Zařadil jsem a sešlápl plyn až k podlaze. Zadní kola Scaraba rozhrábly prach a postrčily nás ven z brány. Pokud všechno půjde tak, jak by mělo, do měsíce jsme zpátky. Za hodinu jsme přejížděli Volgu. Byla to nepitná toxická břečka. Oproti dávné minulosti bylo vody méně. Kdyby náhodou někdy spadnul most, nedělalo by problémy projet. Teď už se stačí jenom držet směru nebo řeky. Přišlápnul jsem plyn. Pavel se houpal v závěsu, ale kulomet nepustil. Ještěže je to tady rovina. Nechtěl bych vidět, jak by držel stabilitu, kdyby tu bylo víc hrbolů. Musel jsem ale jet, abychom byli za dobře s plánem. Nechtěl jsem se zdržovat. Ostatní seděli připoutaní a drželi se.

Prvních šedesát kilometrů bylo za námi. Byl jsem unavený, tak jsme zastavili na oběd. Nikdo nebyl proti. Prakticky jsem je nešetřil. Lena se na mně dívala poněkud ošklivě. Irina si přisedla a poobědvali jsme spolu. Jídlo a procházka mi udělaly dobře, stejně jsem ale posadil za volant Lenu aby jela dál. Nahnal jsem náskok, tak mohla jet pomaleji. Taky že jela. Přikurtoval jsem se k sedadlu a sledoval jsem mapu. Jeli jsme dobře. Večer jsme se usadili pod malým pahorkem, aspoň trochu z očí, které by tu někde mohly být. Zůstal jsem sedět v autě a jenom jsem přes sebe hodil spacák. V okamžiku jsem spal, ani nevím jak. Probudilo mně světlo. Navíc, nikdo nehlídal. Vstal jsem a vzal si dalekohled. Škorpion mi vklouzl do ruky sám od sebe. Vyhoupl jsem se na střechu auta a rozhlížel jsem se po okolí. Nikde nic. Podle palubních hodin bylo půl sedmé. Na vstávání ještě čas. Na zadních sedadlech oddechovala Irina. Asi za půl hodiny se začal probouzet Pavel. Chvíli po něm Vlad, pak ostatní. Lena se protahovala.

" Ranní ptáče?" zeptal se Vlad.
" Nějak jsem se probudil. Hele, kdo hlídal?"
" Já ti nevím. Nějak jsme asi usnuli," zívnul na mně Michail.

Dali jsme si snídani a jeli dál. Tentokrát jsem se tak nehnal. Jel jsem tak, abychom měli večer za sebou druhou třetinu cesty. Pavel tentokrát dostal místo kulometu dalekohled. Proč riskovat. V dohledu byla stará vodní nádrž, kterou musíme objíždět. Vody bylo málo a jenom málo věcí nasvědčovalo o původních rozměrech. Chvost prachu za námi se usazoval jenom pomalu. Neviditelní tedy nejsme. Zato jsme rychlí. Jen jestli ta rychlost bude stačit. Scarab sice má takzvanou "FORSÁŽ", ale jen po omezenou dobu. Fúzní jednotka našeho vozítka může setrvat bezpečně ve zrychlení po dobu dvou minut. Po třetí minutě už hrozí kritické přehřátí a pak už jsou to jenom vteřiny do exploze, která by nikoho z nás, jak tu takhle sedíme nenechala chladnými. Takže raději budeme dávat pozor. Jediný, kdo všudypřítomné nebezpečí nevnímá tak jak by měl je Michail. Celou dobu co jsme venku si něco píše do notýsku, který je jeho neoddělitelnou součástí. Má přehled v biologii a několika dalších vědních disciplínách.

" Stůj, stůj, zastav kruci!!!!" zařval Pavel. Dupnul jsem na brzdy. Se všemi to hodilo, protože jsem na ty brzdy dupnul opravdu silně a auto se zastavilo na několika metrech jako o zeď. Než stačily tlumiče sednout zpátky na své místo už byl venku se samopalem v ruce a volal, že máme jít za ním. Nechal jsem Vladimira a Lenu hlídat v autě, kdyby něco. Doběhl jsem s ostatními Pavla, který stál nad něčím, co jsem nebyl schopný rozpoznat.

Byla to mrtvola jednoho mutanta. Asi jednoho z těch, které jsme viděli tehdy na letišti. Byl vysušený jako treska. Kůže obepínala kostru a už na první pohled to nebyl člověk. Michail byl ve svém živlu. Tužka se v jeho bloku nezastavila dokud jsme ho neodtáhli. Chtěl tu mrtvolu sbalit a odvézt do pevnosti na prozkoumání. To jsme mu rezolutně zamítli. Ten den večer nás obšťastňoval různými teoriemi, jak se tam ta potvora dostala, proč umřela, na co a jaký asi mají akční rádius. Ta poslední věc mě zajímala. Docela nerad bych se s nimi setkal uvnitř bunkru. Sice mám v zásobníku padesát kulek, které provrtají pomalu cokoliv, nepsanou nevýhodou průbojného střeliva je ale minimum škod, které způsobí. Pokud nenarazí na opravdu silnou kost, tak projde skrz a zastaví se až v nejbližší stěně. Zanedbal jsem to, ale příště si vezmu více druhů střeliva. Michail dostal prostřední hlídku. Umlčelo ho to a za chvilku už spal. Já, aby se neřeklo, jsem si vzal tu druhou nejméně oblíbenou. Jenom aby se neřeklo.

Pátá odpolední, nebo spíše večerní nás zastihla na kraji Kostroma. Jako město vypadalo o něco zachovaleji, ale jenom na první pohled.Okraje města byly poničeny opravdu hodně, zato střed byl zachovalý. Při troše oprav a úsilí by se dalo znova zabydlet. Jak jsou na tom ale inženýrské sítě, to si netroufám odhadnout. Bylo na čase vytáhnout mapu města a začít hledat. Bunkr oblastního velitelství byl měl být podle popisu schovaný pod městskou knihovnou. Byla připojena i fotka toho domu. Nedělal jsem si ale iluze, že to najdeme jenom tak. Po dvou hodinách projíždění neprůjezdných ulic jsem to vzdal a našel dobrý orientační bod. Byla to kdysi věž katedrály nebo většího kostela. Tam jsme se rozešli. Než padla tma, hledali jsme každý na vlastní pěst. Nikdo nic nenašel.

Ráno po jídle se to opakovalo nanovo. Stejně jako další tři dny. Tu budovu nakonec našla Irina, a to jenom díky kusům soch, které měl ten barák v průčelí a jako nosné sloupy. V těch čtyřech dnech bezcílného bloumání po městě jsem měl dost času přemýšlet. Díval jsem se okolo sebe a opravoval svoje domněnky o obyvatelnosti zatím stojících domů. Většinou měly propadlé střechy i s několika, nebo všemi podlažími. Hromady sutin a trosky aut by daly zabrat i tanku. Vlad si krátil dlouhou chvíli prohledáváním trosek a Pavel mu sekundoval. Hledali oba, to se jim musí nechat, ale něco jiného. A našli toho docela dost. Pár zachovalých knih, několik lahví nejen vodky, starou loveckou kozlici vojenskou helmu, dokonce kompletní čínskou uniformu s šarží majora. Tak to bylo něco. Lena se probírala troskami aut a jiných strojů, které našla. Dokonce našla funkční terénní motorku. Když na ní přijela, málem jsme z ní udělali cedník. Sice do vysílačky říkala, že má překvapení, ale nic víc. Tak jsme motorku naložili do auta.

Pátý den ráno nás všechny Irina dovedla na to místo. Přiznám se, že bych to nepoznal. Čelní stěna chyběla, stropy se propadaly a přes hromady sutin z čelní stěny bylo vidět skrz celý dům. Každopádně to byla knihovna. Vědecká knihovna. Z knih tu ale moc použitelného nebylo. Procházeli jsme mezi haldami cihel a omítky. Vstup dolů měl být někde vzadu. Do odpoledne jsme nevěděli kde by mohl být. Tentokrát to byl Pavel, kdo ho našel, tedy propadl k němu. Přes schodiště do sklepa ležel celistvý kus cihlové zdi. Pavel není žádné peříčko a podle všeho poskakoval po okraji, který už tak pěkně nedržel. Dozvěděli jsme se hodně nadávek, než jsme ho vytáhli nahoru. Načež nám suše oznámil, že tam něco je a že mu tam zůstal kulomet. Ta druhá věc ho očividně trápila víc. Začali jsme tedy lámat stěnu na kousky. Šlo to pomalu. Trvalo nám další den, než jsme odklidili stěnu do té míry, že šlo projít dolů. Schodiště bylo zasypané, ale dalo se po něm sejít dolů. Nechali jsme to ale na další ráno, na den sedmý.

