Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Jirka Šťovíček - Stádium vývoje

Procházka po ránu byla snad nejpříjemnější věcí, která mohla starého důchodce během dne nejvíce potěšit. Ranní vzduch byl vždy mořem krásně pročištěný, auta ještě tolik nejezdila a ulice i parky byly vylidněny. Tuto pohodu vždy Alfred navíc spojoval i s pozorováním východu slunce, jež tady v San Franciscu vyvstávalo opravdu brzy a mělo jedinečné zabarvení.

Bylo krátce po páté hodině a již se začínalo rozednívat. Alfred si nasadil starou hnědou hučku, chopil se dřevěné, vlastnoručně vyřezávané hole a naposledy zkontroloval svůj obraz v zrcadle. Vlasy i obočí mu již dávno prošedivěly, přesto se dnes cítil nějak mladší. Bez hole se však nikam vyrazit neodvážil- pajdání, které si přivezl z války s Čínou, ( trvající do teď), ho omezovalo stejně jako spousty dalších, na nohu napadajících, důchodců a to jim ani nemuseli prostřelit kyčel.

Nyní však byl čas vyrazit. Alfred odtrhl pohled od zrcadla, vyšel na chodbu a zabouchl za sebou dveře, které zavrzaly v pantech. Schody žádné scházet nemusel, neboť mu jako válečnému veteránovi byl přidělen přízemní byt v luxusním, několikapatrovém baráčku. Pomalou šouravou chůzí se za několik okamžiků dostal až k prosklenému vchodu, kterým zrovna odcházel pošťák. Alfred se s ním pozdravil a ze schránky si vybral pravidelně docházející ranní tisk, který si posléze srolovaný strčil do podpaždí- jenu ruku potřeboval mít volnou na otevření dveří.

Jakmile vchod otevřel, ovanul ho čerstvý, solí prosycený větřík a silná záře z moře: slunce již započalo svoji čtyřiadvacetihodinovou pouť. Alfred zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli jen tak stál, ale nikdy takhle moc dlouho nevydržel- v parku u moře na něj již čekal lavička. Nejprve však musel navštívit paní Brownovou. Byla to starší paní, mladší však než Alfred, vlastnící pekárnu na konci ulice. Již na několik desítek metrů Alfred ucítil poctivou práci paní Brownové. Přidal tedy na tempu, byl však příliš omezen, než aby si někdo přihlížející uvědomil, že vůbec zrychlil.

Po minutce byl konečně u pekárny. Skrz výlohu zahlédl paní Brownovou, jak opatrně nandává na svůj stařičký gramofon Technics 2100 ještě starší desku, kterých měla nespočet a které se u ní v rodině dědily z generace na generaci. Co to asi bude dnes? přemýšlel Alfred a vstoupil do pekárny- nade dveřmi zazvonil zvonek. O vteřinu později se probudily i reproduktory napojené na gramofon, z jejichž útrob se začala linout příjemná jazzová melodie. Maybe, you´ll think of me, when you…následovala slova podávána sólovou pěvkyní. Alfred tuto píseň ještě neznal a zdálo se, že i paní Brownové je písnička neznámá, přesto se usmála a pozdravila Alfreda: "Dobré ráno, Alfrede. Jako obvykle?" obdařila ho dalším úsměvem.

"Ano, ano," zachrčel stařec a volnou rukou začal prohledávat kapsy u kalhot. Po chvilce zápolení vytáhl padesáticent a položil jej na čerstvě utřený pult.
"Prosím," podala mu paní Brownová papírový pytlík s několika houskami a koláčkem s povidly. Alfred poděkoval a drže pytlík a hůl v jedné ruce vyšel z pekárny ven. Odtud to do parku neměl již daleko: přešel pomalu na druhou stranu silnice a obešel starý soukromí dům, patřící místnímu podnikateli. Ihned za ním se rozprostíral zdejší, pěkně upravený park, táhnoucí se podél pobřeží několik kilometrů.

