Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ramon Dexter - O pomstě 1. Kráčel pustinami a jeho stopy zahlazoval vítr. Nikdo ho neznal. Nikdo ho nechtěl znát. Byl jeden z mnoha. Obchodník a cestovatel, neschopný žít na jednom místě. Pustiny v něm zanechaly hluboké šrámy. Kdo jednou okusí trpkou chuť života v Pustinách, už nechce měnit. Lidská pošetilost je hrozná věc. Všichni si mysleli, že zásoby ropy vydrží navždy. Když došlo k ropné krizi, všichni si mysleli, že se to nějak spraví. Nespravilo. V roce 2077 se lidstvo skoro vymazalo z povrchu zemského. Ale lidi jsou nezdolní. Jisté procento lidí přežilo a živoří ve zbídačených troskách světa. A pořád se nepoučilo. Pořád mezi sebou válčí. Došel ke kraji velkého města, které už zpola pohltila poušť. Skrz ocelobetonové trosky mrakodrapů prosvítalo slunce a vypalovalo mu na sítnici nepříjemná prasátka. Kdo tohle mohl dopustit, napadlo ho. Šel kolem dětského hřiště, ve kterém stále byly houpačky a kolotoče. Rezavé řetězy tiše skřípaly ve větru. Snažil se představit si děti, které si tady hrály. Nešlo to. Vyšplhal se do desátého patra mrakodrapu. Kdysi tady snad byly byty a kanceláře, ale teď už to šlo jen ztěží rozeznat. Vyhlédl z okna aby se přesvědčil, že kolem nikdo není. Shodil z rozpadlé pohovky navátý prach a uvelebil se na ní. Skrz zaprášené a vymlácené okno svítilo slunce a na protější stěně vykreslovalo podivné obrazce, jako by je tam zanechala ruka šíleného malíře. Snažil se usnout. Byl k smrti unavený. Ne zádech ho tížila poslední polovina čutory špinavé vody a dva kousky sušeného masa. Měl hlad, ale nechal si to na ráno. Věděl, že spánek hlad zažene. Snažil se zavřít oči, ale kručení v žaludku ho stále probouzelo. Posadil se a vytáhnul z batohu kousek masa. Rozlomil ho napůl, jednu půlku vrátil do vaku a druhou strčil do úst. Bylo to tvrdé a chutnalo to kouřem, ale alespoň to utěšilo bolest v žaludku. Vody se ani nedotknul. Znovu si lehnul. 2. Probudil ho šramot. Zvednul se a z vaku vytáhnul brokovnici s uřezanými hlavněmi. Byla snad dvě sto let stará a bylo to na ní poznat, alespoň na paždě ano. Byla ošoupaná a poškrábaná. Hlavně se však výhružně leskly. Na to si dával pozor. Často to byl rozdíl mezi životem a smrtí. Zlomil zbraň a do obou hlavní vložil oranžové papírové patrony. Na záda si hodil vak a opatrně vyhlédl z okna. Nikoho neviděl, ale slyšel kroky. Přicházely od protějšího domu. Připravil si zbraň, ale ruku nechal svěšenou podél těla a sledoval dění pod ním. Zpoza domu vyšel muž v dlouhém plášti. Měl světle hnědou barvu a na zádech měl přišitý emblém bílé lebky na černém poli. Lovec lidí Christopher. V rukou držel automatickou brokovnici Pancor Jackhammer. Nebezpečná zbraň. Dokáže svůj dvanáctinábojový zásobník vypálit za deset vteřin. Ray se schoval ve stínu za oknem a sledoval Lovce, který se pomalými kroky blížil k domu. Lovec se zastavil a pomalu se prohlédnul dům, ve kterém byl Ray. Ten se mezitím přesunul ke schodišti a tam čekal s odjištěnou puškou. Chvíli nic neslyšel, ale pak zaslechl, jak v přízemí někdo kráčí. Ray nasucho polknul a cítil jak mu jazyk drhne o patro. Kroky se ozvaly přímo pod schody. Uviděl Lovcův kabát, když se chytal zábradlí na schodech. Občas se ozvalo zašustění látky ve větru nebo zapraskání písku pod jeho botami, jinak bylo všude ticho. Ray byl ve stínu propadlých dveří, takže Christophera viděl, jak vchází do místnosti, kde spal. Opatrně a co nejtišeji vykročil z úkrytu, aby se dostal lovci za záda. Chvíli tak stál a jen si ho prohlížel. Na zádech měl ošuntělý batoh a pod kabátem se