Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Hnoj - Vězeň
Už není nového zítřku, už není budoucnosti. Ale to je jedno, poslední dobou si víc uvědomuji realitu a už jsem to celé pochopil. Když je člověk opravdu hluboko ve sračkách, tak pochopí, že už není kam klesnout, existuje jistá rovina morálního bahna, pod kterou už nelze klesnout. Tady ve vězení není jediná naděje na svobodu, protože jsme nebyli odsouzeni, ale zajati. Všechno co by měla přinést budoucnost, se nestane, protože to přinesl včerejšek. Jsem tu už dva roky, jsem tu ze všech nejdéle. Už jsem ztratil veškerou naději, už třikrát jsem se pokusil o útěk, třikrát mě chytili a třikrát mě zavřeli na dva týdny na samotku.
Dostal jsem se sem jako NCR ranger, chytili nás když jsme byli na obchůzce, napadli nás ze tří stran, na čtvrté straně byla jeskyně. Skoro se nestřílelo, oni nám akorát stříleli pod nohy a my jsme se dali na útěk směrem do jeskyně, kde jsme čekali na zázrak. Místo zázraku přišli nájezdníci,zajali nás a odvedli sem. Nejsme tu jen tak pro nic za nic, nájezdníci nás nutí pracovat, kopeme v dole rudu, asi uran. Práce v dole je příšerná, zdi nejsou podepřeny a každou chvíli je zával, pak nenosíme ven kameny, ale jen mrtvá těla. Těla která byla pohřbena pod několika tunami vypadají strašlivě, nenosíme je ven abychom je pohřbili, těla našich kamarádů jsou pohozena několik set metrů od tábora. Všude krouží supi.
Tábor leží v údolí, které se táhne do nedohledna, jsou tu dva doly, každý na jiné straně. Nad celým údolím táhle se vznáší jakýsi podivný pocit strachu, smrti. Smrt je tady všudypřítomná, dozorce vás může zabít, když se na něj jen křivě podíváte. Na tom pocitu beznaděje se určitě podepisuje i to, že tu nevane vítr, vítr v pustinách je sice vítr symbolem beznaděje, ale tady by nám všem pomohl, alespoň by mohl rozfoukat smrad rozkládajících se těl, ten zápach vám hlavně pořád připomíná, kde jste. Jste ve vězení a tohle je váš osud. Smrt. V pustinách vane vítr, studený vítr. Vítr, který v pustině udržuje přijatelnou teplotu, ale tady nevane nic. V celém údolí je takové vedro, že se voda vypařuje naprosto okamžitě, kapka spadne na rozžhavený písek, zasyčí a zmizí.
Poprvé jsem se pokusil utéct těsně po tom, co mě zajali. Přidělili mě tehdy na barák 5 (bylo jich tu 7). Pro svůj útěk jsem v podstatě nic neudělal. Když jsem tam přišel kopali tehdejší zajatci tunel, protože barák stál těsně vedle plotu, netrvalo to nijak dlouho, vlastně to trvalo jen jeden den, protože tunel byl už skoro dokončen, když jsem sem přišel. Přesně o půlnoci jsme tunel vyvedli na povrch. Svoboda. Ale bohužel těsně po tom co nás vylezlo ven 6 se tunel zřítil a pohřbil pod rokem práce zbylých dvacet uprchlíků. Nejhorší na tom bylo, že ještě žili tunel nebyl nijak hluboký, jak tam tak leželi, volali ze svého písečného hrobu o pomoc a ti statečnější volali, abychom utíkali. Bylo to příšerné rozhodnout se jestli jim máme pomoct, nebo utíkat a zachránit sebe. Utekl jen jeden a určitě udělal dobře, dostal se na svobodu. Já a ještě pět utečenců jsme začali zuřivě hrabat rukama v zemi a vyhrabávat je. Byla to naprosto zbytečná práce, písek je pohřbil, jednoho se nám podařilo vyhrabat, ale byl už mrtvý. Pak přišli nájezdní všechny nás pochytali a zavřeli na samotku.
