Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Horké slunce se pomalu ukrývalo za horizont. Mizející světlo zabarvilo oblohu krvavě rudými červánky. Pustinou se začali ozývat tvorové, ukrytí před denním žárem, v dálce kdesi za skalami se vlčí smečka shromažďovala k nočnímu lovu. Teplý večerní vítr hnal před sebou písek a trsy křovin. Malá skupinka lidí se zastavila v troskách čerpací stanice, ležící na zapomenuté cestě, jejíž počátek a konec před staletím pohltila nenasytná Pustina. Bylo jich pět, muži různého věku a s různou minulostí. Seděli kolem právě rozdělaného ohně, na nějž si nasbírali ohromnou zásobu větví z mrtvých stromů a prken z domů, které rozbořil čas a dávno zapomenutá válka. Ti muži byli ozbrojení, oblečení byli do kožených bund, dlouhých kabátů a kalhot, které nosili už jejich otcové a dědové. V budově měli na hromadě složené své krosny, leckdy vyrobené z klacků, kostí, jedna byla dokonce z duralových trubek od kola. Měli tam rozestlané deky, připravené na noc, a opodál byla úhledně vyskládána hromádka pečlivě vydělaných kůží z vlků, krtčích potkanů, a dokonce zlatých gekonů. Ti muži byli lovci, a vraceli se z dlouhé toulky pustinou. Vzduchem se začala linout vůně pečeného masa. Na rožni se pomalu otáčel divoký pes, který měl tu smůlu, že vítr vál k lovcům a jedna jejich puška měla zaměřovač… „Dal bych si panáka…“ konstatoval napůl zasněně nejstarší z lovců. Jmenoval se Bob, a na krku měl pět křížků. Dlouhé, šedivé vousy a dlouhé, šedivé vlasy, starý, černý klobouk stetson s oháňkou mutovaného mývala, takto byl znám v širokém okolí. Jeho společníci jej považovali za přirozeného vůdce, snad na to měly vliv jeho bohaté zkušenosti, a nebo fakt, že se jim nikdy nepodařilo Boba porazit v závodech v pití. „Mám už jenom líh na dezinfekci.“ozval se Sysel, malý podsaditý chlápek kolem čtyřicítky, který se, krom stopařiny, vyznal i v sešívání tržných ran a vyndávání kulek, třebas i vidličkou. Nosil předválečnou, flanelovou bundu, kterou nějaká tajemná síla držela pohromadě. Sysel vytáhl malou lahvičku, z níž cedulku sundal čas a nevhodné skladovací podmínky. „ Koukej to schovat!“ řekli dvojhlasně Tom a Pete, dvojčata, nejmladší členové skupiny, kterým táhlo na dvacet pět roků. Nějakým záhadným způsobem se jim podařilo sehnat stejné oblečení, včetně dlouhých černých kabátů a kožených kovbojských klobouků, nehledě na kolty, které nosily proklatě nízko. Někde kdysi viděli předválečný rodokaps, a ten si zamilovali. A těch pár opovážlivců, kteří se jim chtěli posmívat, zpravidla spráskali na jednu hromadu, neboť byli sehraní i ve rvačkách. „Za dva dny jsme v Grass Velley, tak to šetři!“ dodali dvojhlasem. „Oukej, oukej!“ odvětil Sysel „Hele, a mluvíte někdy každý sám?“ „Jasně!“ ozval se dvojhlas bratrů. Ozval se smích od posledního člena party, Joea. Joe seděl na kapotě vraku auta, zády k ostatním a hleděl do krajiny dalekohledem. Na sobě měl staré džíny, mnohokrát sešívané a spravované, na sobě měl koženou bundu, která lepší časy už dávno zapomněla, a vypadala snad ještě hůř, než ty džíny. Vše doplňoval klobouk, který musela kdysi sežvýkat brahmína. Ke klobouku byl přišit podivný kus látky se střapci a proužky. Joe se díky tomu dokázal schovat kdekoli, a občas pomáhal Rangerům lovit nájezdníky. V rukou třímal velkou pušku s dalekohledem, mnohem vetší než lovecké pušky ostatních parťáků. Ve Velké válce se s ní lovili lidé na ohromné vzdálenosti, teď byla vítaným pomocníkem při lovech v Pustině. „Hele, Joe, pojď k vohni!“ houknul na jmenovaného Bob. „Hmmm.“ odpověděl Joe a pomalým, rozvážným pohybem se zvedl z kapoty a došoural se k ohni. Mluvil málo, pokud nemusel, neudělal jediný rychlý pohyb. Ale když zamířil, byl schopen trefit uhánějícího psa na osm set yardů. A stojící divokou brahmínu i na míli. Pete a Tom zaštrachali v tlumocích a vytáhli pár pytlíků, a začali se věnovat úpravám pečícího se psa. „Vy prevíti, jste říkali, že koření už nemáte!“ konstatoval Bob, s lehce hranou rozzlobeností. „Říkali, ale to bylo na krysu, na psa ještě zbylo.“ zněla dvojhlasná odpověď. „No, hlavně že to bude k jídlu!“ připojil se Sysel „Ten krysopras byl nic moc…“ „Hele, jestli nechceš bejt vo hladu, tak se nám do toho nemíchej!“ zněla dvojhlasná odpověď a pak se strhla lehká kulinární hádka mezi bratry, což byl jeden z mála vzácných okamžiků, kdy mluvil každý za sebe. „Jsem ti říkal, že to chtělo víc soli!“ „Jo, jo, ale balit to do listu masožravýho plevele taky nebyl nejlepší nápad!“ „Alespoň že to bylo pikantní!“ „Jo, pikantní, ale ta nakyslá pachuť tomu vzala šmrnc!“ „Za to může ta tvoje omáčka z nuka-koly!“ „Jo, ale já nevim, kdo ztratil tabasco!