Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Přišla tma, taková, jaká teď přichází noc co noc. Nikdo už pořádně neví co se stalo, protože to ani není možné rozumně pochopit. Do budoucna hledící člověk na to raději ani nevzpomíná, jelikož by pak žádnou budoucnost plánovat nemohl. Jen měsíc to všechno kazil, svítil na zem dvakrát silněji než v dávných časech, jakoby se mu naděje hledala pořád hůře a hůře. A den ode dne rostl. Po nocích svítí na cestu dobrým i špatným… Kdoví, kdo patřil k těm a kdo k oněm, ale na jednom prosvíceném místě se rozhodly bít za své čisté myšlenky dvě skupiny lidí. Bylo jich všech devět, dvě strany a jeden vítěz. Ráno bude zase na Slunci zasychat večerní krev… Měsíc jím vytvořil uprostřed pustiny svým světlem pomyslný ring. Pokud se tam shora někdo díval, musel se ohromně bavit. Nebo brečet. Vždycky se najde někdo, kdo mu na to skočí… Ale na zemi jsou odedávna i jiní. Chytřejší. V křoví na pomyslné hranici, kde měsíci zacláněl kopcovitý horizont a začínala tma, se krčil muž. A jedna žena. Nepoutali však na sebe nejmenší pozornost. I ten nahoře se díval do ringu. Ti uprostřed něho mezi sebou prohodili pár slov a hrdě se postavili proti sobě, asi proto aby si navzájem předvedli, jak že jsou silní. Jako by snad ani nebojovali za své životy - vidí za tím vším něco víc. Někdo se neudržel a začal. Začali se mezi sebou střílet a mlátit a jeden po druhém umírali, vlastně pro nesmysl. Přesto padali se spokojeným výrazem ve tváři, protože prý padli při obraně svých ideálů. Po několika dlouhých vteřinách, během kterých stačilo být promarněno tolik životů, zůstali na nohou už jen tři. A dva z toho byli oblečení ve stejné róbě. Jejich protivník nevypadal příliš bojeschopně - v pravé holeni měl zapíchnutý nějaký nůž, snažil se udržet rovnováhu na jedné noze, ale zakopával přitom o svoje mrtvé přátele. Jeden ze soků přišel k němu a kopl ho do jeho jediné zdravé nohy. Skácel se k zemi a začal neovladatelně řvát do pustiny. Ne bolestí, ale proto, že ho čeká pomalý konec. Hodně pomalý. Tohle měla být pomsta té jejich slepé víry. Žena, dokonale maskovaná v šeru křoví, už to ale nemohla vydržet. Byla zvyklá mít věci ve vlastních rukou, i věci, do kterých jí na první pohled nic není. Zvedla se, udělala několik kočičích pohybů směrem k útočníkům a několikrát máchla mečem ve vzduchu, zrovna tak jako minulou noc. Ani se nestačili divit, že zemřeli. Své dvě katany svěsila k bokům, ale ještě než je zastrčila, olízla je. Z dálky se ozvalo vlčí vytí. A měsíc začal pomalu zapadat za horizont. Udělala pár kroků tam, kde těch mrtvol leželo nejvíc. Nad jednou z obětí se sehla, pohladila ji na místě prýštící rány a oblízla si zkrvavenou ruku. Potom se jí zakousla do krku a začala sát, i když byla dost možná ještě naživu. Krev ani nestačila vsáknout do země. Jediný přeživší s nožem v noze to všechno viděl, ale stejně tomu ani pořádně nevěřil. Ještě pár mrtvol a dojde na jeho tepnu. To je ono, proč se nakonec neukojit na živém… Když se skláněla nad dalším, cvaknul za ní zásobník. Sama se tomu ani nedivila - pořád