Na rohu města stál muž v róbě s kapucí, kterou měl staženou na ramena. Okolo něho stálo několik posluchačů. Mluvil.

" …..a proto mějte na paměti bratři a sestry, nenávist a násilí bez důvodu nás lidi uvrhne zpátky do chaosu a zničení. Malicherné příčiny stále zabíjejí jednoho po druhém. Nakonec nezbude nikdo. Už kdysi jsme zničili zemi a uvrhli ji do nukleárního pekla a světa plného nenávisti, zbraní, otroctví a jiných špatností. Dokud budou zbraně vládnout nad slovy a my lidé nenajdeme společnou řeč jeden s druhým, nakonec tu nezbude nikdo z nás. Nikdo. Odvrhněte nenávist a vládněte slovy více než zbraní. Protože pokud si nenajdeme my lidé společnou řeč, zbude na zemi jenom smrt."

Hodil si kapuci na hlavu a odcházel. Hlouček lidí mručel a tiše si povídal. Jedni tvrdí, že má pravdu. Druzí ho považují za blázna. Jeho slova ale nesou kus pravdy. Pokaždé, když přijde, mluví o tom, co bylo a proč se stalo to, co se stalo. Mluví o příčinách a důsledcích, které vidíme okolo sebe.

Říká si Kazatel. Měl jméno, ale už ho zapomněl. Od mládí putoval. Nic se o něm neví a kolují o něm zkazky, spíše pohádky, které se ujaly mezi putujícími vesničany. Jemu je to jedno. Věří ve svou pravdu, kterou odhaloval většinu života. Je starý, hodně starý na člověka. Je nejstarší z žijících. Jde pustinou, jí co uloví, káže lidem. Někteří mu dají za pravdu, někteří mu uvěří, někteří ho vyženou. Nikdo si na něho ale nedovolí vztáhnout ruku. Je zajímavý. Zajímal mě od té doby, kdy jsem ho uviděl poprvé. Byl jsem z rodiči ve městě prodávat. Tou dobou bylo NCR slibně se rozvíjející město. Hodně rolníků, jako moji rodiče, jezdilo prodávat sem. Vault Cty bylo daleko a málokdo s nim chtěl něco mít. Říkalo se, že pokud člověk není "občan", tak nemá šanci se prosadit. Zemědělci okolo jejich města prý žijí z ruky do pusy, někdy i hůř, jsou obíráni pomalu o všechno, ale trpí to kvůli ochraně před nájezdníky, ikdyž jediná tlupa slušných nájezdníků byla placena starým Bishopem z Rena. Vault Cty se sice snažilo uzavřít spojenectví s NRC, ale potom, co anektovali Gecko s jeho elektrárnou, nechce s nima nikdo nic mít. Jednu dobu se říkalo, že je to novodobé otrokářské město. To oni odmítají, jak jinak. Je to věda o dohadování ta politika. Kdyby se všechno srovnávalo na trhu, byl by klid. NCR si chválí hodně lidí. Jejich rada s prezidentem v čele dělá hodně pro lidi a jenom na lidech jde stavět společnost.

Když jsme procházeli předměstím, stál tam na rohu hlouček lidí. Na třetím schodě u nějaké budovy stál muž s kápí na ramenou a dlouhou holí v ruce jak mluvil k lidu a hlouček lidí pokyvoval hlavami a souhlasně mručel. Matka mi říkala, když jsem se jí večer ptal kdo to byl, že jsem viděl Kazatele. Byl jsem zvědavý, tak jsem se zeptal co tam dělal. To zaslechl otec a přišel ke mně a říkal:
" Výš synku, Kazatel, kterého jsi viděl ve městě je poutník. Chodí pustinou do měst, kde mluví k lidem. Jednou jsem ho poslouchal a musím říct, že je moudrý. A to moudro vykládá lidem jako jsem já nebo maminka, nebo třeba ty až budeš starší abys pochopil co říká. Povídá o zlu a o tom, co může zlo způsobit, jak kazí lidi, co způsobilo. Vykládá o minulosti a o tom co by mohlo být. Jednou, až budeš starší, si ho půjdeme poslechnout spolu."

S tím jsem ten den usnul a to očekávání se mnou žilo až do mých sedmnácti let, kdy jsme zase jeli na trh do NCR a tam potkali Kazatele. Otec dostál svému slibu a když jsme prodali úrodu, šli jsme si stoupnout do hloučku a poslouchali jeho slova.

Kazatel stál na třetím schodu jako vždy, když tady mluvil k lidem. Byl starý. Jeho tvář byla rojištěm různě propletených jizev. Prošel asi hodně zly. Žádná z těch jizev však nezanechala žádnou vážnější újmu na jeho obličeji. Tmavé oči se z řídkého obočí přísně dívaly na lidi pod ním. Nos měl úzký, obličej sám o sobě byl pohublý a vysušený. Šedé vlasy mu splývaly až na ramena. Róba, ve které tam stál byla vybledlá od slunce a vyspravovaná na mnoha místech. V ruce držel dlouhou hůl. Ruka sama o sobě nebyla tak seschlá stářím jako obličej, ale jevily známky dlouholeté těžké práce. Netřásla se. Pravou rukou gestikuloval a ukazoval k davu. Hlas měl hluboký a melodický.Dav ho napjatě poslouchal. Zaposlouchal jsem se tedy taky. Mluvil o nenávisti a o tom co v minulosti způsobila. V mysli se mi tvořil obraz jak lidé pronásledují lidi jenom kvůli barvě pleti, vyznání, příslušnosti k určité skupině, viděl jsem koncentrační tábory jak je popisoval, viděl jsem hromady mrtvol umučených hladem a těžkou prací, viděl jsem upalované lidi, tohle všechno ve mně zanechalo něco jako znamení. Když domluvil, hodil si kápi na hlavu a odcházel. Šel pevným krokem a jeho boty zanechávaly zrnka prachu v místech, kam vstoupil, než je rozfoukal vítr.

Otec se mnou ten večer mluvil o tom, co jsme slyšeli a chtěl vědět, co jsem si o tom myslel. Můj bratr se sestrou už spali. Mluvili jsme dlouho do noci. Otec mi vyložil všechno, co kdysi slyšel on a řekl mi i to, co se říká o Kazateli.

" Nevěř všemu co se říká o člověku. Mnohdy jsou to jenom výmysly a pomluvy." Otec měl nakonec pravdu, ale trvalo ještě něco času, než jsem odešel z domu. To my bylo devatenáct. Matka mě nejdříve nechtěla pustit, plakala, prosila mě, ale já neustoupil. Otec mi dal dobré rady a nové lovecké oblečení z odolné kůže. S vakem na zádech jsem jednoho večera odešel a už se nevrátil. Moje cesta vedla do NCR. S nadějí jsem očekával, že tam narazím na Kazatele a dál půjdu s ním. Nebyl tam, odešel před týdnem, ale nikdo nevěděl kterým směrem. Vydal jsem se na jihozápad do hor. Několik dní jsem nenarazil na nic, než na prach a kamení. Nakonec se mi podařilo najít stopy. Byly lidské, ikdyž o něco starší. Sledoval jsem je až ke skalnímu útesu. Zápach mě ale přesvědčil, že pokud to jsou stopy Kazatele, je už po smrti. Nebyl to on. Byl to nějaký lovec, kterému se stala jeho kořist osudnou. Na nebezpečí mě upozornil šramot z křoví. Když jsem se otočil, blížil se ke mně geckon. Byl hodně poraněný, ale stále nebezpečný. Od pasu jsem vytasil svůj nůž a zvíře jsem dorazil. Měl potrhané šlachy na předních tlapách, hlubokou ránu v boku a zlámané nohy, takže se doslova plazil a syčel. Asi spadli z útesu. Vykuchal jsem gecka a usušil si maso. Lovec měl u sebe nůž a ostěp. Posbíral jsem všechno co se dalo a když bylo maso dostatečně vysušené, šel jsem dál.

Po cestě jsem narazil na dvě pohřbená města. V každém jsem strávil nějaký čas hledáním. Podařilo se mi najít něco nábojů, ale pistoli žádnou. Všechny byly prorezivělé nebo poškozené. V druhých ruinách se mi podařilo najít funkční pušku. Neměl jsem do ní moc nábojů, v jejím zásobníku jich pár zůstalo a z minulého města jsem jich taky pár měl. Tak jsem ji otřel od prachu a hodil ji přes rameno. Možná se mi poštěstí vyměnit ostatní náboje za trochu oleje. Ještě jsem našel pár věcí co by se daly prodat.

Šel jsem pořád rovně, dokud nenarazím na město. Po cestě se mi podařilo ulovit několik geckonů a stáhnout kůže. Město jsem ale nenašel. Uprostřed pustin stál plot a uprostřed něho malá stavba. Před ní stáli dva lidé navlečení do zvláštního krunýře s velkými zbraněmi. Už z dálky na mě mířili, tak jsem nechal ruce u pasu.
" Co tu chceš" ozval se z jednoho toho krunýře divný hlas. Jako když mluví do plechovky.
" Hledám město, chtěl bych prodat nějaké věci."
" Tady nic nekupujeme." odsekl plechový hlas.
" Můžete mi tedy ukázat kudy se dostanu do nejbližšího města?"
Chvíli se nic neozývalo, ale ti dva strážní se na sebe dívali a kývali hlavami. Nakonec ten druhý sáhnul někam do schránky v opasku a vytáhl složený kus papíru. Podal mi ho. Byla to mapa. Křížky označovaly místa nebo města, u některých bylo napsáno i jméno. Díval jsem se do ní a žasl. Ten, co mi tu mapu dal, ukázal na jeden křížek a řekl:
" Když půjdeš tímhle směrem, tak za pár dní dojdeš sem."
Poděkoval jsem a odešel. Nevěděl jsem co jsou zač ani proč a co tam hlídají, ale měl jsem mapu. Tak jsem začal obcházet města a hledat Kazatele. Po cestě jsem lovil abych měl jídlo a něco peněz na náboje. Pušku jsem si nakonec nechal za jednu kůži vyčistit u zbrojíře v JunkTownu. Hub byl zničený a Necropolis taky. To jsem se v JunkTownu dozvěděl, ale prý se v Hubu zase usazují obchodníci. Byla tam čistá voda a zastavovaly se tam karavany. Tak jsem putoval a hledal. Někde jsem na něho narazil když mluvil, jinde nikoho takového neznali. Měl jsem ale štěstí a slyšel jsem toho hodně. Nikdy se mi ale nepodařilo s ním promluvit. Vždy odešel a ztratil se mi v pustině. Někdy se mi zdálo, že si mě pamatuje a záměrně mi uniká. Tedy až do večera jednoho dne, už je to tak dávno.

