Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Na pustině je nejhorší to ticho. Někde jsem slyšel, že pustina vás vždycky nakonec dostane. Nezáleží na tom, kolik máte ještě vody ani kolik máte ještě sil. Nejste-li na ni zvyklí a neumíte-li se v ní orientovat, sám nemáte žádnou šanci. Nakonec vás dostane tím svým tichem a jednotvárností. Jestliže jste byl vždycky ve městě drsňákem, v pustině to nic neznamená. Jakmile jí totiž procházíte delší dobu, za nějaký čas o sobě začnete pochybovat. Jdu vůbec správně? Neprocházel jsem tady tudy už před dvěma dny? Mám ještě vůbec šanci se odsud dostat? Nakonec si už nebudete jisti vůbec ničím, začnete bloudit a když nemáte štěstí a nenarazíte na nějaké město, jste ztracen. Nevím, jestli je to skutečně pravda, ale vypadá to, že se o tom mám už brzy přesvědčit. Už bude asi tak poledne. Slunce pořád neúnavně rozpaluje nekonečné vyprahlé pláně bez života. Mám za sebou už čtyři dny cesty a pořád je to stejné. Pořád ta samá krajina, stejné vedro. Akorát vody už mi moc nezbývá. Musím tedy zatím doufat, že jdu správně a zítra už konečně dorazím do města.... Když cestujete pustinou, máte spoustu času na přemýšlení o čemkoli chcete. Nic vás totiž neruší. Mě hlavou pořád probíhají události z minulého týdne, z toho dne předtím než jsem se vydal na tuhle vyčerpávající cestu. Pořád před sebou vidím toho mrtvého chlápka, jak tam leží s nožem v prsou, přibíhajícího šerifa a křičící lidi z ulice. Nikdy nezapomenu jak se na mě dívali. Bránil jsem se, že začal on, ale nikdo z nich mi neuvěřil. Přesně si vybavuji, jak mě šerif zavřel do té hnusné páchnoucí cely, abych tam spolu s obrovskými krysami čekal na popravu. Ano, byli by mě určitě zabili a proto jsem prostě musel uprchnout, i když jsem vlastně pořádně nevěděl kam vlastně jít. Nikdy jsem totiž sám pustinou neprocházel a vůbec se v ní nevyznal. Teď, když tu jsem, vzpomínám na ty statečné lidi od karavan, se kterými jsem kdysi také cestoval. Vždycky přesně věděli kudy jít. Ale jak to sakra poznali? Všechno kolem je pořád tak stejné... Copak bude asi za tímhle malým srázem? Patrně zase nic, jako za všemi těmi ostatními, které vypadaly naprosto stejně... Říkal jsem si a v duchu se modlil, aby už se konečně objevilo vytoužené město. Místo města jsem ale stanul přímo před skupinkou ozbrojených lidí. Čtyři z nich pospávali na špinavých dekách a pátý zrovna čistil svou pušku. "A hele, to je náhodička...," řekl, když si mě všiml a ihned na mě namířil. "Pánové vstávejte a koukněte se kdo nám to sem napochodoval." Ostatní se jen líně posadili a zírali na mě. "Kde máš vostatní, co? Přece nejdeš sám?" Ptal se dál ten s puškou a šel pomalu ke mě. "Jdu sám." Odpověděl jsem. "Muž přišel až ke mě a brokovnicí do mě dloubnul. "Tak to si buď blázen, nebo nějakej zasranej hrdina... Každopádně ani jednoho z nich nemáme rádi..., tak ukaž co máš, dělej!" Přemýšlel jsem, co se mnou asi udělají, až mě okradou. Možná mě nakonec stejně zastřelí... Do hajzlu, to jsem se nemusel trmácet takovou dálku a mohl se nechat rovnou pověsit ve městě. Takovej pech mám jenom já... Možná jsou to otrokáři a nechají mě žít... ale to bych na tom stejně nebyl o moc líp... Už jsem odhrnoval kabát a chystal se jim vysvětlit, že jedinou věc co mám je můj nůž, který jsem ukradl z šerifovy kanceláře při útěku z vězení, ale v tom zazněl výstřel a chlápek, co na mě mířil brokovnicí měl v momentě obrovskou díru v hlavě, až mi jeho krev postříkala