Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Tyler - Pacientka
“Pořád vás trápí ty noční můry, paní Fincherová?” zeptal jsem se.
“Neustále. Už kvůli nim vůbec nemůžu spát pane doktore.”
“Víte, někdy se nám naše podvědomí snaží, prostřednictvím snů, říct, že něco v našem živote není v pořádku.” řekl jsem.
“Ale já nemám žádný vážný problém pane doktore. Jsem vyrovnaná osoba a vždy jsem ní byla.” řekla paní Fincherová.
“Dobrá, tak mi opět řekněte, co se vám zdá...”
“Už jsem vám to říkala. Všude je oheň, shoří hrozně moc lidí. Slunce zmizí ve tmě. Já stojím na zeleném kopci a sleduji desítky vybuchujících atomových hříbů. Pak je dlouho ticho. Všude je tma, už nejsou slyšet výkřiky.”
“Co se stane pak, paní Fincherová?”
“Pak je opět vidět slunce a z pod země začínají vylézat živé mrtvoly. Mají mrtvé oči. Živé mrtvoly se postupně proměňují v obrovská, zelená monstra. Nastane výbuch a z ohně vystoupí muž v modré, vaultové kombinéze s číslem třináct a zažene ty zelené zrůdy spátky do země.”
“A co pak?” zeptal jsem se.
“Probudím se.” odpověděla paní Fincherová.
“Asi se hodně bojíte toho, jak dopadne válka, je to tak?”
“Ani ne, říkají nám přece, že vyhráváme, nebo ne?” zeptala se paní Fincherová.
“Ano, to nám říkají, ale vaše podvědomí si hodně dobře uvědomuje, že to může dopadnout všelijak. Myslím si ale, že se nemusíte zbytečne strachovat. Zapomeňte na válku a žijte svůj život v klidu.” řekl jsem.
“Myslím, že máte pravdu pane doktore.”
“Ano a ... ale už je pět. Přiďte zase o týden paní Fincherová. Moje asistentka vám dá termín.”
“Děkuji pane doktore. Naschledanou!”
“Naschle!”
Paní Fincherová byla mojí pacientkou už více jak dva roky. Pomáhal jsem jí překonat smrt jejího manžela Richarda, který zemřel ve válce s Čínou. Jednu dobu už byla úplne vyrovnaná a pak se jí začaly zdát ty noční můry o konci světa. Pravda je, že jsem jí nemohl pomoct. Nic nezabíralo.
Paní Fincherová za mnou přišla už za dva dny. Vrazila ke mně do ordinace s pláčem a řekla:
“Už je to tady pane doktore, nikdo z nás tomu už nemůže zabránit.”
“O čem to mluvíte?” zeptal jsem se.
“Měla jsem vizi. Tohle už nebyl sen, jsem si jistá. Jasně jsem viděla, že život tak, jak ho známe, skončí.”
“Ale...” paní Fincherová mě přerušila.
“Chci vám jen říct pane doktore, že až dnes večer začnou houkat poplašné sirény, musíte se jít okamžitě schovat do vaultu. Nejlépe bude, když už budete mít zbalené věci. Poslechněte prosím. Já tam jdu už teď.” řekla a odešla prič.
Nevěděl jsem co si mám myslet, ale zůstal jsem v práci.
Večer začaly houkat poplašné sirény. Najednou jsem dostal hrozný strach. Skoro nikdo to nebral vážně, protože cvičné poplachy probíhají aspoň jednou za dva týdny. Já jsem ale věděl, že tohle je jiné. Nikdy jsem nevěřil v žádné předvídání budoucnosti, ale věril jsem paní Fincherové. Ona totiž nebyla blázen.
Jel jsem domů, tak rychle jak jsem to jen dokázal. Cestou jsem zavolal své matce a bratrovi, ať se jdou okamžitě schovat do vaultu. Doma jsem se rychle zbalil, vzal jsem si jen to nejnutnejší a ješte jsem se stavil u mé sousedky, s kterou jsem byl již pár krát na rande. Řekl jsem jí ať jde se mnou a ona poslechla. Do vaultu sme stihli dojít právě včas, protože právě začal odpočet k uzavření vaultových dveří. Tohle nebyl cvičný poplach. Paní Fincherová zachránila mě a několika dalším lidem život.