Seděl jsem u ohně a opékal si maso. Podařilo se mi skolit brahminu, tak jsem sušil maso a řezal kůži, něco na prodej a něco pro sebe. Uslyšel jsem za sebou kroky. Když jsem sahal po pušce, padla mi na rameno ruka.
" Nech tu pušku chlapče, ode mě ti nehrozí nic."
Poznal jsem ten hlas. Měl jsem ho vrytý do paměti a budil mě ze sna. On si našel mě. Pustil mé rameno a posadil se k ohni naproti mně. Shrnul si kápi a usmál se. Ten úsměv byl u něho jaksi nepatřičný.
" Tak chlapče, konečně ses dočkal. Vím, že jsi mě hledal, vím toho hodně. Kolik je to let, co mě takhle pronásleduješ? Sedm? Osm?"
" Jedenáct Kazateli."
" Ah, už jedenáct? Ten čas ale letí. Dám ti jedno moudro. Člověk je tak starý, na kolik se cítí. Já se cítím hodně starý. Ale ještě zbývá hodně práce."
Nabídl jsem mu vodu a opečené maso. Nejdříve nechtěl, ale nakonec si vzal. Když jsme dojedli, nesměle jsem se zeptal.
" Vyprávěj mi o sobě."
" Nevím jestli bych měl. Pověz mi ty. Slyšel jsi hodně z mé řeči, jak jí rozumíš. Jak na tebe působí, co si o tom všem myslíš? Řekni a já posoudím, jestli si zasloužíš moje vypravování."
Zaváhal jsem. Zamyslel jsem se a pak jsem začal. Řekl jsem mu, jak to na mě působí, řekl jsem mu o představách, které mám v mysli, o představách, které vyvolalo jeho vyprávění, popsal jsem mu to všechno a on seděl a poslouchal. Když jsem skončil, chvíli mlčel a díval se do ohně. V očích se mu zrcadlily plameny. Pak zvedl hlavu a díval se na mě.

" Vidím, že jsi asi jediný, kdo si uvědomil, o čem mluvím. Tvé představy jak jsi je popsal nejsou nic oproti tomu, jak to doopravdy vypadalo. Tak poslouchej mladíku. Zasloužil sis to a myslím, že to dokážeš použít správně. Tak že, kde bych mohl začít. Asi na začátku. Narodil jsem se ve vaultu. Nedívej se tak překvapeně, každý je odněkud. Ten můj měl číslo třináct. Život uvnitř není špatný. Máš všechno co potřebuješ a naučíš se toho opravdu hodně. Náhody se ale stávají. Pokazil se nám čip. Kdyby to byl jenom nějaký méně potřebný kousek, tak by se nic nedělo. Náhradních dílů bylo dost, ale tenhle byl důležitý, a aby to bylo zajímavější, byl jenom jeden v celém vaultu. Byla to řídící jednotka vodního čističe. Dozorce vaultu byl tudíž nucený vyslat někoho ven. Vybírali dlouho a vybrali mě. Netuším proč,ale to je teď už jedno. Dostal jsem pistoli, něco nábojů, PipBoye, nůž, vodu, jídlo a poslali mě ven. Nikdo mi ale neřekl, co můžu čekat, tak jsem se docela zapotil, než jsem došel na světlo. Když na tebe ze tmy vyskočí krysa a chce tě zabít, moc klidu ti to nepřidá. Nakonec jsem vyšel na světlo. Raději jsem si nasadil brýle proti slunci. Proč? No protože slunce je jasnější než světla ve vaultu, a tak bych si mohl bez těch brýlí poškodit oči. Pustina, která tu zbyla po velké válce byla hrozná. Když jsem se ve vaultu učil, viděl jsem jen obrázky, které jsou oproti skutečnosti rájem. Tehdy jsem byl nadšením bez sebe a hledal jsem dobrodružství. Po nudě ve vaultu jsem se cítil volný. Šel jsem několik dní. Na mapě mi označili nejbližší vault, patnáctka to byla tuším. Asi tři dny cesty před patnáctkou jsem našel vesnici. Shady Sands si říkali tehdy, Teď je to NCR. Víš ty, že si pamatuju Tandy jako malou holku s culíky? Byla krásné dítě. Ale to předbíhám.Shady Sands měla velkou zeď proti nájezdníkům a škorpiónům. Říkal jsem si, proč proti škorpiónům proboha, vždyť to jsou malé neškodné zvířátka, které stačí zašlápnout. No nesměj se, já jsem v tu chvíli nevěděl jak tihle štíři vypadají.

U brány stál Seth, na toho si pamatuji, a jedna žena. Když mě viděli přicházet, tak byli nedůvěřiví. Když pochopili, že jenom hledám nějakou věc, tak mě poslali za Aradeshem. Ten seděl u stolu v největším domě ve vesnici. Když jsem vstoupil, divně se na mě díval. Zdál se mi na první pohled tak nějak nepříjemný. Ptal se mě odkud jdu a co chci. Vzpomněl jsem si, jak mi dozorčí vaultu říkal, ať to, že jsem z vaultu raději neříkám každému, tak jsem jenom řekl, že hledám zdroj vody, abych zachránil svou vesnici. To ho moc neuspokojilo. Nakonec jsem se ale dozvěděl, že kromě štírů a nájezdníků nemají moc problémů, až na občas zatoulané brahminy si žijí docela pokojně. Pořád jsem nevěděl, co ti štíři můžou dělat takové problémy, tak jsem Aradeshovi řekl, že se ho pokusím těch štírů zbavit. Chvíli se na mě díval, ale když uviděl, že to myslím vážně, a já jsem myslel, tak mě poslal za Sethem, a Razlem, tamějším doktorem.

Razlo ošetřoval jednoho vesničana. Neřekl mi co mu je. Když jsem mu oznámil, že jdu na štíry, podíval se na mě. Pak řekl, že mi teď nepomůže, ale že když mu donesu trochu škorpióního jedu, tak mi umíchá protilátku. S tím se nedalo než souhlasit. Vyrazil jsem za Sethem, aby mě dovedl do jeskyní, odkud štíři přicházejí. Šli jsme asi den a půl. Po cestě mě učil jak přežít venku. Moje odvaha mu imponovala, jak mi řekl, ale je to prý zbytečné mrhání silami. On sám se o to pokoušel, mnoho jiných prý taky, ale nikomu se to nepodařilo a on je jediný, který to přežil. Pořád jsem nevěděl, proč kvůli několika malým broukům dělají takový humbuk. Odpoledne druhého dne jsme došli k jeskyni. Seth mi popřál hodně štěstí a nechal mě jít dovnitř. Světla ubylo. Slyšel jsem odkapávání vody. Chodba se větvila a já zatočil vpravo. Jdu, jdu a najednou mě vyrušil zvuk. Takové cvakání. Podívám se do tmy, podívám se pořádně. A v tu chvíli už jsem věděl. Štír si mě nevšimnul, tak jsem vytasil pistoli, zaklekl jsem za kámen, zamířil a začal střílet. Pět ran do hlavy stačilo. Ve střelbě jsem nebyl nejlepší, ale šlo mi to. Na druhého mi stačily jenom tři kulky. Vytáhnul jsem z opasku světlici a posvítil si na ty monstra. Ve vaultu mi říkali, že můžu narazit na zmutované tvory, ale tohle jsem nečekal. U jedné z koster jsem našel náboje do své pistole. To se hodí. Dobil jsem zásobník a vydal se dál. Vrátil jsem se na křižovatku a pokračoval rovně. Světlice vrhala mdlé světlo a prskala. V levé chodbě jsem zaslechl cvakání, tak jsem s pistolí před sebou vešel. Štír mě uviděl. Rozběhl se proti mně. Já střílel. Celý zásobník šel k čertu, ale štír ke mně nedošel. Došlo mi, že uviděl to světlo. Vrátil jsem se do hlavní chodby a došel jsem až nakonec, kde se rozprostírala největší část jeskyní. Vytáhl jsem další světlici. Ta první už dohořela. Nastavil jsem zapalovač na zpoždění, klapl jsem po s ní o stěnu a hodil ji do rohu, kde jsem slyšel zacvakání klepet. Světlice se rožnula a dopadla na zem. Osvítila dva kusy, které se k ní vydaly. Když mám čas na míření, tak mi to jde. Každá po třech ranách. Stejnou taktiku jsem použil i na konci. Byli tam ale čtyři a před posledním jsem musel utéct dál, protože si mě všimnul a šel po mně. Vzadu ve hnízdě jsem našel další krabičku nábojů. Když jsem vyšel ven, Seth už tam nebyl. Byla noc, tak jsem si lehnul a vyspal se z toho šoku. Když jsem pak dorazil do Shady Sands, mysleli že vidí ducha. Netrvalo to ale dlouho. Seth mi potřásl pravicí a poplácal mě po rameni. Když jsem odcházel, tak mi daroval lano. Od vesničanů jsem dostal nějaké drobnosti, pár vršků od lahví, které tu platily za peníze, nějaké náboje, a hlavně jídlo a vodu na cestu. Razlovi jsem donesl dva štíří ocasy, kvůli jedu, ať má dost protilátek. Jednu lahvičku jsem dostal jako poděkování. Poděkoval mi i onen nemocný. Byl uštknutý a bez protilátky by za den dva zemřel. Aradesh mi děkoval ze srdce a bylo vidět, že jsem v jeho očích povyrostl. Když jsem s ním seděl u jídla, pěl na mě chválu. Vykládal o tom, jak přišli z vaultu a usadili se tady, jak začali mít problémy z nájezdníky a tak dál. Tak jsem přiznal barvu. Nato mi řekl, že se můžu podívat v jejich starém vaultu. Jestli tam najdu něco použitelného, je to moje. Moc šancí mi ale nedával. Prý tam došlo k několika výbuchům a neví, jestli je samotný vault ještě přístupný. Slíbil mi ale, že můj původ si nechá jen a jen pro sebe.

Směr Vault15. Před vstupem do podzemí se popásal štír. Počkal jsem až poodejde a proklouzl jsem dovnitř. Vstupní jeskyně byla zamořena krysami. Když jsem se přes mrtvá tělíčka a útočící krysy dostal až k vratům, našel jsem je vyvrácené na zemi. To musela být síla, která dostala ty dveře na zem. Ve schránce před dveřmi do přechodové komory jsem vytáhl nějaké světlice a lékárničku. Když jsem otevřel dveře přechodové komory, málem jsem utekl. Cvakla po mě obří krysa, přes dveře komory prolezla ztěžka. Vyprázdnil jsem do ní celý zásobník. Moc jsem nemířil, ale stejně ji nešlo netrefit. Sekla mě do nohy a přes ruku. Na tom podlaží byla lékařská ordinace, tak jsem se dal k ní. Útočící krysy jsem střílel. V ordinaci jsem našel nějaké obvazy a léky.Dal jsem se dohromady a zbytek jsem nechal nachystané až se budu vracet.

Výtah nebyl na svém místě. Utrhl se a skončil v hlubinách. Využil jsem dárek od Setha a slanil na nižší podlaží. Krysy byly otravné. Navíc ty bezsrsté, co kvičely jako prasata, nevíš co jsou prasata? To byly zvířata chovaná na maso před válkou. Malé, špinavé, tučné. Nic ti to asi nebude říkat. Teď už nejsou. Ve vaultu se naučíš hodně věcí z minulosti, ale na přítomnost, která vládne venku tě to nepřipraví, a budoucnost tady v pustinách není jistá pro nic a nikoho. V tom patře jsem toho moc nenašel. Bylo tam jedno lano, které jsem pak použil na slanění do dalšího podlaží, a byla tam kožená kombinéza. Odolnější než to, co jsem měl na sobě, ale pořád nic oproti energozbroji. K té se ještě dostanu, neboj, dozvíš se o ní víc.