ta samá reakce. Otočila se a viděla jak na ni míří. Mířil, ale netrefil by - ruka se mu strašně třásla. Všimnul si jak je bledá, skoro až mrtvolně bledá, nepočítal-li tu krev kolem úst. Byla štíhlá a hrozně krásná, ne jako ta tlustá mrcha co mu to všechno způsobila… Oči měla zelené, jako ten malý podivný tvoreček co tak krásně vrní. Chvíli těkaly jen tak ze země na oblohu, než je obrátila na jeho tvář. "Polož to…" Udělal to tak jak řekla, aniž by si to uvědomil. Zasunul ten kus chladného kovu zpátky pod kabát a řekl si, že přece nic neviděl. Zvedla se od mrtvol, udělala pár kroků a sklonila se nad ním. Skoro ani neslyšel její chůzi. Na hrudi jí plandaly tři železné kroužky a jak do sebe narážely, vydávaly takový příjemný zvuk, který ho uklidňoval. Její krk ho vůbec přitahoval, byl tak bledý… Chtěl si na něj sáhnout, ale věděl, že by ho potrestala. Nebo byl o tom aspoň přesvědčen. Ošetřila mu ránu. Jako vždycky, měla ten neodbytný pocit, že jí tak nějak instinktivně uhýbá. "Víte, jmenuji se LeClair, LeClair…" Nepohla ani jedním svalem ve tváři a začala mu stahovat ránu. "Co tě sem přivádí… Odkud vyhnali tebe, taky z nějakého Vaultu…" Cítila, že se pozvolna přestává klepat. "Nechci o tom mluvit." "Prosím." Odpověděla a věnovala se dál jeho pravé holeni. "Seš blázen, cestovat s tou bandou takhle po nocích… Nevíš co všechno tady čeká na takové, jako seš ty." "Teď už žádá banda není.", odvětil jí a rychle ucuknul dozadu. Ještě pořád měla na rtech jejich krev. Sebrala tu jeho zbraň ze země a podala mu ji. "Nos ji aspoň nabitou." Pomohla mu vstát. "Pojď, musíš se zvednout. - - - Bude to trochu bolet." Slovo trochu je ale docela relativní. Pustinou se rozléhal řev. Objala ho kolem krku a odvlekla do skal. Cítil, jaká je studená. A že je všude kolem ticho. Měl na ni tolik otázek, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Bál se na ně zeptat. A tak se zeptala ona. "Kam máš namířeno?" "Co?" Vydechla a rezignovaně pohlédla tam, kde by teď byl měsíc. Hleděla na něj vždycky, když potřebovala nějakou radu. "Odvedu tě do nejbližší kolonie." "Eh, to budeš hodná..." A potom zase osamělá, řekla si. Slyšeli to jen vlci. "Nechci, abys někde zbytečně zemřel." Opřela hlavu o studenou horninu a zase jen tak zírala do dáli. "A co oni, co ti slíbili…pevnou víru, nový směr…peníze…" "Nabídli mi novou životní cestu." "Žádná nová životní cesta není!!" Tak tak, prošla svět křížem krážem a nikde na nic podobného nenarazila. Jednou po jedné takové naději šla, ale nalezla jenom její zaprášené koleje. Pro ní zbyl na zemi jen smutek. "Proč jsi to udělala…" Jen se tak zamračila a převalila se na druhý bok. Neměla tuhle otázku ráda. "Spi. Nic nechápeš." Neměla to dělat. Dostal z ní zase strach. Pomalu svítalo. * * * * *