Pavel seděl na zídce a pucoval svůj kulomet. Bylo to jeho dítě a podle toho s ním taky zacházel. Díval jsem se na něho a pochyboval jsem o tom, že by on mohl mít někdy v budoucnu potomka. Dotáhl jsem poslední šroub na svítilně u škorpiona a pokusně jsem rozsvítil. Překvapila mě. Tolik světla jsem z ní ani nečekal. Zítra se bude hodit. Michail zatím kontroloval palubní baterky. Docela jsem litoval, že nemáme noktovizory. Teď by se hodily. Bylo pozdní odpoledne, spíše večer. Vlad vytáhl láhev nějaké domácí samohonky. Tvrdil, že je třeba si připít na to, že se dílo zdařilo. Nebyl jsem proti. Dneska jsem se docela unavil, takže jedna dvě skleničky před spaním nemůžou ublížit. Už včera jsem se Scarabem zajel až do knihovny samotné, tak možná nebudeme muset držet hlídky. Pálenka mě uzemnila, takže ani nevím, kdy a jak jsem usnul.

Den sedmý našeho pobytu v Kostromu, jinak desátý na cestě. Po snídani jsme vstali a vyšli. Stoupnul jsem si do čela průvodu a sestoupil jsem do tmavého tunelu, který vedl do sklepa knihovny. Baterka na škorpionu se prořezávala tmou a šest velkých svítilen jí zdatně sekundovalo. Byl to sklep knihovny a podle toho taky vypadal. Haldy rozpadlých knih, rozbitých regálu a zápach tlejícího papíru. Michail skřípal zuby. Tolik knih a žádnou z nich asi nezachrání. Kdo ví, jestli by vůbec byl schopný najít nějakou ve stavu, ve kterém by se dala číst. Procházeli jsme sklepem a hledali průchody a schodiště do nižších pater. To bylo zhruba uprostřed půdorysu budovy. Byl to nákladní výtah a schody šly okolo šachty. Bez elektřiny výtah nepojede, to je jisté. V bunkru knihy nebyly, jenom manuály a odborná obslužná literatura. Pokud by člověk chtěl něco vědecky založeného, měl by smůlu. Tak byl Michail odsouzen tiše trpět.

Schodiště bylo dlouhé, napočítal jsem devět pater. Na samém dně jsme našli výtah. Asi přerezlo lano. Ležel na dně šachty rozbitý na kusy. Po cestě stačil přerazit protizávaží a vyrazit dolní dveře. Tak ten už se nerozběhne. Hlavní dveře na velitelství byly, jak jinak, zavřené a asi zamčené. Odemknout nebyl problém. Lena s sebou měla vždycky svoji sadu paklíčů, planžet a jiných věciček, kterým zámky jen těžko odolávají. Svítili jsme jí a ona se snažila. Ale na zarezlé zámky prostě neměla. Vyřešil to dobře umístěný granát. Ikdyž jsem byl schovaný na schodišti za prvním rohem, jeden šrapnel se zaryl do zdi nepříjemně blízko mého hrudníku. Pod takovou silou zámky kapitulovaly a dveře byly otevřeny.

Ocitli jsme se v malé místností, asi vstupní kancelář nebo nějaký druh recepce. Vrstvy prachu nasvědčovaly tomu, že tu už dlouho nikdo nezabloudil. Byli jsme první. Za kanceláří následovala asi pět metrů dlouhá chodba a výtah se schodištěm po boku. Zasunul jsem se za stůl a prohraboval jsem se hromádkami polorozpadlých tiskopisů, visačkami pro návštěvy, kancelářskými potřebami a jinými věcmi, které potřebuje zdatná recepční k výkonu svých povinností. Byla tam i tuba prášků proti bolesti hlavy. Šumivých. Nakonec jsem to našel. Byl až na samotném dně, zalitý ve folii. Položil jsem orientační plán na stůl a posvítil si na něj. Celá budova měla tři patra plus strojovnu ve čtvrtém. Měly prozaické názvy: PODATELNA, ZPRACOVÁNÍ/EVIDENCE, ARCHIV a TECHNICKÉ PATRO.
" Tak to bude asi archiv co?" poklepal Pavel na nákres v místě třetího patra.
" Jo, ale nejdřív strojovna, teda pokud mi nechcete každý den dělat světlušky do doby, než to najdu a budeme moct odjet."
" Tak to bude asi na mně co?" vzdychla Lena. V autech by se vrtala celý den, ale pokud šlo o cokoliv jiného, tak nebyla dvakrát nadšená.
" Neboj, jenom pokud nepůjdou generátory nahodit. Pro vás ostatní, začněte se tady procházet, ale vysílačky neustále zapnuté, jasné?" Všichni kývli, teda až na Michaila, kterému ta klipsna na uchu prostě vadila. Zato Vlad s ní i spal.
Irina šla se mnou až dolů. Strojovna byla malá místnost ve které jsme nenašli klasický generátor, ale fúzní kaskádu. To mně překvapilo. Měl jsem pořád za to, že to není možné aby fúzní reaktory utáhly celou pevnost, ale v kaskádě by to možná šlo. Ale pro naši pevnost by ta kaskáda zabrala asi dvě a půl patra, jak mi Lena spočítala. Zapojil jsem okruh a spustil postupně všechny minireaktory. Šlapaly jako hodinky. Ty roky se na nich nepodepsaly ani v nejmenším, jenom jsem musel z jednoho z mnoha kanystrů doplnit provozní chladící kapalinu. Pak už stačilo jenom pustit proud do zbytku objektu. A bylo světlo. Ostatní se ozvali hned po té, co prvotní šok odezněl.
" Tak to by bylo," oddechl jsem si.
" A na to jsi mě tu potřeboval? Stejně bych ti s tím nepomohla. V tomhle se nevyznám," postěžovala si Lena
" Netušil jsem co tady najdu tak jako ty. Tak pojďte k ostatním."
Oznámil jsem všem, že se srazíme v archivu. Byli jsme tam poslední. Proč taky spěchat. Rozhodli jsme se, že mají jakési volno, jenom ať někdo zůstane u auta a dává pozor. To ocenili hlavně muži. Pavel s Vladem se určitě dají do prohledávání města a Michail zabředne nahoře do knih, které by se daly zachránit. Co budou dělat holky, tak to netuším. Seřídili jsme si čas a rozešli se.

Pro další dny jsem si zařídil bydliště dole v archivu. Ten co máme v pevnosti by se tady schoval opravdu do rohu. Takže jestli mi trvalo najití jedné složky týden tam, tak tady opravdu nevím. Zasedl jsem ke stolu, odmetl prach a rozhlédnul se kolem. Pod prachem jsem našel k desce stolu připevněnou mapu celého archivu a seznam všech položek, které jsou zde archivovány. Bylo toho hodně. Co všechno je potřeba ke spravování sítě bunkrů a pevností, to jsem doteď netušil. Zabředl jsem do části archivu, která byla nazvána jednoduše BUNKRY-síť, zásobování, stav, umístění, výzbroj, ostatní. Jak jednoduché. Zabíralo to třetinu celého archivu. Tak pěkně od začátku. Po týdnu se mi podařilo najít soupis funkčních bunkrů spadajících do této oblasti a ostatních zařízení, jako jsou laboratoře, letiště, sklady, rafinerie, výrobní linky a tak. Samotných bunkrů bylo dvanáct, z toho tři byly tak zvané pevnostní. Ostatní byly rozesety tak, aby měla pevnost poblíž tři z nich. Podle plánů, přes které jsem se zatím prokousal jich mělo být pět na každou pevnost, ale finance a omezené zdroje nedovolily pokračovat. Našel jsem tam i staré známé letiště a chemicko/biologickou laboratoř poblíž něho. Nechal jsem vše ostatní kromě bunkrů stranou. Až budeme hledat jiné věci než bunkry, vím kde hledat. Další dva týdny jsem prohledával celou sekci abych našel složky všech ostatních bunkrů. Ty jsme nakonec sbalil do krabice. Nechtělo se mi tu setrvávat déle, než je nutné. Celou tu dobu jsem spal mezi regály a nahoru jsem chodil jenom večer k jídlu, někdy ani to ne. Hlavně na konci hledání jsem si nabral jídlo na tři čtyři dny a celou tu dobu jsem nevylezl z doupěte ani na krok. Irina mi občas dělala společnost, ale moc jsem si jí nevšímal. Protrpěla to. Pavel s Vladem se posledních pár dní nudili, protože měli celé město překutané a nebylo kde hledat. Lena za tu dobu zprovoznila další dvě motorky. Ty už se ale do auta nevlezly, tak si umanula, že zpátky na jedné pojede. O druhou se přihlásil Michail. Po prvních několika projížďkách si umanul, že ji nikomu jinému nesvěří. No to se uvidí po prvním dnu jízdy. Michail navíc přidal několik knih o chemii, jednu o biologii a dva technické manuály, které se mu podařilo zachránit. Lena dovezla plno náhradních dílů ke svým novým hračkám a o Pavlově a Vladově hromadě nalezeného harampádí ani nemluvím. Dohromady to dělalo přes dvacet lahví různých lihovin, tři pistole, sedm krabiček různých nábojů, jednu stařičkou brokovnici, jednu automatickou, ostřelovačskou pušku od H&K, dva samopaly a dokonce celou krabici neprůstřelných vest. O nekompletním těžkém policejním brnění nemluvím. To jako by nebylo. Takže ikdyž pojedou dva na motorkách, stejně bude v autě nacpáno. Sice bylo odpoledne, ale nějak mně vzalo spaní. Vyrazili jsme tedy další den. Už je to měsíc, co jsme venku. Probudil jsem se za svítání. Cítil jsem se líp. Ono vylehávání ve špatně větraném archivu s ochrannou atmosférou jednomu na pohodě moc nepřidá. Když jsem odcházel, vypnul jsem kaskádu a zavřel. Schodiště samotné fungovalo jako vzduchový uzávěr. Vnější dveře už nešly zamknout, tak jsem je jenom přivřel a zajistil klínkem. Pro případ.