V nižším patře měl být sklad kritických součástek, vaulty jsou si podobné jako vejce vejci, pokud jde o důležité části. Ten byl ale zavalen. V menším skladu jsem našel pár granátů a malý samopal. Používal stejné náboje jako moje pistole, tak jsem ji odložil do batohu. Třeba se mi ji podaří prodat. Co šlo jsem posbíral a vydal se dál. Aradesh mi poznamenal do mapy nejbližší města. JunkTown a Hub.

Vydal jsem se na jih k Junktownu. Byl nejblíž. Po cestě mě ale přepadli nájezdníci. Byl jsem sám a oni tři. Mysleli si, že mají převahu. Taky ji měli. Nebyl jsem na nový samopal zvyklý, tak mi ta střelba moc nešla. Ještě že v patnáctce byla slušná zásoba střeliva, která mi zatížila batoh. Nakonec jsem je dostal. Poslední utekl. Obral jsem mrtvoly. Našel jsem náboje, nože a nějaké vršky. Jeden měl dokonce stimpack. Přidal jsem ho ke svým a vyrazil po stopách toho, který utekl. Dovedl mě do jejich tábora, Khanové si říkali.

Okolo zděného domku, tedy jeho kusu, stálo několik stanů. Z některého občas někdo vyšel, většina jich ale byla v tom domku. Vklouznul jsem do nejbližšího stanu. Nikdo tam nebyl. S úlevou jsem vydechl a prohledal ho. Všechno co mělo nějakou cenu jsem nacpal do kapes. Nedívej se tak na mě. Každý nějak začínal, a když se mě pokusili zabít, tak jsem se cítil jen a jen dobře. V tom stanu taky byla kožená bunda, tedy to co z ní za léta používání zbylo. Tak jsem ji hodil na sebe. Z dálky mě považovali za jejího majitele. V dalším stanu spal jeden z nich. Nebral jsem si servítky a ve spánku jsem ho zařízl. Pak jsem probral tenhle stan stejně jako ten předchozí. Další stan byl obydlený. Tam mě štěstí opustilo protože se proti mně rozběhla nějaká ženská s oštěpem a pak to šlo všechno rychle za sebou. Měl jsem hodně štěstí. Asi byli rozespalí nebo slavili, málokdo se do mě trefil. Utržil jsem jenom škrábance. Tu ženskou jsem prohnal trojrannou dávkou. Nabralo jí to, zaškobrtla a spadla na zem s prostříleným břichem. Její asi přítel po mně pálil z pistole. Padl jsem k zemi a zastřelil i jeho. To už ale začali vylézat i ostatní. Tak jsem se kryl za stanovou tyčí. Byl to chatrný kryt. Ale v té chvíli jsem si nemohl vybírat. Nedalo se mířit, protože kulky začaly látat okolo hustěji, než je zdrávo. Tak jsem střílel po jedné ráně bez míření jak to šlo. Oni se moc nekryli tak mi to ulehčovali. Měl jsem základní bojový výcvik, ale zjistil jsem, že na tohle mě opravdu nepřipravil. Když jsem procházel k domu tak mi bylo na zvracení. V domě mimo opilých kurev nebyl nikdo, kdo by mi ublížil. Došel jsem až k celám. Byly v nich nějaké dívky. Šikovností jsem v té době moc neoplýval. Nakonec jsem ty zámky ustřelil. Jedna z těch zajatkyň byla malá Tandi. Tak jsem nevědomky zachránil stávající prezidentku NCR. To je ironie. Když dívky odešly, jednoduše jsem se tam zhroutil. Takové jatka. Odnesl jsem to průstřelem nohy a novými škrábanci. Rameno mi rozřízl nůž jednoho, který se dostal až ke mně, když jsem měnil zásobník. Ošetřil jsem se, ovázal se a vbodl jsem si stimpack. Na druhý den, když jsem se probral mi bylo líp. Podle PiPa bylo poledne a měl jsem ještě dost času na svůj úkol. Vstal jsem. Šlo to špatně. Probral jsem se táborem nájezdníků a všechno, co jsem dokázal unést. Našel jsem i jedno nepoškozené kožené brnění. Vyměnil jsem ho za svoje poškozené. Našel jsem mezi zbraněmi i dva Desert Eagly. Ty jsem si nechal. Jeden mám vlastně doteď. Nekoukej se tak na mě. Mluvím o přátelství a konci násilí. Ale nenechám se zabít prvním geckonem, na kterého narazím. Vyrobil jsem si berlu, a klopýtal jsem do JunkTownu.

Byla to dlouhá cesta. Narazil jsem na obchodníky a směnil nějaké věci za jídlo a vodu. Než jsem došel do samotného města. Strážný u brány mě zastavil a řekl mi na rovinu. Žádné zbraně, žádné problémy a budeme vycházet. Řekl jsem, že je to rozumné a odešel jsem. Vzpomínáš na to, jak jsem říkal, že jsem se lekl zmutovaného štíra. A teď si vem, jak jsem asi poskočil, když jsem uviděl brahminu. Stavil jsem se u místního doktora, který se mi podíval na zhojené rány a poradil mi co dělat kdyby se ukázal zánět nebo tak. Doktor byl zvláštní člověk. Tak divně mu tikalo v oku a hlídal si průlez dolů pod ordinaci. Došel jsem až k obchodu Killiana Darkwatera. Killian, doufám že ještě žije, je rovnej člověk. Takových kdyby bylo víc, nemusel bych chodit pustinou. Začali jsme obchodovat.

V jednu chvíli vrzly dveře. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Osoba, která vešla udělala tři kroky od dveří a zastavila se.
" Hej Killiane, mám tě pozdravovat od Gizma!!!"
Zhoupl do ruky pušku a začal střílet. Já jsem reagoval jak mě učili. Z otočky jsem tasil pistoli a začal střílet. První rána provrtala stěnu asi metr od něho, druhá ho škrábla do ramena, třetí mu udělala díru do levé plíce, třetí mu rozbila srdce na kaši a čtvrtá málem ustřelila ruku v lokti. Když jsem se podíval na to, co z něho zbylo, obracel se mi žaludek. Střílel jsem Eaglem a měl jsem nabité patrony s dutou kulkou. Tam, kde měly být záda zely velké díry. Dovnitř vběhli strážní, kteří stáli venku před vchodem. Killian je uklidnil aby mě neodstřelili. Podali mi pušku toho mrtvého jako trofej a uklidili mrtvolu. Killian mi děkoval za záchranu života a ptal se, jak se mi může odvděčit. Zeptal jsem se ho, co to bylo zač. Pověděl mi o Gizmovi a o tom, proč to asi bylo. Gizmo byl tamní kápo pro všechnu verbež a černý obchod. Vlastnil kasíno nahoře ve městě a nemohl Killiana vystát od té doby, co je starostou a šlape mu na krk díky zákonům, které kromě Gizma všichni odsouhlasili. Prostě se mu to nelíbilo a vraždou Killiana by získal nové volby starosty a ty by vyhrál. Všichni sice ví, že jede mimo zákon, ale nikdo by nesvědčil proti němu, protože se ho bojí. Chybí důkaz. Tak jsem řekl, že ho opatřím. Killian nevěřícně koukal, ale pak mi dal magnetofon s mikrofonem, abych nahrál všechno, co uslyším. S tím mě nasměroval k němu a já vyrazil. Magneťák s mikrofonem jsem uložil do batohu tak, aby bylo slyšet každé slovo.

Gizmovo kasíno nejde přehlédnout. Před ním se točí osvětlený štít, takže tam zabloudit nešlo. Vešel jsem dovnitř. Cinkání automatů prozvučilo celý sál. Hráči postávali u rulety, někdo nasával u baru, jednorucí banditi blikali a vábili. Naproti vchodu jsem uviděl další dveře, u kterých stáli dva hlídači. Došel jsem k nim. Zastavili mě a nechtěli mě pustit dál. Tak jsem jim řekl, že mám něco pro jejich šéfa, ale jenom pro něho. Pustili mně dál. Prošel jsem místností s malým barem a několika automaty a prošel dveřmi.

U stolu na konci místnosti seděl muž a díval se na mě. Po svém levém boku měl gorilu v brnění sklelpnutém z plechů. Ta gorila se na mě dívala hodně zle. Došel jsem až ne metr ke stolu a položil batoh na zem. Magnetofon jsem zapnul ještě před kasínem. Podíval jsem se na tu horu sádla, která se na mě šklebila zpoza stolu. Když jsem za nějakou chvíli vyšel ven, tak jsem se usmíval. Jak jednoduché. Sám mi nahrával a nakonec se chytil. Byl jsem ale rád, že jsem venku. Gizmo byl tlustý. Bylo vidět že většina jeho dne spočívá v jídle a sezení za stolem. Došel jsem zpátky ke Killianovi. Už měl zavřeno, ale pustili mě dovnitř. Sedli jsme si u něho a já vybalil magneťák. Ptal se mě, co mám. Já mu odpověděl, že se má nechat překvapit. Přetočil jsem pásku a chvíli hledal. Z magnetofonu se ozývaly kroky, pak rána, jak jsem položil batoh a pak…..
" Co chceš?"
" Jdu ti říct, že ten tvůj vrah funí do prachu."
" Nevím o čem to mluvíš."
" Ale víš, nedělej se. Měl by sis příště vybrat pořádného člověka na takovou práci.Pokusil ses zabít Killiana a nechal stopu až k sobě."
" Pořád nechápu o čem mluvíš."
" Chápeš až moc dobře. Vím to. Potřebuješ někoho, kdo není odsud, kdo může v klidu udělat svou práci a pak potichu zmizet abys ty byl mimo podezření."
" Nech mě hádat. Ty jsi ten, koho potřebuju."
" Jo, to jsem, ale bude tě to něco stát."
" Dobrá, uděláme kšeft, ale pamatuj si, nikdo, opakuju nikdo nikdy nepodrazil a nepodrazí Gizma a nezaplatí za to. Je ti to jasné?"
" Naprosto. Není to sice moje věc, ale proč ho vlastně chceš sejmout?"
" Proč? Proč?!! Protože ten bastard strká svůj nos tam, kam nemá a ničí mi moje obchody. Proto chci aby ten hajzl zhebnul."
" Jakoby už nebyl."
" Přines mi psí známky co mu visí na krku jako důkaz. Teď vypadni."
……
Vypnul jsem magnetofon. Killian se usmíval. Bylo to poprvé, co slyšel jeho hlas rád. Ráno odnesl tohle všechno dolů Larsovi, který měl pod palcem místní ochránce zákona. Když mi nabídli, že můžu jít s nima uplatnit zákon, šel jsem. Byl jsem zvědavý jestli ten tlusťoch ujde aspoň pár metrů.

