Tohle je ta nejdelikátnější operace od dob projektu Manhattan. A vše závisí na jediném muži. Na mně. Jestli se mi teď zatřese ruka, je vše ztraceno. Byla by to katastrofa. Myslím, že v takových chvílích vrcholného vypětí, kdy vše visí na vlásku, není dětinské vyplazovat jazyk. Je to jen příznak vrcholného duševního i fyzického vypětí.
″Ehm, Joe?″ ozval se Razlo za mými zády a asi o dva metry níž.
″Nějaký problém?″
″To slovo znamená ´šerif´?″
″Samozřejmě.″
″A kde se tam vzalo to dvojité vé?″
″Hele, doktore, víte co? Jděte si po své práci, ano?!″
Opět jsem se ponořil do stavu vrcholného soustředění. Jako virtuóz, jenž skládá novou skladbu, má v hlavě tisíce partitur a přesně ví, kdy se má jaký nástroj obrovského orchestru rozeznít (a na jak dlouho), tak jsem se věnoval své práci. Ba co dím, víc! Vydával jsem ze sebe všechno, cítil jsem se vysílený, ale šťastný, protože jsem věděl, že to co dělám, je důležité a užitečné, a že to mnoho lidí ocení.
Do nosu mě udeřil podivný pach člověka, který se už letos koupal. Rytíř Bratrstva Oceli Still Johnson.
″Joe, co to kutíš? Při práci s těmahle věcma bys měl být opatrnější!″ řekl a dloubl do plechovky, která byla zavěšená na háku vedle mě.
″Hele, nevidíš, že pracuji? Chceš něco, nebo jen nemáš do koho píchnout?″
″Nic, nic, už jdu. Ale proč tam máš to dvojité vé?″
″Vypadni!!″
Zdárně jsem překročil polovinu celého úkolu. Nebylo to lehké, ale šlo to docela dobře. Od plánu jsem se nepohnul ani o píď. Dovolil jsem si malou přestávku a utřel si čelo od potu, který pokrýval celou mou vypětím staženou tvář. Pak jsem si zkušeným okem přeměřil prostor, jenž bude nyní ve středu mého zájmu. Nuže, do toho! Za slávu a čest!
Dorazila Myra. Při chůzi nevydává žádný zvuk, a její vůni ucítíte jen velmi zblízka (A vy ji neucítíte - je to moje holka, a kdo se jí dotkne, tomu zpřelámu všechny kosti v těle!), přesto jsem si uvědomil, že dorazila, ještě dříve, než promluvila.
″Joe? Máš čas na pár otázeček?″
″Ptej se.″
″Tak za prvé: Proč píšeš na svou kancelář nápis ´SHERIFF´S OFFICE´, když to přece každý ví? Za druhé, proč máš prvních pět písmen modře, další tři zeleně a teď to kreslíš bíle? Za třetí, nevadí ti, že jdeš z kopce? A za čtvrté, proč máš ve slově ´šerif´ dvojité vé?″
″Protože to přikázala Tandi (zákon o veřejném značení veřejných budov, paragraf 12), protože naše zásoby barev jsou mizerné, nevadí, k tomu písmenku se nehlásím. Stačí?″
″I kdepak. Ještě jedna otázečka. Co bys řekl na prima večeři venku za hradbami, na Hlídkovém útesu nad hřbitovem? Malý ohníček, teplý spacák, hvězdné nebe a tiše praskající Geiger-Müllerův čítač - jen ty, já a pečená krysa?″
″Bezvadný nápad!″
″Seženu krysu - ″
″ - a já půjdu k Sethovi ukrást nějakou zeleninu.″
″No…Joe, nepřijde ti tak trochu divné, že ty, šerif, strážce pořádku, kradeš?″
″Já nekradu! Teda, jenom od Setha. Ale on si taky nic jiného nezaslouží.″
″Jsi na něj moc krutý.″
″Já? A kdo na mně přichystal ten žertík s chřestýšem a ručním granátem pod peřinou?″
Myra se zasnila. ″Jo, to se nám tenkrát povedlo.″
″Odneslo mi to střechu!″
″Uhm, a zbytky tvé postele padaly na vesnici ještě tři dny poté.″
″No, tak mi neříkej, že jsem na něj moc krutý, a…″
Byl jsem přerušen, a to přímo samotným Sethem. Měl ovšem polehčující okolnost. Umíral.
Hlídku u brány měla zase jednou Katrina a soudě podle jejího zasněného výrazu je ″Polární záře″ opravdu skvělý hůlo. Setha si ani nevšimla, a on prošel, respektive probelhal se až do města. Byl ošklivě zřízený. Dlouhou, hnijící sečnou ránu na prsou držely pohromadě zavírací špendlíky, průstřel ramene byl scelen stimpakem a pak opět roztržen, kůže byla spálená dlouhým opékáním na sluníčku. Spadl jsem ze žebříku a přiběhl k němu.
″Sakra, Sethe, co se ti stalo?!″
″Nějaká banda…Ptačí průsmyk…bojovník…″
″Počkej, odneseme tě za Razlem.″
″Musím…za…starostou…,″ řekl velitel domobrany, upustil pušku, kterou jsem tady ještě neviděl, a belhal se dál. Udělal tři kroky a sesul se na zem.
Odnesli jsme ho k Razlovi. Doktor byl vcelku v pohodě, dvakrát si nasadil silné dioptrické brýle, dvakrát si je sundal, píchl Sethovi stimpak a zamířil do hospody. V cestě mu stála Myra s kopím v ruce. Bůhví, kde ho tak rychle sehnala. Někdy mám dojem, že Myře ta kopí vyrůstají v ruce. Každopádně, blýskavá čepel teď mířila na Razlův krk.
″Nikam, doktůrku. Na pivko zajdem, až ho uzdravíte!″ řekla tónem, kterému nemůže nikdo odporovat.
Pod bedlivým dohledem se doktor dal do spravování potrhané tělesné schránky páně Setha.
″Znáš nějaký Ptačí průsmyk?″ zeptala se mě Myra.
″Znám to místo. Je to šest dní pochodu na východ odsud, v podstatě je to nejzažší hranice území, na které se vydávají naši lovci. Právě tím průsmykem musí projít každý, kdo se chce dostat z východních pouští k nám.″
″Který blázen by se procházel po východních pouštích?″
″No právě.″
Kromě svých bídných kalhot a roztrhaných sandálů už sebou Seth nic dalšího neměl, teda ještě tu pušku se třemi náboji v zásobníku. Kvér i munice mi byly neznámé, ale Still Johnson to identifikoval levou zadní a ještě poslepu.
″Em čtrnáctka, kamaráde, už jsem ji hóódně dlouho neviděl.″
″Fajn, a kdo by se k ní mohl dostat?″
″Kdokoliv.″
″Tak to´s mi moc nepomohl.″
″Já ti taky nechtěl pomoct.″
Už jsem odcházel, když se Still zase ozval. ″Ale, Joe, Seth je i můj kámoš, jestli chystáte nějakou akci na jeho pomstu, jdu s váma!″
K večeru nás svolal Aradesh. Měl teď nový barák, příjemné dvoupatrové stavení z nepálených cihel kus dál za bránou. Ve velké zasedací místnosti v přízemí se sešel výqět Shady Sands City. Naše město se poslední dobou rozrostlo natolik, že si Aradesh mohl dovolit jednoho muže ochranky, který teď stál v rohu s puškou v náručí a tvářil se ostražitě.
Aradesh začal mluvit. Proslov se monotónně nesl místností, bože, ten člověk dokáže kecat a kecat a kecat…
″Vzbuď se!″ sykla Myra a dloubla mě loktem pod žebra.
″Jo? Co?!″ vyjekl jsem rozespale.
″To jsem rád, šerife. Kdo další?″ zeptal se Aradesh a usmíval se asi tak, jako se usmívá farmář, který právě prodal na jatka stádo brahmín.
″Já ho pohlídám,″ řekla Myra a pousmála se.
″Já jedu samozřejmě taky,″ ozval se Still.
″To asi nepůjde, pane Johnsone,″ řekl Aradesh a přestal se usmívat. ″Teď, když je Seth neschopný služby, budete muset převzít velení domobrany. Je mi líto.″
″Co-o? Ale, starosto, vždyť já jsem voják, patřím do první linie…″
″Přesně tak,″ ozval jsem se. ″Still patří do první linie, kdo bude dělat klamný terč, když s náma nepůjde on?″
″Bohužel. Půjde s vámi ještě Jarvis, je to náš nejlepší stopař.″
″To těžko,″ ozvala se Tandi. ″Jarvis je momentálně indisponován. Popral se s tím mutantem na třetí ulici…s tím, co má místo levačky patnáctikilové kladivo.″
″Toho znám,″ kývl jsem souhlasně. ″Je to veselá kopa, tedy když se nenavážíš do jeho matky.″
″On má matku?″ zeptala se Myra, plná vědeckého zájmu.
″Jo, v levým uchu, pozinkovanou dvaceticentimetrovku.″
″Ach tak.″
″Co se stalo?″ nechápal Aradesh.
″Jarvis řekl něco o tom, že každý šroubek, který by měl být zašroubován do takové matky, by raději zrezivěl studem,″ vysvětlovala Tandi.
″Fatální chyba,″ zakroutil hlavou Still.
″Ač to tak na první pohled nevypadá, Razlo je schopný doktor. On ho poskládá,″ řekla Tandi, a její slova byla plná optimismu.
″No dobře,″ přerušil tuto neplodnou diskusi Aradesh. ″Tak s váma pošlu Doofuse. To je přece zkušený lovec.″
″Ale vždyť je barvoslepý,″ protestovala Myra.
″Už ne,″ informovala ji Tandi. ″Byly to jen přechodné účinky toho chlastu, co se pálí u Paula.″
″No výborně,″ zajásal Aradesh. ″Takže jsme domluveni!″
Vyšli jsme před dům, byla už noc a ochladilo se. Na obloze se třepotaly hvězdičky…
″Hele, Myro, co se to teďka vlastně bude dít?″
″Máš tu čest velet průzkumné výpravě, která zjistí, kdo tak zřídil Setha.″
″Pane jo!″
″Přihlásil ses sám.″
″No jo. A to ani nejsem pod parou…″
″Zítra ještě jednou vyslechneme Setha a odpoledne vyrazíme, jo?″
″To mi přijde jako bezva nápad.″ Myra se zatřásla.
″V noci je zima…to je divné…″
″Deka v moji kanceláři je teplá,″ dovolil jsem si upozornit. Usmála se.
″To nepochybně. Ale já ještě musím jít sehnat Doofuse. Tak zatím!″
A rozplynula se ve tmě.