Seděl jsem připoutaný v sedadle a Pavel montoval kulomet na své místo. Vlad vyspával a Irina seděla vedle mě. Michail s Lenou už vyjeli. Bylo za nimi vidět závoj prachu, který za sebou nechávali. Zařadil jsem a vyjel. Naložený Scarab sice neztratil nic ze své ovladatelnosti, ale začal být poněkud těžkopádný a jel pomaleji. Cesta zpátky nám potrvá o den déle. No nic. Pokud nechci polovinu nákladu vyhodit, tak to rychleji nepůjde. Stejně jsem nechtěl spěchat. Jenom my v hlavě vyklíčil takový nápad, a to naložit motorkáře. Kromě vysílačky, rezervního energetického článku a zbraně nevezou nic. Pustina ubíhala pod koly a já si vychutnával ten pocit. Večer jsem přemýšlel nad prací, která mě čeká doma. Budu muset zpracovat plán obchůzky všech krytů a pevností. Bude to chtít i Ivana a jeho skupinu. Sami by jsme to objížděli opravdu hodně dlouho, a pokud alespoň v některém jsou lidi, budeme je muset dovést až k nám. Pokud se budou o sebe umět postarat, bude je stačit nasměrovat. Měl jsem ale divný pocit z těch pevností. Pokud je některá obsazená číňany, tak by vzniknul vážný problém. Ohlédnul jsem se na složky, které ležely ve své krabici v jednom z volných sedadel. Třeba tam budou odpovědi, které potřebujeme znát. Ke každému bunkru jsem ještě hledal zásobovací složku. Práce, práce a zase práce. Když jsme dohnali Lenu byl už večer. Po jídle se šlo spát. Vzal jsem si první hlídku a oznámil Leně a Michailovi co je zítra čeká. Trochu jsem to zveličil k Pavlově radosti. Prostě jim nabalím nějaké drobnosti do batohu, ať taky něco vezou. Hlídka byla šerá a nevlídná. Vysílačka potichu prskala a radar ani nepípnul. Díval jsem se jak se hromadí mraky. Dneska sluníčko nevysvitne, ale ani nezaprší. Jenom bude chladněji. Lena se soukala do bundy a s podezřením si prohlížela její batoh. Michail už byl nachystaný a čekal na ni. Sice si večer stěžoval na obitý zadek a ztuhlé nohy, ale dneska byl celý žhavý vyrazit. Tak jsme vyjeli. Tentokrát se drželi na dohled. Nic zajímavého se nestalo až do třetího dne. Vysílačka v autě zapípala a ozvalo se nějaký hlas. Překvapením jsem dupnul na brzdy. Byla to naše pevnostní vysílačka, tak jsem se jí ozval.
" Tady první průzkumný oddíl, jak mě slyšíte?"
" ..prsk…skříp.. nerozumím, opakujte… nesrozumitelné.."
Zvýšil jsem výkon naší vysílačky a zkusil to znova.
" Opakuji, tady první průzkumný oddíl, jak mě slyšíte."
" Tady pevnost Gorkij, jaký průzkumný oddíl?"
" No váš přece, tady Karl, je tam někdo z rady?"
" Moment, předám."
To je domluva. Asi navrhnu používání volacích znaků pro jednotky pracující mimo pevnost, aby se vědělo kdo patří k nám a kdo ne. V reproduktoru se ozvala Suong, třetí čínská radní. Suong jsem moc neznal. Přišla do rady až když jsem byl mimo, ale na první pohled vypadala inteligentně.
" Karle, tady Suong, kde jste teď?"
" Zhruba sto dvacet kilometrů od pevnosti. Až sem je vás slyšet. Slušné pokrytí."
" Kdy plánujete příjezd?" Pořád tak praktická ta naše Suong.
" Počítám, že tak zítra k večeru, možná o něco dříve. Bude rada teď někdy zasedat?"
" Podle plánu asi za tři dny."
" To bude stačit. Rád jsem vás všechny slyšel, Zatím končím."
Zase jsem se rozjel. Nebýt stáhnutého výkonu naší vysílačky, možná by jsme je slyšeli už dřív. Počítám, že pevnostní vysílač taky neběží na plný výkon. V rámci úsporných opatření a bezpečnosti.

Jak jsem řekl, tak jsme dojeli. Zajel jsem se Scarabem co nejblíže k dílnám a vyložili jsme nalezené zbraně, motorku a náhradní díly. Knížky a jiné tiskoviny jsme zařadili do knihovny a tak dál. Svoji krabici jsem si odnesl do mapovací místnosti. Zbytek dne jsem spisoval hlášení a několik návrhů. Pak jsem usnul a spal až do poledne dalšího dne. Zdálo se mi o mutantech. Divný sen.
Seděl jsem na pohodlném velitelském křesle a sepisoval jsem hlášení. Naděžda listovala v jedné z Michailem nalezených knih a žasla. Občas po mně hodila očkem, jestli jsem ještě tady. Zrovna jsem pročítal Ivanovy hlášení, když zazvonil telefon. Naďa po něm sáhla a chvilku rozmlouvala. Pak se zvedla a odspěchala pryč. Tázavě jsem se podíval na oba spojaře, ale ti jenom pokrčili rameny. Tak jsem se vrátil ke čtení. Asi to nebylo nic důležitého. Naďa se vrátila asi o deset minut později a zase zabředla do tajů vědeckých pojednání o chemii. O půl hodiny později dorazil Leonov.

" Zdravím, mám tě pustit?" začal jsem uvolňovat své místo.
" Díky Karle, není třeba. Ještě počkáme na ostatní," usmál se Leonov a posadil se mi po pravici. O pár minut později dorazil Fjodor s Nikolajem. Pozdravili jsme se a Leonov začal.
" Takže, vy ostatní jste to ještě nečetli, tak vás obeznámím. Karlova skupina našla oblastní velitelství a dovezli dostatek materiálů na to, aby mohli objet všechny bunkry v oblasti a hledat lidi. Karl nám teď k tomu asi něco řekne."
" Jenom něco málo co už vím jistě. Míst i s naší pevností je dohromady dvanáct. Až dám dohromady mapy, tak budu mít přesnou polohu každého bunkru. Z těch dvanácti jsou tři pevnosti, ale mám pocit, že s jednou si starosti dělat nemusíme. Ale musím to ještě potvrdit podle materiálů, které jsme dovezli. Každopádně bude nejlepší pověřit tím i Ivanovu skupinu. Když chceme zesílit, tak ať to jde rychleji. Co všechno ale najdeme v ostatních bunkrech a pevnostech, to nevím. Mám složku každého toho místa i se zásobovacími soupiskami. Každopádně teď budu potřebovat nějaký čas na to, abych to dal do použitelného stavu."
" To je dobře. Čím víc nás tu bude, tím máme větší šance. To je jasné. Kdy to teda můžeme rozjet?" rozzářil se Nikolaj.
" Až budu mít všechno na mapě. Leonove, bylo by dobré dát Ivanovi k dispozici Scaraba ať si zvyknou. Taky bych zavedl volací znaky pro jednotky, které jsou mimo pevnost, ať v tom není zmatek jako v mém případě."
" S tím něco uděláme hned zítra. Naďo, zavolej Ivana a pak mi vytoč mi dílny." Leonov se ujal iniciativy a Fjodor začal sypat z rukávu množství volacích znaků, které by se mohly použít. Jednoduchost ale převládla, takže než došel Ivan, byla jeho jednotka opatřena nálepkou SCARAB 2. Jedničku jsem dostal já. Protože Ivanova skupina fungovala jako hlídka v blízké oblasti, tak sestavili novou skupinu o pěti lidech, která bude hlídkovat v okolí pevnosti. Trochu jsem se jim do toho vmíchal, takže nakonec na hlídku budou chodit členové naší gardy a skupiny se budou střídat. Pokud si vytvoří mezi sebou stabilní skupiny, bude to jen a jen lepší. Ivan přišel a za chvilku odešel s úsměvem. Řekl jsem si, že s ním musím dát řeč než se to všechno rozběhne. Pak jsme se rozešli. Zavrtal jsem se v mapovací místnosti a seděl jsem tam dalších šest dní.

