Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
"Ocel." "Ano." "Nádherný materiál. Blištivý kousek chladné spravedlnosti starých časů. Kolik?" "Nechci peníze, chci informace." "Ahh... Koho hledáš tentokrát?" "Hledám Rianna." "Hm, to je drahá informace. Jediný co vím je, že ho Decker chvíli zaměstnával, ale před pár dny šel svou cestou." "Kam?" "Nevím, třeba bude něco vědět Decker." "Díky." "Já děkuju, s tebou je radost obchodovat." "Dávej bacha, aby ses kvůli ní nedostal na Seznam." "Neboj, znám tvé pravidla. Deckera najdeš ve sklepení místního baru." V brnění je vedro. Člověk se potí a potí i když se vás energo zbroj snaží chladit ze všech sil. Když ho člověk nosí často, zapaří se mu mozek. Někteří mají ale mozek zapařenej od narození a brnění jim jenom pomáhá prosadit jejich zapařenou spravedlivost. Starou spocenou vojenskou spravedlnost. "Je tu Decker?" "A kdo se ptá?" "Paladin McAllister." "Počkej chvíli." Jeden z těch zapařenejch mozků, prosazující starou slepou spravedlnost, byl i vrchní paladin Dough McAllister. Protože "napravoval" černé ovce opravdu dobře, začali mu lidé říkat pastýř. Měl svou práci rád a bylo to vidět. Byl to pěknej bastard. Nedělal to za peníze, proto v Bratrstvu postupoval tak rychle nahoru. "Co chceš?" "Kde je Riann?" "Nikoho takovýho neznám. Na cizince jsi dost drzý, že sem lezeš bez pozvání." "Templář Riann Lucas. Vrah a dezertér." "Ne... neznám." Byl dobrej. Měl jednoduchý a osvědčený postupy. "Prosím, prosím... ne." "Kde je Riann?!" "Já, já... opravdu nevím." "Špatná odpověď." "Ah, prosím, ne! Odešel na sever. Prosím ne! Šel na sever! Na sever!" "Díky." "Ne!!! Nééééé..." Jak říkám, byl to zmrd. Vytrvalej. Šel po mě už 6 tejdnů. Doufal jsem, že se na severu ztratím, ale on byl jako loveckej pes. Čmuchal a čmuchal. Občas jeho čmuchání odnesli nevinní, občas parchanti. Člověk mimo bratrstvo pro něj nebyl člověk. Bylo mu to fuk. Cestoval jsem z místa na místo, párkrát mě málem měl, ale znal jsem jeho styl a tak sem byl vždycky o krok před ním. Znal jsem ho, protože jsem s ním dělal. Když mě převeleli z Chicaga nastoupil jsem u něj jako novej parťák. Vydržel jsem dva roky. Dva roky nechutný řezničiny ve jménu bratrstva. Kdybych mohl, tak bych to vrátil zpět a odprásknul bych místo Hancocka McAllistra. Starej Hancock, nemohl na nohy, celej den jen seděl ve svým kanclu a komandoval ostatní, měl stejnej zapařenej mozek jako Dough. Možná proto se měli tak rádi. Sakra, měl jsem oddělat i McAllistera. Hned při té akci. Vidím to jako dnes. "Udělej to." "Seru ti na to, nebudu tu zabíjet malý kluky!" "Je to rozkaz od Hancocka. Máš to udělat ty." "Já na tohle žaludek nemám. Prostě ti na to seru. Seru ti na všechno." Ani vám nemusím popisovat, jak to tehdy dopadlo. Zabásli mě za nesplnění přímého rozkazu a McAllistra za vraždu malech dětí povýšili. Ti kluci nakažení nebyli, ale Hancock nechtěl nic riskovat. Mohli jsme je klidně vzít na ošetřovnu živé a vyšetřit na infikaci FEV. Místo toho je Pastýř vyšetřil olovem. Zkrátka mi to tehdy otevřelo oči. Bratrstvo není o nic lepší, než nájezdníci venku. Máme lepší zbraně, vybavení, organizaci, ale jsme stejný zmutovaný, zelený mozky. Když mě pustili po půlroce z basy, začal jsem plánovat pomstu. Stálo to sice dva nevinné rytíře život, ale ten pohled na zaskočeného Hancocka v jeho přepychové pracovně byl k nezaplacení. Mrtvý už nevypadal tak dobře, ale udělat jsem to musel. Bral jsem to spíš jako pomstu těch kluků, než jako pomstu za sebe. Tehdy mě mělo napadnout, že Hancocka nahradí McAllister. "Dostanu ho, přísahám." "Vkládáme do vás veškerou důvěru Doughu. Rada je neklidná, tohle se tu ještě nestalo." "Přinesu vám jeho hlavu." "Budeme se za tebe modlit bratře." McAllister toho nenechá, dokud budu dejchat tenhle zkaženej vzduch pustiny. Přísahal, že mě dostane. "Nazdar poutníče, pěkná zbroj, vítej v Junktownu! Máme tu pravidlo nenosit bouchačky ve městě, tak je laskavě ukliď a nedělej problémy." "Znáš Rianna?" "Nikoho takovýho neznám." "Mohl přicestovat tak před dvěma dny. Vysoký, tmavé vlasy, černá kožená bunda." "Takových lidí je tu spousta chlape." "Hledám ho." "To jsem si všiml. Jestli něco provedl, postaráme se o něj." "Ne, postarám se o něj sám." Junktown bylo