Poté co jsem Oglara získal na svou stranu, jsme museli jednat rychle. Otevřel jsem dvířka od budky, kterou hlídal muž v kápi. Uvnitř byl kovový poklop.
"Dobře, takže Oglare, teď my sejít dolů, tímto poklop." oznámil jsem mu.
"Ok, Shit.us." odpověděl.
"A moc tě prosím, aby si byl potichu, než ti řeknu, jasné? potřebujem najít ty samé zbroje, aby nás hned nepoznali." poprosil jsem ho.
"Ano." řekl jen.
Tak jsme slezli dolů.

Ocitli jsem se v nějaké chodbě, která vedla dopředu a na konci zabočovala doleva. Opatrně jsem se vydali kupředu. Jakmile jsme zabočili ocitli jsme se na křižovatce. rozhodl jsem se pro pokračování směrem rovně. Křižovatku jsem přešli nepozorováni. Ale jakmile sem přešli, tak se z místnůstky napravo ozval hlas:
"Co se tady flákáte bez uniformy?! Okamžitě se padejte převléct do předpisové zbroje." zavelel.
A mě nenapadlo nic lepšího, než srazit podpatky a zasalutovat a zařvat:
"Ano, pane!"
Voják si nás ještě změřil a otočil se zpět ke stolu, na kterém měl svačinu.
My jsem urychleně pokračovali chodbou dál. Došli jsme do místnosti, ve které bylo několik skříněk a boxů.
Začal jsem se v nich přehrabovat a za chvíli našel, co jsem potřeboval. Dvě velké, krásné, černé…
"Uniforma, uniforma!" začal Oglar křičet a skákat jako by se zbláznil.
"Oglare, nech toho, a poď sem." sykl jsem.
Oba jsme se nasoukali do zbrojí a zjistili, že vypadáme stejně jako každý voják na této základně.
Čas na obchůzku.

Zaklepal jsem na jedny dveře a vstoupil. Uvnitř byl nějaký doktor, který se vybavoval se psem.
"Dobrý den, mohl byste mi prosím zodpovědět pár otázek?" řekl jsem a přistoupil k němu.
"A..ano, jistě." řekl doktor nervózně.
"Je tato místnost dobře těsněná?" zeptal jsem se.
"Ano, ale proč se ptá-" nedořekl.

"A to je všechno co vím, přísahám." kňučel doktor.
"Jste si jistý?!" výhružně jsem zamával šroubovákem.
"Ano, prosím, nechte mě, řekl jsem vám všechno."
"Dobře, věřím ti." ujistil jsem ho a bodl mu šroubovák do pravého oka.

Poté, co jsem doktora přivázal k jeho skříňce a trochu ho pomocí šroubováku prověřil, mi řekl pár užitečných věcí. Například to, že Enkláva má hlavní základnu daleko na moři. A také to, že existují jen dvě cesty jak se tam dostat, tanker nebo létající stroje enklávy.

Rozhodl jsem se pro tanker. Potřeboval jsem něco, čemu doktor říkal FOB. Taky mi řekl, že ten je teď u velitele. Musel jsem ho získat. Po rozmluvě s doktorem, jsem znal dopodrobna celou tuhle základnu. Šel jsem tedy na jisto k velitelovým dveřím.
U dveří stála stráž a hned mě zstavila.
"Vojáci, co chcete?" řekla podezíravě.
"Vyřiďte veliteli, že jdeme vyzvednou FOB, hlavní základna si ho vyžádala." řekl jsem strojeným pevným hlasem.
"Dobře, ukažte mi příslušný vyplnění rozkaz."
A sakra.
"Cože? Jakej rozkaz, mám prostě příkaz od hlavního velitele z plošiny, abych dovezl ten blbej FOB a ty na mě s nějakejma lejstarama!" předstíral jsem hněv.
Buď jsem na něj udělal tímhle dojem, nebo to bylo tím, že za mnou začal Oglar temně vrčet, ale pustil nás dál.
Za velkým stolem seděla postava se stejnou zbrojí, jako jsme měli my, až na několik úmyslných odlišností. Na pravé ruce zbroje, byla vyleptána písmena CMD. Netušil jsem, co to znamená. Na ramenou měla zbroj malé kovové pláty. A na hlavě zbroje byli, místo černé barvy pro otvory na oči, červené kryty.
"Takže vojáci, FOB je támhle ve stole. Vezměte ho a jakmile bude u vás na základně, tak ať se mi zahlásí velitel. Odchod!" křikl.
Jen jsme s Oglarem zasalutovali a šli pryč.

Když jsme vyšli před velitelovu kancelář, tak jsem přemýšlel co dál. Chtěl jsem se dostat na hlavní základnu, ale přísahal jsem si, zničit vše enklávské. Takže i tuhle základnu. Ale jak?
Přibližně za pět minut jsem zjistil, že to už nebudu muset řešit.