Sešli jsme se u Larse. Celá skupina pak vyrazila směrem ke kasínu. Byli jsme tři, já, Lars a Killian. S náma šli tři další chlapi, kdyby někdo dostal ten hloupý nápad, že začne střílet. Prošli jsme v klidu až před dveře do kanceláře. Gizmovi takzvaní hlídači raději složili zbraně. Většinou měli rodiny a nechtěli je připravit o zdroj příjmu. Gizmo to ale viděl jinak. Nazval mě zrádcem a tasil pistoli. Jeho gorila po nás šla taky, ale o tu se postaral Lars. Já a Killian jsme zabili Gizma samotného. Nešlo ho netrefit. Killian to odnesl s prostřelenou rukou a nohou. Gizmo ani nemířil, jenom mačkal spoušť. Moc z něho nezbylo. Dostal jsem hromadu zátek a zaplatil jsem si na noc pokoj v místní nocležně, které říkali hotel.

Moc mě zajímal ten doktorův sklep, tak jsem si tam v noci zašel. To víš, zvědavost mládí. Proplížil jsem se kolem spícího doktora a slezl dolů po žebříku. U chladícího boxu tam posedával malý člověk, lilipután, takový skřet, a něco si mumlal. Když mě uviděl, tak na mě namířil dvojče mého samopalu a že co tam já jako chcu. Tak jsem mu řekl, že mě poslal jeho šéf. On to sežral i s navijákem a začal blábolit něco o tom, že dodávka pro Iguanna Boba už je hotová, samé pěkné lidské masíčko. Při tom se mi zvedl žaludek a ustřelil jsem mu hlavu. No to probudilo doktora nahoře a sjel po žebříku dolů a skočil po mě. Zabil jsem ho taky. Do chladícího boxu jsem se ani nepodíval. Zato jsem mu vybral skříňku. Měl tam hromadu zátek, nějaké léčiva, sadu paklíčů pár stimpacků a kufřík plný obvazů a jiných léků. Pobral jsem to všechno i se zbraní toho skřeta a vytratil se. Ráno jsem pozdravil Killiana, potřásl si rukou s Larsem a šel jsem dál Killian mi řekl, že se mám někdy stavit, že tohle město mi hodně dluží. Raději jsem se tam už nevracel, protože zmizelého doktora najdou rychle.

Cesta do Hubu byla klidná. Hub ležel v oáze na křižovatce obchodních karavan. Bylo to město jak má být. V ohradách bučely brahminy, karavany se houfovaly, žilo to tam. Procházel jsem městem, díval se, poslouchal, hledal. V jednom malém krámku jsem prodal nějaké věci a vyptal jsem se, kde najdu informace a jiné obchody. Prodavačka mi to sice nerada, ale řekla. Nejdříve jsem zašel do obchodu se zbraněma. Chvilku jsme ho hledal, ale nakonec jsem ho našel. Tamní prodavač, Jacob se jmenoval, měl hodně věcí, které jsem chtěl, ale já neměl tolik zboží ani zátek. Prodal jsem většinu zbraní. Koupil jsem si ostřelovačku. Stála dost, ale co zastřelím na dálku, to se ke mně nedostane.

Zdejší prodavač drog a léčiv byl nerudný a podezřívavý. Měl toho ale dost co nabídnout. Vzal jsem nějaké stimpacky, ty se hodí vždycky, RadXy, kdybych narazil na zamořenou zónu, a infuzi RadAwaye. Geiger se mi houpal u opasku a poslouchal jako hodinky.

Do knihovny jsem se dostal až večer. Knihovnice se ptala o co bych měl zájem. Řekl jsem ji, že hledám vaulty nebo kusy předválečné technologie. Chvilku něco hledala. Já si zatím listoval v předválečných časopisech o zbraních. Knihovnice vytáhla holodisk. Byl starý, špinavý, ale funkční. Na štítku měl napsáno "Vault Locations Holodisc". Zaptal jsem se na cenu. Jasně že jsem už tolik neměl, ale snažil jsem se usmlouvat to co nejníž. Nenechala se, tak jsem jí slíbil o pár stovek víc, když mi ho schová a nikomu jinému to nepoví. S tím souhlasila zase ona. Tak jsem si našel polorozpadlý barák, kde jsem přespal. Ráno jsem narazil na karavanu, která hledala strážného na cestu k Bratrstvu Oceli. Podle PipBoye bylo sedmnáctého.

Práce to byla, slušně zaplacená taky, tak jsem neváhal a vzal to. Karavana vyrazila a já šel s ní. Jeli jsme po vyšlapané cestě a ubíhala dobře. Jednou nás přepadli nájezdníci, ale ubránili jsme se. Dostal jsem bonus za zabití banditů plus jejich věci. Až na pár zranění to bylo v pořádku. Nakonec jsme dorazili k plotu okolo malé budky. Bratrstvo oceli, říkal jsem si, a zatím je to jenom taková budka uprostřed ničeho. Z omylu mě vyvedli dva lidé v Energozbrojích s miniguny v rukou. Energozbroje, to je něco. Cože? Ty jsi tam byl taky? To jsem mohl čekat, vyhnali tě odtamtud. Jo takhle, dali ti mapu, jo aha, tuhle, ukaž? To je dobrá mapa, chraň ji jako oko v hlavě.
Kde jsem to, aha. Ta budka tam je výtah. Celé bratrstvo bydlí pod zemí. Když tím výtahem přijeli další a začali vykládat karavanu, neměl jsem co dělat, tak jsem si zašel k jednomu strážnému.
" Dobré brnění," říkám mu. " To se dá sehnat kde?"
" Prý sehnat, to dostanou jenom Paladinové, bojovníci bratrstva." Neměl helmu, tak to tak plechově neznělo.
" To je škoda. A jak se teda můžu stát členem bratrstva?"
" Jak se stát, je to hodně těžké, tím myslím naprosto nemožné. Navíc Starší řekli, že nepotřebujeme nové rekruty."
" Hele, nechtěl by ses zeptat? Třeba by se jedno místo našlo."
" To ani nemusím. Tebe by určitě nevzali."
" Že jsi si tím tak jistej, zkus to. Zeptej se jich."
Podíval se na mě tak nějak divně, ale vzal vysílačku a chvilku do ní něco špital. Pak dlouho poslouchal a říkal jenom ano, rozumím, ano, ano pane, rozumím pane. Trvalo to nějakou dobu, ale pak se na mě otočil a povídal mi:
" Je to zajímavé, ale možná by tě i vzali."
" Opravdu?"
" Jo, ale musíš splnit hodně těžký úkol, něco jako přijímací zkoušku. No, bojím se, že je to na tebe hodně těžké."
" Sem s tím, snad to nemůže být tak hrozné."
" No tohle je. Musíš jít do ruin Starého řádu a přinést odtud něco, jako důkaz, že jsi tam opravdu byl."
" A na tom má být něco těžkého?"
" Ty jsi asi neslyšel o Kráteru co?"
" Ne, a měl bych?"
" To nic, dej mi mapu ať víš kam máš jít."
Vytáhl jsem PipBoye. Zadíval se na mě tak nějak zvláštně, ale pak mi na mapě označil místo, kde se Kráter nachází. Jeho kolega během našeho rozhovoru pronesl, že jít do kráteru je naprostá sebevražda. No zeptal jsem se ho proč.
" Mladej," povídá mi on, "Kráter je jenom jméno. U nás se mu říká Záře s velkým Z."
" Proč zrovna takhle."
" No řekněme, že za nocí září a není tam moc zdrávo."
To mi toho řekl. Karavana byla ale naložená zbožím, tak jsem se vrátil k práci. Při zpáteční cestě se nic zvláštního nestalo, tak jsme dojeli do Hubu v klidu. Vyinkasoval jsem svůj podíl a šel jsem nakoupit. Peníze padly na jídlo, vodu, Další RadXy a RadAwaye, nové oblečení a pár drobností plus dlouhé lano. Na holodisk mi nezbylo, ale to by se mohlo zpravit, až budu v bratrstvu. Věřil jsem si. Už jsem se viděl v energozbroji.

Kráter byl od Hubu hodně daleko. Moc zajímavého jsem po cestě neviděl, teda až na řádku postřílených zmutovaných zvířat. Už mě ani nepřekvapovaly. Že se blížím k cíli jsem poznal podle geigera. Začínal cvakat čím dál, tím víc. Vzal jsem si RadX a nastavil PipBoye na interval, ve kterém si budu muset prášky brát. RadX totiž blokuje určité, hodně vysoké, procento radioaktivity, která pronikne do organizmu. Když jsem došel k té díře v zemi, byl to opravdu kráter po jaderné hlavici. Trefili nějakou podzemní základnu a docela hodně to tam svítilo. Geigera jsem raději vypnul, jeho nepřetržité cvakání mi lezlo na nervy. Byl jsem jenom v kombinéze s nožem a lanem na rameni. Všechny nutně nepotřebné věci jsem nechal na hranici zamořeného pásma. Nevěděl jsem totiž, kde bych je pak mohl dekontaminovat. Jo aha, ty nevíš co to znamená. Dekontaminovat znamená zbavit radioaktivity. Jo, přesně tohle to je. No vzal jsem lano, uvázal ho a spustil se dolů. Procházel jsem jednu místnost za druhou. Občas jsem našel zuhelnatělé trosky někoho, kdo se nestačil uklidit níž. Prohledával jsem každou skříňku, každé místo, kde by mohlo něco být. U výtahu jsem našel minové pole. Byly tam pasti a málem bych do nich skočil, kdybych si nevšimnul, že podlaha je nějaké jakoby posunutá, no prostě jsem opatrně vybral minu po mině. U výtahu jsem zapřemýšlel, ale nejdříve jsem šel prozkoumat zbytek podlaží. V největší místnosti s výhledem na díru do podlahy jsem našel mrtvolu v energozbroji se znakem bratrstva, tak jsem jí zkontroloval kapsy. Měla nějaký u sebe několik věcí a holodisk bratrstva. Vzal jsem to a pokračoval v obchůzce. Našel jsem tam toho ještě spoustu a s hlavním počítačem si zahrál šachy. S nacpanýma kapsama jsem se vydal zpátky. Z počítače jsem stáhl hodně dat o nějakých FEV výzkumech, které mi doteď nic neříkají. Vzal jsem to přes Hub a hodně z toho prodal, ale hodně tam toho ještě zbylo. Od knihovnice jsem si koupil ten hledaný holodisk a šel jsem směr bratrstvo. Nechtěli věřit, ale když jsem jim holodisk, který jsem našel u jejich mrtvého kamaráda, tak mi uvěřili a přijali mně. Dostal jsem pokoj, trochu výcviku a vylepšenou kevlarovou zbroj. Byl jsem na tom hodně dobře. Bylo na čase vydat se hledat vaulty, které se mi objevili na mapě po přečtení holodisku z Hubu.

Měl jsem na výběr. Los Angeles a Vault 12. Obě dvě místa byly stejně daleko. Tak jsem šel na jih. Boneyard je, teda bylo, hodně divné místo. Bylo plné strážných, kteří měli v rukách zbraně a chovali se naprosto hrozně. Vypadali spíše jako banda nájezdníků a taky se tak chovali. Regulátoři se jmenovali. Našel jsem tu obchod a poptal jsem se co je nového. Smithy, tak se jmenoval místní technik, moc nemluvil a pro jídlo mě poslal dolů, kde měli pole a hydroponickou farmu. Nechtěli mi ale nic prodat, protože se jim porouchalo nějaké zařízení nebo co a neměli náhradní díly. Chtěl jsem jim pomoct, protože když není jídlo, tak není nic. Poslal mě za jedním jejich hledačem. Od toho jsem se dozvěděl, že poslali jednoho, ale ještě se nevrátil, tak jsem slíbil, že se po něm poohlídnu. Vault jsem nikde neviděl. Divné, přece by na holodisk nedali špatné informace. Nebo jo? No nedívej se tak na mě, třeba to moh být disk, který měl zmást špehy v době před válkou.

