Já se jmenuju Mike a je mi 23 let. Tedy alespoň si myslím, že se tak jmenuju, nejsem si úplně jistej, třeba je to jméno, které mi dala nějaká halucinace… Jsem závislý na Jetu, ale když říkám závislý, myslím tím opravdu závislý, ne jako ti fakani zazobanejch mafiánskejch tatíčků, kteří si se „proletěli“ třikrát a teď hrdě prohlašují, že už bez toho nemůžou být. Znám jen jednoho, z nich, který se předávkoval, jmenoval se Richard a dál nevím, protože jsem tehdy lítal s ním. Závislost na Jetu je strašlivá. Já jsem hodně závislý a když si nedám ráno svoji dávku tak vůbec nejsem schopnej vstát ven z mojí „postele“. Pak si musim dát jednu dávku odpoledne jinak upadnu na ulici do bezvědomí a probudím se až ráno. To ráno po probuzení je hrozné, necítíte tělo, jako by jste byli jen vaše vědomí vznášející se několik milimetrů na chodníkem, když už se mi tohle stane, tak mi většinou pomůže Jimmy J a dá mi kapku toho jeho „čistýho“ Jetu, pak vstanu a musím ukrást něco k jídlu a hlavně hodně peněz na další dávku. A přijde večerní dávka, když si jí nedám, neusnu, celou noc ležím ve strašných bolestech až do rána, kdy si většinou dám dávku nebo trpím dál. Tohle je feťákův život, sestává jenom z kradení peněz a nákupu další dávky. A doba mezi těmito dvěma činnostmi je vyplněna utrpením z abstinenčních příznaků. Já potřebuju k dávku už jen ke zmírnění abstinenčních příznaků, ty původní účinky už to rozhodně nemá. Někdy mám dobrej den, mafiámskej synáček přijde do squatu sebere pět, šest feťáků, nakoupí hromadu Jetu, pak jdeme zpět do squatu a jet je pro nás zdarma, někdy mi ho dají tolik, že veškerá bolest úplně pomine a já si připadám jako normální člověk. Už několikrát jsem se pokusil přestat, anebo to alespoň omezit, ale i to nebylo v mých schopnostech, je to prostě nad moje síly…Žiju v nepříšernějším místě na světě, žiju v New Reno, dříve jsem žil v Reddingu, kde začíná můj drogový příběh.

Redding

Redding je malé důlní město na sever od New Reno. Jsou tu dva doly, ve kterých se těží zlato. Je tu ještě jeden ale ten je zamořený jakýmisi divnými tvory. Do Reddingu jsem přišel s rodiči, měli jsme pronajatý dům od starosty, matka pěstovala brahminy. Můj otec Jack Rooney, byl vedoucím směny v dole Morning Star. Já pracoval tamtéž s ním od svých osmnácti let. Byla to těžká pláce, směna trvala osm hodin a pracovalo se sedm dní v týdnu. Navíc se pracovalo bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Jen za tu dobu co jsem tam pracoval, jsem viděl zemřít alespoň deset horníků udušením, doslova vykašlali svoje plíce ven… Po osmi hodinách kopání a nošení zlata k výtahu, jsem byl tak unavený, že jsem přišel domů, najedl se a šel spát, probudil jsem se vlastně až na další směnu. Byla to opravdu tvrdá dřina a placená byla mizerně. Navíc asi po roce se u mě objevili problémy s plícemi a zády, nošení zlata mi způsobilo, že teď jsem chodil, jako stoletá bába. Šel jsem tehdy za doktorem a ten mi řekl, ať beru při práci podpůrné prostředky, nebo alespoň anestetika, ale na ty já jsem neměl peníze, a tak jsem v práci trpěl dál. Bylo to den ode dne horší a bolesti se hodně zhoršovali. Byl jsem na konci svých sil, tak jsem si jednou postěžoval otci, ale ten mě odbyl slovy: „Přestaň simulovat a koukej makat, ať máme večer na jídlo.“ Můj otec mě vychovával pěkně tvrdě a pak se mnou i tvrdě zacházel, za to jsem ho ve skrytu duše nenáviděl. Jednou jsem v se v práci zhroutil a omdlel. Odnesli mě do nemocnice, kde jsem ležel na kapačce další tři dny. Otec na mě byl hroz naštvanej a vyhrožoval, že jestli to udělám ještě jednou, vyžene mě z domu. O pár dní později mi ruply záda a já se v dole zhroutil na zem v bolestech, znovu jsem skončil v nemocnici. Po návratu domů tam na mě čekal můj velký batoh naplněný mými věcmi, matka plakala a otec zarytě mlčel. Jako bych nebyl, byl jsem vypovězen, ale to mi ani tak nevadilo, začal jsem přespávat ve squatu s mnoha dalšími horníky. Práce v dole byla pro mě strašná a já jsem začal za peníze, které jsem vydělal chlastat, někdy jsem seděl od směny do směny v baru u Malamuta. Ve squatu jsem si našel několik pochybných kamarádů, ti všichni brali Jet, protože měli podobné problémy jako já. Tehdy jsem poprvé zkusil Jet, bylo to úžasné, celou směnu jsem pracoval dvakrát tolik co normálně a taky jsem dostal dvakrát více peněz. Celou směnu jsem byl jen zhmotněné vědomí, které létalo po dole a všechno ostatní bylo nehmotné a já byl schopen zvednou a odnést v podstatě cokoliv. Druhý den jsem si koupil za vydělané peníze další Jet a tento pracovní den se opakoval, ale účinky pominuly, asi o půl hodiny dříve, myslel jsem, že jsem si nabral méně Jetu, ale nebylo to tak… Třetí den byl stejný,ale účinky pominuly, asi o hodinu dříve než napoprvé. Vydělával jsem teď dost peněz, abych si mohl koupit dvojitou dávku. Kamarádi mě varovali, ať neblbnu a neberu si to. Těsně po tom co jsem si dal tuhle dávku, se mi po celém těle rozlilo horko, pak jsem šel pracovat, účinky trvaly skoro 12 hodin. Bylo to dokonalé. Měl jsem teď hodně peněz a zaplatil jsem si pokoj u Malamuta. Každý den jsem měl dvojitou dávku a pomalu začínal být závislý. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Pak když jsem si Jet jednou nedal začaly problémy, celý den jsem měl strašné bolesti a tak jsem si „šlehnul“ bolesti téměř okamžitě ustaly, ale účinky Jetu se vůbec neprojevily, tohle už byla závislost. Abych se bolestem vyhnul, preventivně jsem bral Jet každé ráno. Mí kamarádi už také byli závislí, stejně jako většina horníků v dole. Jednou se jeden horník předávkoval a zemřel přímo v dole před námi. Byla to odporná smrt, asi 10 minut sebou škubal v křečích a z pusy se mu začala valit krev a pak se tou krví udusil. Nikdo se mu nepokusil pomoct, jen jsme tam tak stáli a koukali se na to, všichni jsme věděli, že si ráno dal trojitou (3 gramy) dávku a všichni jsme se začali bát. Jednoho dne za mnou přišel Ed Dunkel, můj nejlepší kamarád a navrhnul mi, abychom se přestěhovali do New Reno, přímo ke zdroji Jetu. Prěmejšlel jsem tehdy nad tím hodně dlouho, ale moc se mi nechtělo a Ed nikoho neukcal a tak jsem zůstali ještě asi měsíc v Reddingu. Pak se jednou v dole stala nehoda, podpěry stropu se prolomily a zavalilo to mého otce, vyhrabávali jsme ho asi 4 hodiny, pak jsme vytáhli jeho mrtvolu, já jsem jí tehdy odnesl domů matce, beze slov jsem otce položil na postel a dal jí peníze na pohřeb, pak jsem odešel. Zašel jsem za Edem a řekl mu, že je čas jít do Rena. Odešli jsme hned druhý den a já si v duchu slíbil, že se do Reddingu, ještě vrátím.

