Limet Heights, 2. hlavní základna Rangerů, hodně sektorů západně a ještě víc sektorů severně od Johannesburgu.

Bylo sotva osm hodin ráno a dlouhou, dozelena osvětlenou chodbou právě vedli dva mladíci v kevlárových zbrojích tři do energozbrojí oděné muže. Není to nic neobvyklého, takhle vodí někoho k výslechu skoro každý den. Jeden z nich, podobně jako kupa nešťastníků před ním, s otevřenou hubou zíral na všechno kolem sebe, jako by v životě nic podobného neviděl…
„Kurva Petersone,“ osopil se na něho druhý z mužů, velitel Snipes. „Čumíš na to, jako by jsme to v Enclavě neměli přinejhorším alespoň tak tisíckrát lepší. Vždyť je to učiněná díra.“
„Svatá pravda, šéfe,“ přidal se třetí, vojín Cohan. „I to kafe, co nám ráno dali, bylo pěkně hnusný. A to nemluvím o těch prošlejch koblihách…“
„Ne že bych se toho jídla byť jen dotknul,“ promluvil znovu Snipes a smutně se zadíval na pahýly svých kdysi tak krásných rukou.
„Jak jako hnusný?“ ozval se náhle, stále za pochodu, jeden z rangerů. „Dyť bylo výborný! A za koblihy nemůžeme. Podle obchodního zákona je musíme dovážet až z NCR a za tu dobou přece jen trochu zestárnou.“
„Ale i na tom už se pracuje,“ zapojil se do debaty další ranger. „V pátém patře už stavějí pekárnu. Má být hned vedle půjčovny holodisků.“
„Videopůjčovny?“ promluvil konečně Peterson. „Můžu si do ní potom zajít?“
„Jasná páka,“ odpověděl první ranger. „Vezmem tě tam hned po výslechu.“
„A potom si můžeme dát pořádnou partičku pokeru,“ připojil druhý.
Peterson ochotně přitakal. „A, jaký filmy tam vlastně vůbec mají?“
… Zbytek cesty se bavili o pornu…

„Á, tady jste,“ pozdravil je rozverně jistý poručík s tajuplným knírem, když konečně došli na konec chodby. Dveře se světélkujícím nápisem „Soudní síň“ byly hned před nimi. „Těší mě, já jsem Robert, váš obhájce.“ Když si se všemi srdečně potřásl rukou a Snipese alespoň plácl po rameni, pokračoval. „Jak jistě víte, výčet vašich obvinění už je poměrně rozsáhlý, obzvláště to zničení celé osady bude značně problematické. Normálně bych s vámi vzhledem k větší závažnosti případ projednal již včerejšího dne ve vaší cele, ale byl jsem nečekaně pověřen teprve dnes ráno. Zdá se, že je na vás vysazený někdo velice mocný…“
„Raději si ani nechci představit, o jak důležitém pohlavárovi tady hovoříme, že nám dokáže o celý jeden den zdržet obhajobu,“ poznamenal uštěpačně Snipes.
Knírač nasadil tajemný výraz. „Já také ne.“
Snipes za maskou energozbroje zvedl oči v sloup.
„Každopádně,“ promluvil opět Robert. „Máme ještě pár minut, takže… nenapadají vás nějaké osvobozující důkazy, či třeba polehčující okolnosti?“
„Tohle je naprosto absurdní!“ vyštěkl znechucený Snipes. „Na co si to vůbec hrajete?! Jste jen nějaká ubohá frakce uprostřed pustiny a chcete dělat soud? Vždyť to je směšný. Proč nás kurva rovnou neodstřelíte?! Tak by nám zůstal aspoň kousek důstojnosti.“
Robert zakroutil hlavou. „Nepomáháte, pane. Já se jen snažím pomoct. To vážně nic nemáte?“
Enclavani několikrát rozpačitě přešlápli, neřekli však nic.
„Ale no tak,“ promluvil Robert bodře. „Co takhle nějaké problémy v dětství… týrání, komplexy… všichni tady přece víme, že normální lidé se k ozbrojeným silám nehlásí.“ Poslední větu doplnil přátelským mrknutím.
„Cože?!“ dopálil se Snipes. „Co to je…“
„Ano, máte pravdu,“ přerušil ho však Peterson a začal vzlykat. „Kdyby nás tehdy táta neopustil kvůli té vrásčité brahmíně, nikdy bych se k Enclavě nedal.“
„Výborně, a co vy,“ otočil se na Cohana. „Vy jste toho zatím moc neřekl. Proč jste vlastně takhle dopadl, proč jste zasvětil život násilí?“
„No…“ dostával ze sebe Cohan. „Já rád střílím.“
„Vidíte,“ usmál se Robert. „Úchylka, s tím se už také dá mnohého docílit. A teď ještě vy, pane Snipesi. Co trápí vás?“
„Ty zkurvená buz…“ chtěl odpovědět Snipes, tehdy ho však přerušil hlasitý ocelový rámus. Dveře do Soudní síně se otevřely.
