Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Seděli jsme tak jednou u táborového ohně a dědeček vyprávěl nějaký příběh: "To jsem byl ještě mladý, kolem dvaceti. No, ale úplně od začátku: Někdo mi kdysi říkal, že jednou k nám domů, ještě jak jsem byl malý, přišli nájezdníci a chtěli výpalné, jenže otec jim nic nedal, tak celou mou rodinu vyvraždili a dům zapálili. Mně jediného nechali žít. Když mi to řekl, měl jsem touhu po pomstě. Věděl jsem, co do budoucna udělat - vyhledat nájezdníka s vypáleným trojúhelníkem na čele. Ale teď už zpátky k příběhu, který bych chtěl dneska popsat. Byl jsem na svůj věk nezkušený. Jediné, co jsem uměl, bylo pasení brahmín a zabíjení malých radškorpiónů. Jednoho dne, když jsem pásl brahmíny, k nám přijelo nějaké divné železné zvíře a z něho vystoupili čtyři železní muži. Jeden z nich měl lidskou hlavu. Rozhlédl se kolem a pak se na mně podíval upřeným pohledem. "Potřebujeme tvou pomoc. Jsme jednotka Bratrstva Oceli. Právě jsme zlikvidovali sto mutantů a jsme vyčerpaní a zranění." "Pomůžu vám." řekl jsem mu. Zavedl jsem je k nám domů, kde dostali najíst a napít. Macecha je ošetřila. Na druhý den chtěli jít pryč. Zeptali se mně, jestli bych nechtěl jít s jimi a já přikývl. Nastoupil jsem do toho jejich železného monstra. Za mnou se mu zavřelo tělo a už se ozval podivný chrčící zvuk. Kolem mně ubíhala krajina a já přemýšlel, co se mnou bude. Za dlouhou dobu jsme přijeli ke kamenné budově. Zavedli mě dovnitř, do takové menší místnosti, zavřely se dveře, zalechtalo mě v břichu, dveře se otevřely a najednou za nimi bylo něco jiného. Byli tam další tito zajímaví lidé. Jeden z nich se mě ujal a zavedl mě do místnosti plné zbraní. Dal mi jednu do ruky, byla to nějaká puška, a řekl mi, ať vystřelím na terč. Trefil jsem se někam do krku. Poplácal mě po rameni a dovedl mě k šatníku. Řekl, abych se oblékl do nějaké směšně vypadající vesty. Poslechl jsem. Pak jsem dostal ještě pistoli a střelivo. Zavedl mě k portálu, zavřely se dveře, otevřely a já byl zase tam, kde předtím. Ti, se kterými jsem přišel, mě zase chytli a odvedli do monstra. Nyní jich tady bylo více. Jeli jsme asi půl hodiny. Vyložili mě a poukázali na obzor. "Vidíš ty mohutné stvůry? Tak ty zabij!" "Tak jo." řekl jsem a vyšel směrem k nim. Tamten mě zastavil a řekl: "Počkej! Půjdeme spolu!" Tak jsem na ně počkal a pak jsme vyšli společně. Po chvíli přikázal zastavit a zakopat se. Moc jsem ho nechápal, ale když jsem viděl, jak všichni hrabou díry, tak jsem začal dělat totéž. Za chvíli jsem měl asi metrovou díru. Všichni do svých zalezli, tak já taky. Pak začala bitva. Pálil jsem to do nich ostošest. Bitva byla dlouhá a náročná. Mnoho "našich" bylo v lepším případě zabito. Některé zasáhl výbuch a utrhl jim nohu, ale nezabil. Ti se tam pak svíjeli až do konce bitvy, kdy stejně přišel nějaký kovotřes a zastřelil ho. Začalo mě to nudit, tak jsem chtěl jít pryč, ale kovový muž mě zastavil. "Bude další akce." Tak jsem počkal. Za chvíli jsme se zase vydali na cestu. Vystoupili jsme před vysokou dunou. Připravili jsme se k akci. Plán byl jednoduchý - rychlý přepad tábora nájezdníků. Vydali jsme se na zteč a stříleli do opilých nájezdníků. Vběhl jsem do stanu a tam spatřil postaršího nájezdníka. Na čele měl vypálený trojúhelník. Toto byl můj cíl číslo jedna. Zmáčkl jsem spoušť mé pušky, jenže tam nebyl žádný náboj, tak jsem tasil pistoli. On ale taky. Skočili jsme proti sobě a stříleli po sobě. Najednou nám oběma došlo střelivo. Já už neměl nic, ale on měl nůž. Vrhl se na mně, ale já útok vykryl. Myslel jsem, že tady umřu. Náhle se nůž podivně stočil a nájezdník se na něho sám nabodl. Vstal jsem a vyčerpán vyšel ze stanu. Měl jsem svůj úkol splněn. Venku už byl klid a vojáci kouřili jakési papírky. Tak a to je můj příběh." "Jé, dědo! To je dobrý!" "Hmm, no jo no." "Teď jsem si vzpomněl na jedno slovo. Dědečku, co je to klišé?" "To je celý můj život."
|
