Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

pauL - Večer před sto lety Tehdy zbývalo kopnout do sebe posledního panáka a rychle zmizet Bar. Kde jinde si myslíte, že by Kellner byl? Prosím? Bordel? Ano, máte pravdu, pokud právě nepopíjel u baru, mohli jste ho najít v hampejzuj, jak obšťastňuje děvky. Ty mu na oplátku vyhověly ve všem, co po nich chtěl. Jeho způsob jednání kdosi nazval dokonalým biznisem. Kellner dal co chtěl a dostal mnohdy víc, než si představoval. Kellner byl modla zdejších puberťáků, když se, po delším popíjení se známýma, šoural za rána ke garáži s červenou lucernou (jedna ze zdejších poboček), která přislibovala postel a do ní pořádně udělanou holku, následovali ho. Přivstali si a pomalu, tichými kroky, aby je nikdo neslyšel, šourali se z domovů a nakonec se schovávali v ranních stínech. Kellner o nich přirozeně věděl a tak si každé ráno hrdě vykračoval k bordelu a kluci ho následovali v šiku, jako letí závoj za kometou. Kellner do sebe vyklopil pálenku jedním tahem a zapotácel se. V tuhle dobu (půl šesté ráno) tu narváno nebylo. Nikdy tu nebylo narváno, ani ráno, ani večer. Večer ale přijdou lidi, něco popijou, popovídaj si, hlavně ale poslouchají desky. Starý vinilový placky, černý jako uhel. A protože má Bunin (výčepní) i na čem tyhle placky přehrát, scházejí se do jeho baru „U hradní zdi“ (přirozeně v okolí žádná hradní zeď nestojí, jde o poetiku nostalgie, kterou se Bunin snaží vzbuzovat v každém koutě svojí hospody) lidi odevšad. Každý první pátek v měsíci Bunin uspořádá vzpomínkovou party, vytáhne tenhle přístroj doprostřed hospody, zapojí ho na generátor, který nechá odnést deset metrů za hospodu, aby nebyl slyšet jeho šramot a se slzou v oku svírá skleničku, pak něco řekne a už se pije ostošest a pouštějí se neuvěřitelný vypalovačky z těch černejch placek. Desky se točí a s nima rotuje celej svět v rytmu bluesovejch skladeb. Hospoda je na nohou, někdo si i zatancuje, ale většinou lidi postávají pod ztlumenýma žárovkama (Buninovo bod dva při budování atmosféry) a do očí se jim derou slzy, stejně jako se jim žal vkrádá do srdce. Pro místní je to dvaapadesát nocí mimo realitu. Pro lidi z pustiny co sem náhodou zabloudí většinou konečná stanice. „Cítíte to?“ zeptal se jednou chlap se zarostlou bradou a hlavou zakloněnou. Pomrkával skrz nedovřená víčka. Kellner nasál vzduch do plic a zavrtěl hlavou. „Ne?“ „Ne.“ řekl Kellner. „Tohle neucítíš nosem, ale celým tělem. Vnímáš ty vibrace?“ No jasně, pošuk, řekl si tehdy Kellner, vstal, dal si dva panáky a trsal s nějakou holkou hodinu a půl. Potom mu to došlo. „Cejtim to.“ řekl a běžel ke stolu se vyplakat. Seděl tam sám, ale to děvče ho sejně uhnalo a vysloužilo si noc na kterou nezapomene, protože tehdy do toho dal Kellner srdce. Ani on tedy nezapomene. Teď se ale nic neděje, celá hospoda je jeden šedej pokoj, prázdná sklenka a doutníček v popelníku. ‚Kluci sou kluci‘ napadlo Kellnera. Díval se na pět spících těl v nejrůznějších pozicích. Například starej Herman spal s hlavou na stole a slintal si na rukáv, který měl hozený pod obličejem. Novák, Zahn a Holý leželi na zemi, každý trochu jinak a nakonec sám pan Bunin usnul kde jinde, než dva panáky před Kellnerem. Teď se tu nic nedělo a Kellner žádnou vibraci necítil, viděl jenom pět opilců. To ráno se před hospodou rozhodl vrátit se dovnitř ještě na dvě rundy. Když dopil, otevřel okna, aby se vyvětralo ještě předtím, než se dá Bunin do úklidu a než se v půl jedenácté bude snažit všechny čtyři štamgasty (Hermana, Nováka, Zahna a Holého) vystrnadit. Kluci už netrpělivě čekali. Stáli za rohem hospody a když se Kelnner vracel zpátky do budovy, museli potlačit nutkání nahlédnout dovnitř, protože se nechtěli sami prozradit. Čekali pod oknem s ušima přitisknutýma na stěně, ale nic, než ticho a tempo vlastního dechu k nim stejně nedolehlo. Potom se okenice nad jejich hlavami otevřela a všichni v tichosti prchly za roh budovy. Po chvíli Kellner přece jen vyšel a nesl se, v celé svojí mohutnosti, napříč ulicí. „Ten má tělo.