„No, budete mi to muset dopovědět potom,“ usmál se Robert. Teď musíme jít na výslech.“
Enclavani neochotně přikývli a všichni společně vstoupili dovntř.
Objevili se před skupinou drsných rangerů, kteří se ve volném čase věnovali soudnictví. Na rovinu, samotné vyslýchání nebylo vůbec zajímavé. Nejdřív je dvě hodiny mučili sledováním dokumentu o mantisech, načež jim ukázali fotky spálených obětí ze zničeného města, do kterých se z „nevysvětlitelné příčiny“ zatoulalo i foto Tandi v bikinách. To donutilo Enclavany alespoň trochu spolupracovat. Nakonec jim soudci řekli, že samotný proces začne zítra a vyhodili je z místnosti. Zbytek dne potom strávili hraním karet se straží od cely a sledováním porna Supermutant v Renu II: Je ještě větší!

Soudní řízení dalšího dne bylo zahájeno ve velkém stylu. Shromáždila se při něm více než polovina vojínů, všech sedm soudců, hlavní velitel i s oběma zástupci, tým vědců, celý sbor doktorů a uklízečka. Nejspíš byl přítomný i tajemný pohlavár, který chtěl Enclavany zničit. Káva co dostali byla skoro studená a na Snipesově židli byla nastražená jedna proklatě lepkavá žvýkačka.
První soudce začal vyjmenovávat všechny body obžaloby, což celý sál doprovázel hlasitým burácením. Napětí v místnosti postupně rostlo. Při zmínce o znásilňování byla už většina Rangerů úplně nepříčetná a ochranka je musela svlažovat studenými sprškami. Jednomu z vědců dokonce nadbytek adrenalinu způsobil srdeční příhodu, takže musel být převezen na ošetřovnu, kde však v tu dobu nebyl přítomný žádný doktor (†). Po úvodní proceduře započalo samotné přelíčení. Hlavní člověk obžaloby, tajuplný muž s černou bradkou, chtěl předvolat Rangera odpovědného za zatčení Enclavanů, ale obhájce Robert rychle přešel do protiútoku. S argumentem, že jakýkoliv Ranger na lavici svědků je vůči jeho mandantům předem zaujatý, rozbořil celou stavbu žalující strany. Soudci ho uznali, na což skupina Rangerů v publiku zareagovala nadšeným skandováním Robertova jména a dva z nich po něm hodili i svoje khaki trenky. Muž s bradkou mohl pouze naštvaně skřípat zuby. Zbytek jednání se nesl ve znamení tohoto prvního vítězství.
Následující dny se potom Robertovi podařilo zrušit většinu obvinění. Z města, které Enclavani údajně zničili, se postupně stalo městečko, vesnice a nakonec nájezdnické doupě. O jakémkoliv zabíjení už nehovořila ani obžaloba a tajemný pohlavár se nezmohl na víc než na pár švábů v koblihách. Přesto však několik potenciálních hrozeb zůstávalo – především členství v Enclavě, k němuž se Snipes vytrvale hlásil při každé příležitosti, bylo velmi ožehavé – a nad trojící nadále hrozila možnost odsouzení.
„Musíme něco vymyslet,“ zašeptal Snipes nenápadně ostatním večer před vynesením rozsudku. „Nechci tady zůstat hnít navěky.“ Cela se mu dnes zdála menší než kdy předtím.
„To je pravda, ale co chcete dělat?“ prohodil Cohan. „Máte snad nějaký nápad?“
Snipes se zmohl pouze na nešťastně mlčení.
„Já mám,“ ozval se najednou Peterson. „Je přece jasný, o co těmhle Rangerům jde…“
Zbylí dva Enclavani se na sebe rozpačitě zadívali.
„Hej Rangere,“ otočil se Peterson na jednoho ze strážců. „Mám pro tebe návrh.“
Strážce přestal hrát karty a přišel k jeho cele. „O co jde?“
„Všimnul jsem si, jak se na mě od prvního dne díváš,“ spustil vojín medovým hlasem a začal sebou lehce natřásat. „Není to tak nemožné, jak se může na první pohled zdát. Oba od sebe přece navzájem něco chceme. Ty mi dáš ten stříbrný klíč, co máš v kapse a já… ti ho můžu třeba vykouřit. Co říkáš?“
„No to snad ne?!“ Ranger se zatvářil znechuceně. „Je mi z tebe zle, ty odporný prase!“ vyrazil ze sebe a odešel zpět ke druhému strážci. „Poď Arnie, jdeme pryč. Nebudeme ve stejné místnosti s takovým odpadem!“
Ozvalo se rázné bouchnutí dveřmi.