Alfred se usadil na svoji oblíbenou lavičku a na klín si položil ranní tisk. Než se však stačil podívat na titulek hlavní strany, shlukli se kolem něho natěšení racci, kteří zde každé ráno, v létě i v zimě, čekali na svého pána.
" Tady to máte," prohodil Alfred a začal prsty trhat jednu z housek. Když v hrsti nashromáždil dostatek drobtů, mrštil jimi k rackům na chodník. Ptáci se okamžitě vrhli ke zdroji a nervózně přes sebe skákali, někdy se i klovli. Alfred je chvíli pozoroval a usmál se představě, že lidé kdysi byli právě na stejném stádiu vývoje a podobně se dělili o potravu. Na chvilku si vybavil, jak se s jinými důchodci soupeří holí o kus žvance, zpátky do reality ho však přivedl řidič projíždějící kolem. Jeho moderní auto konstrukcí připomínalo vozy šedesátých let minulého století, Alfred však věděl, že pod kapotou se nachází dokonalý tichý fúzní motor, který se v minulých desetiletích stal hitem. Je to ale lidstvo dokonalé, zamýšlel se Alfred a s pohledem na stoupající slunce vzpomínal na dny, kdy jezdil s otcem na výlety v jejich benzinovém Chrysleru. Tolik se toho změnilo a zdokonalilo během jeho života, přemýšlel Alfred a dumal, zda lidstvo pokročí ještě na další stupínek vývoje. Asi jo, uvědomil si ihned. To už tu ale asi nebudu…

Racci ho však náhle svými pronikavými skřeky vytrhli ze snů a vynutili si další housku, kterou již Alfred žmoulal v ruce.
"No jó, tady to máte," zachroptěl a konečně se jal prohlédnout noviny. NUKLEÁRNÍ NEBEZPEČÍ- KONFLIKT SE VYOSTŘUJE, stálo na hlavní straně denníku. Alfred si však jen odfrkl a obrátil na další stranu. Nadpisy a články, které redaktoři v posledních několika letech už nevěděli jak obměňovat, Alfreda nezajímali: pořád jedno a to samé- Válka pokračuje, konflikt se vyhrocuje, hrozí nebezpečí atd. Když Alfred vystoupil z armády, přestal se o tyto články zajímat.

Na druhé straně nalezl zajímavější čtení: skandál viceprezidenta, finanční reformy či článek o novém fúzním motoru firmy Dodge. Náhle však Alfreda zamrazilo. Něco nebylo v pořádku, on však nevěděl co. Po chvíli si však uvědomil, že v městských rozhlasech začalo praskat a o několik vteřin později uslyšel pronikavý jekot sirény, který naposledy zažil před padesáti lety ve válce. Rackové se bleskurychle rozletěli do všech směrů a jeden z nich dokonce shodil Alfredovu hůl, která byla opřena o lavičku.¨

"Co to je?" zabrblal, opatrně se postavil a zamžoural na moře- slunce ho však příliš oslepovalo a ani když si výhled zčásti zaclonil rukou, nepodařilo se mu pořádně zaostřit. Poté však, více napravo, spatřil zářící bod, za nímž se táhla bílá kouřová stopa. Přibližoval se však velice pomalu, na druhou stranu však příliš rychle, než aby to bylo letadlo. Alfred se otřásl, když si uvědomil co by to mohlo být, ale věděl, že by se měl cítit bezpečně- podél amerických břehů kotvilo nespočetné množství fregat připravených na nejhorší- ale necítil se. Bod se stále přibližoval, nebyl však ale jediný. Alfred spatřil několik dalších, které však mířily jinými směry. A potom další a další, až bylo nebe zcela pokryto svítícími body. Alfredovi se rozklepala kolena a po chvilce ho třasavka chytla do celého těla. Vydržel však stále stát a pozorovat oblohu pokrytou tisíci slunci. Všiml si však i střel odpálených z moře. To budou Patrioti, uvědomil si, ale třást se stále nepřestával. Několik, snad deset, bodů se však stále řítilo jeho směrem. Alfredovi začaly náhle po lících stékat slzy, když spatřil jak se americké střely země- vzduch vždy jen k bodům přiblíží, ale poté explodují jen na konci ohnivého ocasu. Alfred už stoprocentně věděl, že se jedná o čínské balistické střely- zbraně, jež dosáhli nejvyššího stádia vývoje, zbraně, před kterými není úniku.