Samotné mapování je jednoduchá záležitost. Mapovací systém je sám o sobě jednoduchý. Vyvolal jsem si mapu. Na naší mapě jsme měli označené souřadnice naší pevnosti. Pak stačilo zadávat souřadnice ostatních míst a zanášet je do mapy jako body a dát jim jména. Ta těžší práce byla na začátku. Ke každému bunkru jsem si napsal co tam podle zásobování navezli. Zaměřil jsem se hlavně na možný počet obyvatel, na zbraně, střelivo a jinou vojenskou techniku. Pak taky na zvláštnosti stavby. Jeden bunkr měl vlastní laboratoř, druhý měl zbrojařskou dílnu. Pevnosti měly všechny klíčové dílny. Když jsem to měl všechno pohromadě, začal jsem zanášet do mapy jednotlivé body a ke každému jsem dopsal podle mě klíčové informace. Tohle všechno jsem pak uložil jako virtuální mapu oblasti, poslal jsem Leonovovi zprávu, že jsem hotový a pozítří to můžeme probrat se štábem a šel jsem se z toho vyspat.

Deska stolu ve štábní místnosti se uměla, když bylo třeba, proměnit ve velkoplošný projektor. Teď na něm zářila mapa našeho sektoru s vyznačenými bunkry a pevnostmi. Stál jsem tam a vedl monolog o umístění bunkrů a jejich možném vybavení a možném nebezpečí z toho vyplývajícím. Jako nebezpečné jsem označil hlavně pevnosti. Nevíme kdo v nich vládne, nevíme jestli bude nakloněn ke spolupráci a nevíme jistě, kolik má bojeschopných obyvatel v případě ozbrojeného střetu. Bylo toho hodně, co jsem nevěděl a ani zásobovací složky mi nepomohly. Byly tam vlastně jenom časové plány pro dodávky jednotlivých zásob. Takže nic není jisté. Ivan se díval a přemýšlel. Když se většina rady rozešla, rozplánovali jsme si cesty. Místa na severovýchodě jsem si označil jako nebezpečnou zónu kvůli mutantům. Jako předpoklad to bylo odpovídající. Tím směrem byli všichni mutanti, které jsme viděli. Aby bylo všechno spravedlivé, volil jsem mezi dlouhou a nebezpečnou cestou. To nešlo bez porady s ostatníma. Tvářili se na to všelijak. Nechtěl jsem na ně tlačit. Dvě možnosti zněly: buďto šest míst v relativním bezpečí nebo pět za rudou linkou. Nakonec jsme se společně rozhodli pro tu "horší" cestu. My jsme ty potvory alespoň viděli. Začal jsem počítat kilometry. Bude to dlouhá cesta. Pomalu devět a půl stovky kilometrů. Nejméně měsíc. Možná dva. Nejhorší bude když spadneme po cestě do nějakého průšvihu nebo nám začnou docházet zásoby. Sednul jsem si s Lenou a začali jsme počítat.Deset dní na cestu samotnou. Počítal jsem raději dva týdny. Pět dní maximálně na průzkum každého místa, to je dvacet pět dní. Celkem třicet devět dní. Plus cesta zpátky. Se zásobením po cestě jsem moc nepočítal. Naložili jsme zásoby na dva měsíce. Na rezervu moc místa nezbylo. Když jsem se o dva dny později díval na Scaraba, vypadal opravdu naložený. Jídlo, voda, palivové články, zní to jako kdybysme měli v autě atomový reaktor, ale nějak jsem si nezvykl říkat tomu baterie, náboje, rezervní vybavení. Hrůza. Nacpali jsme všechny kontejnery v autě a museli jsme si přinést dva přídavné kontejnery. Navíc pojedeme jenom v pěti. Michail skotačil na motorce a polámal se. Doktor na něm zapracoval, takže až se vrátíme bude pomalu schopný vyrazit. Lena nadávala a chtěla ho dorazit. To jsme ji rozmluvili, ale jenom tak, tak. Poslední den strávila v dílně a dávala dohromady to co způsobil. Vrčela ještě ráno, když se cpala do auta. Vlad s Pavlem se dívali všelijak. Irina se usmívala.Nálada nebyla nic moc, ale to se zlepší. Směr Sergač. První zastávka na cestě. Město vypadalo podobně jako Gorkij. Ruiny domů, občas stojící stěna, v dohledu nic, co by mohlo být bunkrem. Podle souřadnic jsme našli starou rozpadající se tovární halu. Podle nádrží to vypadalo jako výroba nějaké techniky, ale nikdo by si na to nevsadil. Po dvou hodinách hledání jsme našli vstup do podzemí. Vstupní dveře bunkru byly vylomené a první, co nás udeřilo do nosu byl zápach hnijícího masa. Hned mi bylo jasné, že tam uvnitř asi moc živého nenajdeme. Stejně jsem se ale rozhodl tam dojít a zjistit co by se tam dalo najít. Pavel se rozhodl jít taky. Lena ohrnovala nos a Irina by i chtěla, ale z toho zápachu se jí dělalo nevolno. Vlad zůstal. Nikoho jsme kolem sice nezahlédli, ale jeden nikdy neví.

Obracel se mi žaludek nejen z toho zápachu. Už od dveří to vypadalo, že je někdo přepadl a postřílel. Neměli se čím bránit. Tak to vypadalo. Sestupovali jsme níž a níž po schodišti. Výtah tu byl, ale podle všeho nešla elektřina. Baterka se prořezávala tmou. Nejvíce těl bylo na prvních čtyřech podlažích schodiště, ale nebylo možné rozeznat o koho jde. Patnáct pater pod povrchem začínal vlastní bunkr. Tenhle měl pět pater, z čehož první tři byly ubikace a jídelny. Kromě několika málo mrtvol jsme tam nic nenašli. Čtvrté patro bylo překvapení. Když jsme otevřeli dveře ze schodiště, někdo zařval, kupodivu rusky.
" Stůjte nebo vás odděláme."
" Klid lidi, jsme rusové jako vy!" snažil jsem se zachránit situaci. Zalitoval jsem, že na sobě nemám neprůstřelnou vestu.
" Cože?"
" Říkám že nejsme číňani."
" To by moh říct každej."
" Hele, když nevěříš, tak si posviť," To jsem asi neměl říkat, protože se mi kužel světla zabodl do obličeje.
" Hrom mě zab, nekecals. Pojďte sem ať na vás líp vidím." Přestali mi svítit do očí a jí si pro změnu posvítil na ně. Byli tam tři a měli v rukách samopaly. Mluvčí, ten s baterkou, byl starší pořízek, na první pohled chlap od rány. Jmenoval se Jevgenij. Přelezli jsme přes barikádu ze stolů, skříní, prostě ze všeho co bylo po ruce. Zavedl nás do místnosti, která asi dříve sloužila jako kancelář skladníka. Teď v ní žilo deset lidí. Každý měl samopal a díval se na nás podezřívavě. Svoje zbraně jsme nechali u dveří, aby se někdo nedopustil omylu. Pavel byl nervózní.
" Tak co vás sem přivádí pánové," začal Jevgenij hned jak se usadil naproti nám k jedinému stolu, který ještě sloužil svému účelu.
" Řeknu ti to na rovinu. Jsme z pevnosti v Gorkem. Když jsme se zbavili žlutejch, tak jsme vyrazili ven. Na jedné cestě jsme narazili na mutanty, kteří jsou velké nebezpečí a tak prohledáváme bunkry v oblasti a shromažďujeme lidi. Je nás málo aby jsme se jim postavili sami."
" No chlapče, tak to ti asi moc nepomůžeme. Nás deset to asi nevytrhne."
" Stejně by bylo dobré pro nás všechny, kdybychom se dali dohromady. Víc hlav víc ví a víc rukou se hodí kdykoliv, nejen v boji. Co ty na to?"