„To se ti vážně povedlo,“ povzdechl si Cohan. „Teď už nám ten klíč asi nedá…“
Oba Rangeři prošli dlouho chodbou a dorazili k výtahu. Ten je vyvezl do třetího patra. Potom zamířili do svojí společné ubikace…
„Chápeš to Arnie?“ žasl strážce, když vešli dovnitř. To je prostě neuvěřitelný.“
Arnie neodpověděl. Rozepnul prvnímu Rangerovi poklopec a stáhl mu kalhoty.
„Něco tak strašně hnusnýho!“
Arnie mu sundal i khaki trenky.
„Arnie, to si jako vážně myslel, že si ho nechám vykouřit od Enclavana? Bože Arnie…“

„A tím se odsuzujete ke dvěma letům nepodmíněně,“ zakončoval ortel poslední ze soudců, který do té doby ani jednou nepromluvil. Přelíčení začalo sotva před pár minutami.
Sálem se neslo hlasité bučení. Všichni Rangerové mysleli, že si po Robertově úžasném výkonu Enclavani zaslouží svobodu.
Jediný, kdo zastával opačný názor, byla uklízečka Catryn. Veškerý čas posledních dní totiž věnovala úporné snaze Enclavany zničit a teď se jí zhroutil celý svět. Všechny ty nalepené žvýkačky, otrávení švábové i posunutí obhajoby, kvůli čemuž se musela vyspat se samotným velitelem základny, všechno to bylo k ničemu. „To snad ne!“ vzlykala nešťastně. „Sakra proč je nepopravíme?! Ty svině nás přece chtěli vyhladit!“ K nenávisti měla zdánlivě oprávněný důvod. Před lety skupinka mužů v energozbrojích vyvraždila její rodnou vesnici a jí se jako jediné podařilo přežit. Zbytek života se proto rozhodla zasvětit likvidaci Enclavy. Kdyby tušila, že ta nebyla skutečným viníkem, nýbrž že šlo o jednu z hlídek Bratrstva oceli, ve stavu težké opilosti mylně považující bezbrannou vísku za tábor Otrokářů, asi by smýšlela jinak…
„Ticho v soudní síni!“ křičel soudce. „Stráže, můžete je odvést.“
Tehdy se však konečně dopálil Cohan. „Už toho mám dost!“ vyštěkl naštvaně, odněkud vytáhl svůj gatling a praštil s ním po hlavě prvního z příchozích Rangerů.
„K čertu, jak jsem na to mohl…“ stihl ze sebe vydat druhý strážce, než ho dobře mířená rána pažbou složila k zemi hned vedle kolegy.
„Zdrháme!“ zavelel Snipes a všichni se dali na útěk. Než stačil kdokoliv zasáhnout, byli pryč.
„Tady končím!“ zahřměla uklízečka, dala na místě výpověď a raději šla do Rena dělat kurvu.
„A co bude teď?“ zeptal se Peterson, když se Enclavani ocitli na chodbě.
„Musíme se někam zašít,“ odvětil Snipes a pohled mu zavadil o jedny dveře poblíž. „Rychle, všichni za mnou!“
V místnosti za dveřmi je čekalo úžasné překvapení. „Sakra, vždyť… tohle je sklad zbraní!“ řekl užasle Cohan a tvářil se, jakoby zrovna vešel do cukrárny…
Příští čtvrt hodinu strávil vyzbrojováním, mezitím co Rangeři prohledali celý komplex až na sklad zbraní, dívčí záchody a posilovnu – na taková místa se přece lidi schovat nechodí, ne?-.
„Další plán je jasný,“ promluvil znova Cohan, když skončil. V každé ruce se mu pohupoval jeden až po okraj nabitý kulomet. „Musíme se dostat k hlavnímu počítači a spustit autodestrukci. Potom utečem hlavním vchodem.“
„To je trochu klišé, ne?“ postěžoval si Snipes.