Probudila se, až když slunce zase zapadalo. Večer co večer ho vyprovázela takovým tím odpudivým pohledem, "nevracej se". Vždyť jí tak dráždí její kůži. Otočila se tam, kde teď obvykle vychází měsíc. Po LeClairovi zbyl jen vyležený dolíček. Už zase… Zjevně cítil strach a zvolil podle něj to menší zlo. Vstala a rozhlídla se kolem sebe, kde ze světa nezbylo opravdu nic. "Stejně chcípneš!!", zakřičela do dáli a otřela si oči. Slyšeli to jen vlci. Její tvář teď nebyla vůbec bledá… Sebrala všechno, co z ní zbylo a vydala se tím směrem, o němž si myslela, že je opačný než jeho. Nechtělo se jí tomu uvěřit, zase zrada… Ale co. Svět stejně vypadá, že každou chvíli skončí. Proč ale nevyjou vlci… Otočila se aby to zjistila. V prostupujícím šeru viděla rozmazanou siluetu muže. Hnal se svým tempem kupředu a zpoza ramene mu vyčuhovala sakra velká odstrašující puška. Asi samotář. Trhla sebou do strany a skrčila se za studený kus skaliska, aby unikla jeho pohledu. Tohle nikdy nebyl problém. Krčila se v přítmí a sledovala přibližující se siluetu. Byl to zvláštní muž. Obličej měl zarostlý vousy a na sobě kalhoty sešité snad ze všech materiálů světa. Taky měl na sobě jakýsi starý dres, černožlutý dres s černým písmenem "B" na hrudi a velkou sedmasedmdesátkou na zádech. Nad číslem měl napsáno "Bourque". Nikdy o nikom takovém nikdy neslyšela. "Hej, Bourque…" Zastavil a otočil se, očividně jen po sluchu. Už trochu přemýšlel o tom, jestli má pomalu dávat ruce na hlavu nebo ne. Jednou ho dostat museli… Něco se mu nezdálo. "Nejsem Bourque…" "Máš to napsáno na zádech." "Já…moc neumím číst." Nepřekvapilo jí to; sama ani pořádně nevěděla kde se naučila číst. Vstala a přišla k němu blíž. Stál na místě, neuhnul, i když cítil její chlad. Přitahovala ho. * * * * *
"Cestuju tiše. Jakto, že o mě víš…" "Vlci se mnou nemluví. Jen tak žalostně vyjou a říkají mi nesmysly, na které neslyším. Chodíš za mnou skoro týden. Proč? - - - Proč ti dělám štít?!" Ukázal jí směrem odkud přicházel. Viděla mnohem dál než on, ale stejně nic neviděla. "Pronásledují mě. Utíkám už deset dní…ale…od té doby co jdu ve tvých stopách, všechno živé se mi vyhýbá…" "Cos proved…" Odpověď si chvíli rozmýšlel, protože si všimnul jejích dvou katan u pasu. A několikrát viděl, co s nima umí. "Zabil jsem dítě. Nechtěj vědět proč…" Přejela ho očima dost nevybíravým pohledem. "Peníze." "Ne. Peníze nejsou všechno." Byl jeden z mála, kdo tomuhle bezmezně věřil. "Tady venku neznamenají nic.", řekla a přejela rukou po jedné ze zbraní. - - - "Viděl jsem tě, včera, předevčírem… Proč to všechno děláš…měla by ses ovládnout." "Já…prostě musím." - - - "Nepochopíš to." "Možná…" "Některé věci se musí zažít." - - - "Jakto, že z tebe necítím strach…" Rozesmála ho. "Pro mě už strach ztratil smysl… Strach nic neřeší. První umírají ti, co se bojí." Už ani pomalu nevnímala zvuky kolem sebe. Tu pustinu. Přišel jí něčím zvláštní, ten chlap se sedmasedmdesátkou na zádech… Hnáni chladným podzimním větrem, ani si neuvědomili že pomalu šli. Spolu. "Pohybuju se v noci, protože oni si myslí že putuju ve dne. Nejsou to stopaři. - - - V noci není takové vedro…ujdu víc." "Já se ti o ně ale nepostarám." - - - "Leda že bych zase slábla…" A věděla, že to zase brzy přijde. "Ne ne…to je můj úděl. Ty máš svůj." Říkala si, jak je to šťastný člověk. Stačí mu jen zabít pár otrapů. Šli spolu až do ranního rozbřesku, který oba tak svorně nenáviděli. * * * * *