Samotka má jednu výhodu. Můžete tu přemýšlet o útěku. Myšlenka na útěk je v téhle vybetonované díře v zemi tak intenzivní, že ani nejíte a nespíte a někdy ani nepijete. Taky se tu nemusí pracovat, což je největší výhoda, problém je , že pak musíte pracovat dvakrát tolik než jindy. Nejhorší je, když vám dozorce nachčije na hlavu, je to opravdu nechutný a více než ponižující, navíc pach moči se v tom horku stává naprosto nesnesitelný až se z toho pozvracíte a směs těchto dvou pachů je tak odporná, že smrad ghoulů je proti nim nádherná vůně.
Podruhé jsem se pokusil u útěk naprosto náhodně, vlastně jsem ani neplánoval utéct. Když jsem kopal v dole byl jsem až na konci chodby a prorazil jsem zeď do jiného dolu, který byl zjevně zasypán, když začala válka, protože tu všude byla mrtvá těla. Už jako dítě jsem se odmítl rozloučit se svou mrtvou matkou. Tehdy zemřela na nemoc z ozáření, její znetvořené tělo leželo na posteli den před pohřbem. Otec mi říkal ať řeknu mamince něco hezkého na cestu do nebe, ale já měl takový strach z jejího mrtvého těla, že jsem utekl. Tehdy jsem se vrátil až za tři dny. Od té doby co se tohle stalo jsem nepromluvil svým otcem… Myšlenka svobodu však byla tak silná, že jsem odhodlal a strašlivým sprintem jsem přebíhal mrtvá těla, neměl jsem ani tak strach, že mě chytí moji věznitelé, ale že se na mě rozzlobí mrtví, že je ruším a oni se proberou. Běžel jsem chodbami, beze světla s myšlenkou na svobodu. Nevěděl jsem kam běžím, běžel jsem prostě rovně, tak kde jsem doufal, že narazím na východ. Běžel jsem dlouho, až jsem narazil na konec chodby a nezbývalo mi než se hledat jinou cestu. Byl jsem v té podivné hrobce asi dva dny, celé ty dva dny jsem bloudil bez jediné trošky naděje, že se zachráním. Pak jsem uviděl na konci tunelu světlo. Neumíral jsem ale bůh mě zavedl zpátky do tábora, přímo do náruče stráží, což mi vyneslo další dva týdny na samotce. Tady na samotce jsem přemýšlel. Přemýšlel jsem o svém strachu, o otci o útěku a smrti. Celých čtrnáct dní se mi honily hlavou tyhle čtyři věci a jediné, co jsem vymyslel, bylo, že jestli se odsud někdy dostanu, musím se udobřit se svým otcem a musím se zajít rozloučit se svou matkou na hřbitov…
Další pokus byl více než riskantní, ale co je v dnešní době bezpečné… Vytěžená ruda je z tábora odvážena po kolejích na vozech tažených brahminy. Nechal jsem se jedním z přátel zasypat kameny, na sebe jsem dal osm dek, aby mě váha kamenů nerozdrtila, na dýchání jsem si dal do pusy starou rezavou trubku. Ležel jsem v tomto hrobě skoro celý den, bylo tam takový horko, že jsem za chvíli ležel v kaluži potu. Tohle čekání na svobodu v tak stísněném prostoru, mě za chvíli přivedlo na myšlenku, zda by nakonec nebylo lepší stát se poslušným vězněm a doufat, že tábor někdo najde a všechny nás osvobodí. Čekání na odvoz v tomhle „hrobě“ bylo tak stresující, že jsem za chvíli viděl sám sebe v hrobě a nad tou jámou se skláněli moji přátelé, otec a matka… Hlavně už od malička mám strach se setkáním se smrtí což je zdrojem velkého množství mých problémů, hlavně kvůli tomuhle strachu jsem se dal k Rangerům, neboť pustina je smrt a člověk prý má strach z nepoznaného, já už jsem se rozhodl nemít strach, ale než se mi podařilo ho překonat, smrt mě potkala znovu a chytila mě do svých spárů. K večeru se začalo ozývat přidušené bučení brahmín a vozy se skřípotem daly do pohybu, měl jsem hrozný