Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Na větev právě usedl malý černý pták a začal vypískávat improvizovanou melodii. Větev se ve větru houpala nahoru a dolů, jemu to však nevadilo; trhavými pohyby hlavy se rozhlížel po okolí, nic však jeho pozornost neupoutalo. Větev se znovu zhoupla.
Přestože vítr foukal, počasí bylo jinak krásné. Slunce nezastiňoval byť jediný mrak, obloha byla dokonale čistá. Pod stromem seděl muž a pozoroval krásný šťavnatý zelený list, který se uvolnil z větve a nechal se unášet poryvem dál. Listí co zůstalo, příjemně zašustilo. Pravděpodobně.
Z krásného barevného obrázku si však chlapec více představit nedokázal. Pevná šlachovitá ruka ho uhodila přes zátylek, druhá mu poté pohotově vytrhla list papíru z ruky. V tom všem rozpoložení chlapec přestal vnímat okolí, byl v jiném světě. Ve světě vzpomínek. A to se mu stalo osudným.
„Co to zas, k sakru, vyvádíš?!“ vykřikl nepravý otec a vytrhl chlapci papír z ruky. Chlapec se jen instinktivně a bázlivě schoulil před další ránou, ta však již neočekávaně nepřišla. „Nemáš práci?! Hm?!“ vyprskl znovu špinavý muž. Chlapec se však na odpověď nezmohl. Mluvil málokdy. „Běž radši pokračovat!“ dodal ještě, zmuchlal papír a hodil ho k chlapci na podlahu. Poté mu uštědřil ještě jednu ránu do břicha. „Mazej,“ procedil mezi zuby na závěr.

Byla již černá noc, všichni spali. Všichni kromě chlapce, který při svitu několika malých svíček dodělával příděl práce. Byl však již téměř hotový: obrousil poslední dřívko do špičky a položil jej na provizorně- z několika prken a rezavých sudů, udělaný stůl. V hlavě mu stále zel krásný obrázek, který mu byl jedinou památkou na svoje opravdové rodiče. Vytáhl jej znovu z kapsy, již dokonale vyhlazený, bez jakéhokoliv pomačkání, a v matném světle si jej opět prohlédl. Až na jeho levou část, kde byl roztržen, byl v naprosto dobrém stavu. Nikdy by nikomu nedovolil, aby mu jej vzal... ne jako všechno ostatní... jako rodiče, na které si pamatoval jen matně. Opatrně si vložil obrázek do kapsy, sebral starý měch s vodou a potajmu se vyplížil z domu. Nehodlal se již nikdy vrátit, uvědomil si konečně a vydal se temnou nocí pryč.


Osada tvrdě spala, přesto se okolím rozléhaly rozmanité zvuky. Zlověstné cvrlikání obrovského hmyzu, vrzání starých rozpadajících se chatrčí a občasné zašustění bylo nedílnou částí noci. Chlapec měl strach, vpřed- do pustiny, ho však hnala touha po svobodě, osvobození se od roboty a poznání nového- jiného, světa.
Času však nebylo nazbyt. Jakmile nepravý otec ráno zjistí, že není chlapec v domě, začne ho okamžitě hledat a udělá cokoliv, aby jej dostal zpět. Již samotná představa hnala chlapce vpřed. Věřil, že náskok, který si nyní během noci vytvoří, mu bude stačit k tomu, aby se navždy zbavil svého trýznitele.
Každým kilometrem se však chlapcovo tempo zmírňovalo- nikdy toho moc nenachodil; na výpravu do trosek města ho vzal nepravý otec jen jednou. Jakmile však zjistil, že „ten malej šmejd nic nevydrží“, nechával již chlapce doma dodělávat bezvýznamnou práci- od drhnutí podlahy starým kartáčem až po zašívání starého pytlovitého oblečení, které stejně posléze vyhodil. Věděl však, že ruiny města jsou ještě daleko, do úsvitu jich však možná dosáhne. Nadhodil si měch s vodou, aby alespoň uvolnil tlak na ramenu, a pokračoval temnou pustinou vpřed.

Brzy z rána začala černou noc postupně protrhávat na intenzitě nabývající světelná záře. Okolí začalo dostávat chybějící tvary a na nedalekém obzoru se jasně rýsovaly křivky trosek předválečného města. Takhle z dálky chlapci připadaly jako úžasné centrum civilizace uprostřed pustiny, dobře však věděl, že jsou to jen trosky- vzpomínka na pochmurnou minulost, o které nikdo nechtěl mluvit.