Kolena se mu náhle podlomila a Alfred třesa se se zhroutil k zemi. Ano, několik málo střel se již podařilo zničit a na obloze po nich zůstávaly jen černá mračna, přesto se na Ameriku řítilo obrovské množství střel nedotčených. Alfred náhle zahlédl mladého běžce, který se zde každé ráno oddával svému koníčku, ten však zkameněle hleděl k obloze. Když si konečně uvědomil svoji situaci, rozběhl se s křikem někam mezi domy a každý druhý krok zakopl, i když běžel po upraveném trávníku. Poté Alfreda ovanul silný východní vítr a několik desítek metrů nad ním se přehnal obrovský předmět. Alfred se ani nestačil otočit, když puma několik metrů nad zemí explodovala a jeho pohltila věčná tma.

* * *

Malý Johny procházel smutnou šerou ulicí a pozoroval temné ruiny starých budov, které jej z obou stran obklopovaly. Věděl, že by do této části města neměl chodit - otec ho varoval, že tato zóna je nebezpečná a skýtá příliš mnoho vzpomínek na válku. Navíc kdyby se mu zde něco stalo, nikdo by ho nenašel. Co však otec vzpomínkami na válku mínil, to Johny nikdy nepochopil a tak se sem stále vracel.

Johny, osmiletý chlapec, jemuž matka zemřela po porodu, však věděl, že ostatní kluci sem občas také zavítají a vždycky přinesou nějakou vzácnost. Třeba minule, vzpomínal na minulý týden, Frank přinesl starou, téměř neponičenou koženou bundu a několik zachovalých mincí, které byly velice vzácné. Nyní však musel najít něco on- jeho otec slavil čtyřicáté narozeniny.

Věděl však také, že tato oblast už je dávno probrána a všech vzácností zbavená. Zabočil tedy do postranní uličky, jež byla zabarikádována starými krabicemi a jiným harampádím podléhajícím času. Přemýšlel, zda má cenu přelézat tu vysokou, nepříliš stabilně vyhlížející hradbu, v jeho malém mozečku mu však došlo, že pokud mé během dnešní výpravy uspět, nic jiného mu nezbývá. Pohlédl tedy nejistě na obě kostry budov, které na něj z výše shlížely a svíraly mezi sebou tmavou ulici, a poté se pustil do práce. Začal opatrně šplhat vzhůru po zrezivělém harampádí a stále bystře očima prozkoumával okolí a hledal případné nebezpečí.

Po několika vteřinách byl konečně na vrcholku, během posledních hmatů se mu však podařilo roztrhnout si svoji koženou vestičku, kterou mu jednou otec sešil z kousků starého oblečení. Poškození však bylo jen nepatrné a otcovy šikovné ruce si s tím určitě dokáží poradit, přemýšlel Johny.

Tak jako se dostal sem nahoru, nebyl pro Johny žádný problém sešplhat druhou stranu. S ladností kočky,( tu však nikdy neviděl a ani nevěděl co to je) seskočil poslední metr a rukama se při dopadu zabořil do silné vrstvy prachu. Pomalu se ze země zvedl a vzrušeně se rozhlédl po úzké uličce, jež mu připadal zašlejší a tajemnější než, ( to však byly třicet let po válce všechny) než ostatní jaké kdy spatřil. Z okolních stěn na něj dýchala atmosféra tajemstvích a záhad- Johny si začínal uvědomovat, že je první po třiceti letech, kdo tyto zašlé prostory navštívil. Během několika prvních kroků našlapoval potichu a opatrně, v blízkém okolí však panovalo mrtvolné ticho a klid a Johny tedy opět nabyl trochu odvahy.