celý obličej. V tu chvíli jsem se moc nerozmýšlel a reagoval reflexivně. Sebral jsem mu brokovnici z ruky, ještě než stačil dopadnout na zem a vypálil z obou hlavní do dalšího chlápka co byl nejblíž, což ho spolehlivě složilo zpátky na deku. Pak jsem si všiml toho střelce. Kryl se opodál a právě pálil po zbylých zločincích. Jeden z nich šel ale po mě. Natáhl se pro pušku ležící kousek od něj a chystal se ze mě udělat jenom další ošklivou vzpomínku. Mě se ale nechtělo být jenom jeho dalším zářezem na pažbě a tak jsem pustil prázdnou brokovnici a bleskově tasil a hodil svůj nůž. Zasáhl jsem přesně jako vždy a útočník už stačil jen v křeči střelit do země. Můj tajemný zachránce byl také velmi přesný a proto po pár dalších výstřelech bitva skončila, stejně tak rychle, jako začala... Dobojováno. Otřel jsem si krev z čela a z mrtvoly nájezdníka vzal zpátky svůj nůž. Rozhlédl jsem se kolem a při pohledu na mrtvá těla a spousty krve jsem si teprve uvědomoval, co jsem právě prožil. Byl to můj první opravdový boj, první boj na život a na smrt, takový, jak jsem o něm zatím slyšel jen z různých historek potulných hrdinů. Teprve dnes jsem mohl ocenit všechny ty dny strávené tréninkem, kdy mě učili různí schopní bojovníci z našeho města. To jsem ještě netušil, že sport se změní na realitu. Zatímco jsem se vzpamatovával z toho hrůzného zážitku, neznámý střelec obcházel bitevní pole. Na chvíli jsem se na něj zadíval. Tohle je opravdový bojovník. To je přesně ten hrdina z příběhů které jsem slýchal - neohrožený samotář, pomáhající ostatním a bojující proti zlu, putující pustinou jen se svou věrnou puškou a s kamenným, jakoby zklamaným výrazem ve tváři. Měl jsem na něj tolik otázek, ale nějak jsem se nemohl vzpamatovat ze šoku, abych sestavil nějakou kloudnou větu. Poutník si od mrtvých nájezdníků sesbíral nějaké náboje, ještě jednou se rozhlédl kolem a chtěl bez jediného slova zase odejít. Po pár krocích se ale zastavil a podíval se zpátky na mě, jak tam zamyšleně pořád stojím jen s nožem v ruce. Pak nejbližší mrtvole vyrval z ruky pušku, přišel zpátky ke mě a podal mi jí. "Neměl by ses tady takhle flákat jenom s nožem... a ten už jí stejně potřebovat nebude." Otočil se a zase odcházel. "Posbírej si taky nějaký náboje..," řekl ještě jen tak přes rameno. Já jsem pořád v šoku stál mezi těmi mrtvolami, ale když jsem viděl, že opravdu odchází, trochu jsem se probral. "Hej, ty..., kam jdeš?" Zavolal jsem na něj. Ještě se naposledy zastavil a odpověděl: "Já..., vlastně ani nevim... Zatím kamkoli, jen ne zpátky." "Zpátky? To jako kam?" Poutník se ale jen zamyšleně podíval někam do dálky za mnou, otočil se a šel dál. "Hej! Co tam je? Čeho se tak bojíš?" Volal jsem na něj. "Hledej Vault..," zaslechl jsem ještě od odcházejícího poutníka a pak už mi navždy zmizel někde za srázem. Uvědomil jsem si, že lepší bude jít asi dál a nezdržovat se moc tady u těch mrtvol. Co když přijdou další? Ne, to už raději ne. Sám bych je asi těžko zvládnul. Na radu neznámého poutníka jsem si sebral všechny náboje a ještě pár užitečných věcí. V hlavě mi pořád zněla jeho slova o Vaultu. Že by něco takového skutečně existovalo? Slyšel jsem o Vaultech z vyprávění, ale nikdy jsem nic takového neviděl. Vzhledem k tomu, že moje cesta až doposud neměla jasný cíl, rozhodl jsem se, že Vault, o kterém poutník mluvil, najdu. Kdo ví, možná že ho ještě někdo obývá a já najdu zase nové místo, kde bych mohl žít... © Harley 2003
|