strach, že mě najdou při vykládání, což se nakonec opravdu stalo. Za svítání se vozy zastavily. Náhle jsem cítil, jak se vozík vyklápí. Najednou jsem ležel na zemi na hromadě kamenů a nade mnou stály hned tři nájezdníci, kteří se ani nestačili divit, jak podivný náklad to sem přivezli.Nejdřív mě chtěli zastřelit, ale pak si řekli, že pro mě bude daleko horší nechat mě na živu, odsoudili mě na nucené práce na doživotí. Odsoudili mě bez soudu, jen pohledem, poslali mě zpět… Odvedli mě zpět do tábora a zase jako obvykle mě zavřeli na samotku. Nyní jsem na samotce nepřemýšlel o ničem jiném než o útěku. Za jedné bezesné noci, když byl měsíc v úplňku a jeho světlo procházelo do mé cely skrz mříže jsem dostal geniální nápad. Vzpoura. Prostě všechny naše věznitele zabijeme a pak se rozejdeme za svým osudem do pustin. Měj jsem ještě týden na přemýšlení o tom, jak to provedeme. Měl jsem mnoho plánů o tom jak to provést, které jsem zavrhl, protože by to byla sebevražda, koneckonců krumpáč proti kalašnikovu… Kompletní plán byl dotvořen až můj poslední den na samotce. Domyslel jsem všechny detaily a dovedl to do dokonalosti.
Když mě propustili ze samotky, začal jsem zatím jen svým dobrým přátelům zde osvětlovat svůj plán. Některým se ze začátku nezdál, ale nakonec se všichni přiklonili k vidině svobody. Pak začalo něco jako propagační kampaň. Můj plán se začal šířit táborem, jako morová epidemie a čím víc se přibližoval den D, tím větší bylo v táboře napětí. Ta nálada byla doslova hmatatelná. Svoboda se blížila každým okamžikem…
Přesně o půlnoci se střídají stráže na všech pozicích, to byla naše chvíle, vybouchali jsme kladivem zámek ve dveřích a čekali. Okolo našeho baráku chodila hlídka, toho jsme využili když jeden z nich proházel zabil ho jeden z vězňů kladivem. Jednou ranou do hlavy ho odeslal do žhavé náruče pekel. Oblékl jsem si jeho uniformu a vydal jsem se patrolovat místo něj, což byla asi jediná moucha mého plánu, mohli mě poznat, ale já doufal, že se skryji pod rouškou noci… Obcházel jsem celý tábor a postupně odemykal klíči, které měli všichni dozorci tady baráky okolo plotu. Všichni vězni se pak se svými krumpáči odebrali doprostřed tábora na jakési nádvoří se studnou a poschovávali se za baráky, aby je nemohli vidět strážci, kteří sem vzápětí měli přijít. Několik spoluvězňů jsem taky poslal, aby se proplížil ke strážní věži a zneškodnili toho nahoře. Postavil jsem se za studnu a vypálil několik střel do vzduchu a začal křičet, abych přilákal stráže, ti se sem podle očekáváni začali zbíhat a volali na mě, co se děje, ale to ještě netušili, že jejich život záhy skonči pod lavinou. Jakmile vešli na nádvoří sesula se na všechny lavina mých společníků ve vzpouře. V několika vteřinách byli pohřbeni pod nápore těl, která nepřestávala sekat krumpáči dokud nedokončila svůj úkol a nestala se opět lidmi. Tito lidé pak jejich těla pohodila na posměch všem, jen tak na písek, přesně tak jak to dělali oni nám.
Nebyl důvod se tu zdržovat. Tohle místo byla smrt a já se smrti bojím. Odešel jsem údolím do pustiny vstříc smrti. Už se nesmím bát smrti, je to totiž každodenní součást života v pustinách, je to vítr, písek, slunce, ale hlavně člověk. Vydal jsem se do boje se smrtí, do mého osobního boje, ve kterém bojuji jen já sám se svým strachem, ale tentokrát zvítězím. Musím zvítězit.
Vydal jsem se za svým osudem. Vydal jsem se za smrtí…