Začali jsme se bavit o praktických věcech a dostali se až k jeho příběhu o tom, co se tu dělo. Jevgenij byl třetí generace lidí narozených v bunkru. Dohromady jich tu moc nebylo, něco málo přes dvě stovky lidí.Když radiace klesla, začali posílat nahoru hlídky. Nejdřív se vracely v pořádku, po nějaké době se vracet přestaly. Nakonec došlo k přepadení. Byli to žluťáci. Než Obyvatelé stačili vypnout výtah a ozbrojit se, zbyla jich necelá padesátka. Opevnili se tady dole a čekali až se nájezdníci vysílí a odtáhnou. Mrtvol bylo všude plno a začaly se šířit nemoci. Odněkud se vzaly krysy. Nakonec posledních se posledních dvacet sebralo síly a začali odklízet těla do horních pater a ven. Posledních deset teď hájilo pevnost. Ostatní buď podlehli nemoci po krysím kousnutí nebo se nevrátili z hlídky. Ještě teď tu byli dva nemocní. Nabídnul jsem pomoc a sáhnul jsem na vysílačku. Irině a Leně se nechtělo. Chtěl jsem je tu obě dvě. Irinu, aby se koukla na nemocné a Lenu aby se mnou okoukla generátory. Jevgenij se přiznal, že už přes dva roky svítí jenom baterkama. Nikdo tady o technice moc nevěděl, tak se ani nepokoušeli svůj reaktor nahodit. Poslal jsem Pavla nahoru aby holky popohnal a čekal jsem. Krátili jsme si dlouhou chvíli vyprávěním. Teda, mluvil jsem hlavně já o venku a o pevnosti.

Irina byla pobledlá a krčila nos. Za chvilku to nebude vnímat. Lena se rozhlížela. Moc se jí tu nelíbilo. Zatímco se Irina začala věnovat nemocným, doprovodil nás Jevgenij o patro níž. Jejich reaktor byl repasovaný kus z jaderné ponorky. Stačil akorát. Byl mimo provoz. Při pohledu do komory nabylo nic jasného. Zkontroloval jsem dekontaminační sprchu. Byla v provozu a natlakovaná. Navlékl jsem se do ochranného obleku a prošel tlakovou komorou k samotnému reaktoru. Po prohlídce a konzultaci s Lenou jsem musel manuálně doplnit palivové tyče. Za hodinu a prvních testech jsem zasunul palivové tyče abych nastartoval reakci. Musel jsem to udělat manuálně, protože bez energie dálkové ovládání nefunguje. Reaktor naskočil a kontrolky na ovládacím pultu ožily. Světla na chodbách zablikaly. Jevgenij se usmíval. Klimatizace se rozjela a začala měnit zatuchlý vzduch. Prošel jsem sprchou a vysoukal se z obleku. O patro výše jsme sklidili potlesk a já děkoval Leonovovi, že mi dal několik základních lekcí v obsluze a fungování reaktoru. Zavolal jsem Pavla a Vláda dolů na jídlo. Byli jsme pohoštěni zásobami bunkru, kterých bylo dost. Jevgenij děkoval za lékařskou pomoc. Ve skladě měli léčiv dost, ale nikoho, kdo by se v nich vyznal. Vlastně měli dost smůlu při prvním přepadu. Jejich doktor to dostal hned na začátku a nebyl nikdo, kdo by ho zastoupil. Smůla jako hrom. Ventilace se snažila.

Bylo ráno a já instruoval na podrobné mapě kam mají jít a co si vzít s sebou. Budou potřebovat zásoby na dva až tři týdnu, samozřejmě plus zbraně a dobrou vysílačku. Vybrali jsme jednu silnější, aby měli výkon. Dal jsem jim volací znak a nastavil jim frekvence. Irina kontrolovala pacienty a říkala jim co a jak. Podle ní by se z toho měli během pár dní dostat. Každému dala sadu autoinjektorů s multispetkrálním léčebným komplexem. Doplnili jsme zásoby a chystali jsme se vyjet. Jevgenij to zvládne. Na rozloučenou jsme se poplácali po zádech. Ta lehčí část cesty je za námi. Rozbalil jsme mapu a díval jsem se na další cíl cesty. Dvě stovky kilometrů, z toho třetina v nebezpečné zóně. Joškar-Ola. Další bunkr. S doplněnými zásobami jsme vyrazili vpřed. Doufal jsem, že zdejší osazenstvo dorazí do pevnosti v pořádku.

Na sklonku druhého dne jsme dojeli do Zelenodolska. Původně to bylo velké město. Leželo na břehu Kujbyševské vodní nádrže. Teď by se v těch místech dalo přejít poměrně suchou nohou. Samotné město bylo opuštěné a vydrancované. Některé domy spadly vlastní vahou, některé stářím, ale dost jich stálo. Bylo to město duchů. Po ulicích se proháněl vítr, který rozfoukával prach a písek. Moc se mi nechtělo zůstat tady déle, ale nebylo od věci projít město a prohrabat se vším, co by se mohlo hodit. Vlad s Pavlem to ocenili náležitě, protože se na cestě nudili. Usídlili jsme se v jednom panelovém věžáku, který čněl hodně vysoko. Podařilo se nám najít několik otevřených bytů, které šly zamknout. Kupodivu, zámky a dveře fungovaly i po tak dlouhé době jako hodinky. Tam se skládala veškerá použitelná kořist. Dohodli jsme se, že tu zůstaneme tři dny. Většinu té doby jsem trávil na střeše toho domu s dalekohledem v ruce. Bavili jsme se přes vysílačky. Né že by jsme museli, ale abych měl jistotu, že nikomu nic není. Ostatní za ty tři dny nashromáždili pěknou hromádku všelijaké veteše. Zajímavé bylo, že nenašli žádnou zbraň, ani vystřelené nábojnice. Zato byly objeveny čtyři lahve nějaké na vsi pálené samohonky. Na pomalu nečitelné etiketce byla číslice 98. Zajímalo mě, jestli to bylo devatenáct set nebo dva tisíce. Nechali jsme si ji na cestu. Pokud narazíme nahoře v Kirově na přátele, přijde pár doušků vodky vhod.

Ráno čtvrtého dne jsme šli spát. Sice jsem za tu dobu nic vážného nezpozoroval, ale raději budeme cestovat v noci. Nejen kvůli mutantům. Tiše jsem totiž doufal, že jsou aktivní jenom ve dne. Navíc jsem s Jevgenijovým svolením vzal šestero noktovizorů. Po zkušenosti v Sergači jsem dospěl k názoru, že tak moc místa nezaberou a službu prokážou lepší, než by se mohlo zdát.

Vyjeli jsme čtyři hodiny před setměním. Jel jsem opatrně. Navedl jsem se na most a bez problémů jsem se dostal na druhou stranu vyschlé nádrže. K Joškar-Ole vedla znatelná, kdysi asi asfaltová silnice. Původní povrch byl ještě z části rozeznatelný pod vrstvou prachu a hlíny. Jel jsem opatrně. Jízda nocí se Scarabem má svoje kouzlo. Čelní sklo je uzpůsobeno pro noční vidění, jenom musí být prostor vpředu nasvícen UV světlem. To je defakto funkce noktovizoru. Osobní noktovizor ale pracuje na principu násobiče světla a jiných fíglech. Výsledek ale je takový, že člověk vidí i v naprosté tmě bez jakéhokoliv vnějšího zdroje světla. Každopádně, noční jízda má svoje kouzlo. Noční krajina vypadala zajímavě. Přes čelní sklo vypadala přízračně, nazelenale, a její obrysy hodně zkreslovaly. Občas mi dalo hodně práce udržet se ve směru. Většina osazenstva pospávala. Sem tak jsem zahlédl pahýly stromů a nějaké keře. Z dálky ale vypadalo všechno mrtvě.

Obloha šedla a svítání se blížilo. Stáli jsme na mírném kopečku nad městem, tedy jeho ostatky a dívali jsme se dolů. Bunkr samotný jsme našli snadno. Svítily u něho světla a stály tam hlídky. Dohodli jsme se, že schováme scaraba pod kopec a budeme to chvíli pozorovat. Lena seděla u auta a obalovala si pušku starou pytlovinou, kterou si našla v Zelenodolsku. Podle fotek, které viděla v příručkách pro ostřelovače, je to prý kvůli maskování. Každý odlesk od naleštěného povrchu jí může prozradit, stejně jako odlesk od puškohledu. Tak jsme někdy dopoledne dospěli k tomu, že tenhle bunkr pro spolupráci nezískáme. Po okraji města přecházela patrola. Při zběžném pohledu bylo jasně vidět čínské uniformy. Při bližším pohledu jsme rozpoznali čínské vojáky. Při prvním pohledu mě totiž napadlo, že by mohly být čínské uniformy použity jako maskování. V tomhle případě nebyly. Po krátkém rozhovoru a dobré večeři jsme s nocí vyrazili dál. Do mapy jsem si poznamenal možné nepřátelské vojáky. Od té chvíle jsme jeli jenom za tmy a opatrněji. Atmosféra se stala napjatou. Ani jsem se nedivil. I moje oči hodně často zabloudily ke škorpionu.

