušť a hlava hlavního cíle poskočila a obarvila stěnu. V tu samou chvíli další gejzír vymaloval další kus stěny. Zbývající kupec se zděšeně otočil po okolí, ale jeho výkřik se neozval, protože mu kulka provrtala krk. Dva gejzíry v sestupné tendenci vypumpovávaly zbytky jeho krve. Čtvrtý stolovník valil oči a výkřik mu zamrzl v krku. Navíc byl tak opilý, že si neuvědomil co se děje až do chvíle, kdy mu čtvrtý projektil narazil do hlavy. Dívka, která byla v centru toho všeho stála jako betonový sloupek, než jí došlo, co se stalo. Bezhlavě se rozběhla přímo za nosem. Když vyběhla na hrb, za kterým leželi, podrazil jí Manx nohy a zacpal jí ústa. Ztuhla a vytřeštěnýma očima se na něho dívala. Byla obalená prachem a zasychající mozkovou kůrou. " Ticho," zašeptal Manx. "Jsme od Rangers." Dívka se uvolnila. " Jak to vypadá Miro?" " Klid, teda zatím. Co teď?" " Zahrajeme si na hrdiny. Sleduj stráže." Přikývla. " A ty mladá dámo," obrátil se na onu obalenou dívku, " ty tu zůstaneš a ani nemukneš jasné?" Přikývla s tázavým pohledem. " Nepros, pokusíme se odtamtud dostat všechny, když to půjde." Pohled se jí rozzářil. " Mira tě zavolá. Budeš se držet u země a hlavně potichu." Další přikývnutí. Mira zasykla. Manx zaklekl a zamířil jejím směrem. Strážní se pomalu vraceli. " Vem si ty blíž, nejdřív ty vzadu, jí si podám ty vzadu." Němé přikývnutí. Sedm zasyknutí odeslalo k zemi všechny potenciálně nebezpečné lidi. " Kryj mě" ozval se Manx a v pokleku vyrazil k táboru. Ve vzduchu bylo cítit alkohol, a blábolení zpitých otrokářů. Pravici mu zatížila jeho stará známá pistole, doplněná o tlumič. Koupil ho za velké peníze od Bratrstva oceli. Protáhl se mezi dvěma stany. Nakoukl dovnitř a pět syknutí ušetřilo pěti maníkům problémy z ranní kocovinou. Ve vedlejším stanu jich bylo deset. Zamával na Miru. Za chvilku už stáli u domku a sledovali ostatní stany. V nehybném vzduchu se ozývalo chrápání zbytku zpitého osazenstva. " Klíče hodil na stůl u sebe," špitla dívka a kryla se za Mirou. " Bude z tebe osvoboditelka děvče," usmál se na ni Manx a vplul do domku. Byl zařízený docela luxusně. Kožešiny na stěnách, pohodlně vypadající postel, dobře udržované pušky. Klíče byly tam, kde řekla dívka. Sebral je a vyšel ven. Pak následovalo pobíhání mezi ohradami, uklidňování rozrušených lidí a odemykání řetězů a odesílání lidí jedním směrem. Celkem osmašedesát lidí. Všichni byli jakž takž schopní odejít po svých. Manx je pobízel aby šli co možná nejtišeji. Bylo pravé poledne a horko působilo jako kladivo, a zbytek otrokářů spal jako mimina. Mira nervózně sledovala zbývající stany. Ona dívka, Sherva, pobíhala mezi lidmi a odemykala okovy a dveře. Celá skupina se sešla pár kilometrů od tábora. Bývalí otroci děkovali, jiní prostě brečeli, asi štěstím, kdo by se taky těšil na život naplněný těžkou dřinou a pramalými vyhlídkami na klidné stáří. Ti v lepším stavu posbírala mrtvolám zbraně a vyplenila stany po cestě. Manx je nasměroval na nejbližší města. Divoši se rozutekli zpátky do svých vesnic. Skupina se rozešla až na Shervu. " Tak běž, na co čekáš. Určitě tam