Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Noxi - Voják 1. U bratrstva už jsem nějaký ten pátek byl, věděl jsem jak to tu chodí. Žádný zbytečný dotazy, plnit rozkazy a povýšení tě nemine. Právě jdu do zbrojovky, když začne řvát poplach. Běžím tedy do řídící místnosti, míjím spoustu bratrů ve zbroji, sem tam jen z pola oblečených. Téměř všichni už jsou tady. "Pánové, bratři!" Začal svůj proslov Magnus, zástupce velitele. "Kousek odsud naši průzkumníci objevily nepřátelskou armádu!" Jaký nepřátelé, kdo by se opovážil postavit bratrstvu. Navíc, jedinou armádu má přece bratrstvo. "Chlapci, jsou vybaveni lépe než mi, používají nějaký nám neznámý typ energozbroje, mají lepší. My je ale musíme zastavit, rozstříleli celé San Francisco a teď směřují směrem k NCR. Všichni se budete během pěti minut hlásit u svých velitelů, po oddílech půjdete do zbrojovek. Za dvacet minut na povrchu!" Magnus skončil proslov a odběhl do zadní místnosti. Tak teda konečně nějaká akce, na chvíli jsem pocítil záchvěv strachu, ale pak mě začalo přemáhat vzrušení. Nasadit zbroj, upevnit ventily, zkontrolovat olej a rychle do zbrojovky. Stojím ve frontě na zbraně, přede mnou čeká Frost, jeden z mých nejlepších přátel. "Nazdárek Froste, to je vzrůšo, co?" "Čau Jacku. Je to super, konečně nějaká akce." "Co myslíš, že jsou zač? Kde se tu mohli vzít?" To byli otázky, které mi teď vrtali hlavou. Nikdo mi na ně, ale nedokázal odpovědět. "To netušim, ale zaslech jsem něco o tom, že se u pobřeží objevila ponorka!" "Cože, ponorka! Myslíš ty předválečný věci, co plujou pod vodou." To mě fascinovalo, ponorka, další pozůstatek předválečné éry. "Přesně tak, prý zakotvila u Frisca a pak z ní vystoupily ty šupáci a rozstříleli město na maděru." "Tak to není dobrý." Konečně jsme se dostali na řadu, Frost dostal hromadu granátů a laserovou pušku. Mě dali laserový Gatling, můj oblíbený. Běžím s Frostem na shromáždiště třetího oddílu, naše skupina má deset členů a velitele Kriega. Je to dobrej chlap, nikdy nás moc nehonil a nechtěl po nás nemožný, ale ještě nikdy jsme nebyli v pořádný akci. "Dvojřad nastoupit!" Řval velitel. "Po dvojicích do výtahu, makám!" Jdu vedle Frosta, ten je viditelně dost nervózní, puška se mu klepe v rukou a chodí nějak divně. Ostré slunce mě na okamžik oslepilo, konečně jsme stáli venku. Už tu byli 1. i 2. oddíl, zařadily jsme se do dvojřad a vyčkávali na další tři oddíly. "Froste, seš v pohodě?" "Jasný, jsem jenom trochu nesvůj, to je všechno." "Tak OK." Konečně dorazily zbylé oddíly. Před nás předstoupil Magnus a znovu začal s proslovem. "Pánové jdeme do toho, pokusíme se je předehnat a připravit se na ně. Mělo by jich být asi třicet, což je o polovinu méně než nás. Nemají žádná vozidla, alespoň průzkumníci žádný neviděli. Chlapy, nechceme jatka, ale nenechte se zabít. Jednička až trojka do Hammerů, ostatní do náklaďáku. JEDÉM! Uvědomil jsem si, že ani nevím jak dlouho jedem. Celou dobu mi stéká pot po čele, a jediné na co dokážu myslet je smrt. Co když mě zabijou, co pak? Existuje nějaký ráj nebo peklo, narodím se znovu jako někdo úplně jiný? Tyhle otázky mě nikdy nenapadly, teď mi dost otravujou život. "Stát!" Zařval velitel na řidiče. "Tady se na ně připravíme." Rychle jsem vyskočil z auta a na Kriegův rozkaz zaujal pozici v první řadě, jedna z nevýhod kulometčíků. Ležel jsem opřený o kámen a prohlížel Gatling, vychcaná věcička. Kdo na ní asi přišel, usměrněný paprsek laseru s neskutečnou silou. Dokáže projít i brněním