Minulost

Chlapec si pamatoval jen málo; přesto pamatoval. Okamžik, který změnil jeho život. Do domu jeho rodiny vtrhla banda nájezdníků. Chlapec se bál a choulil se k otci, když několik z nich odvedlo jeho matku do ložnice. Po několika minutách výkřiků a volání o pomoc se ozval výstřel a nájezdníci se vrátili; bez matky. Poté chlapce odtrhli od otce. Chlapec se bránil; škrábal i kousal, otec se také nedal, ale jeden z nájezdníků ho omráčil pažbou své zbraně. Chlapec se jej stále snažil udržet, síle několika mužů však nemohl odolat. Párkrát se ještě pokusil zachytit alespoň jeho oblečení, podařilo se mu však jen odtrhnout kousek obrázku, který otec křečovitě svíral v ruce. Obrázek zobrazující otce se synem, odpočívajícími pod stromem.
Otce již nikdy neviděl.

Blížil se k troskám budov, jež se z ničeho nic začaly zvedat ze země. Nevedla k ním žádná cesta, nic je ani od okolí neoddělovalo, prostě tak stály uprostřed pustiny. Slunce již zcela vylezlo nad obzor za nimi a chlapec byl konečně na místě, kde se může přinejmenším schovat.
Většina budov byla napůl zřícená, pohybovat se tak mezi nimi bylo obtížné; trosky a ocelo- betonové sutiny pokrývaly většinu země. Chlapec však věděl, že vnitřek zachovalých stavení leckdy poskytoval nejen dobrou ochranu před sluncem, ale i celkem pohodlnou možnost průchodu. Zamířil tedy k prvnímu výškovému domu.
Přestože byl vzduch suchý a zatuchlý, nabízel beton stín a chlad. S výhledem do pustiny se chlapec sesunul k jedné z popraskaných zdí uvnitř stavení, malátně si přihnul z napůl prázdného měchu a rychle usnul.

Okolím se rozléhal křik a štěkot psů. Chlapec se zmateně se trhnutím probudil a málem vykřikl. Když vystrašeně pohlédl směrem do pustiny, uviděl skupinu několika mužů tažených rozběsněnými psy. Přestože nebylo nikoho z takové dálky poznat, věděl okamžitě, o koho se jedná. Pomalu se podél zdi odplížil z dohledu, aby snad někdo z nich náhlý pohyb nezaregistroval, a roztřeseně se rozběhl směrem přímo od pronásledovatelů. Místy chlapec běžel, přesto se pohyboval pomalu; budova byla poničená, většinou se musel sápat přes napadané trosky, aby se mohl dostat dál. Navíc se ze starého rozpadajícího se materiálu s každým pohybem uvolňovala mračna prachu, jež znesnadňovala dýchání a vysoušela hrdlo. Chlapec zalitoval, že si z místa odpočinku zapomněl vzít měch s vodou, vracet se však už nemohl. Prolezl další průrvou, současně však uslyšel rozzlobené výkřiky a psí štěkot- hluk se rozléhal již troskami.


Současnost

Jednotka Bratrstva Oceli se plahočila kolem starého zruinovaného města. Měla to být rutinní průzkumná „akce“, v troskách staré civilizace se však mohlo vyskytovat cokoliv. Zbraně měli tedy připravené, i když věděli, že je to, navíc zde, jen „formalita“. Postupovali kolem rozpadajícího se města dál.

Chlapec se musel zastavit. V boku ho píchalo a v krku ho navíc nepříjemně škrábalo. Chvilku si odpočine a opět poběží dál, přesvědčil se. Současně však zaslechl psí štěkot- už jsou blízko, uvědomil si. Vystrašeně se přitiskl ke stěně poblíž průlezu, kterým se do místnosti dostal, a sebral ze země kus uštípnuté trosky. Byl těžký, ne však natolik, aby s ním chlapec nemohl manipulovat. Napnul šlachovité svaly a zvedl kus betonu nad hlavu.

Pes se řídil instinkty. Když ho navíc pán pustil z provazu, nic mu nebránilo, aby se za kořistí pustil na vlastní pěst. Stopa byla čerstvá a neomylná. Pes věděl, že je kořist blízko.

Zničeho nic průlezem hbitě proskočil pes, chlapce hned ale nezaregistroval. Sotva stačil skočit dál, mrštil po něm chlapec obrovský kámen. Gravitace sílu úderu ještě zvětšila; beton rozdrtil psovi pánev a zcela mu přišpendlil zadní polovinu těla k sutině pod ním. Pes bolestivě zakňučel a zaštěkal, chlapec však rychle popadl další kámen, nyní už lehký- snadno ovladatelný jednou rukou, a bacil psisko tvrdou ranou po hlavě. Lebka pukla, pec však nadále žil. Trápil se v agonických bolestech, druhá rána ho však nadobro umlčela. Chlapec se rozběhl dál.