Vzbudila se a on tam ještě pořád byl. Denní paprsky byly tatam; už je zase osvětloval měsíc. Osvětloval jeho tmavou kůži, toužila mu něco říct, ale nechtěla ho budit, aby se jí třeba nerozplynul… Tolik ji to vždycky bolelo… Za chvíli byl vzhůru. On taky vstával s přicházejícím měsícem. Vrhla na něj obdivný pohled. "Zůstals…" "Jo. A proč ne…", nikdy by od podobné ženy nečekal takovou otázku. Došlo mu to, když se podíval na ni - její tvář už nebyla zdaleka tak hladká a lesklá, jako když ji viděl naposled. Přesto s ní šel dál i další den. "Někdy si připadám jako tvůj pes nebo tak něco… Proč se tak bojíš abych neodešel…" Zeptal se, i když znal odpověď. "Vím, že ti můžu být nebezpečná." - - - "Ale nechci být zase sama…" "Já se o sebe kdyžtak postarám." Přece má na zádech dobrou pušku. Podívala se na něj jako na malé dítě. "To bych netvrdila." "…sice nevím čím procházíš, ale doktoři ve městě dokážou vyléčit všechno… Teda pokud máš peníze." "Touhu nevyléčí." Šli spolu až dlouho do noci, aniž by jeden o druhém cokoli věděli. A právě to je navzájem přitahovalo. Měli si aspoň co říct… Jenže ne vždy je osud nakloněn přátelské konverzaci. On šel pořád dál, jenže ona se v jednou okamžiku zastavila. "Hej, Bourque…já už nemůžu dál." Nehádal se s ní, viděl to sám. Nebyla už vůbec krásná. Její pleť byla uschlá a zmačkaná a celá působila tak nějak vyčerpaně. A ten kopec, který se tyčil před nima, ji vůbec nelákal. "Myslím, že bychom se měli rozloučit. Je čas na lov." Díval se na ni, nekýval, ani nic neříkal. Jenom jí litoval. Byl čas jít. "Mám takový nápad…", pronesla ještě než vykročila opačným směrem. "Sundej si to… Sundej si ten dres." "To nemůžu. Už mě to taky napadlo… Nemůžu to po tobě chtít." Jeho soukromé problémy přece nebude řešit někdo jako ty. "Udělej to… Pro mě se nic nezmění." Poslechl a sundal si ho. I přesto že si celou dobu říkal, že dělá blbost. Usmála se a hodila ho na sebe. Nikdy se nesmála pro nic za nic. "Budu teď Bourque…" - - - Přistoupila k němu blíž a vložila mu do ruky kus chladného kovu. Náhrdelník z jejího krku zmizel. Stejně ani nevěděla, jak k němu přišla…snad se s ním narodila. "Vem si ho…smrt se mu vyhýbá." "Vypadá to že ano… Těšilo mě. Jsem Luter. A ty seš…" Utekla mu pohledem; nemá přece žádné jméno. Nijak si neříká. "Hodně štěstí. A díky…kéž by bylo více žen jako ty…" Políbil ji na suché rty. - - - "Třeba se ještě setkáme…", pronesl tu klasickou větu všech zoufalých poutníků. Zabočil někam do údolí, vstříc východu slunce. Už se nemusí bát. Vylezla na kopec a čekala. Ale nečekala dlouho. Vždycky své oběti přitahovala. Byli čtyři, všichni zřejmě z rodiny toho dítěte. Poděkovala věčnému šeru za příležitost a postavila se přímo na vrchol kopce. Čtyři přece zvládne. V hlavě jí zahřmělo a vzpomněla si na jeho slova…"zkus se ovládnout…" Stejně rychle je taky zapudila. Bojuje přece za jeho život, který má aspoň nějaký smysl. Nebo že by zase jednou naletěla? Lidé dokážou být tak ješitní… Najednou se zespod ozvala dunivá rána a kulka jí proletěla kdesi nad hlavou. Pronásledovatelé