Motto:
Otrokáře a Rangery už jsem tu měli tolikrát, že je mi z toho až špatně.
Harley
Myra je nezmar - půl roku pěstuje marijánku, a zrovna když už jsou palice velké jak brahmíní lýtka, vlítne k ní na zahrádku Razlo s nožem a sklidí, co nezasel. Ovšem Myra je nezmar - nehnula ani brvou a začala pěstovat koku.
″…no a tak jsem začala pěstovat koku!″ dořekla Myra a rozesmála se, a my s ní. Seděli jsme právě v pajzlu U děravé Betty s úmyslem zkontrolovat co nejvíce skleniček, jestli náhodou nemají něco se dnem. Myra se dosmála své historce a mohutně si přihnula hnědavého piva se špinavou pěnou. Já jsem pomalu usrkával ze svého půllitru a snažil se zahnat myšlenky, které ve mně vzbuzoval Myřin výstřih. Yoeli, náš třetí společník, se svého pití snad ani nedotkl, ale tvářil se zaraženě a zřejmě usilovně přemýšlel.
″No, ale, hm…″ ozval se. ″No ale…není to krádež?″
Myra honem dopila a se zdviženým ukazováčkem začala poučovat: ″Ano, i tak by se to dalo nazvat.″
″No, ale…″ pokračoval zase Yoeli, ″Není krádež trestná?″
″V zásadě ano,″ odvětil jsem.
″No ale proč potom toho…toho Razla…nepotrestáte?″ divil se Yoeli. Yoeli byl členem tlupy uprchlíků, kterou jsem zachránili v strašlivé bitvě v Ptačím průsmyku. Pocházel z technokratické kočovné tlupy z oblasti daleko na východ, a o dění tady u nás toho moc nevěděl. Tihle blázni ozbrojení hypermoderními zbraněmi si říkali Hledači a byli to v podstatě sběrači, tedy lidé, který se živí tím, že prolézají zříceniny a vytahují z nich to, co ještě má cenu. Při tom samozřejmě musí unikat tisícům nástrah, radiací a párači počínaje a tabunem či antraxem konče. Tihle lidé jsou velmi cenění, žijí rychlý život v bohatství - a umírají mladí. Yoeliho Hledači byli zajímavá skupina, nejen z hlediska jejich sociálního systému, který jim umožňoval dožívat se relativně vysokého věku, ale také z hlediska náboženství. Na rozdíl od normálních lidí neuctívali šílenou brahmínu, ale jakási podivná božstva s krkolomnými názvy. Pro otázky víry byli ochotní zabíjet a nechat se zabít - což nakonec vyústilo v jejich vyhnanství a masakr v Ptačím průsmyku. Nyní se ale učili žít v Republice Shady Sands a ačkoliv jejich otázky byly častokrát velice podivné, snažili jsme se jim moc nesmát.
″Podívej se,″ řekl jsem, ″Razlo je náš doktor. My víme, že to je stará smažka a že podvádí svou ženu s Katrinou, ale…″
″Moment,″ přerušila mě Myra. ″Razlo podvádí svoji starou s Katrinou?″
″No jistě…″
″Čau lidi, jak to jde? Betty, honem jedno bahno!″ zahlaholil zeman Bratrstva Oceli Still Johnson, ukradl židli zpod vedle spícího opilce a přisedl si k nám. ″Hele, lidi, slyšel jsem bezva vtip o těch náboženskej fanaticích, co k nám přitáhli z východu…″ rozjel se, ale při pohledu do Yoeliho přivřených očí zase rychle zabrzdil. ″Anebo vlastně nic. Ech.″
″Hele, Árijče,″ začala zas Myra. ″Kdy tvá ctěná hlava naposledy okusila nůžek?″
″Ještě když jsem byl v Bunkru,″ řekl Still bezelstně. ″Proč?″
″Nic, jenom že ti padá ofina do piva.″
″Ty, Stille, nechceš si taky udělat dredy jako tady Yoeli?″ rýpl jsem si též.
″Co, jsem snad buzna?″ urazil se Still.
Rozvíjející se debatu o Johnsonově sexuální orientaci přerušil tryskový příchod našeho obecního felčara.
″Pomóóc!″ ječel a rozhazoval rukama. ″Pomóóóc, šerifééé!″ Vletěl do krčmy, kde mu kdosi nastavil nohu, až upadl. Rychle se však zvedl a přiřítil se k nám.
″Šerife, šerife, musíte mě zachránit! V mé oficíně je radškorpión!″
″No nepovídejte, doktore,″ řekl jsem pokojně. Na Razlovy halucinace si už zvykla celá vesnice.
″Opravdu tam je!″ řekl Razlo a nasadil kukuč hodný trénovaného schizofrenika.
″Vážně? A jak je velký?″
″Tákovýhle!″ řekl Razlo a kdyby svými pažemi mohl obejmout celé město, názorně by nám škorpiónovu velikost ukázal.
″No neříkejte. To si budu muset nabít ale opravdu veliké náboje.″
Do krčmy vešla Razlova žena, v napřažené ruce držela za ocas vztekle se zmítajícího dvaceticentimetrového radškorpíka. Mlčky na něj ukázala, otočila se a šla zase pryč. Myra se tiše zvedla a proskočila nezaskleným oknem. Ten radškorpióník byl její mazel - vsadil bych se, že to měla být pomsta za tu marijánku. Razlo si ale ničeho z toho nevšiml a dál drmolil svou litanii. Do dveří však náhle vstoupil Peter - teda pokud to nebylo jeho dvojče Paul - rychle se v přítmí hospody zorientoval a zavolal na mně: ″Hej, šerife! U brány čeká několik nabušených borců, chtějí si s vámi promluvit! Prý je to naléhavé!″
Honem jsem dopil pivo a provázen vystrašeným Razlem opustil rajskou oázu klidu a míru. U stolu zůstal jen Yoeli a Still - to by mě zajímalo, kdo z nich nakonec zatáhnul náš účet. Na okamžik mě napadlo, že nechat u jednoho stolu ocelového ateistu Johnsona a náboženského fanatika Yoeliho není zrovna nejlepší nápad, ale pak mi došlo, že ti dva mají společné téma k hovoru, a to rekurzivní plasmový difraktor třídy 3 (základní součástka umožňující fungování plasmových pěchotních zbraní, pozn. překl.).
U městské brány stálo několik mužů. Poznal jsem dva z našich lovců, kteří si nejistě pohrávali se svými kulovnicemi a zvídavě pozorovali asi patnáct dobře vyzbrojených cizinců. Tito muži byli statných postav a jejich sebevědomé pohledy si s nezájmem prohlížely naše městečko. Oděni byli v kvalitních uniformách - na okamžik jsem zaváhal, ty uniformy vypadaly jako originál US ARMY - a možná jimi opravdu byly. Stejně tak zbraně.