bratrstva a to je co říct. "Chlapy, budete držet pozice dokud vám neřeknu, nechci žádnou paniku. Ať se před námi objeví cokoliv, neustoupíte! Jasný!" Řval Krieg a kontroloval pozice jednotlivých vojáků. "Pane, ano, pane!" Ozval se z desítek hrdel najednou. Co se může stát, máme na své straně přesilu i moment překvapení. Kdybychom měli problémy, za chvíli dorazí posily, ty co jeli v náklaďáku čekaj v záloze. Jsem přeci ta nejmocnější armáda poválečného světa! Přišlo mi to jako věčnost, čekám za kamenem a mám sto chutí sundat si tu proklatou helmu. Bohužel to bezpečnost striktně zakazuje, automatické chlazení je skvělá věc, ale já vůl jí zapomněl dát opravit. "Připravit se." Ozvalo se z vysílačky. Konečně už velitel neřve a komunikuje s náma přes vysílačku. Kouknul jsem se za kámen, jsou ještě v dálce, vidím jen rozmazané obrysy, ale čím víc se blíží, tím větší mám strach. Koukám se přes dalekohled, mají podobné zbroje jako my, ale ty helmy, jde z nich strach. Vypadají jako hmyzí hlavy, čouhají z nich hadice a vypadají jako by jim svítily oči. Další kapka potu mi stekla do oka. "Do prdele, to pálí." Říkám polohlasem. "Útok!" Tak zní rozkaz z vysílačky. Vyskočím zpoza kamene a mačkám spoušť. Motor zbraně se začal rozjíždět, byl slyšet zvuk nabíhajícího laseru a pak jsem spustil smršť. Zaměřím se na jednoho týpka zhruba uprostřed tý jejich tlupy. Smršť paprsků ho přesně zasáhla, čekám, že padne. Nic, nevypadal, že by ho to nějak zranilo. Zalehl a začal mířit svojí puškou, teď byl čas pro ně, opětovali palbu. Tak podivný zvuk střelby jsem ještě neslyšel. Znělo to jako nějaké štěbetání. Voják vedle mě dostal zásah do hrudníku, vytryskla krev a on se zaúpěním spadl na zem. Krev z něj stékala po stříbrné, naleštěné zbroji. "Zdravotník do první linie!" Řvu do vysílačky. Znovu střílím zpoza kamene, jenom takovou malou dávku. Rychlý pohled, žádný z nepřátel ještě nepadl a oni postupují k našim pozicím. Rozkaz zněl držet pozice, ale když je nemůžeme zabít? "Raketomety, pal!" Zní další rozkaz. Všichni naši co měli raketomety začali pálit, ozvali se výbuchy a zvedla mračna prachu. Rychlý pohled mi prozradil, že jsme konečně taky zasáhly. Na zemi se válely asi tři nepřátelé v roztrhaných zbrojích. Vycítil jsem příležitost a znovu vykoukl, mačkám spoušť a mířim na chlápka co stojí asi patnáct metrů ode mě. Vzduch naplnilo množství oranžových paprsků, nepřítel se pod silným náporem zhroutil. Nevypadá mrtvý, ale z jeho zbroje se dost černě kouří. Rychle padám zpátky za kámen a dělám dobře, výboj ze zbraně nepřátel urazil kus, kde jsem před sekundou stál. Rozhlížím se po přátelích, vedle mě nalevo je ošetřovaný muž, napravo sedí Mike, zakrvácenou rukou svírá helmu a brečí. I taková je válka. Teď vidím Frosta odjišťujícího granát, mrštil jím daleko před sebe a zalehl. Ozval se ohlušující výbuch, že by hodil ten nový typ granátu, jak se jenom jmenuje? Už to mám, Energmad. Chci znovu vypálit zpoza kamene, když si všimnu červeně svítící kontrolky, ukazující přehřátí zbraně. Sakra! Proč teď? Vytáhnu plazmovou pistoli a lehce nakukuji přes kámen, výstřel z laseru mě jen tak tak minul. Opětuji palbu, mířím přímo na hadice vedoucí do helmy nepřítele. OK, zásah. Nepřítel se chytil za hlavu a skácel se k zemi, vidím jak se křečovitě svíjí, pak si prudce snímá helmu. Dál ho nemůžu sledovat, pálí po mě ze všech stran. Znovu se skrývám za kámen, vidím Mika jak vyběhl z krytu kamene a začal bezhlavě pálit. A teď to dostal, hlava se mu rozletěla snad na milión kousků, jeho bezvládné tělo padá na kolena a zůstává bez hlavy klečet. Je to odporný pohled. V dálce vidím zdvihat se pouštní písek, vypadá to jako náklaďák s posilami. Konečně! Dívám se za kámen. Oni prchají, zdrhají jako krysy. Nepřátelé se na ústupu kryjí palbou, ale nikdo z nás je nemá náladu pronásledovat. Snaží se všechny své mrtvé a raněné odtáhnout, ale ty co rozstřílely raketomety, už asi nikdo neodtáhne. Vyhráli jsme bitvu, ale ne válku! 