Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Na kraji osady, stranou všeho zájmu, tiše visela rozkládající se mrtvola. Sluneční paprsky vysušovaly její hnijící pokožku, vítr s ní rozverně pohupoval. Lidé, kteří nebožtíka obcházeli, činili tak se slepým výrazem ve tváři. Jako by snad on i šibenice, na níž zhynul, byli neviditelní. Jako by snad ani neexistovali.
A přitom ještě před šesti dny, v čase poledne, sledoval nyní mrtvého každý. Toužili patřit na jeho těžkostmi sešlou lidskou schránku, toužili patřit na utrpení, jež muže čekalo. Následovala totiž poprava, pro malou vesničku ohromná, přítomnost vyžadující událost. Za důvod měla posloužit ďáblova znamení, která pokrývala mladíkovo tělo takřka všude, přetvařujíc ho, dříve celkem pohledného chlapce, na odpornou zelenou kreaturu. Kde znamení nabyl, to nikdo neví a ani nechce vědět, smrt má postačit coby dostatečné řešení. Tak se posléze i stalo. Od té doby je tento zplozenec pekelný, tělem i duší navždy prokletý bídník, nucen potupně viset pro uspokojení lůzy.
Náhle však nepsanou dohodu ignorace porušila mladá dívka. Věkem i vzhledem ještě dítě, nedávno překročila teprve jedenáctý rok svého žití, Alex jest její jméno. Zvídavým pohledem sledovala zdeformovanou mrtvolu, nedbaje pohoršení místních. Mohla si smělé chování dovolit, slečniným otcem byl samotný starosta, nejmocnější muž vesnice. Pozorovala zesnulého mladíka, ústa přemýšlivě rozevřena, očima bloudila z jedné končetiny na druhou. Vydržela zde dlouho, přitahována ke zdechlině téměř dekadentním způsobem, nemohouc se odpoutat. Nakonec, s hlavou plnou otázek, přece jen odešla. Vyrazila rovnou za otcem, od něhož toužila získat odpovědi.
Alexin otec, postarší a důstojný muž, se zrovna procházel vesnicí, nos vysoko zdvižený, když ho dcera našla. Pyšný pohled vzhůru mu sice zabránil Alex spatřit, ostatně nic nevidět bylo také záměrem, její pisklavý dívčí hlásek již však postřehnout dovedl.
"Tati?" otázala se dcera nesměle. "Můžu se tě na něco zeptat?"
Jonas, tak znělo otcovo jméno, zastavil a pohlédl dolů, obočí zlobně stáhnuté. Nejdříve chtěl Alex odseknout, poslat otravné děvče pryč, pak si ale uvědomil, že může být sledován…
"Jistě že můžeš," přikývl strojeně. "Ptej se."
"Zajímalo by mě, proč si nechal popravit toho nemocného mladíka," vypálila Alex svižně, myšlenkami i nadále u šibenice. "Co vlastně udělal?"
Starosta zaregistroval pohledy několika vesničanů. Dcera se totiž vinou zvědavosti dotkla závažného tématu, nepříjemného a vděčného zároveň, dotkla se tématu, které vyžadovalo pozornost. A Jonas to dobře věděl. Nasadil proto mentorský výraz a spustil velkou řeč.
"Ten služebník pekelný se dopustil nejhoršího z hříchů," začal Jonas zvučným, hlasně se linoucím hlasem. "Opustil našeho Pána, přijal hrůzné znaky zla!"
Poté se na krátkou chvíli odmlčel, aby slovům dodal většího významu.
"Jakého hříchu?" využila mezery Alex, která z úvodních vět neporozuměla takřka ničemu.
Starostovy oči zaplály.
"Přišel jako netvor!" promluvil opět Jonas, nyní ještě hlasitěji. "Snažil se všem nalhat, že je získal v pustinách, nechtěně! Lhář a Satanův přisluhovač, nic jiného…"
"Ale…" skočila mu dcera do řeči. "Co když za to opravdu nemohl?"
"Bůh nás varoval," nedal se otec. "Dal jim vzhled odpudivý a strašný, varoval věřící! A oni, stejně jako ty, nepochopili. Nechali je volně žít, množit a sílit, svalovali vinu na "radiaci"… či jaký jiný nesmysl, neprozřeli! Když se ty kreatury cítily dostatečně silné, zaútočily ve jménu Satanově na všechny lidi, skoro nás vyhladily. Přišly z jihu, po stovkách, s cílem zničit celou zemi. My jsme však přežili a porozuměli. Od té doby je každý služebník Ďáblův zabíjen, aby se podobná věc nemohla nikdy opakovat. Vše ve jménu Božím!" pověděl hněvivě a opsal na hrudi kříž. "Už rozumíš?"
