Malá kolona tater dvěstětřináctek provázená dvěma bévépéčky typu ″Rys″ se šplhala průsmyky dál do nitra Českomoravské vrchoviny. Všechna vozidla byla opatřena šedozeleně - zelenou kamufláží typickou pro Československou lidovou armádu, kromě vedoucího vozidla, které bylo černé a namísto děla byla jeho věžička osazena prostředky radioelektronického boje. Údolí byla plná zuhelnatělých kmenů, které sem z kopců smetly početné nadzemní výbuchy nukleárních zbraní, a zanesena silnou vrstvou radioaktivního prachu. Řidiči měli co dělat, aby se protáhli úzkou, nevýraznou stezkou.
″Škoda paliva,″ brblal vojín Mráz a pak rychle utichl, neboť dvousettřináctka se propadla o metr níž. Desítce mužů cvakly zuby, přilby cinkly o pancéř vozidla. Motor zařval na vyšší výkon, jak se kolopásák dobýval z vyschlého koryta řeky.
″Tolik nafty vyletí výfukem kvůli bandě otrapů!″ ležel Mrázovi na srdci stav surovinové základny státu a také fakt, že kvůli této vyjížďce mu byla zrušena dvoudenní propustka do města. Stejně to bude nuda jako obvykle. Přijedou, odstřelí pár vlků, nějaké zmutované svinstvo nebo co…
″Tak, jde o princip, že,″ poznamenal bez špetky výraznějšího zájmu desátník Fechtner a dál se věnoval infraperiskopu.
″Vy víte něco o našem úkolu, pane?″ Zdálo se, že všichni v kabině propůjčili svou aktivitu a zvědavost Mrázovi, který jediný nedokázal upadnout do cestovní latergie, polospánku, ze kterého si člověk pamatuje jenom zelenou doutnavku vnitřního osvětlení, pach desinfekčních činidel a zpocených vojáků a řev motoru, občas doplněné o bubnování parazitů o těžký pancíř transportéru.
″Právě mi volal poručík,″ odvětil Fechtner a poklepal si na sluchátka interkomu. ″Asi se to taky právě dozvěděl od toho pupkáče.″
″Co to vůbec je za kancelářskou krysu?″
Fechtner vztyčil ukazováček, podíval se do dáli a poklepal na sluchátka. Chvíli soustředěně naslouchal, jen občas instinktivně mrkl do okénka infraperiskopu.
″Desátník Fechtner, rozumím!″ potvrdil vyslechnutí zprávy.
″Za chvíli jsme tam,″ oznámil svým mužům. ″K tvému dotazu, jde o samotného daňového komisaře pro tuhle oblast.″
″To je zaměstnání, nebo diagnóza?″ zavrčel Mráz a aby neporušil subordinaci, dodal ještě ″Pane!″ Ta černá Tatra se mu vůbec nelíbila, její osazenstvo tím méně. Ale těžko byste dnes našli něco, co by se vojínu Mrázovi líbilo, ovšem s výjimkou bytelné hospůdky v krytu na náměstí, korbele řasného piva a půltuctem děvčat kolem sebe.
″Má dohlédnout na výběr daní z jakési vesnice. Prý minule odmítli zaplatit.″
″Kvůli pár korunám se vláčíme takovou cestu?!″ užasl Mráz. V lepším případě korunám, spíš to budou jen kůže a kukuřice, napadlo ho.
″Jde o princip, jak už jsem řekl. Kdyby prošlo neplacení jedné vesnici, prošlo by i druhé…pak by se odvážily neplatit celé skupiny obcí, také města a nakonec by se nám republika dočista rozpadla.
Jo, protože teď drží pohromadě, pomyslel si Mráz, ale nahlas neřekl nic. Za tohle by mohl být obžalován z rozvracečství.
Pancéřák zastavil s trhnutím, které probudilo všechny vojáky. V mžiku byla připravena výstroj a nahozeny motorky osobních filtračních jednotek. Dvěstětřináctka sebou ještě párkrát trhla, jak řidič zajížděl do určených pozic, a pak už se otevřel segmentovaný strop a vojáci, krytí svým kamarádem ve věžičce, vyskákali na tvrdou, zaprášenou zemi. Radiační technik se svými složitými sondami párkrát dloubl do hlíny, pak pokýval hlavou. Vojáci se zvědavě rozhlíželi. Dorazili do úplně obyčejné osady, jakých bylo v Pustině relativně mnoho. Několik chatrčí z plechů a dřeva, na náměstí hořel velký oheň, na stožáru vlál hadr. Žádná vlajka, prostě hadr ukazující odkud vane vítr. Přestože uplynula celá desetiletí od Úderu, vítr z některých končin sebou stále přinášel tichou, plíživou smrt.