mu rýsovala neprůstřelná vesta. Ray zvednul brokovnici a zamířil lovci na záda. "Nemáš sirky?" zeptal se Ray. Lovec se trhnutím otočil, ale pohled do dvou hlavní ho vyvedl z míry natolik, že zakopnul o kus stropu a padnul na bok. Puška mu vyklouzla z rukou a skončila u Rayových nohou. Christopher jen vyjeveně koukal, neschopen slova. "Takže začnem. Kdo tě za mnou poslal?" řekl Ray shýbaje se pro automatickou brokovnici. Lovec se už vzpamatoval natolik, že ze sebe vypravil: "Naser si!" "Ach jo. S váma drsňákama se nedá normálně mluvit." Řekl Ray a vyprázdnil jednu hlaveň nebezpečně blízko lovcově hlavě. "Tak znova; kdo tě poslal?" "Hank Tanner." Zněla krátká odpověď. Tak přeci. Rána pažbou odeslala lovce do krajiny snů a dala Rayovi možnost lovce svázat. Nechal mu jenom trochu jídla a vodu, všechno ostatní si vzal. Lovcův plášť mu poskytne kamufláž a jeho vybavení mu pomůže přežít. 3. Byla už tma, takže si nikdo v Taylor City nevěnoval pozornost cizinci s pruhem látky kolem hlavy a s dlouhým pouštním pláštěm na sobě. Rayovi to vyhovovalo. Nechtěl budit pozornost. Chtěl se jenom pomstít. Město bylo založeno pár kilometrů od bývalého města Taylor. Ze začátku tvořilo důležitý obchodní uzel, protože bylo na hranici velkých pustin. S postupem času se rozrostlo. Když před několika lety udeřila sucha, město se zmenšilo. Přestaly do něj proudit karavany a teď už jenom přežívá a vzpomíná na zašlou slávu, která se už nikdy nevrátí. Kráčel po ztemnělé ulici. Na jejím konci viděl hořící sud. Dírami ven pronikalo světlo ohně. Kolem něj stálo několik mužů ve snaze trochu se ohřát. Bylo chladno. Přes den se tady teploty vyšplhají skoro ke čtyřiceti stupňům celsia, ale v noci spadnou velmi nízko. Muži si třeli ruce a natahovali je k ohni a o něčem se polohlasně bavili. Ray zaslechl jenom něco o nájezdnících. Ray zamířil do místních slumů a na cestu mu svítil měsíc, jehož stříbrné světlo dávalo všemu zvláštní nádech. Bylo ticho, přerušované jenom hlasy z hospody a slabým praskáním ohňů. Vítr sem tam zašramotil nedbale připevněným plechem na střeše jedné z chatrčí. Vstoupil do stínu jedné z chatrčí a poslepu nahmatal kliku. Dveře byly vyrobené z kusu vlnitého plechu, který byl natlučený na dřevěném rámu. Panty dveří skřípaly, když je Ray otvíral. Uvnitř byla malá místnost, spoře osvětlená špinavou petrolejkou. Naproti dveřím stála postel, pamatující ještě dobu před válkou. U ní stál zašlý noční stolek, na kterém stála vyhořelá svíčka. Svícen byl obalený chuchvalci vosku, vypadalo to jako nějaký umělecký předmět roztavený obrovským žárem. Petrolejka stála na stole, vedle špinavého talíře a příboru. Za stolem seděl starý muž. Vrásky na jeho obličeji tvořily hluboké krátery a kaňony. Zpod převislé kůže hleděly na svět šedé oči. Pod nosem visel dlouhý nažloutlý knír. V ústech mu zbývalo jen několik zkažených zubů. Seděl tam, v ruce sklenici s whiskou. Upřeně sledoval plamen tančící za sklem petrolejky. "Byl tady nějakej chlap, Rayi. Hledal tě." Řekl stařec, aniž by zvedl oči od plamene. Vypadal, jako kdyby všechen svrab světa skončil na něm. Ray si přesednul ke stolu a loknul si z láhve, která tam stála. Whisky byla silná a chutnala po pšenici. Odložil láhev a odkašlal si. "Jak vypadal?" zeptal se Ray. Motala se mu hlava a cítil houpání v žaludku. Stařec mu popsal lovce, který ho překvapil tam u věžáku. Ještě že tak. "Mluvil jsem s ním, tati. Je to v pohodě." Odvětil Ray a poklepal starci na rameno. Ten ho vzal za ruku. Chvíli tak zůstali. "Pořád máš ještě problémy, Rayi?" zeptal se stařec a poprvé na něj pohlédnul. Hodil