máš rodinu," pobízela jí Mira. Poněkud se jí třásly ruce. Dnešního vzrušení na ni bylo trochu moc. " Ne nemám. Tatínka s maminkou zabili oni a mě unesli." " Ale mi tě s sebou vzít nemůžeme." " Tak půjdu za váma. Chci zabíjet otrokáře." " Heh, děvče, na to jsi ještě moc mladá. A my navíc nejdeme zpátky do města," odrazoval ji Manx. Nějak se mu nechtělo tahat za sebou děcko. " Mně to ale nevadí, stejně za váma půjdu," uraženě si vedla svou. Mira rezignovaně vzdychla. Tak šli směrem k Junktownu. Šli do půlnoci. Většinu cesty po setmění se Sherva nesla. Manxovi to nějak připomnělo jeho dětství. Usnul a probudil se ráno někde jinde, kde to neznal. Dostal takový nápad, ale zatím mlčel. Junktown se moc nezměnil. Od té doby, co starý Darkwater vyhnal Gizma a kasíno spadlo, usadilo se tu pár rolníků. Nový starosta, Boreham, to tu vede v klidu. Takže je to takové maloměsto. Posádka Rangers tu byla jenom aby se neřeklo, celkem asi sedm lidí. Manx poslal zprávu o akci a vzpomínal si na poučky starého Yatese. Během cesty sem přemýšlel. Mira je vynikající střelec. Je sice pomalejší, ale to se spraví tréningem. I na pustiny si zvykne, ale pořád to bude holka z města. Naučí ji všechno co umí a provede s ní několik akcí, bude na ni tvrdý aby byla aspoň stejně dobrá jako on. Ale nikdy nebude srostlá s pustinou. Bude se umět schovat, bude umět mizet a unikat, bude chodit neviděna a neslyšena, ale bude pořád městská holka. Sherna je zatím nepopsaný list. Díval se na ni asi tak, jako kdysi Yates na něj. Nechá ji rok dva u něho v Hubu, než skončí s Mirou. Yates ji naučí všechno co bude pro začátek potřebovat. Teda pokud bude staroch souhlasit. Poslal mu po karavaně vzkaz, aby ho na to připravil. Pozítří odsud jedou honáci s brahminana. Mira byla hlasitě proti. Nelíbilo se jí, že se bude muset starat o děcko. Nevěřila totiž, že by Manx byl schopný zastat tu práci. Byla přesvědčena, že v tomhle jsou ženy ty pravé. Postavila si ale hlavu, že mu s ničím nepomůže. Chtěla si užít trochu té zábavy. Manx jí ale vrazil do ruky kompas s mapou, aby udávala směr. To se pro změnu usmíval Manx. Ráno toho dne, kdy chtěli se soumrakem vyrazit se posadil s Shernou před branou města. Ten nezaměnitelný starý ocelový kontejner tam pořád byl, a starosta si na něm zakládal. " Takže poslouchej Sherni. Povím ti něco hodně důležitého a ty se musíš rozhodnout. A buď si jistá, že si tuhle chvíli poneseš s sebou celý zbytek života." " Dobře, tak povídej," obdařila ho úsměvem, který vypovídal o tom, že bude opravdu poslouchat. Asi v těch ohradách dospěla. " Odsud půjdeme do Hubu, tam bydlí jeden můj starý kamarád a u toho tě nechám," gestem zarazil protestující odpověď a mluvil dál. " On tě začne učit o životě venku mimo města, v pustině. Teď se mnou nebo s Mirou nemůžeš zůstat. Mám s ní spoustu práce. I ona se musí hodně naučit. Ten kamarád, u kterého rok dva zůstaneš, se o mně staral a učil mně všemu, co umím a vím o pustinách. Naučil mně střílet, schovávat se a hlavně, naučil mně jak žít venku mimo města. To bude učit i tebe. Celou tu dobu, co budeš u něho, se budeš rozhodovat