Padly dva výstřely a ten bastard přišel o nohy. Takže teď se jen tak válel v prachu a naštvaně prskal.
″Dobrá rána,″ komentovala to Myra.
″To si sakra piš, že jo, holka,″ zafuněl Doofus a strčil do své brokovnice další dva obrovské náboje. Myra se zatím přiblížila k poskakujícímu radškorpiónovi, který připomínal rybu na suchu.
″Myslím, že má radost,″ poznamenal jsem.
″Jak´s na to přišel?″
″Podívej, jak vesele mrská ocasem.″
Myra vrhla své kopí takovou silou, že proniklo skrz chitinový pancíř, přímo do mozku. Škorpík sebou ještě párkrát cukl a chcípl.
″Taky pěkná rána, hm, to teda jo,″ poznamenal Doofus. Pak tasil nůž a začal škorpióna pitvat. Opatrně odřízl váček s jedem a pak se pustil do hřbetního pancíře. Šlo to ztěžka, chitin byl houževnatý, a muselo se to udělat rychle, než mrtvola vyschne. Dobře ošetřené desky se pak sbijou dohromady a je z nich kvalitní štít. Proti palným zbraním nic moc, ale nůž ani většina kopí jím nepronikne. Něco mi tady ale vadilo.
″Hele, Myro, není to divné? Vždyť radškorpióni přece většinou útočí…ve skupinkách!!″
Poslední slovo jsem už vykřikl, protože jsem dostal děsnou pecku do zad, odletěl dva metry a rozplácl se v prachu. Záda strašlivě bolela. Nevěděl jsem, co se děje, ale světem otřáslo hromobití Doofusovy dvojky. Posbíral jsem se do kleku. Z hromady kamení, ke které jsem prve stál zády, vylezlo teď několik dalších radškorpiónů. Překvapený Doofus vypálil bez míření, první mrše ustřelil žihadlo, ale jinak ji jen škrábl, a naštvaný škorpión se teď řítil na Myru, cvakaje svými klepety. Doofus zlomil brokárnu a vyhodil nábojnice, Myra zaklekla a zapřela kopí do země. Rozjetý škorpión se nabodl na ostrý hrot. Konečně jsem se vzpamatoval, tasil svoji devítku a vyprázdnil zásobník do dvou nejbližších potvor. Na Doofuse se řítil jeden obzvláště velký macek, a lovci se vzpříčil náboj v komoře. Chladnokrevně přebil, v poslední chvíli přiložil hlavně radškorpiónovi k přídi a zmáčkl spouště. Obluda explodovala. Myra se pohotově vyhnula bodci posledního zmetka a skulinou v pancíři prorazila své kopí hluboko dovnitř, párkrát otočila a vytáhla ven i s namotanými vnitřnostmi. Radškorpiónovi to vzalo vítr z plachet, rozplácl se na zemi a nekoordinovaně švihal nožičkami.
″Tak to bychom měli,″ prohodil Doofus a nonšalantně vyhodil další dvě obrovské nábojnice. Postavil jsem se. Záda hořela. Začala se mi motat hlava.
″No pěkně,″ okomentovala mé zranění Myra.
″Je to vážné?″
″Ani ne. Úder roztrhl pár kožených plátů zbroje, ale budeš mít jen modřinu.″
″Kdepak, holka, je to horší″ oponoval Doofus. ″Bodec pronikl až pod kůži. V žilách už ti určitě koluje spousta jedu, Joe, že jo.″
″To si piš. Připadám si jak zhulený petúniemi.″
″Petúniemi?″ nechápal Doofus.
″Jeden takový pokus,″ vysvětlila rychle Myra. ″Máme sebou nějaký protijed?″
″Samozřejmě,″ řekl lovec, sundal si batoh a vylovil z jeho tajemných hlubin lahvičku od nuka-coly. Byla plná mléčné tekutiny, ve které plavaly kousky čehosi.
″Na, vypij to.″
″Si děláš prču.″
″Dělej, Joe, nebo za chvíli odpadneš.″
″Blbost. Odmítám pozřít byť i jen jediný hlt…sousto…téhle…tohohle výtvoru.″
″No, jak chceš.″
Po sedmi minutách jsem se skácel do bezvědomí, načež mi Doofus nožem rozevřel čelisti a nalil do mě obsah oné lahvičky. Probral jsem se až večer. Záda mě strašlivě bolela a měl jsem tam otok o velikosti malé pneumatiky. Každou chvíli mě natáhlo, nebo jsem dostal křeč.
″To nám ten výlet začal pěkně, že jo, že?″ štěbetal Doofus. Alespoň měl čas vypreparovat zbylé pancíře a řádně je ošetřit. Myra netečně otáčela kopím, na jehož hrotu opékala krysu. Doofus se nezdál, a po prolomení počátečních bariér ze z něj vyklubal velmi ukecaný chlápek. Byla starší než já a Myra a tak cítil neustálou potřebu někoho poučovat. Anebo byl nějak pokrevně spřízněn se Sethem. Ostatně, pocházeli ze stejného vaultu a co já vím, co tam jejich rodiče dělali po večerech…
Slunce zapadlo a Doofus si přisedl k ohni.
″Hele, lidi, zažili jste taky spoustu nebezpečných situací. Nepřišlo vám nikdy divný, že jste je přežili, zatímco kolem vás pochcípala spousta méně šťastnejch?″
″Ani ne,″ řekla Myra s plnými ústy. ″Je to přirozený výběr. Přežijou jen ti nejsilnější, nejrychlejší, nejmazanější.″
″Dobře, a co tady potom dělá Joe?″
″To je statistická výjimka.″
″Hej hej hej!″ ozval jsem se. ″To, že mám záda napuchlá jak matraci ještě neznamená, že se nechám urážet!″
″Hele, Joe,″ řekla Myra s šibalským úsměvem. ″Víš jak může chlap spáchat sebevraždu?″
″Co? To teda nevím.″
″Když spadne ze svého ega na své IQ.″
Chvíli bylo ticho, jen ohýnek tiše praskal do tmy.
″Aha,″ řekl po chvíli Doofus.
″Ty, Myro, jak´s to myslela s tím egem?″ zeptal jsem se. Krčili jsme se v uzoučkém výmolu, zatímco Doofus byl na výzvědách.
″Cože?″
″Ptám se, jak jsi to myslela s tím egem. Víš, ta tvá otázka včera večer.″
″Ale to…″
Spadl na mně kýbl písku a hned za ním náš společník. Vyprskl z pusy hlínu a vyklepal z ucha pampelišku.
″Fuu…tak jo, lidičky, široko daleko nic, teda jako žádnej život. Nějaký stopy, ťapka sem a ťapka támhle, moudrej z toho nejsem. Ale blbá zpráva zprava: celý obzor je zatažený, řek´ bych, že se blíží bouře.″
″Tady na pláni to bude ostré.″
″Mohli bychom se zakopat tady v tom výmolu,″ navrhla Myra.
″Mám lepší nápad. Viděl jsem shora jakýsi skalní útes asi míli odsud. Tam bychom se mohli schovat. Když vyběhneme hnedka, hm, tak bychom to měli stihnout. Jo.″
Popadl jsem svůj bágl a vyběhl.
Vichřice se do nás opřela pár desítek metrů před skalní stěnou, za kterou jsme doufali najít úkryt. Narazila do zad se sílou lokomotivy, najednou byl všude štěrk a prach a vzduchem jsme se museli prokopávat. Hustý slaný prach mi během pár sekund ucpal filtr masky, Doofus, který měl jen šátek a ochranné brýle, na tom byl ještě hůř. Další poryv větru nás hodil na kamennou stěnu. Každý kousek nechráněné kůže byl nemilosrdně broušen ostrými úlomky písku a kamínků. Koutkem oka jsem zahlédl, jak na mně mává Myra, popadl jsem za ruku Doofuse a oba společně vpadli do úzké, temné průrvy. Po pár krocích se rozhostil klid, vítr utichl a vzduch se dal dýchat. Svalili jsme se na zem, zhluboka oddechovali a poslouchali to hučení a skučení rozpoutaného živlu. Ehm, skučení.
Zleva jsem rozhodně slyšel skučení větru. Ale zprava, tam, co průrva pokračovala dál, z té hluboké tmy, k nám doléhalo další skučení. Sténání?
″Slyšíte to taky?″ zeptal jsem se.
″Tam z tý tmy, že?″ zakřičel potichu Doofus. ″Divný zvuky.″
Myra se zvedla a tiše se vydala do tmy. Během pár sekund byla zpátky. Odlesk světla zvenčí mi ukázal šokovaný a trapný výraz na její tváři.
″Eéé…lidi…″ začala zeširoka a nervózně gestikulovala. ″Tam v té tmě…ehm…″
Sténání bylo stále silnější.
″Aehm…já myslím…teda, on tam někdo je…″
″Přítel nebo nepřítel?!″ vyletěl Doofus.
″No, ehm…teda, oni jsou tam dva…nějaká ženská a nějaký chlap, a…a…Solus cum sola not cogitabuntur orare pater noster, jestli víte, co tím myslím,″ koktala Myra a myslím, že nevědomky rukama ukázala gesto, které je srozumitelné všem národům.
″Počkej, chceš říct, že tady, pár metrů od nás, se nějací dva lidi…″
″Ehm…jo.″
Rozhostilo se trapné ticho. I Doofusovi to došlo.
″Do prčic. Co teď? To je ale trapas.″
″Bude ještě větší, až zjistí, že jsme tady, ehm, na doslech,″ pípla Myra.
″To teda jo, pamatuju se, jak jsem cítil, když mě takhle načapal minulý týden Razlo,″ řekla ta moje upovídaná držka.
″Minulý týden?″ pátrala Myra v paměti. ″Cože?″ nechápala. Naštěstí.
″Teda, ne, já jsem se splet, eh…víš…zapomeň na to, Myro.″
″Co teď uděláme?!″ chtěl vědět zmatený Doofus.
″Měli bychom si najít vlastní trhlinu,″ řekl jsem, a jelikož jsem muž činu, hned jsem si také nasadil masku a levou nohou napřed vkročil do bouře, která právě gradovala. Jen jsem vystrčil nohu ven z díry, několik kamenů mě do ní praštilo a písek bleskurychle obrousil botu až na holou kůži. Ani jsem se nenadal, a už jsem přišel o svoji kanadu!
Vpadl jsem zpátky.
″Tohle je sebevražda!″ Nohu jsem měl poškrábanou, z boty zůstala jenom kovová obruč. Sedl jsem si na zem a snažil se nohu nějak obalit šátkem.
″Tak jak teda vyřešíme ten náš problém?″ zeptala se bezradně Myra.
