Termín "role playing game" pochází z oboru her, jež vám dovolují vytvořit si vlastní osobnost. Spolu s ostatními spoluhráči vytváříte příběh, většinou naživo, anebo jako deskovou hru s kostkami, které určují posloupnost a váhu akcí. A ač nemám zkušenosti ani s jednou z těchto forem, považuji je za ten pravý role playing: hrajete totiž skutečně za vámi vytvořenou osobnost a reagujete na příběh a příspíváte do něj. Je to až protiklad k tomu, co dnešní počítačová RPG (dále CRPG - computer RPG - pozn. překl.) nabízejí.

Nechci příliš zabředávat do historie. Prvotní CRPG byla tvořena studenty a některá byla skutečně inovativní. ASCII hry jako Dungeon and Rogue vážně inovovaly žánr například tvorbou skupiny hrdinů nebo nutností konzumování potravy. A tyto hry byly vyvinuty v sedmdesátých letech! Podle mě je to velký úspěch. O pár let později (1982) bylo americkými vývojáři vytvořeno první konzolové RPG jménem Dragonstomper. Odtud si vzali insiraci tvůrci Dragon Questu a byl tak stvořen (podle mě odporný) žánr JRPG (japonské RPG).

Co mě na dnešních CRPG bolí? Zaprvé, japonská RPG mě nudí k smrti. Hrál jsem ChronoTrigger a zamiloval jsem si ho. Skutečně jsem si užíval příběh, hudbu a soubojový systém... byl sice tahový, ale mohli jste kombinovat útoky, což z toho dělalo úžasnou věc. To bylo mé první JRPG, ale téměř žádné následujíc se nesnažilo v bojovém systému nic dost inovovat tak, aby srdce zaplesalo. Ale nejvíc mě štve, že to není RPG v původním smyslu. Jen jdete se svou partou z bodu a do bodu B a posloucháte jejich konverzaci. Není tu žádná interaktivita s příběhem, jste pouhý posluchač. Je to jako sledovaní anime s tahovým bojem (ten nejnudnější způsob tahového boje; jen stojíte a vybíráte, jaký druh útoku zvolíte, ale jeho ovlivnění je minimální). JRPG nemají nic společného s "hraním za postavu" ve smyslu svobodné vůle a podílení se na tvorbě příběhu.

Termín RPG je tedy pro PC hraní nevhodný. Spousta akčních her se honosí hesly "Obsahuje RPG prvky", tím ale většinou poukazují jen na jakýsi levelovací systém. To není v žádném případě roleplaying. Jde pouze o systém, který byl použit v D&D deskových hrách a jejich počítačových klonech. Něco podobného mohlo být stvořeno v ASCII hrách, a taky bylo, ale není to nic, co by jakýmkoliv způsobem ovlivňovalo vyprávění příběhu. Tím myslím, že si sice můžete extrémně vylevelovat Wolverina ve hře X-Men Origins: Wolverine, ale nikdy to nebude role-playing.

"Ale tohle je přece RPG, hraješ roli..." Kecy! V Gears of War hrajeme roli Marcuse Fenixe, nikdo tomu neříká RPG. "Jo, ale můžeš vytvořit svůj vlastní způsob boje." Takže když projdu GoW jen s brokovnicí, půjde o role playing? Musí tu být nějaký svobodný projev hráčovy osobnosti a ovlivnění příběhu. Fajn, ve Wolverinovi si můžeme vybrat, jestli chceme zvýšit zdraví svého hrdiny anebo sílu jeho útoku. Je to akční hra s level systémem, nic víc.

Co považuji za dobré CRPG? Fallout 1 a 2 jsou dobrým příkladem (jsou to dvě oddělené hry, ale tvoří jeden velký příběh). Nabízejí vám svobodu, akci a následky činů, vše poháněné silnou motivací. Je vám dána svoboda dělat obrovké množství věcí pro obrovské množství důvodů, ale taky zpětnou vazbu. To vytvářelo cestu k ovlivnění příběhu.

