Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Mé jméno je Roger Maxon, jsem stařešinou v Bratrstvu Oceli. Už brzy zemřu, mám rakovinu způsobenou mým předlouhým pobytem ve velmi radioaktivní pustině, ale to mi až tak nevadí, život jsem si rozhodně užil. Mám velké bolesti a tak diktuji tyhle poznámky do PIP boye, jsou to totiž jediné záznamy o založení bratrstva. Býval jsem vojákem armády Spojených Států Amerických. Sloužil jsem na vojenské základně v severní Californii, tato základna byla známá jako Base Omega. Mimo velké vojenské posádky tady byly i obrovské výzkumné laboratoře a asi 150 vědců, kteří každodenně pracovali na přísně utajovaném výzkumu viru FEV. Zlom nastal 23. Října 2077, v den mých narozenin, ozvali se sirény a kryt byl okamžitě neprodyšně uzavřen, vypukla jaderná válka, venku zuřilo peklo a tady se ozývalo jen tiché dunění, pak vypadly generátory a zhasla světla, pak už bylo jen hrobové a tíživé ticho. Pak se ti otrlejší z nás zvedli a došli opravit generátory a náhle bylo světlo. Se světlem se nám vrátila řeč, začaly různé spekulace o tom, jak to asi teď vypadá venku, naše vnější senzory byly smeteny, takže jsme měli jen minimum informací. Vědci začali okamžitě měřit stupeň radiace u dveří a větracích šachet, ale vše bylo v normálu, pak začali měřit nás. Výsledky jsme dostali až druhý den. To čekání na ně byla pro nás pro všechny obrovská zkouška trpělivosti, být ozářen znamenalo zemřít. Naštěstí nikdo nebyl ozářen. Vědci vypočítali, že bezpečné bude vyjít ven, asi tak za rok. Jídla, vody a knih tu bylo dost. A tak jsme přežili jeden naprosto příšerně nudný rok, ale pak přišel den, kdy měla základna být otevřena, naše očekávání byla různá, ale to co nás čekalo tam venku bylo opravdu strašné. Před válkou ležela základna v zelených horách, všude byly eukaliptové háje, ale teď, tu byla jen nekonečná poušť, nebyl tu ani stromeček, jen čas od času nějaká ta malinká rostlinka, ale co jsme mohli čekat. Na první průzkum ven nás šlo 10, všichni jsme měli Energozbroje, které se leskly ve slunci, které nám po roce v podzemním bunkru připadalo neobvykle jasné. Sbírali jsme vzorky země, kamenů, aby vědci ze základny zjistili stupeň zamoření. Náš další život se zaměřil na mapování nového světa, našli jsme několik měst, ale ani v jednou z nich se nekonfrontovali s obyvateli. Vědci se od nás vojáků úplně izolovali a pořád něco vymýšleli v podzemních laboratořích. O těchto laboratořích jsme věděli, akorát to, že v nich jsou obrovské nádrže s jakousi zelenou bublající kapalinou. Ale nám to ani nevadilo, že vědce vůbec nevidíme, vždycky se vytahovali, že jsou chytřejší a dělali si z nás srandu, prostě vědátoři. Z laboratoří se ale teď začal ozývat křik zvířat, při kterém běhal mráz po zádech. Co s těmi ubohými zvířaty ty blázni asi provádí? Tenhle nudný život v základně jsme vedli až do roku 2087. Z jedné hlídky se nevrátila celá naše patrola, zmizeli doslova beze stopy, ani nevolali vysílačkami o pomoc, prostě záhada. Z laboratoří se začal ozýval lidský křik toho nejvyššího utrpení, nechápali jsme co se děje a tak jsme lstí vylákali z laboratoří hlavního vědce ven a vyptávali se co se to tam děje. On řekl, že se stala nehoda a že už se to nebude opakovat. Tehdy jsme mu