Samotná noční cesta do Veltugy nám trvala čtyři dny. Cestovat jenom v noci nejde rychle. Navíc jsme narazili na čínskou patrolu. Bylo to okolo poledne. Hlídala Irina a probudila nás zběsilým pípáním vysílačkou. Leknutím jsem vypadl z auta se škorpionem v ruce. Bylo jich deset. Ležel jsem vedle Leny a díval se triedrem. Měli standardní uniformy, jaké jsme znali z bunkru. Šli tak nějak sebejistě, samopaly na zádech.
" Tak co s nima?" zeptal jsem se ostatních.
" Neměli by jsme na sebe upozornit," pronesla Irina stěžejní větu.
" No, ale co když nám někdy padnou do zad? Oni nás nenechají jenom tak," zapojil se do debaty Pavel a bylo vidět, že s ním Lena a Vlad souhlasí. Nebylo to vlastně moc velké dilema.
" No já souhlasím. Když se jich zbavíme, budeme mít jistotu, že nás neuvidí." A bylo to. Lena pookřála a odjistila si pušku. Sáhnul jsem si do pouzdra na opasku. Pro všechny případy u sebe nosím tlumič ke škorpionu. Jeden nikdy neví, kdy se taková věc hodí. Vlad rezignovaně odložil samopal a vytáhl ztlumeného Makarova. Irina se netvářila šťastně, tak jsem ji poslal k autu. Jednou mi řekla, že lidi zabíjet nebude. Neměl jsem jí to za zlé, stejně jako ostatní. Pavel už v měl pistole v pohotovosti. Když nemohl střílet kulometem, tak ať si to aspoň užije. Nechali jsme Lenu na místě a vydali jsme se vstříc hlídce, která šla příhodně okolo skupiny rozbořených paneláků. Viditelně tudy chodili pravidelně. Nečekali naprosto nic. Čekali jsme na Lenu. Řekl jsem jí, kdy má začít střílet, takže když padnul první číňan s dírou v hlavě k zemi nebylo už co řešit. Vybral jsem si dobrý úkryt, takže ve chvíli, kdy první mrtvý překročil onu hranici, měli nás v zádech. Odolal jsem pustit do nich celou dávku. Všechno se odehrálo rychle. Ani nestačili sáhnout po zbraních. Pavel přebíjel zásobníky a já se koukal po mrtvolách. Nic užitečného neměli, tedy až na několik málo přídělů a celkem dvě a půl lahve vody. Zbraně a náboje nemělo cenu brát. Zbývalo jen uklidit důkazy. Ono schovat deset těl v na kusy rozbitém sídlišti tak, aby je nebylo vidět, ale aby se k nim dostali mrchožrouti, to dá práci.

Irina se u večeře netvářila dvakrát přívětivě. Umínil jsem si, že si s ní promluvím, než půjdeme spát. Ostatní se ale tvářili nadšeně. Lena se usmívala a Pavel pořád dokola opakoval jak si poradil s těmi svými. Po půlhodině mi začal lézt na nervy, a ostatním asi taky, protože ho nakonec umlčeli. Zatvářil se uraženě a mlčel zbytek noční jízdy.

Veltuga byla rozbitá na padrť. Někdo si asi dal záležet aby žádná zeď nebyla vyšší než metr. Strávili jsme tam týden, ale nenašli jsme ani známky po bunkru. Byl to depresivní kus téměř rovné země. Po třech dnech jsem se rozhodl projít si větší okruh okolo města samotného. Irina se přidala sama. K mému plánovanému rozhovoru zatím nedošlo. Nějak se mi nechtělo anebo nebyl čas. Vzali jsme si vodu a jídlo na tři dny.
" Hele Iri, co tě tehdy tak vzalo?" nadhodil jsem při večeři. Dívala se na mně přes okraj plechovky a měřila si mně.
" Ty víš co."
" Vždyť víš sama, že je to pořád stejné. Oni by nás nenechali."
" Ale nevěděli o nás. Tak proč?"
" Všimla sis kudy šli? Šli po cestě, kterou jsme velký kus jeli. Takže by viděli naše stopy viď?"
" Asi jo, ale pořád to nechápu."
" Co bych udělal já na jejich místě. Ohlásil to. Takže by zhustili hlídky. Chci tudy jet zpátky a vyzvednout věci které jsme zamknuli v Zelenodolsku. Pokud by zjistili, že tam někdo jel, tak by se nám vracelo hodně ztěžka."
" Stejně si ale všimnou, že jim chybí hlídka."
" Když jsme je obrali, měli jídlo ještě na deset dní. Budou si myslet, že se opozdili a pak už je nenajdou."
" Stejně se mi to ale nezdá být správné. Už tak přežilo málo lidí."
" To vím. Vím to až moc dobře Iruško moje."
" Měla jsem o tebe strach," skočila mi s pláčem okolo krku. Objal jsem ji a nechal vyplakat. V opačném případě bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Lena se mě tuhle ptala, jestli je moudré brát ji s sebou, když jsem se nechtěně prozradil. Nedošli jsme k ničemu. Ona by asi nechtěla trnout strachy jestli se vrátím nebo ne. Netušil jsem ale, že naše společná procházka vezme za své hned další den.

Stál jsem na jednom kopečku a rozhlížel jsem se. Byli jsme na jižní straně města, tři kilometry od bývalé řeky. Sledoval jsem s maximálním zvětšením trasu řeky až k jejímu ohybu. Díval jsem se takhle každý den. V dálce, na jihozápadě jsem uviděl několik malých postaviček běžících od nás. Hrklo ve mně. Měřič vzdálenosti byl na maximu, na patnácti kilometrech. Klepl jsem po vysílačce. Ozval se Vlad. Irina stála za mnou a dívala se taky. Suše jsem do vysílačky ohlásil pozorování mutantů zhruba sedmnáct kilometrů jihozápadně od nás. Než se stačila strhnout bouře otázek, přerušil jsem spojení. Irina stála jako solný sloup. Vzal jsem jí dalekohled a odvedl ji k tábořišti. V klidu jsem sbalil všechno vybavení a vyrazil k ostatním. Irina to naštěstí rozdýchala, ale šok to pro ni byl. Ale na tom letišti jsme je měli blíž. Po zbytek doby, kterou jsme ve Veltuze strávili stála Lena na stráži. Podle očekávání jsme nic nenašli. Mapa města s vyznačeným umístěním bunkru mi byla k ničemu. Ráno jsme vyjeli na nejdelší úsek cesty, směr Kirov, nějakých dvě sta a třicet kilometrů po holé pustině s čínskými a mutanty v zádech. Útěchou mi bylo, že o nás asi ani jedna skupina nic netuší. Teda možná.

Udělali jsme si malou zajížďku do městečka Leninskoje. Bylo na půl cesty. Celou tu dobu jsem udržoval nejvyšší možnou rychlost a zastavoval jsem opravdu jenom v nejnutnějších případech. Jelo se dobře. Až na mírné kopce to byla většinou rovina. Radar byl čistý jako slovo boží a vysílačka šuměla. Každopádně jsme si potřebovali odpočinout všichni. Po třech dnech jízdy jsme si potřebovali odpočinout naprosto všichni. Demokraticky jsem rozhodl, že za tři dny pojedeme dál, ale jeden člověk musí držet hlídku. Nijak jsem neprotestoval, když to nechali na mně.

Leninskoje vypadalo jako po bombardování. Na rozdíl od předchozí zastávky se tady dalo s určitou nadsázkou říct, že jde o město. Panelová zástavba se držela, vlastně, jiné domy tu ani nebyly. Pavel s Vladem vyrazili ještě ten den na průzkum. Lena se natáhla a usnula. Já jsem se vyhoupl na střechu Scaraba s dalekohledem v ruce jsem "hlídkoval". Když mě Lena vystřídala, dal jsem si oběd a šel jsem spát. Ani mi moc nevadilo ležet na zemi. Probudil jsem se až na druhý den ráno. Irina postávala s dalekohledem u auta a rozhlížela se. Vlad s Pavlem byli pryč i další dva dny. Pravidelně se hlásili, takže jsem neměl důvod být na ně naštvaný. Začal jsem si všímat, že se z nás pomalu stává slušná jednotka. V té době se mi za pomoci Leny podařilo vyměnit prázdné palivové články. Příště už to zvládnu sám. Teda doufám. Třetí den odpoledne dorazila silná dvojka. Nesli bednu plnou různých drobností, které vykutali někde v okolí. Oba svorně prohlašovali, že už tu někdo byl. Narazili prý na stopy v bytech a vyražené dveře, ustřelené zámky, nábojnice a minimum užitečných věcí jako lékárny a tak podobně. Moc jsem se tím nevzrušoval. Mohlo to být už nějakou dobu, co tu někdo byl. Možná to tu přebrali lidi z Kirova, možná číňani. Zkrátka bylo mnoho možností. Pokud nenarazili na žádného živého člověka, nic se nedělo.

