Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Bodkin - Jen pro pár dolarů Cesta z Denu do Vault City není jedna z nejbezpečnějších a nejpříjemnějších. Dlouhá cesta pustinou, přes den vysoké teploty a v noci mrazíky. A k tomu všemu se zde potuluje několik skupin různých individuí. Od pašeráků alkoholu, přes bandity, až po skupiny fanatických militantních ghůlů. A jako naschvál musel narazit zrovna na ně, unaven po celodenním pochodu. Slunce zapadalo, nad pouští byla již jen část rudého kotouče, stíny náhodně roztroušených zbytků vegetace se začaly prodlužovat. Museli stát v ústí jeskyně zcela nehybně a vyčkávat na neopatrné a unavené pocestné. Naštěstí ghůlové nejsou excelentními střelci ba právě naopak. Střílet umí jen o trochu líp něž běhat. A tak mu kulka jen urvala kus z rukávu jeho koženého brnění. Jakmile ucítil škubnutí na ruce, strhnul pušku z ramene vrhnul se k balvanu zaraženému v zemi a lehnul si za něj. Pár kulek proletělo se zasvištěním nad ním, pár zasáhlo zem a zvedlo obláčky prachu, ale jen dvě zasáhly balvan a odštíply kousky kamene. Zamířil na místo, kde se objevovaly záblesky, a několikrát zmáčknul spoušť. Palba z toho místa přestala a tak zamířil na místo dalších záblesku. Opět několikrát vystřelil. Ústí jeskyně zůstalo tiché. Otevřený závěr mu signalizoval, že dostřílel a tak vyměnil prázdnou nábojovou schránku za novou. Chvíli počkal a pak se zvednul, aby si prohlédnul kořist. Jen co se lehce zvednul a jeho obrys se objevil nad balvanem v rudém světle zapadajícího slunce, ústí jeskyně jako by ožilo. Všude kolem něj opět začaly dopadat kulky. Musí jich tam být plná jeskyně. Střelba lehce ozbrojené hlídky přivolala lépe ozbrojené druhy z nitra jeskyně. Proti nim nemám šanci, pomyslel si, jediná moje spása je v útěku. Vystřílel všech deset nábojů ze schránky, zasunul plnou a počkal až začnou nabíjet humanoidi z jeskyně. Pak se rychle postavil, několikrát vystřelil a rozběhl se pryč. Začal zběsile kličkovat a občas vystřelil naslepo na jeskyni. Poté co závěr zůstal otevřený, když vyhodil poslední nábojnici, přestal kličkovat, přehodil pušku přes rameno a začal běžet jak nejrychleji mohl. Slunce naštěstí právě zapadalo, takže ghůlové zastavily již tak dost ubohou palbu. Poutník zastavil až po kilometru od jeskyně, padnul do písku, lapal po dechu a třel si pravý bok, který byl značně obouchán pažbou rozhoupanou při zběsilém útěku. Pak se odplazil pod nejbližší strom a usnul. Když se ráno probudil, zjistil že se při nočním maratónu dostal do údolí, jehož vzdálenější stranu zabírala menší vesnička. Potřeboval odpočinek a nějaké zásoby a tak k ní vyrazil. Asi padesát metrů před osadou malých dřevěných baráčků stáda cedule. I když byla vybledlá od slunce a ohlazena od písku, byla dostatečně čitelná a srozumitelná. Stálo na ní napsáno červenou barvou: Vítejte v Modocu. Zamířil k nejbližší budově, na které bylo napsáno: Joeův koloniál. Než vešel dovnitř, oprášil si oblečení tak důkladně, že ztmavlo alespoň o dva stupně. Vevnitř seděl u stolu středně vysoký černoch a něco si četl. Když zaslechnul kroky, vzhledl na příchozího, postavil se a řekl: "Vítej poutníku v mém obchůdku. Čím posloužím?" " Nejdříve bych se chtěl zeptat na tvou nabídku. Je dostatečně široká?" " Ovšem. Mám ode všeho něco." " Skvělé. Teď druhá otázka. Je zde nějaké místo, kde bych se mohl najíst a odpočinout si.?" " Jistě, i takové