Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shit.us - Cesta nevyvoleného

Už je to tak. Opět je to zpátky. Blik a vrátilo se to. Asi po třech měsících, co jsem opustil New Reno jsem se rozhodl, že se tam vrátím. Ne snad kvůli pomstě, ta už je hotová. Ale snad jen proto, že vím, že tam existují lidé podobní těm, kteří zabili mou Jeniffer. Jenom to samotné vědomí mne dohání k tomu, abych s tím něco udělal. Chtěl jsem všechno hodit za hlavu, ale nejde to.
Mohl bych odejít a už se nikdy nevrátit a nechat aby se tohle město zlikvidovalo samo. Ale tak jednoduché to mít nebude.
John Smith jde opět zabíjet.

Kráčím opět po té samé, zaplivané, pozvracené, rozbité a hnusné cestě. Hlavní ulice se tomu tuším říká. Každopádně je to ulice, která tu vypadá nejlíp. Kolem ty samé zničené existence. Feťáci, feťačky, pasáci, kurvy, umírající, mrtvý…mohl bych pokračovat ještě dlouho. Jenže jestli chci tohle město aspoň trochu očistit, budu potřebovat nějaké železo. A jelikož nečekám, že to přežiju, tak je jedno, jakou pověst si tady získám. Takže rukavičky stranou.

Ocitl jsem se před obchodem zbraní. Vešel jsem dovnitř a zvoneček na dveřích prodavače upozornil, že někdo přišel. Zvoneček zněl jako umíráček. A vida, přesně to vystihl.
"To je vón! Vykřikl prodavač a vytáhl zpod pultu krátkou, upilovanou, ale přesto brokovnici.
A já myslel, že to pude hůř, už mám aspoň záminku, proč ho zabít. Na zaplacení zbraní, které jsem chtěl, bych v žádném případě neměl. Ale proč by obchodníkovi se zbraněmi mělo vadit, že jsem zničil rodinu Bishopů? Na to bude čas potom. Jestli nějaké potom bude.