“ Bob se pousmál a otočil připalujícího se psa. Joe a Sysel se dělili o fajfku, tabák páchl a vháněl oběma slzy do očí. Pete a Tom se již nehádali, uraženě každý hleděl jinam. Po chvíli nadhodil Tom: „Hele, co kdybysme toho čokla zkusili na Reddingský způsob?“ Pete se otočil a pronesl smířlivým tónem: „Ale jo, ale musíme natrhat nějaký bylinky…“ „Mohli byste toho čokla votáčet, než se vrátíme?“ znělo opět dvojhlasně. „Nechoďte daleko, kluci, už je skoro tma.“ odvětil Bob a pootočil psa. Pečínka měla ještě daleko k poživatelnosti. Díky tomu, že psovi nevydloubli oči, když jej vyvrhávali a stahovali z kůže, zíral na ně z rožně s vytřeštěným pohledem. Bratři zmizeli, Bob vytáhl brousek, plivnul na něj a jal se ošetřovat ostří svého loveckého nože. Čepel byla z pásu katru, a nůž byl ostřejší než břitva pasáků z New Rena. Sysel vytáhl starou harmoniku, a začal hrát. Joe se zaposlouchal do blues, ale otočil se zády k ohni a jeho zrak spočíval na postupující temnotě, kterou noc zahalila usínající Pustinu. Z dálky sem dolehlo vytí vlčí smečky, která ulovila divokou brahmínu. Zanedlouho dorazili oba bratři s trsem nějakých bylin, a Pete táhnul čtyři stopy dlouhého radškorpióna. „Chuťovka, a bodec můžem prodat!“ chlubili se bratři. V hlavohrudi nebohého členovce byla díra po tomahavku, škorpión evidentně zemřel rychle a nic zlého netuše. Tom vzal úlovek a zručně z něj odsekal klepeta a nožičky, a dal je péct na kameny k ohni. Radškorpióní maso mělo tu výhodu, že bylo rychle upečené, ale nesmělo se na ohni nechat dlouho, jinak získalo nahořklou chuť připáleného chitinu. Sysel si vzal váček s jedem a hbitě jej přelil do prázdné lahvičky. „Je to bída, letos moc na radškorpiónech netrhnem.“ konstatoval posmutněle „Loni jich bylo víc.“ „Jo, jenže loni jsme byli dvakrát tak dlouho venku a neměli jsme tolik kůží.“ odpověděl Bob „Stejně nás ale obchodníci voškubou, takže budem muset nejspíš znova vyrazit…“ „Mě stará zabije, až se to doví.“ řekl Sysel „Husa pitomá, si asi myslí, že proháním po Pustině ženský či co.“ Ostatní se soucitně podívali na Sysla, jenž byl těžce pod pantoflem a jeho o dvě stopy větší manželka mu ze života dokázala udělat pořádné peklo. „Však se neboj, jestli jí necháš udělat ten kožich, tak splaskne!“ rýpnul si Bob. „Tobě se to kecá, ty máš doma klídek!“ pronesl Sysel dotčeně „Ta tvoje by měla bejt svatá, když to s tebou vydrží!“ „Jo, máš recht. Jenže já si jí získal od otrokářů, a ona je mi vděčná i po těch letech.“ pronesl vypravěčským tónem Bob. „Hlavně zase nezačínej, tu historku jsi říkal snad tisíckrát!“ zvolali oba bratří od ohně. „Hmmm!“ zamručel souhlasně Joe. „No jo, no jo!“ zavrčel rozmrzele Bob a zíral do plamenů. „Už jsem vám povídal, jak jsem před třiceti lety putoval s karavanou do Hubu?“ zkusil to Bob. „Ne, ale povíš nám to za chvíli!“ pronesli bratři a hodili mu upečené radškorpióní klepeto. Bob jej chytil a chvilku si jej přehazoval v rukách jako horký brambor. Pak jej jedním pohybem rozbil o koleno a začal vyjídat lehce nasládlé maso. „Pes bude až za dýl, todle je jen takovej předkrm.“ prohlásil Tom sám, neboť Pete měl plnou pusu masa ze škorpioního ocasu. Joe chytil druhé klepeto a mručením poděkoval. Opět se otočil do tmy a jen bylo slyšet mlaskání a praskání krunýře. „Jo, mít tak babu co by vařila jak tajdlenc kluci, mlčela jak Joe a nevypadala by jak ta moje harpyje!“ povzdechl si Sysel. Parťáci se smíchy div nezakuckali. Za chvíli bylo mase, předkrm jen potrápil jejich žaludky. Psí pečínka pozvolným opékáním dostala výraz zoufalce se střevní chřipkou. Bob začal vyprávět „Jak jsem říkal, bylo to asi tak třicet roků zpátky. Pustinou jsem se už toulal čtyři roky, a dělat ochranku karavaně byl docela dobře placenej džob. Nájezdníci nebyli tak voráchlí, a neměli tolik bouchaček, takže to člověk občas ani nekoupil. Se jednou takhle sebrala karavana ze všech možnejch končin, a měla dojet do Hubu. Pamatuju, že předáka tý karavaně dělal Rogers, chlap jak hora, co zažil hodně. Bůhví kde se mu podařilo splašit kovovou zbroj, a nájezdníky proháněl svojí brokovnicí. To vám byla krochna, panečku! Mohl zní střílet i dávkou! Tak tenhle Rogers měl partu fakt namakanejch borců, a měl tam i výbornýho stopaře, Johnson se jmenoval. Ten měl psa, takovýho velkýho raťafáka… Rogers a Johnson byli kámoši už vod dětství, chodívali spolu na lov. A tihle dva s celou partou se nechali najmout jistým Dallonem, obchodníkem. Dallon byl náramnej škrt, ale jak šlo vo ochranu jeho jmění, neváhal utratit stovky víček. Takže si najal tůty maníky, zapřáhli brahmíny a vyrazili.“ „A co ty, si řikal že si dělal vochranku?“ zeptali se dvojhlasně bratři. „Jo, však se k tomu dostanu, nedočkavci. Radši votočte toho psa, ať se nepřipálí.