“ „Svaly.“ „Ženský.“ A šlo se za ním. Kellner si dal tentokrát záležet, aby tricepsy ztvrdly jako žula a bicepsy aby hrály, natahovaly se a smršťovaly. Nesl se jako všemocná socha, která tesařům utekla z podstavce. Představoval si sebe, jako chlapce v patnácti, jak šmíruje svůj vzor, jak se chce dovědět víc o těch… věcech a od koho jiného to zjistit, než od člověka, který má zkušenosti a úspěch? Cítil k těm chlapcům odpovědnost, ale kdyby s nimi jen promluvil, nepochybně by si mezi zdejšími nadělal z rodičů nepřátele. Jediné, co zbývalo, aby byly obě dvě strany spokojené, bylo ultimativní řešení těchto nesnází. Kdyby totiž chlapci věděli, že má v té díře pod šatníkem prsty on, asi by jejich nadšení brzy ochladlo. Kellner šel po cestě a pískal si. ‚Kluci sou kluci‘. A holky sou holky, napadlo ho, když mu Zrzka otevřela. Vlasy jí spadaly až na záda a po ramenech dolů. Mžourala. Pak se usmála. „Ahoj.“ řekla. A vtáhla ho dovnitř. „Dneska si přišel později než jindy.“ řekla potom. Kellner ležel vedle ní, obrovský chlap. „Hmmm.“ přisvědčil. Zrzka (jmenuje se Marie) ho dloubla palcem do žeber. Kellner ale přemýšlel, jak se číslo líbilo chlapcům nebo spíš, jestli byl dobrý. Chtěl se zeptat, ale odpověď znal předem: “Jistě, miláčku. Byl jsi skvělý, miláčku. Vždycky jsi skvělý, miláčku.“ Jenomže miláček jí píchá stejným způsobem už měsíc a čeká, kdy mu Zrzka řekne sama o změnu. Kellner se měl rád, ale o trochu kritiky rozhodné stál. „Miláčku?“ řekla Marie. „Hmmm?“ „Miluješ mě?“ „Hmmm.“ „Jenom a jenom mě?“ zeptala se a hlas se jí třásl. „Hmmm.“ „Já tebe taky. Ale víš, miláčku, budeš muset jít, za chvíli mám práci.“ „Kolik je?“ zeptal se Kellner podrážděně. „Půl devátý.“ „Do devíti tu zůstanu.“ „Dobře miláčku.“ řekla a za stěnou pak zaslechla dusot v prachu. „Slyšels to taky?“ „Co myslíš?“ řekl Kellner a dloubnul jí palcem do žeber. Prvotřídní frajer - to jsem já. Já, jenom já v tomhle městě. Kráčel ulicí, nijak zvlášť okázale nebo namyšleně. Šel totiž do práce a i když chlastal na dluh a spal u děvek, které ho všechny milovali, musel z něčeho žít. Nejlépe z peněz. A peníze nejlépe za práci. Tak ho to naučili doma a proto Kellner nespadnul do většího průšvihu. Páni, on tu jde frajer Kellner na jatka. Kluci se už všichni rozeběhli, a tak osaměl na polní cestě vysoký, mladý muž. A páni, on tu stojí a rozhlíží se. Slyšel, že se prý stalo spousta věcí, nějaké události na severu a tak. Mluvilo se o to minulý měsíc na party, ale brzy všichni zmlkli, protože to už nikoho nezajímalo a nejméně ty, kteří příhody vyprávěli. No páni, on tu snad močí před jatkami do pole. A támhle je stín a někde zas hlas. Někdo jde a zrovna, když je Kellner v nejlepším se objeví na cestě. Byla to ženská v roztrhaných hadrech s roztrženým rtem a klopýtala. Pomalu natahovala a malými krůčky se blížila ke Kellnerovi, frajerovi, který právě schovával svoje genitálie. Pomalu ji sledoval. Plakala. „Pomoc!“ Kellner udělal pár kroků vpřed. „Kdo tě tak zřídil holka? Max (majitel jatek)?“ Nic neřekla. Upadla. Kellner šel na jatka, odbýt si těch deset hodin. Při svačině zašel za lékařem jatek a řekl mu o dívce, která se složila na cestě. Doktor Roberts (Robert S.) přikyvoval hlavou a při další přestávce pro ní poslal. „Je v pořádku?