Prodavač na nic nečekal a hned dvakrát vystřelil. To jsem nečekal. Naštěstí jsem stál dostatečně daleko, když mě poznal už u dveří, tak mne broky nabraly a mrskly mnou o podlahu a ještě že jsem nezavřel dveře, jinak bych se o ně pěkně bacil do hlavy.
Vzápětí jsem zalitoval, že jsem je nezavřel.
Hned mi bylo jasné, že prodavač nezařval to:"to je vón!" kvůli sobě. Musel mít okolo krámu nějaké gorily, v případě, že by se ho nějaký blbeček pokusil vykrást. To, co se sklánělo nade mnou vypadalo jako tři skříně, skoro jsem neviděl oblohu.
Naštěstí takové nabouchané almary většinou nepobrali moc rozumu. Ale zabít mne už mohli, soudě podle jejich tomíků namířených na mě. Proč to neudělali? Tohle jsem musel vyřešit diplomaticky. Já jsem totiž v ruce žádnou zbraň neměl. Nechtěl jsem obchodníka hned vystrašit.
Tak jsem tam mátožně pomrkával a ležel jako omráčený na zemi. Bylo mi divně při pomyšlení na to, že mě můžou kdykoliv zastřelit. Najednou jsem začal vidět v mém plánu na vyčištění města vážné trhliny.
"Tak, parchante, nedorazím tě jen proto, že je na tebe vypsaná odměna. Ty debile, vůbec nechápu, proč ses vracel, magore. Zabít oba Bishopy a myslet si, že to necháme bejt nebo co?!" To se ke mně přišoural prodavač a já si všiml, že jednou nohou nějak divně pohyboval. Jakoby na ní napadal. Byla to levá, čili ta blíž ke mně. Mířil mi do ksichtu tou odpornou lupanou a zuby se mu blýskali v žraločím úsměvu. Gorily stále nic nedělaly, jen na mne mířily.
"A kdo tu odměnu vypsal, když jsem Bishopy už zabil?" Zasípal jsem afektovaně.
"Ty idiote, snad si nemyslíš, že byli jenom dva, maj ještě třetího bráchu!" Oznámil mi laskavě prodavač.
Mě už to ani nepřekvapilo, jakmile někoho zabiji, tak po mě zbytek rodiny vyhlásí pátrání a když pozabíjím i je, tak po mě jde bratranec z osmého kolena. No dobře, trochu přeháním. Ale je to podobně. Bishopa jsem zabil, pak jsem musel zabít jeho bratra a už si myslel, že je konec. A teď tohle.
"A kde ten třetí hajzl je?" Zkusil jsem to na prodavače.
"Ty debile, myslíš, že ti to řeknu?
"Jasně, šefe, neřikejte mu, že pan Bishop znova otevřel to casino, co má po jeho bráchovi," zahuhlala jedna gorila.
"Ježiši, ty seš magor, kdybys jednou držel hubu Matte." Zasyčel na gorilu prodavač.
"Aha…tak promiňte šefe," omluvil se nemotorně Matt.
"Děkuji, to je vše, co jsem chtěl vědět," řekl jsem a rukou podrazil prodavači levou nohu. Jak jsem čekal, bolest ho ochromila a zraněná noha se mu podlomila. Jak padal, chytl jsem za hlavně jeho brokovnici. Jak se lekl, tak zmáčkl kohoutek a střelil jednu gorilu do boty. Pak se staly tři věci.
Gorila zařval.
Vykroutil jsem brokovnici z prodavačových prstů.
Prodavač sebou konečně sekl o zem.
"Položte to, nebo ho zabiju!" Zařval jsem a tlačil prodavači jeho brokovnici do žaludku.
Gorily koukaly dost nechápavě, a nic nedělaly.
"Zahoďte to vy blbci," zaskuhral prodavač. Noha a břicho ho asi bolely.
Gorily ho poslechli a zahodily zbraně.
"Dobře,"řekl jsem, Teď si vlezte dovnitř a pěkně v klidu jdeme hned za váma, že ano pane domácí?" Trošku jsem přitlačil na luparu.
"A…Ano," zabublal prodavač.
Zvedl jsem se a prodavače vytáhl na nohy. Trochu se třásl a vypadal, že bude zvracet. Jakmile se gorily napasovaly do obchodu a my s nimi zavřel jsem a zamkl dveře.
"Jestli někdo udělá prudší pohyb, je po něm," řekl jsem rádoby klidně.
Ani jeden z nich na žádný prudší pohyb nevypadal. Takže teď zbraně.
"Takže pane domácí, teď budu říkat co vše potřebuju a vaše ochranka mi to laskavě složí k nohám, zabalí a slušně poděkuje, že mi mohla pomoci. Jasné?!" řekl jsem ostře.
Tak jsem začal diktovat a oni nosili. Mířil jsem střídavě na gorily a na prodavače. Ale nevypadalo to, že by chtěl něco zkoušet. Přemýšlel jsem co potom s nimi udělám.
Napadlo mě že je jednoduše zastřelím. V tomhle městě už stejně žádná poctivá, nebo dobrá duše není, takže bych v tom neviděl problém. Jenže pokud nemám důkaz, tak bych to neměl dělat.
No a pak mi dali záminku že to s klidem udělat můžu. Jak nosily to potřebné vybavení, tak se jedna z goril otřela o nějakou skříň a ta se zřítila na zem. Rozbila se a z ní vypadly injekční stříkačky, balíčky s Jetem a použitě vypadající injekce. Tím si to podělali. Možná bych je nechal naživu, kdyby byli čistí v tomhle směru, ale už nemají šanci. Podíval jsem se na prodavače a nejspíš uviděl záblesk v mých očích nebo co, ale celý se jakoby přikrčil.
Počkal jsem až do doskládají a řekl gorilám ať se postaví vedle sebe.
Zvedl jsem malý škorpion, který mi gorily přinesly, zacvakl zásobník a šlehl očima po přítomných.
"Takže, je mi to líto ale-co to kecám, vůbec mi to líto není, chcípněte," řekl jsem a stiskl spoušť. Gorily zemřeli pokojně, asi jim ani nedošlo, co chci udělat. Ale prodavač se snažil utéct. Nechápu kam chtěl s kulhající nohou utéci. A nevím kulkám se neutíkám moc dobře ani ve vrcholné formě.
Jakmile jsem zlikvidoval ochranku, namířil jsem na něho. Něco zakvičel a v svištění projektilů zapadl někam za skříně. Dostřílel jsem zásobník do skříně a vytáhl zpoza pasu oblíbený desert eagle. Blížil jsem se ke skříni a slyšel prodavačům přerývavý dech. Asi to koupi. Zamyslel jsem se nad slovním spojením prodavač koupil a pak pokračoval ke skříni.
A opravdu tam ležel, mezi třískami, a bordelem.
Poznal že je konec.
"Tak tedy, díky za vybavení a táhni k čertu," rozloučil jsem se s ním.
"Ne, počkej, můžu ti -"
PRÁSK.
Nemůžeš.