a rozmýšlet, jestli se mnou budeš dál pokračovat. Bude to těžké, tomu věř. Odteď už nejsi malá holka. Musíš se umět postarat sama o sebe kdykoliv a kdekoliv. Nikdo ti tam venku nepomůže, spíš naopak." Mluvil ještě dlouho. Předal jí základní Yatesovi poučky. Ona poslouchala. Viděl na jejím místě sebe. Taky se chtěl mstít za rodiče, které mu zastřelili před očima a nebýt Yatese, nebyl by tu. To ji přejde. Musí si uvědomit cenu života, nejen svého. Svého prvního mrtvého si bude pamatovat do smrti. Se soumrakem vyrazili všichni tři. Mira zápasila s navigací a Sherna se začala chovat jako dospělá. Předčasně dospělá. Procházeli jihozápadním směrem. Kopci s množstvím úkrytů. Ukazoval všechno nejen Miře. Mira se dívala závistivě na to, jak mu to s tou malou jde. Jí to s kompasem pořád nešlo. Za čtrnáct dní dorazili do Hubu. Karavana, se kterou posílal Manx vzkaz se chystala k odjezdu a Yates rázoval okolo ohrad. Měl službu. " Zdravíčko starouši," zavolal na něho Manx a s Shernou přiběhli k němu. " Nazdárek, koukám, že sis pořídil rodinu co?" " Nedělej si srandu, to je ten andílek, kterého ti tu nechám." " No psal jsi, že mi tu někoho necháš, ale tohle jsem netušil. To tě ta stará omrzela?" " Ale houby Yatesi, ta potřebuje ještě hodně času a stejně nebude nikdy jako my dva." " Holka z města co?" Oba se hlasitě zasmáli. Yates chytil Shernu a posadil ji na ohradu. Brahminy se zvědavě koukly, ale nic k jídlu neviděly, tak se popásaly na zbytcích seschlé trávy. " Tak ďouče, jak ti říkaj?" spustil Yates na sedídí holčičku. " Já jsem Sherna, a ty?" " Já jsem Yates, ale stačí, když mi budeš říkat strejdo." " Tak jo strejdo." " Fajn, a kde máš rodiče?" "Otrokáři je pobyli." " A ty jim to chceš oplatit viď?" " Jo chci," kývala rezolutně hlavou. " Vidím Manxi, že se historie opakuje co?" " Tak trochu starouši. Cítím nějaký dluh k pustinám nebo něco. Navíc mi připomíná mně jako dítě." " A že s tebou bylo práce." Postavil Shernu na nohy a nechal ji jít po ohradě. Sherna šla, jakoby se nechumelilo. Rovnováhu držela jakoby nic. Yates pokyvoval hlavou. " Je dobrá, vybrals ji dobře." " Ona si starouši vybrala mně. Chce se pomstít jako já, a je mladší než jsem byl já." " Dám ti na ni pozor," " Počítám že víc než rok a půl mi to s Mirou trvat nebude. Ona se nechce změnit, ale ví, že jinak to nepůjde. Bude se k tomu nutit, a to není dobré." " Jak je něco z musu, tak to stojí za brahminí pšouk." " Bude dobrá, ale nikdy nesplyne." " A jaká je jako střelec?" " To nejlepší, co mohli Rangers dát." " Tak to je nic moc, s tou flintou by se trefil i slepec." " Tak to máš pravdu, ostatně, máš ještě naše staré pušky?" " Jako v bavlnce." " Co si takhle zajít zastřílet?" " Jako zastara, tak to si nechám líbit. Zejtra mám voraz." " Já si ho dám taky. Máš volné místo na noc?" " Pro tebe dicky." Večer seděli s Shernou u stolu v domku a Yates vytahoval zpod postele dlouhou krabici. Manx ji poznával a Shern měla oči navrch hlavy. Obě pušky byly připravené k použití, zásobníky byly plné. Yates si vytáhl svoji starou dámu, a Manx potěžkal svoji pušku. Byla mu