“ pokračoval Bob „Karavana vyrazila a v Hubu jí už čekali. Jenže nedorazili. Dva dny se čekalo, to je takový pravidlo, a pak společnost FarGo Traders najala tucet ranařů, nějaký lovce a mě jako stopaře. Jeli jsme ve vozech tři dny po plánovaný trase karavany, ale ani ve vesnici kus od Hubu nic nevěděli. Žádná karavana nedorazila, nic neviděli, a nájezdníky nepotkali už dva roky. Vyrazili jsme dál, a druhý den jsme uprostřed cesty našli Rogerse. Teda, musel to bejt von, páč tělo, co leželo v prachu cesty, se nedalo nijak poznat, jen podle rozervaný kovový zbroje, u sebe měl ripper i tu brokovnici. Stopy stačil přikrýt prach, ale našel jsem prázdný nábojnice a toho rippera svíral Rogers pevně v ruce. Bylo mi jasný, že Rogerse něco sežralo, a on s tím před smrtí bojoval. Měl jsem v hlavě nejasný tušení… Toho chlapa jsme pohřbili a vyrazili dál. Nazítří jsme dorazili na místo. Karavanu jsme našli, teda to, co z ní zbylo. Všude se váleli mrtví, nehorázně rozsápaní, někteří ohlodaní. Vrány je už stačily voklovat, všude hnilobnej smrad. Bylo to strašný, to vám povídám! Moc stop už tam nebylo, ale to, co se tam stalo, poznal i městskej trouba – ti chlapi bojovali, krčili se kolem vozů, a tam je něco dostalo. Nájezdníci to bejt nemohli, páč náklad byl takřka netknutej, a divoký čokly či vzteklý gekony by s tou jejich výzbrojí vypráskali jak nic.“ „Asi tušim, co to bylo…“ ozval se Sysel. „Párač…“ řekl Joe. Všichni se na něj otočili, neboť když Joe něco řekl, znamenalo to něco důležitého „Já o tom slyšel kdysi vod táty. Ten Johnson byl totiž můj strejda.“ Pak se zase otočil od ohně a hleděl do tmy. Jen snad svou pušku svíral o něco pevněji… „Aspoň teď víte, že nekecám!“ pronesl Bob „Johnsona a jeho psa jsme našli taky. Všechny jsme pohřbili, náklad naložili do vozů, včetně zbraní těch chlapů. Stejnak jim bouchačky už k ničemu nebyly. A vod tý chvíle měli všichni v kalhotách naděláno, páč vo páračích slyšeli jen samý hrůzostrašný historky. Co vám budu vykládat, sami jich znáte dost, a většinou je to akorát ke strašení děcek a dlužníků…“ Nikdo se nesmál. Tom otočil psa na rožni a Pete jej potřel narychlo smíchanou omáčkou z bylinek. Nikomu nebylo moc do řeči, ale pak to ticho Bob nevydržel. „Víte, vono to neskončilo tím, že jsme dovezli náklad až do Hubu.“ vyprávěl opět Bob „Na noc jsme museli zastavit, našli jsme nejotevřenější možný místo, vozy sestavili do kruhu a brahmíny nahnali dovnitř. Chudinky byly pěkně vyplašené, jenže my na tom nebyli vo nic líp. V noci půlka lidí hlídala, a druhá nemohla usnout. Těsně pře svítáním nás probudila střelba a křik. Všichni vejrali, co se děje, a pak nám došlo, že se střílí docela daleko od nás. Jakmile vylezlo slunce, já a několik ranařů jsme vyrazili na průzkum. Pár hodin jsme procházeli krajinou, zhruba v těch místech, odkud se to noční střílení ozývalo. A našli jsme to. Asi tři míle od našeho tábora se usídlili nájezdníci, a v noci se na ně někdo vrhnul. Těch šmejdů mohlo být tak dvacet, ale ráno byli zhaslí jak svíčky. Podle toho, jak byli dorubaní, i podle čerstvých stop kolem tábora, mi bylo všecko jasný. V noci je tu zamordoval párač, a několik si jich odtáhl s sebou. Zmizeli jsme odtamtud, jen jsme pobrali to nejcennější, co u sebe banditi měli. Poklusem jsme se vraceli ke karavaně, když v tom k nám dolehla střelba a řev. Ranaři začali klít jak starý děvky z Rena, a běželi jak splašení na pomoc. Já stál na místě v duchu jsem se proklínal za to, že jsem se nechal zlanařit na takovou výpravu. Střelba utichala, a já vyrazil tryskem k ostatním. Viděl jsem v dálce ty ranaře, co vyrazili přede mnou. A viděl jsem, tak na dvě stě yardů, jak je ten párač rozsápal. V životě jsem se tak nebál, a to jsem už musel bojovat s kdečím! Zalehl jsem do trávy a modlil se, ať se neotočí vítr. Nevím jak dlouho jsem tam ležel, když v tom jsem uslyšel šustění trávy a vrčení. Von po mě šel, von mě hledal! Kdybych se tak mohl zahrabat pod zem! Jenže najednou se ozval rachot v dálce, a vrčení zmizelo. Po chvíli dorazila kolona obrněných vozů Bratrstva oceli. Ani se neobtěžovali zastavit a prosvištěli kolem, jako by tam ani neleželi lidi!“ „To je jim podobný, obyčejný lidi jsou jim volný!