Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

    Velitel doprovodu je rozložitý, svalnatý muž; právě teď stojí mezi svými dvěma poskoky, supermutanty, a tváří se velmi nechápavě. Jeho zrak přeskakuje z dvou ohořelých mrtvol za mými zády na mne a zase zpět. Pak konečně pochopil, poznal jsem to podle rozšíření zornic. Stále ještě si to však nepřipouští. Potrvá tři sekundy, než mu to dojde a on se rozhodne mne zabít. Ale do konce svého života si neuvědomí, že v kapse mého roucha Dětí katedrály svírám laserovou pistoli s laserovým zaměřovačem, jehož rudá tečka se právě teď kmitá na nádrži jeho plasmové pušky.
    No hurá, rozhodl se mne zlikvidovat! Ale není se čemu divit, Vůdce mu nařídil chránit mne za každou cenu, a tohle bylo přímé porušení rozkazu. Nic na tom nemění fakt, že jsem mu právě řekl, co s tím jeho Vůdcem udělám, až se mi dostane před mušku. Každopádně, já mačkám spoušť. Nádrž na předehřátou plasmu se trhá, žhavý plyn expanduje, chráním si obličej cípem roucha. Samozřejmě jsem v pořádku, ale ti dva supermutanti jsou dost ošklivě popálení. Střílím další dva přesné pulsy do baterií jejich laser gatlingů, ty vybuchují a oba mutanti začínají hořet. Obcházím ty tři skučící uzlíčky a beru ze země batoh, který jsem si přichystal již před třemi dny. Svou výzbroj doplňuji karabinou, která patřila jedné ženě z mé eskorty. Byla naivní, dojela na to. Nyní mám dost munice i potravin, taktéž navigační pomůcky jsem si obstaral včas. Šance, že dojdu do nějakého obydleného místa, je větší než devadesát procent - takřka jistota. Však jsem se na podobnou akci připravoval celé tři roky. Tři roky, které jsem strávil chozením kol dokola své cely…
    Je to jasné. Dokážu ujít šest kilometrů za hodinu, s jednohodinovými přestávkami tři krát pět hodin, takže za den urazím devadesát kilometrů. Jednu hodinu strávím přemýšlením a budováním úkrytů na přespání. Spát budu šest hodin, to jsou přesně dvě dávky regeneračního přípravku, který mi umožní další den urazit opět těch devadesát kilometrů…
    Zásob mám na pět dní, takže urazím 450 kilometrů. Spíš míň, musím počítat s nepředvídatelnými okolnostmi. Tak kolik, čtyři stovky rovné? Třeba. V okruhu čtyř set kilometrů od Stanoviště Tři se zcela jistě nacházejí tři lidské osady. Akorát se mi nepodařilo přesně určit, kterým směrem.
    Co udělám, až dorazím do osady? Bude nutno zabít několik nízko postavených lidí, tajně, abych získal prostředky pro nákup potravin a informací. Pak se vydám dál, směrem k Los Angeles. Cestou změním svůj zevnějšek a chování. Obávám se, že při prvním kontaktu s lidmi nadělám příliš mnoho chyb, kterými na sebe upozorním. Bude trvat, než se naučím jejich řeči…ergo, v první osadě budu muset strávit asi týden a zabít pět lidí, dvě ženy a tři muže, ze všech společenských vrstev. Pasáka brahmín, rančera, prostitutku, barmana, lovkyni a obchodníka. Od nich napřed získám co nejvíce informací, včetně jazykových, a pak finanční prostředky, ano.
    Cesta na západ mi zabere další týden. Ze statistiky vyplývá, že přitom potkám tři stáda krys, jednu karavanu a dvě stáda radškorpiónů. Budu však disponovat výzbrojí, která je neutralizuje bez větších potíží.
    Do centra LA vstoupím maskován jako obchodník. Zabiji tři členy Dětí Katedrály, od nichž získám přístupové kódy, informace a oblečení. Svůj obličej upravím drobnými dávkami modifikovaného FEV 2.023.56.1, takže budu vypadat přesně jako ten, za koho se budu vydávat.