Ostražitými pohledy ale stále zkoumal všechny skuliny a staré přízemní prostory okolních budov, vše však bylo prázdné a zapomenuté časem- nejbohatší na nálezy. Johny nohama, občasně i rukama, odhrnoval vrstvy prachu a trosek, žádné vzácnosti však neobjevil. Po minutách hledání narazil na starý předválečný stroj, používaný kdysi pro přepravu ( více o slově motorka Johny nevěděl). Byl opřený o zeď budovy a pomalu podléhal korozi a rozpadu. Dvě gumová kola, dávno vypuštěná a roztrhaná, ležela pod strojem rozplácnutá jako mrtvý živočich, kterých bylo ve městě spousty- krysy, prašiví psi nebo obrovští brouci.

Johny pomalu pokračoval, obklopen starými troskami, a přemýšlel jak toto místo asi vypadalo před válkou. Před očima mu stanul obraz prosvětlené a čisté uličky, přeplněné krásně oblečenými lidmi trousícími se do okolních obchůdků, mající na tvářích šťastné úsměvy; realita je však jiná. Lidstvo sestoupilo úplně na jiný stupeň stádia vývoje než se asi očekávalo, zamyslel se Johny a byl současně překvapen jak ho mohla taková filozofická myšlenka napadnout. Opět se rozhlédl okolo, nyní zde však žádní lidé nebyli. Na levé straně ale zel otvor po kdysi, asi, velikých dveřích, jež vedly do obchodu umístěném v přízemí. Na stěně ještě vysela stará tabule s nápisem GENERAL STORE, některá písmena však už smyl čas a Johnyho ubohá dovednost psaní a čtení navíc způsobila, že si nápis přečetl jako ORAL STORE. I tak ale Johny vykročil ke "dveřím" a cestou vytáhl svoji malou baterku, kterou měl připnutou ke šňůrce, sloužící mu jako pásek.

Uvnitř byla tma a bordel, jak by řekl jeho otec, ale slabý zdroj světla Johnymu posloužil dostatečně na to, aby rozeznal staré regály a zbytky zboží, co bylo z tak odolného materiálu, že se ještě nestačilo rozložit. Johny se snažil našlapovat zlehka, přesto při každém kroku došlápl na všudypřítomné střepy a jejich praskot se v okolních stěnách rozléhal neskutečně hlasitě. Dostal trochu strach, přesto hledat nepřestával a nebojácně, s baterkou v ruce, se pouštěl do hlubin temnoty.

Celý obchod byl poset troskami, jako zbytek města, v některých regálech však zůstaly věci zachovány- převážně se jednalo o obaly se ztvrdlými a vysušenými věcmi uvnitř, rozpadající se krabice či umělohmotné řachtící plechovky. Johny už byl téměř na konci uličky, když si všiml vybělené kostry se zrezivělou zbraní po boku. Pokojně ležela rozvalená mezi zbytky lahví a s čelistí otevřenou dokořán pozoroval nového návštěvníka. Možná tímto otec myslel vzpomínky na válku, uvažoval Johny. Od kostry však rychle zaměřil pohled na věci kolem ní. Všiml si, že mezi rozbitými kusy lahví leží i jedna nedotčená, pokrytá však silnou vrstvou prachu. Johny ji vzal do levičky a hřbetem druhé ruky z ní setřel všechny nečistoty. Spatřil čirou zlatavou tekutinu a i hned se mu zalíbil samotný tvar lahve, v jaké byla uchována. Papírová etiketa chyběla a již před dlouhou dobou se rozpadal, přesto si Johny název přečetl na samotné lahvi, kde byl ve skle vytlačen: JOHNY WALKOR, zaměnil opět jednu ze samohlásek a přejel vyražený nápis dlaní. Sama tekutina mu připomínala trochu moč; zátka už měla na čase, pomalu se rozpadala, byla však originální, takže: " To chcanky nebudou," usmál se Johny, pevně sevřel hrdlo lahve a vydal se zpět domů.