Tentokrát ho již Alex nepřerušovala. Starostův mocný proslov drtil téměř všechny nejisté myšlenky a nahrazoval je jasnými odpověďmi. Hlavou se příjemnou ozvěnou rozléhala jeho slova, na zdání tak moudrá a dobromyslná. Přesto však i nyní zaútočila pochybnost.
"Neříká přece bůh, že si lidé nemají ubližovat, že nemají vztahovat ruku jeden na druhého?" zeptala se nesměle.
"Ano, to je pravda," připustil Jonas. "Avšak mutanti, tak se těm zrůdám obecně říká, jsou výjimka… ti se mají zabíjet. Čím více jich zahyne, tím lépe!" dopověděl rozvášněně.
"Vážně tohle Pán chce?" položila dcera poslední otázku. Spíše pro definitivní ujištění, než pro opravdový zájem.
Jonas kývl a dav, který se mezitím shromáždil, souhlasně zaburácel. Alex, ježto otci bezmezně důvěřovala, přijala jeho postoj za svůj. Neviděla důvodu k pochybnostem. Vše se zdálo jasné…

Den v osadě pomalu míjel, aby se nakonec, po západu slunce, proměnil v tichou noc. Většina místních ulehla ke spánku, zmožena těžkou prací, zbytek se potom sešel za omšelými stoly hospody, kde pomocí alkoholu marně utápěl životní starosti. Nic nenasvědčovalo událostem, které měly následovat.
I Alexina rodina se uložila do postelí. Alex již dávno zahnala myšlenky na mrtvého mladíka, jež hyzdil kraj vesnice, navraceje se zpět k úvahám odpovídajícím věku. K myšlenkám na vlastní oblíbenost a chlapecké lásky. Utápěje se v plytkých povrchnostech, ztráceje se v nesmyslných snech, brzo padla v náruč spánku…
Tentokrát však nečekala na probuzení až do východu slunce, tentokrát vstávala podstatně dříve. Hlasité mlácení o hlavní dveře usedlosti vyrvalo dívenku z laskavých spárů snění a neumožnilo návratu, strach doprovázený zvědavostí v ní oživil všechny smysly. Rozdělené chvilkou ticha, následovaly další nárazy, nyní doplněné nesrozumitelnými výkřiky evidentně rozčileného muže. Poté domem zazněly kroky, nejisté a opatrné, blížící se pomalu k místu hluku. Náhle se dveře za drásavého zavrzání otevřely. Dva hlasy, jeden rozzuřený, druhý nervózní, spolu začaly diskutovat. V druhém, poněkud vyděšeném, poznala Alex hlas svého otce, starosty Jonase.
Kratičký okamžik váhala, nevěda co učinit. Na jedné straně přirozený strach, na straně druhé odvěká touha po poznání. Buďto zůstane v bezpečí pokoje, nebo vyrazí prozkoumat vzniklou situaci. Nerozhodnost ale děvčeti nevydržela dlouho, zvídavost totiž brzo a možná až příliš lehce zvítězila. Alex, šacena pouze noční košilí, opustila místnost, aby se vydala vstříc tmě chodeb. Pošetilost učiněného stála později dívku mnohé útrapy.
Rozhovor vedený v měsícem prosvětlené předsíni se pro Jonase nevyvíjel vhodným směrem. Agresivní Daern, muž představující první hlas, dorážel čím dál hůře. Chtěl peníze, velké množství peněz, považoval je za nutné. Vesnice spravovaná Jonasem patřila pod vliv krutého nájezdníka častovaného jménem Kharnell, který vládnul takřka všem nekalým existencím v okolí. A Daerna pověřil výběrem "daní" právě z této osady. Dlouhou dobu vztah fungoval, nedávno se však Daern vlastní hloupostí dostal do Kharnellovy nepřízně. Uchýlil se proto k výpalnému, opomínaje fakt, že Jonas zaplatil jen několik dní předtím, doufajíc, že si penězi navíc pána usmíří. Starosta ale peníze neměl, odevzdal již vše.
Když do místnosti přibyla Alex, schylovalo se k nejhoršímu. Jonas přešel na koktavý tón, Daern zuřil. Nájezdník dokonce vytasil zbraň a mávaje s ní před starostovou tváří, snažil se zoufale dosáhnout požadovaného. Nechtěl Jonase zabít, nikomu by jeho smrt neprospěla, avšak strach z Kharnella mu pokroutil mysl. Konec Alexina otce se zdál nevyhnutelný.
"Říkám ti naposledy, šmejde, naval ty prachy! Jinak to do tebe našiju, hned teď!" řval Daern a přiložil pistoli na starostovo čelo.
"Já… já oprav-du ne… nemám," opakoval Jonas. V duchu se modlil.
Tehdy do rozpravy vstoupila Alex. Pro otce by byla schopna učinit takřka cokoliv.
"Nechte ho být!," vykřikla spontánně, plna hněvu.