″Honem skoč pro Stilla Johnsona,″ špitl jsem koutkem úst na Petera. ″A tohohle otrapu vezmi sebou!″ dodal jsem a podal mu Razla. Pak jsem se vrátil ke studiu cizinců. Velel jim starší muž s hustými bílými vlasy, jeho tvář byla ještě víc ošlehaná, než tváře jeho společníků, a jeho uniforma byla - nevěřícně jsem vykulil oči - nažehlená. Také si mne prohlížel, jeho pohled sjel na můj polámaný šerifovský odznak a nepříliš ošetřovaný revolver u pasu a pak se zase zabodl do dálky.
″Nechť vám šílená brahmína dopřeje šťastný den,″ pozdravil jsem.
″Vám také,″ odvětil bělovlasý velitel hrubým hlasem. ″Vy jste odpovědná osoba?″
″No, vlastně jsem poněkud nezodpovědný,″ řekl jsem zaraženě. ″Ale to snad nevadí. Co vás k nám přivádí?″
″Tak předně: Má tato díra nějaký název?″
″Jistě. Vítejte v Shady Sands!″ Snažil jsem se do toho dát trochu nadšení, ale znělo to dost vyčpěle.
″Aha,″ řekl Bělovlasý pomalu a nezaujatě. Nepřestával se přitom dívat kamsi za má záda. ″A vy jste šerif?″
″Ano. Jmenuji se Joe.″
″My jsme Rangers.″ Řekl to takovým stylem, jako by tohle jedno slovo mělo objasnit vše. Z křoví u hradeb nenápadně vykoukla Myra a udělala na mně gesto, jako že o nich nic neví.
″No…každopádně vítejte v Shady Sands. V tomto městě není dovoleno střílet do lidí, pokud k tomu nemáte opravdu dobrý důvod,″ odrecitoval jsem rozpačitě Tandino oblíbené heslo.
″My jsme Rangers,″ zopakoval Bělovlasý a skoro bych řekl, že si povzdychl. ″Jsme skupina lidí, kteří zasvětili své životy boji s nejhorším zlem, které kdy postihlo tuto planetu. Jsme rozhodnutí potírat toto zlo kdekoliv na něj narazíme, všemi prostředky, které nám jsou dostupné a s veškerou mocí, kterou nám Bůh sešle. Ničíme to zlo rychle a nelítostně.″
″Panejo!″ vyhrkl jsem. ″Vy lynčujete černochy?″
″Cože, Ku-klux-klan?″ zeptal se hlasitě Still, který právě dorazil a slyšel toliko mou poslední větu.
″Ne! My jsme Rangers, pronásledujeme a ničíme otrokáře!″ řekl Bělovlasý naštvaně. ″Jsou v téhle díře nějací otrokáři?!″
″Ne,″ odpověděl jsem popravdě.
″Jsme Rangers,″ řekl zase ten muž. ″Šíříme Pustinami dobro a spravedlnost, ničíme otrokářské základny a trestáme bezpráví. Zavádíme svobodný, demokratický systém vlády, pomáháme čestným lidem uskutečnit jejich americký sen. Opravdu zde nemáte nějaké otrokáře?″
″Ne.″
″My jsme Rangers. Je nás málo, ale jsme silní, vytrvalí a odhodlaní. Konáme dobro, zahlazujeme morální jizvy tohoto světa, znovu rekonstruujeme náš národ, aby poctiví, morální, zodpovědní, daně platící a hamburgery pojídající bílí muži mohli klidně spát. K tomu je však třeba napřed vyhladit všechny otrokáře. Šerife, nelžete nám, jsou ve vaší vesničce nějací otrokář?!″
″Ne.″
″My jsme Rangers. Žijeme poctivý život plný odříkání, protože věříme, že až zničíme veškeré zlo na tomto světě, bude se nám všem žít lépe. Nebude existovat bída a chudoba, nebude třídní nespravedlnosti, nebude žádný rasismus a černoši si budou spokojeně zpívat ve svých ghettech. Mohl byste nám pomoci a ukázat, kde v tomto městě mají otrokáři základnu?″
″Ne.″
″My jsme Rangers. Nejíme nic, co nezahynulo přirozenou smrtí, věříme v Ameriku, Boha a maminčin jablečný koláč (v tomto pořadí), šetříme přírodu a nepoužíváme živočišné tuky, a už vůbec ne vepřové maso. Žádný alkohol, žádné cigarety, žádný sex. Věříme, že svět bude zbaven veškeré nenávisti a kromě čističů hajzlů nebude žádného třídního rozdělení. Všude bude krásně a malé, buclaté světlovlasé dětičky se budou radovat ze země svých otců. Ale aby tento ráj na zemi mohl nastat, musíme napřed vyhladit všechny otrokáře. Ptám se vás tedy, jsou zde nějací - jacíkoliv - otrokáři?!″
″Ne.″
Kolem našeho diskusního kroužku proběhl Mulins, jeden z našich obyvatel. Řval přitom něco jako: ″Haló já jsem tady, hej, jo vy blbouni v těch uniformách rangerů, tady!!″
″Ha!″ vykřikl silným hlasem velitel rangerů, ″Tady je jeden otrokář! Za ním!″
″Mno, to je jenom náš obecní úchylák, taková exhibicionistická buzna, ale jestli chcete, klidně za ním jděte. Schovává se támhle v tom křoví. To by jste nevěřili, co pod tím svým baloňákem skrývá!″ řekl jsem na vysvětlenou.
″Aha. No dobrá. Podívejte, my jsme…″
″Vy jste Rangers,″ řekl Aradesh, který se právě vracel ze hřbitova, kde trávil spoustu času nad hrobem své milované ženy. ″Vy jste Rangers a já jsem starosta tohohle města. Nechte mého šerifa, ať se věnuje své práci, a pojďte si promluvit do mé pracovny.″
Šel jsem se tedy věnovat své práci. Vlezl jsem do své úřadovny, kde už čekala naše tajná odbojářská buňka: Myra, Still, Aleya a Tandi. Aleya měla v náručí nejmladšího člena naší party: uřvaného klučinu Daniela. Tohle dítě patřilo dvěma poutníkům, kteří byli přepadeni páračem kousek od hradeb Shady Sands City. Na místo boje jsem dorazil pozdě, mohl jsem jen zachránit to mrně. A protože právě v té době byl zabit jeden můj přítel, pojmenoval jsem drobka po něm. Malý Daniel se stal dítětem celé vesnice. Aleya, která u nás trávila stále více času, si ho také oblíbila.
