Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Svět pohltila vše objímací čerň a on se oddal ku spánku, zavřel víčka, jal se plout sny o světle v šeru radioaktivního spadu a stínu zkázonosných hříbů. Rozjímal o větvích naděje a o umírajícím stromoví lidského bytí, jež pojal mor zatracení a bolesti. Z písků doby vyvstala noční můra, jež brala dech a ctnosti žít, dávala volnost trpkému jedu, jež pozbyl všech citů a v zaslepenosti trávil ohněm vzplanuvší cesty pochopení, lásky a náruči otevírajícímu míru. Okna hroužíc se do jeho srdce pableskovala v němé souhře pustiny. Skláněl se nad vším a duše mu krvácela a déšť její dával propuknout růžencové změti na polích mysli. Její ústa, ladná křivka smýšlejíc v úsměv, křivíc se v bolest, jakkoli mu šeptala o vroucném teple nového dne, on naslouchal a byl spoután v neúprosné okovy záře víry. Miluje ji. Dotekem rukou brodících se v slzách věčnosti laskal vůni jejích vlasů, pohledem opisoval křivky nezapomenuvší krásy tváře zašlých zítřků, jež odevzdaly se hořkým koncům svých poutí. Její oči.. Smaragdy na pouti zatracení jeho kroků nemilosrdně upadajících v nicotu písku času, jehož život, radosti i strast objaly ve své zlobě veškeré sny milujících duší ponořené do rozličných příběhů. Její krev.. Mlčící potoky zašlé naděje a vysvobození bodající trýzně. Tolik ran ve spárech obou myslí, avšak jedna bude krváceti po čas nekončícího soumraku. Zhrzený zrak milencův zahleděl se na poslední zradu, líně ležící na nočním stolku ve svém ruměncovém rubáši. Dýka a na ní skví se jeho slovy Miluji Tě, má hvězdo… Koupil jí pro ni ve víře ducha ocelového slova, jež nedopustí plamenu duše pohasnout v bouři zla, hnané vichrem chtíče. Avšak ironií osud pravil a znak náklonnosti sejmul masky přítele, neb s lehkostí prýštil zlost do všech stran spícího těla. Jejího těla.. Odvrátiv se od minulosti lhajíc „Sbohem“, přistoupil k loži rudolící se mu do tváře. Hněv, hrou smyslů zradiv rozum, jal se opustit pustých komnat jeho duše, náhle a nelítostně jako když vyvstanul ze stínů podlých zlob. Je sám… Ve třpytu Luny a posledním záchvěvu citu políbil studené rty z nichž vyprchalo teplo v bolestné agónii smrti. Proklínal tohoto ponurého konce, nenáviděl ji a oddán lásce byl. Miloval ji.. Naposledy ohlédl se na ni, otevřel dveří v modlitbě úniku a odešel hledat lásku do pustin světa, kde kázala zlovůle apokalypsy. Nad New Renem v souboji se zemí, rozšklebené slunce šermuje rozvášněnými paprsky. V postranní ulici, kde ochranou ruku propůjčuje milostiv stín, stojí ve hloučku odpadků pár. „Přijmi tenhle dárek, lásko. Víš, jak to tady chodí. Nechci riskovat, že o tebe přijdu.“ Šeptá dívce do ucha, jež spočívá v jeho objetí, hlasem hebkým pohledný muž a z kapsy souká dýku a její čepel navždy pěje slova Miluji tě, … . Made by Jacomo (meDoom@seznam.cz) |