Pomalu se šeřilo, když konečně dorazil k jejich skromnému cihlovému domku. Otevřel vrzající starou branku, prošel okolo záhonku s uschlou kukuřicí a několika hlávkami zelí a z chodníku odkopl zbytek jakéhosi časopisu. Dveře domu byly zavřené, přesto bylo zevnitř slyšet smích a rány- otec již pravděpodobně přivítal několik přátel, uvědomil si malý Johny. Potichu otevřel staré dřevěné dveře a nakoukl do svého domova; v dohledu nikdo nebyl, všichni se už bavili v obývacím pokoji, kam nedávno otec dokonce přitáhl staré křeslo, jež našel při jedné obhlídce v jižním městě ( a to už bylo dlouho probráno a vybrakováno). Johny spěšně zamířil do svého pokojíku, aniž by byl zahlédnut, a s lahví připravenou na stole a s časopisem z předválečného období na klíne čekal, až hosti odejdou.
To však nemusel dlouho. Sotva se dostal na desátou stranu, zaslechl jak jeho otec doprovází host ven. Chopil se tedy lahve a zamířil do obývacího pokoje.

" Kdes to, pro Boha, sebral?" žasl otec a s úžasem ve tváři si prohlížel dárek.
" Všechno nejlepší, tati." odpověděl jen Johny a vrhl se otci do nastavené náruči.

Když malý Johny konečně usnul, dovolil si jeho otec konečně nalít druhou skleničku toho výborného vypalovače červa, jak často říkal. Posadil se do vrzajícího avšak měkkého a pohodlného křesla a se strnulým výrazem se zahleděl do ohně, jež planul v malém krbu, a začal vzpomínat na časy, kdy byl ještě dítě- na časy dokonalého lidstva a vysokého stádia vývoje. Vzpomínal a zároveň přemýšlel, jak to vše mohlo takhle dopadnout. Po chvíli zavřel oči, napil se na počest své manželky z hrnku, který mu kdysi darovala, a než usnul, zavítal ještě myšlenkami do časů dokonalosti.

* * *

Zase nic- jen prázdné sutiny, zbytky domů či vyprahlé kosti porůzných živočichů, kteří jednoduše neměli na to, aby v tomto světě přežili. Nadějná vyhlídka objevení nového města poutníkovi opět nic nepřinesla, ostatně, skoro jako vždycky. Tu a tam ruiny zaváté pískem a časem sice odhalily některé ze svých pradávných tajemství a darů, to se však stávalo jen málokdy a jen při pečlivé práci. Než se konečně poutník opět vydal na cestu, naposledy se zahleděl na vzdálené zbytky šedivých kvádrů, které kdysi, před mnoha lety, tvořily město, nyní však jen splývaly s okolní pouští a pomalu se stávaly součástí zanikajícího světa.

Takovýchto měst však již viděl spousty- všechny vypadaly stejně, v některých se však, jak už bylo řečeno, na něj občas usmálo štěstí a on objevil prastarou zajímavost, která se dala leckdy výhodně směnit,( o slovu prodat se v zruinovaném světě, dvě stě let po válce nedalo mluvit) . Pokračoval tedy dál podél stereotypního mrtvého pobřeží směrem na sever a jednu z dalších zaniklých civilizací zanechal za sebou.

Blížil se večer a s ním poutníkova každodenní povinnost nalezení místa k přenocování. Místo samotné nebyl až tak takový problém, jak dobře věděl, jako bezpečnost onoho místa: pustinu obývalo nemálo nebezpečných tvorů, bestií či mutantů, to si poutník uvědomoval- nejednou měl tu čest se s nimi setkat. To byl však život a to nejen ten jeho: všední i když stereotypní, nebezpečný i když přirozený. Poutník takto často uvažoval, nic jiného ho na takovou dobu zabavit nedokázalo, nyní se však chtěl naplno věnovat zvolení dokonalého místa k přenocování.