″Ehm, myslím, že už není třeba co řešit,″ řekl Doofus. ″Už je skoro neslyším.″ Opak byl pravdou. Snažil jsem se na věc podívat z jiné stránky.
″Hele, Doofi, co kdybys šel ven ty, jsi přece skvělý lovec, znáš pustinu, ty to zvládneš.″
″A co my?″ zeptala se Myra.
″Tak my dva bychom se postarali o vlastní doprovod.″
″Hele, to není špatný nápad, ale…″
Ze tmy vylezla hlaveň pušky a ukončila naši zajímavě se rozvíjející debatu.
Ona tam vlastně kromě té pušky byla ještě ruka, pušku držící, a tělo, k ruce patřící. To tělo bylo zákonným vlastnictvím vysoké, štíhlé ženy oblečené do rozedraných maskáčů. Dlouhé, černé vlasy a výrazné lícní kosti ji etnicky řadily mezi indiány. V mžiku jsem ji poznal.
″Nazdar, Aleyo,″ řekl jsem ležérně, jako bych své známé potkával jen a pouze v opuštěných, tmavých průrvách.
Aleya odložila pušku, zapnula si narychlo oblečenou košili a přes rameno něco houkla zpátky do tmy. Pak si přisedla. Za okamžik se ze tmy vynořil vysoký muž árijských rysů, oblečený pouze v bederní roušku, táhl sebou dva batohy, Aleyiny boty a nějaké další drobnosti. Byl ozbrojen bojovým nožem a podivným kopím, jehož hrot byl vyřezán z něčeho, co vypadalo jako lidská stehenní kost. Na druhou stranu, dost možná to byla kost nějakého zvířete…nějakého, které chodí po dvou a je vysoké jako člověk…určitě. Náhrdelník z lidských zubů, který měl ten chlap na krku, ovšem mou iluzi bleskurychle rozptýlil.
S Aleyou jsem se seznámil během jedné z mnoha Tandiných kořistnických výprav. Při průzkumu Vaultu 15 jsme narazili na bandity, bojovali s nimi a za pomocí právě Aleyi jsme je přemohli. Vlastně se do toho připletlo ještě šest hlavní Stilla Johnsona a tkaničky pana Setha, ale to je prostě jiný příběh. Myra a Doofus Aleyu znali.
″Co vy tady vlastně děláte?″ zeptala se.
″Jsme průzkumná výprava, musíme zjistit, kdo může za těžká zranění našeho kámoše. Byl na lovu právě v téhle oblasti a vrátil se polomrtvý.″
Aleya zvážněla. ″Jsem tady z podobnýho důvodu. Mám podezření, že se někde tady nachází skryté skladiště Lovců.″
″Chceš ho vykrást?″
″Noo…ani ne…spíš jen…udělat inventuru, víš?″
″Je mi to jasné.″
″A co je tohle za sympaťáka?″ zeptala se Myra a ukázala nosem na Aleyina chlapa.
″To je Kreetak. Jeho matku jsme našli v poušti s dírou v hlavě, ale nenarozené dítě ještě žilo. Náš doktor ho přivedl na svět, ale děcko moc rozumu nepobralo.″
″Muselo dojít k poškození mozku následkem nedostatečného zásobování kyslíkem,″ řekla rychle Myra a předklonila se.
″A-anebo. Snažili jsme se ho vychovat, ale dokáže si zapamatovat jen jediné slovo a jediný příkaz. Takže jsme ho naučili říkat ´kree´, podle toho se jmenuje.
″Kree, to je indiánsky?″ zeptal se Doofus. Aleya kývla. ″Má mnoho významů.″ *)
″Matka s dírou v hlavě, polomrtvé dítě, a ke všemu ještě slovo kree, co má mnoho významů, to mi přijde jak z nějakého béčkového filmu,″ rozumoval jsem.
*) Lingvistická poznámka autora: Slovo kree je nepochybně indiánského původu, jde však o novotvar vzniklý zřejmě až dlouho po Válce. V závislosti na tom, v jaké situaci je vysloveno, nabývá mnoha významů: Od prostého Stůj! přes Podej mi to. nebo Udělej, co je třeba. až po My a já míti hlada taková, že my snísti tvoja prsta na nohach. Vyjadřuje také překvapení: Ach! a to překvapení příjemné (Úůům!) nebo nepříjemné (Bože! On mně zastřelil!). Používá se také k pozdravu, při kterém není užito zdvořilostního Oi!, nebo kamarádského Sieg! V některých kmenech je jeho význam posunut do tak všeobecné roviny, že tam prakticky odpadá potřeba používat jakákoliv jiná slova. Tato skutečnost je velmi nepříjemná při setkání dvou jedinců z odlišných kmenů, citujme například indiánského válečníka Kreeina (Ten-jenž-byl-vykastrován-cizí-ženou): ″Potkal jsem jednou v Pustině fajn holku, byla pěkná, já byl nadržený, a ona řekla Kree!, což v našem jazyce znamená ″Dala bych si říct.″
Citujme ještě indiánskou bojovnici Kree (Ta-která-kopla-cizího-muže-až-mu-jeho-kree-proletěly-ušima): ″V našem jazyce Kree! znamená ″Vodprejskni, ty smradlavý hovado!″.″
Ale teď už dost jazykovědy a vraťme se zpět k příběhu!
Dál jsme pokračovali spolu. Když bouře utichla, zjistili jsme, že to, v čem jsme se ukrývali, není žádná skála, ale stará, rozpadlá budova. Nějaký obchod nebo co. Aleya v hloubi trosek našla nějakou starou pokladnici.
″Určitě je plná peněz!″ řekla a oči jí svítily.
″A víš jak ji otevřít?″ zeptal se pochybovačně Doofus.
″Bude to chtít sadu jemných nástrojů, malé šroubováčky a tak…″ mudrovala Myra.
″Něco jako tohle?″ zeptala se Aleya a vytáhla dynamitovou patronu.
″Jemné nástroje, áno.″
Následná exploze způsobila, že si celá budova lehla na zem a zbyla z ní jen hromádka naprosto ztroskotaných trosek. Když uvážím, že jsem v ní právě přežil zuřivou bouři, myslím, že můžu hovořit o štěstí.
Do vzduchu se vznesla hromádka papírků.
″Co to je?″ ptala se Aleya a znechuceně si prohlížela papírky s obrázkem nějakého kreténa. ″Co za debila schovává do pokladny papírky?!″
″Před válkou se jako platidlo používaly i tyto bankovky,″ řekla Myra.
″Vážně? A jakou to má cenu dneska?″
″Nevím. Možná se dají jíst?″
″Hm - tak jo. Aspoň něco,″ řekla Aleya a strčila hrst papíru Kreetakovi do pusy. Chlapisko je požvýkal a spolkl, jako by to dělal běžně.
″Člověk by řek´, že takový hromotluk spotřebuje spoustu masa. A von zatím jede na papír!″ užasl Doofus.
Na druhý den jsme dorazili do oblasti Ptačího průsmyku. Celá krajina kolem byla velmi kopcovitá, zvrásněna velkým jaderným výbuchem. Průsmyk se táhl v délce asi třinácti kilometrů napříč téhle pahorkatiny a byl skutečně jedinou cestou, jak se dostat k východním pouštím. Kdysi dávno se v něm usídlila skupinka loupežníků s úmyslem přepadávat procházející karavany. Ovšem, vzhledem k tomu, že nikdo se špetkou zdravého rozumu v těle by dobrovolně nezamířil na východ, loupežníci do jednoho pomřeli hlady.
Poslední zdroj jakž takž pitné vody jsme minuli včera v noci. Myra šla v čele a byla velmi dobré nálady, což se projevovalo tak, že si pořád prozpěvovala, většinou pěla svou čerstvě složenou Ódu na kondomy. Každý z nás měl na batohu přivázáno šest těhle šikovných věciček, což při spotřebě vody čtyři litry na den stačilo každému z nás na tři dny. Doofus a Kreetak sebou vláčeli ještě velké hliníkové nádrže na vodu, dohromady další tři dny pro celou partu.
″Můj návrh je ten, že bychom někde tady měli zakopat batoh se zásobami a pak se nalehko vydat na průzkum okolí,″ navrhla Myra.
″Chceš nechat svý věci bez dozoru? A co zloději?″ zeptal se pomalu Doofus a významně loupl očima po Aleyi.
I přes jeho výtky jsme to tak nakonec udělali, velkou krosnu s vodou a jídlem jsme zakopali kousek od vstupu do průsmyku. Pak jsme se opatrně vydali přímo do klína hor.
″Jo, lidi, kdybyste našli botu, myslete na mně!″ Už mě nebavilo furt dokola si spravovat jakž takž sdrátovaný sandál z kusu hadru a škorpióního pancíře.
″Jasně. Kdybychom naprostou náhodou našli botu…″
″Kdyby naprostou náhodou šla nějaká bota kolem…″
″Tak bych ji takhle vzal kolem ramen a řekl: ´Hele, kotě, co takhle zajít na večeři?´″ popustil Doofus uzdu své fantazii.
″Jo, a ona by ti řekla: ´Proč ne, stejnak se nejlíp cítím v páru!´″ přisadila si Aleya.
″A pak by jí dal cvaknout z placky a řekl bych: ´Co takhle se trochu vodvázat?´″
″A vyvázal bys z ní tkaničky, že jo, ty starej perverzáku?!″ zahučel jsem.
″Jo, proč ne, do boty se nejlíp vklouzává, když je co nejvíc uvolněná,″ děl Doofus.
″Jestli bys z ní vyvázal tkaničky, tak by na tebe maximálně tak vyplázla jazyk, Doofi, nic ve zlém,″ řekla vesele Myra. Pak se najednou zastavila, jako by vrostla do kamene. Doofus, který zrovna dělal na Kreetaka veselé ksichtíky, si toho nevšiml, zakopl o Myřino kopí a natáhl se do prachu.
″A propós, bota. Tudy nějaká bota šla!″
V návěji písku před námi se rýsoval zcela jasně otisk pouštní boty.
Stopu jsme pečlivě změřili, obkreslili, v případě Kreetaka také očichali, a kdybychom sebou tahali fotoaparát, tak si s ní pořídíme taky pěkné skupinové foto.
″Jeden otisk, to není stopa,″ přemýšlel nahlas Doofus.
″Správně. To je jen statistická výjimka.″
″Třeba to je výtvor přírodního rázu.″
″Blbost. Kde je kouř, tam musí být i oheň!″ řekla Aleya.
