Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

HNOJ - O zradě a nenávisti Teď už jsem stařec, je mi skoro 80 let, při životě mě drží už jen doktor a snaha boží. Žiju v NCR a kdysi jsem býval býval NCR Ranger. U Rangerů jsem začal pracovat v roce 2240 jako obyčejný pochůzkář a skončil jsem tam před deseti lety, tedy v roce 2280. Do NCR jsem přišel s jednou karavanou, můj otec dělal ochranku karavan, matka zemřela, když mi byly dva roky. V NCR bydlela moje teta, jmenovala se Dara. Otec mě u ní nechal, aby mě nevystavoval nebezpečí, protože na ježdění s karavanami jsem podle něho byl moc malý. Jednou na jaře ráno se se mnou otec rozloučil a vyrazil s karavanou do Reddingu, daleko na sever. Slíbil, že se vrátí a to bylo naposledy co jsem ho viděl. Chtěl jsem být jako můj otec a tak jsem i přes protesty svojí hodné tetičky jezdil s karavanami, nosil jsem domů hodně peněz a tak tetička nic nenamítala. S jednou karavanou s námi jel kluk jménem Derek, byl to vysokej ostřílenej válečník. Tehdy mi bylo 28 let a on byl mým velkým vzorem, já byl zcela nepoznamenaný životem, nepil jsem alkohol, neflámoval prostě jsem byl hodnej klučina. Ze mě a Dereka se stali nerozluční přátelé. Jeli jsme spolu s karavanou alespoň pětkrát a každý tomu druhému alespoň jednou zachránil život. Prostě přátelé na život a na smrt. Derek byl můj úplný opak, často flámoval a pil alkohol a všechny tyhle zlozvyky přenesl na mě. Začal jsem teď hodně pít s ním a jednou takhle u piva seděli i Rangeri. Měli krásné uniformy, já se s nimi začal bavit a jak jsem byl opilej hned jsem se šel zapsat a Derek se mnou, jak už to v poslední době bylo, dělal úplně všechno co já… Druhý den ráno jsem se se strašnou kocovinou probudil na palandě v kasárnách Rangerů. Nevěděl jsem, kde jsem, ale pak jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem podepsal smlouvu Rangerů, kterou jsem se zavázal 5 let věrně a oddaně sloužit NCR. Mráz mi přeběhl po zádech, dnes ráno jsem měl vyrazit s karavanou, ale už bylo pozdě. „Do prdele,“ ulevil jsem si, čímž jsem probudil Dereka, ten taky netušil co se děje a když jsem mu řekl co se stalo začal nadávat jako ještě nikdy. Byl na mě hrozně nasranej a sváděl to na mě, že já jsem ho donutil, aby se zapsal. Ale pak toho nechal, šel se vyblít. Prostě špatnej den… Pak přišel výcvikový velitel, vzbudil i ostatní odvedence a oznámil nám, že nás čeká týden výcviku přežití v přírodě, a týden bojového výcviku. Výcvik v přírodě začal v podstatě okamžitě, naložili nám na záda obrovské batohy a odvedli nás na odlehlé místo v horách. Velitel nám první den vysvětloval a následně předvedl, jak si obstarat vodu v poušti. Nebylo to těžký, ale dalo to hodně práce. Další den patřil lovu. Za těch šest dní nás toho naučili opravdu hodně. Sedmý den byl závěrečná zkouška z přežití. Derek se při mí pokusil utéct za svobodou, kterou ztratil, zápisem k Rangerům. Chytili ho svlékli do naha a před námi všemi zbičovali, stal se z něj exemplární příklad. Museli jsme se na to dívat, nebo by zbičovali i nás, bylo to hrozný. Ostatní zkouškou prošli bez nejmenších obtíží. Derek jí druhého dne opakoval, ale bez pokusu o útěk. Taky jí splnil. Pak nám daly zbroje a první služební zbraně, Kalašnikovi AK-47. Těsně vedle NCR byl velký kaňon, který fungoval, jako střelnice Rangerů. Byli jsme tam týden a ze mě se stal sniper, dokázal jsem ležet na střeše bez pohnutí několik hodin a vypálit kulku v ten správný moment. Po ukončení výcviku, nám dali kevlarové zbroje a přidělili do jednotky 7. Jednotek tehdy bylo 12 a každá jednotka měla 5 čet, každá četa měla 6 mužů. Naše četa se jmenoval Pouštní lišky, byli tu 4 starší vojáci, já a Derek. Ti 2 co jsme je nahradili přišli o život když jeden z nich šlápnul na minu a ten druhý se mu snažil pomoct, zastřelil ho sniper. Náš život byl velice jednotvárný, stále jsme hlídkovali okolo NCR až k Vaultu 15, byla to hrozná nuda, střílení skoro žádný. Derek už se začal chovat normálně, asi se smířil s životem Rangera. Večer jsme za náš žold chodili na pivo a život spokojeně ubíhal dál. Když jsme byly u rangerů už skoro rok, Vault 15 obsadil nájezdník jménem Darion, začal ho využívat jako hlavní základnu. Ted´ se život změnil, velice agresivní nájezdníky jsme potkávali na každém kroku. Jednou byl Derek zraněn, zůstal ležet před bunkrem nájezdníků s prostřelenou nohou, hodně krvácel. Plazil jsem se pro něj při zemi, abych ho odtáhl do bezpečí, 2 Rangeri mě kryli a dlouhými dávkami kropili bunkr nájezdníků. Měl jsem opravdu strach, když jsem se k němu dostal, byl už v bezvědomí a já ho