“ odfrknul si Sysel. Na jeho poznámku nikdo nereagoval, a tak se Bob opět rozhovořil. „Když se rachot ztratil v dálce a zvířenej prach usadil, ležel jsem dál v trávě a čekal. Nic se nedělo, žádnej pohyb ani vrčení kolem. Pomalu a hlavně potichu jsem se doplížil k vozům. Rychle jsem obhlíd těla, a jako na potvoru našel tři chlápky, co to přežili, ale byli setsakramentsky dorubaní. Větší štěstí měly brahmíny, z původních šesti jich zbyly dvě, ani škrábnutí na kožichu. Byly ouplně vyděšený, ale nechaly se zapřáhnout. Vybral jsem ten nejmenší a nejlehčí vůz, naložil raněný a pár krámů, který byly pro FartGo Traders nejcennější. Sám jsem otočil jen pár víček a munici, nechtěl jsem na tom fleku zůstávat moc dlouho. Brahmíny jsem ani moc nemusel pobízet, hnaly jak splašený, a až snad za deset mil zvolnily tempo. Navečír jsem spatřil kouř z komínů, a věděl jsem, že je to vesnice, kterou jsme předtím míjeli. Mohl jsem od ní bejt tak dvě míle. Spad mi hrozitánskej šutr ze srdce, páč jeden z těch raněnejch ranařů po cestě zkapal, a ve vesnici by nám snad pomohli. Když jsem sjížděl z takovýho malýho kopce, tak míle mi zbejvala, votočim se a kouknu z kozlíku za vůz. Na vrcholku kopce, u starýho mrtvýho stromu poblíž cesty, stál párač. Mohl bejt tak dvě stě yardů daleko, byl to fakt pořádnej macek. Já ztuhnul, krve by se ve mně nedořezali! Jenže ten parchant jen stál u toho stromu, koukal na mě, jak se vzdaluju. A pak se votočil a zmizel v trávě. Vítr vál k němu, musel o mě moc dobře vědět, ale nevrhnul se na mě a ani mě už nesledoval!“ „Tak to je opravdu divný…“ nadhodili dvojhlasně bratři, a otočili a okořenili pečícího se psa. „No a jak to dopadlo?“ zeptal se Sysel. „Jo, dělej, dopověz to!“ ozvali se Tom a Pete. „Hmm!“ zamručel Joe, aby dal najevo svůj zájem o konec příběu. „No, ve vesnici ty dva raněný zachránili, kór jeden přišel vo ruku a druhej vo voko. Mě zaplatili pití v hospodě a já se ožral do bezvědomí. Za dva dny jsem dorazil i s raněnýma do Hubu, kde se strhlo strašný haló. Nebejt těch raněnejch, asi by mě pověsili na nejbližší rampě. Ti chlapi mi ale potvrdili výpověď, společnost FarGo Traders zaplatila za tu trochu zboží, co jsem jim dotáhnul. Ti ranění se z toho prej vylízali, to vím ale už jen z doslechu.“ „A co si dělal pak, Bobe?“ zeptal se Sysel. „Vyrazil jsem do NCR, pak ještě víc na sever, potkal jsem otrokáře… dál ty moje historky znáte, možná vám povim někdy o jinejch trablích, co jsem prožil… teda jestli si vzpomenu na něco, co jsem nevykládal.“ řekl Bob a kouknul se na měsíc na obloze. „A co ten párač?“ zeptali se bratři dvojhlasně. „Hmmm?“ zamručel tázavě Joe. „To by mně taky zajímalo, takovejdle zabiják, po něm museli vyrazit spousty lovců.“ přisadil si Sysel. „No, jedna taková výprava se vydala na lov hned druhej den po mým příjezdu do Hubu, a co jsem slyšel, tak půlka se jich už nikdy nevrátila zpátky. Ta druhá půlka snad nějak unikla, a přísahali, že do těch končin už nikdy nepůjdou. Za pár let jsem se dozvěděl, že tam poslali i oddíl NCR Rangerů, a po těch se slehla zem. Občas se v tý oblasti ztratila karavana, někdy zase lovec, jednou zase nájezdníci, kteří tam prchali před zákonem… Z toho párače se stal vopravdickej postrach Pustiny!“ vyprávěl Bob a pokračoval „Deset let po tom ale jako když utne. Útoky na lidi přestaly, lovci se vraceli v pořádku domů, a dokonce přinášeli věci předchozích obětí, který nezapomněli výhodně sešmelit. Nakonec nějakej kněz zformoval výpravu a pak několik měsíců pročesávali tu oblast a pohřbívali mrtvé. A co jsem se doslechl, tak se na tom řádně nakapsovali. Rangers tam poslali pátrací oddíl, a našli v jednom zapadllým údolí zbytky svejch lidí. A v tom zapadlym údolí našli i doupě toho párače. A to bylo prázdný! Podle stop tam ten párač už pár měsíců nebyl. V tý v oblasti se už nikdy neukázal, zůstalo po něm jen hezkých pár hrobů a vdov...“ „Hmmm.“ kývnul Joe hlavou na znánku toho, že příběh slyšel, a že je pravdivý. „Tak takovou mrchu ulovit, to by byla trofej!“ řekli Tom a Pete současně. „Ani náhodou!“ zaprotestoval Sysel „Když by to slyšela moje stará, nepustila by mě ani do sklepa krysy pomlátit! A ještě by mi dala nakládačku, aby mi ty nápady vyhnala z palice…“ „Víte chlapi,“ řekl Bob „po tom páračovi šlo hodně lovců, někteří lepší, někteří horší. Ty špatný se už nikdy nevrátili, a těch lepších to pár přežilo. Ten prevít dokonce dokázal vyrubat hlídku Bratrstva! Takže vod takovýhle mrchy ruce pryč, i tak je náš džob po čertech vo kejhák! Vám nestačil ten floater předevčírem? A nechte fantazírování, radši votočte psa a přiložte!