známá. Kouknul skrze puškohled. Starý kříž se opřel o obzor. Podal pušku sedící Sherně. " Tak tohle je moje první puška, kterou jsem dostal. Jednou, až přijde ten správný čas, bude tvoje." " Ale já chci tu co máš teď." " Děvče, ani nevíš jak dlouho jsem šetřil peníze abych si ji mohl koupit. Je hodně vzácná." " Ale stejně ji chci." Yates se zakuckal smíchy. " Ďouče, nejdřív musíš umět dobře střílet abys mohla střílet tou starou. TO tě všechno naučíme, viď Manxi." " A všechno v pravý čas. Na pušku jsi zatím moc mladá." " Ach jo," " Teď šupej spát, zítra se půjdeme projít." Ráno si skočil Manx na posádku a nechal tam u Miry svoji pušku. Ta byla pro změnu ráda, že může o den déle odpočívat v pohodlí města. S Yatesem vyšli na jih. Je to tam samá rovina. Yates nesl v batohu spoustu plechovek, aby měli do čeho střílet. Nechtělo je jim obtěžovat Frogga, navíc on nemá dost velkou střelnici. Nechali Shernu sedět u pušek a rozestavovali plechovky ve vzdálenosti od pěti set do devíti stovek metrů. Náhodně a se smíchem. Pak dali Sherně dalekohled a nechali ji ať vybírá plechovky na které se bude střílet. Zabili tak většinu dne. Shern se bavila a Yates s Manxem se nasmáli jak jim to šlo. " Koukám starouši, ty jsi vůbec nestačil začít rezivět." " To víš, oči už mi sice neslouží tak jako za mlada, ale pořád bych ještě dokázal postrašit bandičku rajdrů." " I dvě, I dvě starouši." " Ani ty jsi nezapomněl jak se zastara střílelo." " Tohle se nezapomíná." Večer, když ukládali pušky zpátky na místo, a Sherna už spala, povídali si o životě. Beefer byl na procházce okolo ohrad. Mu se malá líbila. Kromě nich dvou už tam nebydlel nikdo. Za tu dobu se všichni odstěhovali nebo byli zabiti při nájezdech na karavany. Život se s nikým nemazlí. " Notak Miro, kudy teď?" ptal se Manx uprostřed noci, když šli kopci východně od Necropolis. Bylo ticho a tma. Mira ještě pořád zápolila s kompasem, ale už se lepšila. Docela se s pustinou sžila. Ale pořád to byla městská holka. Prošli několika přestřelkami a třemi úkoly. Otrokáři se teď drželi zpátky. Hodně se jich přestěhovalo někam k východnímu pobřeží a přiváděli odtud malé houfy lidí. Většinou ale zůstávali tam. Rangers předsunuli nějaké základny, ale nebylo jich dost aby pokryli průzkumem větší území. Teď dělali problémy nájezdníci, ale ti byli sami o sobě popudliví a tak se bili mezi sebou. Bylo jich ale dost na to, aby dokázali být otravní. Od té doby, co Vault city v poslední křeči vybilo Bishopovy poskoky, nebyla v pustině žádná lépe organizovaná banda. " Všiml sis vůbec toho světla z leva?" " Vím o něm. Kouknem se kdo to tam signalizuje?" " Nejsem proti, už je čas na pauzu." Prošli okolo balvanů a přiblížili se na dohled plápolajícího ohníčku. Puškohledy se zakoukaly na pět postav sedících okolo ohně. Podle všeho pár cestovatelů. V těchhle končinách docela všední pohled. Hodně lidí se stěhovala na východ. Proslýchalo se, že je tam spousta bohatství. Nikdo se ale nevrátil, aby o tom poreferoval, tak se mělo za to, že se tam má tak dobře že se ani nechce vracet. Manx si myslel spíš, že je tam někdo pozabíjel