použil, jako štít, kdyby do mě některý nájezdník chtěl střílet. Zavolali jsme si vysílačkou o pomoc, během 5 minut dorazil Hummer a v něm speciální jednotka v Power Armorech a s těžkými kulomety, naběhli tam a nájezdníky postříleli. Pak nás odvezli zpět do NCR. Doktoři Dereka sešili a po týdnu se vrátil zpět do služby. Oba 2 jsme dostali medajle - Derek za zranění při obraně republiky a já za odvahu, předala nám je sama prezidentka Tandi, byl jsem opravdu šťastný. Od té doby se mnou Derek vůbec nemluvil. Nemluvil s nikým, jen se pořád tak zvláštně usmíval. Jednoho dne Derek utekl, ale než utekl sebral mapu Rangerů, byly na ní zaznamenány všechny základny Rangerů. Hned den na to se ukázalo, co s ní udělal, prodal jí Darionovi. Nájezdníci teď vyvražďovali jednu naší základnu za druhou. Asi polovinu jsme jich opustili a některé z nich i sami zničili, ale naše ztráty byly obrovské. Na Dereka vypsali odměnu 5000. Derek už nebyl mým přítelem, zradil mě. Rangeri začali pomalu, ale jistě prohrávat svůj boj s nájezdníky. Jednoho dne se k nám přidal Vyvolený, jehož činy všichni dobře znáte. Velitelé vyhlásili odměnu a povýšení, pro všechny, kdo se dobrovolně přihlásí do speciální jednotky pod vedením Vyvoleného za účelem zabití Dereka a Dariona. Přihlásilo se nás 15, což bylo podle velitelů dost na obsazení Vaultu 15. Dostali jsme zcela nové brokovnice Pancor Jackhammer, hromadu nábojů do nich a 20 stimpaků pro případ nejvyšší nouze. Hned druhý den jsme vyrazili pod vedením vyvoleného na východ vstříct smrti. Měli jsme je přivést živé či mrtvé. Po ránu jsme dorazili k Vaultu a po chvilce vyhrožování místním squaterům nám ukázali zaminovaný vstup do vaultu, zde zemřel první z nás, ale svou smrtí nám otevřel cestu k velitelům nájezdníků. Vběhli jsme do Vaultu a pak šlo už vše ráz na ráz. V podstatě bez přestávky jsme stříleli a po nás zbývala jen mrtvá těla nájezdníků, byl to masakr. Zdejší doktor nám řekl, že velitelství se nachází ve 3 patře, ale je tam prý hodně stráží. Výtahem jsme sjeli do 3 patra, pak to byla už jen další střelba a zabíjení. Darion a Derek byli v řídící místnosti Vaultu a s nimi jejich osobní ochranka. Osobní ochranka byla mrtvá dřív než stačila vystřelit. Darion i Derek bojovali statečně a podařilo se jim zastřelit 4 naše muže, než se nám podařilo je chytit a zajistit. Vyvolený totiž nařídil nezabíjet je, chtěl, aby byly souzeni spravedlivým soudem a ne zastřeleni v boji, což by pro mě byla moc důstojná smrt. V boji si zaslouží zemřít válečník a ne bandita. Dariona i Dereka jsem chytili a svázali. Vyvolený ještě chvíli tahal nějaké informace z počítače a zjistil, že tu byl ještě jeden zrádce, přímo v radě NCR, jmenoval se Feargus a byl to vysoce postavený úředník, který dodával Darionovi informace o NCR už více než půl roku. Po převezení do NCR byli postaveni před polní soud a nejvyšší radou byli odsouzeni k smrti zastřelením, Darion za banditismus, Derek za velezradu a dezerci od rangerů NCR a Feargus za velezradu. Poprava se měla konat za úsvitu druhého dne. Byl jsem jmenován jedním z popravčích, když jsem se chtěl z toho vykroutit, řekli, že je to rozkaz. Za úsvitu nás probudili a dali každému 3 náboje a pušku, dlouho loveckou pušku. A čtyřčlenná popravčí četa se vydala k popravišti. Odsouzenci čekali na lavici u zdi. První byl předveden Feargus, když ho vedli ke zdi plakal a prosil o milost, bylo to mě strašné zabít bezbraného člověka. „Smilujte se prosím!“ křičel ještě, ale pak se ozvala salva a jeho křik utichl navždy. Dalšího přivedli Dariona, ten byl už se smrtí zřejmě smířen, na popravčí četu se docela vřele usmíval a jen řekl: „ Mí synové mě pomstí, je jich pět,“ pak se znovu usmál. A další salva prořízla nehybný vzduch a další tělo se skácelo k zemi. Poslední na řadě byl Derek. Když ho vedli, bylo na něm vidět, že má strach, když procházel kolem mě, usmál se a pozdravil mě. Bylo to pro mě opravdu strašné, ty dva předtím jsem nenáviděl , za to co provedli mým přátelům a republice, ale Derek býval můj přítel a nyní se mi vrátily vzpomínky na ty příhody a maličkosti, které jsme spolu prožili u karavan. Když tam tak stál, v očích se mu leskly slzy. Pak se ozval povel a ozvala se poslední salva a on padl mrtev k zemi, v tu chvíli se zastavil čas a já málem zešílel, když jsem si uvědomil, že jsem ho právě zabil, svého přítele. Bylo to horší než zabít sám sebe. Jejich těla byla ukřižována pře branami města pro výstrahu všem ostatním. Od té doby jsem nevzal do ruky zbraň. Nechal jsem se přeložit do průzkumníkům a tam jsem zůstal až do konce svojí služby u Rangerů.