Když si mě velitel vybíral pro speciální tajnou misi, netušil jsem, jak moc speciální a tajná bude. Měl jsem prostě jen deset minut na přípravu - a když jsem za devět minut utíkal zpátky na velitelství, otevřely se dveře starého skladiště, vynořila se z nich svalnatá paže a vtáhla mě do příšeří budovy. Chtěl jsem se té paži vytrhnout, ale pak jsem uviděl siluetu další postavy, postavy našeho velitele.
"Klid, podporučíku. Bylo nutné vás takhle ´unést,´ tahle mise je příliš speciální a tajná na to, abychom startovali z velína. Honem, pospěšte za mnou!" Na to se otočil a odspěchal hlouběji do temné budovy. My jsme běželi za ním. Pokusil jsem se prohlédnout si svého svalnatého společníka, ale ve skladišti byla tma. Po chvilce mi došlo, že to bude kapitán Black, tichý společník našeho velitele. Oba dva přišli na naši základnu společně, oba dříve dlouho pracovali přímo na Enklávě. Kapitán Black ještě za dva měsíce svého pobytu nepromluvil jediné slovo, náš velitel, generál West, ho však často posílal na speciální mise hluboko do Pustiny.
Na konci dlouhého skladiště byl starý nákladní výtah, kterým jsme sjeli do podzemí základny. K mému údivu jsme neskončili v prvním ani druhém podzemním patře, ale pokračovali dál, až do třetího. Až do dneška jsem netušil, že naše základna má tolik podzemních pater.
Na třetím patře na nás čekal jakýsi vědec. Byl děsně nervózní a viditelně se mu oddechlo, když nás uviděl.
"Máte to?" zeptal se ho generál. V odpověď vědec vytáhl z kapsy laboratorního pláště malý, ale očividně velmi těžký balíček. Generál po něm natáhl ruku, ale vědec rychle ucukl.
"Né! Kritická vzdálenost!" vykřikl.
"Ah, ano. Máte pravdu," poznamenal generál. Pak pokynul Blackovi, aby se držel za námi a vyrazil vpřed dlouhou chodbou. Vědec šel první, a stále se ohlížel, aby udržel náskok asi čtyř metrů.
Prošli jsme kolem několika zavřených dveří, za jejich okenními tabulkami vládla tma. Tyto místnosti zjevně nebyly využívány příliš často. Na konci chodby byly ocelové dveře zamčené zámkem na kód. Generál je otevřel a rožnul. V prostorné místnosti stál vertibird. Byl to starší typ třímístného hlídkového vertibirdu, bez výzbroje, poháněný dvěma výkonnými elektromotory. Vrtulové listy jeho širokých rotorů se mírně pohupovaly, jak se do nich opřel průvan z chodby. Byl to pěkný stroj, s elegantní přídí a štíhlou zádí, byl celý natřený světlou oceánskou šedí a na boku měl nápis USMC a jednoduchou hvězdu v barvě břidlicově šedé.
"Tady," řekl generál a ukázal na malý transportní vozík stojící ve stínu letadla. Všiml jsem si ho teprve nyní. Na vozíku leželo podlouhlé těleso. Podobná tělesa jsem důvěrně znal. Jsem přece technik nukleárních zbraní.
"Tuto pumu jsme zajistili nedlouho po výstavbě základny. Byla poškozená a nefunkční, a proto měla být zlikvidována. Naše mise vyžaduje, abyste ji opravil. Zvládnete to?"
Pozorně jsem si tu bombu prohlédl. Chyběla ji roznětka a také některé další součástky byly poškozené, ale…
"Dokázal bych to opravit, kdybych měl potřebné součástky…"
Kapitán Black upustil na zem těžkou kabelu, až to zadunělo. Uvnitř tašky zacinkalo mnoho kovových předmětů.
"No ale pak ještě budu potřebovat plutoniovou rozbušku a inženýra, který…" Zarazil jsem se. No jo, náhle mi to došlo. "Dobře, opravím to."