nebo zotročil. " Přidáme se?" zeptala se Mira. " Proč? Nemusí se vědět, kudy jsme šli." " Škarohlíde." " Dej pokoj. To že tuhle pochůzku vedeš ty, neznamená, že si ze mě budeš dělat srandu." " Já vím, já vím, nenechat se vidět." Odplížili se zpátky a vyrazili dál, směrem na jih. Byli na pochůzce okolo Rena, aby okoukli místní zločin. Narazili na několik gangů, které se mlely mezi sebou. Bylo pěkné sledovat, jak se práce dělá sama. V Renu už zbyli jenom Bishopové a Wrightovci. Salvatoři byli vybiti při potyčkách po pádu Enklávy a Mordinové, no asi rok po tom, co se Miron, jejich drogový guru, přejel Jetem. Nikdo už nevěděl jaký že je ten správný výrobní postup, tak jim vyschl přítok peněz, na který se specializovali a nakonec se rozpadli a zanikli. Bez drog neměli moc a bez moci a peněz jako by nebyli. Nějaké jejich zbytky pořád vedou to jejich kasíno, ale jsou pěkně potichu a platí výpalné. Čím výš jsou…. A kam dál? Do NCR, kam jinam. Bylo na čase převzít nové rozkazy. Manx se moc netěšil. Městům moc neholdoval, a navíc už ho tam nic netáhlo. Nějaké čtyři dny od Golgoty, bylo to někdy dopoledne, uviděl Manx malou karavanu. Při bližším pohledu to byl průvod lidí. Vzbudil Miru. Ta se otráveně podívala skrze čočky dalekohledu. " Otrokáři. A odkudpak asi jsou?" " Nevím, neznám je. Asi nějaká nová skupina nebo příležitostní obchodníci." " A co s nima?" " Ty jsi tu šéf." " Podívej se na to, ti už daleko nepůjdou. Otroci se sotva vlečou." " Co bys teda řekla na dobrý skutek?" " Necháme je utábořit." Mira opět zalehla a Manx sledoval skupinku. Nevypadali jako obvyklá otrokářská karavana. Odpoledne už věděli, že jejich cíl táboří asi tři kilometry západně. Večer se ochladilo a otroci se choulili jeden k druhému. Ještě že nefoukal vítr. Manx s Mirou přišli po jejich stopách. Jedna hlaveň vykoukla zpoza strouhy, kterou vymlel dávný déšť. Manx se přesunul doleva, aby viděl do stanu, který si postavili otrokáři. Dohromady jich bylo pět. Dva hlídali trosky lidí. Asi šli hodně dlouho, protože všichni jevili známky hodně velké únavy. Jeden mžoural do ohně. Zbytek chrápal uvnitř stanu. Manx koukal skrze puškohled. Mira se koukala na něj. Naznačil jí který cíl má zasáhnout a co potom. Kývla hlavní že rozumí. Dvě těla padly na zem. Otroky to poděsilo, ale byli raději zticha. Co měli dělat. Manx se opatrně zvedl a hodil si pušku na záda a s berretou vyrazil ke stanu. Postřílet spící otrokáře, kteří nic netuší je hračka. Osvobodili otroky a šli dál. Noc jako každá jiná. Uplynul rok od poslední návštěvy Hubu. Za celou tu Manx neměl moc času se zastavit na kus řeči. Mira se lepšila tím víc, čím méně bylo možností se zdržet ve městě. Stmívalo se a oba vyrazili na cestu. Ráno Chtěl být Manx v Hubu. Docela se těšil na Yatese a na Shern. Poslední dobou se dostali otrokáři do útlumu. Málokdy narazili na karavanu s otroky, tím méně na tábory. Jedno zlo je ale nahrazováno druhým, to je stará pravda. Z východu sem začaly přicházet slušně vyzbrojené a dobře organizované gangy nájezdníků. Rangers byli nuceni změnit taktiku a přeorientovat se na nové nebezpečí. To