Kolem postávalo pár místních obyvatel, hubené postavy oblečené do rozervaných maskáčů vyspravených kožešinami. Několik dalších kůží se sušilo v napínácích; některé vypadaly, že patřily opravdu bizardním tvorům. Celá osada se krčila v malém dolíku na vršku kopce, na kamenité půdě se toho zřejmě moc neurodilo, na druhé straně tady nehrozil prachový zával a v období dešťů zamořená voda rychle odtékala.
S dunivým zabzučením se kolem vojáků prohnaly oba elektrické Rysy a vyjely na nedaleký vršek, odkud byl lepší rozhled. Proti nebi byli vidět vojáci s dlouhými trubkami PLŘS na rameni, k olověným mrakům se zdvihl válec radiolokátoru. Jak říkali Němci, pořádek musí být a nikdo nestál o nálet hurrybombérů OSN.
Černá dvěstětřináctka projela blíž na náměstíčko a zastavila v pokusu o smyk. Poté z ní vystoupili dva vojáci ČSLA, poručík Vladimír Michálek se svým navigátorem, následováni třemi muži v šedozelených uniformách četnictva. Teprve po nich vystoupil hlavní aktér celého tohohle divadla, daňový komisař Josef Gyrm, vysoký, vysušený muž strohé tváře a řídkých blond vlasů česaných zpátky. Krátce se rozhlédl a pak zamířil ke skupince místních.
Dva muži, stará žena a hrdě se držící bělovlasý muž oblečený do bohatě zdobeného červeného kabátu.
″Vy jste starosta?″ rozlehl se studeným vzduchem Gyrmův řezavý hlas. ″Jsem váš daňový komisař a jsem zde v záležitosti opoždění vaší poslední platby!″
″Nebudeme vám platit,″odvětil bělovlasý starosta překvapivě pevným hlasem. ″Nic nám nedáváte, tak proč bychom měli dávat něco my vám?″
Gyrm naklonil hlavu na stranu. ″Republika vám poskytuje ochranu, péči a pomoc!″
″Vaši lidé sem k nám zavítají jen jednou ročně, kvůli daním. Kde jsou vojáci, když v zimě kolem vyjí vlci? Kde jsou vaše vrtulníky, když něco odtáhne některého z mých lidí do Pustiny? Co dělají četníci, když na nás útočí nájezdníci?″
″My jsme představitelé vaší vlády!″ vykřikl Gyrm, jako by neslyšel ta obvinění. Starosta si na to jenom odplivl.
″Můj syn zemřel na ozáření tři měsíce zpátky. Kde byly vaše nemocnice? Vaši doktoři? Nejste pro nás přínosem, jste jenom štěnice, které se krmí naší krví! A té krve stejně nemáme na rozdávání. Tady se nic neurodí a zvěře také ubývá.″
″To mně nezajímá! Mou povinností je vybrat od vás daně, ať už po dobrém, nebo po zlém,″ děl Gyrm.
″Vy už tady nemáte žádné povinnosti, pane,″ řekl starosta. ″Vystupujem z té vaší směšné republiky. Zde! Kdysi jsem byl ve městě a dostal jsem občanský průkaz jako potvrzení, že jsem vaším občanem, ale nyní se jej zbavuji!″ Před zraky třiceti vojáků a zhruba stejného množství vesničanů starosta roztrhal doklad z bavlněného papíru na cáry, které vítr roznesl po okolí. Na poslední kousek papíru přistála slina. Zdálo se, že nyní se starosta uvolnil.
Bože, přece není tak naivní! napadlo zděšeného desátníka Fechtnera, který se až dosud zajímal spíše o svou pancéřovou pěst, než o vyjednávání.
″Nyní tedy vybereme v této vesnici daně,″ řekl mrazivě Gyrm. ″Poručíku Michálku?″
″Ano, pane komisaři?″
″Prohledejte tyto ubohé chatrče a vyneste ven peníze nebo zboží v hodnotě dvou tisíc korun československých!″
Někdo překvapeně hvízdl. ″Tak odsud jdou naše žoldy,″ pokusil se někdo z vojáků o žert.
Poručík Michálek zaváhal, ale pak mávl na několik vojáků, kteří začali prohledávat chatrče. Po chvilce vynesli nějaké věci, povětšinou ručně opracované nože a nářadí, potraviny a kůže, dohromady v hodnotě necelých pěti set korun. Neutěšená hromádka se vršila na náměstí, kde bylo najednou nepříjemné ticho.
″Musí tam toho být víc,″ zavrčel Gyrm.
″Lituji, pane, ale to je vše, co má nějakou cenu,″ hlásil jeden desátník.