Pustil jsem se do práce. Vědec. Který nás doprovázel, se odklidil stranou a pustil se do studování nějakých plánů a nákresů. Kapitán Black si zase vlezl do vrtulníku a něco tam kutil. Generál West se postavil doprostřed místnosti se založenýma rukama a slunil se pod zářivkou. Oprava nebyla těžká. Tenhle typ A-bomby se před válkou hojně používal, a tak jsme k nim měly spoustu náhradních součástek. Stačilo je vyměnit za ty poškozené. Když jsem se pokusil vyměnit aerostatickou roznětku, generál West mě zadržel.
"Dejte tam tuhle věcičku," řekl a podal mi podivnou plechovou krabičku. Očividně šlo o roznětku, ale nějakou jinou. Po krátkém prohlédnutí jsem usoudil, že se jedná o časový spínač, ovládaný dálkově. Měl podlouhlý displej, ale žádná tlačítka. Zabudoval jsem roznětku do bomby a vstal od ní. "Je nyní kompletní až na rozbušku."
Nyní k bombě přistoupil vědec. Opatrně z kapsy vytáhl malý balíček, pak z bomby vysunul rampy, rozbalil balíček a odhalil neuměle zhotovenou krabičku z tmavě šedého kovu. Pak si nasadil rukavice, otevřel krabičku a rychle vyňal podlouhlý váleček z tmavého těžkého kovu. Na některých místech byl ten váleček světle šedý a vědec si dal sakra pozor, aby se těchto míst nedotkl. Kdyby se mu podařilo zašpinit se tím oxidem, mohli bychom ho vyškrtnout ze seznamu večeřejících.
Vědec zasunul váleček do rampy a uzavřel olověný kryt.
"Ták a teď tu druhou půlku," řekl. Na ta slova vylezl Black a podal mu svůj balíček.
"Skvělé," řekl vědec, rozbalil balíček a z dřevěné bedničky pobité olovem vytáhl obdobný váleček, jako prve. Tenhle nebyl zoxidovaný. Zasunul jej do druhé rampy a uzavřel ji.
"Ták, a nyní je plně funkční," řekl ten vědec.
"Opravdu?" otázal se West.
"Na to dám krk. Kde je má odměna?"
"Tady." Podzemním hangárem se rozlehlo silné tlesknutí následované nechutným mlasknutím. Na tváři vědce se objevil velmi překvapený výraz. Chyběla mu polovina hrudníku, velký kus podlahy byl vějířovitě potřísněn jeho krví a útržky tkání. Pak se vědec složil na podlahu a umřel.
Ze stínu vrtulníku vyšel kapitán Black a v napřažené svalnaté ruce třímal Gaussovu pistoli namířenou na mně. Pomalu ji sklonil a zasunul do pouzdra, stále však držel ruku blízko u pasu.
"Co…co to…?" vykoktal jsem konečně.
"Tahle mise je příliš tajná a speciální, než aby o tom mohl vědět někdo další. A do toho vertibirdu se vejdou jen tři lidé. Bohužel, musel jsem ho zabít, nedalo se nic dě…" Vyrušilo ho pípnutí vysílačky. Vytáhl si z kapsy přístroj. "Generál West…kód THL-10…potvrzuji…jaká změna? Aha, chápu. Ano, vše běží podle plánu, pane!" Neslyšel jsem sice druhý hlas, ale fakt, že ta vysílačka fungovala i zde v podzemí mi byl podezřelý. Prohlédl jsem si ji pozorněji. Byl to ten nový typ, vyvinutý inženýry Enklávy až po válce. Byla napájena malými energetickými články a měla obrovský dosah, klidně by se s ní dalo dovolat po celém území Spojených států. Volající mohl klidně pocházet z Vault City, nebo taky z Plošiny. Ale to je jedno.
Generál West dokončil hovor a stopil vysílačku zpátky do kapsy.
"Změna plánu. Pé přijíždí o dříve. Bude zde za hodinu." řekl Blackovi.
Nemusel používat kryptonym, věděl jsem, stejně jako každý na základně, že dnes má přiletět prezident Richardson. Tahle tajná a speciální mise se zřejmě prezidenta přímo týkala, ale jak?