ještě věřili. Ale pak se ztratila další patrola a křik v laboratořích neustával. Všichni jsme začali být paranoidní a zavládla strach a špatná nálada. Na Silvestra roku 2087 přišla za námi jedna mladá vědkyně, sdělila nám otřesnou pravdu. Ty patroly byli ze zálohy napadeny vědci, kteří dálkově zablokovali Energozbroje a pak vojáky používali jako pokusná zvířata při testování viru FEV-2. Taky nám řekla vstupní kód do laboratoří, abychom je zastavili, protože už se na ty nebožáky nemůže dívat. Nemohli jsme tomu věřit. Zorganizovali jsme vzpouru, všichni vojáci byli upozorněni, že bude potřeba zítra časně ráno vyklidit základnu a budou potřeba dobrovolníci na útok na laboratoře. Přihlásilo se hodně vojáků, asi 80. Ten den jsme vůbec nešli spát čekali na svítání kdy vědci vstávali, aby šli provádět další strašlivé pokusy. Když tam ve 4 hodiny ráno byli všichni, otevřeli jsme si cestu do laboratoří. To co nás tam čekalo nám všem vyrazilo dech. Z našich kamarádů se staly děsivé zrůdy, ležící, napojeni na přístroje a prosící o smrt. Zvířata, která byly používány ke stejnému účelu vypadaly stejně strašlivě. Za velkým oknem, pod kterým byly terminály byly vidět obrovské nádrže, do jedné z nich zrovna spouštěli jednoho vojáka, který se marně pokoušel vyprostit se sevření jeřábu. A mezi touto hrůzou kmitali, vědci v tuto chvíli překvapení našim příchodem. Začali jsme střílet, stříleli jsme do všech vědců, do všech přístrojů a měřičů. Bylo to krveprolití, jaké jsem už dlouho nezažil, ale alespoň jsme měli to slitování a nechal vědce zemřít rychle a nenechali je trpět, jako oni naše druhy. Jedna z dávka bohužel rozbila sklo, které oddělovalo nádrže s FEV a laboratoře a smrtící vir začal unikat do vzduchu. Vydali jsme příkaz k okamžité a úplné evakuaci, pak jsme základnu neprodyšně uzavřeli a odešli pryč. Mnoho z nás už nechtělo být vojáky a tak se vydali pryč do měst, vstříc svojí budoucnosti. Z továrny jsme nesli nějakou technologii a asi 100 energozbrojí. To nebylo pro začátek života v pustinách vůbec špatné. Putovali jsme od města k městu, jestli nepotřebují ochranu, či armádu. Města měla svoji ochranu a jediné, co se jim na nás líbilo byly energozbroje a technologie. Jednou jsme tábořili v poušti na jih od základny Omega a rozhodli se založit vlastní město, poblíž ostatních měst, kvůli obchodu, potřebovali jsme potraviny, neuměli je jsme pěstovat a tak jsme je museli koupit. Jako naše jméno vylo vybráno Bratrstvo Oceli. Naší první základnu jsme založili na sever od Adytum a na západ od Hubu. Jako první jsme oplotili čtverec 100 x 100 metrů a postavili tam malinký domek, který sloužil jako ubytovna vojáků. Pak přišli nájezdníci, kteří se nás pokusili pozabíjet, ale proti několika těžkooděncům neměli moc velké šance. Během několika let jsme začali vyrábět nové Energozbroje a náš bunkr se rozrostl na šest pater. Bylo to sídlo vzdělanosti, technologií a moderního lékařství. Bratrstvo oceli se stalo ostrovem naděje v moři zoufalství a lidské lhostejnosti. Každý, kdo bude potřebovat, tomu poskytne Bratrstvo azyl a lékařskou pomoc. Bratrstvo se stalo novou nadějí pustiny. To byl náš pravý záměr, když jsme ho zakládali. Tohle je pravý příběh o založeni bratrstva oceli. Roger Maxon 5. května 2135
|