2. Sedím v houstnoucím šeru a pozoruji mizící červánky v dálce. Lehký vánek mi čechrá vlasy a chladí zpocené čelo. "Neměl by sis sundávat helmu, víš že je to proti předpisům." Řekl Frost a hlasitě se rozesmál. "To máte pravdu, pane. Teď mě asi čeká trest smrti." Pobaveně jsem se usmál, jak dlouho už tu asi hlídáme? Koukám se do pip-boye je 20:30. "Za půl hodiny by nás měli přijít vystřídat!" "Od tý doby co jsme nakopali těm hmyzákům prdel, tak se tu už neukázali!" Řekl Frost a sejmul si helmu. Hmyzáci, zvláštní pojmenování pro armádu, která technologicky předčí naše bratrstvo. "Ty jejich hnusný brnění jsou ještě o třídu lepší, než ta naše." Vzpomněl jsem si jak jsem laserovým Gatlingem přímo zasáhl jednoho z nich a on, pokračoval dál, jako by se nechumelilo. "Stejně jsme je nakopali, i s tim jejich brněním. Teď na nich pracují naši nejlepší vědci, brzy je budeme mít taky!" Odvětil Frost a vstal z kamene, protáhl se a ukázal na blížící se hlídku, která nás šla vystřídat. Tak si tak ležím v posteli a přemýšlím. Kolik lidí teď na světě žije, před válkou jich byli miliardy, ale teď? Kolik lidí přežilo? "Hele Jacku, jak jsi se sem vlastně dostal." Ozval se hlas pode mnou na posteli, byl to nováček Ryan. "Můj děda se dostal do Vaultu, kdyby ne, jen těžko bych teď o tom vyprávěl. Otec už od narození žil na povrchu v městečku Klamath. Zemřel při lovu nějakej zvláštních gekonů, prý plivali oheň a měli drápy přes půl metru. To mi bylo čtrnáct let. Kupodivu jsem to bral dobře, otce jsem miloval, ale on často odjížděl na velmi, velmi dlouhé výpravy. Vždycky říkal, že až vyrostu, pojedu s ním. Bohužel, už to nesplnil." "A co máma." Zeptal se Ryan. Matka zemřela při porodu. Pak jsem do sedmnácti žil v Klamathu, různě jsem se potloukal a příležitostně si vydělával. No a zhruba před pěti lety jsem se vydal do pustin hledat nějaké hodnoty. Našel jsem je v Bratrstvu oceli, je to jediný poválečný spolek, který se nestará jen o sebe, ale i ostatní. Někdy až bude víc času ti povyprávím o tom, co jsem zažil v pustinách." Ten kluk byl něčím zvláštní, byl mladší asi jen o čtyři roky, přesto mi připadal jako malé dítě. Vždy se ptal proč a jak a k čemu to je. Prostě jako dítě! "Máš rád bratrstvo?" Zeptal se Ryan. Co je to za otázku? "Jistě, že ho mám rád. Je to smysl mého života!" Dveře pokoje se otevřely, stál v nich Frost. Světlo z chodby mě oslepilo, viděl jsem jen jeho obrysy. Takhle vypadá jako nějaký bůh války. "Čau Froste. Proč si navlečeném v brnění?" Zeptal se dychtivě Ryan. "Jdem do akce, nějaké rutina." Odvětil Frost a chtěl odejít do zbrojovky. "Počkej, zase otrokáři?" "Jo, asi jo." Řekl a zmizel ze dveří. Otrokáři mi poslední dobou dělají starosti, je jich čím dál tím víc. Ty jejich nájezdy mezi divochy pořádají mnohem víc, než kdy předtím. "Tak co Ryane, těšíš se do první akce?" Zeptal jsem se ho a zapínal brnění. "No jasně. Těším se jako malej kluk." Odvětil Ryan a už pospíchal do zbrojovky. Potěžkal jsem svůj laserový Gatling a zkontroloval všechny měřiče, byli