Tandi se zrovna snažila dát dohromady, co vlastně o těch Rangers víme. Nebylo toho moc - vlastně vůbec nic. A protože kde nic není, tam ani smrt nebere, zvrhla se naše debata do dalšího šíleného večírku.
Když slunce zapadlo, a Myra vysklila okno při pokusu nadýchat se čerstvého vzduchu, umístil jsem opatrně společensky zmoženého Stilla na svou postel, přihodil k němu Tandi a pak potichu (pokud můžeme vrávoravý krok provázený rozbíjením zrcadel, shazováním plechových umyvadel a střelbou z koltů považovat za tichý) opustil svou pracovnu. Myra, Aleya a Daniel šli se mnou. Důvodem našeho odchodu byla vyschlá dna lahví. Aleya byla docela v knedlu, neustále nám vykládala, že vymyslela pro malého Daniela indiánské jméno (Tuším něco jako: ″Ten-který-pije-whiskey-namísto-mateřského-mléka.″) a klátila se při tom smíchy. Myra, v povznesené náladě, držela pod jednou paží mně, pod druhou nemluvně. Dlužno podotknout, že jsme oba byli většinu času neseni dolů hlavou…aspoň myslím.
Nedaleko místa, kde se pod vedením Stilla Johnsona stavěla Kasárna domobrany, plápolal veliký oheň. Kolem seděla spousta divnejch stínů.
″To sou, to sou, to sou, to sou…″ říkala Aleya, ukazujíce na stíny.
″No, jo.″
″No, ti, ti, no, ti…″
″Rangers,″ řekl Peter.
″Jo,″ potvrdila Myra. ″Rangers. Co tady dělají?″
″Táboří a veselí se. Já a Doofus je hlídáme, kdyby chtěli třeba vyvádět, nebo tak něco.″
Ano, zřetelně jsem slyšel Doofusův hlas. Lovec se zjevně rozhodl hlídat Rangers z co nejmenší vzdálenosti.
″Tož,″ řekla Aleya a vložila do toho slova tááákovouhle hromadu moudrosti. ″Tak si k nim přisednem, ne?″
″Jo, moment, jenom odnesu do postýlky mrně,″ řekla Myra. ″U takovýhle táboráků obvykle bývá mravní výchova mládeže ohrožena velmi nebezpečně!″
Přilezli jsme k ohni, nad kterým se opékalo pár velkých potkanů. Rangers seděli kolem a hlučně se bavili. Katrina zrovna jednou z nich ukazovala, jak ubalit špeka, ale protože byla nahá, měl mladý voják oči upřené na něco úplně jiného, než na její hbité prsty. Doofus naproti tomu právě předváděl, jak umí na jeden zátah vypít demižon Peterovy domácí pálenky, ale pak se zakuckal a vyprskl…obrovská dávka silného alkáče se po opuštění lovcových úst změnila v prudce expandující proud aerosolu mířící k ohni…
Výbuch nás pocuchal jen málo, zato ohnivý hříbek, jenž se vznesl k temné obloze, si vysloužil potlesk. No, taky to odneslo nějaké to obočí, vousy nebo vlasy - Katrina přišla o…ech…hm…ale když si odmyslíme pach spálených chlupů, byla to fakt legrace.
Pak už Doofus zavolal na Petera, ať ukradne Razlovi takovou tu dlouhou vidličku na potkany, vrátila se Myra (ve společenských šatech…ech…plavkách?) a začalo se jíst, pít a povídat, jak je koneckonců u táboráku zvykem.
Už nevím, jak se mi povedlo usnout. Jisté je, že pouze milosrdný zásah Morfeův mě uchránil před zničujícím ″Alkoholickým sprintem,″ oblíbenou společenskou soutěží, jejíž vítěz (Doofus, obhájce titulu) právě prodělával těžkou otravu alkoholem, zatímco vyzyvatel, mladý ranger, opodál zaléval kytičky. Myra, která má tu výhodu, že její organismus se opíjí po obrácené exponenciální křivce (čím víc pije, tím mnohokrát více je střízlivější), byla úplně v pohodě a vykládala si z jedním postarším rangerem vědátorské vtípky. (″Proč nemůže být pařez strom? Protože obsahuje kružnice! Muahahahaha!″) Nad ohněm visel velký ešus a v něm se vařila polévka z radškorpioních vnitřností. Aleyu ani Katrinu jsem nikde neviděl. Bělovlasý velitel seděl ve tmě a nevypadal nijak opile. Jeho pohled nás stále sledoval.
Vedle mě seděli dva rangers a s nimi Paul a Aradesh a vykládali si nějaké historky. Jak mi chladný noční vzduch vyháněl z hlavy tíživý opar, začal jsem rozpoznávat slova.
″Tak!″ řekl hlasitě jeden ranger a dožadoval se naší pozornosti. ″Teď vám povím příběh, to budete koukat!″
″No do toho, Charlie″ povzbuzovali ho ostatní.
″Je to docela starý příběh, i když ne zas tak starý. To bylo v době, kdy jsem ještě nevěděl, co je pro náš svět dobré a správné, v době, kdy ještě neexistovalo sdružení ochránců práva a pořádku, tehdy, kdy…no, když ještě nebyli rangers.″
″Podej mi ty toritlly,″ požádala mě šeptem Myra a natáhla se přes mně k misce s jídlem. Rychlý chvat a skončila v mém obětí.
″Takže!″ řekl vypravěč. ″Takže tehdy, mohlo to být tak před desíti léty…jo, asi tak v té době… No, v L.A. tehdy nebyly lidské kolonie spojené tak jako dnes, že ano. Tehdy to bylo víceméně každý na vlastní pěst.″
″No to by mě zajímalo, copak mi řekneš nového,″ zabručela Myra potichu. V Los Angeles se narodila a strávila tam podstatnou část svého života.