“ Na to se Bob pohodlněji posadil, zády se opřel o zeď čerpací stanice a klobouk si stáhl do čela. Sysel, ve snaze uvolnit atmosféru, vytáhl harmoniku a začal hrát. Za chvíli jej přerušili bratři oznámením, že večeře je hotová. Parta lovců jako mávnutím kouzelného proutku ožila a všichni se jali odřezávat kusy masa z psí pečínky. Pes se již nijak netvářil, neboť oči mu již dávno díky žáru praskly a vytekly. Nad starou čerpací stanicí se linula vůně pečínky, a kdyby se někdo přiblížil, slyšel by mlaskání spokojených lovců. Ti házeli kosti do ohně a chválili oba bratry, že tohle se jim povedlo. Po jídle si rozdělili hlídky a šli spát. V dálce vyla vlčí smečka, měsíc zářil na obloze, posypané hvězdami. *** Ranní slunce ozářilo Pustinu, a rychle vysušovalo noční rosu. Tvorové noci prchali do svých doupat a nor, ve snaze skrýt se před žlutým tyranem. Vzduch se rychle oteploval, a dotěrné paprsky probudily skupinu lovců. Tom, jelikož byl poslední na hlídce, přikládal na oheň a dal vařit trochu vody na čaj. Bob se vydal vykonat ranní potřebu, Sysel ještě pochrupoval. Pete se protáhl a udělal pár cviků na rozhýbání. Joe se pomalu, jako kdyby nad každým pohybem musel přemýšlet, vysoukal z deky a protáhl se. Instinktivně šáhl po pušce a šel se projít kolem tábořiště – byl to takový jeho malý rituál. Již několikrát díky tomu své společníky zachránil před bandity, nebo před nějakým zvířetem. Dřív než slunce začalo být nesnesitelné, lovci vyrazili dál. Táhli svůj náklad mlčky, soustřeďujíce se na pozorování okolí. Procházeli krajinou, kde ubývaly skály a nastupovaly kopce porostlé travou, občas křovisky a mrtvými stromy. Nejvíce zeleně bujelo kolem trosek vesnic, které bylo možno občas z nějakého kopce spatřit. Silnice, vedoucí od čerpací stanice, se dávno ztratila pod nánosy písku, lovci nyní kráčeli dle Bobova kompasu. Kolem poledne se chtěli ukrýt před žárem v jedné vesnici, kterou už Pustina téměř pohltila. Byli od ní tak šest set yardů. Joe obhlédl domy dalekohledem, a okamžitě zalehl do trávy. Ostatní střelhbitě učinili totéž. „Co je?“ zašeptali dvojhlasem Tom a Pete. „Nájezdníci…“ odpověděl šeptem Joe a podal jim svůj dalekohled. Bratři se podívali, a pak jej podali Bobovi a Syslovi. Joe se začal pomalu plazit na lehce vyvýšené místo, a Bob a ostatní jej následovali. Sysel obhlédl domy dalekohledem a hlásil Joeovi: „Dům nejvíc vlevo, patro bez střechy, druhé okno zleva, pozorovatel. Vrak náklaďáku, dva opření ve stínu. Vchod do druhého domu zleva, jeden ve dveřích – bacha, má samopal. A někdo stojí za ním…. A hele, nájezdnice, zrovna se na něj lepí. Do hajzlu, v tom baráku bude živo!“ „Doufám, že nemají psy. Ale máme kliku, vítr vane k nám…“ řekl Bob. „Vrhnem se na ně, nebo je obejdem?“ zašeptali bratři. „Ve dne nemáme šanci. Evidentně o nás neví, jinak by už po nás šli!“ šeptal Bob „Sysle, Joe, snažte se je všecky spočítat, vy kluci, se otočte a hlídejte záda. Budem muset počkat do tmy, a nějak se proplazíme kolem.“ „Sejmem je!“ zavrčel Joe. „Nevíme, kolik jich je!“ šeptal Bob „To by sme mohli provést jedině v noci, a nikde není psáno, že se to povede!“ „Hele, Bobe, Joe má pravdu!“ vložil se šeptem do diskuse Sysel „Když se připlížíme tmou, zapálíme pár baráků, tak je odsud Joe vystřílí, a kluci to s koltama umí. A já mám dva granáty, když bude nejhůř!“ Bob na chvilku zapřemýšlel. Věděl, že ve dne je v téhle krajině uvidí na míli daleko, a čertví, co by s nimi bylo, kdyby je nájezdníci dostali. V noci by se mohli dostat kolem, ale kde je psáno, že ráno nenajdou jejich stopy? Bob neměl rád boj. Nešlo o to, že by se neuměl rvát, ale raději dával přednost lovu, případně boji se zvířaty, než by musel zabít člověka. Jenže – jsou nájezdníci ještě vůbec lidmi? „Fajn bando, uděláme to tak, jak řekl Sysel!“ pronesl za chvíli Bob „Ale nejdřív se vplížíme do osady a podřežem tolik krků, kolik jen půjde! Když budou hodně ožralí, měli bychom to zvládnout bez výstřelu. Já a kluci jdem první, Sysel bude záloha a Joe krytí. Když se něco semele, Joe je vystřílí. Sysle, kdyby se s náma něco stalo, počkej si, až ti šmejdi přiběhnou v co největším počtu a sejmi je granátem! No, snad to takhle neskončí! Todle já fakt nesnáším…“ Bob zmlknul. Ostatní parťáci na něj kývli na znamení souhlasu s plánem. Všichni se uvelebili v trávě, a mlčky pozorovali svůj cíl. Normální člověk by za pár hodin šílel žízní a horkem, ale lovci byli zvyklí. Museli být, slabí v Pustině dlouho nevydrží… Bob, Tom, Pete, Sysel a Joe byli všichni synové lovců, zdědili řemeslo po svých otcích, zpravidla i s celou výbavou a kupou dluhů. V téhle sestavě se toulali již tři roky, a vydělali si na slušné živobytí. V lovu a znalosti Pustiny se vyznali jako málokdo, však si je také občas najímali Rangeři či bohatí rančeři, když potřebovali s něčím pomoct. A i když pomáhali někoho vystopovat, nikdy, až na Joea, nelovili lidi za peníze. Joe ale přijímal zakázky jen na vůdce nájezdnických band, a svůj cíl lovil a štval jako zvěř. I přesto, že lovci byli více méně čestní, každý z nich nesl na rukách krev člověka. Každý z nich se musel někdy rvát o život. Tom a Pete, ač nejmladší z party, se ve svých patnácti letech rozhodli odejít z domova a žít na vlastní pěst. Farma, kde vyrůstali, jim připadala jako vězení, žili toulkami a lovem. Už od mala je otec učil stopování, střelbě a stahování kůží. A oni se