|
Německo otevírá masivní bunkr ze Studené války jako muzeum
Zdroj: Image Deutsche Welle (text Kate Hairsine)
Překlad: Tom9k (tom9k [zavináč] centrum [tečka] cz)
HTML zkulturnil: Ještěr (lordjester [zavináč] centrum [tečka] cz)
Příbuzné čtení: U. S. MRE; Náš dom – náš Vault; Výbava pro přežití
Ukryt pod vínem pokrytými kopci Arhského údolí, platil enormní nukleární bunkr za jedno z největších tajemství západního Německa během studené války. Nyní je část bunkru otevřena veřejnosti.
Je to 20 minut pěšky z ospalého turistického města Arhweileru do vlnitého kopce ke vchodu do nového vládního centra dokumentace bunkrů. A 9 metrů vysoká betonová zeď, značící vchod do muzea, mezi vinice a lesy Arhského údolí rozhodně nezapadá.
200 metrů originálního podzemního bunkru, který vede 19 kilometrů (12 mil) pod svahem hory, bylo obnoveno do původního stavu jako muzeum.
Malé ukázkové místnosti se větví z centrální chodby bunkru. Každých pár metrů září červený nápis, který varuje lidi, že pokud se nouzové sirény vypnou, měli by okamžitě odstoupit od početných těžkých ocelových dveří, lemujících celou délku chodby.
Ponurá výstava
Pokoj je naplněn dekontaminačním vybavením a zahrnuje mj. ochranné kombinézy, plynové masky a kyslíkové bomby, připomínajíce návštěvníkům tehdy reálnou hrozbu nukleárních útoků v Evropě za studené války. Dále
po chodbě je ložnice plánovaná pro německého kancléře. Ložnice byla vybavena sparťanskou postelí a základní skříňkou. Je smutné si přestavit, jak v době války nemá nikdo nikde ani ždibíček pohodlí.
„Je to unikátní dokumentace studené války a myslím, že ji můžeme srovnávat s důležitostí Berlínské zdi.“ - toto při otevírání muzea řekl Dr. Juergen Pfoehler, Arhweilerský krajský komisař.
Výstavba státního bunkru začala v roce 1960, rok před postavením Berlínské zdi. Nacházeje se pouze 30 kilometrů od tehdy západoněmeckého hlavního města Bonn, byl atomový kryt navržen k ubytování 3000 státních úředníků pro dobu 30 dní v případě útoku.
„Těchto 3000 hlav se skládalo z německých poslanců, prezidenta, kancléře, členů Konstitučního soudu (německý nejvyšší soud) a také z ostatních nezbytných vládních figurek,“ vysvětluje Paul Gross, průvodce v muzeu, který dělal v bunkru 36 let technika.
Vyřezán do svahu
V roce 1972, kdy byl dokončen, měl tento masivní kryt více než 936 ložnic a 897 kanceláří, stejně jako pět nemocnic, zubaře a dokonce i kadeřníka. Přestože nebyl bunkr nikdy použit, byl udržován ve stavu stálé pohotovosti 200 techniky a administrativním personálem.
„V případě útoku jsme mohli být úplně nezávislí na okolním světě,“ přidává k dobru Gross. „Měli jsme vlastní zásoby elektřiny a vody, stejně jako zásoby jídla. Mnoho z jídel bylo navrženo k čerstvé přípravě, ale byly zde také mražené suroviny, které se měnily každé čtyři či pět let.“
Po konci komunistického režimu ve východním Německu v roce 1989 a po přesunutí sjednocených vládních politických institucí z Bonnu do Berlína v roce 1991 se vláda v roce 1997 rozhodla bunkr uzavřít.
Díky rostoucímu zájmu veřejnosti o bunkr se nicméně Florian Mausbach, prezident Federální autority pro výstavbu a městské plánování, rozhodl ustoupit a zachovat část pro budoucí generace. V jedinečném tahu federální vláda rozhodla zaplatit 2.5 milionu euro (3.8 milionu USD / 64,5 milionu Kč) pro muzeum, které bylo převedeno pod Arhweilerskou místní vládu.
Poučení z minulosti
„Bunkr byl součást systému nukleárních výhružek obou stran,“ komentuje roli krytu Mausbach. „A naše děti vůbec neví, co to pojem Studená válka vlastně znamená, takže si myslím, že je důležité je informovat a nechat je to prohlídnout na vlastní oči.“
Navzdory tomu, že byl bunkr postaven pro případ katastrofy, má bývalý technik Paul Gross šťastné vzpomínky na časy v krytu, kdy posádka byla “jako velká rodina”. Vysvětlil, že pouto bylo posíleno i tím, že všichni sdíleli ten samý problém: „Museli jsme pracovat tajně mimo naše rodiny.“
Přesto tu je jedna stinná stránka Groosovy práce. V případě vážného útoku by byli technici jako Gross očekáváni v bunkru, což by znamenalo nechat jejich rodiny a milované venku čelit následkům.
„Byli byste tam v bezpečí a nevěděli byste, co se děje venku – jsou [vaše žena a děti] naživu, co dělají a jak to zvládají?“ řekl. „Musíte to zvážit.“
Dokumentační centrum se otevírá veřejnosti v sobotu 1. března.
ZPĚT NA ČLÁNKY
|
