Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Harley - Nekonečně krátká chvíle
Po jeho větrem ošlehané a mnoha boji zjizvené tváři sjela další kapička potu, propletla se mezi krátkými dvoudenními vousy, ještě chvilku se držela na posledním z nich a pak pomalu padala na špinavou upocenou košili. Byl nervózní. Určitě byl, i když chlap jako on by to nikdy nedal najevo, natož připustil. A určitě se taky bál. Bál se prohry. Bál se smrti a bál se toho co se stane pak.
Stejně jako já. Tedy aspoň jsem to předpokládal, protože z jeho vždy stejného naprosto sebejistého pohledu se vyčíst nic nedalo. Nevím jestli jsem tak působil i já na něho, ale snažil jsem se o to. Nevím sice proč, snad proto abych ho aspoň jednou trochu znejistěl, snad jsem doufal, že si to jeden z nás rozmyslí a všechno se vyřeší jinak. I když jedna část mé mysli říká někdo z nás a ponechává tak pro řešení situace větší prostor, druhá by nikdy neustoupila a tak věří že ten někdo bude jedině on. Zároveň jsme však oba věděli, že on to neudělá. Nikdy by neustoupil, tím by vlastně stejně prohrál. Byla to otázka cti.
Ne, oba jsme věděli že se už nedá ustoupit. Je jen jedna možnost jak tohle vyřešit a proto tu ještě pořád stojíme, pohledy vzájemně upřené druhému do očí, s rukama připravenýma tasit. Jako za starých časů. Periferně pozoruji přihlížející lidi. Nechali vší práce, jen aby se podívali kdo komu dneska vystřelí mozek z hlavy.
Těžko říct jestli vůbec věděli jaký celá tahle scéna má důvod, těžko říct jestli vůbec věděli jestli se vítěze bát nebo ho oslavovat. Kdo z téhle podivné dvojky je tady za dobro a kdo za zlo? Bývá to tak, ne? Když si to chtějí myslet, nemám jim to za zlé. Co si taky myslet o tom, když se náhodou setkají dva cizinci právě v jejich městě, jen co se spatří vyjdou mlčky ven z hospody, zahodí dlouhé těžké kabáty do prachu vedle sebe a odjistí pouzdro s pistolemi? Zatím to neřeší. Jen přihlížejí a čekají. Vědí že nebude trvat dlouho a poznají na čem jsou…
Pozoruji každý jeho nepatrný pohyb. Čekám na signál. Čekám které pohnutí obočím, které mrknutí, které trhnutí koutkem bude to poslední než sáhne po zbrani. Čekám a soustředím se na jeho tvář. Řekl bych že jeho momentální pocity jsou podobné. Každá vteřina je věčností a s každou takovou vteřinou roste napětí, nervozita a zároveň nutkání tohle celé už ukončit. Jen strach tomu všemu brání. Co když to nevyjde…
A pak to přichází. Téměř současně se naše ruce dotýkají dosud chladného kovu, vytahují pistole z pouzder a zaměřují… Těžko říct co bylo nakonec tím signálem a kdo z nás vlastně byl ten co to začal. Nevím, a teď už je to jedno. Padá první výstřel a v zápětí, o nepatrný časový okamžik ten druhý. Tenhle nepatrný časový okamžik, subjektivně okem diváka vnímaný jako "nic", najednou všechno řeší. Teď už je jasné, že náš dlouhý spor je u konce a to vše dílem náhody nebo snad osudu. Nevím kdo zařídil tohle naše setkání zrovna tady a zrovna teď, ale když už to tak dopadlo, je dobře, že jsme se rozhodli to vyřešit. Zdánlivě nevýznamný okamžik končí stejně rychle jak začal. Už je bezpečně jasné, kdo vystřelil první. Cítím silnou bolest jak kulka provrtává kůži a drtí kost. Je to jen další nekonečně krátký časový okamžik. Tak krátký, že už ani nemohu stihnout těm lidem říct, že o dobro a zlo tu vůbec nešlo. Vlastně nešlo o nic. Ať by to už dneska dopadlo jakkoli, jí už to stejně život nevrátí…