Jonas i Daern na děvče okamžitě upřeli všechnu pozornost. Zatímco však otec sledoval dceru s pouhým děsem, neschopen jakékoliv myšlenky, v nájezdníkově hlavě se při pohledu na mladou dívku zrodil geniální plán. Jeho vůdce, Kharnell, byl pověstný svou zálibou v prznění nedospělých slečen a Daern, jakmile spatřil Alexinu nevyspělou, dětsky sličnou postavu, vycítil ohromnou příležitost. Jejím tělem si jistě získá pána zpět.
"Dobrá," promluvil náhle a sklonil hlaveň . "Platit nemusíš… ale chci tu holku. Hned teď!"
Jonasova tvář zhrubla. Děs, který ho poslední minuty stravoval, jakoby zmizel.
"Ne!" odsekl tvrdě. "Alex ti nedám!"
"Opravdu?!" ujišťoval se Daern zlostně. Na hrátky se vzpurnými vesničany neměl vůbec náladu. "Hmm, dám ti teda vybrat. Buď půjde děvče, nebo půjdeš ty…"
Strach, jež starostu před krátkou chvíli opustil, se vrátil zpět. Jonas se rozhlédl na všechny strany, spíše z obavy o ztrátu pověsti, než ze snahy vyhledat pomoc, a když zjistil, že mimo několika dalších nájezdníků již poblíž nikdo není, pomalu přikývl.
Alex projelo studené zamrazení. Nevěděla, co si má počít.
"Správná volba," uchechtl se Daern.
Vzápětí se děvčete, příliš ztuhlého na sebemenší obranu, chopili dva muži. Vytáhli ji z předsíně a svázali ruce.
Jonas klopil zrak, Daern se usmíval.
"Tatínku," zapištěla dcerka hystericky. "Co to dělají, kam mě to ve…"
Hlas utlumil roubík.
"Měj se, vidláku," zahalekal posměšně Daern a odvrátil se od domu.
Jonas nepromluvil, pohled i nadále upřený k zemi.
Nájezdníci, společně s dívkou, kterou hlídali tři strážci, se vydali na cestu. Rychlými kroky směřovali na východ, putuje do Kharnellova tábora, a vesnici brzo nechali daleko za sebou.
Alex tiše plakala…

Svižným pochodem strávili zbytek noci. Okolo se rozprostírala vyprahlá pustina, místy obohacená keřem či uschlou travinou, nad nimi teskná temnota. Měsíc zmizel v černých, ponuře vyhlížejících mračnech. Všichni mlčeli.
Malá Alex, prokřehlá chladem, již sice nevzlykala, úzkost ji však nepřešla. Daern zářil.
Nad ránem, zrovna když se cestující skupinky dotkly první nesmělé paprsky slunce, spatřil jeden z nájezdníků podivné stopy. Byly neúměrně větší lidských chodidel a zarývaly se hluboko do zeminy.
"Mutant," zašeptal, když si nález prohlédl.
Mezi ostatními to zašumělo.
"Ticho!" vzkřikl Daern. Přemýšlel.
V jeho mysli vznikal další nápad. Kharnella děvčetem určitě potěší, získá si zpět jeho přízeň, o tom nepochyboval. Nyní však, pozoruje stopy ukrutné nestvůry, cítil daleko větší příležitost. S hlavou mutanta, kterou získá vlastním přičiněním, může dokázat mnohem víc. Už nebude potřebovat hloupého Kharnella, bude vládnout sám. Učiněným skutkem dosáhne respektu, jež ho vynese až na samotný vrchol. Ano, Daern si tím byl jistý.
"Budeme tu zrůdu sledovat," pověděl nadšeným tónem. "A potom jí zabijeme!"
Nájezdníci po sobě házeli vystrašené pohledy, na protesty se však nezmohli. Daern byl velkým vůdcem, nikdo si nedovolil mluvit proti jeho vůli.
Vyrazili proto za stopami hrůzného mutanta, Alex i nadále tahaje sebou. Slunce, jež jen těžce proráželo mezi temnými mraky, bylo jejich průvodcem.
Daern se opájel utopickými sny, Alex opět vzlykala.
Sleduje otisky, došla v časném odpoledni skupinka až k širokému skalisku, tyčícímu se osaměle uprostřed nekonečné pouště, do jehož jediné jeskyně se stopy stáčely. Zde musí ta zrůda přebývat, věděli všichni okamžitě. Daernovy oči při tom zjištění ohnivě zasvítily.
Poté vstoupili do křivolakých jeskynních chodeb, kde se tma snoubila s vlhkem, a pokračovali v hledání nestvůry. Marně se rozháněli zapalovači, marně mávali rozžhnutými klacky, jež suché nabrali poblíž vchodu, nenašli vůbec nic. Beznaděj začala plnit jejich unavené mysli, beznaděj a nesmírný strach, pátrali však dál.
