Příchod zimy se zde, ve střední Evropě sedm dekád po zkázonosné atomové válce, projevil poklesem teploty o čtyřicet stupňů a několikadenním sněžením. Celý svět se všemi svými pahýly spálených stromů a zkorodovanými nosníky zmizel pod metrovou vrstvou černého, silně radioaktivního sněhu, který tlumil jakýkoliv zvuk. Vše se ponořilo do ticha, rušeného jenom šelestem ledových krystalků nesených větrem.
Touto pustinou se pohyboval člověk. Ačkoliv logika jasně říká, že tak daleko od některého chráněného města se nemůže vyskytovat žádná lidská bytost, oči tvrdí něco jiného. Co za zoufalce se odvážilo vyrazit tak hluboko do smrtící Pustiny?!
Vysoký muž silné tělesné stavby, oblečený v těžký kabát a zateplené kalhoty ukrývající cennou kombinézu pro velmi těžké podmínky vzor 60, přes to celé přehozené jakési prostěradlo sloužící jako primitivní, ale účinné maskování. Hlavu mu kryje silná kožená kukla, na tváři nosí celoobličejovou masku s různorodou sadou filtrů. Na svých sněžnicích vyrobených ze psích a lidských šlach se pohybuje zkušeně a sebejistě.
Právě nyní vyběhl na nevysoký pahorek, opatrně se přikrčil a pozorným pohledem přelétl okolí. Spokojeně se pousmál - stará turistická mapa měla pravdu. V údolí před ním ležely zasněžené trosky jakéhosi strojírenského závodu. Kořist.
Zrak posílený dalekohledem neodhalil žádnou známku lidské přítomnosti, přesto je lepší nic neriskovat. Šedivý stín zmizel z pahorku a znovu se objevil až v údolí.
Budova byla značně zchátralá a uvnitř byla tma. Občasné záblesky světla prosvítajícího rozbitými okny se lámaly na perspexu obličejové masky a ještě víc ztěžovaly orientaci. V takové situaci je lepší přejít na vlastní zdroj světla, nejlépe infračerveného. Muž opět v duchu poděkoval osudu za tu mrtvolu vojáka, kterou našel před dvěma týdny v jedné skalní rokli. Při té vzpomínce se otřásl. Z onoho vojáka toho vlastně moc nezbylo, jenom uniforma, výstroj a zbraň, a pak už jenom kůže a podivně tenké, jako by rozleptané kosti…a nějaká slizká, kašovitá hmota roztahaná všude kolem mrtvoly. Tehdy se z toho pozvracel. Bůh ví, co toho ubožáka dostalo, jisté však je, že jeho výstroj fungovala bezvadně.
Svět se ponořil do jasných odstínů zeleně. Muž měl zelenou barvu rád, a chvíle, kdy musel používat infravizi, si užíval.
Nyní se ovšem okamžitě zpotil jak pes. Zelenavé okolí bylo na mnoha místech narušeno černými dírami, které neodrážely vůbec žádné infračervené záření. Sundal si z očí přístroj a pokoušel se proniknout tmu vlastním zrakem, a jako by opravdu zahlédl v temných koutech skvrny ještě větší, absolutní temnoty. Znovu si sklopil hledí a nehybně stojíce, pozoroval ony podivné fleky. Byly ostře ohraničené a všechny měly přibližně stejný tvar.
Anomálie.
Muž netušil, o jaký druh anomálií se jedná. Možná to jsou jenom výrony velmi studeného vzduchu, možná to jsou jenom malé, neškodné chyby v prostoru, které vás akorát pošimrají a nic nezmůžou…nebo to také můžou být díry do jiných světů, stroje na mrzačení lidských bytostí nebo…může to být cokoliv. V průběhu války, a zvláště při jejím posledním, konečném Úderu, byly prý použity zbraně, pro které neexistují jména. Někteří lidé se snažili anomálie studovat, a jejich zánik, byl-li někým pozorován, poskytl ostatním lidem určité poznatky. Obecně se každé dítě učilo, že anomálie rovnají se bolestivá smrt.
Tohle nebude tak lehká práce, jak si myslel.