Vyšel jsem z obchodu obtěžkán velikým pytlem. Do zbraní jsem munici napáskoval už v obchodě a zkontroloval jestli fungují (naprázdno). Fungovaly kupodivu všechny.
Takže zbraně by byly, teď Bishop. A tentokrát doufám, že už je poslední. Zamířil jsem k nyní již "zrekonstruovanému" kasínu.
Hned jak bylo na dohled, poznal jsem, že dostat se dovnitř nebude jednoduché pro nikoho, natož pro mě. Jak jsem si všiml, moje neumělá kresba visela na každém hydrantu a kus zdi, který držel. To by m zajímalo, koho jsem nezabil že mě viděl takhle zblízka. No, ale zpět, vchod casina byl obehnán ostnatým drátem a okolo postávalo několik goril. Svým vzhledem připomínaly ty, co jsem zabil u obchodníka.
Takže si to musím nějak naplánovat.

To, že je casino takhle opevněné mi dálo jistotu, že je Bishop uvnitř. Koho jiného by takhle chránily. Takže, strážců je venku asi pět, uvnitř jich může být klidně padesát, ale předpokládám jich tam kolem dvaceti. To je moc. Tady mi asi taktika vlítni-tam-a-udeř nebude moc platná. Musím je nějak vylákat ven, nebo aspoň před casino. Teď jsem zalezl do jedné postranní uličky a vyndal zbraně. Vyskládal jsem zbraně vedle sebe a začal je po sobě věšet. Pouzdro s glockem před levý bok, do něj glock. Kalašnikov popruhem přes záda, malý škorpion do pouzdra před prsa a pár granátů kolem pasu. Tu největší jsem vzal do ruky a pod její vahou pěkně poklesl. Ale kvalita je kvalita. Pečlivě jsem ji dobyl a vyšel zpoza uličky.

Už jsem se rozhodl, že zvolím přímý útok. Vím, chtěl jsem na to jít jinak, ale jak? Musím to udělat rychle abych využil momentu překvapení. Jak jsem vykročil z uličky, tak mě přepadl takový divný pocit. Nevím co to bylo, ale cítil jsem, že mi dodává sílu. Zní to jako klišé, ale já to tak cítil. Nevím zda to byli duchové předků, jistota zbraní, nebo pocit spravedlnosti, kterou hodlám vykonat na těch "lidech".

Snažil jsem se proplížit k vchodu nepozorovaně, ale to se s tou velkou zbraní špatně dělalo. Takže si mě všimli už asi dvacet metrů před casinem. A kdo jiný, než ten, kdo ho chce vymlátit by se směrem k němu tahal s takovou artilerií. Už se nedalo nic dělat.
Gatling se rozepěl.
Bylo to úžasné a přitom šílené. Projektily začaly trhat omítku casina, ze strážců se stávaly porcované cucky a z barikády létaly velké kusy. Nestihl vystřelit ani jeden. Pokračoval jsem ke casinu. Jak jsem čekal, tak se zevnitř vyhrnou další stráže. Nemýlil jsem se. Gatling byl hrozně těžký, tak jsem zvládl už jen jednu dávku, pak jsem ho strhl ze sebe a vytáhl škorpion. To už jsem doběhl ke vchodu. Uvnitř to moc, po té palebné smršti z gatlingu moc utěšeně nevypadalo. Ale zdálo se, že Bishop už to tu veřejnosti uzavřel. Nikde se tu neválely mrtvoly "normálních" lidí. Jen ochranka a zase ochranka. To šlo nějak jednoduše, jsem zvědav, co bude teď.

