Fallout |
Fallout 2 |
Fallout Tactics |
Fallout: New Vegas |
FOnline |
Společné |
Fallout projekty |
Příbuzné hry |
Hry naživo |
Soutěže |
Zábava |
Různé |
|
Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Ramon Dexter - Svědek umírajícího času
- 4 -
Ráno mě probudil Tycho. Slunce bylo nízko nad obzorem a ostře bodalo do očí.
“Vstávej Johne, musíme jít dál.” Řekl a strhnul ze mě pokrývku. Pak rozdělal oheň a uvařil si čaj.
“Dáš si?” řekl a nabídnul mi hrnek.
“Ne, díky.” Řekl jsem a stvrdil své rozhodnutí gestem.
“Nechceš, neber. Nutit tě nebudu.” Řekl a sám se napil. Z jeho hrnku stoupala bělostná pára, která svojí krátkou existenci končila pár chvil po své zrození z horké kapaliny.
Když dopil, vymyl hrnek slzou vody a poté tou samou vodou zalil oheň a hrnek schoval do batohu. Následně sbalil pokrývku a zase jsme vyrazili na cestu. Ráno v pustinách patří k nejkrásnějším pohledům na světě. Když se sluneční záře propíjí skrz rozžhavený vzduch a ten slunci vytváří jemné prstence. Občas se na obzoru objeví stín, příliš vzdálený na to, aby se dalo poznat, co to vlastně je.
Někdy kolem poledne jsme šli kolem malé terénní vyvýšeniny, když vtom Tycho ztuhnul a sáhl po pušce, kterou měl na rameni.
“Co je?” zeptal jsem se.
“Za kopcem sou nájezdníci. Dávej pozor.” Odvětil a jal se šplhat na kopec. Následoval jsem ho, jak nejtišeji jsem mohl. A skutečně. Pod kopcem byla malá skupinka ozbrojených mužů hlídající další skupinku lidí. Ti druzí byli ve značně zuboženém stavu – vyhublí, rozervané šaty. Nejhorší ale byly jejich oči. Prázdné, bez života, plné beznaděje.
“Co jsou zač?” zeptal jsem se Tycha a vytáhl katanu z pochvy na zádech.
“Otrokáři. Spodina pustin.” Řekl Tycho a v jeho očích jsem viděl, že o nich něco ví.
“Tak jo. Ty si vem ty tři vlevo, já zvládnu ty čtyři vpravo.” Řekl jsem a sevřel jsem kluby, až to zapraskalo.
“Ale…” hlesnul Tycho a podíval se na mě.
“Věř mi!” řekl jsem a trochu mu stisknul ruku. Nejspíš bude mít modřinu.
Pak jsme vyrazili.
Otrokáři si ani nevšimli, že na ně někdo zaútočil. Tomu, co byl nejblíž jsem useknul hlavu. Ozvalo se duté lupnutí, jak jsem zasáhnul obratel. Ti další tři se obrátili a jeden byl dokonce tak rychlý, že na mě namířil pistoli. Nic jiného nestihnul. Ruka s pistolí se mu o zlomek sekundy povalovala o pět metrů dál. Za chvíli ho následovala jeho hlava. Pak mě to napadlo. Musím zpomalit. Za tu dobu, co jsem zvládnul ty dva, Tycho sotva doběhl dolů a trefil jednoho z otrokářů. A díky tomuhle zaváhání mě jeden ze zbývajících dostal.
Připlížil se (no, spíš se jenom zvednul) ke mně zezadu a střelil mě do ledvin. Naštěstí jeho kulka nebyla stříbrná. Jenom mě to zítra ráno bude příšerně svědit a budu mít kopřivku. Otočil jsem se a usmál se. On na mě jenom nevěřícně zíral. A nezůstal jenom u toho. Natáhl kohout a zamířil. Já se nepřestal usmívat a za jeho křiku mu revolver i rukou utrhnul. Jak tak zíral na pahýl, který mu potom zůstal, jsem mu katanou probodnul srdce.
Tycho se taky činil. Ty tři vyřídil rychlými výstřely. A posledního jsme dostali oba. Tycho mi přiskočil na pomoc, i když jsem jí nepotřeboval. Střelil ho do hrudi a já mu useknul hlavu. Bylo po boji.
****
Otroci na mě hleděli s děsem v očích. A Tycho překvapeně.
“To sem ještě nikdy neviděl Johne. Taková rychlost…” řekl a podíval se na mě.
“Jsem plný tajemství.” Odvětil jsem a pustil se do osvobozování otroků. Měli svázané ruce nějakých hrubým provazem. Všichni do jednoho měli ruce pod provazem rozedřené do krve. Když jsem chtěl rozříznout pouta první, mladé dívce, tak vyjekla a snažila se odtáhnout. Opravdu nevím, co si o mě myslela.
“Myslí si o tobě, že si démon.” Řekl Tycho a oba jsme se rozesmáli. Konec konců, tak daleko od pravdu nebyla. Radši jsem nechal Tycha, aby jí rozvázal a pustil se do osvobozování dalších. Jako prvního jsem si vybral mohutného muže s kostí v nose.
“Ty nikdy nemít mojí duši, démone!” řekl muž a podíval se na mě tak, že mě ten pohled málem propálil.
“Pokud jste to nepochopili, tak vám pomáhám.” Odvětil jsem a přeseknul mu pouta. Muž vyskočil jako na pérku a pokusil se mi vykroutit katanu z rukou. Skončil na zemi v bezvědomí.
“Radši je rozvazuj sám, Tycho. Nemají mě rádi.” Řekl jsem a odkráčel pár kroků stranou. Když jsem kráčel kolem nich, vrhali na mě svázaní vyděšené pohledy. Asi jsem to s rychlostí přehnal.
Když je Tycho všechny osvobodil, kupodivu mi přišli poděkovat. I ten s kostí v nose. Stále měli v očích zděšení, ale viděli, že jim nechci ublížit. Každý ke mně přistoupil, položil mi ruku na rameno a obřadně poděkoval.
“Ty dobrý bojovník. Ty navštívit můj kmen. Sedět u ohně a vyprávět příběhy.” Každý z nich se rozloučil i s Tychem a pak odešli směrem na sever.
“Jenom mi něco řekni Johne. Co si zač?” otočil se na mě Tycho. Tak jsem mu to všechno řekl.
|
|
|