"Tak dobře," řekl rozhodně generál a vytáhl z kapsy jakýsi přístroj. Zapnul jej a začal bušit do malé klávesnice. Něco mě přinutilo se otočit. Viděl jsem, jak se displej na bombě rozsvítil a jak naběhla řádka čísel a písmen. Pak se ozvalo pípnutí, displej na chvilku pohasl a pak se znova rozsvítil.
Byla na něm čísla šedesátkové soustavy.
Běžel odpočet.
Otočil jsem se zpátky právě včas, aby si West nevšiml mého pohledu. Generál schoval přístroj zpátky do kapsy.
"No, podporučíku, umíte pilotovat vertibird," oznámil mi. "Tak si vlezte dovnitř a nastartujte ho!"
"Ale co strop…?" Generál West přešel ke stěně, kde stála konzole. Zapnul ji a nad náma to zaskřípalo, dovnitř pronikl záblesk světla a sprška prachu, a pak se nad námi otevřel strop. Současně s tím se podlaha zvedla a vyjela o dva patra výše. Pak se kolem plošiny zvedla energetická pole. Celé to trvalo asi dvě minuty.
"Do vertibirdu!" rozkázal generál.
"Rozkaz!" Vlezl jsem do kabiny a nastartoval stroj. West a Black vlezli za mnou.
"Ale co bomba, pane?!" zeptal jsem se.
"O to se nestarejte, vojáku! Leťte!"
Vertibird se vznesl, sice ztěžka, ale bez jakékoliv závady. Pod sebou jsem viděl základnu, všude pobíhala spousta vojáků a nevěřícně zírala na díru v zemi a na náš stroj. Došlo mi, že my tři jsme jediní žijící lidé, kteří ví o existenci třetího patra.
"Leťte přímo na západ, podporučíku!" rozkázal mi West. Naklonil jsem trochu nos stroje dopředu a vyrazil k obzoru.

Letěli jsme jen pár minut. Zrovna jsem chtěl generálovi oznámit, že tento stroj nemá dost energie pro delší let, když jsem obdržel rozkaz přistát. A skutečně, hluboko pod sebou jsem uviděl malou plošinu ukrytou v lůnu hor a na té louce stál další vertibird. Byl to velký transportní stroj natřený pouštní žlutí.
"Přistaňte vedle toho transportéru!"
Začal jsem opatrně klesat a přitom přemýšlel. Proč velitel zabil toho vědce? Proč aktivoval bombu a zanechal ji na základně, chráněnou polem bolesti? Vždyť až ta puma vybuchne, tato slabá energetická pole její explozi neutlumí! Výbuch zničí celou základnu a vše co na ni v času výbuchu bude…v době výbuchu…Ach bože!" Hmátl jsem po vysílačce a zavolal základnu. Všiml jsem si, že generál napnul svaly, pak pohlédl na Blacka a zase se uvolnil.
Vysílačka byla hluchá. Spojení nešlo navázat, ze sluchátek se linulo strašné rušení statickou elektřinou.
"Pane, nemůžu použít vysílačku," oznámil jsem Westovi. Koutkem oka jsem viděl úšklebek, který se mihl Blackovi na tváři.
"To je v pořádku, vojáku. Přistaňte."
Přistál jsem. West a Black vylezli z vertibirdu a já za nimi. Z druhého vertibirdu vystoupili dva mariňáci a postava v obleku. Vyrazila mi dech, s tímhle mužem jsem vůbec nepočítal. Co sakra dělá tady, hluboko v horách viceprezident?
Johnson se pozdravil s Westem. Ten se otočil ke mně: "Podporučíku, vraťte se s tím strojem zpátky na základnu! Okamžitě!" Pak všichni nastoupili do žlutého stroje bez označení a vystartovali pryč. Chvilku jsem se díval za nimi a pak vlezl zpátky do vertibirdu. Něco mě napadlo, souviselo to s Blackovým úšklebkem. Co kdyby byla někde v letadle rušička? Po chvilce hledání jsem ji našel - velká bedna. Když jsem ji ale otevřel, nebyla uvnitř rušička, nýbrž velká nálož trinitrotoluenu! Vyběhl jsem z vrtulníku a snažil se utéct co nejdále. Skoro se mi to povedlo - skoro. Vertibird vybuchl v oslnivém květu plamenů, tlaková vlna mnou smýkla a hodila na tvrdou zemi. Vstal jsem a prohmatal se. Neměl jsem nic zlomeného, ale bolelo mě každé místo v těle. Z trosek vertibirdu stoupal kouř. Byl jsem sám uprostřed pustiny, sám jen se svýma myšlenkama.