Zašel jsem do oblasti, kam mi ukázal ten hledač. Po nějaké chvíli jsem našel mrtvolu, hodně rozsekanou a potrhanou, jakoby prošla stěnou plnou nožů. Vak, který jsem našel kousek dál, musel být jeho. Byl plný součástek a jiných věcí. Vzal jsem ho a vydal jsem se k Boneyardu. Tam jsem narazil na Párače. Buď rád, že jsi je nezahlídl mladej, to buď rád. Blížil se ke mně, sice pomalu, ale blížil. Překonal jsem první šok z té obludy, kterou jsem měl před sebou a vytasil jsem pušku a vystřelil jsem. Kulka, která by cokoliv jiného provrtala sjela po kůži toho zvířete a škrábla ho. Já byl strachy mimo, ale něco mi řeklo, abych se pokusil mířit na oči. Tak jsem to zkusil. Ta potvora byla pomalu neprůstřelná, ale oko zabralo. Párač škobrtl, a kdybych neuhnul, tak by na mě spadnul. Jó, bylo to štěstí, a přilož, nebo vyhasne oheň. Zahlédl jsem přes zeď druhého, asi ho přilákala střelba, tak jsem zmizel. Zpátky v Boneyardu jsem sklidil něco díků, něco opovržlivých pohledů a dvě příští služby. Snithy mi slíbil, že když mu donesu plazmovou pušku, tak mi ji trochu upraví, a místní vědec, který se staral o svou hydroponickou farmu mi zase slíbil, že mi upraví energozbroj. To se hodí. Teď jenom kde sehnat plazmovou pušku a energozbroj.

Další zastávka - Los Angeles. Tam se mi nelíbilo ani náhodou. Město plné ghoulů. Vault jsem nehledal a koukal jsem odtud zmizet. Tak jsem navštívil Kráter, abych prošel celý komplex, protože podle počítače tam toho bylo víc. A měl pravdu. Když se mi podařilo vypnout obranný systém a nahodit tamní generátory, hodně jsem se napakoval. Čekal jsem, že najdu nějaké supertajné zbraně, ale nic z toho. Před válkou to byla nějaká biologická laboratoř. Stejně tam toho ještě dost zbylo, protože nebylo možné odnést úplně všechno. Pobral jsem i hodně holodisků a manuálů, knížek, a hodně věcí jsem měl i v PiPovi. Ale peníze nejsou všechno. Koupíš za ně sice hodně, ale zdraví, život a přátele, ty opravdové přátele, ty si nekoupíš. Věř tomu.

Vrátil jsem se do Hubu a chvíli odpočíval. V obchodu se zbraněmi jsem se dozvěděl o organizované skupině, která obchodovala se zbraněmi ve velkém a měli i hodně energetických zbraní. To byla dobrá zpráva. Chystal jsem se zpátky, tentokrát jsem si přes rameno hodil plamenomet. PipBoy mi připomínal každý den, že mi zbývá ještě měsíc a já nemám ani potuchy kde vodní čip najít. Ještěže jsem věděl, jak přijít k vrškům, abych mohl zaplatit jednu dvě dodávky vody pro vault. Ostatně jsem na to měl.

Boneyard se nezměnil za těch pár dní. Otočil jsem se rovnou k místu, kam mě Jacob navedl. Na párače jsem narazil, jak jinak, ale nachystal jsem se na něho. Napalm se na tu potvoru přilepil a pálil dokud bylo co.

Gun Runners. Tak se ta banda jmenovala. Byli opevnění v jedné pospravované hale. Okolo měli příkop s nevábnou toxickou břečkou, které by neodolal ani párač, a několik ohořelých rozstřílených mrtvol nasvědčovalo, že se jich pár i pokusilo. Strážný mě pustil přes most a já nakonec vešel do haly, kde postávalo několik lidí a hlavně, na stolech, ve stojanech a různě po hale byly naskládané zbraně, pancíře, náboje, prostě všechno. Vyřítil se proti mně takový mrňous, a prej co chci. To byl Zack, jejich prodavač. Tak mě provedl a já si vybral. Koupil jsem plazmovou pušku, hodně baterií, dokoupil jsem náboje do Eaglů, pár plazmových granátů. Ostřelovačku a plamenomet jsem tam nechal. Po cestě zpátky jsem o Párače nezakopl, což bylo i štěstí.

Smithy se usmíval. Nerad někomu něco dlužil. Trvalo to nějakou chvíli, tak jsem se procházel. Regulátoři si mě prohlíželi tak nějak divně. Nechtěl jsem jim dát důvod k tomu aby po mně šli, tak jsem dělal jakože nic. U brány si mě jeden zastavil a řekl mi, že se mnou chce mluvit starosta. Takovému pozvání se nedalo odmítnout, zvlášť když na jednoho kouká více než jedna hlaveň.
Tamní starosta byl postarší neduživý mužík. Díval se tak nějak zvláštně stranou a vypadalo to, že se něčeho bál. Posadili mě naproti němu.
" Doslechl jsem se" začal on, "že jsi pomohl s opravou naší hydroponické farmy."
" Ano."
" Vypadáš, jako člověk, který si umí poradit a takového já potřebuju."
" V čem můžu pomoct?"
" Nahoře ve městě sídlí gang. Říkají si Čepele. Zabili mého syna, mého jediného syna, všechno, co mi zbylo na tomhle světě a já chci pomstu."
" Dobrá, ale proč nepoužijete svoje lidi, je jich tu dost."
" Chci hlavu jejich vůdce. Jenom jeho. A nikdo z mých lidí se k jejich vůdci nedostane. Potřebuju někoho, kdo není odsud. O peníze se neboj."
" Dobrá, udělám to."
Chytili mě, vyvedli ven a ukázali, kudy mám jít. To místo jsem našel poměrně rychle. Bylo tam docela dost lidí, na gang hodně. No co, práce jako práce. Vešel jsem dovnitř a po chvilce našel jejich hlavu. Už nevím jak se jmenovala, byla to ženská, a docela fešná. Zeptala se mě, co chci. No, já se jí zeptal jestli tu tomu velí. Ona řekla že jo, a proč mě to zajímá. Tak jsem jí to řekl. Atmosféra kolem zhoustla. Všichni okolo se na mě zadívali a hodně jich tasilo nože. To nebylo dobré. Raději jsem držel ruce tak, aby byly vidět.
" Klid lidi," řekla ona.
" O co jde?" ptal jsem se jí.
" Co ti řekli?"
" Že jste zabili starostova syna."
" Pěkný výmysl, jen co je pravda."
" Cože?"
" Ticho a poslouchej." Začala mluvit. Mluvila hlavně o Regulátorech, jak to tam vedou, co dělají a jak to dole v Boneyardu vlastně chodí. Začínalo mi ledacos docházet a to ticho a šepot v uličkách mi konečně zapadlo na správné místo. Svěsil jsem hlavu a byl jsem naštvaný sám na sebe, že mi to nedošlo dřív. Onen gang měl jediný problém. Regulátoři byli ozbrojení opravdu dobře. Čepelím chyběly zbraně a vybavení. Chvilku jsem přemýšlel. Otázka teď zněla, kde sehnat vybavení. V Kráteru ještě něco zbylo, ale výpravy tam jsou trochu riskantní. Gun Runneři. S tím souhlasila i ona a mě poslala, abych se poptal přímo jich. Vrátil jsem se zpátky do Boneyardu. U brány se mě ptali co a jak, tak jsem řekl, že jsem neměl štěstí, ale jsem blízko. Smithy byl s prací hotový a vyhlížel mně, ale opatrně. Poupravil tu pušku opravdu mistrně. Pohrál si s elektronikou, zvýšil výkon a snížil spotřebu energie, prostě krása. Snažil jsem se ho vyptat na Regulátory a jak to ve městě chodí, ale moc se mu nechtělo. Nakonec mi ale potvrdil většinu toho, co jsem se dozvěděl od Čepelí.
Párač reagoval na mou novou hračku víc než příznivě. Plazma do něho vypalovala díry a mu se to vůbec nelíbilo. Gabriel, šéf Gun Runnerů poslouchal pozorně. Moc se mu nazamlouvalo vybavit armádu za minimum zisku. Tak jsme se dali do řeči. Trápilo ho, že jsou zavření tady a nemůžou jinam za lepšími obchody. Mělo hodně společného s párači. Řekl mi to na rovinu:
" Zlikviduj párače, jejich zdroj, a pomůžeme ti."
Plácli jsme si a já vyrazil. Prohledával jsem ruiny města a likvidoval párače, které jsem našel. Moc jich nebylo, ale shlukovali se okolo jednoho domu. Prošel jsem ho celý i s okolím, ale nic jsem nenašel. Pak mi to došlo, někde tady musí být sklepy. Zdrojem páračů byla jejich matka. Seděla u hnízda. Našel jsem ji v jednom sklepě. U vchodu jsem popravil jednoho párače. Bránil se zuřivě. Matka seděla u hnízda. Opřel jsem hlaveň o roh, zamířil jsem a zmáčkl spoušť. Když se rozběhla, měl jsem co dělat, abych ji udržel na mušce. Málem mě dostala. Od ní mám ty největší jizvy. Měl jsem co dělat, abych se odtud dostal. Obvazy mi stačily tak tak. Stimpacky mi zachránily život a něco jídla jsem taky měl. Když jsem se dokázal postavit na nohy, došel jsem k hnízdu. Bylo tam několik vajec a závěje skořápek. Položil jsem mezi ně granát, nastavil časování na maximum a odbelhal jsem se pryč.
Do pořádku jsem se dával u Čepelí. Starali se o mně dobře, a když se dozvěděli, že pro ně mám zbraně a vybavení, tak mě málem prohlásili za hrdinu revoluce. Souhlasil jsem, že jim pomůžu při útoku. Gun Runneři splnili svou část dohody a zbylo i dost pro mě. Plánovalo se a čekalo se.

Samotný útok na Regulátory byl jeden velký masakr. Nečekali to a nechali se překvapit. Starostu se nám podařilo zachránit, ale bylo to o fous. Dost rebelů tam padlo, ale z Regulátorů nezbyl ani jeden. V Boneyardu se slavilo a já se vytratil. V Hubu jsem si odpočinul a zaplatil první dodávku vody pro vault. Celou dobu jsem na to šel špatně. Vrátil jsem se k Bratrstvu Oceli. Vyžádal jsem si povolení a strávil tři dny pročítáním jejich archivů. U Boneyardu vault je, ale nevím kde. Snaha se mi ale vyplatila. Dozvěděl jsem se hodně věcí. Mimo jiné i to, že kdybych měl čekat na energozbroj podle služebního postupu, asi bych se jí nedočkal. Při tréningu jsem zaslechll, že jeden z instruktorů postrádá kolegu. Počkal jsem si na něho a zeptal se ho na to. Rozpovídal se o svém příteli, který se nevrátil z rutinního průzkumu a nikdo neví kde se ztratil. Oficiálně ho ale nikdo nehledá, protože rada starších to zamítla. Moje postavení v bratrstvu bylo minimální, takže jsem neměl co ztratit. Nechtěl to samozřejmě zadarmo, tak jsem kývl, že se po něm podívám.