„A jak vůbec chceš najít ten hlavní počítač?“ ptal se Peterson. „Chci říct, že tohle monstrum má určitě nejmíň deset pater.“
„Tak tohle je přece jednoduchý,“ zaťukal si Cohan hlavní jednoho z gatlingů na čelo. „Tyhle věci vždycky bývaj v patře s nejvýšší číslovku, takže tam prostě vyrazíme.“
Snipes už raději ani nic neříkal…
S Cohanem a jeho dvěma gatlingy v čele se snadno probili skrz les dotěrných rangerských vojclů až k elevátoru, který je odvezl do finálního devatenáctého patra. Předpokládané elitní komando Rangerů čekající u výstupu chtěli původně zmást tím, že vylezou na strop, ale cestou se zapovídali a tak je Cohan normálně postřílel. Následovala chvíle beznadějného bloudění po chodbách. Nakonec se však na Enclavany usmálo štěstí a objevili dveře se svítícím znáčkem „Řídící místnost“. Za nimi Cohan už jen z legrace pozabíjel všechny vědce a sednul si k hlavnímu počítači.
„Sakra počkat!“ zarazil se najednou Snipes. „Cohane, ty umíš s počítačema? Myslel jsem, že dovedeš jenom střílet.“
„A ptal jste se mě někdy na druhý trait, šéfe?“ odpověděl otázkou uražený vojín a zapnul konzoly. V dalších minutách si zkušeně pohrál s nastavením, stáhnul pár games, porno a tajemně vyhlížející info o zbrani zvané Gauss Gatling, které ho zaujalo ze všeho nejvíc.
Znuděný Snipes se mezitím procházel po místnosti a neměl do čeho píchnout. Tu mu však pohled utkvěl na masivním stroji se jménem „Deus ex machina ultra: Automat na výrobu náhradních rukou“. Velitele omámil náhlý příval štěstí. Rychle k zařízení přistoupil, položil svoje pahýly do určeného prostoru a trpělivě čekal. Najednou celou místnost zaplavil oslepující paprsek hřejivého světla, po jehož zhasnutí se Snipes díval na své dvě krásné zdravé ruce – ještě o něco svalnatější než původní –.
„Zázrak! Stal se zázrak!“ křičel nepříčetně a začal pobíhat napříč místností. Rázem se z něj stal nový člověk, hodnější a lepší. Zbytek života se rozhodl zasvětit už jen konání dobra.
Tento brutální zásah do kontinuity příběhu však narušil samotné základy existence univerza. Krom drobností jako vyhubení všech mluvících kytek a potopení čínské flotily, která zrovna chtěla provést invazi na západní pobřeží, způsobil též vysoké přetížení rukovýrobního stroje. Následný výbuch trochu popálil prezidentský obrázek Tandi na stěně, poškodil linoleum a především utrhl Snipesovi obě ruce i levé ucho. Univerzum bylo uspokojeno.
K veliteli ihned přiběhl Peterson a pokusil se ho utěšit, stačil však jediný Snipesův pohled a svůj záměr si rozmyslel. Zbytek času vojín strávil vystrašeně se choulící v opačném rohu.
Ponurou atmosféru přerušil až Cohan, který konečně vstal od hlavního počítače. „Autodestrukce se spustí za deset minut. Musíme odsud okamžitě zmizet.“
Vyrazili pryč a rychlým sprintem se dostali až k výtahu. Zde se však museli na nějakou dobu zastavit, protože Peterson si před posledním vystoupením idiotsky pohrál s čudlíky a kabinka teď poletovala sem a tam napříč všemi patry základny. Enclavanům to připadalo jako celá věčnost, než konečně přistavila i k nim. Jízdu potom Snipes a Cohan strávili představováním si různých druhů Petersonových úmrtí po kritickém zásahu. Když se konečně dostali do vstupní haly, z nastaveného limitu k autodetonaci již mnoho nezbývalo. A to před nimi stála ještě jedna poslední překážka…
U východu na ně čekal starý známý Robert a tvářil se velice vážně. „Chlapci, co jste provedli je strašné, ale… já věřím, že jste to tak nemysleli. Prosím, musíte mě vyslechnout,“ naléhal. „Když hned přestanete a půjdete se mnou, ještě vás z toho můžu vysekat. Přísáhám.“
Následoval okamžik mlčení.
„To už je ale vážně zoufalý,“ řekl nakonec krajně znechucený Snipes a ukopal teplého knírače k smrti. Alespoň trochu si tím vylepšil mizernou náladu…
Vyšli ven do zapadajícího slunce. Vzápětí celá základna vyletěla do vzduchu a vzala sebou i jeskyni plnou radškorpiónů, která byla hned vedle. Enclavani s pocitem dobře odvedené práce pokračovali v cestě a Cohan si začal pobrukovat melodii Eye of the Tiger. Ve vzduchu cítil další dobrodružství.