Myslím, že jsem na to přišel. West, Black i Johnson to pekli spolu od začátku. Viceprezident se zjevně pokouší dostat do vedení našeho malého státu tak, že odstraní současnou špičku. Využil návštěvy prezidenta na naší základně, s velkým předstihem tam poslal Westa a jeho pobočníka Blacka - jejich jména jsou tak americká, že jsou téměř jistě nepravá - aby zařídili vše potřebné. West obstaral atomovku. Jenže…jenže potřeboval rozbušku a techniky. Mě a toho vědce. Oba jsme byli určeni k odpisu hned od začátku. Takže nyní je bomba na základně, je aktivní a nikdo se k ní nemůže ani přiblížit. A prezident…jeho vertibird je nyní již na cestě přes oceán! Za méně než hodinu dosedne na základnu! A právě v té chvíli vybuchne bomba. A jediný, kdo zná kód k deaktivaci nebo má zkušenosti s těmihle bombama jsem v okruhu dvou set mílí já.
A sakra. Musím něco udělat, a to rychle. Ale co?
Mysli, sakra, jsi inženýr, jsi technik! říkám si. Při pohledu na kouřící trosky letadla mě něco napadá. O chvíli později se již prodírám doutnajícími krámy a snažím se vytáhnout z příďového prostoru modul radaru. Naštěstí byla puma uložená v nákladním prostoru, takže příď přežila téměř bez újmy. Radar byl funkční. Teď ještě potřebuju zdroj. Co s tím…hmmmm…poziční majáček na ocase přece mívá nouzový zdroj…nuže, směle do toho!
Uplynulo deset minut. Pracoval jsem jak nejrychleji jsem uměl, a povedlo se mi to. Radarový vysílač fungoval a vysílal do okolí silný radiový signál na vlnách, které nejsou používány ke komunikaci. Doufal jsem, že na těchto frekvencích nebude rušička pracovat, zatímco všechny hlídkové vertibirdy byly vybaveny pasivním radarovým hlásičem. Snad mě někdo uslyší. A když ne - sloup ohně na obzoru mi oznámí, až ultimátum vyprší. Co bude pak, na to jsem raději ani nepomýšlel.

Obrovský stroj mi proletěl nad hlavou, otočil se a zamířil přímo ke mně. Byl to mohutný transportní vertibird, určený k přesunu velkých pěších jednotek. Jeho barva ale nebyla maskovací, byla to modrá s bílými pruhy. Na ocase se skvěl velký bílý nápis MARINE a barevně vyvedená americká vlajka.
´Bože, to je přece Marine One, osobní prezidentův stroj!´ blesklo mi hlavou. Vertibird se zastavil ve visu asi čtvrt metrů nad zemí a vyskákalo z něj několik vojáků v energo zbojích. Pak vylezla mohutná postava ve zvláštní zbroji, mohla mít alespoň dva metry třicet na výšku.
"Kdo jste?" zeptal se mě ten obr.
"Obětovaný pěšák, nechal mě tady generál West, aby se mě zbavil. Poslyšte, je tam uvnitř prezident? Hrozí mu velké nebezpečí!!"
"Jaké nebezpečí?"
"West zanechal na základně Hexagon nukleární pumu načasovanou na jednu hodinu. Vybuchne právě v okamžiku, kdy tam bude prezident přistávat! Musíme ho varovat!!"
"Tak proto…" řekl zamyšleně obr. "Tak proto se nelze spojit se základnou…a proto se West snažil odhodit tohle," řekl a vytáhl malý vysílač, kterým West aktivoval časovač.
"To je ono! Musíme to vypnout!" vykřikl jsem.
"Je to na kód."
"Já…myslím, že ho znám. Díval jsem se na displej, když ho West zadával. Sakra, musím si vzpomenout!"