si žádalo nový průzkum situace a tam měl Manx s Mirou práce více než dost. Rangers se rozrostli na rovnou tisícovku mužstva, plus průzkum, zpravodajci, velení a ostatní personál. Zhruba dva a půl tisíce lidí. To je dost na pětapadesát základen, které byly rozeseté po celém území, kde působila NCR se svou radou. Manx strávil většinu z těch mála chvilek volna, které si ukradl po zvláště dlouhých akcích, tím, že učil vznikající průzkumné týmy jak nejlépe splynout s okolím, na co si dávat pozor, hlavní chyby, které můžou udělat nevědomky, mluvil o většině věcí, které se naučil on sám. Naučené vědomosti ale nejsou to samé, co roky života venku. Jeden večer seděl v kanceláři s velitelem Chantrem. Chanter se ho ptal na to, jak by měl vést výcvik, jak vybírat ty správné lidi, prostě chtěl toho vědět hodně. " Albe, podívej se, musíš si uvědomit, že z nich to, co jsem já, nikdy neuděláš. Já se od děcka toulal a učil se splynout. Mám to v krvi. Čím tvrdší ale bude výcvik, tím lepších výsledků budou dosahovat. Udělej z toho elitní jednotky. Jí ti nepomůžu. Až uznám, že je Mira schopná operovat sama, tak odcházím od Rangers a půjdu svou cestou. Trápím se s Mirou přes čtyři roky, na konci tohohle roku uvidím. Za dalších šest sedm roků, až si vypracuje svůj styl, pak bude možná schopna cvičit někoho dalšího, ale platí tu pravidlo, čím mladší člověk, tím lepší bude. Dám ti radu. Do jednotky ber takové, kteří nejsou moc usedlí, i kdyby byli kdovíjak dobří. Je to na škodu. …." Mluvili spolu většinu noci. Chanter si dělal poznámky, a ptal se na některé detaily, byla to nová jednotka a nikdo neměl s tímhle oborem moc zkušeností. " Hele Manxi, slib mi něco." " Co to bude?" " Až se budeš cítit moc starý na toulání, přijď zpátky jako instruktor." " Tak to ti neslíbím. Sám nevím, co bude za rok, dva, třeba mě někdo zastřelí, třeba zemřu jinak, to nemůžu vědět, ale když k tomu dojde, vezmu tě za slovo." " To si zapamatuju." Rozešli se ve dvě hodiny ráno. Manx ani nešel spát. Vzbudil Miru a odešli. Po roce zase viděl Hub a to mu vykouzlilo úsměv na rtech. Už bylo pár hodin světlo. Yatese našli na pochůzce okolo ohrad. Shern nebylo vidět. Manxovi chvilku trvalo, než ji našel. Podal Yatesovi pušku, a potichu se připlížil od boku k holčičce a posadil se asi dva metry od ní. " Pěkně jsi vyrostla co jsme se neviděli," prolomil bučení brahmin okolo nich. Shern se lekla, odskočila jako pružina. " Tys mě ale vylekal, jak jsi to udělal?" " Tady to není nic těžkého. Venku je to těžší. Brahminy dělají velký hluk." " To dělají, jsem ráda, že jsi tady. Jak jsi se měl?" " Celkem dobře, pojď, půjdeme k ostatním." Mira byla zaskočená, jak Sherna porostla, ale v tomhle věku je to prý normální. Povídaly si spolu a Manx vykládal Yatesovi o věcech, které se dějou venku. Takhle došli až do domku. Mira šla podat hlášení na základnu. " Tak jak si moje holčička vede?" zeptal se rovnou Manx. Yates se vyloudal ven a nesl otevřené piva. " Strejda Yates mě jenom a jenom chválí, viď strejdo" " Jo jo, je to malá šikulka. A venku se jí líbí víc než tady ve městě. Když nemám