do sebe obsah sklenice a odplivnul si na podlahu, kterou byla udusaná hlína. "Pořád. Přišel sem o všechno. Jsem rád, že sem to přežil." Řekl. Stařec se zvednul ze židle a odešel do tmavého kouta, ve kterém stála truhla. Stařec se v ní chvíli přehraboval, načež vytáhnul balík kůží nasáknutých olejem. Položil balík na stůl a odmotal tkanici, kterou byl balík ovinutý. Uvnitř byla zabalená automatická brokovnice s hlavní upilovanou těsně před válcovým zásobníkem. Všechny kovové části se leskly konzervační vazelínou a pažba byla omotaná zelenou páskou. V balíku byla krabička nábojů. "Tady máš. Vezmi si jí. Už jí nebudu potřebovat." Řekl stařec a přisunul pušku s náboji k Rayovi. Ten zbraň chvíli sledoval a pak ji uchopil do ruky. Kov zbraně chladil. Ray vzal do ruky vytěrák a nacvičenými pohyby zbraň vyčistil. Ocel byla modrošedá a leskla se ve světle petrolejky. Krabici nábojů schoval do kapsy pláště. Na pušce byl kožený popruh pro zavěšení přes rameno. Ray si ho zkrátil na požadovanou délku a zbraň odložil na stůl. "Mám tě rád, tati." Řekl Ray a objal starce. Pak vzal pušku a vyšel ven, kde se zvedal vítr. Ve starcových očích se objevily slzy, a jako velké perly mu kanuly po tvářích, ale to už Ray neviděl. 4. Vítr vynášel do vzduchu oblaka písku, když Ray opouštěl otcovu chatrč. Všude kolem něj rachotily plechy slumů a bylo slyšet, že se několik chýší sesulo k zemi. Z jednoho místa byl slyšet nářek. Skučení větru nabíralo na stále větší intenzitě. Teď už sotva slyšel vlastní kroky. Nad obzorem bylo vidět černý mrak, ale spíš než co jiného viděl, že na tom místě mizí hvězdy. Ulice Tailor City se vyklidňovaly a majitelé domů v panice zavírali okenice, chránící jejich živnosti před zabijáckým větrem. Všichni to znali, písečné bouře, které se sem čas od času přiženou z velkých pustin na východě. Vítr, který je schopný během pár chvil otrhat z kostí maso a kosti rozdrolit na prach. Mřil do místního bordelu. Byla tam hospoda, kasíno a obchod. A taky hotel, ne jenom hodinový. Tady končili strážcové karavan. Bordel mamá Rachel bylo počestné místo. Alespoň se tak tvářil, navenek. Uvnitř tady měl sídlo místní kriminální boss Hank Tanner, přezdívaný Kojot. Ray s ním kdysi uzavřel obchod, ale Kojot nedostal, co chtěl a tak na Rayovu hlavu vypsal odměnu. Proto byl teď Ray v Tailor City. Bordel byla velká zděná budova na náměstí. Před ním stálo několik, teď už prázdných stánků. Karavany parkovaly svoje povozy za bordelem. Stavba samotná byla zčásti původní a zčásti nově postavená. Nutno dodat, že nová dostavba se už rozpadala. Okna byla zakrytá pestrobarevnými plechy, většinou kusy kapot automobilů, které teď silně rachotily. Ray vzal za jednu z okenic a ta mu zůstala v ruce. Do noci vyběhl úzký paprsek světla. Za oknem byla malá komora, osvětlená žárovkou v rohu stropu. Ray vyrazil oknu a vtáhnul se dovnitř. Do ruky si nechal vklouznout pušku. Uvnitř bylo slyšet obvyklý ryk podniku, hlasy a řinčení sklenic. Z komory ven vedly jenom jedny dveře. Ray vzal za kliku. Bylo otevřeno. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl ven. Chodba s dveřmi po obou stranách. Otevřel dveře a vyšel ven. Hluk zesílil. Z druhého konce chodby uslyšel hlasy. Muž a žena. Děvka, co si vede zákazníka. Schoval se zpátky do komory a škvírou sledoval dvojici. Muž byl opilý a ta holka si ho podpírala. Opilý zákazník taky zákazník. Vyšel ven a vydal se dál chodbou. Dveře na konci vedly někam do podzemí. Schodiště bylo obezděné hrubými cihlami a na stěně byl elektrický rozvod. Osamocená žárovka vrhala jenom špatné osvětlení, které