Jako tehdy jsem zamířil do druhého patra. A stejně jako tehdy mne to nepříjemně překvapilo. Chodba byla opevněná tak, že jsem ani neviděl ty lidi, co byli v něm. To, čeho jsem si všiml velmi dobře byly hlavně zbraní vykukující zpod opevnění. A tentokrát neváhal nikdo ani vteřinu.
Nápor kulek mne nabral a shodil ze schodů. Zatmělo se mi před očima a já poznal, že moje kevlarová vesta je nadobro zničená. Mátožně jsem se zvedal a nějak podezřele se stmívalo a zase rozednívalo. Zatřásl jsem hlavou abych ji pročistil a částečně se to povedlo.
Netušil jsem, jak se přes tu hromadu zbraní dostanu, tak jsem ze vzteku zavolal:
"Hej, vy srabi, proč nejdete dolů a nerozdáte si to se mnou jako…hodně chlapů proti jednomu."
A oni přišli
Ony.
Chvilku jsem nevěřícně koukal na to, co vidím. Normálně pět ženských a každá držela nějaké to smrtonosné železo. Jak scházely ze schodů, tak se nebezpečně usmívaly. Já jsem tak nějak netušil, co mám dělat. Místo abych se (já blbec) pokusil schovat za nějaký stůl nebo něco, tak jsem tam tak blbě stál a čuměl.
Když jsme od sebe byli asi na pět metrů, něco mi bliklo hlavou a vrátilo se normální uvažování. Asi už jsem dlouho neměl ženskou nebo co. Každopádně jsem je začal opět vnímat jako nepřítele a nic jiného. Saltem vzad jsem se vrhnul za regál s pitím. Kalach mě bolestivě praštil do zad, když jsem dopadl. To už barem létala jedna dávka za druhou. Jak jsem dotočil to salto, tak mne v celém těle nějak podezřele bodlo. Přece jenom, dělat satla těsně po tom, co do vás někdo nabuší několik kulek, i přes kevlarovou vestu, tak není radno děla žádné akrobatické kousky.

Takže jsme sebou za bar spíš seknul a možná to bylo štěstí, vzhledem k prudkému vzrůstu počtu olova v ovzduší. Jak z toho sakra ven. Granáty použít nemůžu, to by mě zabilo, škorpion jsem upustil a glock…jasně glock! Mohl bych sice použít Kalašnikov, ale nějak jsem měl pocit, že se mi bude ještě hodit. Takže jakmile přestaly dávky porcovat bar a jeho okolí, trochu jsem vykoukl a malinko zahoukl. Ženy otočily hlavy, protože jsem se při střelbě odplazil kus dá poděl pultu. Jak je tak otáčeli, tak jsem zatím měl trochu času zamířit.
Plesk, plesk, svask, svask.
To udělali hlavy dvou ženštin, pak jsem se zase musel krýt před kulometnou palbou.