Vyrazili jsme zrána a jeli jsme přes noc. Nějak mi připadalo dobré jet raději za tmy. Moc dopředu se nedalo plánovat, tak jsem si řekl, že budu improvizovat. Nikdo z nás nevěděl, co se bude dít až dojedeme na místo. Co by se asi stalo kdybychom tam přijeli a zabušili na vrata se slovy "Pusťte bratry dovnitř." Zavánělo by to kulkou, a ne jednou. Tak jsem přednesl návrh. Dojedeme na den pochodu od pevnosti. Necháme auto s hlídkou schované. Já a Lena se odebereme vpřed a budeme pozorovat dění. Pak se uvidí.

No takhle řečeno to vypadalo jednoduše, ale schovejte Scaraba na rovině asi patnáct kilometrů od pevnosti. V okolí Kirova to vypadalo jako na bojišti. Hodně trosek, většinou těžká technika. Dokonce, teda podle mě to byla stíhačka, i letadla. Tady bylo asi hodně horko. Samotné bojiště nám nahrálo do karet. Auto jsme schovali do hlubšího okopu pro tank. Okolo leželo několik trosek, které poskytovaly slušné krytí. Alespoň k něčemu je to dobré.

Pevnost nebylo těžké najít. Stačilo se držet čím dál tím víc hustějšího hřbitova. Usadil jsem se s Lenou na troskách několika tanků. Ve vzdálenosti asi tří kilometrů okolo pevnosti bylo tak říkajíc čisto. Asi si někdo dal hodně práce, aby odklidil všechno, co by mu mohlo zavazet, a co by poskytlo nepříteli kryt. Po týdnu pokukování jsme věděli kdy chodí hlídky, kdy se střídají stráže v pevnosti a hlavně o koho jde. Každé ráno zavlála na stožáru stará ruská vlajka, ještě z dob po pádu komunismu. Došlo k lámání chleba. Zavolal jsem Irině, ať přijedou k nám.

Bylo poledne. Seděli jsme ve stínu transportéru, kterému velmi velká exploze zrušila celý podvozek. Moc jsme toho nenamluvili. Bylo jasné, že tady můžeme narazit na cokoliv. Pevnosti vládli rusové, to bylo nad slunce jasné. Ale jak se zachovají, to nemohl uhodnout nikdo. S číňany to bylo jednoduché. Prostě by nás postříleli. Shodli jsme se na tom, co se bude dít. Jednoduše popojedeme na otevřené prostranství, rozbijeme provizorní tábor, zapálíme oheň a budeme čekat. Je to asi nejlepší způsob, jak na sebe upozornit a neohrozit naše životy. Prostě jim řekneme: "tak tady jsme a vy se koukejte ozvat" a počkáme co oni na to.

Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Když jsme seděli okolo ohně a upíjeli z načnuté lahve pálenky, docela jsem si i odpočinul. Celé odpoledne jsme totiž běhali po blízkém okolí a hledali dřevo. To se řekne docela jednoduše, ale hůř se to provádí, hlavně na bojišti kde je tak vysoká koncentrace kovu. Dřevo tu ale bylo taky. Podařilo se nám rozebrat pozůstatky výdřevy z nějakého dávného zákopu, zbytky nábytků v troskách domů a tak porůznu. Takže oheň plápolal a my jsme zapíjeli provedenou práci. Když se většina osazenstva odebrala do říše snů, zůstal jsem asi jediný dostatečně střízlivý, abych mohl napodobovat hlídku. Sedl jsem si do auta, zapnul jsem vysílačku, radar a noční vidění. Prohledával jsem všechny kanály a zkoušel jsem zachytit nějaké vysílání. Tak mi utekla celá noc. Ráno jsem si vzal dvě stimulační tablety abych neusnul, protože věci se daly do pohybu.

Bylo asi půl jedenácté v noci. Alkoholická ospalost mě pomalu opouštěla a začínal jsem se soustředit na dění okolo, tak mi neušlo, že na jednom kanále slyším něco jako vysílání. Bylo to ale hodně rušené. Když jsem se pokusil zaměřit zdroj vysílání, na displeji mi blikalo šest bodů, které se blížily. Zastavili se asi čtyři sta metrů od nás a zůstali tam v pravidelném půlkruhu. Došlo mi, že to bude asi průzkumné družstvo, které poslali, aby si nás oťuklo. Nechtěl jsem riskovat to, že vylezu ven a budu si na ně svítit, tak jsem zvýšil výkon na palubní vysílačce a poslal jim pozdrav. Na jejich frekvenci okamžitě zavládla napjatá atmosféra a tiché švitoření vystřídalo hrobové ticho.
" Tady je Kulikov, velitel průzkumné čety. S kým mluvím?"
" Karl Grečko, velitel průzkumné jednotky z pevnosti Gorkij."
" Hele člověče, nedělejte si ze mě srandu."
" No rád bych, ale nedělám. Co takhle odložit podezřívavost."
" Nezdá se mi to jako dobrý nápad."
" Kulikove klid. Vem svoje chlapy a přijďte sem. Rozebereme to nad vodkou. Jdu hodit dřevo na oheň." S tím jsem zrušil spojení a vydal jsem se k ohni, který už jenom skomíral. Přiložil jsem pár kusů dřeva a rozfoukal jsem uhlíky a vrátil jsem se do auta pro láhev. Vybral jsem jednu, o které jsem věděl, že je to vodka. Byla více zdobená s vyraženým písmem, ze kterého po tak dlouhé době barva naprosto opadala. Stalinovy slzy BLACK LABEL. Nevím přesně co to znamená, ale slovu vodka rozumím velmi dobře. Vlad na mě asi bude naštvaný, zrovna tuhle jednu si chtěl nechat pro sebe. Čert to vem, flaška mu zůstane.

Hosté dorazili až za půl hodiny. Ostražitě se blížili a mířili kolem sebe kalašnikovy, jako by čekali cokoliv, jenom ne posezení u ohně a vodku. Kulikov byl poznat. Šel první a vyzařovala z něho vůdčí energie. Potkat ho samotného, asi bych se mu vyhnul. Vypadal jako člověk, se kterým není radno si začít. Seděl jsem na prostřeleném kanystru, který jsem našel v troskách jednoho náklaďáku. Je to lepší než sedět na zemi. Pokynul jsem jim, ať vezmou místo.

" Tak si sedněte chlapi a dejte si padla," promluvil jsem do ticha, které rušilo jenom Pavlovo chrápání. Tak nějak nervózně se dívali kolem, ale nakonec následovali velitelova příkladu. Potřásl jsem si s Kulikovem rukou. Měl sílu. Pak jsem mu podal flašku. To ho dostalo. Nečekal, že fakt budeme mít vodku, a ještě k tomu neotevřenou. Tak flaška kolovala a ostražitost opadla. Kulikov byl zvědavý. Ptal se na všechno možné, od věcí, které byly naprosto nedůležité až k věcem, které jsem nevěděl. Hlavně ho zajímalo, jak to bylo u nás. Tak jsem mu vyložil všechno o změně režimu až k dnešnímu dni. Mutanti ho zarazili. Nechtěl jsem to rozebírat, tak jsem mu řekl, že to necháme na později. Pak se rozvyprávěl on. Kirov byl ohniskem bojů v tomhle sektoru. Kirovská pevnost byla vždy jen a jen ruská. Byla plně zásobená a vybavená, a to nemohli čínští přenést přes srdce, tak se tu bojovalo. Po jaderné sprše, která poslala Čínu ďasu, útoky polevily a radioaktivní pozadí se zvedlo natolik, že bylo zdrávo zalézt do krytu a nějakou dobu tam zůstat. Pravidelně ale chodili nahoru a kontrolovali situaci. Když radiace opadla a ztratila se v nenávratnu, vrátili se všichni nahoru. To bylo před pěti, šesti roky. Od té doby se útoky opakují, sice nepravidelně a méně intenzivně, ale opakují. Naposledy už to byla jenom pěchota, která byla bez šance dostat se ke zdem. Když Kulikov mluvil o čínských, tak se vždycky rozpálil a musel to schladit douškem vodky. Tak jsme pokračovali až do rána. Pili jsme jenom "aby se neřeklo". Nemělo cenu se zpít do němoty.

Když se ostatní probudili, málem se všechno zvrtlo, ale po snídani, když Vláda přešel vztek, že jsme mu vypili jeho vodku, jsme vyrazili. Kulikov poslal jednoho ze svých lidí za svítání do pevnosti, aby všechny připravil na náš příjezd. A taky proto, aby se nějaký horkokrevný mladík nedopustil omylu a nevyhodil nás raketou do vzduchu. Do SCARABA jsme se vešli tak tak. Bylo tam hodně těsno, ale zvládli jsme to. Nastartoval jsem a cestovní rychlostí jsme během deseti minut stáli u brány.

