Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shitus - Snílek spravedlnosti

S trhnutím jsem se probral. Ležel jsem na zemi temné cely. Hlava mi třeštila jako střep. Měl jsem pocit, že se mi něco zdálo. Ach ano, jakýsi sen o pánu pekel. To jak mě zmlátili mi muselo dát zabrat. Co se mi to ještě zdálo? Že mi dal nějaký úkol, při kterém mám zabít deset opravdu zlých lidí? Sakra, co to mám za sny. Ale počkat, co se mi to zdálo předtím? Že přišel Metzger a zastřelil mě.
Ale já sakra ještě nechci umřít. Vstal jsem a zase se složil. Hlava mě nedovolila vstát. Musel jsem asi utrpět nějaké vážnější zranění, či otřes mozku. Sáhl jsem si na hlavu a na prstech ucítil lepkavou krev. Jedno jsem ale věděl jistě. Musím se odtud dostat.
Jinak zemřu.

Nevěděl jsem proč, ale prostě jsem to tak cítil. Přinutil jsem se vstát a zavrávoral. dostal jsem závrať a zase spadl. Ne chlapče, takhle to nepůjde. Musím se soustředit. Na tu jedinou důležitou věc. Na přežití. Sebral jsem všechny síly a přinutil tělo si stoupnout. Chvíli jsem vyvažoval a nakonec zůstal stát rovně. Opřel jsem se zády o zeď a snažil se uvažovat. Nešlo to vůbec snadno. Bylo to jako bych měl v hlavě zaraženou sekyru, nebo tak něco.

Bylo mi jasné, že to na mě Metzger hodil, že chtěl zahladit stopy po tom, že to celé byla jeho práce. A já se mu hodil jako obětní beránek. Za všechna ta léta mé věrné služby tohle. Cítil jsem se nejhůř, jak jsem se doposud cítil. Cítil jsem ukřivděně, prázdně a cítil jsem ještě něco jiného. V hlavě se mi probudilo něco jiného, než jen nová bolest. Prostoupilo mě to celého a začal jsem se trochu třást. Nebyl to vztek jako takový. Byla to spíš strašlivá touha po spravedlnosti. Cítil jsem se využitý a odkopnutý. Cítil jsem se jako opotřebovaná hračka, která začal nudit.

Díky tomu pocitu se mi hlava trochu pročistila.. A to se říká, že je spravedlnost slepá. V tuto chvíli jsem díky ní viděl poslední věc, proč tu chci být. Ne pro osobní pomstu, ne pro principy, ale pro hrozný nával touhy po spravedlnosti, která se do mě vlila. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč se tak stalo. Možná, že když jste celý život nečestní, jako já, a pak se to samé stane vám, díváte se na věci jinak. Možná proto, možná ne. Jistě, zní to divně, obvzvlášť od člověka jako já, ale tak jsem to tehdy cítil. Jediné co jsem v tu chvíli věděl je to, že se musím dostat ven a učinit spravedlnosti za dost.

Dveře ses hlubokým zaskřípěním otevřely a na prahu stanul člověk. Podíval jsem se směrem ke dveřím a byl to opravdu on, Metzger. Vypadal nanejvýš spokojený sám se sebou a na tváři mu pohrával úšklebek.
″Tak Joey, jak si jistě uhodl, tady tvůj příběh končí.″ řekl prostě a namířil na mne zbraň.
Trošku jsem byl zaskočen. Ne tím, že měl chce zabít, to jsem čekal, ale tím, že mi nechtěl nic vysvětlit.
″Ale Metzgere! To mi ani nic neobjasníš?! To jsem byl pro tebe celou dobu jen hračka? To si ani nezasloužím, před smrtí vědět, proč sem to byl já?″ snažil jsem se o ukřivděný tón. Nějak se zvrhl v prosebný.
″Ne.″ řekl prostě a zazněl výstřel a výkřik. Nevěděl jsem jestli můj, nebo ne, ale teď už jeto stejně jedno.
Taková nespravedlnost. Dělám mu tolik let poslíčka a on takhle. Já mu ukážu. Jasně, pomyslel jsem si, ukážeš mu leda jak se padá na zem s kulkou v mozku. Takhle to přece neskončí.
A neskončilo.
″Tak deš už?″ ozval se matně povědomý hlas. Někde jsem ho už slyšel.
Otevřel jsem oči a nestačil se divit.
Byl to ten cizinec, který přišel nedávno do města. Ten který se mi ani trochu nelíbil. To on mě zachránil? Rozhodně to tak vypadá. Jako vtip to nevypadalo Metzger nikde nebyl. Jen na zemi byla loužička krve.
″Co koukáš tak vyjeveně? Koukáš na mě jako na smrt.″ trošku se uchechtl a pokračoval:″ Ale měly bysme co nejdřív vypadnout, Metzger tu nejspíš bude každou chvíli s posilama. Jenom jsem mu prostřelil ruku, nejsem nejlepší střelec.″
″Jo jasně a díky.″ vypadlo ze mě a zkusil jsem popojít. Zavrávoral jsem a cizinec mi pomohl. Položil mi ruku kolem krku a polo-nesl mne pryč chodbou. Necítil jsem se vůbec dobře. Sice už mne hlava tolik nebolela, ale s přívalem otázek, ohledně toho, že mne zachránil ten neznámý, se mi v hlavě rozběhl kolotoč myšlenek.
A to už docela bolelo.