New Reno

Cesta byla příšerná, musel jsem vynechat několik dávek Jetu. Už když jsme se blížili v noci k Renu, zářili jeho neony a lampy daleko do pustiny, bylo to obrovské město plné zločinu, života a hlavně Jetu. Sehnat tu práci nebylo až tak složité, pracovali jsme pro Ježíše Mordina, starýho mafiána jehož rodina přišla do Ameriky z Itálie před Velkou válkou. Naše práce byla jednoduchá, každý týden jsme chodili vybrat peníze od Korsických bratrů do jejich nahrávacího ateliéru. Peníze které jsme dostávali od Mordina za výpalné, nám stačili na dvojitou dávku denně, byla to naprostá pohoda. Začali jsme prolézat Reno a krást. Taky jsme chodili pro výpalné i vícekrát než „starej“ chtěl a peníze jsme si nechávali, ale to se bohužel nějak dozvěděl, pozval si nás.
„ Hoši, kdyby jste mi ty peníze odevzdávali, dostávali byste vaší běžnou taxu a já bych vás pochválil za pilnost, ale takhle by to nešlo.“ Nechal nás na ulici zmlátit. Sebral nám zbraně a všechny peníze. To byl začátek mého konce. Začali jsme hodně krást, ale mnohé dny jsme neukradli nic a byli jsme bez dávky a dokonce i bez jídla, v těch chvílích, kdy jsem měl absťák jsem hořce litoval, toho že jsem nezůstal Reddingu jako horník… Pak zemřel Ed, nevzal si svojí dávku. Absťák po Jetu hlavně ještě navozoval deprese a to bylo to nejhorší, protože, kdyby mi nesebrali zbraň, už bych se asi dávno zastřelil. Bylo mi strašně, vzpomínal jsem na matku a na otce a na to jaké to bývalo doma. Vždycky, když jsem dřív viděl bezdomovce, škemrající o peníze, říkal jsem si, že takhle nikdy nesmím skončit a najednou jsem byl jedním z nich. Když se mi podařilo sehnat nějaké peníze, tak jsem je hned utratil za drogu, abych umírnil bolesti. Ale jednou se můj osud obrátil, ležel jsem tam na chodníku a chroptěl bolestmi, přistoupil ke mně vysoký poutník a dal mi potáhnou trošku Jetu. Dlouho do noci se mnou mluvil, o mě, o tom proč beru Jet a jak jsem se dostal do Rena. Jmenoval se Richard, tehdy chodil po poušti a zachraňoval všechny, kteří pomoc potřebovali byli ochotni ho následovat a já byl tehdy za trochu Jetu a možná i za Vyléčení ze závislosti ochoten udělat úplně cokoliv a tak jsem odešel s ním do pustin za novou budoucností…