″Jo, ale jeden chlápek, říkejme mu třeba Velitel - no jo, máte pravdu, jeho jméno jsme zapomněl, já hlava děravá. Ale co teď řeknu, to je čirá pravda! To teda jo! Jenom jména, ty ňák nemůžu udržet v paměti″
″Dokud nemůžeš udržet jenom jména, tak je to v pohodě, Charlie,″ smál se někdo. ″Horší to bude, až už nebudeš moct udržet moč!″
″Ha ha ha! Nuže! V tom pekelným Městě andělů, ten Velitel, on pobral partu lidiček a založil osadu. Obsadili kus města a vyčistili ho od bordelu. Bránili se proti bestiím a mutantům, obdělávali svá políčka ve stínu trosek. Musela se tam udělat spousta práce, ale výsledek stál za to. Byl to tam učiněnej ráj na zemi! Jídlo bylo, voda byla, klid, pohoda, no prostě…však víte.″
″Ne.″
″No, ale to není důležitý. Dneska, dneska je v L.A. základna Gun Runnerů, že jo, starouš Gabriel a jeho ženuška Katja to tam mají pod palcem, je tam Knihovna a Adytum a tak. Ale tehdy, v těch dávných dobách, to bylo jiné.″
″Počkej, borče, Adytum přece vzniklo už dávno! To vím, dyť jsem tam dělal sběrače bůh ví jak dlouho!″ opravil Charlieho nějaký jeho kolega.
″Jo, jo, jo! Jasně, Zimmerman založil Adytum už pjééékně dávno, máš pravdu, ale tehdy to byla jen hnijící díra proti té osadě, co vám o ní povídám! Jasný? Tehdy, jo tehdy byla Velitelova osada nejcivilizovanějším místem na jih od Vault City!″
″Vault City?″ zamračil jsem se. Tohle místo jsem neznal, ale nechtěl jsem skákat rangerovi do vyprávění.
″No, ale abych se už hnul. Ten Velitel vládnul svému městu spravedlivě a moudře, a vládl velmi dlouho. Osada vzkvétala, ulice byly čisté, měli tam i tu, no, elektriku a filtr na vodu, no prostě nádhera.″
″To je blbost,″ zašeptala Myra. ″V L.A. nikdy nic takového nebylo.″
″No a ten Velitel měl bezvadnou ženu, a s ní měl dceru a pak ještě malého synka. Ale oni tam byli všichni jedna rodina, takže on byl vlastně otcem všech. Tak trochu.″
Myra se zamračila.
″A mezi těma osadníkama byl jeden mladík. Fakt mladý, takový holobrádek to byl, ale myslet uměl, to teda jo! Byl po čertech chytrý, obratný a dovedný. Nebavilo ho sedět jen tak na zadku, často vycházel do okolní divočiny a kolikrát měl namále, kolikrát stanul na prahu smrti - ale vždycky se z toho vylízal. Koneckonců, měl kamarádku, dceru toho Velitele, a ta byla taky pěkné číslo!″
Myra ztuhla.
″Život v osadě byl klidný, no a toho mladíka říkejme mu třeba…no, no třeba Joe…″
″Nejděte si jiné jméno,″ zavrčel jsem.
″…no tak ten se s tím nechtěl smířit. Byl divoký a chtěl divočinu. Znáte to, ženský, chlast, perník a koksu plný kapsy… No ale ten Velitel, ten držel všechny obyvatele zkrátka. Ne že by jim to vadilo, oni byli fakt spokojení, že mají co jíst. Takže ten Joe…″
″Nejděte si jiné jméno!″
″…jednou, během svého výletu po Pustině, našel kmen lidiček podle jeho gusta. Divocí, odhodlaní lidé, kteří si umí užívat života. Panečku, tihle lidí, ti hráli na Joovu strunu!″
″Nejděte si jiné jméno!″
″A tehdy si Joe…″
″Nejděte si jiné jméno, krucinál.″
″…usmyslel pěknou čertovinu. On totiž chtěl tyhle divoké lidi zavést do osady, ale to velitel samozřejmě nepovolil. No a tak ten mladík udělal dohodu s náčelníkem těch divochů. Joe…″
″Ty si nedáš pokoj?″
″…jim otevře brány skrz opevnění města - které by samozřejmě divoši nikdy sami nezdolali - no a když už jednou budou uvnitř, tak prostě Velitel bude muset uznat změny v režimu. A bude veselo! Jo, přesně tohle si tenkrát Joe říkal!″
Chtěl jsem něco říct, ale zarazil jsem se. Myra! Seděla předkloněna, hltala hladově vypravěčova slova a třásla se.
″Samozřejmě tehdy nemyslel na nic zlého, chtěl jenom povolit uzdu rodičovského opatrování Velitelova. Jenomže se spletl. Jakmile se totiž divoši dostali za hradby…″
Myřina ruka se prudce chytila mého stehna a sevřela se, až jí klouby zbělaly. Oči měla vytřeštěné.
″…tak zdivočeli úplně. Začali vraždit. Výborné obranné systémy byly k ničemu, protože nepřítel vnikl dovnitř s pomocí zrádce. Ale přesto se měšťané zmohli na odpor! Vyzbrojeni toliko lehkými puškami a pistolemi, bránili své životy, jak se jen dalo!″
Vypravěčův hlas teď byl nabitý energií, posluchači jím byli zcela uchváceni. A Myra - ta byla v obličeji bledá jako smrt!
″Nejdéle se bránila radnice. Velitel a několik věrných se drželi celou noc, ale nad ránem byli přeci jen zabiti. A divoši samozřejmě nešetřili nikoho, pobili všechny! Ženy, děti…nikdo nevyvázl. Zabita byla dcera Velitelova, jeho žena, prostě všichni. Jenom ten zrádce, ten Joe, ten přežil. Útočníci ho zajali, svázali, aby nemohl nic vyvést, a nakonec, když se dost nasytili lidskou krví a celé město vyrabovali, propustili ho. Nemohl jim ublížit, zešílel. Pak ti divoši odtáhli, a Joe zůstal sám na místě, které pomáhal zničit, přestože ho tak miloval.
Jak říkám, zbláznil se. Od té doby prý putuje Pustinou, jako duch. Nemá nikde stání a nosí neštěstí. No a to je celý příběh.″
Odmlčel se. Myra povolila sevření - a pomalu, pomaloučku se sesula k mým nohám. Zvedl jsem ji zpátky, v obličeji měla otřesený výraz. Takhle jsem ji neznal.
″Myro, Myro! Jsi v pořádku? Co se děje?!″
″Joe…Joe,″ řekla slabým hlasem. ″Pojďme odtud…rychle! Pojďme, pojďme pryč…″
Na nic jsem se neptal, pomohl jí na nohy a zamířil k malému domku u hradeb, který teď Myra okupovala.
Tam jsem ji vzal kolem ramen a přitiskl k době.
″Myro, co se děje?″
″Joe…copak nechápeš? Ten zrádce…to byl Jim…Jim Pershing. A ta osada…to jsme byli…to jsme byli my!″ Poslední slova již zanikla ve vzlykotu. ″Ten Velitel, to byl můj otec,″ řekla Myra a polykala slzy. ″Byla to naše osada…ten ranger vyprávěl můj příběh…″ Sklonila hlavu a rozplakala se. Objal jsem ji pevněji. Co víc v takových chvílích může člověk dělat? Cítil jsem její slzy na své pleti.