místo zde máme. Když půjdeš dál po ulici, tak narazíš na velký dům, na kterém je nasáno: Hotel u Rose." " Excelentní. A teď poslední otázka. Nabízí tady někdo práci?" " To záleží na tom co umíte." " Vydělávám si jako likvidátor škodné." " Tak to pro vás bude mít práci starý Grisham. Zase se mu začaly ztrácet brahmini. Najdete ho v domě hned za kostelem, co je tady naproti." " Velice vám děkuju. Hned jak něco vydělám tak to sem příjdu utratit." Řekl poutník na rozloučenou a vydal se za kostel. Hned za kostelem se nacházel velký dům a nedaleko něj stály jatka s ohradou, ze které se ozývalo brahminí bučení. Vešel do dveří a střetnul se tam s postarším, čistě oblečeným mužem, který byl cítit po brahminech. " Vy asi budete pan Grisham." Řekl poutník a bez počkání na odpověď pokračoval, " prý bych u vás mohl dostat práci." Stařík si ho prohlédl a pak pomalu pokýval hlavou. " Před pár dny se mi začaly opět ztrácet brahmini z noční pastvy. Před rokem se ztrácely kvůli smečce divokých psů a tak jsem najal jednoho chlapa, aby mně jich zbavil a on je postřílel. Něco podobného očekávám i od tebe." " Dobrá. Ještě se zeptám na odměnu a jestli bych mohl dostat zálohu. Chci si koupit pár světlic, aby se mi v noci lépe střílelo, a taky něco k jídlu, protože jsem od včerejška nic nejedl." Stařík se ušklíbl, zašel ke stolku a vytáhnul odtud tři světlice a dva balíčky sušeného masa. " Tady máš vše co potřebuješ. Noční pastvina je asi kilometr na sever. Běž si to tam obhlídnout. Brahminy se přiženou, až bude zapadat slunce. Pokud ochráníš všech deset brahmin, dostaneš tisíc dolarů. Za každou mrtvou o sto míň. Bereš?" " Beru." Řekl poutník, sebral světlice a maso a vyrazil k noční pastvině. Noční pastvina byla docela velká mýtina, obklopená hustým porostem a skalami. Jediné dvě cesty byly na opačných stranách mýtiny. Jedna byla velmi používaná a ušlapaná od kopyt dobytka. A ta druhá byla jen trochu řidší porost, který byl nejsnáze průchodný. Když se díval po stopách, tak nalezl hlavně otisky kopyt a lidských nohou. Psích stop zde bylo jen poskrovnu a byly staré. A taky zde byla jedna nezřetelná stopa, větší než lidská, která byla nejspíš zakončena ostrými pařáty. Ta, ale také vypadala docela stará. Poutník si sedl pod strom uprostřed mýtiny, opřel se o kmen, žvýkal sušené maso a začal kontrolovat svou starou pušku. Pušku rozebral, vyčistil a opět složil. Při kontrole munice došel k tomu, že má posledních šestnáct nábojů. Když měl pušku plně připravenou, dojedl první balíček masa, zapil ho vodou z čutory a usnul. Probudil se , až když se začala pastva zvolna zaplňovat dvouhlavým kravám podobným tvorům. Pohůnek mu kývnul na pozdrav a rychle se vypařil jako kdyby sem měli ti čoklové přiběhnout každým okamžikem. Poutník se posadil, vytáhnul světlice a začal vyčkávat. Rudé slunce opět zapadlo a na mýtinu se snesla noc. Bylo zataženo, nesvítil žádný měsíc ani hvězdy, a když se rozhlédl, tak viděl jen koruny stromů rýsující se proti obloze a pár nejbližších brahmin, které se bezstarostně popásaly. Zatím se nic nedělo a tak seděl a vyčkával na jakýkoli zvuk, který nepatřil do tohoto nočního klidu. Čekal asi do půlnoci, než se mu všimnul lehkého neklidu mezi dobytkem. Brahminy začaly neklidně popocházet a přesunuly se k východu blíže k Modocu. Poutník si lehnul na břicho, pušku před sebou, a tiše naslouchal. Po chvíli začal rozeznávat, jak se