Zrovna jsme vešli do ubikace, ve které bylo asi deset vojáků a někteří hráli karty a nebo si četli. Přemýšlel jsem, jestli by je výbuch tří svázaných granátu všechny zabil, nebo alespoň vyřadil z boje, abych je pak mohl dodělat. Postřílet bych je určitě nestihl, a škrtit je asi nemá přes tu zbroj cenu. Jak jsem se tak zabýval těmito úvahami, nevšiml jsem si jedné maličkosti.
Oglar zmizel.
Trochu v panice jsem se rozhlížel kolem sebe. Kam mohl jít? Poznal snad někdo, že tu nepatříme? Nechytili ho? Vyšel jsem z ubikace a ze srdce mi spadl pořádný šutrák. Byl tam. Stál u stěny a četl si nástěnku. Překvapilo mě, že umí číst, ale spíš si jen prohlížel obrázky.
Taky mě překvapil, že byl celou dobu potichu, jak jsem mu řekl. No nic, je čas.

Kývl jsem na Oglara a oba jsme vstoupili do ubikace. Nikdo nám nevěnoval zvláštní pozornost. Oglar si stoupl do dveří a já si přichystal granáty.Měl jsem s tím trochu problémy, protože jsem je musel svazovat za zády. Nakonec se přece jen povedlo a já se chystal granáty odjistit. Ale zapomněl jsem na další maličkost. Když budete stát ve dveřích vojenské ubikace moc dlouho, začne to být podezřelé.
A právě začalo.
Už nebylo jiné možnosti. Nadechl jsem se a hodil granáty k největšímu chumlu vojáků. Ti, co už na mě zírali, zírali ještě překvapeněji. Ti, co mě nepozorovaly, právě začaly. Tedy spíš než mě, ty granáty.

Ani jsem nevěděl, kde Oglar ty granáty sehnal, ale co, granát jako granát. Jak ale začínám zjišťovat, tak není granát jako granát. Tyhle totiž nevybuchly.
Hrobové ticho, které zavládlo po dopadu granátů jsem přerušil až já.
To jsem vykřikl, jak mě něco zezadu praštilo do hlavy. Mám další cenné zjištění. Nevěřit hned tupohlavým barbarům.
Obzvlášť, když tupohlavý nejsou.

Potom, co jsem se skácel na zem, jsem viděl, jak přibíhá velitel a jeho stráž.
První promluvil Oglar.
"Všechno v pořádku pane." oznámil veliteli.
"Dobře, Oglare, alespoň jsem zjistil slabinu našeho bezpečnostního zařízení. Teď už je jen tvůj." řekl mu velitel.
"Děkuji pane." odpověděl mu Oglar a pro jistotu mi ještě dal kopanec do hlavy. Pak jsem omdlel.

Když jsem se probral, tak jsme kráčeli pouští. Tedy, abych to upřesnil, Oglar kráčel a mě nesl na zádech. Proč to sakra udělal? A jakože sakra není tupoun, jak předstíral. Jediná možnost jak to zjistit, zeptat se.
"Oglare, co to má sakra znamenat?!" obořil jsem se na něj.
"Coby? prostě jsem se k tobě přidal, abych získal tvou důvěru a pak tě mohl snadno lapit." řekl to jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"Ale proč? Proč si mě unesl a kam mě táhneš?"
"Do Junktownu."
Nějak mi vyschlo.
Vrátil jsem se ve vzpomínkách zpět. Na drzého floutka, kterého jsem zmlátil, na nájezdníky, kteří mě chtěli zabít, na to jak mi Mike řekl, kdo je na mě poslal. A všechno to vedlo k jedinému člověku.
Gizmo.

Ač jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, došlo mi, že z náruče takové korby, jako je Oglar, neuteču. Navíc beze zbraní a výstroje. Tak co, alespoň, že nešlapu po svých. Oglar jako by mi četl myšlenky, mě najednou hodil do písku, jako pytel brambor. Vzal tlustý provaz a přivázal se k němu a k druhému konci mojí ruku. Tedy obě.

Tak jsem šlapal taky.
"Jak daleko to ještě je?" zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo tvrdě a ne ustrašeně, jak jsem se právě cítil.
"Asi čtyřicet mil." zavrčel Oglar a už jsem nemluvili.

Tak to jsem se zase dostal do pěkného průseru. Jestli mě do Junktownu dovede, tak jsem nejspíš mrtvej. Budu muset nějak zaimprovizovat a v nestřežené chvilce utéct. Ale ono se utíká dost špatně, jste-li přivázání k obrovské hoře svalů.

No, uvidíme, jak se to vyvine.