Náhle se ozvala střelba. Rachotivá střelba protnula úzkostné ticho a rozezněla se hlasně celou jeskyní. Kulky zasáhly těla nájezdníků a trhaje mnohé z nich na bezvládné kusy, ukončovaly jejich životy. Zemí, prašnou a kamenitou, se řinula krev.
Daern tehdy zemřel též. Utrpěl četné zásahy do hrudě a jeho myšlenky rázem pohasly. A s nimi vyhasnul i sen o moci, proměnil se v prázdnou nicotu. Mrtvolná tvář se mu v odpověď na toto finální poznaní zkřivila bolestným zklamáním.
Alex, ač k smrti vyděšená, přežila bez větší úhony. S momentem prvního výstřelu svižně zalehla, rozbíjeje si roubíkem umlčenou pusu o špičatý kámen, a unikla tak zběsile poletujícím kulkám. Ještě netušila, že bude jediná z příchozích lidí, kdož přežije.
Stejně překvapivě jako začala, střelba i skončila. Hluk palby nahradilo tlumené skučení nájezdníků a těžké kroky, které bezpochyby patřily hledané bestii. Vzápětí zaznělo ostré lupnutí a jeden lidský hlas umlkl. Následovaly další kroky, další lupnutí, další umlknutí. Zanedlouho opět nastalo tísnivé ticho, nyní vnímané pouze kreaturou a malou Alex.
Netrvalo však věčně. Velké hnáty obludy, přerušené krátkou chvílí nečinnosti, znovu vyrazily, tentokrát směrem k děvčeti. Alex ucítila netvorův smradlavý dech, ucítila ohromné ruce toho ďáblova zplozence, jež uchopily její krk, a ucítila… že ty obrovské tlapy sklouzly k jejímu pasu, ucítila… že ji nesou pryč z jeskyně.
Alexina mysl se utopila ve vlnách zmatku. Dívka padla do mdlob.

Když opět nabyla vědomí, byla již hluboká noc. Zlověstné mraky, jež i nadále kryly oblohu temným rouchem, předznamenávaly blízký déšť. Ozývalo se silné hromobití.
Alex na tyto divoké rozmary radioaktivní přírody vzhlížela ze špinavé, věkem poničené deky, rozprostřené v poušti. Masivní skalisko, které vytvořilo hrob Daernově bandě, stálo jen pár kroku napravo. V nočních šatičkách jí byla zima.
A potom se v dívčině výhledu objevil on, mutant. Ta příšera zastřela oblaka a hleděla na ní svými velkými, zrůdnými bulvami. Alexino hrdlo se sevřelo, mysl propadla děsu. Vzpomínky na znetvořeného mladíka, na otcovu řeč, na masakr v jeskyni, všechny teď poletovaly uvnitř její hlavy, zatímco obličej zkroutily nenávist a strach. Dokud o něm nájezdníci pouze mluvili, snažila se nevnímat, nyní však, tváří v tvář tomu služebníkovi zla, už žádného úniku nebylo. Stál tu, nad zuboženou Alex, připravený odnést si ji rovnou do pekla…
"Já tam nepůjdu!" zařvala hystericky a ohnala se po mutantovi svojí levou ručkou. "Nech mě být - ty nečistá zrůdo!"
On však ruku zachytil a sevřel ji ocelovým stiskem. Jejich pohledy se střetly.
Alex pozorovala jeho ledově chladné oči, tak odporné a strašlivé, připravená na nejhorší. Poté se však v hlavě vynořila další vzpomínka, rozdílná ostatních. Vzpomínka na mutanta, který ji vynáší z jeskyně. A tehdy si uvědomila i mnohé jiné souvislosti. Uvědomila si, že postrádá roubík a pouta, že leží na pohodlné dece a rozbitá ústa má ošetřena, uvědomila si, že ještě pořád žije. Alex pozorovala mutantovy oči, tentokrát již daleko přívětivější a méně hrozivé.
Mutant dívku sledoval, prohnut zlobou a odporem. Věděl, proč ho nazývá zrůdou, věděl, proč ho považuje za nástroj samotného pekla. Byla totiž stejná jako všichni ostatní. Každý se mutantů obával, každý mutanty nesnášel, každý pro ně žádal smrt. Rázem litoval, že děvče ušetřil. Nyní je chtěl zabít.
Jeho ruce se opět přesunuly k Alexinu krku.
"Ne," zašeptala úzkostlivě. "Prosím, já chci žít…"
Mutantův zrak utkvěl na dívčině tváři, vystrašené a zmatené. Okamžitě pochopil, z jakého důvodu ji předtím nezabil, a pochopil také, z jakého důvodu to neudělá ani teď.
"Dobrá," přikývl a stáhl se zpět.
