Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Bodkin - Tři. Dva. Jedna. KO Tma se pomalu rozplývala a já začal vidět rozmazaně. Zavřel jsem oči a zatřepal hlavou. Když jsem oči zase otevřel, zrak se mi už zaostřil a bolest hlavy trochu polevila, a já uviděl, že se válím v nějaké špatně osvětlené místnosti. Byl to nejspíš nějaký sklad, i když nejspíš věky nepoužívaný. V rohu stála polorozpadlá pojízdná židle, vedle ní ztrouchnivělý stůl a za ním regál, který měl svá nejlepší léta dávno za sebou. Stejně jako já. Jinak zde byly ještě nějaké krabice, ale ty byly ve stejném stavu jako ostatní vybavení. Hlavou mi proběhla řezavá bolest. Sáhnul jsem na ni a nahmatal na temeni trs vlasů, slepených krví. Dotýkat se rány nebyl nejlepší nápad a hned jsem byl za něj odměněn další bolestí. Ale mohlo to být horší, protože jako profesionální boxer a zápasník, jsem byl zvyklý na údery do hlavy. Tak a teď si jen vzpomenout proč se tady válím. Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že jsem oblečený v boxerských šortkách, ale rukavice mi už někdo sundal. Takže jsem byl v ringu. Ale tohle nevypadá jako ošetřovna, kam by mě odnesly kvůli té ráně. Ne spíš mě do hlavy praštily, aby mě sem lehčeji dostali a zavřeli mě tady. Co to bylo jen za zápas. O boxerech se říká, že když dlouho boxují, tak jsou za chvíli úplně vygumovaní z těch úderů do hlavy. Na mě to celkem platilo, protože jsem si nic nepamatoval. Ještě chvilku jsem se pokoušel vzpomínat, ale přerušilo mě v tom cvaknutí zámku. Škubl jsem sebou a v hlavě mi vybuchla bomba bolesti. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil mladý chlapík, s krysí tváří a štětinatou hlavou, a za ním se dovnitř vsunul sám Velký Ježíš Mordino, kterého následovala jeho gorila. Mordino se zastavil několik kroků přede mnou. Krysák si mu stoupnul po pravé ruce a vytáhnul tonfu, kterou měl schovanou pod bundou za opaskem, a začal si s ní pohrávat. Gorila zaujala místo po levici a prohlížela si mě profesionálním pohledem, vyčkávajíce na jakékoli nebezpečí z mé strany. Ode mne však nic nehrozilo. Byl jsem docela zmlácený, běžný úděl boxera, a ještě rozhozený po té ráně do hlavy. Nejspíš to byl ten hajzlík s tou tonfou. Jak rád bych mu ji narval do prdele. Z mého uvažování, kam bych mu tu tonfu ještě implantoval, mě vytrhlo mordinovo radostné zachrochtnutí, které vydal nejspíš z potěšení, jak jsem pěkně zřízený. " Jak se máš… ty parchante… jeden…. Co?" Zeptal se se zlomyslnou radostí. " Celkem to jde, ubytování je slušný, ale ještě by to chtělo nějakou děvku, která by mě udělala masáž." To o ubytování byl kec, ale ta masáž by se mi hodila. " Na to… zapomeň. Za to… cos mi provedl…, už žádná… nebude." Zrudl ještě víc než byl doteď, nejspíš si opět uvědomil plán, který mu nevyšel a já jsem byl ten, který ho pohřbil. " Můžeš mi připomenou, proč jsi na mě nasranej. Po té ráně do hlavy si nic nepamatuju." Krysák se samolibě zašklebil, čímž potvrdil to co jsem si myslel. Za tu bolavou hlavu mohl on a ta jeho tonfa. Mohl bych mu sní udělat orální prohlídku. " Ovšem, že …kurva… můžu připomenout, cos …kurva podělal. Měls jít k zemi v… pátym kole. Ale ty ne…. Tys ho totiž …hned v tom prvním …poslal dolů. Proč…, doprdele? Měly jsme dohodu… a pro tebe dost… výhodnou. Ale teď dostaneš… hovno. Protože celý ten… balík peněz…, jsem kvůli… tobě prohrál. A tos… mě pěkně… nasral." Během tohoto poměrně dlouhého, sípavého objasnění, začal rudnout jěště víc. Nevěřil jsem, že je to ještě možné a čekal na příští odstín. Ale v něčem mi to pomohlo. Vybavilo se mi jak se to semlelo celý. Jakožto mistr Severní Kalifornie v těžké váze, jsem byl naháněn několika rodinami, abych byl jejich boxer. Do té doby jsem se jen poflakoval po