v pořádku. Zbrojař mi dal ještě nějaký ten zásobník navíc a už spěchám k výtahu. Noční pustinu osvětlují jen dva světlomety strážních věží a světla Hammerů. "Do aut chlapy, nemáme na to celou noc!" Zařval Krieg, velitel našeho třetího oddílu. Sedím vedle velitele, zdá se mi dnes nějak rozmrzelý, nevypadá dobře. "Pane, smím mít otázku?" Zeptal se Ryan v rachotu Hammera valícího se pouští. "Ano Ryane!" Odvětil nevrle velitel. Za dobu co jsem byl s ním jsem věděl jedinou věc určitě, neměl rád zelenáče jako Ryan. "Kam jedem, bude se střílet?" Zeptal se zelenáč. Velitel si sundal helmu a zpříma se podíval do Ryanových očí, které se skrývaly za hledím helmy. "Tak ty chceš střílet! Viděl si někdy někoho umírat, viděl si někdy plačícího dospělého muže jak volá mámu, viděl jsi hlavu odtrženou od těla? Cítil si někdy tak velkou bolest, že by jsi se radši zastřelil, než aby si ji musel ještě minutu snášet? Že neé!" Velitel se trpce pousmál a znovu si nasadil helmu. Tak takhle jsem ho ještě nikdy nezažil, měl asi vopravdu špatnej den. Zelenáč vypadal jako spráskanej pes, křečovitě seděl na sedačce a sklápěl hlavu. Je mi ho trochu líto, nemůže za to, že ještě nebyl v boji. "Bratři! Konec kecání a vystupovat, ten tábor je támhle zatím kopcem." Zavelel Krieg a poručil formaci. Naposledy kontroluji Gatling a řadím se vedle Frosta. Palcem mu ukazuju, že je vše OK. "Za mnou!" Řekl velitel do vysílačky a vydal se směrem k táboru. Ještě, že jsem dal konečně zpravit to automatický chlazení. Velitel se zastavil a prohlíží vše detektory pohybu a scannerem. "Útok!" Zařval Krieg a pokynul rukou. Většinou nepraktikujeme přímí útok, ale v případě slabých otrokářů, děláme občas výjimky. V hledí jsem zahlédl svou první oběť, menší muž v koženém brnění s loveckou puškou. Mačkám spoušť a slyším ten známý zvuk rozbíhajících se motorů, teď začaly z hlavně šlehat desítky oranžových paprsků v krátkých intervalech. Otrokář nestačil zareagovat a jeho tělo jsem pokryl krvavými dírami. Rychle hodnotím situaci, dva otrokáři běží ke kleci s vězni a další dva míří přímo na mě. Mají jenom útočný pušky a ti vězni by to nemuseli rozchodit. Rozjíždím motor a rozsévám smrt mezi dalšími dvěma otrokáři. Zapraskaly dvě dávky a snaží se projít mou zbrojí, bezúspěšně. Co si ti blázni s puškami myslí? Rychle otáčím zbraní směrem k nim a mačkám spoušť. Jeden se třepotá pod náporem laseru a druhý se snaží utéct, vidím výbuch, už neutíká. Někdo hodil granát a mužovo smrtelné chroptění zaniklo ve zvucích bitvy. Sbíhám z kopce ke kleci, kde drží vězně. Vidím muže v černé, kožené bundě mířícího na mladou otrokyni. Než se roztočí motor Gatlingu bude po ní. Rozhoduji se během jediného úderu srdce, házím těžký Gatling. Otrokář vystřelil neškodně do vzduchu, hmotnost zbraně ho přikovala k zemi. Děkuju energozbroji, která mi propůjčuje tu neuvěřitelnou sílu. Náhle cítím obrovskou bolest a letím ke stěně budovy otrokářů, asi mě dostali energopěstí. Ležím na zemi a se zamlženým pohledem pozoruji blížícího se muže s energopěstí. Snažím se vstát, ale bezúspěšně. Přímí zásah do hlavy mě ochromil, nejsem schopný se bránit, jenom sleduji blížící se smrt. Takhle se nechat nachytat? No co, teď za to zaplatím. Zničehonic se muž skácel k zemi, za ním stojí ta mladá otrokyně s železnou tyčí v ruce. Je krásná, dlouhé černé vlasy, modré třpytivé oči a teď vřelý úsměv. Ztrácím vědomí, přestávám vnímat zvuky boje a krásu té ženy. Smrt, smrt si jednou vezme každého, ale dnes musí počkat!