″Joe, Joe,″ žadonila, ″neopouštěj mě!″
″Neopustím tě, nikdy!″ Pak jsem ji políbil. Byla vystrašená, rozechvělá ozvěnami dávných vzpomínek, v duši se jí rozevíral obrovský kráter. Tak jsem tu propast vyplnil, jak nejlépe jsem uměl.
″Joe…Joe…″
Ráno mě přivítalo melodickým klapáním deště. Myra tady nebyla. Opatrně, abych neshodil aparaturu sestavenou z podivných baněk a křivulí, jsem se oblékl a vypátral geigerův počítač. Tiše chrčel, ostatně jako vždy, když prší, ale radiace nebyla nijak zvlášť silná. Tedy relativně. Před Válkou by takovéto hodnoty rozpoutaly paniku.
Za chvilku se vrátila Myra. Byla zasmušená, ale dal jsem jí pusu na dobré ráno, a trochu se rozveselila.
″Joe, problém. Nemám nic k jídlu.″
″V pohodě. Seth určitě něco má.″
″Hele, mohl bys už toho věčného kradení nechat?″
″Pro tebe cokoliv. Tak mě napadá, že mám v pracovně nějaké sušené maso…″
″Já jsem mluvila o jídle.″
″No, tak to je opravdu problém.″
″Kdyby tak byla alespoň krysa…″
Něco mě napadlo. Vzal jsem si kus kartonu jako ochranu proti dešti, půjčil si Myřinu pistoli a zmizel směr obilné sýpky. Po zhruba půlhodině se ozval výstřel a za krátkou chvíli jsem se již vracel s pěkně vypaseným potkanem. Lovit potkany jsem uměl. Koneckonců, bránit sýpky byla jedna z povinností šerifa.
Po dobré snídani, během které navíc přestalo pršet, jsme se vydali k rangerům. Déšť přečkali v rozestavěných kasárnách a teď se už chystali k dalšímu pochodu. Myra zamířila k Charliemu.
″Nazdar. Hele, chtěla bych se zeptat…kde jsi vzal tu historku?″
″Eh. Jakou historku?″
″Tu, co jsi vyprávěl včera večer. Tu z Los Angeles.″
″No jo, tu jsem slyšel…hmhmhm…tu jsem slyšel…myslím, že to bylo v Reddingu.″
″Kde?″
″Redding. Jo, asi to fakt bylo v Reddingu. To je takové důlní město daleko na severozápad od New Rena…vlastně v horách…no prostě strašně daleko.″
″Aha. A nevíš, kdo ti ho vyprávěl?
″No, abych řekl pravdu…počkej, to byl jeden horník, měl takové legrační jméno…jak se jenom… No, on říkal, že jako jediný ten masakr přežil, chápeš, takže to mám z první ruky. Jméno měl stejné jako náš velitel, Roger. To vím. A příjmení…takové srandovní. Začínalo to na cé a pak tam bylo ještě jednou…″
Myra se musela velmi ovládat, aby na sobě nedala nic znát, ale já to poznal. Byla vrcholně vzrušena.
″Hej, Marku!″ zavolal Charlie na jednoho kolegu. ″Nevíš, jak se jmenoval ten horník v Reddingu, co pořád jen zapíjel smutek? Ten, co tě tenkrát tak poblil?″
″Roger. Von se mi pak strašně vomlouval, che.″
″No jo, ale jaké měl příjmení?″
″No, Cico. Nebo Ciso. Nebo možná Tiso. Tak nějak.″
Myra to už nevydržela. ″A co třeba Cisco?″
″Jo! Cisco. To je ono. Tak se jmenoval. Proč se ptáš, to je nějaký známý?″
Myra se musela párkrát nadechnout. ″Jo, tak nějak. Každopádně díky.″ Otočila se a šla zpátky.
Pořád jsem nic nechápal. Myra se okamžitě začala balit.
″Něco mi říká, že jdeme do Reddingu,″ nadhodil jsem.
″Půjdeš se mnou?″
″Jistě. Přestože nevím proč…″
Myra přešla mou skrytou otázku bez odpovědi.
″Cesta je daleká, Joe. A těžká.″
″Delší a těžší než moje první cesta, ta z Modocu do Shady Sands, určitě nebude. Navíc, můžeme pozvat naše přátele.″
Myra se na okamžik zarazila, ale pak kývla. ″Společnost na cestách se vždy hodí.″
Na druhý den po ránu jsme se vydali na cestu. Já, Myra, Still, Aleya a dokonce i Tandi. Na poslední chvíli se k nám přidal ještě Yoeli, který byl extrémně zvědavý. Zamířili jsme napřed směrem na New Reno, část cesty jsme šli s karavanou, část sami. No, spousta lidí se mi stěžovala, že prý se příliš rozkecávám o pochodování pouští, což je děsně únavná a jednotvárná činnost, která nikoho nezajímá. A proto svůj popis cesty ze Shady Sands City do New Rena nebudu vůbec uvádět.
V New Renu jsme se nezdržovali, jenom jsme dokoupili zásoby a šli jsme zase dál. (Také tato činnost je podrobně popsána ve dřívějších příbězích.)
″Ech…″ vypustil Still a ukázal prstem k objektu na obzoru. ″Hory? Co tady dělají hory?″
Myra se rychle podívala do plánku, který jí nakreslil ranger. Byla tam tři kolečka (SS, NR, Red.) pospojovaná klikatou čarou, a v levém horním rohu malý panáček a kravička a mráček a sluníčko, ale o horách nikde ani slovo.
″No samozřejmě, hory,″ řekla jakoby nic Aleya. ″Vy jste to nevěděli?″
″Znáš je?″
″Trochu.″
″Dá se přes ně projít?″
″Jistě. Ale je to těžký.″
″Jak moc těžký?″
″Moc těžký.″ Když Aleya řekne, že někam se dostat je těžký, pak je to ale zatraceně těžký.
″Sakra!″
Většinu svého života jsem si myslel, že to nejhorší, co mě může v souvislosti s horami potkat, je šplhání po třísetmetrové kolmé stěně. Ale když ve sto padesáti metrech Aleya oznámila, že jí došlo lano, byl jsem nucen názor na ″to nejhorší″ revidovat.
O minutu poté jsem ho revidoval znovu, protože začal foukat silný vítr.
″Jak to myslíš, došlo lano?″ řval Still Johnson.