″Musíme spěchat, moje jediné štěstí bylo, že neměl něco účinnějšího než pistol. Já mám tu svoji loveckou pušku a ta je přesnější než pistol. Naštěstí ale nevystřelil a hned jak jsem ho trefil utekl. Naneštěstí se mi ho nepodařilo zabít. Jak už jsem říkal, střílet přesně moc neumím.″ dokončil svou řeč a úporněji se snažil dostat nás pryč.
Když jsem vyšli ven, zjistil jsem, že je kolem dopoledne. Kolem policejní budovy vždy chodilo několik stráží. To se nezměnilo. A právě to byl velký problém. Stráží bylo kolem asi pět. Jedna zrovna přecházela před hlavním vchodem. My jsme byli před bočním vchodem. Dvě dvojice stráží postávala kolem.
″Jak se vlastně jmenuješ?″ zeptal jsem a přes bolest hlavy jsem ani nevěděl, jestli jsem něco řekl.
″Mike Dawis, ale říkej mi Mike.″ odpověděl Cizinec, tedy Mike.
Na jméno jsem se musel zeptat ještě jednou, bolest hlavy byla mučivá. A to jsem si myslel, že se mi v cele udělalo lépe. Zůstali jsem stát u bočního vchodu čekaly na vhodnou příležitost utéct strážím z dohledu. Stráže se dali do pohybu a my se přeopatrně začali plazit kolem zdi. Za námi jsem uslyšeli kroky a následně vzteklé zařvání.
Byli kousek za námi.
″Rychle Joey, musíme se rychle dostat co nejdále.″ řekl a já se podivil odkud zná mé jméno. Pak mi to došlo. Nejspíš slyšel můj krátký rozlučkový rozhovor s Metzgerem.
Prudce jsem zatřásl hlavou a snažil se pročistit myšlenky.
Slyšel jsem hlasy, vycházeli z chodby, kterou jsme unikli. A zněly čím dál blíž. Do myšlenek se vkradla otázka, jak se mohl Mike dostat na stanici aniž by si ho někdo všiml a dostat se k celám. Někdy se ho na to musím zeptat. Ale ne teď.
Teď nejspíš omdlím.
A samozřejmě že ano.