zjevně nezahálejí. Ve stejný okamžik, nebo snad ještě o zlomek vteřiny dřív sebou prudce trhla a zmizela za horizont. Už bylo pozdě uvažovat o tom, zdali ho neměla ponechat jeho osudu, jestli to bylo správné a co je vůbec správné. A tak jen klečela za uschlým, spoustu let mrtvým stromem a vyčkávala. Moc dobře viděla co ji čeká - nejdříve ty dvě pušky, a s noži si jistě bez větších problémů poradí. To dítě je přijde draho. Když se zespod vynořil první z nich, pohladila se jednou čepelí po krku a vyrazila kupředu. Začal tanec… Sama nevěděla jak se to mohlo stát, ale odněkud zezadu ucítila úder pažby. Otočila se, ale čepel druhého protivníka byla rychlejší, zařízla se do jejího krku. Muž moc dobře věděl, co s tím nožem dělá. Všude kolem stříkala krev za jeho chlapce… nevadí, že to odnesl úplně jiný cíl, byl to přece jeho kluk a někdo za to zaplatit musí… Padla k zemi a bezmyšlenkovitě monitorovala svůj smutný konec… Zvuky pustiny teď slyšela hlasitěji než jindy. Už na ně nedokázala pořádně reagovat, třásla se po celém těle a zavíraly se jí oči. Čekala na tu poslední ránu, vždycky si myslela že půjde do srdce, ale zdálo se jí, že to trvá strašně dlouho… Místo toho zaslechla slabý výstřel. A pak už nic. * * * * *
Vzpamatovala se za rozbřesku, ležela v jeho klíně. První co zase ze světa spatřila, byl jeho úsměv. Takhle si přála vstávat každý podvečer. "Vrátil ses…" "Tohle nebyl tvůj boj, ty máš svůj." "A já myslela že zemřu za člověka." "Občas se hvězdy mýlí." "Všechno mě bolí. Necítím krk…" "Uzdravíš se." "Myslím, že by ses měl na chvíli vzdálit." Poslechl ji a odebral se na kraj srázu, aby poděkoval rannímu Slunci. Taky měl za co. Obrátila se na bok a přivřenýma očima sledovala padlé na bojišti. Zvláště pak toho s dlouhou ostrou čepelí v mrtvé ruce, který ležel nejblíž. Přitáhla se ještě blíž a sklonila se nad jeho krkem. Ať smrt pomůže k novému životu. Navečer, když Slunce vzdalo každodenní marný boj s radioaktivním prachem, vstali a vydali se starou kamenitou cestou někam na severovýchod. Prej se tam dá s trochou štěstí i normálně žít. "Opravdu chceš mezi lidi?" "Dlouhodobě nemám žádnou jinou možnost…" "Pak si budeš muset vybrat jméno." Zasmála se tomu. Vítr si přitom pohrával s jejími vlasy. Přitom měla jedno pořád napsané na zádech. "Časem to přijde." "Taky by sis měla začít zvykat na ranní slunce." Pohlédla na něj výrazně pohrdavým pohledem. Namísto toho vyšel měsíc. "Slyším vlky." "To proto, že jdeš se mnou." "Včera jsem je neslyšel." "Neposlouchals." "Možná…" "Co ti říkají?" "Že nemáš utíkat sama před sebou…" Chytila ho za paži, zastavila jeho kolébavou chůzi a ovinula se mu kolem krku. "Možná, že se taky měníš…" "Krev, to je to slovo. Vždycky sem bude patřit. Nikdy nevíš co s tebou udělá, dokud nezkusíš…" "Nemluv přede mnou o ní. Viděl sem jí kolem sebe dost." Kývla jednou rukou dopředu, kde se začínala rýsovat silueta snad obydlených ruin. Teda pro její oči. "Doufej, že ne naposled." "Pokud ano, tak věz, že bude spravedlnosti učiněno zadost." A tak šli dál, dva šťastní tvorové uprostřed velkého neštěstí…
|