Tak trochu jsem se zamyslel, jaktože ty dávky ještě bar neprostřílely, když je pořád pod palbou. Asi tady mají nějaké extra tvrdé dřevo nebo co. Nějak se mi nad tím radši nechtělo uvažovat. Pak se asi už ženy-bojovnice rozhodly neponechat nic náhodě, tak se velde mne po chvilce ozvalo takové divné kovové cvaknutí.
"A sakra," zaklel jsem a přehoupl se před pult. Teď nebo nikdy. Bojovnice to čekali, tak začali hned střílet. Já taky. Jenže oni měli tu smůlu, že dávkou se nedá střílet moc přesně, takže jsem další dvě stihl zastřelit, aniž bych utrpěl újmu. Pak jsem začal sprintovat ven. Ta poslední bojovnice, místo aby taky utíkala střílela po mě a asi si neuvědomila, že granáty není radno podceňovat.
BOOOOOOM.
Tlaková vlna mě vyhodila ven z kasína a já se nabodl na ostnatý drát.
"Kurva drát," zaječel jsem a ani si neuvědomil, jak je to teď příhodné. Bolestivě jsem se sesmekl z drátu a vyčerpaný spadl na zem. Jen tak jsem ležel a čuměl na různé ztracené existence, které ten boj přitáhl ke casinu.
Začalo pršet. Déšť mi omýval obličej od prachu a popele, který se na mě v casinu nalepil. Bylo to příjemné. Ležel bych tu až do konce světa.
Cvak.
Ale to nemůžu, musím ho zabít. Prostě musím, musím udělat konec jeho zatracenému rodu. Vyškrábal jsem se na nohy a došoural se ke vchodu. Přes bolest jsem se protáhl a trochu procvičil, abych nebyl ztuhlý. Pak jsem vyrazil po schodech nahoru.
Tam už naštěstí (naštěstí!) už žádná ochranka nebyla. Zamířil jsem do stejných dveří jako předtím a doufal, že tam na mě nečeká žádné nepříjemné překvapení a že Bishop všechny poslal předtím hlídat ven. A měl jsem štěstí.
Chtěl jsem pro efekt dveře vykopnout, ale bál jsem se, abych to ustál, tak jsem normálně vzal za kliku. Bylo otevřeno. A co jsem uviděl mi na tváři vykouzlilo zlomyslný úšklebek.
Byli tam, všichni. Nebyl tam jeden Bishop, ale bylo jich tam šest, vypadali vesměs stejně. Takže další bráškové. No vida, aspoň to budu mít najednou. Šest much jednou ranou. Vlastně jednou ne.
"Co tady děláš?" Vykřikl jeden z nich. Očividně mě poznal a očividně si myslel, že mě jejich ochránci zastavily. To se ale hrubě spletli.
"Co by, jdu vás všechny postřílet" řekl jsem a Kalašnikov se mi do rukou zhoupl téměř sám.
"Haha, to si jako myslíš, že nás můžeš zabít? Nás?!" To poslední slovo vykřikl. Ostatní Bishopové se dali do smíchu.
Také jsem se trošku pousmál.
"Ne," řekl jsem a stiskl spoušť.
Jejich pobavené výrazy vystřídal údiv. Bral jsem to plošně a každému věnoval tolik pozornosti, kolik zasloužil. Nakonec zbyl už jenom ten jeden, ten co na mě promluvil.
"Cos to udělal, ty zkurvysynu," chtěl se proti mně rozběhnou, ale když uviděl jak na něj mířím a jak se u toho tvářím, tak se zarazil.
"Víte jaký je váš problém? Ten, že nevíte kdy přestat a že otravujete nesprávné lidi. Teď si jistě už pochopil, že tě nenechám žít a nemusí tě to vůbec mrzet. Tohle město totiž teď zažije takovou změnu, že byste to nevydejchaly. Vy jste jen začátek, s váma to nekončí, ne, s vámi to začíná," trošku jsem si zařečnil.
On na mě jenom tak blbě koukal a nejspíš z toho nepochopil ani slovo.
"Takže, nějaké poslední přání pane Bishope Poslední?" Zeptal jsem se.
"Jo, prosíííím nech mě žíííít, odejdu odsud a začnu nový život. Budu počestný a hodný. Budu lidem pomáhat a nebudu už nikomu nic…už nikdy nikomu neublížím. Prosíííím." Začal škemrat. Dělalo s mi z něho špatně.
"Dobrá, můžeš jít", řekl jsem a jemu zasvítily oči," Žij šťastný a počestný život-"
"Děkuji pane, děkuji," padl na kolena a slzel. Hnusil se mi.
"- v pekle," stisknutí spouště se smísilo s jeho výkřikem. Snad zloba nebo co.

Hotovo, dostal jsem je. Všechny. Pochyboval jsem, že by ještě někde nějací zbyli. Nejspíš se sem všichni ukryli aby měli větší šanci přežít. Jenže přede mnou neutekli a neutečou jiní.
Vyšel jsem z casina vyčerpaný, ale naplněný pocitem dobře odvedené práce. Teď se asi vydám do nějakého jiného města abych se tam dal dohromady. Pak se sem vrátím a dodělám co jsem začal.