Opatrně se vydal vpřed, dával si pozor, aby došlápl pokud možno na čistou zem a aby nezavadil o nějaké zařízení haly. Ticho rušil jen šelest filtrů a občasné zašustění maskovacího přehozu.
V prvním patře se nacházely kanceláře, a v jejich středu stál vysoký, jednolitý, černočerný monolit. Leskl se a vypadal, jako by sem byl vyslán z jiného světa. Muž bleskově prohlédl celou místnost a když nezjistil žádné nebezpečí, pousmál se. Tohle je učiněný poklad! O několik minut opatrného našlapování později se muž ještě jednou pousmál svému nehoráznému štěstí. Krabice centrální počítačové jednotky nebyla nijak poškozená a po odtrhnutí dvířek se ukázalo, že vnitřek je dělen na stejnocenné segmenty. Celý server byl příliš velký na to, aby se dal odnést najednou, a kdyby jej měl hledač rozebrat a odnést jenom ty nejdůležitější součástky, dostal by za ně relativně málo peněz. Takhle mohl vyjmout několik segmentů, z nichž každý byl plnohodnotným počítačem - a za každý z nich utrží mnohem více, než za hromádku součástek.
Práce šla hledači od ruky. Jeho pohyby byly rychlé, účelné, šroubek za šroubkem podléhali dýce a vypolstrovaný batoh se plnil těžkými kvádry předválečné výpočetní techniky. Venku se slunce chýlilo k obzoru, ale poznat to šlo jen ztěží, pod vrstvou olověných mraků vládlo stále stejné příšeří.
Hotovo. V batohu zbylo místo snad už jen v malých bočních kapsách. Teď se ještě porozhlédne po okolí, možná tady bude nějaký trezor a v něm…
Tyto místnosti musely být šatny. Na zemi stály několikeré boty, na věšácích visely pracovní pláště. Muž prohlédl boty, ale nestály za mnoho, snad jen ty přezky by se daly ještě k něčemu použít. V kapse jednoho kabátu nalezl několik korun, což dnes díky hyperdeflaci znamenalo docela pěknou sumičku. Ostatní kabáty byly prázdné, snad až na pár posmrkaných kapesníků, až v tom posledním nalezl něco zajímavého - řetízek na krk s jakýmsi stříbrným motivem velkým jako oříšek. Rychle vytáhl dotykový detektor, ale ten určil kov jako obyčejný, bezcenný cín. Přesto nebyl zklamán, právě naopak. Tahle malá lesklá věcička se mu líbila a věděl, že jí udělá radost ještě velkou radost, až se vrátí domů. Malá Anička bude štěstím bez sebe! pomyslel si. Malá Anna, jeho druhá dceruška. Nikdy neměla ráda ty lesklé hlouposti, které se vyráběly ve městech pro ″divochy″, naopak i sebemenší drobnůstka z doby před válkou ji přinesla radost. Hledač se na okamžik zamyslel, při minulé návštěvě města slyšel cosi o tom, že se blíží jakýsi dávný svátek nebo co…tohle bude jistě pěkný dárek.
Zamyslel se na příliš dlouho! Příliš pozdě zpozoroval ten zvuk, který se nesl zvenčí!
″Bože můj!″ Přiskočil k oknu právě včas, aby zahlédl sněžné vznášedlo, jak smykem zastavuje před bránou do budovy. Naštěstí na opačné straně, než byly hledačovy stopy.
Z plošiny sání seskočili čtyři muži v těžkých germánských zimních uniformách. V rukách nesli dlouhé palné zbraně ověšené sadou detekčních přístrojů. Když utichl motor, nesl se jejich veselý rozhovor do dáli. I přes svou výstroj to byli Češi. Bez obav zamířili k vratům a vstoupili do budovy, jeden z nich však zůstal stát na vznášedle.