dokázali protlouct. V sedmnácti už znali kdejaký kout Pustiny, a hladem a nouzí příliš často netrpěli. Ale jednoho dne je přepadli otrokáři, a bratři se museli bít o život. Přežili boj bez jediného škrábnutí, čtyři otrokáře zastřelili a podařilo se jim uprchnout. Pár let potom se vyhýbali oblastem, o nichž věděli, že v nich otrokáři chytají lidi. Mezitím zase o kus dospěli, a podařilo se jim seznámit s partou postarších lovců, kteří je přijali mezi sebe. Byli to jejich první, a skuteční kamarádi, kteří nenechali jeden druhého ve štychu. Sysel byl chlápek z malého městečka. Tuhle přezdívku dostal jako malý špunt a nikdo mu nikdy neřekl jinak, takže na své staré jméno již dávno zapomněl. Otec byl lovec, a matka ranhojička a bylinkářka. Oba jej naučili všemu, co znali, a on navíc zdárně dokončil školu, která fungovala v jeho rodném městě. Když mu oba rodiče zemřeli, k překvapení všech měšťanů nepokračoval v jejich práci, ale prodal majetek a vydal se na toulky do Pustiny. Po čase proslul jako vynikající stopař, a nejedna lovecká výprava jej štědře platila za jeho schopnosti – a často využil i felčařinu. Jenže pak potkal jednu dívku, s tou se oženil, koupil dům a otevřel si ordinaci. Jeho drahá polovička mu velice těsně utáhla obojek kolem krku, nemluvě o tom, že mu porodila kopu dětí, takže se Sysel musel setsakramentsky ohánět, aby se o rodinu postaral. Když provdal svou prvorozenou dceru, a synové se osamostatnili, sbalil si svou loveckou výbavu a vyrazil, navzdory manželce s válečkem v ruce, na lov. Již z mladých let se znal s Bobem, a spolu s ním začal lovit. A potkali Joea. Joe byl záhada. Nikdy toho moc nenamluvil, chodil neustále s tou svojí divnou pokrývkou hlavy a puškou, která byla skoro delší než Sysel. Když mluvil, nikdy neplácal jen tak do větru. Snad proto jenom mručel, občas pronesl „ano“ či „ne“. A byl chladnokrevný kliďas. Jeho střelecké umění budilo hrůzu, neboť Joe snad nikdy neminul, a dokázal strefit i nemožné… Bob a Sysel jej potkali před pěti léty, zrovna když lovil vůdce nájezdnické bandy. Stopovali zlatého gekona, a ani Sysel Joea neviděl, až když na něj šlápli. Joe, místo aby začal nadávat, jim jen řekl „Pššš“ a naznačil jim, že se mají schovat. Nechápavě na něj zírali, ale něco jim říkalo, že by měli poslechnout. Joe pak chvíli mířil, a vystřelil kamsi do Pustiny. Bob i Sysel nechápali, po čem střílel, a proč i potom leží bez pohybu na místě. A pak to uslyšeli – z dálky se k nim nesl rachot dvou nájezdnických bugin. Joe v klidu zamířil a vystřelil – jednou, podruhé. Rachot zmlknul, a stroje se zastavily na tři sta yardů od nich. Z aut se vyplazili nájezdníci, a v panice utíkali pryč. Joe nespěchal… Když v Junktownu vybral odměnu, pozval Boba i Sysla na skleničku. A všichni se opili pod obraz. Druhý den je Bob křísil divokým česnekem, a Sysel jim všem dal pilulky, na nichž čas dávno zahladil datum spotřeby. Ale bylo jim líp. A pak, aniž by mezi sebou prohodili jediné slovo, vyrazili z města. Od těch dob se toulali Pustinou, občas se nechali najmout jako stopaři, někdy se toulali jen pro radost… Bob o svých kamarádech nepochyboval. Za ty roky, co společně lovili, putovali, jedli a bojovali, je znal více než dobře. A nechtělo se mu o ně přijít… Žhavé slunce se pomalu sunulo za obzor. Nebe zbarvily červánky, a díky větru se ležení v trávě stalo snesitelnější. Nájezdníci v ruinách vesnice se celou tu dobu jen líně střídali na hlídkách, občas některý z nich vylezl ven vykonat potřebu. Sysel s Joem jich napočítali celkem dvacet. To bylo víc, než by mohli v otevřeném boji zvládnout. Noční přepad zůstal jako jediná možnost. Pomalu se stmívalo a na obloze se objevovaly první hvězdy. Nájezdníci si rozdělali několik ohňů, a natahali k nim nějaké bedny, z nichž vytahovali jídlo a alkohol – evidentně lup z nějaké karavany. Byli velice hluční, jejich smích a řev se nesl prostupující tmou, která jako by byla jediným svědkem nezřízené zábavy. A lovci čekali… Většina nájezdníků se stihla opít před půlnocí, a těch pár zbylých sedělo kolem ohně v družné debatě. Bob syknul na parťáky a ti se pomalu začali plížit tmou. Joe si zapřel pušku o rameno a postupně si vyhledával cíle. Sysel, Bob, Tom a Pete se potichu, a pomalu blížili k troskám vesnice. Během dne zjistili, že nájezdníci nemají psy, a tak si celou vesnici nejprve obešli, a nehlídanou částí pronikli dovnitř. Sysel se svou puškou vlezl do jedné z budov a usadil se v horním patře. Mířil na ohniště, a granáty měl připravené. Bob se vydal do jedné přízemní budovy, která ještě měla střechu. Tam se na noc uložili čtyři nájezdníci. Bob vytáhl svůj nůž, ostřejší než břitva, a vyhlédl si první oběť. Tou byl nájezdník hledící z rozbitého okna