    Z děr kolem mne vylézá několik krys a opatrně míří ke mně. Jsou veliké, přesně jak jsem čekal. Dívám se na hodinky, odchylka od nejpravděpodobnějšího času, kdy jsem se měl se zmutovanou zvířenou setkat, je pouhých osm minut. Tisíce hodin výslechu zajatců a poslouchání mutantů a normálních lidí z Dětí Katedrály nyní vydaly úrodu.
    Snímám z ramene pušku a přesně vedeným úderem kolbou drtím spánek vedoucí krysy. Ostatní členové tlupy se dávají na ústup, cítí, že by proti mně neměli šanci. Doslova cítí. Pachy, které vydávám, by nahnaly podvědomý strach i supermutnantům. Obávám se, že se nikdy nenaučím plně docenit význam mé schopnosti ovládat každičkou žlázu.
    Pokračuji v cestě. Spotřeba vody je v pořádku, dokonce trošku pod předpokládanou hodnotou. To je dobře.
    Takže, co udělám, až se dostanu do Katedrály? Mutanty dokážu ovládat neverbálně, jsou všichni stejní, na každého platí stejný vzorec řeči těla. Lidské posluhovača Pána - hm, ty nemůžu zabít. Katedrála bude vybavena stejně dobře, jako Stanoviště Tři. A na proniknutí do jejich podvědomí nebudu mít čas. Budu je muset obelhat. To by neměl být problém. Průměrná výška inteligenčního kvocientu Služebníka Páně je tři krát menší, než má. Paměťová kapacita jejich mozků je v porovnání s mým zanedbatelná.
    Dokážu proniknout k Vůdci. Pravděpodobnost úspěchu je 89,6 procent, což je slušné, neboť do toho počítám i pád asteroidu, zmrtvýchvstání Spojených států, seismickou aktivitu šestého stupně a explozi Slunce do supernovy. Takže, rozhovor s Vůdcem. Co mu řeknu? Nebudu mu lhát. Singularitní bomba, kterou vleču v batohu na zádech, jej dokáže spolehlivě odrovnat, takže si mohu dovolit říct mu pravdu. O sobě, o něm, o světu. O tom, že když někomu zabije rodinu, narve do něj litry mutagenů a pak jej celý život drží v cele, měl by se připravit na to, že dotyčný jej pak nebude mít rád. Řeknu mu o bumerangu, to je taková zbraň, která se vrací zpátky ke svému uživateli. Řeknu mu o tom, že když mě stvořil k obrazu svému, tak já jej teď zničím, pro změnu k obrazu mému! Ha, skoro bych řekl, že to je vtip! Hahá! To je překvapující. Vývoj emocí poté, co jsem unikl ze svého vězení a z dosahu chemických inhibitorů, měl být bouřlivý, ale ne až tolik. Opravuji výpočty. Je to zlé, v době, kdy dorazím k Vůdci, již budu schopný zažívat nenávist. Ale já se dokážu ovládnout. Dokážu svou mysl programovat, jako se programuje počítač.
    Zpět k rozhovoru s Vůdcem. Mohl bych jej vyzvat na souboj, souboj intelektů! On jediný je schopný mě porazit. Má výhodu mnoha myslí a počítačů, já jsem stále ještě omezen svým tělem. Šance, že bych vyhrál, je asi 17,2%, což je příliš málo. Žádný souboj nebude. Prostě mu řeknu, že jeho experiment nevyšel, že se přepočítal, a že jsem ho přišel zabít. Není v tom nic osobního. Fakt, je mi úplně jedno, jestli bude žít, nebo zemře. Stejně tak je mi jedno, jestli budu žít já. Život stejně jednou skončí, takže de facto jsem už teď mrtvý. Neodvratně. A na těch pár letech mi nezáleží. Proč teda chci Vůdce zabít? Překonat jeho obranu pro mne není žádná výzva. Vlastně s ním ani nechci mluvit. Vlastně ho ani nechci zabít, protože slovo "chtít" pro mne nic neznamená. Zabiju ho, protože se stále ještě podobám člověku. A protože od člověka se očekává, že když mu někdo násilně změní život, že se pomstí. Tahle pomsta nemá vůbec žádný smysl, stejně jako můj život. Někteří lidé sbírají padesát let motýly, já se obětuju při zabití Vůdce. Vyjde to nastejno. Šance, že ho zabiju? V současnosti rovných osmdesát procent, ale s každým krokem, který udělám, s navyšuje o 0,00001 promile.