Netušil však, co si počít dál. Už od momentu, kdy dívku vynesl z jeskyně, točily se jeho myšlenky ve víru chaosu. Zvykl si na život bez řádu, bez Jednoty, přivykl náročnému osudu štvance. Každopádně na malé, nicotné děvče, připraven nebyl. Věděl jen, že mu neublíží.
Oba tedy odložili svůj hněv a nenávist, oba propadli zmatku. Tato skutečnost je spojila ve dvojici. Již nebyli jeden a jedna, již tvořili tým.
"Já jsem Zeol," pověděl mutant, natahujíc pravou ruku.
Dívka na ni chvíli nevěřícně zírala, pak mu však podala svou.
"A já Alex," řekla tiše.
Zeol ji vytáhl nahoru. Potom na sebe znovu pohlédli.
"Vím, že si nepatřila k nim," promluvil mutant rozvážně. "Odkud jsi?"
Alex s odpovědí krátký čas otálela. Připomínka domova v ní totiž vyvolala obraz otce, jež zrovna řeční o hrozbě mutantů. Nakonec ale představa zmizela.
"Z Thamuzu," odvětila pomalu. "Je to vesnička sotva pár dní odsud," dodala vzápětí, aby informaci co nejlépe upřesnila.
Avšak Zeol žádné upřesňování nepotřeboval. Zmíněnou vesničku, pověstnou svým přístupem k mutantům, znal až příliš dobře, sám s ní měl vlastní zkušenost. Kdysi, ještě když poušti tolik nerozuměl, ho tamější obyvatelé pronásledovali několik dlouhých dní. Málem tehdy zahynul.
"Znám tu vesnici," řekl hořce. "Dovedu tě tam."
Právě v ten okamžik Alex prozřela. Mutanti nejsou špatní, minimálně Zeol ne. Otec, velký starosta Jonas, se musel mýlit. Jeho velká řeč se musela zakládat na omylu.
"Tak pojďme," souhlasila netrpělivě.
I Zeol nadobro prohlédl. Ta mladá dívenka nezasluhovala jeho zlobu, nezasluhovala jeho odpor. Tyto emoce patřily jiným, horším než ona…
Spustil se déšť. Obloha zazářila blesky, z mraků vystřelily těžké krůpěje vody. Dole na zemi zasáhly i Alex a Zeola. Děvče vypísklo bolestí, mutant si pohrdlivě odfrkl. Kyselé kapky mu připomněly, za co všechno je odpovědné lidské pokolení. Ji už však k "lidem" nepočítal.
"Až ráno," přeťal hluk bouřky. "Do té doby se schováme v jeskyni."
Alex neprotestovala. Sbalila deku a zamířila do úkrytu.

V útrobách skaliska, navzdory bouřce, prožili klidnou noc. Alex upadla do hluboké dřímoty, Zeol hlídal v ostražitém polospánku. Probudili se společně s úsvitem, který tentokrát pronikl až do nitra jeskyně. Mračna nadobro zmizely.
Posnídali něco z mutantových zásob a následně vyrazili. Zeol sebou vzal cestovní batoh s rotačním kulometem, Alex přivlastněnou deku. Putovali na severozápad.
Cesta se vinula nehostinnou pustinou, včerejším deštěm mírně zvlhčenou, doprovázena ukrutným vedrem. Málokdo by řekl, že nedaleko leží lidská osada…
"Zeole?" ozvala se Alex chvíli před polednem. "Víš něco o dešti?"
Mutant se na ni zvědavě podíval.
"Moc ne," přiznal . "Proč se ptáš?"
"Ráda bych věděla…" na okamžik se odmlčela. "Jak to, že prší tak málo?"
"O tom rozhoduje příroda," odpověděl Zeol. "Ta určuje, kde je dešťů víc a kde zase méně."
"Chceš mi říct," tázala se Alex. "Že jsou na světě místa, na kterých prší hodně?"
Zeol přikývl.
"Já viděla bouřku dvakrát," povědělo děvče pyšně. "Může někde tolikrát pršet i za… jediný měsíc?" Z tě představy se Alex zatočila hlava.
Mutant opět přikývl. Očekával příval nadšení…
"No, já bouřky moc nemusím," řekla však Alex. "Sucho je lepší."
Tím rozprava o dešti skončila.
Brzo nato zastavili, aby si udělali přestávku na jídlo. Zeol vytáhl z batohu rezavou konzervu, jejíž obsah - uzené maso - se posléze stalo jejich obědem. Potom se vydali dál.
Alex už od momentu, kdy Zeola vyloučila z okruhu nečistých pekelníků, velice zajímal mutantův původ. Nejdříve se snažila ovládnout, přece jen již svého družiníka rušila víc než dost, zvědavost však nakonec opět zvítězila…
"Jak to s tebou vlastně je?" vyhrkla náhle, když se pomalu schylovalo k večeru. "Co jsi zač?"