″No, došlo. Už není.″
″Ale jsme teprve v půlce stěny!″
″No to vím taky!″
″No to je průser!″ řekl Still a odplivl si. Chlustanec mi přistál na čele.
″Ty hovado!″ vynadal jsem mu.
″Héj! Co jéé!?″ ječela zespoda Tandi. ″I justa wanna say lezte, nebo vás potlačím!″
″Problém,″ řval nazpět Still. ″Došlo nám lano!″
″Ale to nevadí!″ přispěchala s povzbudivou zprávou Aleya.
″Jak to, že to nevadí?″ chtěl jsem vědět.
″Nevadí, že nemáme lano. Stejně mi už došly skoby!″
″Lezte zpátky! Héj, lezte zpátky!″
Začali jsme sestupovat. Najednou kolem mne proletěla naše obecní indiánka, na tváři měla velmi překvapený výraz. O tři osminy sekundy později ji následoval Still, ve tváři výraz, jaký získá obličej člověka, který omylem místo do jogurtového baru vleze do spermobanky.
Pak jsem vyletěl nahoru. Lano proklouzávalo očkem skoby a snažilo se mně vzít sebou. Naštěstí jsem v poslední době přibral, a tak jsem byl v pase silnější, než ta díra ve skobě.
Aleya a Still začali křičet až se značným zpožděním. Mě zachvátil zmatek. Nebyl jsem zvyklý uvažovat ve třech rozměrech, o šplhání jsem nevěděl zhola nic a tak jsem prostě nedokázal reagovat správně a ještě navíc včas. Ale moje skoba to vyřešila za mně. Vykvedlala se ze zvětralé stěny, na chviličku jen tak levitovala ve vzduchu, a pak mě vzala sebou na krátkou projížďku směrem dolů. Škubnutí postroje mnou řádně zamávalo, a když se mi ustálilo vidění, spatřil jsem kousek od sebe překvapený obličej Myry. Byla obráceně. Teda ne, já byl obráceně, visel jsem hlavou dolů.
″Ahoj Myro!″
″Ahoj Joe. Byl bys tak laskav a chytil se tohohle lana?″ Chytil jsem se lana pod Myrou a ona pak přeřízla to moje. Drobným problémem byla Tandi, která nepřivázala svůj úsek lana, to se vyvléklo a starostova dcera se proletěla volným pádem, naštěstí jen o tři patra níž, tam ji zachytil Still.
Nakonec se nám podařilo bezpečně slézt.
″Ještě znám jednu cestu,″ řekla zachmuřeně Aleya. ″Ale ta je těžší.″
Chůze po náhorní planině má tu výhodu, že člověk alespoň kráčí horizontálně. Navíc v těchhle výškách máte pocit, že jste tak nějak nad věcí. Ovšem když se do vás opře prudký horký vítr z pouště, vy musíte celý den dýchat vysušený vzduch a cestou nepotkáte ani živáčka, ani stéblo trávy, ani kapku vody…není to veselé. Na tomhle pitomým světě je jen málo veselých věcí.
″Tak a mám toho dost,″ řekla jednoho večera Myra. Krčili jsme se za takovým jako skalním výstupkem, byl z čediče (jako všechno kolem) a měl hrany ostré jako…no prostě ostré. Všechno tady bylo ostré, špičaté, rozpálené a tvrdé.
″Mám toho dost,″ pokračovala Myra. ″Jsem tak vysušená, že se mi jazyk lepí na patro!″
Mlčel jsem. Znáte ten pocit, když máte takovou žízeň, že se vám dokonce ani jazyk nelepí na patro? Pak víte, že v takových chvílích člověk nemyslí na nic jiného, než na vodu.
″To mě přivádí k otázce, proč vlastně lezeme tak daleko?″ nadhodil Still a snažil se zachumlat do děravé deky. Vítr, který vál stále stejně prudce, již nebyl teplý. Byl chladný, ale pořád suchý. A pořád plný písku.
″Hele, ale to je pravda,″ řekla Tandi. ″Co takhle to zabalit?″
″To v žádném případě!″ vyskočila Myra. Pak se zase posadila. ″Teda, chci říct, že vy se klidně vrátit můžete. Ale já prostě musím do Reddingu.″ Ta slova byla vyřčena tak tvrdě, že by se o ně dal přelomit Aradeshův domácí chléb. (Ano, ten Aradeshův domácí ehm, ehm, chléb. Ten jak s ním minule ožralý Seth utloukl supermutanta.)
″Proč? Co je na tom…Rogerovi Ciscovi tak zvláštního?″ zeptala se Tandi.
″Třeba je to její bývalý kluk,″ zabručel Still, kterého to už nebavilo, a tak zkoušel usnout. Hodil jsem po něm botu.
″Já do Reddingu prostě musím,″ řekla Myra s napůl nepřítomným výrazem ve tváři. ″Roger Cisco je můj otec.″
″Možná existuje ještě nějaká jiná cesta!″ řvala Tandi, když nás polední vichr zahnal do strmé strže. ″Nějaká lepší!″
″Lepší, horší, tahle je nejlepší!″ bránila se Aleya.
″Máme vody už jen na tři dny! Tady chcípnem!″
″Za tři dny najdeme studánku! Nejpozdějc za čtyři!″
″Ale, Aleyo, tahle kamenná planina je naprosto neschůdná!″
″No, to jo, ale aspoň nás nemůžou stopovat pronásledovatelé!″ vytasila Aleya svůj největší trumf a zatvářila se velmi spokojeně. My ostatní jsme ztuhli.
″Pronásledovatelé?″ pronesl velmi, velmi pomalu Yoeli.
″Aleyo,″ řekl Still Johnson klidným hlasem. Ten hlas byl klidný a kultivovaný, ale pod povrchem se dalo tušit divoké mučení a stříkající krev. ″Ale nás nikdo NEPRONÁSLEDUJE!!!″
Aleya se zarazila. Chvilku přemýšlela. ″No jo,″ připustila nakonec. ″To ta síla zvyku!″
″Přebírám velení!″ vyprskla Tandi. Pak vykročila úplně jiným směrem, než kterým nás vedla Aleya.
Nazítří jsme našli studánku s čerstvou, čistou vodou. Za dva dny jsme ulovili zmutovaného šestinohého králíka. Za tři dny jsme sestoupil z planiny - po čemsi, co by se dalo nazvat stezkou (se zavřenýma očima - ale se zavřenýma očima by se nikdo po té stezce pouštět neměl).
Za pět dní jsme slezli do širokého průsmyku a potkali karavanu putující z New Rena do Reddingu.