Rozpadající se trosky opuštěného obydlí na samotě mu poskytly dokonalé přístřeší, i když střechu dávno pohltil čas i radioaktivní déšť. Poutníkovi však stačil pocit soukromí a bezpečí, který mu tyto čtyři zdi okolo dokonale poskytovaly. Z uschlých, navždy mrtvých stromů, které obklopovaly okolí a vyčnívaly ze země jako strnulí vojáci, nalámal vysušené větve a společně s všudypřítomnou, i v tom nejjemnějším vánku pohupující se, zpraženou trávou je nahromadil do nízké prohlubně, kterou v kamenité zemi vyhloubil rukama. Když si konečně roztáhl smrdutou popraskanou kožešinu, jež stáhl z jednoho uloveného stvoření, vzdáleně připomínajícího medvěda, ( poutník však nevěděl jak takový medvěd vypadá), a usadil se na ni, vyndal z vaku, ( ze stejného materiálu), křesací kameny, kus sušeného masa a láhev s vodu. Sama láhev byla z průhledné, ale křehké hmoty a pro poutníka to byl jeden z největších nálezů, který se mu kdy podařilo ve zbytcích měst objevit. Pomocí křesadel zapálil naskládané suroviny a s chutí se vyhladovělý pustil do sušeného žvance, jež zapil několika doušky průzračné vody, která často vyvěrala v horách.

Oheň stále vydatně plápolal a na obloze se konečně objevily první zářící hvězdy. Poutník zašátral ve vaku, vyndal kožený váček, uhlazený kámen o tvaru velmi dlouhého prstu a drbaje se na zátylku opřel se o stěnu. S váčkem v klíně si přitiskl kámen ke rtům a zhluboka foukl do užšího otvoru, který vyúsťoval na druhé straně kamene. Z širší zdířky vyletělo směrem k ohni několik tmavých, od pryskyřice mastných drobků, vzduch však skrz zkušeně provrtaným kamenem proudil plynule, i když ztěžka. Nástroj byl tedy připraven a poutník jej položil na kožešinu vedle sebe. Z váčku na klíně opatrně vyňal kus sušeného květu rostliny, kterou občasně dostával od šamanky z osady na východě výměnou za kůže či kousky masa. Palcem a ukazováčkem tedy uždibl malý zelený lepkavý kousek a napěchoval jej do širšího, opáleného otvoru v kameni. Větev trčící z ohně mu posloužila jako dokonalé zapalovadlo, když si nakonec kámen opět přitiskl ke rtům a dlouhým vdechem nasál sladký dým z čadící byliny. Poutník se rázem uvolnil a zavřel uspokojeně oči. Po chvilce si však kámen opět k ústům přitiskl, sušená rostlina již ale vyhasla. Zapaluje ji začal rychle a krátce nasávat a když se bylina konečně pořádně vzňala, dovolil si další dlouhý plynulý šluk. Pryskyřice obsažená v sušeném květu překvapivě tiše zapraskala, poutník však měl za to, že zvuk vyšel z ohniště. Po chvilce hledění do ohně unaveně zvrátil hlavu a pohlédl na silně zářící hvězdy, které příležitostně poblikávaly. Natáhl ruku chtěje jeden z bodů uchopit, nedosáhl však… uvědomil si zklamaně. Namísto hvězd ho ale na chvíli upoutala láhev, v jejímž odrazu plápolaly malé plameny. Zauvažoval, jak, kdy, z čeho a kdo vlastně tuto nádobu vyrobil? Slyšel již spousty příběhů o starých civilizacích, které obývaly tento svět společně s vyspělými technologiemi- vždyť známky po nich byly všude okolo! Ale poutník nebyl s to pochopit, jakým směrem se lidstvo pohnulo. Jak to, že vše zaniklo a vše bylo zničeno? Z jakého vůbec důvodu? přemítal často a uvažoval o stádiu vývoje, v kterým se on i jeho společnost nachází. Oči mu náhle zvlhly a po vrásčité tváři mu po líci začala pomalu téct slza. Nevěděl proč, ale uvědomoval si, že je celý jeho život špatně- něco se nevyvíjí správně. Přitiskl tedy naposledy studený kámen ke rtům, zapálil vyhaslou bylinu a v uvolněném rozpoložení nechal volný průchod slzám i myšlenkám o životě dříve, útrapách a bídy potom,… myšlenkám o nesprávném chodu vývoje.