V původních Falloutech jsem zabil všechna možná stvoření včetně dětí. Někdy jsem za to dostával odměny a někdy mě za to jiní lidé chtěli zabít. Vydělával jsem na kanibalismu, ošukal jsem ženu, abych dostal, co potřebuji. Měl jsem sex s šetnáctiletou a musel jsem si jí vzít, protože nás její taťka načapal a s brokovnicí v zádech mě dotlačil k oltáři. Sliboval jsem spousty věcí spoustě lidí a pak jim vrážel kudly do zad, díky čemuž jsem se stal kurevsky bohatým. Vyráběl jsem a prodával drogy. Také jsem je používal, abych dočasně zvýšil svou sílu, a stal jsem se tak na nich závislým. Absolvoval jsem filosofické rozpravy se smrtelnými nepřáteli. A seznam takto pokračuje dál a dál. Hra dokonce umožňovala projevy homosexuality, čemuž se některá takyRPG vyhýbají jako moru. Na konci jste se dokonce mohli spojit se záporákem. Tomu říkám ovlivnění příběhu.

Ve starých Falloutech jste dokonce ani nemohli projít vším, co hra nabízí na jeden zátah. To dává smysl, protože jednáte jako osobnost a máte svá omezení. Nemůžete být skvělým sniperem, doktorem, technikem a zlodějem najednou. Koho jste vytvořili, co jste udělali, to vše MĚLO své následky a nutilo vás to myslet dřív, než začnete mačkat čudly jako idiot při záchvatu.

CRPG poslední doby jako Mass Effect a Fallo ut 3 blednou v porovnání s mistrovskými díly od Black Isle. Sice jsem si velmi hluboce užil Mass Effect díky bojům, epickému příběhu a dialogovému systému, ale když to zedukuji, vše je jen o jasně černo-bílých volbách. Fallout 3 naplňuje definici dobrého RPG dokonce ještě méně: nejsou zde žádné reálné dialogy. Jen se ptáte lidí na jména, na práci atd. To jsou monology pravidelně přerušované hráčem. A volby jsou ještě více černo-bíle diverzifikované než u Mass Effectu, ale jetě navíc za nimi povětšinou nestojí jediná motivace. Můžete vyhodit do vzduchu Megaton, ale co vám to přinese kromě té trochy peněz? Není nikdo, kdo by vás nenáviděl, nejsou žádné důsledky kromě toho, že město je fuč, tak proč byste to dělali? (rozbor questu Power of atom- pozn. překl.) Se svým prvním charakterem jsem dokonce vyhubil celé město s pomocí basebalky a 10mm pistole dřív, než jsem vůbec potkal zadavatele questu.

Vezměme jiný příklad - série Diablo. Miluji Diablo i jeho sequel, ale nepovažuji je za RPG. Jsou to čistě akční hry s lineárním příběhem (mimochodem výtečným), protože jen kosíte nepřátele s předdefinovanými třídami bojovníků. Nehrajete za svobodnou osobnost a neovlivňujete příběh. Jsou to skvělé hry, které hraji dodnes, ale nejsou na mém seznamu RPG.

Fable 2 se pokouší předvést svět, kde hráč může zanechat stopy svého chování, ale většinou padá jeho koncepce na hubu. Dává mám možnosti, ale už ne následky, čímž je činí zbytečnými a plytkými. Můžete se oženit s jakoukoliv prázdnou ženskou postavou, která vypadá stejně jako celé zástupy blondých běhajících po ulicích. Ale co to mění? Mění to jen fakt, že jste ženatý a nic víc, vaše odpovědnosti se nemění ani trochu. Také můžete skoupit všechny domy a zničit ekonomiku, ale ve skutečnosti je jen někde ve statistikách zmínka, že ekonomika je na dně. A ještě hůř: můžete vyhladit celý Bowerstone Market, všichni se vás budou bát a pak budete běhat okolo a hrát divadýlko s ponožkovými loutkami, díky čemuž vesničané na všechno zapomenou. Takže proč bych měl zrovna tuhle blbku zabíjet? Vždyť za chvíli proběhne respawn a bude tam znovu a já navíc ze všeho můžu úplně primitivně vybruslit.