″To je ovšem zlé,″ řekl Gyrm a obrátil se ke starostovi. ″Obávám se, že budeme nuceni vzít několik vašich lidí do zástavy na dobu, než zaplatíte dluh.″
Podle udivených výdechů poznal vojín Mráz, že není jediný, komu to vyrazilo dech. Také starosta byl otřesen.
″Co jste to řekl?″ zeptal se ostře poručík Michálek. Gyrm se obrátil na něj.
″Poručíku, vemte do vazby tři muže a tuto mladou ženu. Poslouží jako výkupné, pomocí kterého vymůžeme z této vesnice chybějící daně.″
″Prosím?″ nechtěl svým uším věřit poručík. Gyrm na něj nečekal a pokynul dvěma četníkům, na jejichž širokých ramenech se blyštily odznaky finanční policie. Ti postoupli vpřed a pokusili se zajmout nejbližšího muže, ale ten se jim vysmekl a bleskurychle tasil pistoli! Okamžik překvapení byl ukončen dvěma výstřely. Gyrm pálil od boku ze své parabelly, přesným výstřelem srazil onoho muže a druhým zasáhl do žaludku starostu. Náměstím se rozlehl zoufalý výkřik, zároveň se zableskly další zbraně…a pak někdo vystřelil po Gyrmovi. Netrefil se, kulka sklouzla po pancíři auta a zasáhla jednoho z vojáků. Jiný voják palbu opětoval, rozpoutala se přestřelka. Vojáci uskočili pod ochranu aut, vesničané se kryli za domky. Najedou se v jejich rukou objevily staré kulovnice, devítimilimetrové pistole a dámské revolvery, i samopal heckler und koch se našel.
″Obrannou palbu!″ volal poručík. ″Pouze se bráníme!″ Několik vojáků zakolísalo pod zásahy, ale vyztužené uniformy malým rážím odolaly. Jediná krev tekla po zásahu kulovnicí do ruky, ale to nebylo nic, na co by se umíralo. Naopak útočné pušky vojáků, byť užívány s mírou a spíše s nechutí, dokázaly prostřelit cokoliv v této vesnici jako máslo. Tři krátké dávky z kanónů dokonaly dílo zkázy. Většina vesničanů byla zabita nebo těžce raněna, zbytek odhodil zbraně a vzdal se.
″To by mě zajímalo, koho nyní vezmete do otroctví!″ syčel vztekem rudý poručík Michálek.
″Máte pravdu,″ děl Gyrm, jako by se nic nestalo. ″Tato vesnice již zřetelně není solventní, takže musíme přejít k hrubšímu způsobu revanše. Poslouží jako výstraha pro ostatní.″ Významně si přejel po kapse kabátu, odkud vyčuhoval růžek písemného rozkazu od generálního štábu. Takový malý kousek papíru ze mne učinil poskoka této zrůdy! prolétlo poručíkovi hlavou a již poněkolikáté se mu na mysli objevilo slovo ″dezerce″.
″Zastřelte všechny přeživší!″ rozkázal zvýšeným hlasem Gyrm. Vojáci se jako jeden muž podívali na svého pravého velitele. Ten se nadechl a pak vydal jasným hlasem rozkaz.
″Zajistěte zbraně a nastupte do automobilů!″
Gyrm zbrunátněl. ″Poručíku! Vy jste neuposlechl rozkazu!″
″Ten rozkaz jistě nebyl schválen vyšším velením,″ odtušil poručík, ale byla v něm malá dušička. Pohrdavý úšklebek, který se mihl Gyrmovou tváří, potvrdil poručíkovo nejhorší tušení. Ale komisař se náhle obrátil ke svým mužům a vztekle máchl rukou směrem k roztřesené skupince pozůstalých. Financi s nehybným výrazem ve tváři vytáhli zpod svých plášťů malé samopaly Herstal s rozšířenými zásobníky a zahájili palbu, aniž rozsvítili laserové zaměřovače. V okamžiku bylo dílo smrti dokonáno.
″Teď můžeme odjet,″ řekl klidně Gyrm. ″A cestou říct podobným osadám, co se stalo s neplatiči.″
Poručík Michálek stál strnule, v obličeji bledý, bezmocně zatínal pěsti. Pak se vzpamatoval a s údivem zjistil, že jeho vojáci již opět mají zbraně odjištěny a po četnících - a zvláště po Gyrmovi - klouže množství rudých teček.
Gyrm se otočil čelem k vojákům a pevně se rozkročil.
″Vojáci! Právě jste byli svědky činu spravedlnosti! Těžká pěst naší milované vlasti rozdrtila tyto rozvraceče! Nejenom že svým chováním odporovali základům občanské disciplíny, ale také přímo pomáhali teroristům! Máme o tom důkazy, dlouho jsme je sledovali. Již několikrát v minulosti zásobovali potravinami a municí Rudé jezdce!″ Gyrm počkal, až tato zpráva zapůsobí. Musel být zklamán, ve tvářích vojáků se nehnul ani sval. Ani jedna červená tečka neopustila své místo.