hospodách, uklízel po zápasech a dělal kopu dalších podřadných věcí, abych se uživil. A tak, když mi pan Bishop nabídl místo u něj, s vlastním pokojem, tělocvičnou a děvkou, neodmítl jsem. Boxoval jsem v ringu, dole v suterénu jeho kasina Shark Club. Návštěvníci byly o několik tříd "lepší", než kde jsem boxoval dřív, ale touha po krvi, bolesti a utrpení byla ta samá. Vždycky se našel někdo, kdo šel proti mně do ringu, nebo alespoň sehnal někoho, kdo by do toho se mnou šel. Párkrát jsem měl namále, někteří byly strašlivě silní a někteří děsivě rychlý, ale vždy se mi podařilo je dostat na zem dřív. Nejspíš to bylo tím, že ačkoli jsem opravdu silný, jsem i překvapivě rychlý. A to mě nejspíš udrželo na špici. A pak přišlo to období, kdy nikdo neměl zájem se se mnou střetnout. Díky tomu jsem měl více času poznat se s mou dívkou. Nebyla to žádná děvka, ale její rodič neměl prachy na zaplacení dluhu a tak dal svou jedinou dceru. Ačkoli se mě ze začátku bála, pak se do mě nejspíš zamilovala. Nechápu co na mě vidí, vždyť jsem šest stop a tři palce vysoká a dvě stě deset liber vážící hromada svalů. A krom toho mi chybí kus pravého ucha, o který jsem přišel při zápasu se Ždímačkou. Ale ten zkurvysyn za to zaplatil. Nejen několika částmi jeho těla, ale i jeho prací a bydlištěm. No a teď jsem byl na jeho místě a zdálo se, že jsem všechny omrzel, když jsem pořád dokola vyhrával veškeré souboje. Až jednou mě pozval pan Mordino na skleničku do jeho baru. Přišel jsem a přijal i jeho pracovní nabídku. Ta zněla, že dodá soupeře, který by aspoň vypadal, že něco ustojí, a já bych se nechal knock-outovat. Všichni by měly vsazeno na mě, ale pan Mordino by vsadil na svého chlapce velkou částku, aby mu dodal odvahy. Po tomto zápase bych se musel vypařit, ale to mi nevadilo. Peněz jsem měl opravdu dost a prachy ještě za tu prácičku v ringu, by daly pořádný balík. A Jess by šla se mnou. Všechno se vyvíjelo dobře, až do chvíle, když jsme proti sobě nastoupili v ringu. Začalo to tím, že mi jeho rukavice připadaly nějak větší, a kůže, která je obepínala, nějaká napnutější. Pár vteřin po gongu jsem zjistil co s nimi je. Z nějakého mě nejasného důvodu, měl ten kretén nacpáno v rukavicích několik kousků kovu. Snad, abych šel k zemi díky němu a ne kvůli mé dohodě s Mordinem. A to byla jeho největší chyba. A i má. Ohnal se po mě a já se nechal praštit, protože rána směřovala na trup. Obyčejné rukavice, by mé tělo jen lehce otlačily, ale ty jeho nadívané byly pořádně cítit i přes tu vrstvu svalstva co se vydávala za ocelový pancíř. A v tu chvíli se ve mně všecko zlomilo. Začal jsem vidět rudě a rozmáchl se s veškerou mou silou. Jeho hlava sebou prudce škubla dozadu, vzápětí následována svým tělem. Udělal ve vzduchu piruetu a s žuchnutím dopadl na zem. " Tři. Dva. Jedna. KO. " Pronesl sudí do ztichlé místnosti, protože nikdo tak rychlý souboj nečekal, a tím mi podepsal rozsudek smrti. Vzápětí si však všimnul napuchlých rukavic toho kreténa. " Dívejte na ty jeho vylepšený rukavice." Tato věta odstartovala děsný zmatek. Bishopovi lidé se snažily zadržet Mordinovi lidi, který se nechtěli dát zadržet. Nic z toho jsem už nevnímal, protože mě nějakej parchant praštil něčím po hlavě. " Co se stalo, stalo se. Takže teď buď v klidu nebo tě klepne." Nevím, co to do mě vjelo, ale chtěl jsem ho co nejvíc vytočit. Snad kvůli tomu rudému odstínu nebo z naděje, že by ho fakt kleplo. " Ty… sráči… jeden…," vypadal, že se složí každou chvílí. Podíval se na svou gorilu, která otevřela dveře, a prosupěl na chodbu. Krysák se na mě opět usmál, poplácal tonfu a mrkl na mě. Když se za ním zaklaply dveře, pokusil jsem se vstát. Napoprvé mě neunesly nohy a zase sem žuchnul na prdel. To bylo snad jediný místo který mě nebolelo. Teda až doteď. Na podruhé sem se postavil na roztřesené nohy a opřel se o zeď. Teď z výšky jsem si všiml něčeho, co jsem nemohl ze země postřehnout. Za polorozpadlýma krabicema leželo páčidlo. Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, tak by se rychle zdekoval, když by si všimnul mýho úsměvu. Sebral jsem páčidlo a postavil se vedle dveří. Zatmělo se mi zase před očima, a tak sem je zavřel a opřel se o zeď. Jakmile se dveře začaly otevírat, nevolnost ze mě spadla jako kouzlem. Podle kroků jsem poznal, že je to jen jeden člověk. Dveře se otevřely dokořán, na protější zdi jsem si všiml tenkého stínu, který vytvářelo světlo z chodby, a usmál jsem se. "Kurva." Byl to Krysák. Kopl jsem do dveří, které se se zaduněním zavřely. Krysák se otočil a naše oči se střetly. Vzápětí se střetlo páčidlo s jeho hlavou. Ozvalo se hnusné křupnutí, jak se hrana páčidla zasekla do jeho hlavy. Krysák se svalil k zemí a z díry v hlavě se vyřinul mozek. Potlačil jsem lehkou nevolnost. Přece jenom jsem nebyl zvyklí lidi zabíjet. Mlátit to jo, ale ne zabíjet. Překonal jsem počáteční odpor a začal mu šacovat kapsy. Krom své tonfy, vystřelovacího nože, mosazného boxera, pár stimpaků a něco peněz, u sebe nic zajímavého neměl. V rukávu své bundy měl podivný mechanismus, na kterém byla připevněna malá, jehličková pistole. Lepší než nic, řekl jsem si a sebral pistoli i s mechanismem. Krvavé páčidlo by budilo podezření a tak jsem ho nechal ležet u chladnoucí mrtvoly. Místo něj jsem si na ruku nasadil boxera a tonfu zastrčil tak, aby byla nablízku mé levé ruce. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil po schodech nahoru. Strážný u schodů si mě nejdřív prohlídl a pak se zase začal rozhlížet po lokále. Najednou se hlava zastavila a otočila ke mně. Strážnému došlo, že já ze zdola rozhodně vyjít neměl. Už nikdy. Otevřel ústa k výkřiku, ale tou dobou byla má ruka s boxerem na půli cesty do jeho zubů. Padl k zemi a vyplivl kousky zubů. A pak omdlel. V místnosti bylo docela rušno a tak si mě chvíli nevšímali. K východu to nepude, ujistil jsem se, než se tam dostanu, tak mě rozstřílí na cucky. Podíval jsem se do chodby, která vedla dozadu k záchodům. Na konci bylo okno. Sice zasklené a úzké, ale mohl bych jím proklouznout. Vyrazil jsem směrem k oknu a stále si mě nikdo nevšímal. Teprve až jsem roztříštil sklo, tak si mě všimli, začali něco vykřikovat a vytahovat zbraně. Stáhnul jsem hrudník, abych vůbec proklouzl. Oknem jsem prošel lehce a dostal jsem se do zadní uličky. Jižní část byla zatarasena autem, takže jsem vyrazil na sever. Přeskočil jsem branku, která byla na konci uličky a ocitnul jsem se na hlavní ulici. Shark Club byl na dosah a já nemeškal a vyrazil k němu. Vyhazovači u dveří mi lehce pokynuli hlavou, stejně jako několik lidí v kasinu. Vyběhl jsem po schodech a zamířil ke svému pokoji. Yena v pokoji byla a netrpělivě na mě čekala. Když uviděla jak vypadám, zatvářila se polekaně a hned na mě vyhrkla: " Kdes byl? Měla jsem o tebe strach. Kdo tě tak zvalchoval? A proč si sejmul toho kluka?" " U Mordina. Mordino. Proto." Odpověděl jsem na všechny její otázky a začal se rychle převlékat do předem připravených věcí. Když jsem se převlekl a nastrkal ukořistěné věci zpět, jak jsem je měl, popadl jsem připravené kufry, pokynul jí hlavou, aby mě následovala a otevřel dveře. Za dveřmi stál Samuel, Bishopův člověk a taky finančník. Když mě uviděl, rozlil se mu po obličeji úsměv. Pak si ale všiml, že sebou vláčím kufry, a otevřel hubu. Byl další, kdo si na mě otevíral ten den držku, atak jsem mu hned jednu ubalil a hodil ho do pokoje. Zavřel jsem dveře, postavil povalené kufry a vrhnul se k Samovy, který ležel v bezvědomí u postele. Začal jsem