Kirovská pevnost, ikdyž se to z dálky nezdá, opravdu zažila hodně bojů. Větší škody byly dovedně opraveny a zahlazeny. Přesto všechno ale bylo vidět, že některé boje byly opravdu tvrdé. Rozhlížel jsem se po zdi kam se dalo dohlédnout. Bylo to vidět. Tady si na vojáky jen tak nehráli. Brána se začala zvedat. Počkal jsem až bude úplně nahoře a pak jsem velmi pomalu vjel dovnitř. Zastavil jsem uprostřed dvora, který byl nachlup stejný, jako ten náš. Odevšad na nás mířily hlavně. Ten pocit nepřeju nikomu. No tak do toho. Pomalu jsem vystoupil a postavil se k autu. Ostatní se seskupili kolem mě. Naproti stál chlapík v nějakém vojenském krunýři a ruceměl založené na prsou. Po každém boku mu stáli jeden maník s kulometem. Když jsem se podíval na ty zbraně, tak mi došlo, že by z nás udělali řešeto i bez těch ostatních na obvodové zdi. Když z auta vyskočil Kulikov a jeho parta, atmosféra tak nějak povolila.

Představil se jako Danilov. Daniel Danilov. Byl velitelem obrany pevnosti. Když zjistil, že tu nikomu nic nehrozí, tak gestem odvolal všechny ozbrojence. Doprovodil nás do pevnosti. Došli jsme známými chodbami až do velitelského stanoviště, kde se Danilov posadil do velitelského křesla. Spolu s ním tak sedělo ještě pět lidí. Tak nějak jsme se představili a vyložili jim, o co nám vlastně jde.

Kirovská pevnost je naprosto stejná jako ta naše. Nepotřebovali jsme průvodce. Stejně jsme se ale nevyhnuli zvědavým pohledům. Tahle pevnost byla plná lidí všeho věku. Kupodivu ani jeden číňan, což jsem tak trochu očekával. Danilov a ostatní členové zdejší rady se na mě nejdříve dívaly skrz prsty. Mám totiž taky něco z čínských genů. Po matce. Není to tak moc poznat, ale vidět to je. Tak jsem musel čelit už tu noc s Kulikovem předsudkům a nevraživosti. Nevěřili mi, ale nakonec jsme se dohodli. Když neschází vůle, tak je vždycky nějaká cesta. U rady to bylo o to těžší, ale ostatní stáli za mnou a podrželi mě. Danilov povolil a přidělili nám pokoje. První krok.

Když z ohybu chodby vyběhl Kulikov s Táňou, byli jsme zrovna na cestě do pokojů. Nedal nám jinou možnost, než jít s ním. To prostě nešlo. Dovedl nás do velké místnosti, která byla plná lidí, jásotu, potlesku a plácání po ramenou a tak dál. Oslava pro nás, oznámil nám Kulikov. Vodka tekla proudem a lidi se bavili a my jsme byli středem dění. Každý byl zvědavý odkud že to jsme, každý si chtěl připít, prostě a jednoduše, pilo se hodně a dlouho. Když jsem se probral, měl jsem hlavu jako střep. Irina už byla vzhůru. To, že byla se mnou mě nijak nepřekvapilo, jenom jsem si jaksi nepamatoval jak dopadla ta poslední pitka, když jsem se pasoval s Kulikovem kdo padne dřív pod stůl, abych mu ukázal, kolik rusa ve mně je. Asi od sedmého stakanu mám okno.

" To byla ale bohatýrská pitka Karle," pustila se do mě Irina. Já jsem se vyhrabal z postele a strčil jsem si hlavu pod umyvadlo. Pak jsem si vlezl do sprchy. Deset tisíc kovadlin a deset tisíc perlíků v mé hlavě na chvilku utichlo zahnáno studenou vodou.
" Iri, promiň, ale jak dopadla ta moje pitka s Kulikovem. Tak nějak mám okno. Kruci, není tu někde aspirin?" prohrabával jsem skříňku nad umyvadlem.
" Tady máš hrdino. Je od nás z auta. A tak nějak, padli jste oba."
" Tak nevím, jestli je to dobře. Asi jo, ale připomeň mi, že takhle pít už nemám."
Aspirin zabral, teda aspoň z části a to úporné bušení v hlavě polevilo do jemného pulzování. Irina je můj strážní anděl. Donesla mi z auta i čistou kombinézu, tak jsem mohl po koupeli vyjít ven docela spokojeně. Prohnala mě jídelnou, kde jsem narazil na Kulikova, který se netvářil dvakrát nadšeně. Na rozdíl ode mě si toho nepamatuje daleko víc.

Okolo desáté jsem měl schůzku s radou na velmi dlouhý rozhovor, který pokračoval celý další týden. Probírali jsme toho hodně o polohách našeho bunkru a dalších krytů a jiných věcí. Poloha čínského krytu je víc než potěšila. V okolí padesáti kilometrů totiž nenašli žádnou čínskou posádku nebo jinou pevnost. Já se na oplátku dozvěděl, že poslední zastávka na naší cestě se nekoná, protože všechen materiál a většina lidí odtamtud jsou už tady. Hodně jsem jim pomohl se zprovozněním větší části elektroniky a v zaškolení obsluh všeho zařízení. Oni ani neměli v provozu centrální vysílač a základní zařízení a evidenci. Ukázal jsem jim tedy jak na to a kde můžou najít informace o provozu a tak dál, prostě všechno. Další týden jsem několika vybraným předváděl jak funguje centrální evidenční systém a tak dál.

Dohromady jsme tam byli něco přes měsíc. Nějakou dobu jsem strávil s Danilovem a jednotlivými členy rady nad mapou. Dohodli jsme se na frekvenci a volacích znacích pro naše pevnosti. Kirov se ozve až budou mít na střeše nové antény. Hodně je taky zajímali mutanti a jejich možná hrozba. Na hodně věcí jsem odpovědět nemohl, protože toho taky moc nevím. Linda si v té době krátila čas opravami a údržbou SCARABa Irina se držela se mnou a Pavel s Vladem se stačili u vodky a na střelnici pobratřit s většinou osazenstva ve zbrani. S Kulikovem jsem se u vodky sešel ještě několikrát, ale tentokrát jsme jenom pocucávali. Tu první noc jsme to opravdu přehnali.

Poslední přípravy k odjezdu se konaly pomalu, ale jistě. Po měsíci v pevnosti se mi na cestu dvakrát nechtělo, ale byl nejvyšší čas. Za tu dobu jsme tu zdomácněli. Když jsem kontroloval zbraně v autě, zásoby na cestu a stav palivových článků, měl jsem čas zapřemýšlet o tom, jak to tady funguje. Není to dvakrát ideální. Při několika rozhovorech s Kulikovem jsem se dozvěděl o tom, jak to tu funguje. Danilov je dobrý, ale někdy přemýšlí spíše jako voják než cokoliv jiného. Zdejší rada nefunguje jako u nás. Danilov má poslední slovo a těch pět okolo něho jsou tam jenom jako poradci. Takže to někdy skřípe, ale pořád je to lepší než bezhlavý systém naprosté poslušnosti praktikovaný číňany.

Když mi pevnost mizela za zády v oblacích rozvířeného prachu, ozval se Danilov. Asi zkoušejí vysílačky, tak nám popřál hodně štěstí a slíbil, že se ozve až budou mít všechno na svém místě. Přišlápnul jsem plyn.

V Zelenodolsku se nic nezměnilo. Naši skrýš jsme našli hned. Protože jsme jeli až sem téměř v kuse, tak trocha odpočinku neuškodila. V té době jsme se probírali nahromaděnou sbírkou všeho možného a hodnotili, co vzít a co nechat. Při průjezdu okolo Joškaru jsem měl obavy, aby nás nezpozorovali. Ale i kdyby, tak mezi naší pevností a tímhle žlutým bunkrem jsou mutanti. Podle všeho číňani nemají žádnou těžší techniku, která by nás mohla ohrozit. Pár dní jsme odpočívali.

Už jsem se těšil domů. Jel jsem podél Volgy. Nijak rychle, jenom takovým vycházkovým tempem. Když radar zapípal, pořádně ve mně cuklo. Šlo to z pravé strany. Pavel vyskočil jako na pružině a chopil se střešního kulometu. Irina se rozhlížela dalekohledem. Podle toho jak bledla jsem věděl, co proti nám běží. Byli jsme dva dny cesty od pevnosti a mutanti byli na druhém břehu Volgy. Nelíbilo se mi to. Podle radaru to byla skupinka pěti kusů. Radar se nemýlil. Pavel spustil střelbu ve chvíli, kdy jim chybělo ke břehu patnáct metrů. Běželi opravdu rychle, protože těch patnáct metrů urazili během šesti vteřin. Kulomet štěkal a každý zásah páchal velké škody. Celá bitva trvala necelou minutu. Ke břehu doběhli jenom dva a ti nevydrželi déle než deset vteřin. Stabilizátor střešního kulometu pohlcoval většinu zpětných rázů, tak mohl Pavel předvést co v něm je. Raději jsem na to šlápnul. Další den ráno jsme chytili signál pevnosti a odvysílali zprávu, že jsme na cestě. To setkání s mutanty se mi nechtělo líbit. Opravdu ne.