    Támhle je. Katedrála. Vidím její temnou siluetu proti světlejší obloze, a v duchu sleduju její vnitřní konstrukci, tak jak ji znám z počítačů. Jako bych viděl jednotlivé hlídky, jak se procházejí po určených trasách. Po sérií revizí se šance na zabití Vůdce zvýšila na devadesát dva procent. Je tu se mnou jedna žena. Našel jsem ji v pustině, zrovna v oblasti, kde jsem tušil něco takového. Málem ji dostal radškorpión, protože nevěděla, kde mají tito tvorové mozek. Vyprázdnila do něj zásobník samopalu, mně stačil jediný výstřel z karabiny. Vzal jsem ji sebou, protože mi bude užitečnější živá a zde, než mrtvá tam. Ona mne totiž miluje. Její feromony jsou tak silné, že se divím, že dosud nezaregistroval nikdo z těch několika lidí, které jsme cestou potkali. Zrovna teď se na mně dívá. Vím to, nemusím se ani otáčet. Za dvě a půl sekundy si povzdychne. Mám ji dokonale přečtenou. Je stejná jako většina (76%) lidí, které jsem dosud potkal, jen prázdná, tupá loutka, která si ani neuvědomuje, že je s ní manipulováno.
    "Ach," povzdechla si žena.
    Výborně. Teď se třikrát nadechne, a pak se mne znovu zeptá na mé jméno, já sdělím své označení, ona to nepochopí a opět se bude vyptávat, co to je Stanoviště Tři, Program Mentat a podobně. Jsme ale už v blízkosti cíle, šance, že narazím na hlídku, je pětaosmdesát procent.
    "Hele, známe se už tejden, a ty mi pořád nechceš říct svý jméno…"
    Hlídka, dva muži a mutant, vyšla spoza rozvalin a míří k nám. Velitelem je jistojistě starší muž, vyzbrojen útočnou puškou, ten druhý má samopal a granáty, mutant bude mít rotační kulomet. Ano, už jsou na dohled. Moje předpověď je opět správná. Teď přijdou ke mně, budou řvát takové nesmysly, jako že mám stát a odložit zbraně. Gaussova EM vrhače v rukávu si ovšem nevšimnou. Velitel hlídky si mně podezřívavě prohlédne, zeptá se mne na jméno - už ho mám vymyšlené - pak se zeptá, co tu dělám. A pak mě pustí dál.
    "Dejte ruce nahoru! Abychom na ně viděli, jó?! Odhoďte zbraně!!"
    Přišli blíž. Velitel si mě podezřívavě měří.
    "Jak se jmenuješ?!"
    "Jó, kámo, já sem starej dobrej Wolf Mocart, obchodník," říkám ležérním tónem. Velitel chvíli přemýšlí. Šance, že mě pustí dál bez jakéhokoliv dalšího vyptávání je jen třicet jedna a půl procenta.
    Šance, že ta holka promluví, je přesně dvě a čtvrt procenta, ale přesně tohle udělala.
    "Vlastně se jmenuje První!!" říká tvrdě hlasem a řečí, kterou jsem u ní nečekal. Nečekal?!!!! Nečekal!! Otáčím se. Pryč jsou všechna její gesta, nepatrný tik v obličeji, únava v očích a odevzdanost, slabost v uchozených nohou, tichý, nechápavý hlas a bezduchý obličej, pryč je veškerá neverbální komunikace. Naopak přibyl samopal mířící na mou hlavu. Jaká je šance…žádná. S tohle možností jsem nepočítal vůbec.
    "Já jsem Druhá," řekla pak ta žena a zmáčkla spoušť.

    "Zradil, a byl sám zrazen. Přepočítal se. Přesně podle plánu," pomyslel si Vůdce a uzavřel spis jednoho ze subjektů svého mentálně-psionického výzkumu. Byla to jen drobňoučká kapitola na Vůdcově cestě k ovládnutí světa. Šance, že se mu to povede, je devětadevadesát procent, takže vlastně jistota - takové drobnosti jako invaze mimozemšťanů nebo kolaps vesmíru jsou šíleně nepravděpodobné, ale dohromady dávají právě to jedno procento. Ergo, Vůdce se zmocní Země přesně podle plánu.

    Ale každý se může přepočítat.