ven. Bob se tiše jako kočka připlížil až za něj. Jeho ruka přikryla nájezdníkova ústa a čepel se zabořila hluboko do ledvin. Bob zakroutil v ráně čepelí a škubnul s ní. Nájezdník byl okamžitě mrtev. Pomalu položil mrtvého na zem, aby nezpůsobil nechtěný hluk. Další nájezdník spal s brokovnicí opřenou u hlavy. Bob mu zakryl ústa a propíchnul mu krk. Nájezdník sebou zaškubal, když se mu plíce naplnily vlastní krví z propíchnuté krční tepny. Za chvilku Bob nůž vytáhl, a vydal se ke zbylým dvěma spáčům… Tom a Pete si vyhlédli jednoho nájezdníka, který se potuloval mezi domy a hlídkoval. Skryli se ve stínu rozbořených zdí, a čekali. Když procházel kolem nich, Tom jej ze zadu popadl za kr a druhou rukou mu zakryl ústa. Vzápětí mu Pete vrazil nůž do břicha, čepelí směrem vzhůru. Ostří prorazilo bránici a zařízlo se do jater. Pete několikrát nožem škubnul. Když nájezdník ochabl, společně jej odtáhli do tmavého kouta a vydali se do jedné z budov, odkud se ozývalo sténání oblažované nájezdnice. Nájezdníci u ohně společně popíjeli z lahve jakousi samohonku, a smáli se nějakému vtipu. „Slyšíš, jak ta čubka zase heká?“ pronesl jeden z nich. „Jo, je to rachot. Už čtrnáct dní roztahuje nohy Mikeovi!“ přikývl druhý. „Šťastnej parchant, holt se budem muset najít svý štěstí jinde.“ pronesl postarší nájezdník, který zrovna polkl kořalku a podal láhev dál. „Nejbližší vesnice je pár dní cesty vodsuď, co kdybychom to zkusili tam?“ ozval se znovu první. „Ne! Dyť jsem vám říkal, že Bill vyslídil jednu velkou farmu jen den cesty vodsuď!“ zavrčel postarší nájezdník a pokračoval „Farmář prej má asi tři dcery a nějaký pomocnice, takže zábavy bude dost pro všecky! A když to vyjde, budem mít mnohem lepší bejvák než je tohle zavšivený zbořeniště!“ Ozvalo se souhlasné mručení, kdosi si nahlas přihnul z lahve a odříhl si. Vzápětí uslyšeli ženský výkřik. „A je hotová!“ pronesl kdosi a následoval výbuch hrubého smíchu. Netušili ještě, co se děje… Tom vytáhl z rozbité hlavy nájezdnice svůj tomahavk, a pěstí naznačil bratrovi, že si má počínat opatrněji, nebo jednu koupí. Pete omluvně zdvihl ruce, a vytáhl nůž ze zad nájezdníka, který ležel na mrtvé nájezdnici. Mezitím Bob vlezl do největší budovy, a pomalu se plížil od pelechu k pelechu. Zakrýt ústa, propíchnout krk, pevně držet oběť, dokud se nepřestane škubat, chvíli počkat, zda nenastal nějaký rozruch, přejít k dalšímu spáči… Vše šlo hladce, dokud se Bob nesrazil s jedním nájezdníkem v chodbě. Muži od ohně zaslechli rachot, a okamžitě se zvedli se zbraněmi v rukách. „Co to sakra…“ řekl kdosi. A v tom se ozvala ohromná rána a hlava nejstaršího nájezdníka pukla jako přezrálý meloun. Všichni na sebe pár vteřin nechápavě koukali, ale pak se rozběhli k domům. Ozvala se další ohromná rána a jeden z nájezdníků byl odhozen na zeď, kde po něm zůstala otisknutá ohromná krvavá šmouha. Vzápětí se ozval zvuk bortících se příček a křik. Najednou vyšlehl k obloze plamen ze střechy jedné z budov. Dřevěný krov, vysušený staletími, vzplál jako pochodeň. Pete odhodil prázdnou plechovku od petroleje a vydal se na pomoc bratrovi, který několika údery svého tomahavku dorážel polonahého nájezdníka, kterého vzbudil rachot a střelba... Sysel mířil z temnoty pokoje ven, na tři muže, kteří vyběhli z malé polorozbořené budovy. Spoušť nezmáčkl. Věděl, že musí počkat. Věděl, že on je poslední záchrana. Krátce na to třesklo šest výstřelů z koltů, které vlastnili Pete a Tom. Trojice mužů ležela na zemi, bratři je přicházeli dorazit… V jedné z budov zuřila rvačka. Bob se svým nožem zle pořezal a pobodal jednoho nájezdníka, ale druhý na něj dorážel mačetou. S největším vypětím sil uhýbal před nájezdníkovými útoky. Podařilo se mu mezi něj a útočníka dostat jakýsi kus nábytku. Jedním kopnutím poslal onen kus domácí výbavy nájezdníkovi v ústrety a pak mu ještě do očí hodil hrst svinstva, které rychle shrábnul z podlahy. Zasažený se zapotácel a chytil se za obličej. A pak do něj vjela téměř stopu dlouhá čepel… Hořící dům osvětlil vesnici, a v nenadálém světle si Joe vybral další cíl. Zazněla další ohromná rána a další nájezdník byl tou nestvůrnou silou odhozen do prachu, do kterého se začala rychle vpíjet jeho krev. Joe natáhl svou zbraň, vylétla velká nábojnice a spadla do tmy kousek od něj. Joe znovu zamířil. Hledal další cíl. Zaznělo několik výstřelů od nájezdníků, kteří se ukryli v jedné z budov. Pete se připlížil k zadní stěně, kde nebyly okna, vzal kus dřeva, hadr, celé to polil petrolejem z plechovky a pak hořící věc hodil do díry v krovu budovy. Za chvíli se začalo ze střechy budovy kouřit a za pár minut již střechu olizovaly první plameny. Bob si ze zad sundal svou loveckou pušku, a ukryl se na dobré