″No dobře, a co dýmovnice? Ty přece nehoří, zato hulí o sto péro.″
″Chci říct, že když je tady stopa boty, tak někde tady musí být i bota, která tu stopu udělala. A protože boty jen tak samy o sobě nechodí, musí tu někde být i ten člověk, který onu botu nosí.″
″No, já si matně vzpomínám, že jsem jednou viděl samotnou botu pajdat kolem Shady Sands,″ řekl jsem a snažil se prohrabat svými vzpomínkami.
″Ne, Joe,″ řekla Myra. ″To se ti jen zdálo. Víš, to bylo tenkrát…však víš…s těmi petúniemi…pamatuješ?″
″Jó, ahá, halušky!″
″Jo.″
″Co jste dělali s petúniemi? To jsou nějaké kytky, nebo co, že?″ chtěla vědět Aleya.
″To byl takový…pokus…víš?″ zatloukala rychle Myra.
Přerušil nás ten, od koho bychom to nečekali.
″Kree!″
Přiběhli jsme k hromotlukovi, který vzrušeně ukazoval na zem. Mezi úlomky skal tam byl další jazyk navátého písku, a v něm se rýsoval další otisk.
″Takže máme stopu, co teď?″
″Teď se po ní vydáme.″
″No…ale…co když to je past?″
Chvilku jsme mlčeli.
″Dobrá,″ řekla Myra. ″Takže, dejme tomu, že to je past. Že tady někde kolem je nějaký náš protivník. Tak na něj taky ušijeme boudu!!″
″No…dobře, Myro, víš, že si tě moc vážím, ale…když ono…já se bojím, že nemáme dost nití,″ řekl pomalu Doofus.
″Ale, mohli bychom spíš připravit taky nějakou past!″ navrhla nadšeně Aleya.
″Jo, to mi přijde jako lepší nápad.″
Pomalu jsme pokračovali stále se zužujícím kaňonem. Doofus se zmizel. Prokázal, že není taková lama, za jakou jsme ho považovali, a bleskurychle se ztratil v úzkých štěrbinách mezi kameny. Aleya chtěla jít s ním, ale pak by tady nezbyl nikdo, kdo by uměl mluvit s Kreetakem. Takže byla nepostradatelná, co kdybychom potřebovali podržet nějakou tu horu nebo zastavit rozjetou lokomotivu.
Narazili jsme ještě na pár stop, alespoň to tvrdila Aleya. Já bych těm ťapancům na takřka holé skále stopy neříkal.
Po zhruba dvou hodinách pomalého pochodu vpřed byla takřka holá skalní stěna po pravici fatálně narušena. Hubu si na nás otvírala velká černá jeskyně. Stopy vedly přímo tam.
″Tak jo,″ povzdechla si Myra. ″Vzhůru do tmy!″ V rychlosti jsme vytáhli světlice, Aleya dokonce disponovala klepací baterkou, kterou ukradla z Vaultu 15, připravili jsme si zbraně a odvážně vkročili do tmy.
Vzduch byl suchý, což bylo zde, v poušti, naprosto neočekávané. Taky tady byla, kupodivu, tma. Za svůj život jsem už prolezl jóó jeskyní, a ve většině z nich buďto rostly světélkující mechy, nebo tam aspoň svítily radioaktivní krystaly, anebo se tam světlo prostě vyskytovalo. Ještě než jsme se vydali dál, vsadili jsme se, na co tam narazíme. Někteří z nás tipovali stádo mamutích krys, jiní rovnou ty mamuty, Aleya se těšila na poutníka praštěného po hlavě a zbaveného paměti, já jsem očekával tak maximálně doupě nekrofilů.
Postupovali jsme vpřed po dvojicích, první já a Myra, za námi Aleya a Kreetak, škrtající hlavou o strop.
″Hele, Myro,″ začal jsem pomalu. ″Já vím, že tohle není zrovna nejlepší čas klást takové otázky, ale nemůžu si pomoct. Jak jsi to myslela s tím egem?″
″Jakým egem?″
″No, jak´s říkala, že chlap se zabije, když spadne z ega…nebo tak nějak.″
″Do háje, Joe, tys to ještě nepochopil? To je prostě takový vtip, znamená to, že…″
Už zase na mně mířila puška.
Nevím, co na mně ty kvéry vidí. Možná je to mou mužnou postavou, ocelově šedýma očima, nebo tvrďáckým výrazem ve tváři. Nebo tak letí na můj šerifovský odznak?
Na téhle zbrani bylo něco zvláštního. Jednak to, že jsem ji ještě v životě neviděl. Dále to, že v hlavni neměla díru, ale něco lesklého. A koneckonců, podivný byl i fakt, že vyrůstala přímo ze skály.
″Teda, tohle jsem ještě neviděla,″ řekla Myra, obešla skalní výrůstek ve tvaru tancujícího soba a pozorněji si prohlédla hromádku balvanů, ze které trčela ta hlaveň. Aleya též odložila svou zbraň a obhlížela si okolní divy přírody.
Pak se to stalo.
Kameny se rozpustily. Vzduch se zavlnil, přeludy zmizely, a před námi stála pětice mužů ozbrojených futuristicky vyhlížejícími zbraněmi. (Když říkám před námi, myslím tím samozřejmě kolem nás. Většina lidí má tendenci otáčet se nevěřícně kolem své osy, když se najednou zčistajasna vyklube z šutru chlap - takže ti lidé byli kolem nás, ale vlastně před náma zároveň. Jasné? Pozn. autora)
″Dejte ruce nahoru,″ řekl jeden z mužů a svou žádost podpořil kývnutím zbraní.
″Budeme si stěžovat!″ prskala Myra, ale poslechla.
Svázali nám ruce za zádama a pak odvedli uzoučkou chodbou hlouběji do jeskyně. Bylo tady něco jako tábor. Prostorný dóm osvětlovalo několik bioluminisenčních lamp a v jejich bledém, nazelenalém světle jsme mohli vidět asi dvacet lidí, kteří polehávali, postávali různě po jeskyni a většinou si nás zvědavě prohlíželi.
″Mergevi!″ zvolal muž, který nás zajal. ″Vedeme zajatce!″ Z nedalekého hloučku se k nám vydělil vysoký, statný muž. ″Vlezli do jeskyně,″ řekl náš průvodce.
″Dobrá, nezdá se, že by sloužili Jemu. Promluvím si s nimi později, teď mám práci. Odveďte je dál dozadu a přidělte stráž. Pak se vraťte na hlídku!″
″Samozřejmě.″
Byli jsme odvedeni do malého skalního výklenku dál v jeskyni a tam usazeni. ″Nevypadají jako nájezdníci,″ šeptla Myra, když jsme více méně osaměli. Také jsem si pozorně prohlédl naše protivníky. Oblečeni byli v krátké, vzájemně se překrývající volné kusy hrubé látky, spojené dohromady ozdobnými kovovými sponami. Vlasy měli všichni, muži i ženy, dlouhé a spletené v hrubé dredy. Bojovníci disponovali umně vypracovanými pancéři a chrániči. Všichni byli obuti v dobrých botách, a jejich výstroj byla také neobvykle dobrá. Jejich pleť byla opálená a ošlehaná větrem, a všiml jsem si několika známek běžných mutací.
Tábořiště, sestávající z pokrývek a částečně vybalených batohů, bylo rozděleno na tři okruhy. V tom jednom, nejvzdálenějším, posedával hlouček starších žen a mužů a o něčem se tiše bavil. Druhý okruh, ten nejsilnější, tvořilo několik žen a pár starších mužů. Nakolik jsme si mohli všimnout, vykonávali běžnou všední činnost. Zdálo se také, že jsou sdruženi do rodin. Občas o nás některá žena zavadila zvědavým pohledem. Třetí skupinou byli mladí muži a ženy, postávající stranou a hlučně se bavící o něčem, čemu jsem nerozuměl. Všichni byli bojovníci, měli na zádech pověšené pušky s krátkými hlavněmi a u pasů pistole.
″Tak jo, lidi, co si o nich myslíte?″ zeptal jsem se.
″Moc toho sebou nemají, na druhou stranu, za ty kvéry bychom v Junktownu trhli pěknej majlant,″ ujelo Aleyi. Zato Myře se v očích usídlil napůl nepřítomný pohled svědčící o zvýšení výkonu jejího analytického mozku.
″Nejsou odsud, protože znám každou kulturu v okolí, ale s ničím takovým jsem se nesetkala. Co ty na to, Aleyo?″
″Máš recht.″
″Jak se zdá, jsou unavení a stále připravení rychle se sbalit a zmizet,″ pokračovala v takticko-technickém rozboru Myra. ″Zřejmě jsou na útěku před někým, nebo něčím. A jestli si můžu dovolit divokou spekulaci, přišli z východu.″
″To jako z pouště?″
″Přes poušť.″
″Dobrá, Myro. Ale je to přítel, nebo nepřítel?″
″Ani to, ani ono. Vypadají jako uprchlíci, ti jsou podezíraví vůči všem. Ale naší nepřátelé to nejsou.″
Najednou z maskovaného vchodu vyběhl jeden z těch mužů, co nás zajali. Vypadal rozrušeně. Ne tak, jako když rozrušíte seschlou zemi primitivním pluhem, ale jako když vám jde o život.
″Mergevi!″ volal, ″Mergevi, už jsou tady! Jdou sem, postupují přímo na vchod do jeskyně!″
″A On je s nimi?″ zeptal se vysoký muž, zjevně vůdce.
″Ne - neviděli jsme Ho.″
″Dobrá. Zashi, seber své bojovníky a zaujměte pozice u východu! Yoeli, seber skupinu a odveď ji dál do jeskyní! Lidi, sbalte se, honem! Jsme pod útokem!!″
Cizinci byli bleskově připravení k dalšímu ústupu. Očividně s tím měli hodně zkušeností. K nám přišel jeden chlapík a namířil na nás jednou z těch divných pušek.
″Pojďte s námi dál do jeskyní. Hybaj!″
″Hele, chlape,″ rozjela se Aleya. ″Tady se děje něco, s čím nemáme vůbec nic společného, takže si myslím, že by nebylo na škodu, kdybyste nás pustili!″
″Teď to nejde. A jestli s tím vážně nemáte nic společného, tak vám radím, držte se s náma. Jestli utečete, tak oni si vás najdou a zabijou.″
″Kdo ´oni´?″ zeptala se Myra.
″To nemusíte vědět. Teď jděte!″
Vyšli jsme z prostorného dómu a lezli úzkými průduchy. Za našimi zády se ozvaly první výstřely, silné rány z brokovnic a drásavé ″bzzzjang!″ blasterů. Do toho slabší práskání opakovaček a pravidelný klapot automatů. Vybuchlo několik granátů a na nás se snesla sprška prachu. Lidé kolem nás zrychlili. Ohlédl jsem se a zahlédl velitele cizinců, jak společně s několika dalšími bojovníky připravuje v dómu další linii obrany.