Když jsem se zase probudil, do očí mne pálilo slunce. Ležel jsem na zemi a vedle mne seděl Mike. Pokoušel se vyčistit svou pušku špinavým, orvaným hadříkem. Moc mu to nešlo. Jak jsem se pokusil sednout, překvapilo mne, že hlava už skoro nebolí. Mike si všiml, že jsem se probral.
″Dobrého rána přeju, tedy spíš odpoledne.″ pozdravil.
″Kde to jsme?″ zeptal jsem se mírně dezorientovaně.
″Někde v poušti. Jak jsi omdlel, musel jsem si tě hodit na záda a dostat se z města. Naštěstí mě stráže nezpozorovali. Pak už jsem jen běžel, tedy, spíš se snažil běžet pryč. No a tak jsem skončili tady.″ vysvětlil mi.
″A jak dlouho jsem byl v bezvědomí.? otázal jsem se.
″Skoro dva dny. Nějak ti to trvalo, už jsem se začínal bát. S hlavou snad nic nemáš, řekl bych, že to byl lehký otřes mozku. Rána naštěstí nebyla nijak hluboká, už se ti zacelila.″
″Díky Miku.″ řekl jsem jen,
Pak jsme mlčeli .
″Joe, může se tě na něco zeptat?″
″Jasně Miku. ujistil jsem ho.
″Teda, nic mi to toho nejni, ale jak jsi spal, tak sis mumlal ze spaní. A řikal si něco o satanovi a pekle. Promiň, ale nevíš proč?
″Ale ano, vím. Jak mě ztloukli, tak se mi zdál takový hloupý sen o ďáblu a pekle. Ale to byl jen sen, nemusíš se znepokojovat, nejsem satanista, nebo tak něco.″
″Ne, to jsem si nemyslel, zeptal jsem se jen ze zvědavosti.″ řekl omluvně Mike.
Zase jsme mlčeli. Bylo mi všelijak. Před smrtí mě zachránil člověk, o kterém jsem si myslel, že je nejhorší typ lidí. Pak mi zachránil život podruhé, když mne táhl přes poušť do bezpečí.
″Miku, moc díky za všechno.″ řekl jsem znovu a tentokrát to vyznělo tak, jak jsem to cítil. Upřímně.
″V pořádku, to už je taková moje nátura. Pomáhat bližním svým a bezbranným.″ řekl jako
z nějaké knihy.
″Dobře Miku, ale co teď? Myslím tím, co budeme dělat dál?″ zeptal jsem se.
″No, měli bychom zůstat spolu. Jelikož si utekl Metzgerovi a víš, že na tebe chtěl hodit tolik vražd, bude se tě snažit dostat. A já ho zase střelil a bohužel viděl můj obličej. Takže jsme v tom oba až po uši.
″No jo Miku, ale to s těma vraždama je moje tvrzení proti jeho. To není průkazné.″ řekl jsem zklamaně.
″To máš nejspíš pravdu, ale víme o tom my dva a to zatím stačí.″
″Počkej, ale jak ty víš, že jsem to já neudělal? zeptal jsem se udiveně.
″Protože jsem se byl ráno u toho, když ses objevil u mrtvého člena rady města. Jakmile jsi odešel, řekl Metzger muži vedle něj, že to provedl dobře a že zbytek jeho týmu taky. Z toho jsem usoudil, že je všechny zabil on a jeho kumpáni.
Ale komu jsem to mohl říct, když stráže v tom byli namočené? Dál mi bylo jasné, že to na někoho bude chtít hodit. Proto jsem tě sledoval před úřad. Nevám ani proč mne napadlo, že si může vybrat tebe. Říkej tomu intuice. Jakmile jsi vešel, vřítilo se tam asi deset strážců s Metzgerem v čele. Když tě pak zmláceného vynášeli schoval jsem se v keříku u vchodu.Viděl jsem, jak se Metzger šklebí a přikazuje, ať tě hodí do cely, že s tebou udělá krátký proces.″ vyprávěl Mike.
Já jsem z toho byl hodně vykolejený. nevěděl jsem co říct.
″Ale, jak ses dostal dovnitř stanice? A hlavně proč? Přece ne jen kvůli tomu, že Metzger je parchant a že mě chtěl využít.″ vykoktal jsem po chvilce.
″Možná mi to nebudeš věřit, ale je to tak. Nesnáším bezpráví. Do strážnice jsem se normálně vplížil. Stráže o něčem tlachaly, tak jsem proklouzl. A dostal jsem se k celám právě včas. Pár vteřin později a bylo by po tobě.″ vysvětlil.
″Ale jakto, že si věděl,kde jsou cely?″ udivilo mne.
″Jednoduše, sledoval jsem Metzgera. Pak jsem se schoval za roh a čekal, myslel jsem, že ti něco alespoň řekne, ale jelikož chtěl hned střílet, musel jsem zasáhnout.″ zakončil Mike.
″A opět ti za to moc děkuji.″ řekl jsem a v zádech mne trochu zamrazilo.

Chvíli jsem zase mlčeli, ale já měl čím dál tím větší nutkání mu o sobě povědět pravdu.
″Víš, já jsem nevedl zrovna čestný život, byl jsem postavička v Metzgerově hře a plnil jeho příkazy…″ a vypověděl jsem mu v kostce svůj příběh. Když jsem skončil, Mike nevypadal, jako by byl zaskočený. Pak promluvil.
″Možná to zní divně, že jsem se vrhl do záchrany člověka, kterého ani neznám. Ale za naši povahu nemůžeme. Ale teď už vím, že jsi v jádru dobrý člověk, který byl zneužit k osobnímu prospěchu odporného zločince a vraha. Někdy nemůžeme za to, co činíme, protože si to sami nevybíráme. Ale to už je náš úděl.″
Po tomto prohlášení jsme oba ztichli a Mike pokračoval v čištění pušky. Já jsem přemítal o tom, co jsem od něj vyslechl. Musel jsem se smířit s tím, že můj bývalý nadřízený je pěkná svině. Že nechal povraždit celou městskou radu. Že jsem byl pouhá figurka v jeho pařátech. A to se neodpouští. Zase se začal drát na povrch pocit potrestání nespravedlnosti. Musel jsem ho zatlačit zpět. Budu ho potřebovat jinde. A jindy.

Ráno jsme si řekli, že budeme pokračovat severně a snad narazíme na nějakou osadu, či město. Zjistil jsem, že můj společník, je docela zajímavý člověk. Vyprávěl mi o tom, že byl voják v Bratrstvu oceli, ale kvůli jeho velmi špatným střeleckých schopnostem ho vyhodily. Že se prý zkoušel uživit jako obchodník, docela se mu to prý dařilo. Právě jak jsem ho viděl s těmi kožešinami, v mém městečku, tak tam byl za ochodem.