obchůzky, tak jsme venku." " Už několikrát jsme byli venku i přes noc." Pochlubila se Sherna " To rád slyším. Už to nebude dlouho trvat, a půjdeme spolu na hodně dlouhou cestu." " A jak dlouhou?" " Hodně dlouhou, dokud nebudeš dospělá, možná i delší." Shern zalapala po dechu, byla překvapená. Tak dlouho ještě venku nebyla. " Tak už je Mira dostatečně dobrá?" usrkl Yates ze svého piva. " Počítám ještě tak půlrok, možná míň." " Tak dlouho?" vydechla Shern. " Neboj se, dočkáš se." Uklidňoval ji Manx. Klábosili ještě dlouho. Sherna kolem poskakovala a schovávala se, všemožně se předváděla. Nakonec po večeři zívnula a natáhla se na svou postel. Za chvilku klidně oddechovala. " Neláká tě to ven starouši?" " Už ani ne, nějak jsem začal pohodlnět. Navíc, chybělo by mi to tu a Beefer by to nepřežil." " Jak se vůbec daří jemu?" " Je teď někde pryč, někde u rodiny, nebo tak něco." " On a rodina? To mi k němu nesedí." " Vyhlídla si ho jedna vdova po hlídači karavan, má dvě děcka a Beefer nijak neprotestoval." " Taky by sis měl takovou najít." " Ale dej pokoj, co já s ženskou." Oba se zasmáli. Nakonec šli spát. Ráno vyrazil Manx na základnu za Mirou. "Tak to nakonec myslíš vážně?" " Jinak bych ti o tom neříkal." Zaútočila na něho hned po tom, co dosedl na židli. " To mi nedělej, zvykla jsem si na tebe." " Ale dej pokoj, ono bylo pěkné sledovat, jak jsi se měnila z městské holky na slušného střelce z pustin." " A stejně, co budu dělat sama. Jsme tým." " Miro, zatím jsi našla pustinu okolo sebe, na téhle cestě je třeba průvodce, to jsem já." " Fajn, ale co bude teď?" " Teď musíš najít sebe v pustinách, a tím nemyslím mapu. Potřebuješ se sžít s okolím, vytvořit si svůj styl. Na tohle musíš být sama." " To je šílený, to nezvládnu." " Ale zvládneš, a mnohem víc, stačí jenom chtít. Nebudeš vědět, dokud to nezkusíš. Navíc už tě nebude nikdo sekýrovat." " Jediná výhoda." " Hele, povím ti jednu věc. Co víš o rozpadu otrokářského guildu." " No, asi zemřel nějaký vůdce, který je držel pohromadě a oni se pak už neshodli o nástupce a začali se řezat mezi sebou." " Oficiální domněnky co?" " Tak se to píše v archivech." " A pamatuješ si ještě ten velký opuštěný tábor, který jsem t z dálky ukazoval, asi tak před rokem, možná víc, tam na jihu." " Jo tahle, co asi byla otrokářská." " Přesně tak." " A co to má společného s guildem?" " Těch hlav bylo pět a příčina rozpadu guildu jsem já." " A to si myslíš, že ti budu věřit?" " Nemusíš, je to tajné, ví o tom všehovšudy pět lidí plus prezident NCR Ty jsi ta pátá osoba, pokud tomu chceš věřit." " Zkus mě přesvědčit." Vyprávěl dlouho. Mira nejdřív nevěřila, pak začala váhat. Neznala ho tak dobře, takže by to mohl být on. Musela slíbit, že to dál neřekne. I po tak dlouhé době by to mohlo mít následky, hodně nebezpečné následky. V poledne si sbalili a večer vyrazili. O dva a půl měsíce později dorazili do NCR, na velitelství. " Tak opravdu jsi skončil?" šeptala Mira polohlasem. Snažila se zakrýt slzy, ale Manx věděl, že to myslí upřímně. " Tak jak jsem řekl. Smlouvu, kterou jsem podepsal před dlouhou dobou jsem