Zanedlouho dal náš vůdce příkaz zastavit.
″Rozdělte se, schovejte se v dírách tady naokolo! Zhasněte světla a buďte tiše! Rozptylte se, ale nechoďte příliš daleko! Tady nás nemůžou najít.″
″A co Zash a Mergev?″ chtěl vědět někdo.
″Ti zdrží nepřítele, dokud nepřipravíme bomby, pak se stáhnou a zavalí za sebou jeskyni. My se pak vytratíme zadními komíny!″
Nás, zajatce, postrčili někam stranou. Hlídal nás nervózní mladík s krátkou energetickou zbraní v rukou. Po chvilce se všichni ukryli a vůkol zavládla tma. Střelba v dálce utichla. Najednou bylo ticho, velmi nepříjemné ticho.
″Co sakra…?″ začala Myra.
″Ticho!″ okřikl nás strážce. Ale já to taky cítil. A pak jsem uslyšel velmi, velmi tichoučký zvuk, jenž se nápadně podobal jedné mé noční můře, kterou trpím od chvíle, kdy Still Johson získal svůj gatling.
″K zemi!!″
Pak vypuklo peklo. Řev rotačního kulometu vyplnil tmu, blýskání a oheň byl všude kolem. V záblescích jsem zahlédl našeho strážce, jak jej dávka roztrhala na cáry. Nedaleko odsud stál další bojovník, teď začal pálit ze své karabiny. Naslepo, protože jakmile utichla střelba z rotačáku, byla zase tma. Pak se zase rozeřval rotačák a další chlapík se rozložil na prvočinitele. Dávka pak šla tmou a podle výkřiku bych tipoval, že si našla ještě dvě - tři oběti. Smršť olova byla ukončena zřetelným klapnutím úderníku.
″Došla Mu munice!″ zakřičel někdo, ale o sekundu později ten samý hlas zakřičel naposled.
Začalo se střílet, rachot automatických zbraní naplnil těsné prostory jeskyně. Ležel jsem na zemi a snažil se prohryzat skálou o trošku níž. Najednou jsem u ucha uslyšel Myřin hlas: ″Teď můžem zmizet!″
Začal jsem se pomalu plížit pryč. Trochu jsem si pamatoval, kudyma jsme se sem dostali, přesto jsem každou chvíli narazil do stěny. Za chvíli jsem ale uslyšel zřetelné svištění laserů před náma, naopak za mnou střelba utichala. Počkal jsem na zbytek bandy, mezitím ustala střelba i před námi. Myra mi pokynula ″opatrně vpřed″, tak jsem vylezl zpoza rohu. Byli jsme zase v dómu. Na několika místech hořely ohně a vzduch byl plný dýmu a pachu spáleného masa. Aleya zvědavě přešla k jednomu ohníčku.
″Ach bohové!″ Nebyly to ohníčky. To dohořívaly zbytky obětí předchozí přestřelky.
Ze tmy se rozzářil červený paprsek laserového zaměřovače a sjel na Aleyu. Strčil jsem do ní a pak skočil po pušce, která se válela v prachu. Aleya se klidila z osvětleného místa. Sebral jsem kvér, ale byla to jedna z těch divných energetických pušek. Neměl jsem ani šajnu, jak ji použít, když jsem zmáčkl spoušť, rozblikalo se pár světýlek a nic. Ve tmě přede mnou se něco pohnulo, v záři doutnajících mrtvol se ukázala postava s puškou mířící na mně.
″Kree!″ vykřikla Aleya. Kreetak máchnul horní končetinou, na jejímž konci se vyskytoval jistý menhir. Nepřítel ani nevěděl jak se připletl do cesty podivnému geologickému jevu, letícímu útesu. Skála ho vzala sebou a přivinula do přátelského obětí se stěnou. Nechutně to mlasklo a křuplo.
Vstal jsem a podal pušku Myře. Ta něco zmáčkla a ozval se tichoučký zvuk nabíjení kondenzátorů.
″Měli bychom vypadnout, co když jich tady je víc,″ navrhl jsem.
″Bez svých věcí odsud neodejdu,″ řekla Aleya.
″OK, není problém. Jen považuji za svou povinnost šerifa tě upozornit, že tvé věci se nejspíš nacházejí někde támhle,″ řekl jsem a ukázal prstem do tmy, odkud se právě ozval nějaký bolestiplný křik.
″Dobrá, dobrá, žádná křeč. Jdem pryč.″
″Hele, našla jsem světlo,″ řekla Myra a zapnula cosi jako baterku. Svítilo to jak chcíplá světluška, ale viděli jsme alespoň něco.
Předně dvě kaluže, které vypadaly, jako by ještě nedávno byly humanoidy.
Dále nějaké kvéry, vesměs energetické.
Taky jednu em čtrnáctku.
A konečně napůl spálené tělo velitele té bandy, co nás zajala. A když říkám napůl spálené, chci tím zdůraznit především fakt, že ještě žil.
″Bereme ho,″ rozhodl jsem.
″Co…?″ začala Aleya.
″Řekni Kreetakovi, ať ho lapne…ne, počkej, raději ho vezmu sám…padáme!″
Ani nevím jak jsme se vymotali z jeskyně.
U vchodu stál chlapík na hlídce, jak mě zahlédl, pozvedl zbraň, ale Aleya se bleskově protáhla kolem a výkopem mu zlomila vaz. Aleya se nezdá.
Podle zběžného ohledání byl ten chlapík příslušníkem stejné civilizace, jako ti, co nás zajali. Jen zbroj nebyla tak kvalitní a udržovaná a na čele měl nějaký podivný znak. Výzbroj sestávala z Desert Eagla a samopalu G 36.
″OK, kam teď?″
″Zpátky!″ rozhodl jsem a vyrazil do průsmyku směrem na západ. Po chvilce nás dohnala Aleya s ukořistěným samopalem, desertem a nábojovým pásem. Za košili si rychle schovávala nějaký váček. Tak nějak jsem tušil, co v něm je. Pocítil jsem něco jako úctu k našim protivníkům, kteří nejen že dokážou používat energetické zbraně, ale také vyrobit zubní náhrady ze zlata.
″Hele, kam vlastně jdeme?″ zeptala se Aleya.
″Pryč odsud. Zpátky k našim zásobám.″
″No dobře, ale to jdeme blbě.″
″Cože?!″
″Na tom minulém rozcestí jsi měl zabočit doprava.″
″Rozcestí? Jaké rozcestí?″
″Joe, ty se moc nedíváš kolem sebe, že?″
″Takže se musíme vrátit.″
″Nechci rušit vaše navigační diskuse,″ řekla Myra, ″ale ten chlapík to moc dlouho nevydrží!″
″Utáboříme se tady!″
Hvězdy smutně blikaly na obloze, zato puška v rukou Myry blikala nadmíru vesele.
″Jak mu je?″ zeptal jsem se Aleyi.
″Má hlad.″
″Já nemyslel Kreetaka, ale toho raněného.″
″Myra říká, že to bez dalších stimpaků těžko přežije, ale do rána to snad zvládne.″
″Hm.″
″Co tvoje noha? Jé, ty už sis našel druhou botu?″
″Jo. Nejsi sama, co okrádá mrtvé.″
″Těší mě, že se k takovému nízkému činu uchýlil zástupce práva.″
″Tomu se říká legitimizace zločinu,″ řekla Myra nečekaně za našimi zády. Až jsem poskočil.
″Šílený brahmíne, jak ses sem dostala?! Přísahal bych, že jsem tě neviděl přicházet.″
″Zcela správně. Ten raněný měl na ruce takovou věcičku,″ řekla Myra a ukázala na pásek, který měla zapnutý kolem ruky. Byly na něm nějaké budíky a krabičky a čudlíky a pípátka a blikátka. ″Tak sledujte!″ řekla a zmáčkla jedno tlačítko. Vzduch se zavlnil a Myra zmizela. Aleyi spadla čelist. Všiml jsem si, jak se pohla větvička, lehce zašustil písek. Myra se opět zjevila nalevo ode mne. ″To koukáte!″
″To teda čumím,″ potvrdila Aleya. ″Co to je za krám?″
″Myslím, že něco na bázi elektromagnetického interferenčního defraktoru.″
″To teda čumím,″ řekla Aleya.
″Před válkou prý probíhaly pokusy se zneviditelňováním. Ale že by to dospělo až tak daleko, to jsem tedy netušila,″ dumala Myra. ″A propos, jak jsme na tom se zbraněmi?″
″Já beru ten kulas a deserta, Aleya sapík, Kreetak si našel pěkný šutráček a od tebe se očekává, že nás budeš krýt tím…tím oným.″
″A plán na zítra?″
″Zajdem si pro zásoby, setkáme se s Doofusem, vyslechneme zajatce a pak se rozhodneme, jestli se vrátit do Shady hned, nebo až za chvilku. Na tohle, co se tady děje, nestačíme.″
Pozdě v noci jsem se krčil ze jedním příhodně posazeným balvanem a držel hlídku. Napadlo mě, že jestli je náš protivník vybaven stejnými udělátky, jako teď vlastnila Myra, tak jsme docela v loji. Radši na to ani nemyslet.
Vedle mě se zjevila Aleya.
″Přišla jsem tě vystřídat,″ zašeptala.
″No konečně.″
″Dole se stejně moc nevyspíš. Ten popálený pořád sténá a Kreetak hrozně chrápe.″
″Hm. Jsem nevěděl, že tě tak přitahujou velcí, tupí, chrápající chlapi.″
″Taky nepřitahují. Ale co mám dělat? Je jediný, kdo je ochotný mně na toulkách Pustinou provázet. Ostatní muži z mého kmene jsou příliš leniví nebo zbabělí. Nebo obojí.″
Chtěl jsem poznamenat něco o tom, že člověk, který zemře v posteli, je mnohem chytřejší, než my všichni tuláci dohromady, ale raději jsem si to odpustil.
Muž otevřel oči a zaostřil.
″Ahoj,″ řekla Myra a zatvářila se přátelsky. ″Nejsme vaši nepřátelé, alespoň zatím ne.″
″Vy…jste ti zajatci…že?″
″Jo.″
″Co…?″
″Když vás napadli ti druzí, vzali jsme roha. A teď bych se vás ráda na něco zeptala.″
″No?″
″Jak jste vyřešili problém s nelineární difrakcí světla při rozdílných vlnových délkách paprsků procházejících virtuální mřížkou?″
Muž otevřel oči a zaostřil.