"Ale vysílání je rušeno…"
"Když budeme dostatečně blízko, nebude rušení účinné! Věřte mi, jsem technik!"
"Dobře. Co navrhujete?"
"Leťme zpátky na základnu. Musíme tu bombu zneškodnit, než přiletí prezident!"
Obr krátce přemýšlel. "Ok. Jdeme!!"
Vlezl jsem do vertibirdu a uviděl Westa sedícího na sedadle. Ruce měl spoutané a přivázané k ocelové vzpěře. Na podlaze o kousek dále leželo tělo kapitána Blacka, rozmašírované dávkou z rotačního kulometu. Raději jsem se na něj moc nedíval. Obr vlezl dovnitř, dveře se zavřely a letoun se vydal k základně. Podíval jsem se na hodinky v kokpitu. Zbývalo ještě téměř dvacet minut. Vertibird sklonil nos a rozletěl se maximální rychlostí, kterou mu jeho tři obrovské rotor udělovaly.
Zachytil jsem pohled bývalého generála Westa. Když si uvědomil, kam letíme, zbledl ještě více.
Už jsme byli nad základnou. Přes celé prostranství se táhly mohutné šňůry ložního prádla, kterými se osádka snažila signalizovat nebezpečí prezidentovu vertibirdu. Náš letoun krátce zakroužil nad heliportem a pak zůstal viset nad plošinou, ze které jsem před padesáti minutami odstartoval. Padesát minut? Připadalo mi to jako staletí!
"Tam dolů se nevlezeme, je to moc těsný!" prohlásil pilot."A na seskok je to pole moc vysoké!"
"Co teď?!" začal jsem zmatkovat. Obr chvíli přemýšlel, pak trhnutím otevřel dveře. Do kabiny vtrhl proud vzduchu a prachu.
"Vlezte mi na záda!" zakřičel na mně.
"Cože?!"
"Vylezte na mou energozbroj a pevně se držte!" Poslechl jsem ho a v duchu se utěšoval, že nechce udělat to, na co myslím…udělal to. Skočil z vrtulníku z výšky nějakých padesáti metrů a bez padáku.
Přistání nebylo hladké, ale vcelku přesné. Dopadli jsme na plošinu, kolem které se zdvihala světélkující silová pole. Obr poklesl v kolenou, jeho zbroj zaskřípala, ale vydržela.
"Díky Bohu za hydrauliku," zašeptal jsem, když jsem opatrně sklouzával z mohutných opancéřovaných zad.
"Budete mu to moct říct osobně, pokud nevypnete tu bombu!" vrátil mě zpět do reality obr. Rozhlédl jsem se. Na vozíku ještě stále byla ta bomba a jasně svítící displej odtikával poslední minuty. V jednom rohu plošiny byla ovládací konzole a v dalším nějaká aparatura, které jsem si všiml až teď. "To musí být ta rušička!" prohlásil jsem o ní. Můj společník k ní přiběhl, několika údery pěstí ji rozdrtil a pak prohodil skrz silové pole. Přístroj zajiskřil a explodoval.
"Mě jste pravdu, rušení zmizelo. Teď tu bombu!"
Vzal jsem si dálkový ovládač, zapnul ho a rychle naťukal kód, který jsem si pamatoval. Nic se nestalo. Zkusil jsem to znova. Bez efektu. Obr se dvakrát nerozhodoval, přiskočil k bombě a strhal z ní nějaké dráty.
"Zneškodníme to postaru!" rozhodl a obnažil hlavní vedení. "Vy jste technik, má to být červený nebo modrý drát?"
"Ani jeden. Tyhle dráty napájejí akorát displej a radarový výškoměr. Aktivátor bomby je z plošných spojů, které se nedají vytrhnout, když je aktivační sekvence aktivní!"
"Sakra!"
"Promiňte, dráty se holt stříhají jenom ve filmech. Moment, něco mě napadlo…" Že jsem na to nepřišel hned! Napřed je nutno aktivovat ovládač! Nějaké heslo…nějaké Westovo heslo… Zkusil jsem "West," "Black," i "Johnson," taky "Heslo," ale nic. Bohužel, také hesla jdou odhadnout pouze ve filmech. Natvrdlí vojáci se ovšem vyskytují také v reálu a West takovým vojákem byl. Takže…co třeba "THL-10"?