Redding nás uvítal smečkou prašivých psů a špinavých dětí. Prošli jsme širokou ulicí, kolem bordelu a místní šerifovny (svého kolegu jsem nikde neviděl), a zamířili do malé hospůdky U Malamuta, jak hlásal honosný štít nade dveřmi. Myra byla nedočkavá jak malé děcko, vykopla dveře, vstoupila a vzápětí byla vyhozena zpátky vracejícími se lítačkami. Raději jsem vstoupil první, chvíli dveře podržel a pak pustil. Myra, která se zapomněla ve futrech a čučela do tmy, byla opět vyhozena ven. Still Johnson bezmyšlenkovitě vstoupil, dveře odstrčil spíše nedbale, ale stejně se mu povedlo znovu Myru vyhodit ven. Ta se naštvala a vskočila dovnitř nade dveřmi. Přistála ve skvělém parakotoulu přímo v pivu dvou nabušených borců. Což se jim přirozeně nelíbilo. Vstali a jeden z nich popadl Myru za její zbroj a vytáhl ji do vzduchu. Tasil jsem kolt.
″Hej!″ ozval se drsný hlas ode dveří. Byla to Aleya. ″Hej, Cragu, okamžitě pusť tu holku! Nebo ti protáhnu ty tvoje nemytý spoďáry ušima! Yogu! Tvojí pěsti víc sluší když je na stole! Tak ji tam nech!″
Aleyina slova měla na oba bouchače zázračný účinek. Výrazy na jejich tvářích se změnily z agresivních na radostné. První pustil Myru a raději si uhladil košili, druhý si plivl do dlaně zeleného vytahováka a ulízl si vlasy.
″Ahoj Aleyo!″ zahučeli bisono. (bisono = opak unisono - dvouhlasný zpěv drsnejch kovbojů, pozn. Ústavu pro jazyk český.)
Schoval jsem kolt a obdařil své okolí zářivým ″ólrajt″ úsměvem.
″Ahoj hoši,″ řekla Aleya a usmála se. ″Tohle jsou mí kámoši ze Shady Sands - to je taková díra dole na jihu. Šerif Joe, Myra, Tandi, Still Johnson a Yoeli…eh, kde je Yoeli?″
Yoeli stál opodál a hrál na výherním automatu. A nejenom, že hrál, ale také vyhrával. Hodil minci, zmáčkl jedno tlačítko, nechal válečky rozběhnout a znovu zmáčkl tlačítko, zinkasoval hrst mincí, jednu si ponechal a celý proces opakoval. Zatímco Aleya mluvila se svými známými, Yoeli vydrancoval dva automaty a právě si plnil kapsy u třetího.
″Jak to děláš?″ chtěla vědět Aleya.
″Ale to je úplně prosté,″ řekl Yoeli a usmíval se. ″Prostě když tady padne švestka, tady citrón a tady třešnička, tak o patnáct otočení prvního válce později bude na všech třech válcích meloun. Stačí mít bystré oko!″
″Fíha!″ řekl jsem a vhodil minci. Kola se otáčela ďábelsky rychle. Pink! Švestka, hruška, meloun. Sakra! Tak druhou minci…
″Jdu si popovídat se starými kámoši,″ řekla Aleya. ″Třeba něco zjistím.″
″A já se zatím porozhlédnu kolem,″ oznámila mým zádům Myra.
″Jděte, zjišťujte,″ řekl jsem a vhodil další minci.
Když mi došly peníze, byla už tma. Nevyhrál jsem ani floka, zato Yoeli si musel ze svého šátku uvázat pytel na drobňáky. S úsměvem na rtech si vyzvedl výhru i z mého automatu, ale aby ukázal, že je kámoš, tak mi ji věnoval. Sedl jsem si k baru a nevěřícně kroutil hlavou.
″Máte tady pokoj?″ zeptal jsem se staré mulatky, které furt leštila sklínky. Zajímalo by mně, kam potom ty naleštěné dává. Nepěkně se na mně podívala a pak ucedila:
″Jo. Zatim.″
″A kolik si účtujete za noc?″
Přestala leštit sklenice, naklonila hlavu a podívala se na mne pohledem váženého obchodníka, kterému právě nějaký otrhaný kovboj oznámil, že jeho dcera má pěkná vemena.
″Hele, mladej, tobě nestačí nabídka u červený lucerny?!″
Zarazil jsem se. ″Prosím?″
″On chtěl vědět, jestli nám pronajmete pokoj,″ zachraňoval situaci Johnson, který se tady zčista jasna objevil.
″Vám dvěma?″ zkřivila tvář mulatka.
″No jako myslím celé naší bandě.″
″No…dobře. Ale nesmíte u toho moc řvát, ať nerušíte místní hosty!″
″To myslím nebude problém,″ řekl Still a ze záhybů svého roucha vytáhl sprej s logem Bratrstva oceli a nápisem ″Odvšivovací prostředek.″ Mulatka, která očividně neuměla číst, jen pokrčila rameny, zabrblala něco jako ″…úchyláci…″ a dál se věnovala vytírání sklenic.
Still koupil flašku a pak jsme se odebrali na pokoj.
″Hele, synci, něco vás naučím!″ A vytáhl takové malé ocelové kartičky potištěné obrázky pěkných hambatých holek. K mému údivu se ale díval na ty kartičky z druhé strany, kde byly vytištěny jakési podivné znaky a čísilka. ″Říká se tomu poker…″
Když došel chlast, zvedli jsme se a zamířili do baru pro další flašku. U vchodu nás sestřelila Aleya a její dva kamarádi. Všichni byli notně pod parou.
″A-ahoj k-klucií. K-kerej je náš p-pokoj?″
″Támhleten.″
″F-fajn. T-takže ne-nerušit!″ řekla a zmizela za dveřmi. Yoeli se za ní divně podíval.
″Ona prostě strašně letí na velký smradlavý hovada chlapy,″ vysvětlil jsem mu.
″To se snad dá léčit…″
Usadili jsme se u stolu a objednali si pivo. Bylo extrémně husté, lezlo dolů krkem jako bahno a stejně tak i chutnalo. Co se týče pěny, ta se ve zdejších končinách zřejmě přiobjednává zvlášť.