místo, odkud měl výhled na dvě strany hořící budovy. Pete byl ukryt za zídkou poblíž a čekal na prchající nájezdníky. Sysel ze své skrýše mířil do okna v patře, kde se ukrývali poslední nájezdníci. Joe využil nově vzniknuvšího světla a zamířil do okna. Křížek v optice spočinul na nájezdníkově hlavě. Joe si v duchu opakoval – vzdálenost šest set třicet yardů, křížek zaměřovače lehce nad, vítr proti… Pak zadržel dech a stiskl spoušť. *** První ranní paprsky slunce se dotkly noční tmy a hnaly jí na ústup. Obzor se zbarvil krvavou červení, jako by chtěl svědčit o událostech právě uplynulé noci. Z trosek vesnice stoupal dým a a vítr jej stočil na západ. Ani pach spáleniště však neodradil vrány a supy, aby se neslétly nad tím místem. Čekala je vydatná hostina… Dvacet těl leželo vyskládaných na volném prostranství vedle domů. Podřezaní, zastřelení, spálení a zmrzačení. První vrána usedla poblíž hlavy mrtvé ženy… *** Pět lovců mlčky pokračovalo ve své pouti. Museli najít nějaké vhodné místo k odpočinku. Krev již ze sebe stačili smýt, využili vodu z ležení nájezdníků. Zásob se ani nedotkli, neboť věděli, že pocházeli z lupu. Vzali si jen munici a pár víček, vše ostatní nechali ležet napospas Pustině. Vedro bylo nesnesitelné, a lovci se zaťatými zuby a s vypětím sil pokračovali ve své pouti. Krátce po poledni konečně nalezli vytoužený úkryt – starý opuštěný motorest s čerpací stanicí. Po krátkém průzkumu se usadili za barem, rozdělili hlídky a spali. K večeru už trochu pookřáli, a jali se důkladněji prohledávat budovu, zda by nenašli něco užitečného. Tom a Pete nalezli pod barem starý kolt, notně zarezlý, ale jinak navlas stejný s jejich. Náboje ve voskovém papíře přečkaly bez větší újmy, snad za to mohla dokonalá izolace obalu. Joe v barové lednici objevil láhev s čirou tekutinou, na vinětě měla jakés znaky – dokázal přečíst jen „…odka“. Jelikož to vypadalo jako alkohol, uschoval lahev do příruční torny. Bob se za motorestem div nesrazil s masožravým plevelem. Rostlina rostla na dvorku v zadní části budovy, a přivítala Boba tím, že po něm chňapla zubatou tlamou. Ten se štěstím uhnul a rychle vytáhl nůž. Bob věděl, že masožravý plevel cítí lidi a zvířata na určitou vzdálenost, a dovede vystřelit trny, které se velice špatně vyndávají. A když zůstanou v těle moc dlouho, člověk zemře na otravu krve a z mrtvého těla po nějakém čase vyroste nová rostlinka. Bob se nehodlal stát záhonkem, a proto ustoupil do budovy, našel stůl, urazil mu nohy, desku uchopil oběma rukama jako štít a přiblížil se k rostlině. Jakmile ucítil dotyk, přirazil desku k rostlině a zapřel se ramenem. Cítil, jak se rostlina škube, ale to mu nezabránilo vytáhnut nůž. Tam, kde deska stolu končila, vrazil nůž do těla rostliny. Stonek byl houževnatý, ale po krátké chvíli se mu podařilo jej přeřezat. Otřel nůž a vydal se za ostatními. Sysel propátral kuchyň a v lékárničce na zdi našel několik neporušených balení obvazů, které ihned uschoval do svého medicinmanského tlumoku. Trochu smutně pohlédl na ostatní medikamenty, které ohlodal zub času, a vrátil se k baru. Kde již seděli ostatní a čistili pár nerozbitých sklenic, které se jim podařilo najít. Joe se usmál a všem ukázal nalezenou lahev. Parťáci střídavě zírali na něj, pak na lahev. „Tak tomu říkám klika!“ pronesl uznale Bob „Kdes ten poklad našel?“ Joe se opět jen usmál, a jedním pohybem odšrouboval víčko. Ozvalo se křupnutí, typické pro otevíranou lahev kořalky. „To je skoro hřích, vyžrat takovou dobrotu!“ neodpustil si poznámku Sysel a již podával Joeovi skleničku. „Alespoň nemusíme ztrestat tu tvojí dezinfekci!“ pronesli dvojhlasem bratři a nedočkavě natahovali skleničky k lahvi. Joe všem rovnoměrně nalil, lahev zašrouboval, a schoval jí do torny. Všichni si pak mlčky přiťukli a obrátili do sebe obsah sklenic na ex. Všichni až na Boba se zakuckali a lapali po dechu. Několik staletí stará kořalka je pálila v hrdlech, po chvilce začala příjemně hřát v břiše. Všichni se shodli na tom, že to je nejlepší pití, co kdy měli. A pak to začalo. Všichni se společně vrhli na kdejakou skříňku, kout, prkno v podlaze, ve snaze nalézt více takových zázračných lahví. Všichni se toužili opít, aby mohli alespoň na chvíli zapomenout… *** Se svítáním se pět lovců vzbudilo. Hlavy je nebolely, což bylo zapříčiněno kvalitním alkoholem, který předchozí noci pili. Na barovém pultu stálo pět lahví, každá jiné značky a každá prázdná. Zlé vzpomínky zmizely jako tma před vycházejícím sluncem a všem v žilách kolovala trocha optimismu. Jen den cesty, a budou moci prodat kůže z ulovené zvěře a těch pár cenností, co nalezli. Pár týdnů si budou užívat života v rodinném kruhu, než se opět vydají na toulky Pustinou. Vyrazili… |