nějaká velká smečka plíží křovím k mýtině. Pak několikrát zaslechnul hrozivé, hluboké zavrčení, jaké od psů ještě nikdy neslyšel. To musí být pěkně velké potvory, řekl si v duchu, snad mi na ně bude stačit munice. Pak bylo chvíli ticho, slyšel jen neklidné přešlapování tísnících se zvířat. Náhle se zavrčení ozvalo z mnohem menší vzdálenosti než očekával. Slyšel dupot, ale jako by to bylo jen jedno zvíře. Opět se ozvalo šustění křoví, jak se jím snažili projít. Všimnul si pohybu přímo před sebou, a tak podepřel pušku a zamířil na křoví. Šustění přestalo, takže se již dostaly na mýtinu. A právě když se chystal hodit světlici, vyšel měsíc z mraků a osvítil celou mýtinu. Poutník ztuhnul v pohybu a jen zíral na zvíře, které se pohybovalo směrem k němu. Uvědomil si svou chybu. Nebyla to velká smečka. To zvíře bylo tak velké. Mělo nejméně dva a půl metru, šlo po zadních, silných nohách a na předních měl nejméně dvacet centimetrů dlouhé drápy. Žluté oči se upřely na poutníka a z hrdla stvůry se ozvalo hluboké zavrčení, mnohem zlověstnější než ty předtím. A pak párač vyrazil neuvěřitelně rychle naproti ležícímu muži. Toho však ze ztuhlosti probudilo zavrčení a začal mačkat spoušť. Záblesky z výstřelů osvětlily mýtinu a poutník vyděl, že každý výstřel zasáhnul. Byl to určitě nejrychleji vyprázdněný zásobník v jeho životě a tak rychle přebil a postavil se zády ke stromu. Párač byl již jen pár kroků od něj a teď už nepřestával hrozivě vrčet. Poutník na něj namířil a zbylé náboje byly vystříleny neuvěřitelně rychle. Dostřílel těsně před tím, než k němu párač dorazil. Vyhnul se úderu jednoho pařátu a několikrát uhodil párače pažbou do hlavy. Ten se po něm opět ohnal a vyrazil mu pušku z rukou. Chtěl do něj praštit rukou, ale vtom ho něco nadzvedlo a přirazilo ke stromu. Děsivě zařval, když ho pařáty přibodly přes levé rameno ke stromu. Párač zhluboka a sípavě dýchal. Díval se na něj těma jeho žluto-zelenýma očima. Chystal se ho dorazit. Poutník cítil jak mu pod brněním teče stružka krve a odhodlal se k poslednímu pokusu. Přitáhnul si botu na dosah pravé ruky a vytáhnul z ní nabroušený nůž. Ale párač mu ruku pařátem chytil a přimáčknul ke stromu. Párač se chystal zabít ho jediným kousnutím. Prorvat mu hrdlo. Poutník už cítil páračův dech na svém krku, když v tom párač bolestně zařval. Trhnul levým spárem, v kterém mu poutník přeřízl šlachu, a div mu nevyrval nůž z ruky. Poutník se napřáhl k poslední raně. Před sebou uviděl ty žluto-zelené oči, teď plné zlosti a nenávisti. Párač se rozmáchl, aby mu urazil hlavu a poutník bodl. Bodl přímo do těch očí. Párač vydal skučivé zavití a těžce padnul k zemi. Při pádu ještě stačil poutníkovy rozdrásat hrudník a pravou ruku. Poutník sklouzl do sedu po kmenu, který byl lepkavý od jeho krve. Cítil jak se zněj řine krev a také cítil, jak se párač u nohou naposledy zachvěl. Najednou se mu začalo chtít spát, jak se mu adrenalin vyplavoval spolu s jeho krví. Ještě ale nesmí usnout. Natáhl pravou ruku, která se však čím dál tím hůř ovládala, a zabořil ji do kapsy, kde nahmatala stimpak. Natáhnul pérko, přiložil stimpak k bezvládně visící levé ruce a zmáčknul spoušť. Jehla se mu zarazila do ruky, vypustila do krve chemické látky. Téměř cítil, jak se krvácení zpomalilo. A ještě před tím, než se propadnul do sladké temnoty, si pomyslel: Nechcípnu tady jako pes. To bych pak zdechl jen pro pár dolarů.