″Ahoj,″ řekla Myra a zatvářila se lítostivě. ″Nechtěla jsem vám ublížit.″
″Myslím, že bude lepší, když výslech povedu já,″ řekl jsem. ″Takže, milý pane, kdo jste a co tu chcete?″
″My…z východu…″
″Přišli jste z pouště?″
″Dál…dál za…pouští…″
″Teda z něho to leze jak z chlupatý deky,″ prohodila Aleya a nezúčastněně žvýkala nějakou kytku.
″Takže jste přišli z oblastí za poušti?″ zkompletovala Myra výpověď. ″Slyšela jsem, že tam jsou tornáda velká jako Texas.″
″Dá…se tam…žít…″
″Bezva. A co tu chcete?″
″Pomoc…utíkáme…pomozte…″
″Uprchlíci?″
″Na uprchlíky jsou docela obstojně vybavení,″ řekla Aleya a hodila pohledem po Myřině pušce.
Zraněný začal kašlat krev.
″Dlouho to už nevydrží,″ zamyslela se Myra. ″Joe.″
″Ne.″
″Ale no tak! Informace o východních oblastech jsou snad cennější!″
″No…″
″Joe,″ protáhla a udělal prosebný obličej.
″No tak dobrá, tedy,″ nevydržel jsem a vytáhl z loketního chrániče svůj tajný super stimpak.
″Hele, to je dobrý nápad,″ podivila se Aleya.
Ampule se zaleskla v paprscích slunce.
″Průser!″ řekla Aleya, jakmile popadla dech.
″Jak velký?″
″Velký. Moc. Je jich aspoň dvacet. Musíme zdrhnout.″
″Moment, Aleyo, na taktiku jsem tady expert já. Takže, já se teď zamyslím a vykutím…″ Dopadla na mně moje puška, Myra už připravovala raněného k přesunu.
″Aleyo, ať Kreetak vezme toho chlápka a utíkejte dál do toho kaňonu, my vás budeme krýt!! Honem!″
″Myro, to s tím krytím…″
″Střílej, až teprve když začnou oni. Napřed zkusím diplomacii.″
Mezitím se v zákrutě objevili první protivníci. Byli to ti maníci, co přepadli naše přemožitele.
″Hej!″ zakřičela Myra. Protivníci ztuhli na místě. ″Hej! Nejsme vaši nepřátelé! Pojďme si promluvit…″
″Zničit!!″ ozval se hromový hlas. Týpci před náma ihned zahájili palbu naším směrem. Zalehl jsem za šutr. Ten vzápětí explodoval, do obličeje mi vlítla spousta úlomků a prachu. Přes závoj dýmu jsem viděl obludu. Vysoký humanoid na podivných nohách a…
Asi bych měl utíkat.
Kolem zabubnovaly kulky z automatických zbraní. Dostal jsem zásah do zad, což mě hodilo dobře o dva metry dopředu. Spadl jsem na zem a začal se kutálet ze svahu. Nabíral jsem rychlost, svět se mi motal, najednou jsem najel na nějaký kus skály, který mě vyhodil do vzduchu…další náhodný zásah…dopadl jsem mezi nějaké trní, udělal kotoul a zapadl mezi šutráky. Něco zapadlo za mnou.
″Ani se nehni!″ uslyšel jsem Myřin hlas.
Bylo ticho. Strašný ticho.
Pak se v tom kousku světa, který mi nezastíraly šutry, ukázala postava jednoho z nich. V ruce držel energetickou pušku a rozhlížel se kolem sebe. Podíval se přímo na mně, nic, žádná reakce. Cítil jsem Myřinu vůni, ale neviděl jsem ji.
″Pokračujeme! Mergev musí být někde před námi! Pohyb!!″ řval ten silný hlas. Kolem nás proběhla skupina nepřátel a v půdě jsem cítil pravidelné dunivé kroky toho obra. Za chvíli všechny otřesy ustaly.
″Jsou pryč,″ řekla Myra a odmaskovala se. Napůl seděla, napůl ležela na mých nohách a zastiňovala mně proti okolí.
″Tý jo, Myro!″
″Jak to, že ten přístroj zneviditelňuje, ale když nás zajali, tak maskoval jako balvan? To mi vrtalo hlavou děsně dlouho, až jsem na to přišla. Původně jsem tě chtěla zamaskovat jako osamělý šutr, ale když jsi tak pěkně zahučel do tady té štěrbiny…tak to bylo ještě lepší.″
Natáhl jsem se a přitáhl ji k sobě.
″Věděl jsem, že mě považují za vesnickýho balvana, ale tohle…″
″Joe, krvácíš!″
″Co? Kurňa!″ Dostal jsem zásah do ruky, kulka prošla chráničem a trochu mě škrábla, jinak nic. Kdybych tam ale měl ten stimpak, byly by teď zničený zbytečně. Že bych začal věřit v osud? Uškubl jsem kousek košile a zavázal si to. Pak jsem opatrně vstal a nechal si od Myry zkontrolovat záda.
″Joe, ty máš víc štěstí než rozumu. Dostal jsi pět střel, všechny šly do pancéřové desky. Kdybys byl o dva palce vyšší - nebo kdyby tě to zasáhlo tam, jako ten škorpión - tak by to prošlo koženou zbrojí a nadělalo větrání do žaludku.″
″Na náhodu nevěřím,″ řekl jsem a poohlédl se po své pušce. ″Spoléhám na ni.″
Aleyu jsme nenašli, stejně tak naše pronásledovatele. Velice potichu a opatrně jsme se vrátili k zakopaným batohům, něco pojedli, nějaké zásoby vzali sebou, a tak. Teď, když se slunce už zase blížilo k západu, jsme leželi na vrcholu útesu a dalekohledem pozorovali okolí průsmyku.
″Támhle jsou,″ řekla Myra. ″Vidím je. Dvacítka borců a ten…ten…On je s nimi. Hledají nějaké stopy.″
Zablesklo se. Zvuk exploze k nám dorazil až za sekundu.
″Svatá brahmíno!″ ujelo Myře. ″Někdo jim tam nachystal nějakou past, nebo co!″
″Taky máš ten pocit, že Aleyi to bez nás jde líp, než s náma?″
″To není Aleya! Je to léčka! Všude kolem jsou cizí bojovníci a útočí!″
″Půjč mi dalekohled.″
″Ne.″ Ale půjčila mi ho a zatímco jsem se koukal na to divadlo, rozváděla své teorie. ″Musí jít o ty uprchlíky, co unikli prvnímu útoku.″
″Prohrávají.″
″Vrať mi ten dalekohled.″
Ten obr, jakýsi mutant člověka a stroje, se pohyboval příliš rychle a střelba na něj neměla pražádný účinek. Kromě toho se každou chvíli zneviditelňoval, kropil své okolí z rotačáku a oháněl se něčím hodně moc velkým a evidentně hodně moc ostrým.
″Hele, Myro, seberem Aleyu, Kreetaka a Doofuse a zdejchnem se. Na tohle nemáme.″
Otočila se ke mně s vážným výrazem na tváři. ″O tomhle se musí dozvědět Bratrstvo Oceli, Joe.″
Chvíli jsem přemýšlel. Docela to bolelo.
″Myro, mám plán. Ty…″
″Jo, to mi přijde jako dobrý nápad. Sice riskantní, ale za daných okolností je nutné trochu riskovat.″
Sakra pes, je snad moje holka telepat?
Usmála se. ″Ne, ale znám tě velmi dobře a vím, že v danou chvíli tě nemohlo napadnout nic jiného.″
Teď jsem nevěděl, z čeho mám být vyplašený víc. Jestli z toho, že jsem tak průhledný, nebo z toho, že možnost mého zabití pojmenovala termínem ″trochu riskovat″.
Boj v dálce utichl.
Tohle nemám rád. Nejsem žádný stopař, a už vůbec ne špeh. Jsem šerif, nebezpečí čelím tváří v tvář, své nepřátelé porážím v čestném boji. Kromě toho mí nepřátelé obvykle počtem nepřevyšují dvě osoby ozbrojené smrtelně nebezpečnými barovými židličkami a opicí zvící King Konga. A konečně, když dojde na těžší protivníky, třeba Razla hlídajícího svou dceru, použiju svou nejlepší zbraň, tedy útěk. Obyčejně po mně nikdo nechce, abych se plížil do středu nepřátelského ležení ozbrojen pouze Desert Eaglem a pilníkem na nehty.
Noc protnul srdceryvný řev, vystoupal do závratných výšek a umlkl v hlubokém bublání. Pak se ozval řev motorové pily a další jekot. Myra říkala, že při tom útoku byli dva uprchlíci zajati. Sevřel jsem rty.
Zvedl jsem se na prsty a opatrně se vydal vpřed. Ruce a nohy mě z nepřirozené pozice bolely jak cyp a tak jsem si zase jednou sliboval, že začnu posilovat. Alespoň třicet kliků denně.
Mravenčím pohybem jsem obešel jeden balvan. Proti nebi jsem zahlédl siluetu hlídky stojíc na hřebeni. Rychle jsem se rozhlédl, nikde nikdo, tak jsem dupnul na plyn a rychlostí vybuzeného slimáka jsem proletěl nekryté prostranství. Zahučel jsem do úkrytu ve stínu velkého šutru a zakryl se trsem pouštní růže. Tahle byla nějaká zmutovaná, průměr měla kolem půl metru. Znám lidi, které by taková botanická zvláštnůstka dostala do stavu bezmezného vytržení. Teď mi pomohla k dokonalé kamufláži.
Právě včas! V nočním tichu, které se rozhostilo po závěrečném jekotochraptění, jsem uslyšel opatrné našlapování hlídky. Byl jsem ale ve tmě a dokonale zamaskovaný, můj protivník by musel mít oči lepší než kočka, aby mě viděl. Mým plánem bylo počkat, až přejde a pak pokračovat dál. On se ale zastavil. A podíval se na mně.
Přivřel jsem oči na absolutní minimum, přece nemohl zahlédnout bělmo?! Nebo že by slyšel kornatění mých tepen? V mysli se přetahovaly dva návrhy, tasit Deserta a ustřelit tomu hajzlovi hlavu - nebo nedýchat a neslyšně se modlit.
Strážný udělal dva kroky ke mně a namířil na mne svou zbraň. Pohrdavě se usmál. Pak - ty vole! - země kolem něj se zvedla a zahalila ho oblakem prachu. Mátožná postava se vrhla na mně. Ani jsem se nestihl nějak krýt, když něco odsunulo můj maskovací keřík a vtáhlo se to ke mně. Ucítil jsem kyselý pach zpoceného chlapa, krve a Paulovy pálenky.