Zpátky v Hubu. Díval jsem se, ale nic jsem neviděl. Bylo to nejbližší město od místa, kde měl onen bratr hlídkovat. Kdyby ho něco dostalo, mohl se dostat sem a žádat o pomoc. Procházel jsem celé město tam a zase zpátky, ale nikde se o zraněném členovi od bratrstva nemluvilo. Ve čtvrti, kde jsem nakupoval zbraně a léky, jsem narazil na ghoula. Byl to asi místní žebrák a rarita Hubu. Prosil mě o nějaké drobné, tak jsem mu jich pár hodil. Musel mít hlad a vypadal i na ghoula bídně. Děkoval mi a čím by mi to mohl oplatit. Tak jsem se ho zeptal, jestli neslyšel někoho mluvit o člověku od bratrstva. Řekl mi o místním gangu, který se prý chlubil, že má zajatce z bratrstva. Moc jsem nedoufal, že by to byla pravda, ale lepší něco než nic.

Dům, ve kterém se gang schovával jsem poznal hned. U žádný jiný neměl strážné u vchodu. Když jsem se přiblížil, vytáhli zbraně, tak jsem sáhl po Eaglech a vyřešil problém se strážnýma. To samozřejmě slyšeli ti vevnitř, tak se vyhrnuli ven. Popadl jsem do rukou brokovnici jednoho z mrtvých a začal boj. Za chvilku jsem litoval, že jsem si tu pušku vzal. Byla prázdná. Moje Eagly měly ale ještě dost kulek, tak se mi podařilo oddálit svoji smrt o nějaký ten den. Uvnitř nikdo nezůstal, tak jsem vypáčil dveře a osvobodil zajatce. Vydali jsme se zpátky do bunkru bratrstva. Onen instruktor mi děkoval za záchranu přítele. Mohl mi dodat nějaké vybavení a moje odpověď měla jenom jedno slovo. Energozbroj. Instruktor zakroutil hlavou. Energozbroj mi sehnat neuměl, ale poslal mě do dílen, abych se optal tam. Tak jsem si řekl o nějaké střelivo. Zklamání? Jo jasně, ale měl jsem naději, že se k tomu krunýři přece jenom dostanu.

Technik měl na stole jeden tenhle pancíř rozebraný. Chyběl mu systolický motivátor. To byl problém. Od instruktora už jsem si svoje vzal, takže odtud už nic nepřijde. Zkoušel jsem se ptát přímo skladmistra. Výsledek byl, že jsem ho naštval. Vypadalo to prabídně. Technik se o tři dny později zmínil, že paladin Rombus prý jeden má. Problém by ale v tom, Rombuse je nejnafoukanější z trenérů, které jsem stačil poznat. Za pokus nic nedáš, Jo mladej, šel jsem ho poprosit. Nejen že byl arogantní, ale i zakouslý do regulí bratrstva a úředních postupů. Správně, nedal mi ho ať jsem zkoušel cokoliv. Tak jsem se naštval a v noci mu ho štípnul. Bylo mi jasné, že obviní mně, tak jsem nečekal a běžel do dílen. Technik mi ho pomohl namontovat a s novou energozbrojí jsem se vytratil. Zpátky v Boneyardu jsem byl uvítán jako hrdina. Místní vědec a hydroponický farmář sklapl čelist a přiznal se, že ani nedoufal, že se k nějaké dostanu. Nenechal mě ale ani nadechnout a poslal mě do knihovny v Hubu se seznamem knížek, které bude potřebovat.

Knihovnice mě viděla ráda, hlavně potom, co jsem jí dal seznam knížek, které chci. Stálo mě to hodně víček, ale měla všechno. Spěchal jsem zpátky k vědci. Samotná úprava trvala pár dní, ale stálo to za to. Energozbroj byla odolnější, měla více síly a hlavně minimální spotřebu, takže místo původních dvou set let vydrží tři sta padesát. To mně uklidnilo.

Samotná energozbroj je zázrak předválečné techniky. Zesiluje každý pohyb, takže jsem při prvním pokusu málem prošel zdí. Musel jsem se učit dávat si pozor. Tady jsem už neměl nic na práci, tak jsem se vrátil zpátky do Hubu a poslal jsem další karavanu s vodou, jenom tak pro jistotu.

V Hubu jsem narazil na divnou věc, které jsem si zatím nevšimnul. Byl to nějaký kult, který tu určitě nebyl dlouho. Říkali si děti katedrály a rozdávali květiny každému, koho potkali. Neodolal jsem a zašel jsem se podívat, o co jim jde. Kázali o velké jednotě, o světě bez nenávisti a beze zbraní, prostě ráj na zemi, kde se mají všichni rádi. Bylo to zajímavé. Jak toho chtějí docílit, tak to už neřekli. Odešel jsem od nich a dál se toulal po městě.

Nebyl to ale jediný kult, na který jsem narazil. V okolí Boneyardu ve staré knihovně sídlil další takový. Říkali si Následovníci Apokalypsy. Jde jim o to samé, jako šlo Masterovi, ale brali to z jiné strany, ale předbíhám.

Zapadnul jsem do jedné budovy, kde bylo hodně knih a i pár lidí. Tam jsem se setkal s jednou ženou. Celý ten spolek byl silně zaujatý proti dětem katedrály. Hledali proti nim co se dalo. Nelíbil se jim jejich vůdce, a vůbec. Měli ho za temného anděla a jejich zázračné uzdravování měli jenom za lákadlo na lidi. Všichni, kteří se proti nim otevřeně postavili, zmizeli. Řekl jsem jí, že proti těmhle ideálům nic nemám, ale zdají se mi být spíš neškodní. Na to se pousmála. Stejně jsem byl zvědavý a navíc jsem neměl nic co na práci, tak mě poslala do Katedrály, abych se tam porozhlídnul, posbíral informace a pak se vrátil.

Po cestě jsem se naučil pohybovat se v energozbroji, takže jsem díky posílení vydržel na cestě déle a bylo to i bezpečnější. Kulky se ode mě odrážely a většina banditů utekla když uviděli, kdo se blíží. Přesně mladej, byla to sranda. Po jednom jsem se ohnal pěstí, no moc z něho nezbylo. Ani kovový krunýř mu nepomohl. Nech mě ale vyprávět.

Katedrála byl opravdový kostel, notně poopravovaný, ale stál. Byl majestátný. Okolo něho se pohybovalo hodně lidí. Vstoupil jsem dovnitř. Nedalo to ani moc práce. Jedné ženské jsem se ptal na dění a ostatní věci. Řekla mi všechno, co věděla. Po dvou hodinách mého vyptávání ale odešla ona a mně nechala, abych tomu všemu přišel na kloub sám. Tak jsem tam nějakou dobu pobýval, dělal že jsem fascinován a očarován a přitom jsem měl oči na stopkách a pozoroval dění. Tak jsem našel dveře. Dveře, které vedou do tajných částí katedrály. Měly divný zámek, na který jsem nestačil. To chtělo klíč. Po dvou dnech jsem zjistil, kdo ten klíč má. Nezbývalo než ho ukrást. Bylo mi už nanic z těch blikajících obrazovek, divné monotónní hudby a věčného "následuj jednotu". Bylo na čase se pohnout. Moje noční výprava za klíčem se ale zvrhla v jeden z největších masakrů, který jsem v životě způsobil. Sahal jsem po klíči a dobrovolný dárce se probudil. Začal řvát jako na lesy a bylo vymalováno. Eagly jsem málem zavařil. Dole nebyl nikdo, kdo by mi mohl ublížit. Měli jenom oštěpy, nože a pár elektrických obušků. To horší přišlo pak. Klíč, který pasoval do prvních dveří, byl na nic u druhých. A byl jsem nahraný. Musel jsem nahoru a najít ten druhý. Tam jsem se poprvé setkal se supermutanty. Měli maskovací zařízení a dobré zbraně. Miniguny, laserové pušky, plazmové pušky, byli navíc děsně odolní. Dalo mi to zabrat a pár ran jsem i schytal, ale tvrzený pancíř neprostřelí jenom tak něco. Klíč měl jeden z knězů, podle všeho byl asi hodně důležitý. Posbíral jsem nějaké cennější kousky a šel jsem dolů. Ten maskovací aparát jsem si vzal taky. Docela mi pomohl. U vstupu do sklepa jsem dostal dalšího ze supermutantů. Dole ve sklepě nebylo nic. Kolem stěn byly regály plné knížek. Prostě zklamání, teda do té doby, než jsem zaslechl odsouvání stěny. Pak mě překvapila rána do hrudi, byla z plazmové pistole, nic tak silného aby prošlo skrz, ale překvapilo mě to. Hmátl jsem po Eaglovi a ustřelil mnichovi hlavu. Když jsem se vyhrabal na nohy, nakoukl jsem do chodby za regálem, málem jsem padl zpátky na zadek. V chodbě postávali mutanti, ale nic, co bys mohl ještě vidět mladej, těch už moc není. Master je vyrobil a byly to jeho zvířátka. Zamířil jsem pušku a začal je likvidovat. Moc se jich ke mně nedostalo. Pak jsem se vydal chodbou. Když kolem mě prolítl paprsek z laserové pušky a odštípl kus skály, zjistil jsem, že tady je ten vault, který jsem nemohl najít. U obřích dveří stáli dva supermutanti a pálili po mně. Vytáhl jsem dva granáty, které mi zbyly, odjistil je a hodil po nich. S výbuchem jsem vyskočil a vběhl do dveří. Přitom jsem zběsile střílel okolo sebe, kdyby to náhodou přežili. Ve dveřích jsem se zastavil a vyměnil baterky v pušce. Byla to dlouhá cesta až dolů. Bez ptaní jsem zastřelil všechno, co se pohnulo. Několik ran se málem protavilo dovnitř energozbroje, přišel jsem o třicet procent výkonu, když mě zezadu střelil mutant plazmou a trefil sice pancéřovanou kontrolní jednotku a přetavil několik obvodů. Nakonec jsem stál před samotným Masterem a za mnou bylo mrtvo. Ptal se mně, jestli se k němu připojím, anebo tam dole zemřu. Hrál jsem o čas, chtěl jsem si oddechnout, tak jsem mu odpověděl, ať mě přesvědčí, že je jeho cesta správná. Master mluvil. Povídal mi o minulosti, kterou jsem znal i já, o přítomnosti, kterou jsem mohl poznat a o sobě. Chtěl vytvořit jednu jedinou rasu, bez rozdílů, rasu mutantů, kteří jsou odolnější a lepší než lidi, lepší pro svět, který jsme si my lidé stvořili svou nenávistí a zbraněmi. Když nebudou rozdíly, nebude ani nenávist a nová rasa bude moct znovu zalidnit zemi. Tehdy se mi to zdálo jako špatnost, jako další sen jednoho o vládě nad všemi ostatními, co hůř, tenhle byl obludnější, protože chtěl všechny přetvořit do podoby bestií a zrůd. Když skončil, začal jsem střílet. Dva laserové gatlingy se rozběhly a jenom o chlup jsem uskočil za sloup. Vystrčil jsem pušku za roh a naslepo pálil. Trefit Mastera nebyl žádný problém. Zabíral většinu zadní stěny, takže stačilo mířit plus mínus na prostředek místnosti a držet spoušť.