"Já?" zeptal se s předstíranou hloupostí Zeol. Chtěl od tématu utéct.
"No, kdo jiný?" odpověděla otázkou Alex a rozhlédla se po poušti. Jakmile si ověřila, že poblíž doopravdy nikdo další není, stočila svůj zrak zpět na mutanta. "Povíš mi to?"
Zeol pohlédl do jejích velkých, nevinných očí, a v duchu se rozhodl.
"Ano, povím," řekl tiše.
Děvče napnulo sluch.
"Jsem supermutant," začal Zeol. "Můj vznik má na svědomí mocná, prastará látka. Vyrobili ji ještě před Válkou. Právě díky ní jsem tak silný, tak nebezpečný, tak… ošklivý."
"Nejsi ošklivý," vyhrkla Alex. Znělo to docela přesvědčivě.
Mutant se usmál.
"Já jsem za tu změnu vděčný. Mému žití to dalo nový směr…"
"Co tím myslíš," zeptala se Alex. Smysl jeho povídání dívce unikal.
"Kdysi jsem byl člověkem, stejně jako ty," pustil se Zeol do vysvětlování. "Sice vzdělanějším a lépe oblečeným, ale pořad pouze člověkem. Podléhal jsem rozmarům vlastní mysli a čas trávil v nicotnosti. Můj život byl marný."
Na chvíli se odmlčel, aby promyslel svá další slova. Alex užasle poslouchala.
"A potom přišli oni," pokračoval. "Vtrhli do Vaultu, podzemního krytu, v němž jsem přebýval… dobyli ho. Byli to supermutanti, úplně stejní jako já teď. Odvedli mě na svou základnu a proměnili na jednoho z nich. Stal jsem se jejich součástí."
"Vždyť oni ti ublížili!" vyjeklo děvče zděšeně. "Proč jsi tomu všemu vděčný?!"
"Už jsem ti to přece říkal," odvětil klidně Zeol. "Stal jsem se součástí něčeho většího, získal nový, společný směr."
Podle Alexina výrazu bylo jasné, že nepochopila.
"Do té doby jsem se jen potácel, trávil čas hloupými spory," snažil se mutant i nadále o osvětlení svých pohnutek. "Když jsem se přidal k supermutantům, k Jednotě a Vůdci, měl jsem náhle důvod žít. Mým smyslem se stala očista lidstva, jeho náprava. Chtěli jsme odstranit rozdíly, přivést na Zem blahobyt…"
"Takže už by nebyli žádní nájezdníci, žádní špatní lidé?" ozvala se Alex.
"Žádné zlo," přitakal Zeol. "Bohužel to nevyšlo, byli jsme zničeni a myšlenka padla. Od té doby se toulám pustinou, opět bez cíle, bez Jednoty. Mnozí z nás se rovnou zabili, já jsem však nemohl… čekám něco víc."
"Možná jsi čekal na mě," ušklíbla se dívka.
"Asi," pousmál se mutant. "Teď mluv ty… co jsi vůbec zač?"
"Jsem obyčejná vesnická holka," odpovídala Alex. "Narodila jsem se v Thamuzu a tam taky plánuju umřít. Těžko bych k tomu řekla víc."
"Co tvoje rodina?" vyptával se Zeol. Dívčin život, jakkoliv "obyčejný", jej velmi zajímal.
"Mám dva sourozence, bratry, a otce," spustila Alex nadšeně. Rodina pro ni strašně moc znamenala. "Maminka už je dlouho mrtvá… ani nevím, jak vůbec vypadala."
"To je mi líto," poznamenal tiše Zeol.
"Já vím," řekla v odpověď Alex. "Bráchové dělají na farmě, otec starostu. Táta má takový hodně ohnivý pohled… kvůli tomu ho nejspíš zvolili."
Mutant se zamračil. Jednoho obyvatele Thamuzu, který měl plamenný zrak, znal až příliš dobře. Kdysi, v době své naivity, totiž jmenovanou vesnici navštívil. Potřeboval se jen vyspat a nabrat zásoby. Ten člověk na něj začal křičet a vzápětí po něm šla skoro celá osada, jež se ho potom snažila dostat několik dlouhých, náročných dní…
"To stačí!" odsekl tvrdě. "Povídání už bylo dost, teď budeme chvíli zticha."
Alex v mžiku umlkla. Zeolovo chování ji překvapilo.
V pouti do dívčiny rodné vísky pokračovali, až dokud nezapadlo slunce. Poté si našli docela útulné místečko pod korunou jednoho mrtvého stromu, kde také přespali. Noc tehdy byla obzvláště krásná, ozářená měsícem a spoustou zlatavých hvězd.