“ zeptal se Kellner, když se po šichtě chystal k odchodu. Roberts se povzbudivě usmál. „Má to blbý holka.“ řekl. „Znáš Maxe, je to zvíře. Tahle za to ale stojí, co myslíš?“ „Jo. Nezapomeň se o tom zmínit ženě.“ „Proč jí do toho zatahuješ? Sám chodíš po bordelech, jak divej!“ „Nemám syna Roberte.“ „Já taky ne! Mam dceru.“ „A kde je sakra rozdíl?“ „V pohlaví.“ vysvětlil doktor suše. „To já vim bezpečně.“ řekl Kellner. „Ty jsi měl něco s Julií?“ „Ne, ale poznám rozdíl v pohlaví.“ „Tomu věřim, ty hampejzníku.“ „Alespoň neznásilňuju nebohý dívky.“ „Nebohý? Je to děvka! Zaplatím jí!“ zařval Roberts. „Jestli to přežije.“ „Na co narážíš?“ „Na to, že je Max svině.“ podotkl Kellner věcně. „Ještě něco?“ „Byla by škoda, kdyby se stala i z tebe.“ Roberts obešel stůl a čelil Kellnerovi tváří v tvář. Ani se nehnul. Potom Kellner odešel a doktor vzbudil dívku trochou čpavku. „Už jsi v pořádku zlato.“ řekl. „Doktore.“ „Ano?“ „Jste zlatej.“ Kellner dorazil do města v půl osmé. Kluci ho zmerčili a dali se do běhu. Už ho to vůbec netěšilo. Zašel k hospodě, kde očekával zástup nejvýše dvaceti lidí. Napočítal jich dvacet pět. „Nazdar.“ Kellner se otočil a viděl před sebou Hermana, dědu, který si slintal na rukáv. Byl jedním slovem ‚vyfiknutej‘.Sako, košile, motýlek a černý boty. „Zdravim tě, Hermane. Vidim, že jsi dobře připravenej.“ „Si piš, mladíku. Dneska se budu ohánět já.“ Herman stál u hloučku s Novákem, Zahnem a Holým. Všichni čtyři naslouchali zvukům, které se, tlumené, ozývaly z hospody. „Zavřeno do osmi nula nula“ hlásila cedule. Bunin prozrazoval svojí snahu skřípáním a hučením stolů a židlí. Vykouknul z okna, celý zpocený a zakřičel do davu: „Heleďte lidi, já nic nemám proti tomu, že tu takhle postáváte, ale proteď je hospoda zavřená (vrazil tak nůž do srdcí místním notorikům), to se týká i pozemku, kterej k ní patří, takže táhněte za plot!“ Hučení davu se sváželo po cestě dolů, až k orientačnímu ukazateli (náměstí, hospoda, jatka, obchod). Kellner postával s ostatními a občas prohodil slovo s Hermanem nebo s dalšíma. Zdálo se mu, že zahlídnul Zrzku, umytou v krásných šatech a načesanou až běda. Okolo se mihnul doktor Roberts se ženou, oba ve večerním a s sebou pozvali dívku z odpoledne. Usmála se na Kellnera. Známé tváře, cizí tváře, pro Kellnera žádný rozdíl. Prostě tváře. Okolo se tolik dělo. Zvlášť, když Bunin vystoupil před dům, přesně v osm nula nula (jak tvrdil) a pozval všechny dovnitř. Uprostřed místnosti stál gramofon, ‚nejgeniálnější výtvor lidstva‘, zahuhlal kdosi. Žárovky se mastně rozsvítily, když se Kellner posadil ke stolu se Zrzkou. Ani nedutala. On taky ne. Nikdo neřekl ani slovo. „Ehm!“ odkašlal si Bunin důležitě. ‚Marie je nádherná‘ pomyslel si Kellner. Proč se mě nezeptá teď, jestli jí miluju a já bych řekl tu největší pravdu ve svým životě. Herman s Novákem, Zahnem a Holým, nejlépe oháknutí v celé hospodě si nalejvali domácí pálenku a Bunin stále hledal ta správná slova. Támhle jde Max. U dveří se táhnul, jako stín a pak podél stěny až ke stolu s Robertsem. Nějaká ta zdvořilost a už šeptá do ouška té blondýnce z odpoledne a vypadá upřímně. Ona nejdříve pláče, ale pak se usměje a Max si sedá k jejich stolu. Bunin si znovu odkašlal a všichni přestali s pitím, líbáním, či mluvením (dokonce i Herman, Novák, Zahn a Holý). Bylo to někdy po osmé, to určitě, protože první pátek v měsíci Bunin dříve neotvírá. Stalo se to prostě… někdy v noci, Kellner začal cítit tu vibraci, ale muž, co mu o ní povídal tu nebyl. Byla tu Marie. A byla krásná. Všechno bylo krásné na padesát dva dnů v roce. Pak Bunin našel slova i slinu a každému mohly být bomby ukradené.