Pokračovali jsem takto několik dní a pomalu nám začínala docházet voda.
″Miku, jestli to takhle půjde dál, za chvíli pojdeme žízní.″ řekl jsem nervózně.
″Taky mám strach, ale snad se na nás štěstí usměje.″ řekl optimisticky Mike.
A usmálo. I když, jak se to vezme.
Putovali jsem pátý den a na obzoru se objevilo město. Nějaké předválečné, rozpadlé a velké. Ještě předtím, než jsme se rozhodli vstoupit do města, jsme se utábořili kus od něj. Nechtělo se nám na průzkum v noci. Kdo ví, co tam najdeme.

Mike se ukázal také jako užitečný společník. Měl sice jen jednu přikrývku, ale dostatečně velkou pro dva lidi. Pod sebe jsme si rozložili jeho oblečení a spokojeně usnuli ukryti za zrezivělým vrakem náklaďáku. Měl jsem zase sen. V tom snu ke mně přišel Metzger a vysvětloval mi, že Mike je ten, kdo zabil všechny ty lidi. Křičel jsem na něj, že je to lhář a podvodník. On stále opakoval ty samé věty:″ Zabil je. Mike je všechny zabil.″ Moje ječení nabíralo na síle až jsem cítil, že mi snad praskne hlava. Pak jsem se s trhnutím probudil.
Podíval jsem se vedle sebe a zjistil, že tam Mike není. Zvedl jsem se a rozhodl se podívat, kam zmizel. Všechny jeho věci byli stále tam, kam je večer položil.

Obešel jsem vrak náklaďáku a rozhlížel se kolem sebe. Mike nikde. Pokračoval jsem dál, směrem k městu. Třeba Mika napadlo ho prozkoumat. Ale proč by to dělal? A proč by mi o tom neřekl? Šel jsem dál a rozvaliny města se přibližovaly a takhle v noci, při záři měsíce vypadaly jako prsty, hrozící směrem k nebi. Odkud přišla zkáza.

Tehdy mne napadlo, že nevím nic moc o Velké katastrofě, která zem postihla. Jen to, že si ji lidé způsobyli sami. Někdo mi kdysi vyprávěl o bombách, které spadly z nebe a zničili většinu toho, co lidé na zemi vybudovali, i to, co nevybudovali. Také jsem slyšel, že malá část lidí našla úkryty ve vaultech, jakýchsi podzemních krytech. Nidky jsem žádný neviděl, ani po tom netoužím. Vždycky, když jsem ten název slyšel, napadlo mne, že ti lidé tam sice byli v bezpečí, ale v podstatě vězni. Být neustále zavřený v jednom prostoru, z toho bych se asi zbláznil.
Zatímco jsem se zabýval těmito myšlenkami, došel jsem k městu. Věděl jsem, že by to nebylo moudré, ale jinak jsem Mika nalézt nemohl. Tak jsem prostě zavolal.
″Mikůůůůůů″ zaječel jsem.
Jakmile jsem to udělal, vrhlo se na mne snad deset lidí. Praštili mne obuškem do hlavy a já omdlel. Chudák hlava, ta si poslední dobou užila.

Zase se mi zdál sen.
Byl jsem na malé hoře a pode mnou se rozkládalo nádherné údolí plné květin a rozkvetlých stromů. Takovou nádheru jsem ještě neviděl. Naprosto fascinován jsem tu scenérii sledoval. Uvažoval jsem nad tím, že jsem nikdy žádnou normální rozkvetlou květinu neviděl. Leda tak na obrázku. Dnes je pustina plná odporných, zmutovaných hybridů. Zhluboka jsem se nadechl a pocítil příjemnou vůni, vycházející z toho nádherného údolí. Takovou vůni jsem ještě nepoznal, tak povzbudivá, tak dokonalá. Tak…
Najednou ticho protrhl ostrý zvuk. Ošklivé svištění, které se sem vůbec nehodilo. Přicházelo z oblohy. Vzhlédl jsem nahoru a na kratičký okamžik zahlédl podlouhlé cosi, co se řítilo přímo do údolí. Pak to dopadlo. Přesně doprostřed, jako by to nějaká neznámá síla vyměřovala tak, aby to zničilo vše v údolí. Od epicentra výbuchu se šířila tlaková vlna, která likvidovala vše, co jí stálo v cestě. S hrůzou v srdci jsem sledoval tu zkázu. Stromy padaly jeden z druhým, jako kdyby šlo o dominové kostky. Květiny hynuly a schnuly jako by je někdo pálil plamenometem. Jen asi tisíckrát rychleji.
Pak se tlaková vlna dostala až ke mně. A pohltila mne. A já se s křikem probudil.

[ Pokračování ]