Čas jednat. Čas zachránit si život. Hledač ani na okamžik nepochyboval o tom, že kdyby ho tito muži našli, bez okolků by ho zabili. On by na jejich místech nejednal jinak. Nouzový žebřík do vyššího patra se nabízel sám. Honem vzhůru! Černočerná temnota se změnila v zelenkavý tunel, jakousi půdní prostoru. Středem vedl ochoz, okraje nevypadaly moc pevně. Vpřed! Zezdola byl slyšet hovor vetřelců. Sem nahoru snad nepolezou, i když…studený pot tekl hledači po zádech proudem. Zakrytoval za sebou krabici serveru, nebo ne? Ale i kdyby ano, stejně poznají, že tady někdo nedávno byl…
Křupnutí pod nohami obrátilo jeho pozornost do současného tady a teď. To, co křuplo, byla zpráchnivělá kost, lidská kost. Hledač nebyl žádný biolog, ale lidskou lebku poznal okamžitě. A taky mu došlo, že tahle tady nemůže ležet od války. Je nejspíš jen pár let stará…
V Pustině často přežívá ten, kdo napřed koná, až pak dumá, takže když se kus temnoty pohnul, hledač neváhal ani na okamžik a skočil na shnilé trámy vedle ochozu. Ty s praskáním povolily a muž proletěl do nižšího patra. Dopadl na záda, bedničky počítačů v batohu zapraskaly a ostré hrany bodly muže do zad. Převalil se na břicho a rychle vstal; v obdélníku dveří se objevily nějaké postavy. Byly překvapenější než hledač a to mu dalo trochu času. Skočil do tmy a přikryl se maskovacím pláštěm. V oblaku prachu a ve tmě, která zde vládla, mu černý plášť do sněhu mohl pomoci, zvlášť, když byl podšitý termoizolací. Oblakem prachu již svítily linky laserových zaměřovačů. A oblakem prachu sem shora pronikalo ještě něco. Mnohotvará, válcovitá, nade vši pochybnosti živá hmota.
Cizinci rovněž byli muži činu. Místností se rozlehlo staccato automatů, stroboskop výstřelů bránil v použití všech zobrazovacích technik. Válcovité něco se vrhlo proti narušitelům. Jeden z nich skočil vpřed, prosmýkl se kolem toho, zaklekl a zblízka vypálil zásobník. Jeho druh, střílející z nejmodernější čezety s ultrazvukovým zaměřovačem spatřil proudy jakési tekutiny stříkající z průstřelů a zalévající všechny filtry. Třetí narušitel proskočil oknem. První muž, ostříkaný tělními tekutinami netvora, si vztekle strhl obličejovou masku, postavil se a vyměnil zásobník. Stvůra, připomínající obrovskou pijavici, se bleskurychle otočila a vrhla se na něj. Druhý cizinec pálil s chodby do zad onoho tvora. Nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek. Boj se odehrával dost blízko na to, aby hledač viděl podrobnosti. Viděl, jak dlouhá tykadla tvora vystříkla proud tekutiny, která vůdce cizinců přilepila ke zdi. Ozval se strašlivý řev a navíc se do boje zapojili oba zbývající návštěvníci, kteří začali střílet skrz podlahu. Snad šest metrů dlouhé něco se prudce převalilo na svých početných krátkých panožkách a neuvěřitelně agilně se to vymrštilo zpátky do svého podkrovního doupěte. Druhý cizinec vyběhl doprostřed místnosti a zahájil palbu vzhůru. Jenže strop se probořil za ním a dříve, než se vzpamatoval, byl netvor opět tady a z jeho tykadel stříkaly proudy lepkavého svinstva. K agonickému řevu prvního vojáka se přidal zoufalý křik druhého muže, který visel jako by ukřižovaný na vedlejší zdi. Tvor se otočil a zamířil za další kořistí, dál temnou chodbou.
Hledač neváhal. Rychle vstal a poháněn zvědavostí, vyrazil k prvnímu muži. Už nekřičel, visel pevně přilepen ke zdi. Tekutina, kterou byl zasažen, ztuhla a stala se pružnou a extrémně pevnou. Jeho obličej na sebe vzal podivný tvar. Ten muž byl mrtvý, ale navíc ještě…
Hledač tasil nůž a zkusmo se dotkl mužovy tváře. Byla abnormálně měkká, jako vy svaly a kosti byly…
″Rozpuštěné!″
Nůž protrhl kůži a zpod ní vyprýštil proud husté, homogenní tekutiny. Hledač zděšeně uskočil. Uvědomil si, že jekot druhého muže utichl, že mu v uších zní jeho vlastní srdce a že odněkud z dálky se nese dunění samopalů.