Věděl, že teď už ho najdou. Ostatní psy mrtvola jejich druha možná zdržela, jakmile je však dohoní zbytek skupiny, pustí se opět do pronásledování. Budova, skrze kterou nyní probíhal, byla navíc téměř průhledná, skrýší se tedy moc nenaskýtalo.
Náhle se náhle za ním ozval výkřik. Psi opět zaštěkali. A chlapec spatřil své pronásledovatele. Jeden z nich pozvedl dlouhou zbraň a zamířil na chlapce.

Ruinami se rozlehl výstřel. Jednotka Bratrstva se náhle probudila ze stereotypního pokukování po okolí a zaujala obranné postavení; dva muži se přikrčili za rozpadající se zdi, třetí se rozběhl směrem ke zdroji hluku a několik metrů od svých druhů zalehl, schovaný za sutinou.

Střela minula chlapce možná o dva metry, příště tomu tak být ale nemusí. Stále běžel, nohy ho ale již moc neposlouchaly. Víra v svobodný život ho však hnala vpřed. Teď to nesmí vzdávat. Do zdi vedle něho se zarylo několik kulek a odtrhly značnou část zdiva. Výstřely se ozvaly neprodleně poté. Chtěl se opět rozběhnou dál, něco ho ale uhodilo do zad. Ozval se další výstřel, to už byl ale mrštěn silou nárazu vpřed. Popadaje dech a sbíraje poslední síly, doplazil se za zeď poskytující ochranu a vytáhl roztrhnutý obrázek. Zadíval se na něj a z očí se mu začaly řinout slzy. Nevěděl, zda kvůli bolesti, nebo ze zklamání, že neuspěl. Doufal, že bolest nebude trvat dlouho a že v krajině mrtvých mu bude dobře... třeba se i setká se svou matkou.
Naposledy se zadíval na obrázek, kde černý pták cvrlikal příjemnou melodii, kterou nyní slyšel ve svých uších, kde slabý větřík pohupoval větvemi, jejichž listy ho šimraly v obličeji, kde otec objímal někoho dalšího, kdo již na obrázku nebyl. Chlapec však cítil, že je to on. Těšil se na ten jiný svět, jehož už je součástí.

Budovu zasypala salva výstřelů z příručních minigunů. Kusy zdiva se odtrhovaly a vytvářely tak pro okolí nebezpečné střepiny. Členové Bratrstva měli možnost vidět cákance krve, jež se rozstřikovaly po zdech budovy; síla palby byla obrovská, střely proletěly zdmi bez sebemenších problémů a trhaly těla ukrytá za nimi na cáry. Zanedlouho palba přestala. Všichni tři se postupně do budovy nahrnuli, na odpor či jiné známky života už nenarazili. Rozsápaná těla lidí i zvířat byla těžko identifikovatelná, to ale nevadí. Vetřelec si nezaslouží slitování, když začal střílet jako první. Poté objevili tělo chlapce.
Poslední člen skupiny však jakoby zůstal omráčen. Z rukou mu vypadal těžká zbraň, kolena se mu podlomila.
„Děje se něco?“ zeptal se ten, který našel tělo první. Rozstřesený muž však na jeho otázku nijak nereagoval. Jeho spolubojovníci poodstoupili; věděli, že je něco špatně a po chvilce jim došly souvislosti. Pomalu tiše odešli.
Zděšený člen jednotky se doplazil až k tělu malého chlapce a pokusil se jej opět přivézt k životu, boj byl však už marný. Vzal bezvládné tělo do náruče a až poté si troufl pořádně se podívat na obrázek, který chlapec svíral ve své malé ručce. Poznal ho sice již při prvním pohledu, modlil se ale, aby se mýlil. Nemýlil.

Z náprsní kapsy kombinézy, kterou měl pod energozbrojí, vytáhl pomalu kus papíru, na více se však nezmohl. Vzlykot byl slyšet i venku.
Rozplakaný otec přiložil oba kousky obrázku k sobě a vytvořil tak jeden celek. Otec a syn sedící pod zeleným stromem. Na větvi zpíval malý černý pták. Objal pevně syna a přitiskl si jej na hruď, po energozbroji mu stékala ještě teplá krev, on to ale necítil. Byl však rád za tento okamžik, uvědomil si.
Poté se ruinami rozlehl poslední výstřel. Zbylí dva členové jednotky Bratrstva Oceli při návratu na základnu oznámí, že jejich druh bojoval statečně.