Smrt Mastera nešla přehlédnout. Rozblikaly se majáky a plechový hlas oznamoval aktivaci autodestrukce vaultu. Ten parchant Master měl pojistku. Zapnul jsem maximální posílení a rozběhl jsem se chodbami. Jsem asi jediný žijící, který viděl chodbu hnusu. Ani se neptej jak vypadala. To nejde popsat slovy. Proklínal jsem výtah za jeho pomalost. Chodbou jsem proletěl jako blesk, schody sklepení se pod silou mých kroků bortily. Vyběhl jsem z katedrály a ždímal energozbroj co to dalo. Když se to naučíš, a víš jak, tak s trochou tréninku můžeš běhat rychleji, než cokoliv. Energozbroj ti to umožní. Stejně mi ale výbuch podtrhnul nohy a skončil jsem obličejem k zemi. Z katedrály nezbylo nic, co by stálo za to a síla výbuchu pohoupala troskami kdysi krásného Los Angeles.

Protože jsem zničil vault v Los Angeles, nezbývalo mi nic jiného, než se kouknout po vodním čipu v Necropolis. V Hubu jsem si nadával, že jsem se po tom čipu nedíval u Mastera. Hlavně že jsem měl plno holodisků stažených z jeho centrálního počítače. Už jsem mohl být zpátky ve vaultu. Opravoval jsem energozbroj a nadával jsem si do pitomců.

Necropolis bylo klidné. Ghoulové postávali na slunci a chytali teplo. Na povrchu nemělo cenu vault hledat, tak jsem se spustil do kanálů. Za nějaký den dva jsem našel jejich sídliště. Promluvil jsem si z jedním ghoulem, a ten mě poslal za jejich hlavou. Když jsem mu řekl, že potřebuju vodní čip, odpovědělo mi ticho. Ghoul mi řekl, že to nemůžu. Vodní čip , který je ve vaultu je jejich jedinou nadějí na přežití, protože teď, co se jim pokazila pumpa, je vault jejich jediný zdroj vody. Nechtěl mi ani říct, kde vault je. Tak jsme uzavřeli dohodu. Já měl najít náhradní díly, pro které šel jeden z nich a zatím se nevrátil, a s těmi díly opravit pumpy. Pak mi řeknou kudy do vaultu. Dozvěděl jsem se o Sethovi, jakémusi vůdci na povrchu a divil se, že po mně nešli. Seth prý vidí v lidech hrozbu. Pumpy prý někdo obsadil, ale stejně dostávají svoji vodu, z jakéhosi jim neznámého důvodu.

Celé mi to trvalo asi týden. Procházel jsem chodbami a kanalizací a hledal ostatky ghoula s vakem plným dílů pro čerpadla. Našel jsem ho v hnízdě moleratů jenom náhodou. Už byl sežraný. Procházel jsem tu část kanálů a zaslechl jsem šramot. Z nudy jsem stříle krysy abych si ukrátil čas. Když jsem odpravil všechny zmutované hlodavce, našel jsem i kosti a díly. Spěchal jsem zpátky aby mi ukázali stanici s pumpama. Byl to dům na povrchu, naneštěstí hlídaný supermutanty. S hovorů v kanálech jsem vyrozuměl, že by se jich rádi zbavili. Ve dveřích domu s pumpama stál supermutant v černé kůži. Když jsem přišel podíval se na mě.
" Sem nesmět."
" A proč jako?"
" Ty nebýt ghoul, ty nesmět dovnitř, ty nesmět být tady."
" Copak vypadám jako člověk?" zkusil jsem chytře.
" Ty nebýt ghoul."
" Ale nejsem ani člověk, jsem android."
" Ty myslet že Harry být hloupý? Žádná android neexistovat."
" Proč vlastně mě jako nemůžeš pustit?"
" Šéf přikázat my pouštět dovnitř jenom ghoul a nikdo jiný. Lidi já odvést šéfovi."
" Tak mě doveď za svým šéfem." Zesílení energozbroje jsem si zvýšil ještě než jsem lezl z kanálu. Musel jsem dávat pozor abych nevyrval žebřík ze zdi a neprodupával díry do země. Když se mutant od dveří chystal, že mě popadne a odnese k šéfovi, tak jsem mu pěstí plnou silou vletěl do obličeje a urazil mu hlavu. Síla toho úderu mě ale otočila a praštila se mnou o zem. Ocitl jsem se uprostřed místnosti a hrabal jsem se na nohy. Z vedlejšího pokoje přicházeli další supermutanti. Nechal jsem všeho a popadnul pušku a od boku jsem vyčistil chodbu, kterou se blížili. Pak až jsem se postavil a snížil posilovače na normální úroveň. Pumpa byla stará mašina, o kterou se už dlouho nikdo nestaral. Nebylo divu, že se ucpaly trubky, přetrhla řemenice a polámalo několik jiných kousků. Hrál jsem si s tím celý den ale podařilo se mi to. Pumpa naskočila a podle zvuku to vypadalo, že zase nějakou dobu vydrží.

Než jsem se pustil do opravy pumpy, osvobodil jsem i pár zavřených ghoulů. Jeden z nich mi ukázal i cestu dolů do vaultu. Jo mladej, bylo by jednodušší vtrhnout dolů, sebrat čip a nechat ghouly ať se postarají sami o sebe. Jo, bylo by to jednodušší, ale v hlavě se mi ozval hlas otce, který mě učil, že dané slovo musím dodržet. A já bych se mu po návrtu domů nemohl podívat do očí. Jo, přesně. Začal jsem si uvědomovat, co je to zodpovědnost. A tobě to nemusím říkat. Netvař se tak. Nevěděl jsi to, ale občas jsem tě sledoval.

Ve vaultu jsem se krotil. Zabil jsem jenom toho, kdo na mě mířil. Čip byl tam, kde měl být. Mimoto jsem postahoval většinu dat z jejich počítačů. Stavil jsem se ještě do kanálů, abych se rozloučil. Moc jsem ale neotálel a vydal jsem se domů, abych dokončil úkol. Měl jsem z toho radost.

Doma ve vaultu jsem byl za hrdinu. Čip fungoval bez chyby. Všichni mi děkovali, všichni mi gratulovali, byl jsem na vrcholu. Užíval jsem si pohodlí a odpočíval. Doktor mě dal do pořádku a konstatoval, že mi venkovní prostředí prospělo.

Dozorčí a rada vaultu studovali mou zprávu o úkolu, kterou jsem musel vypracovat. Chtěli všechny i ty nejmenší detaily. Takže byla velmi dlouhá. Dal jsem si záležet. Po nějako době klidu si mě zavolali. Seznámili mě s tím, co vyvodili z mé zprávy. Báli se mutantů a jejich možné reakce, hlavně ale hrozby supermutantů a Masterovy armády, která někde byla. Mutanti přicházeli jakoby odnikud. Někde teda museli vznikat. Dostal jsem nový úkol. Najít a zlikvidovat zdroj mutantů jednou pro vždy. Bylo to horší než hledání vodního čipu. Věděl jsem, že může být jenom ve vaultu, tak mi to usnadnilo práci. Ale zdroj mutantů, to může být kdekoliv. Co se dalo dělat. Vzal jsem si věci, nabral zásoby a vyrazil jsem.

Harold mě viděl rád. Vždycky, když jsem tam došel, dal jsem mu nějaké víčka. Stali se z nás kamarádi, tak mi na oplátku dával pozor na věci, které jsem nechtěl brát s sebou na cesty. Vyložil jsem mu, co hledám tentokráte. Seděl jsem na židli a usilovně přemýšlel.
Harold mě vytrhl ze zamyšlení. Měl sdílnou náladu, což nebylo moc často, tak jsem si řekl, že si nechám vyprávěním uklidnit nervy. Harold vzpomínal na dobu, kdy byl ještě člověk. Když se jeho vault otevřel, zkoušel štěstí jako obchodník. Vedlo se mu jak kdy a byla to hodně nebezpečná práce. Jednoho dne se setkal s mužem jménem Richard Grey. Ten muž chystal expedici někam na jih na pobřeží. Už si nevzpomenu co hledali nebo chtěli najít, ale našli starou vojenskou základnu. Při průzkumu narazili na supermutanty a odpor. Richard Grey tam zemřel a všichni ostatní taky. Harold měl štěstí. Probral se v pustině zbitý a bez prostředků. Dostal se do Hubu a tam už zůstal. Začal mutovat a měnit se. Stal se z něho ghoul a on nevěděl jak a proč.

Zarazilo mě to a chtěl jsem vědět kde to přesně byli, ale on nevěděl. Mapy měl Grey a ten je mrtvý a zůstal tam. Zabral jsem se do přemýšlení. Haroldův příběh byl jasný důkaz, že supermutanti jsou vytvářeni. Tohle jsem taky uvedl do zprávy pro vault. Ono to bylo docela jednoduché. Stačil selský rozum. Schválně mladej, povídej. Jo přesně. Myslí ti to. Přesně jak říkáš. Supermutanti jsou silní. Ale hloupí, ideální vojáci. Kdo potřebuje vojáky? Každý, kdo chce ovládnout zbytky lidstva. Master potřeboval vojáky aby vnutil svou jednotu ostatním. Master chtěl vytvořit z lidí mutanty. Master tedy potřeboval něco jako výrobnu na mutanty. Došlo mi to, ale pak jsem vzteky zařval. Harold poskočil. Byl jsem naštvaný, tak jsem se z toho šel vyspat. Ráno mi došlo, po probdělé noci to tak bývá, že mám hodně holodisků od Mastera. Vzal jsem PipBoye a začal jsem listovat. Samozřejmě, informace o základně OMEGA, tak se jmenovala před válkou, byly až na posledním disku. Byla tam i poloha. Od radosti jsem objal Harolda a začal jsem se chystat na cestu.

Cesta byla dlouhá. Měl jsem batoh plný jídla vody a střeliva. Střetl jsem se s několika hlídkami a stádečky Masterových zvířátek, kterým se podle disků říkalo jinak, mám pocit, že kentauři, floateři a ještě jinak. Střeliva, hlavně baterií, jsem měl dost.
Samotná základna byl tuhý oříšek. Hlídalo před ní několik mutantů. Ty jsem zprovodil ze světa a vstoupil jsem dovnitř, hlavně díky jednomu ze supermutantů, který měl napsané heslo pro odemčení dveří na starém holodisku.
Uvnitř se bojovalo o každou chodbu. Supermutanti jsou sice hloupí, ale odolní a umí se bránit. Když je za nimi někdo, kdo myslí a má u nich dostatečnou autoritu aby je zvládl, má ten dotyčný velmi účinnou zbraň. Jednou z překážek byly silové bezpečnostní pole. Po chvilce hraní jsem je ale uměl deaktivovat, nebo snížit jejich výkon natolik, abych mohl projít. Z počítačů v horním podlaží jsem se nedozvěděl nic důležitého, tak jsem postupoval níž a níž.