Není čas ztrácet čas. Prostě vyskočil z okna. Zabořil se do sněhu až po kolena, ale ihned se vyhrabal a po čtyřech se hrabal pryč. Nebyl čas nasazovat si venkovní rukavice nebo sněžnice.
Urazil asi čtyřicet metrů a schoval se pod jakýsi násypník. Shodil batoh a hmátl po sněžnicích. Náklad má a ti zbývající se ho určitě nebudou snažit pronásledovat.
Náklad…
Rychle prohledal náprsní kapsy. Nebyla tam! Ten hloupý přívěšek chyběl.
Musel mi někde vypadnout…sakra!
Bleskově přemýšlel. Muselo se to stát v té odporné místnosti. To by mohl stihnout…Rozběhl se zpět.
Vstupní halou proběhl po paměti. Z nedalekého skladiště se právě ozvala další dávka, ti dva zbývající se drželi! Honem nahoru po schodišti. V místnosti v prvním patře se raději ani nedíval směrem ke dvěma mrtvým a tekutým, jenom vytáhl přenosný detektor kovů. Byl velmi přesný, ale s cínem bude mít problémy.
Uprostřed práce ho vyrušil další táhlý výkřik z místnosti pod ním. Jekot přešel z šoku přes hysterii do agónie a skončil nepříjemně známým zabubláním. Dlouhá dávka, třeskot skla, šustění při pohybu dlouhého těla, kravál, ve kterém málem přeslechl pípnutí hledače. Našel to! Přívěšek se ohnivě leskl v odstínech zelené, jak se otáčel pověšen na prstu. Zvenčí sem zněl hukot motoru. Poslední z cizinců nastartoval vznášedlo a nyní upaloval, jako by měl za patami samotné peklo. A podle toho, co zahlédl v záblescích výstřelů, to opravdu peklo bylo.
Hledač použil osvědčenou cestu skrz okno. Dopadl do sněhu ″na placáka,″ rychle se posbíral a vyrazil ke svému batohu.
Okno v přízemí za ním explodovalo. Muž padl na zem a otočil se. To, co uviděl, jej donutilo zaječet hrůzou.
Ne jako pijavice. Možná jako stonožka, akorát to nemělo nohy, ale jenom jakési štětinaté výběžky. Na přídi dlouhá ″tykadla″, na jejichž koncích se bělaly výmetné otvory oné pekelné tekutiny. Vychlípitelný savý hltan se kroutil v ústním otvoru, občas vyjel ven, aby ochutnal sníh, pak se zase vrátil do útrob. Muž se ani nehýbal. Tvor také ne, pouze tykadla se komíhala ve snaze zachytit nějakou stopu. Ten okamžik dal hledači dost času na to, aby se vypořádal s vlastním děsem. Viděl na černém těle té bestie díry, které do něj vyrobily samopaly neznámých hledačů. Možná to bylo zraněné, ale jistě ne nijak těžce.
″Uvidíme, jak sneseš tohle!″ zasyčel potichu a prstem pohladil nápis >>TERMINEX<< vyražený do ocelového těla velkého ručního granátu. Jediným plynulým pohybem jej vytrhl z opasku, rozmáchl se a hodil. Pak vyskočil na nohy, udělal dvě dlouhé skoky a mrštil sebou do závěje. Netvor za ním zaregistroval skoky a vyrazil dopředu, ale pak explodovala zápalná nálož. I přes hlavu zabořenou do sněhu a zavřená oční víčka hledače bodla do očí oslepující záře. Tepelná vlna se přes něj přelila, sníh bleskurychle sublimoval. Hledač se otočil. Seděl ve velké kaluži, která se rozlévala nad kouřící zemí, sníh v širém okolí byl roztopen. Před ním stálo kouřící torzo toho. Prudce zahřátá tělní tekutina prorazila upečenou pokožku a vyhřezla do okolí, kde se okamžitě připekla.
Hledač se odvrátil. Chtělo se mu zvracet, ale věděl, že to brzy překoná.
Během půl hodiny stál opět na kopci nad údolím. Na batohu mu visela trojice nových zbraní, zvláště z ultrazvukového snímače byl nadšený. A v náprsní kapse nahmatal dárek pro malou dcerku. Byl na něj pyšný.
Tohle byla dobrá akce.
© chekotay 051224:2040