dodržel třikrát a něco navíc. Nic mě tu nedrží a navíc, cítím, že už je čas začít splácet svůj dluh pustinám." " Jaký dluh?" " To ti povím u oběda, teď se skočím rozloučit s ostatními, a pokud se nestane něco hodně zlého, tak se nevidíme naposledy." Usmál se a odešel. S Lensem si potřásli rukama a popřáli si hodně štěstí do budoucna. Nakonec navštívil Verenu, už přes dva roky fungovala pouze jako poradce. Její slova ale měly jistou váhu a nový vrchní velitel věděl, že rady od zkušeného předchůdce jsou více než zlato. Verena byla zklamaná, že končí, ale nerozmlouvala mu to. Její nástupce se snažil hodně, ale s Manxem nepohnul. Možná se jednoho dne vrátí jako instruktor pro průzkumný oddíl. U oběda seděli sami. Většina mužstva byla venku nebo ve službách. Mira upíjela čaj a upírala na Manxe tázavé oči. "Tak jo, už začnu." " Nemusíš když nechceš." " Ale tohle můžu, a je to dobré i pro tebe. Všichni si musí uvědomit, co světu dlužíme, když jsme ho dokázali takhle zničit a pořád ještě neumíme spolu vyjít v klidu a pohodě. Víš, říkám tomu dluh pustinám, ale je to spíš dluh vůči Yatesovi. Mám vlastně se Shernou stejnou minulost. Moje rodiče s karavanou napadli otrokáři a Yates mě z toho dostal. Rodiče to nepřežili, a tak se mě ujal. A myslím si, že když to samé udělám pro Shernu, splatím mu tak svůj dluh. Navíc, když se nakonec Sherna přidá k Rangers, bude tu stejně dobrý, možná lepší vlk samotář než jsem já. Co bude potom dělat ona, to už bude jenom na ní." " Tohle si zapamatuju až budu cvičit svého nástupce." " Pak se setkáme a možná si budeme bližší, než jsme teď." " Tak už jdi, nesnáším loučení." Vstanul, na rozloučenou ji políbil a vydal se do Khantonu. Lens se vracel, tak ho vzal s sebou. U dozorčího si vyzvedl svůj klíč a odemkl svůj pokoj, ve kterém moc času netrávil. Byl zaprášený, zatuchlý a nevětraný. Otevřel okno a zpod postele vytáhl starou bednu, kterou měl jako skříň. Otevřel ji, to, co v ní bylo si uložil do batohu. Skříň nikdy nepoužíval, nebylo proč. Nakonec si odepnul odznak a pověsil si ho na krk na řetízek, hned vedle prstenu a psích známek, které mu zbyly po Juli. Zavřel bednu, vrátil ji zpátky na svoje místo, zamknul za sebou, vrátil klíč dozorčímu a odešel. Když byl pár kilometrů za městečkem, tak se otočil a naposledy se podíval na místo, kde byl chvilku šťastný. Pak vyrazil rychlým krokem do pustiny, směrem na jih, a trochu na západ, pořád vpřed až do Hubu. Yates ho uvítal jako kdyby se neviděli sto let. Sherna poskakovala radostí. Manx zůstal pár dní, aby si odpočinul a nakoupil zásoby. Nakonec večer osmého dne řekl Sherně: " pořádně si odpočiň děvče, zítra před východem slunce odcházíme." Yates se díval do šera na dvojici, která se vzdalovala. Tak trochu zavzpomínal. Jakoby viděl sebe samotného před hodně lety očima někoho, kdo se možná díval. Zatlačil slzu a otevřel si s Beefrem pivo. Kola událostí se posunula o zub kupředu a začal nový oběh, který bude zase o něco jiný, než ten minulý. Přesto bude stejný jako všechny předchozí. Život přejde ve smrt a ze smrti se zrodí život, a tak to půjde až do konce.
|