fajn město, měli tu pár problémů, ale nějakej chlápek v modré kombinéze je už vyřešil, takže tu pro mě moc práce nezbylo. Uvědomil jsem si, že když budu stále utíkat, nikdy to neskončí. Jak se ale postavit hoře oceli, když jsem utekl ze základny na rychlo a 10mm pistole moc děr do energo zbroje neudělá? Na cestě jsem si pár zátek vydělal, ale ne dost na to, abych koupil něco pořádného. Musel jsem zkrátka něco štípnout. Ožral jsem místního strážníka v hospodě a šlohnul mu jeho loveckou pušku. Musel se ráno dost divit když měl v rukách místo pušky koště. "Jó, byl vysokej. V kožený budně. Vzal mi pušku a zmizel z města." "Kterým směrem?" "Kluci u brány říkali, že mířil na sever. Když ho doženeš, tak mu to nandej i za mě." Lidi toho hodně namluví. Většinou mluvěj o blbostech, ale občas i o věcech, který můžou druhého stát život. Seth, strážce Shady Sands mluvil na můj vkus až moc. Pastýř mě našel. "Riann? To nevím, ale ten popis sedí na jednoho cizince, který k nám přišel včera." "Je ještě ve městě?" "Určitě." Potkal jsem Dougha u starosty Aradeshe. Zaskočil mě, naštěstí byl v plné polní pomalý a ja stihnul vystřelit dřív než radnicí projela dávka z pastýřova minigunu. Když jdou nájezdníci proti vojákům v energo zbrojích, je to jako kdyby útočili proti tanku. Já, ale znám tajemství energo zbroje, její výhody i slabá místa. Kulka z mé pušky zasáhla motivátor pravého kolene a způsobila Doughovi problém s hydraulikou, takže mě nemohl jít ven dodělat. Několik vesničanů Doughův vztek odneslo, zvlášť když mě měl na dosah ruky a zradila ho technika. Po této příhodě začalo Shady Sands vytrvale budovat policejní a vojenskou sílu, aby zabránila podobným incidentům. Putoval jsem dál na sever do New Rena a už jsem viděl svojí hlavu na stole rady starších, kdybych nepotkal v pustině osamělého poutníka. Hned když jsem ho uviděl poprvé mi bylo jasné, že je to osobnost. Skrze strhané rysy a šrámy z mnoha bitev čišela nezdolná touha změnit svět. Stál v té pustině a já věděl, že hodně viděl a hodně zažil. "Potřebuješ pomoc bratře." řekl mi. Pochopil jsem, že také kdysi býval členem bratrstva. Že je to ten, o kterém si starší povídali, ten co zničil mutantskou hrozbu, v době kdy jsem byl převelen z Chicaga. Byl to ten velký neznámý v modré kombinéze. Oba jsme na tom byli stejně. Oba vykořenění a zrazeni. Putoval jsem s ním na severozápad. Putovali jsme dlouho a výhýbali se měst, ale lidé, které jsme potkali na cestách se k nám jako zázrakem přidávali. Dodnes nechápu, co nás na něm tak fascinovalo. Došli jsme až k rokli, která oddělovala svět. Tam jako Mojžíš, převedl Zakladatel svůj lid na půdu zaslíbenou. Usadil se a já se usadil také. Protože jsem v bratrstvu prošel lékařským výcvikem, cenili si mě vesničané a já se stal šamanem. Jako stín, který krade den, jako vlk, větřící svou kořist se za mnou však hnalo mé svědomí a starý nesplacený dluh Bratrstvu Oceli. Věděl jsem, že mě najde. Vždycky dovedl práci do konce, ale já už nechtěl utíkat. Přišel do Arroya za několik měsíců a našel mě na poli sklízet naši první úrodu. "Rianne." "Doughu." "Odsuzuji tě templáři Rianne Lucasi k trestu smrti podle paragrafu 333 o velezradě řádu." Když jsem si zpětně přehrál svůj život plný násilí, pomsty a útěku, nesnažil jsem se ani odporovat. Napřímil jsem se a smířený čekal na nevyhnutelné. Zapařený mozek vyhrál. Zavřel jsem oči. A tehdy se stal zázrak. "Uhni rolníku." "Zabíjení bylo dost bratře." Tehdy, když jsem tam stál uprostřed pole a viděl Zakladatele tváří tvář zuřící hoře oceli, jsem si uvědomil co mě na něm vždy tak fascinovalo. Sebeobětování, které jsem v téhle pustině nikdy neviděl. Každý se snažil přežít, ale on se snažil pomoci. Nikdy jsem neviděl Dougha McAllistera poslechnout jiný příkaz, než rozkaz nadřízeného. Možná si uvědomil, že stojí proti Zakladateli, možná podlehnul jeho kouzlu zcela nevědomně. Pastýř sklopil minigun a podíval se mi zpříma do očí. "Dostal jsem tě Rianne." Otočil se a odešel. Nikdy jsem ho už v Arroyu neviděl. Arroyo rostlo, ale po odchodu Zakladatele do pustiny jsme hodně ztratili. Snad jeho mladá dcera a můj syn Hakunin vychovají nového hrdinu, který do Arroya přinese novou naději, tak jako ji na své pouti života rozséval Zakladatel. |