Heuréka! Povedlo se. Teď stačí jenom zadat heslo k bombě honem, honem! "Prezident přistává," pronesl neutrálním hlasem obr. I kdyby okamžitě znova odstartoval, nestihne již odletět z dosahu. Zbývala minuta. Prsty se mi potily jako nikdy v životě, srdce divoce bušilo. Naťukal jsem patnáctimístný kód, ale spletl jsem se. Znovu. Tentokrát jsem udělal chybu už ve třetím písmenu. Znovu. Konečně se objevila hláška "Kód přijat" a na malém displeji se objevila nabídka.
"Osm vteřin," prohlásil ten voják. Copak on se nebál smrti?
Z nabídky jsem vybral deaktivaci rozbušky.
"Sedm."
Potvrdit. Potvrdit? Kde je Enter? Kde je to podělané tlačítko? Ono…ono chybí! Ten hajzl West vyloupl tlačítko Enter!
"Šest."
Pocit, že můj život závisí na čtyřmilimetrovém kousku plastu by byl pro mě, jakožto technika, značně frustrující, kdybych se ovšem šíleně nebál.
"Pět. Je konec, prezident znovu odstartoval, ale už to asi nestihne. Nemohli jsme toho Westa zatknout dříve?"
Sahám po kapesním noži a vytahuju tenkou čepel, kterou jsem ještě nikdy nepoužil, protože nemá žádné ostří. Nikdy jsem nechápal, k čemu tam vůbec je. Teď už to vím.
"Čtyři."
Potvrzuji položku "Deaktivace rozbušky."
"Opravdu chcete ukončit odpočítavací sekvenci?"
"Tři."
Budulínkův průjem, ano!!! Ok, potvrdit!
"Dva. Zůstali jsme věrní."
"Probíhá deaktivace…prosím čekejte…" oblažil mě ten pitomý přístroj další vydařenou hláškou. Pohlédl jsem na bombu. Bylo tam už jen jedno číslo.
Jednička.

"Odpočítávání ukončeno."
"Díki ti, Bože!" šeptám a klesám na podlahu. Obr ve zbroji se chvíli ani nehýbá, jako by nemohl uvěřit tomu, že neumřeme. Chvíli se díval na ztmavlý displej na bombě a pak ledabyle přešel k ovládací konzoli, vypnul energetická pole a vyzdvihl plošinu na povrch země. Před náma stála jednotka vojáků USMC v energozbrojích a s těžkými zbraněmi v rukou. Uprostřed nich stál prezident Spojených států amerických Richardson.
"Vše je v pořádku, pane prezidente," ozval se obr. "Generála Westa jsme zajali, jeho kumpány také - i když se někteří pokoušeli klást odpor. Situace je pevně v našich rukách."
"A co vůdce povstalců, viceprezident Johnson?"
"On…echrm, jeho osud není znám. Utekl nám hluboko v pustině, odmítl se vzdát, přestože jsem mu osobně nabízel humánní zacházení."
Vzpomněl jsem si na kapitána Blacka a bylo mi jasné, jak by vypadalo to "humánní zacházení."
"Dobře, Franku, splnil jste svůj úkol skvěle. A kdo je tohle?" zeptal se první muž a ukázal na mně.
"Podporučík Tom Murray, jaderný technik!"
"Pomohl nám při zneškodňování té bomby, pane," řekl obr Frank.
"Podporučíku, povyšuji vás s okamžitou platností na kapitána. A když už jsme u toho, nechtěl byste pracovat na Enklávě? Slyšel jsem, že náš předseda pro jadernou energii hledá schopné techniky."
Na tohle se nedalo říct ne.

O pár hodin později jsem už seděl v Marine One, společně s prezidentem Richardsonem a novým viceprezidentem Danielem Birdem. Přede mnou se otevírala skvělá budoucnost práce na nejlépe placených postech, a ne na nějaké zaprášené základně kdesi v pustině.
Je zajímavé, jak může tři tisíce pět set devadesát devět sekund navždy změnit lidský osud.