MMORPG jsou pro mě téměř španělská vesnice. Pokud by se lidé připojili a hráli skutečný role playing, bylo by to skvělé. Přesto jako hráč můžete ovlivnit příběh a být jeho součástí, jen pokud si to představíte. Takže hra vám a vašim přátelům nabízí svět po němž můžete cválat a dává vám prostor pro rozličné činnosti, ale příběh byste museli vytvářet sami, stejně jako u pen'n'paper RPG (např. Dračí Doupě - pozn. překl.). Pro mnoho hráčů je to mimo jejich možnosti, schopnosti a pro některé i mimo chápání.

Seznam skutečných RPG je pro mne velice krátký. Každopádně je na něm téměř každá hra ovlivněná Timem Cainem anebo studio, v němž působil (Black Isle a Troika Games). Obsidian vypadá pro budoucnost žánru jako velice slibné studio, především jejich vyvíjený projekt Alpha Protocol. Budou vyvíjet i další dílo do falloutí rodiny (Fallout: New Vegas - pozn. překl.). Pracuje na něm i Josh Sawyer, designer známý z projektu Icewind Dale 2 (Black Isle - pozn. překl.) a člověk, který nebyl přiveden na svět matkou alkoholičkou po vzoru Todda Howarda.

Ve zkratce: akronym RPG je podle mě zneužíván velice snadno. Snad žádná jiná hra nedosahuje takového stupně role playingu jako první Fallouty. A to je tristní, protože takováto míra interaktivity by mohla slušně nakopnout celý herní průmysl. Ano, přinese to jistou kontoroverzi, jestliže umožním hráči dělat "strašné" věci (hledejte Mass Effect a Fuxx News - pozn. překl. ...správně samozřejmě Fox News a jeho slavná trapná aféra "SEX-Box" okolo odhaleného modrého alieního zadku v jedné ingame animaci v Mass Effectu), ale svobodná možnost provedení takových věcí je velice sladká.

Smejkiho komentář:
Autor článku v pátém odstavci nepříliš dobře vysvětlil, že velice často dochází k záměně doslovného výkladu názvu žánru a jeho definice. Je to totiž stejně hloupé jako tvrdit o rock metalu, že je to kamenný kov, o automobilu, že je to něco, co se samo hýbe, o adventurách, že jsou to hry, kde zažijete dobrodružství, o garfických kartách, že jsou to karty s obrázky a o redaktorech Blesku, že jsou novináři. Takových přehmatů se dopouštějí většinou právě mladší hráči odkojení především poslední vlnou RPG her, které vývojáři vyvrhli na svět po roce 2OO2 a her ostatních žánrů, kde se jakýkoliv levelovací systém anebo sbírání věcí nazývá RPG prvkem. Oblivion, Fallout 3, Mass Effect, Gothic 3, Fable. Ani lepší kousky jako Gothic 1 a 2, Morrowind ani Neverwinter Nights nedosahují kvalit RPG her z období mezi léty 1996 a 2002. Před patnácti lety jsem se v Tetrisu dostal na level 8, znamená to, že je to RPG? Nehodlám tu citovat nepříliš hodnotnou Wikipedii, která e velice nedůvěryhodná, co se nevědeckých témat týče. Každý si tam může napsat, co chce, a podle toho to taky vypadá. Má (a jsem pesvědčen že správná) definice RPG zní: RPG je hra počítačová/společenská(na živo)/desková/karetní, kde jsou kontury příběhu, jímž procházíte jako svobodná osobnost, narýsovány velmi hrubě, anebo vůbec ne. Příběh se tak poté vytváří za chodu, nebo se jeho průběh zásadně mění na základě vašeho jednání, které musí být co nejméně omezované. Tzv. bojové třídy a rasy by neměly umožňovat jen rozdílný styl boje, ale měly by vytvářet i omezující podmínky, co se interakce s NPC týče a měly by i provázet dostatečně rozdílným příběhem (Za všechny Arcanum, kde je rasismus ještě hlouběji propracovaný a vliv třídy na rozdílnost stylu celé hry ještě větší než u Falloutů).

>>KOMENTUJTE<<