″Kdo pomáhá teroristům, musím být sám považován za teroristu! To, co jsme udělali, bylo správné a jistě vás nemine vyznamenání.″
Fechtnerovi se zatmělo před očima. Gyrm si to neuvědomoval, ale tři kroky za ním zem lačně polykala krev děvčete, jehož hlavu rozrazila pětimilimetrová střela z herstalu.
″Byli to zločinci a jako zločinci skončili,″ zakončil komisař a otočil se.
″To je lež,″ pronesl potichu poručík Michálek. ″Vy vědomě lžete, Gyrme, a to vás bude stát…″
″Nevyhrožujte mi, poručíku, nebo vás dám suspendovat na vojína a pošlu vás hlídkovat na rakouské hranice! Pravomoci k tomu mám! Pravda a lež jsou jenom slova, jenom prázdná slova! Směrodatné je to, co řeknu já! A nyní dejte svým mužům rozkaz nasednout!″
Malá kolona tater dvěstětřináctek provázená dvěma bévépéčky typu ″Rys″ sjížděla z kopce kdesi v oblasti Českomoravské vrchoviny. Za nimi stoupal k nebi sloup dýmu, oheň na náměstí se živil rozprášenými troskami chatrčí. Černý kolopásák sjížděl jako první, za ním jely vozidla armády. Poručík Michálek, dosud rudý vztekem a ponížením, stál v otevřené kabině první armádní dvěstětřináctky. Nedokázal by být v jednom vozidle s Gyrmem, to tedy rozhodně ne.
″Pane…″ ozval se desátník Fechtner. ″Pane, bojoval jsem v Kladně, pane. A musel jsem tam dělat zlé věci, velmi zlé. Ale vždy jsem bojoval…proti někomu, kdo útočil. Vedli jsme obrannou válku, pane. Museli jsme bojovat, nebo by nás převálcovali. Avšak nikdy jsme nezabíjel někoho, kdo chce jenom žít vlastními silami.″
″Já vím,″ pronesl tiše poručík. ″Ani já jsem nevstoupil do armády, abych vraždil!″
″Co by na to řekli Masaryk, Beneš, Kryl?″
Poručík mlčel. Sledoval černý kolopásák, který právě vyjel na širokou louku. Půda tady byla celkem pevná a v případě potřeby bylo možné sjet ze stezky a objet eventuální překážku. Armádní transportéry trochu zpomalily, neriskovaly rychlý sestup, sjížděly rovnoměrně a bez kolébání, financi získali jistý náskok.
Poručík ČSLA Vladimír Michálek se prudce nadechl, až filtry zahučely.
″Desátníku Fechtnere!″
″Pane!″
″Ta černá dvěstětřináctka je akorát v poli účinného dostřelu vašeho erpégéčka, že?″
″Pane, ano pane! Jistota zásahu téměř stoprocentní.″
″Tak tu svini odstřel, Emile,″ zašeptal poručík. Fechtner jeho slova spíš vytušil, než slyšel, ale sám cítil přesně, co má dělat.
Zpětný zášleh, kouřová stopa, exploze, oheň. Žádní přeživší. Řidič dostal rozkaz objet vrak a pokračovat v cestě.
″Vojáci, poté, co desátník Fechtner na přímý rozkaz komisaře Gyrma použil protitankovou střelu k likvidaci podezřelé chatrče, vplížil se jeden z vesničanů pod komisařovo auto a umístil tam časovanou nálož neznámého původu. Daňový komisař na následky výbuchu bohužel zemřel, jeho mrtvola shořela v troskách vozidla. Je nám velmi líto této ztráty a bolí nás, že jsme nedokázali splnit úkol bezchybně,″ prohlásil poručík Michálek a vypnul okruh interkomu.
″Takže zase lež, pane?″ zeptal se Fechtner. Poručík se podíval za sebe, kde k nebi stoupaly dva sloupy ohně. Cítil se docela dobře.
″Pravda a lež jsou přeci jenom prázdná slova, desátníku. Směrodatné je, co řekneme my.″
″No, jestli mohu mluvit upřímně, tak je to sice menší zlo, ale stále je to zlo.″
″Každý z nás musí skládat daně, desátníku. Finanční, krvavé…a my jsme se dnes vyplatili z morálky.″
Poslední kolopásák projížděl kolem černě kouřící pohřební hranice daňového komisaře Josefa Gyrma. Vojín Mráz si v nestřeženém okamžiku strhl masku a plivl, dávaje do toho veškeré své pohrdání.
Slina dopadla na černý pancíř a okamžitě se odpařila.
© chekotay