Na povel to tu měl Seržant. Byl to jediný mutant, který si nešlapal na jazyk když mluvil, mluvil plynule a měl laserový gatling. Řval na ostatní a posílal je, aby mě zadrželi živého. Probil jsem se až k němu a zabil ho. Teď už zbývalo jenom zničit tohle místo. Našel jsem řídící místnost celého komplexu a připojil se k počítači. Přes okno jsem viděl velké kádě s divným roztokem, ve kterých se máčely spoutané těla, většinou v bezvědomí. Protesty vědců umlčel Desert Eagle. Řekl jsem jim na rovinu že to tu hodlám vyhodit do povětří, tak ať se rozhodnou jak chcou. Bezpečnostním klíčem jednoho z nich jsem se připojil do počítače, zkopíroval jsem většinu jejich dat a našel jsem autodestrukci. Po vložení kódů začalo odpočítávání. Rozběhl jsem se k výtahu a několik vědců šlo se mnou. Když jsme se vymotali na povrch, zvýšil jsem posílení a mizel jsem odtamtud. Nálože, které zničily základnu sice nebyly nukleární, zato jich bylo hodně. Pochyboval jsem, že to ti vědci, kteří šli se mnou přežili, ale mohli, pokud běželi dost rychle. Úkol byl splněn. Vracel jsem se rovnou do vaultu.

Lidský vděk je věc hodně proměnlivá. Ani mně nepustili dovnitř. Na prahu vaultu čekal dozorčí a řekl mi na rovinu, že už uvnitř nejsem vítán. Je to sice pěkné, že jsem odstranil největší hrozbu lidem, ale bojí se mého vlivu na lidi uvnitř. Mnoho mladých mě chtělo následovat a on, jako dozorčí nechtěl ztratit novou generaci, tak mě ani nepustil dovnitř. Všem za čas řekne, že jsem asi mrtvý a celou věc uzavře.

Byl jsem tak naštvaný, že jsem se musel držet, abych ho tam na tom místě nezabil. Když se za ním zavřely těžké vrata, zůstal jsem tam po tmě a zuřil. Tohle jsem dostal za všechno, co jsem udělal pro ně. Nastavoval jsem krk abych je zachránil před smrtí žízní a zničil Masterovu hrozbu. A za to mě vykopli ven. Vrátil jsem se do Hubu, koupil jsem si tažné brahminy, naložil na vůz všechno, co jsem měl, a vyrazil jsem na jih, podél pobřeží velkou planinou. Brahmini jsou odolní, ale šplhání po kopcích jim vadí. Po cestě, moc jsem nespěchal, se ke mně připojilo několik lidí, kteří odešli z vaultu chvíli po mně a hledali mně. Podle map došli až do Hubu a tam se dozvěděli, že už tam nejsem, ale že jsem jel na jih, tak mě jednoho dne dohnali. Šli jsme dál a přibírali jsme další lidi, kteří hledali domov. Nakonec jsme došli k propasti. Na druhé straně bylo pěkné údolíčko chráněné skalami. To bylo dobré místo. Postavili jsme most a založili vesnici

Aroyo rostlo a krásnělo. Lidé mě prohlásili za Zakladatele a život se ustálil v jednoduchém rytmu. Pěstovali jsme obilí a kukuřici, chovali jsme brahminy, lovili jsme geckony. Byl to život v klidu a míru. Takový, jaký všichni chtěli.

Ve skalách za vesnicí byly trosky nějakého chrámu, a systém jeskyní. Tam jsme skladovali zásoby a maso. Chrám sloužil svému účelu. Byla to cesta, kterou musel projít každý chlapec, aby se stal mužem. Byl to jenom rituál. Našel jsem tam jednu místnost, bokem od všeho s vlastním světlíkem. Tam jsem uložil všechny holodisky, knihy, a svoje poznámky. Pracoval jsem tam. Studoval jsem data a trucoval jsem tam. Zvláště když se mi narodila dcera. Nechtěl jsem ji zatěžovat svým dědictvím. Už samotná legenda o Zakladateli mi byla proti srsti. Když byla dcera starší, odešel jsem. Všichni věří, že jsem zemřel, jenom dcera ví, že žiju.

Za ty roky, co jsem měl čas srovnat si v hlavě co jsem dělal a co to znamenalo, byl jsem na sebe více než naštvaný. Vem si takový Boneyard. Jenom tím, že jsem zničil Mastera se mi podařilo hodit klacek pod nohy celému městu a zabít hodně nevinných lidí. O to šlo. Pročítal jsem si Masterovy data a našel jsem tam i jeho plány. Víš, když to vezmeš hodně povrchně, Master to myslel dobře. Jenom chtěl všechny násilím přivést do formy, ve které už by neměli důvod mezi sebou bojovat. Ono společné utrpení, kterým by prošli, by je spojilo.

Neber to na lehkou váhu. Radost, stejně jako bolest nebo trápení, tyhle věci dovedou spojit skupinu lidí v celek. Ale nemůžeš chtít po lidech, aby se změnili ze dne na den. Člověk je chytrý tvor, umí tvořit, ale i ničit. Skupina lidí je ale lehce manipulovatelná člověkem, který si uvědomí, jak lehce jde lidmi manipulovat. Já se snažím ukázat lidem pravdu o nás. Co jsme způsobili a co z toho vzniklo. Musíme ale začít u sebe. Když si uvědomíš tohle všechno a vychováš své děti k dobrému, je docela možné, že oni vychovají svoje potomky v tom samém duchu, a tak dál, a tak dál. Ale to je dlouhá cesta……"

Domluvil a napil se z lahve. Byla stará, oprýskaná, ale třináctka na ní byla stále zřetelně vidět. Sledoval můj pohled a usmál se.
" To je poslední, co mi zbylo ze starého vaultu."
Zbytek noci jsme si povídali o obyčejném životě. Usnul jsem nad ránem. Když jsem se probudil, oheň jenom doutnal. Kazatel byl pryč. V mém vaku přibyla jeho lahev a dopis.

"Mládenče, do mapy jsem ti zakreslil kde najdeš Aroyo. Jsi jeden z mála, kteří chápou mou cestu. Tu lahev dej mé dceři, aby věděla, že tě posílám. Ukáže ti všechno. Budeš mít dostatek času, abys posoudil, jestli je moje cesta správná."

Vstal jsem a vyrazil. V Aroyu mě přijali a bylo to jak říkal. Jeho dcera mě zavedla do místnosti, ve které jsem našel mnoho holodisků. Byla tu i jeho energozbroj a puška. Dokonce i druhý Desert Eagle. Studoval jsem, přemýšlel, a pomáhal jsem při práci, zamiloval se do jeho dcery. Ono to tak nějak přišlo samo. Kazatel by se divil. Nebo možná ne. Každopádně má krásného vnuka.

Věnoval jsem jeho poznámkám a všemu co nashromáždil hodně času. Měl pravdu v tom, co říkal. Svět se změnil, ale lidi ne. Když chceme změnit jejich chování, musíme se poučit ze svých chyb a to ponaučení, které z toho vyplyne musíme vštípit našim potomkům. Nesmíme ale vychovat slabochy, aby si z nich neudělal první násilník neudělal otroky. Musí být silní ale féroví.

Bude to těžké skloubit, ale snad se mi to podaří. Můj syn bude takhle vychováván. Bude tvrdý, jako skála, ale přitom bude ctít hodnoty života. Ty správné hodnoty, které jsem se naučil od otce, které jsem si utvrdil studiem Kazatelových disků.

Kazateli, ty, který jsi tady v Aroyu znám jako Zakladatel, jestli tam jsi někde v pustinách, pokud žiješ, věz, že tě budu následovat. Stejně jako jsi odešel ty, odejdu jednoho dne i já. Tvá dcera z toho není šťastná. Dvakrát za život ztratit někoho, na kom jí záleželo. Ale ví, že to jinak nepůjde. Smířila se s tím v den, kdy jsem přišel. Řekla mi tehdy: " Vím že můj otec žije tam někde venku, matka mi to řekla, než zemřela. Nesla v sobě to tajemství celé ty roky. A vím, že jednou odejdeš i ty, protože tě poslal abys ho jednoho dne následoval."

Kazateli, vidíš tenhle západ slunce?

Jednoho dne jsem se probudil a měl jsem zvláštní pocit. Pocit, jakoby uvnitř mne samotného něco umlklo a už se neozvalo. Jeden hlas ztichl a vytratil se a ostatní nad tou ztrátou drželi smutek. Aroyo mi bylo domovem, alespoň na tu malou chvíli, kterou jsem tam strávil. Vychoval jsem syna a vštípil mu to, co jsem považoval za správné. Naučil jsem ho věřit v dobro a bránit svou víru. Naučil jsem ho rozeznávat mezi dobrým a špatným a volit si cestu. Jeho děd by na něho byl hrdý. Jeho děd, který vyrostl ve vaultu, zachránil mnoho životů, mnoho jich také zmařil. Byl oslavován i zrazen. Byl vyhnán lidmi, které považoval za svou rodinu. Stal se Zakladatelem nového domova který opustil. Jeho stín ale žije dál a jeho kombinéza, ve které opustil rodný vault, visí nad oltářem. Svatyně zkoušek nezapomene.

Byla hluboká noc. Do svatyně vklouzl stín. Svítil si pochodní. Šel přímou cestou, jakoby to tu znal. Zastavil se na konci u oltáře, ze kterého někdo odnesl starou modrou kombinézu se třináctkou na zádech. Sáhl do batohu a vytáhl dva předměty, které položil na prázdný oltář. Pak se otočil a odešel.

Ráno se Starší probudila v divném rozpoložení. Ve vchodu do stanu stál jeden z lovců a pobízel ji ke spěchu Hakunin si ji žádá okamžitě v chrámu Zakladatele. Vstala a svým tempem se vydala dovnitř. Našla tam Hakunina před oltářem jak drmolí nějaké své prosby k duchům. Na oltáři uviděla lebku a pistoli. Tu pistoli poznala. Byla to druhá pistole jejího otce. Nesla známky pustin a častého používání. Měla závěr v poloze, v jaké zůstane, když je vystřelen poslední náboj.
Hakunin se na ni podíval. V očích měl nevyřčenou otázku.
" Vidíš ostatky Zakladatele Hakunine."
" Duchové neodpovídají na má volání Starší."
" Tak je nevolej. Syn mi odešel aby nás zachránil. Otec se vrátil domů, aby odpočinul tam, kde bylo jeho srdce a můj muž žije a je někde tam venku."
Otočila se a odešla. Na rtech mela úsměv. V duchu vítala otce zpátky doma.

Na skále stál stařec v kápi. Opíral se o vysokou hůl a díval se dolů. Když uviděl Starší vycházet z chrámu, na chvíli spatřil její úsměv. Rodina se opět shledala a to je dobře. Otočil se a odcházel po hřebeni na jih. Možná se jednoho dne vrátí, a možná ne. V pustinách si nemůže být nikdo jistý tím, co bude zítra.