Další den byl rovněž nádherný. Alex a Zeol vstali společně se sluncem, jež tentokrát svítilo obzvláště silně, a putovali také jeho směrem. Cesta ubíhala pokojně.
A když se přiblížilo poledne, zjevil se na obzoru cíl jejich výpravy. Vesnice Thamuz byla již jen pár stovek kroků od nich.
Tehdy se dvojice zastavila a na řadu mělo přijít rozloučení. Nikdo se však loučit nechtěl. Alex zamlkle pozorovala modravé nebe, Zeol vzdálená skaliska. Ten okamžik se zdál nekonečný…
Potom, místo jakýchkoliv slov, zazněl výstřel. Kulka prolétla vzduchem a zasáhla Zeola do ramene. Měla jej nejspíše ochromit, to se však nepovedlo ani v nejmenším. Mutant pouze výhružně zařval, uchopil Alex do volné ruky a utíkal se skrýt za obrovský kámen, který ležel poblíž. Následovala další rána, jež bez nárazu prosvištěla kolem.
"Kurva, dyťs ho měl sejmout!" zakřičel kdosi naštvaně. "Teď k nim musíme jít."
Ten ostrý hlas patřil Kharnellovi, pánovi pustiny. Ano, sám mocný vůdce nájezdníků opustil bezpečí tábora, aby se toulal prachem a špínou. Důvodem bylo upevňování vlastní, slábnoucí pozice. Kharnella totiž zesměšnil Daern, vládcův služebník, a od té doby tak činili i ostatní, připravujíc pomalu jeho pád. On však vládnul rád, velmi rád. Vypravil se proto, následován mnoha věrnými, hledat Daerna, kteréhož mrtvolou si chtěl pověst silného vůdce získat zpět. Nenašel ho však a usídlil se tedy nedaleko vesnice Thamuzu, kde na něj hodlal počkat. Zde také spatřil mutanta a jeho malou přítelkyni…
Po chvilce ticha, které vyplnily neochotné pohledy, nájezdníci vyrazili. Opatrnými kroky směřovali k zmíněnému kameni, děs v srdcích, třes v rukou. Jakoby věděli, že tento úkol je i jejich posledním.
Zeol se na ně již připravil.
"Neboj Alex, postarám se o ně," zašeptal jistým tónem. "Tentokrát už si tě nikam neodvedou, slibuju."
Dívka chtěla protestovat, mutant ji však rychlým gestem umlčel.
"A nedívej se. Tohle nebude něco pro tvé oči." dodal ještě. Potom kámen přeskočil.
Alex ho poslechla a schoulila se do klubíčka. Vzápětí se opět ozvala ta pochmurná rachotivá střelba, kterou již děvče poznalo v jeskyni, nyní doprovázené ranami z pušek a samopalů. Rachot se nesl pouští sotva několik okamžiků, když tu rázem opět nastalo ticho.
Dívka hbitě vyskočila, pátraje zrakem po mutantovi. Nejdříve však viděla pouze těla nájezdníků, která se válela všude kolem, mrtvá či umírající. Jedno patřilo také velkému Kharnellovi. Poblíž jako monumenty postávaly dva velké kameny, jediné široko daleko v pustině. Děvčeti v mžiku došlo, že zatímco jeden poskytl úkryt jí a mutantovi, druhý skryl nájezdníky. Teprve potom našla Zeola. Ležel takřka nehybně, prostřelen mnoha kulkami…
Alex si k němu klekla a pohlédla do jeho očí, nyní již tak krásných a dobrosrdečných.
"Děvčátko," zasípal mutant těžce, když si jí všiml. "Je po nich?"
"Ano, dostal si všechny," odpověděla dívka a usmála se. Byl to však smutný úsměv.
"V tom případě…" zachrchlal Zeol a z jeho úst vytekla trocha krvavé pěny. "… můžu odejít."
Po dívčině tváři stekla slza.
"Neodcházej," šeptla. Hrdlo se jí stáhlo žalem.
"Musím," odvětil mutant. "Ale věz, že má duše s tebou bude navždy. Ochrání tě."
Alex natáhla ruku a pohladila jeho tvář.
"Už navždy," zopakoval Zeol. "I po smrti…"
Po těchto slovech umlknul. Zemřel.
Dívka plakala, ručku stále položenou na mutantově tváři.

Vzápětí pouští zazněl další zvuk, nyní to byl křik. Přicházel od vesnice. Brzy ho doplnil svist běhu, jež se rychle přibližoval, a najednou Alex obklopovala početná skupina lidí.
"Dcerko," zašeptal překvapeně hlas starosty Jonase. "Jak si se proboha…"
"Zdá se," nahradil ho další hlas, "že se navzájem pozabíjeli, ďáblův zplozenec a nájezdníci. Ona přežila jako jediná."
Alex při urážce jejího přítele zabolelo u srdce.