ho prohledávat a dospěl ke skvělému objevu. Ještě neodevzdal peníze, které mu zůstaly po dnešním souboji. A taky měl v podpažním pouzdře magnum .44 a po kapsách několik rychlonabiječů. Všechno jsem narval do kapes mé kožené bundy. Otevřel jsem opatrně dveře a vykoukl na chodbu. Nikdo tam nebyl. Popadl jsem kufry a vyrazil ke schodům s Yenou v zádech. Na schodech nás nikdo nezastavil, atak jsme se dostali téměř, až k východu z kasina. Několik zaměstnanců zaregistrovalo naše zavazadla, ale přešli to jen udiveným výrazem ve tváři. Vše vypadalo, že je nanejvýš v pořádku, když v tom se ozval dupot nohou běžících po schodech. Od baru se ozvalo hlasité zvolání: " Zastavte toho hajzla. Byl domluvený s Mordinem. A taky zmlátil Sama a ukradl mu prachy." Všechny oči v sále se upřely na mě. Nejblíže stojící muži z ochranky sáhly pro své zbraně. Křikl jsem na Yenu, aby si pohla. Tři kroky ode mě stojící muž, začal zvedat zbraň. Mrštil jsem po něm kufr, který byl plný oblečení, a srazil ho k zemi. Uvolněnou rukou jsem sáhnul do kapsy bundy a vytáhnul odtud čtyřiačtyřicítku. Koutkem oka jsem zahlédnul, jak se před Yenou postavily dva obří vyhazovači. Na pomoc jsem ji nemohl vyrazit, protože se z davu vyřítili dva maníci. V rukou měli pistole, ale teprve natahovali závěry. Amatéři, pomyslel jsem si, ani já bych neběžel k neznámému s nepřipravenou zbraní. Nejsem vůbec dobrý střelec, to v žádném případě. Celý život jsem si vystačil jen s pěstmi, ale i tak jsem si byl jist úspěchem. Mé střelecké umění, ani čtyřpalcová hlaveň čtyřiačtyřicítky, nebyly uzpůsobeny na střelbu na velké vzdálenosti. Ale ti chlápci ode mne stály jen pár kroku. Namířil jsem na prvního a zmáčkl spoušť. Zpětný náraz nebyl nijak silný díky mým silným pažím a váze revolveru. Chlapík se zhroutil k zemi s dírou uprostřed hrudi a já rychle namířil na druhého mladíka. Ten s otevřenou pusou hleděl na svého mrtvého kamaráda. Stisknul jsem spoušť a poslal ho za kamarádem. K zemi. A do pekla. Za zády se mi ozvala brokovnice. Yena!! Otočil jsem se, abych ji pomohl, ale bylo už pozdě. Jen jsem viděl jak se hroutí k zemi. Oba vyhazovači dopadli na zem, o několik deka těžší a o několik děr v těle bohatší. Yena strčila brokovnici s upilovanou hlavní do tašky a vyrazila ven. Běžel jsem za ní a po cestě zvedl kufr, kterým jsem srazil jednoho z nich k zemi. Ti dva nejspíš čekali za dveřmi, protože jen co Yena uběhla několik metrů od vchodu, z každé strany vystoupil jeden chlap s pistolí a namířil na ni. Hodil jsem kufry a ty je zasáhly do kolen a povalily na zem. Pistole ale z rukou nepustili, a když jsem chtěl opět sebrat kufry, napřáhli je na mě. Pravou rukou jsem rychle vytáhl z kapsy revolver a levou rukou jsem ohnul v zápěstí. Ten pohyb spustil mechanismus, který jsem měl v rukávu, a ten mi hodil jehlovku přímo do dlaně. Namířil jsem jim na čelo a zmáčkl spoušť. U jehlovky raději několikrát. Ozvalo se sedm výstřelů. Čtyři výstřely z jehlovky muži téměř oklovaly obličej. Prstem zavadil o spoušť, ale ránu poslal přímo do nebe. Druhému muži se kulka zaryla přímo mezi oči. Ale ještě před tím stačil vystřelit a o mnoho lépe než jeho kolega. Kulka se mi zabořila do pravého ramene. Snažil jsem se nevšímat si bolesti a popadnul kufry. Opět jsem běžel za Yenou, dolů po Ulici panen. Všichni nás se zájmem pozorovali, ale nikdo nezasáhl. Nikdo nás nepronásledoval, takže jsme se zastavili až na kraji města, a rozhlédli se po pustině. " Tak kam teď?" Zeptala se Yena. " Kam budeme chtít, ale hlavně co nejdál odsud." Podíval jsem se ji do očí a usmál se. Její ruka mě chytila za pravou ruku a pomohla mi s kufrem, který jsem v ní držel. Vykročili jsme. Nezáleží jakým směrem. Zaleží, že jsme vykročili do nového života.