″Ty kriple!″ sykl Doofus. ″Ten bastard měl termovizi! Co sis myslel, že kolem něj proklouzneš?!″
″Doofus?!″ málem jsem vykřikl, ale lovcova pěst v mých ústech hlas naštěstí ztlumila. ″Co tady děláš?″
″Já? Co TY tady děláš, šerife?″
″Snažím se zjistit něco víc o našich protivnících. Ale jak ses sem dostal, chci říct, co to…?″
″Zamaskoval jsem se jako písečný jazyk. Málem jsi na mně šlápl, a ten blbec taky.″
″Jseš dobrej! Ale jak to, že tě taky neviděl?″
″Mám maskovací plášť s termopodšívkou.″
″Přesně takový plášť jsem chtěl ukrást Sethovi!″
″Byl jsem rychlejší.″
″Dobrá. Kde je Aleya?″
″Cože? Ona není s vámi?″
″Není. Mysleli jsme, že je s tebou. Takže ji zajali!″
″Blbost! Sleduju tedy tem kamp už pěkně dlouho, nikoho kromě těch dvou nezajali. A ti dva už asi taky nežijí…s trochou štěstí.″
″Dobře, Doofi. Takže teď půjdu dál a ty mě budeš krýt.″
″Dobře, Joe. Takže teď půjdu dál a ty se pokusíš ukrýt tady tu mrtvolu. Vrať mi bodák…má ho v krku…ne, zespoda. Jo, a tý hlídky nahoře na kopci si nevšímej. Už jsem ho vyřídil, visí na kaktusu. Hlídky mění až za dvě hodiny, snad si toho nevšimnou dřív.″ Pak se rozplynul ve tmě. Zůstal jsem pod balvanem sám s chladnoucí mrtvolou.
″…a děkuji šíleným brahmínám, že mi daly další den, abych se z něj mohla těšit…″ modlila se Myra, zatímco jsem z našich skrovných zásob sestavoval snídani. Doofus seděl zamyšlen opodál, choulil se v tom svém plášti a mlčel. Od návratu z průzkumné mise toho moc nenamluvil. Myslím, že můžu být rád, že jsem neviděl to co on.
″Ták, Joe, co bude dneska na snídani?″
″To, co včera, Myro. Zbytky ze zbytků.″
″Mňamky! Doofi, ty si nedáš?″
″Nějak nemám chuť,″ zavrčel Doofus a povzdechl si.
″Měl bys dlabat, Doofus, jinak pojdeš. Čeká nás těžký den.″
Další povzdech. ″No tak jo.″
Chvíli jsme mlčky přežvykovali sušené brahmíní maso a tvrdý, kyselý chléb.
″Hele, lovče, docela chápu, že ti není do řeči,″ začal jsem. ″Ale mohl bys nám říct, cos včera vyzvěděl, ne?″
Povzdech. ″No tak dobrá. Jak chcete. Ty dvě skupiny cizinců si můžeme pojmenovat jako Uprchlíci a Mstitelé. Zdá se, že dlouhou dobu žili společně v nějakém městě daleko za pouští. Pak Uprchlíci udělali něco, co Mstitele děsně naštvalo, chápete. Nevím co, ale vzbudilo to strašlivou nenávist Mstitelů. Uprchlíci utekli a vydali se přes poušť, doufali, že je nikdo nebude pronásledovat. Ale to se přepočítali, protože Mstitelé se vydali po jejich stopách. Velí jim On. Ten…to stvoření nemá jméno. Viděl jsem včera, co udělal těm dvě zajatým. Je to bestie.″ Doofus se odmlčel a zachvěl se. ″No, a tady už Uprchlíci nemohli dál. Mstitelé je dohnali a začali pobíjet. Do toho se asi připletl Seth, a pěkně to koupil.″
″Kdo ho napadl? Víš to?″
″To nevím. Ale řekl bych, že ti Mstitelé. Uprchlíci se snaží být co nejméně nápadní.″
″Ano, zajali nás, až teprve když jsme o ně doslova zakopli,″ řekla Myra.
″V současné době zbylo už jen pár živých Uprchlíků. Většinou jsou ranění a někde dobře schovaní. Velí jim ten Yo…Yo…″
″Yoeli,″ řekla Myra. Ona má na jména dobrou paměť.
″Jo, Yoeli. Má už jen pár mužů a zbraní, ale stále se bije a snaží se odlákat Mstitele pryč od ukrytých žen a dětí. Další, kdo uniká, je Mergi…ne, Mer…″
″Mergev.″
″Jo.″
″To je ten vůdce, že? Ten, co jsme ho zajali?″ zeptal jsem se.
″Přesně tak. Mstitelé ví, že jsme ho vzali sebou. Někteří navrhovali dohodnout se s náma na jeho vydání, ale On prohlásil, že je nutno zabít všechny nevěřící. Asi myslel nás. Lidi, já se bojím, že ti šmejdi se chtějí vydat dál na západ, k nám. A že nám nic dobrého nepřinesou.″
″Pokračuj dál, Doofi.″
″No, to je asi tak všechno. Myslím, že teď už víme jasně, kdo je náš protivník a kdo náš potenciální spojenec.″
″Budeme bojovat?″
″To asi ne. Spíš bychom se měli stáhnout, vykašlat se na Aleyu a varovat Shady Sands. Uprchlíci jsou tak jako tak odepsaní, mají málo zbraní i munice, a navíc teď Mstitelé ukořistili mnoho maskovacích přístrojů…″
″Přesně tak, červe!″ Kolem nás se zavlnil vzduch a objevila se spousta bojovníků s namířenými zbraněmi. Ani jsme nestihli sáhnout po našich kvérech. Vůdce nepřátel byl v obličeji pomalován zvláštními ornamenty a měl vyholenou hlavu, na rozdíl od ostatních dreďáků. Nikde jsem ale neviděl To monstrum.
″Ruce nahoru, bezbožníci!!″ zařval vůdce. V tom na něj dopadl meteorit.
Rozjetý šutrák o velikosti hlávky zelí rozflákal chlapa na drť a rozbil se o skálu, ne které jsme seděli. Za prvním kamenem přiletěly další. Dva muži vykřikli, ozval se chrapot a zvuk drcení kostí a nárazů skály na skálu. Skočil jsem po Myře, abych ji chránil před prskajícími úlomky skály a kostí.
″Meteorický déšť?″ nechápala Myra.
″To je Kreetak!″ zakřičel nadšeně Doofus a ukázal nahoru. Na skalním útesu, který čněl nad náš tábor, stál Kreetak vedle hromádky šutrů a vrhal je na nepřátele pod ním. Ti dílem hledali úkryt, dílem opětovali palbu. Palba automatických zbraní donutila Kreetaka se schovat - teda, spíš donutila někoho s mozkem, aby mu přikázal stáhnout se. Doofus popadl brokovnici a vyprázdnil obě hlavně do nejbližšího protivníka. Broky jej sice povalily, ale nezranily, zbroj byla příliš pevná. Nepřátelé se otočili na nás, zvedl jsem em čtrnáctku a zmáčkl spoušť. Vyšlo pět ran a cvak - prázdný zásobník! Kurňa fix, já zapomněl zkontrolovat munici!!
″Sejměte ty hajzly!!″ ozvalo se opodál a z boku zazněly výstřely z opakovaček a blasterů. Několik Mstitelů se vzňalo, další popadali do písku, ale zbytek se rozběhl proti novému nepříteli. Přes závoj prachu jsem uviděl skupinku Uprchlíků. Někteří pálili obouruč z energetických zbraní, neměli však šanci. I přes moment překvapení jich bylo mnohem méně než nepřátel, kteří začali řvát nějaký válečný pokřik plný nenávisti.
″Dobrý, teď můžeme zmizet,″ řekl Doofus. ″Nenávist jim zaslepila rozum!″
″Musíme Uprchlíkům pomoct!″ vykřikla Myra. ″Napadneme je zezadu!″
Zvedl jsem útočnou pušku, která patřila včera zabitému strážnému, Doofus vzal pušku druhého strážce, Myra svůj blaster a kopí - moment, kopí? Kde ho vzala? No to je koneckonců jedno. Vyběhli jsme.
Záhy jsme dorazili do širokého, nízkého kaňonu, kde se odehrávala přestřelka. Uprchlíci se kryli za kameny, stejně tak Mstitelé. Na zemi leželo pár mrtvých z obou stran. Vzduch byl plný úlomků kamene, protože balvany zasahované energií blasterů každou chvíli vybuchovaly.
″Sakra, stop!″ zavelel jsem a strhl Myru a Doofuse stranou. Z bočního ramene kaňonu se totiž vynořilo To. Muž na vysokých robotických nohách, obludná změť hadiček a šlach. V ruce držel kulomet. Vlastně ne. Místo ruky měl kulomet. Zahájil palbu.
″Navrhuju přistoupit na Doofusův plán!″
Tenhle den byl ale plný překvapení. Najednou totiž zazněly další výstřely, suchá praskání dalekonosných pušek, a několik Mstitelů se poroučelo k zemi s prostřelenými hlavami. Pak se vedle nás zjevila Aleya.
″Kritepane, Aleyo! Kde…co…jak…?″
″Na vysvětlování bude čas potom! Teď musíme zničit ty bastardy!!″ S těmi slovy nám rozdala taštičky s ručními granáty.
″Kurňa, holka, tobě to myslí!″ zahučel Doofus a už házel granát za granátem na pozice Mstitelů. Ti byli zmatení náhlým útokem do zad. Přisadil jsem si dlouhou dávkou z automatu a pak taky začal házet granáty. To bylo překvapeno jen na chvíli. Zneviditelnilo se. Uprchlíci nadále pálili z blasterů, několik střel proletělo kolem nás. Vzduch se při jejich průletu na jednom místě zavlnil.
″Elektromagnetická interference!″ vykřikla Myra. ″Střílej do vzduchu!″ řekla a podala mi svou pušku. Hned nato se zneviditelnila. Byl jsem trochu rozhozený, ale přesto jsem vypálil pár ran nad hlavy bojujících. Podle slabého vlnění vzduchu jsem mohl poznat, kde se zrovna nachází On. Myru jsem neviděl.
″Přibližuje se To k nám,″ zašeptal Doofus. ″Sejmu ho granátem!″
″Ne! Mohl bys zranit Myru!″
Pak se stala divná věc. Na zemi nedaleko Toho se zavlnil vzduch, zablikaly podivné obrysy a pak se objevil stín plížící se postavy. Stín se rychle proměnil v plně viditelnou Myru. Překvapení bylo na všech stranách. Myra byla skutečně chytrá, nechala mně, abych klamnou palbou ukazoval pozici protivníka a sama se držel u země, kde poruchy maskovacího pole nebyly tak zjevné. Jenomže něco se podělalo. To se odmaskovalo taky. Nad Myrou se tyčila obluda s širokou, blýskající se čepelí v ruce. Zařval jsem a skočil před něj.