"Služebník pekel!" vyštěkl Jonas. "Pusť se ho, dcerko, rychle… než se ti něco stane."
Děvčetem projela další vlna bolesti. Vždyť oni ho uráželi, špinili křivými nařčeními jejího přítele. Říkali že Zeol, který pro ni obětoval vlastní život, sloužil Satanovi. Taková špatnost…
Její ruka se nepohnula.
"Dělej!" vzkřikl opět starosta. Jeho mysl potemněla.
Ručka však zůstávala na místě.
To už se Jonas neudržel a dívčinu ruku od mutanta odtrhl. Jeho tvář zbělala.
"Ona je také v silách Zla!" křičel zděšeně.
Alex bezděky pohlédla na svou ruku a v ten okamžik jí zaplavila radost. Na dlani zářila malinká, avšak dobře viditelná, zelená skvrnka. Netušila sice, kde se vzala, to však dívku vůbec netrápilo. Nyní byla jako on.
Jonas chvíli ztuhle stál, pozoruje klečící děvče. Už nebyla jeho dcerou, nyní byla služebníkem ďáblovým, nečistou zrůdou, kterou bylo třeba odstranit. Ruce mu sklouzly k Alexinu krku…
Děvče ten dotek ucítilo. Avšak nedbalo o něj a i nadále pozorovalo svoji skvrnu. Vzpomínalo na Zeola, na jeho moudrost a výřečnost, na jeho dobrotu a starostlivost. Náhle dívka věděla, že je stále s ní, i když už není mezi živými. Tak přece nelhal, prolétlo ji hlavou.
A poté se ozvalo lupnutí. Alex padla k zemi, bez dechu a života. Tvář, ač pokrytou slzami, jí zdobil velký úsměv.
Jonas na ni pohlédl a jeho hněv ještě vzrostl.
"Pověste je!" zakřičel. "Pověste ty bezbožníky!"
Obyvatelé Thamuzu pozvedli těla "zaprodanců Satanových" a odnesli je do vesnice…

Na kraji osady, stranou všeho zájmu, tiše visely tři mrtvoly. Sluneční paprsky vysušovaly jejich pokožku, vítr s nimi rozverně pohupoval. Lidé, kteří nebožtíky obcházeli, činili tak se slepým výrazem ve tváři. Jako by snad oni i šibenice, na níž zhynuli, byli neviditelní. Jako by snad ani neexistovali.
Jedno tělo patřilo znetvořenému mladíkovi, který byl oběšen před devíti dny. Další mutantovi, jemuž, aby se pod jeho tíhou šibenice nerozpadla, uřízli ruce i nohy. Poslední tělo patřilo dívce, jejíž hlavička odstávala v nepřirozené poloze. Ti dva zemřeli dnes.
Ponurý výjev z dáli sledoval Jonas, starosta vesnice, plný zloby, nenávisti a strachu. Netušil, co si má s přílivem ďáblova sémě počít.
"Pane, pomoz mi!" zakřičel hlasně a jeho slova se rozlehla krajem.
A právě tehdy jeden z paprsků, které vysílalo slunce zapadající za dalekými skalisky, pronikl skrze drobnou dírku v pahorku až do nitra jeskyně, jež se rozprostírala východně od Thamuzu. Jeskyňka se v mžiku rozsvítila jasným světlem.
Jonas pohlédl na tento výjev a ucítil dotek Boží. Musel se stát zázrak…
Okamžitě vyrazil a záhy se ocitl přímo u ní. Potom vstoupil dovnitř, i nadále doprovázen sluncem, a pokračoval širokou, jemně navlhlou chodbou, dokud nedošel takřka na její konec. V té chvíli se před ním zjevilo několik tajuplných předmětů a hlavně ohromná nádrž, na jejíž železný obvod byl přitaven krátký, narezlý žebřík. Jonas po něm vylezl nahoru, stravován velkým očekáváním, a nahlédl do ní. To, co jeho oči spatřily, naplnily starostu štěstím a pokorou. V nádrži se vlnila foreskující zelená látka, jež pableskovala odrazy kovových okrajů, tak překrásná, nevinná a čistá.
Neměl potuchy o tom, že za její objevení na těchto místech může nikoliv bůh, ale prchající stoupenci frakce zvané Jednota, kteří se zde neúspěšně pokoušeli založit novou základnu, netušil, že právě tady si rádi hrávali nyní oběšený mladík a také jeho vlastní dcera. Pro něj to byl dar z nebes…
"Každý, kdož se ponoří do této boží látky, jest navždy ochráněn před silami pekla!" řekl Jonas mocným, přesvědčeným hlasem. Poté vyšel z jeskyně a svolal celou vesnici. Každý se měl vnořit do této kapaliny, seslané Všemohoucím, aby očistil svou duši.
Tak se i stalo…