stačilo přesně k osvětlení schodů. Jeho kroky se na schodišti dutě rozléhaly. Schody byly pokryté staletým prachem, ve kterém Ray zanechával potrhané šlépěje. Ve tmě pod schody, kam světlo žárovky nedosahovalo, bylo slyšet tiché krysí kroky. Ray uviděl ve tmě záblesk očí malého savce. Krysa chvíli Raye sledovala a pak utekla kamsi do hlubin stěny. Schody vedla do malého sklepa, jehož staleté stěny byly obestavěné policemi s láhvemi alkoholu. Láhve byly zaprášené a mnohé byly staré několik desítek let. Ray jim ale nevěnoval pozornost. Prohlížel stěny, hledaje cokoli podezřelého. Po několika minutách upřeného sledování stěny si všiml tenké linky, která vypadala jako dveře. Přistoupil k čtverci, který linka vyznačovala a opřel se o stěnu. Dveře s jemný vrzáním povolily a vpustily Raye do další místnosti. Bylo to tam zařízené úplně jinak, než ve sklepě. Stěny byly vymalované a visely na nich zarámované plakáty a obrazy z doby před i poválečné. Uprostřed místnosti stál stůl a kolem něj bylo rozestavěno několik sedaček z aut a autobusů. Jediný východ byla chodba naproti a z ní byly slyšet nějaké hlasy. Ray sevřel v rukou pušku a vykročil do chodby. Ta ústila do dalšího pokoje. U jedné ze stěn byl barový pult a za ním police s vyrovnanými lahvemi alkoholu a sklenicemi. Za barem stál muž a naléval si pití. Před pultem seděli další dva na sedačkách a bavili se o otrokářích. Ray měl jedinečnou příležitost překvapit je, a té taky využil. Vkročil do místnosti a z brokovnice pálil od boku. Muže u baru rána smetla na zem, kde se schoulil a naříkal. Ray ho při tom nechal a upřel pozornost na dva sedící. Jeden z nich, malý černoch s plnovousem na Raye namířil pistolí. Víc nestihnul udělat, protože mu roj broků udělal z obličeje něco jako kečupovou pizzu. Toho druhého Ray zasáhnul do hrudi. Byl na místě mrtvý. V pokoji byly jen jedny další dveře. Ray dobil brokovnici a pokleknul u klíčové dírky. Za dveřmi byla kancelář Hanka Tannera. Viděl na něj, jak si sedí za stolem, mohutný revolver v rukou a čeká na něj. Teď by se mi hodily granáty, napadlo Raye, když vykopával dveře. Ty s hlasitým bouchnutím dopadly na zem a zvířily prach, který se sem občas navanul. Vzduch v kanceláři zhoustnul olovem. Ray skočil dovnitř, brokovnici v rukou. Zbraň chrlila tozžhavené olovo na všechny strany. Nevšimnul si, kolik bylo v pokoji strážných, ale asi dost, protože ze všech koutů bylo slyšet bolestné výkřiky, nebo jenom chrčení. Jednoho strážce trefil do ruky, kterou mu střela utrhla. Dalšího trefil do slabin. Muž protočil oči v sloup a padnul na zem, kde vyzvrátil žaludek. Jediný, koho Ray nezasáhnul, byl Hank Tanner. "Nech už toho divadýlka." Řekl Hank, v ruce revolver, se kterým mířil Rayovi na hlavu. Ten se právě zvedal ze země a oklepával ze sebe prach. "To bych spíš měl říkat tobě." Odvětil Ray a odplivnul si na zem. "Proč si na mě posílal toho lovce?" dodal. "Podrazil si mě, Rayi. A to sem nemoh jenom tak nechat bejt." Řekl Hank, nepřestávaje mířit. "Já že tě podrazil? Dsotal si co si chtěl, ale seš moc nenažranej, Tannere. Chtěl si moc." Řekl Ray a v rukou se mu objevila puška. Hank mrknul a přesně to mrknutí stačilo na to, aby Ray stisknul spoušť a k Hankově hlavě vylétnul roj broků. Svojí práci odvedly. Místo vkusného obrazu má Hank Tanner ve své pracovně tapetu na téma mozek a krev a kosti. Ray po téhle události zmizel na dlouho do pustin. Tannerovi lidé se chtěli pomstít. Ale tak už to v pustinách chodí. Pro pomstu někoho odděláte, ale on má přátele a ty chtějí oddělat vás, pro pomstu, samozřejmě. Takový je život.