″Tady máš!!″ vypálil jsem z blasteru. Nebyl jsem ale na takovouhle zbraň zvyklý a většina střel šla mimo. Ty, co zasáhly, se zřejmě minuly účinkem. Myře to ale dalo čas, vstala, rozmáchla se a zabodla kopí pod ocelový krunýř nepřítele. Ten zařval a rozmáchl se čepelí. Vykryl jsem úder puškou, ale náraz mě stejně odhodil na zem. Rána rukozbraní zase odhodila Myru. Světem otřásly dva současné výstřely z Doofusovy brokovnice. A zase a zase a zase…bože, ten chlap ale dokáže nabíjet! Aleya pálila z útočné pušky. Převalil jsem se na břicho a hmátl po blasterů. Byl k nepotřebě. Hlaveň byla do poloviny přeseknutá. Raději jsem se zvedl na kolena a tasil Desert Eagle. Do Toho narážely kulky ze všech stran. Koutkem oka jsem zahlédl Uprchlíky, jak postupují. Všichni Mstitelé byli mrtví. Záhadní snajpři se také snažili. Obr se rozběhl přímo na naši malou skupinku, máchl rukou - rotačním kulometem. Já jsem vypálil rychleji, nárazy těžkých kulek jej zpomalily. Doofusovi došla munice, Aleya se dala na útěk. Slunce mi zastínilo něco hodně velkého, řvoucího ″Kree!!″
Kreetak seskočil ze skály, dopadl mezi mě a Jeho a pustil se s Ním do křížku. Najedou odletěl o kus zpátky, ale nesl si kořist - urvanou končetinu s kulometem. Z pahýlu Mu tryskala nějaká tekutina, snad krev. Chviličku nechápavě zíral na ránu, pak se dal na útěk. Jediným výskokem se přenesl na skalní útes, ze kterého seskočil Kreetak, a pak mi zmizel z dohledu. Vstal jsem a přiskočil k Myře.
″Jsi v pořádku?″
″Jo, jen jsem se kryla. Sakra, já se lekla, když se to vyplo!!″
″Co se stalo?″
″No hádej - došly tomu baterky!″
″No to mě podrž!″
″Budu tě držet, Joe, ale napřed bychom mohli dokončit načatou práci. Ten šmejd stále utíká!″
Nechtělo se mi odpoutat se od lákavé vyhlídky, ale Aleya a Doofus a ještě pár dalších už organizovalo stíhací výpravu. Vyběhli jsme tedy za Ním. Jak smečka honících psů.
″Joe, zastav!″ stopla mě po chvilce Myra.
″Co je?″
″Uvažuj trochu, sakra! Běžíme na západ. Tam To přece nechce! Musí se stočit zpátky na východ, nejpozději až vyběhne ze skal a uvidí tu krajinu!″
″Jasně. Naběhneme Mu!″
″Přesně tak. Hergot, z tebe ještě něco bude!″
Zabočili jsme tedy a nechali zbytek peletonu pokračovat v pronásledování. Přes hory vedl nejenom Ptačí průsmyk, ale mezi skalami bylo mnoho různých méně schůdných průchodů. Po chvilce běhu jsme dorazili na východní konec průsmyku. Netrvalo to dlouho, a z vyústění jednoho z bočních kaňonů vyběhl On. Chvíli za Ním běžel Kreetak, ostatní jsme neviděli. Asi nestačili ostrému tempu, které kyberorganická bytost nasadila. Vystartovali jsme a sprintovali za Ním. Myra zkusmo vypálila z útočné pušky, ale nebyla zvyklá na tenhle druh zbraně a všechny rány šly mimo. Já ovšem taky neumím střílet za pohybu a tak bych spíš sejmul Kreetaka. Raději jsem se soustředil na běh. Zanedlouho jsem dohnal Kreetaka, ten chlapisko supěl jako lokomotiva, celý se leskl potem, ale nezdál se být unavený. Dokonce jsem zahlédl něco jako úsměv. Závod s rovnocenným protivníkem ho asi bavil. A co mě překvapilo nejvíc bylo, že si stále nesl trofej, utrhnutou končetinu s rotačákem!
Myra zahodila pušku a nasadila brutální sprint. Jen jednou jsem ji viděl takhle uhánět, a tehdy mi šlo o život. On se otočil, ve zbývající ruce třímal pušku, kterou sebral někde cestou, a vypálil. Myra se zakymácela a spadla na zem. Přiskočil jsem k ní.
″Co…?!″
″Klid, nic mi není, jen škrábanec! Joe, dělej, dostaň Ho! Nesmí utéct!″
″Dobře,″ řekl jsem a vyskočil. Měl jsem ještě Desert Eagle, a teď jsem rychle zkontroloval stav munice. Do prčic! Ani kulka!
Kreetak teď funěl vedle mě. Vzpomněl jsem si, za jakých okolností jsem se stal šerifem.
″Kreetak, kree!″ zařval jsem na něj a zastavil se. On taky. Vzal jsem Deserta a vší silou jím mrštil po unikajícím nepříteli. Zbraň nedoletěla, ale Kreetak pochopil, vzal rotační kulomet, zamával jím nad hlavou a mrštil. Zbraň omotaná svaly a šlachami letěla vzduchem a kropila poušť pod sebou krví a olejem. Zasáhla svého majitele do týla, a to s takovou razancí, že ten se poroučel k zemi.
″Výborně!″ Nepřítel byl na zemi, ale co teď? Doběhli jsme k té hoře masa a oceli. Z boku stále trčel kus Myřina kopí. Vytáhl jsem ho a bodl Mu do krku, ale čepel sjela po něčem moc tvrdém. Otevřel oči. Bože, jak jsi mohl stvořit takovou stvůru! Odmrštil mě a pokusil se vstát.
Situaci zachránil Kreetak. Popadl Ho oběma rukama za nohu, zvedl, zatočil nad hlavou a práskl s Ním o zem. A znovu. A znovu. Kdybych to neviděl, nevěřil bych, že je to možné. Kreetak skutečně našel rovnocenného protivníka, kyborg se totiž snažil bránit a zbývající rukou obra poškrábal, pěkně hluboko do masa. To asi neměl.
″Kreetak bolí,″ řekl Aleyin průvodce a podíval se na proud krve, který z něj crčel. Pak se naštval.
Kyborg vybuchl, nevím jak to popsat, bylo to strašné. Kreetak bestiálně řval a máchal svýma prackama, trhal, drtil, škubal, žvýkal. Připomnělo mi to zážitek z dětství, kdy se jeden stříbrný geckon dostal do otcova mlýnu na kopyta, ale tohleto bylo tisíckrát horší.
Z člověkostroje zbyly cáry.
″Svatý brahmíne!″
Myra se belhala k nám, ale raději jsem ji zastoupil cestu. I když vím, že na pitevním stole už viděla různé věci, tohle vidět nemusela.
″Jsi v pořádku?″
″Jasně. Jenom mě to škráblo na boku, kulka přestřelila opasek. Málem mi spadly kalhoty.″
″To by bylo zajímavé zakončení celého dobrodružství.″
Myra chvíli přemýšlela. ″Měl jsi na mysli něco jako ´…a pak Myře spadly kalhoty a to je konec příběhu.´?″
″Ne, měl jsem na mysli něco úplně jiného. Ale teď už raději pojďme.″
″Počkej, chtěla jsem se podívat na ty kybernetické komponenty…″
Vzal jsem kolem ramen a nesmlouvavě zamířil k pohoří. Myra se přece jenom ohlédla.
″Co to tam ten Kreetak dělá?
″Myslím, že se krmí.″
Od Ptačího průsmyku k nám mířila skupina bojovníků v čele s Aleyou.
″…no a tak jsem to skladiště přece jen našla,″ řekla Aleya a smála se, až se za břicho popadala. ″A kdyby jen skladiště, ale rovnou i pětici Lovců,″ dodala a přihnula si z placatice, kterou ji podal jeden z dotyčných Lovců. Vůdce Lovců, starý muž jménem O´Connor, se usmál.
″Budeš nám muset ukázat, jak jsi proboha dokázala najít dokonale zamaskované skladiště,″ řekl.
Jeden z Uprchlíků, kteří tady byli s námi, vstal. V záři ohně jsem poznal Yoeliho.
″Chtěl bych vám poděkovat za pomoc v boji, vám všem. A cítím se trapně, když vás musím požádat ještě o něco. Chtěli bychom se tady někde usadit, ale nechceme narušovat území, která už někomu patří.″
″Podívejte se, něco vám navrhnu, vám všem,″ řekla Myra. ″Pojďme teď všichni do Shady Sands, je to jen šest dní na západ a můžete tam ošetřit své zraněné, koupit potřebné zásoby a informovat se o okolí. A, konečně, klidně se tam můžete usadit!″
″Vaši pozvánku přijímáme s radostí,″ řekl Yoeli.
Oheň vesele plápolal a my jsme znovu a znovu vyprávěli, jeden přes druhého, naše zážitky. Aleya musela znova a znova vysvětlovat, jak i s Kreetakem a raněným Mergevim unikla pronásledovatelům, když je zasypal sesuv půdy. Měli z pekla štěstí, zvláště když pak odkryla tajné skladiště a našla v něm pět hlavní mířících jí mezi oči.
″Napřed jsem ji chtěl odprásknout, že ano,″ vysvětloval O´Connor, ″ale když se zmínila o tom, že vás posílá Shady Sands, tak jsem se rozhodl pomoci. Starý Aradesh nebo mladičká, ale zkušená Tandi by nikdy neposlali na takovou výpravu zlé lidi!!″ říkal Lovec, a já trápil svou fantazií přemýšlením, jaké lži mu Aleya nakecala.
Probrali jsme ještě mnoho a mnoho věcí. Pálenky v čutorách ubývalo, Aleya si sedala stále blíž a blíž k urostlému Lovci (až se nakonec usadila v jeho klíně - což mu ovšem vůbec nevadilo), řeči se stočily na naše dávná vítězství, takže jsem se například dozvěděl, jak Doofus postřílel patnáct rozzuřených supermutantů pouhou flobertkou a tak podobně…
″Hele Myro, mám jeden dotaz…ne, nechci se napít. Nebo jo, dej to sem…no, mohla bys mi říct, jak jsi to myslela s tím egem a mužskou sebevraždou?″
″Hele, Joe,″ vysvětlovala, ″děkuj brahmíně, že tě miluju - protože jinak bych tě musela uškrtit!″
konec