Still furt mlel pantem, ale Yoeli mlčel - on vlastně pořád jenom mlčí. Když nám nesli druhé pivo, konečně provětral hlasivky: ″Hele, kluci, všimli jste si, jak je tady ticho? A jaká zatuchlá atmosféra…″
″To je fakt,″ povídám. ″Když tak nad tím dumám, tak jsem vlastně ještě neslyšel smát se někoho jiného než nás a ty borce z karavany.″
Still dlouze přemýšlel. ″Něco tady smrdí!″
″To je to pivo.″
″Ne. Hele, byl jsem venku, ale nikde jsem neviděl místního šerifa. Vlastně jsem na ulicích neviděl vůbec nikoho.″
″No ale třeba to je jen taková místní zvláštnůstka.″
″Třeba.″
Už nevím, jak se to přesně stalo. Probudil jsem se, kolem byla tma a já měl příšernou žízeň a trochu se mi motala hlava. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Byl jsem zavalen nějakými láhvemi, z jedné stěny mě chladila zděná stěna a z druhé zase tlačila dřevěná lavička. Po několika minutách mi došlo, že jsem zapadl za lavičku, a že mě tady Still a Yoeli nechali. Hovada! V tom někdo zabušil na dveře. Chviličku se nic nedělo, ale opravdu jenom chviličku. Potom se ozvaly spěšné kroky někoho, kdo celou noc nespal a jenom čekal na tohle zaklepání. ″Už jdu!″ řekl hlas, který mi přišel povědomý. Zachrčela zástrčka a prkna hospody zavrzala pod těžkými botami.
″Tak co?″ zeptal se hrubý hlas.
″Dneska dorazila karavana z New Rena a pak ještě parta nějakejch cestovatelů.″
″Co sou zač?″
″Nevim. Jeden má takovou placku, jako že šerifovskou, ale je to úplnej kripl. A ti jeho kamarádičci taky. Jo a je s nima holka, vzala si na pokoj dva horníky. Myslim, že už tady jednou byla…někde jsem ji už viděla.″
″Dobrá. A co zbraně? Jak jsou ozbrojeni?″
″Jenom pušky a pistole, nic moc.″ Poznal jsem ten hlas. Byla to ta mulatka od baru!
″Lehká kořist, říkáš. Dobrá.″
″A moje odměna?″ zeptala se barmanka chtivě.
″Další den života!″ zmrazil ji tvrdý hlas. Potom vrzly dveře. Chvilku bylo ticho, pak si barmanka vzdychla a odšourala se zpátky do svého pokoje. Já jsem chvíli přemýšlel nad tím, co jsem právě vyslechl, ale pak jsem toho nechal. Vzpomněl jsem si totiž, že mám na opasku čutoru s vodou. Uhasil jsem žízeň a usnul.
Ráno jsme se sešli u snídaně. Na obitých porcelánových talířích leželo něco, co kdyby dostalo padesát tisíc let evoluce na vytvoření nožiček, odplížilo by se tiše mimo dohled.
″Nebylo by něco, v čem by bylo míň té krysy?″ zeptal se Still.
″Není v tom žádná krysa,″ odvětila mulatka.
″A co je tohle?″
″Brahmíní maso.″
″Prosím vás, vždyť to má drápky!″
″Hele, chlape, nestarej se a žer!″ S těmi slovy nechala zaraženého Stilla Stillem a vrátila se k pultu.
″Humf, jednou tuhle špínu vymeteme!″ zavrčel zeman Bratrstva a ďobl do jídla.
″Když už jsme u té špíny,″ zapojil jsem se do hovoru, ″vy šmejdi jste mě tady včera nechali!″
″Hm, Joe, znáš to přísloví ´Své raněné neopouštíme´?″
″Jo.″
″O ožralých tam není ani slovo.″
Přisedla si k nám Aleya, která se byla koupat v plechové vaně za hotelem.
″Panejo, hoši, to byste nevěřili, ale zdejší voda skoro není ozářená!″
″To je bezva, Aleyo. Neviděla jsi někde Tandi a Myru?″
″Ne-e. Teda, moment. Viděla.″
″Kdy a kde?″
″Teď a tady.″
Myra a Tandi si k nám přisedly. Starostova dcera si se slovy ″Ty už nebudeš, že,″ přivlastnila Stillův talíř. Myra se nenamáhala ani otevřít pusu, prostě mi mou snídani uzmula a hladově se do ní pustila.
″Humak, ho hte himili?″ zeptala se s plnou pusou.
″To bych se měl zeptat spíš já tebe. Celou noc se flákáš někde v neznámém městě…″
Aleya nasypala obsah talíře do svých bezedných úst, chviličku usilovně žvýkala, polkla - a byla nasnídaná.
″Tak já vám něco povím. Vyptávala jsem se svých starých známých, Craga a Yoga - to jsou místní horníci - na toho Rogera Cisca. Nechtěli o něm mluvit, ale nakonec jsem to z nich vypáčila. Znali chlapíka tohoto jména, byl to taky horník a prý pocházel odněkud z jihu. Byl to prý samotář, o nic se nezajímal, jenom pil a pil a pil. A před několika týdny zmizel beze stopy. Jeho osobní věci si už rozebrali horníci, nezbylo po něm vůbec nic.″
″No, tak to já nezjistila vůbec nic,″ řekla mrzutě Myra.
″Hm, lidi, na tomhle městě je něco zvláštního,″ začala Tandi. ″Řekla bych, že tady něco smrdí!″
″To je to pivo. Dělají ho z krysích varlat.″
″Ne, tak jsem to nemyslela. Prostě, lidi jsou tak divně zachmuření a klopí oči a tak. A nikde jsem neviděla šerifa.″
″To je fakt,″ řekla Myra. ″Joe, měl by sis jít popovídat s místním kolegou.″
″Půjdu, jen co dosnídáte.″
Ta mulatka po nás chtěla zálohu. Obyčejně se za pokoj a stravu platí až zpětně, při odchodu, ale ona po nás chtěla dokonce i zálohu na další noc! Tandi se s ní pohádala, ale nakonec musela ustoupit a Yoeli s gestem granta hodil na stůl čepici plnou drobných mincí.
″To jsem ještě neviděla!″ prskala Tandi. ″Platit předem!″
Něco mi to připomnělo. Něco, co bych měl…
Došli jsme k šerifově kanclu a já zabušil na dveře. Po chvilce znova. Nic. Vzal jsem za kliku.
″Je tu někdo? Haló!″
″Jestli to je stejný formát jako ty, Joe, tak ještě vyspává opici!″ ucedil Still. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
″Něco tu smrdí.″
″Já to říkala hned,″ durdila se Tandi.
″Ne, já myslím…″
″Ten smrad mi něco říká,″ potáhla nosem Aleya.
″Co ti říká?″
″Nic dobrého. Stille!″ Johnson tasil blaster a kryl se za stěnou. Aleya vytáhla nůž. Taky se mi v ruce objevil revolver, když jsem pomalu sahal na kliku do vedlejší místnosti. Otevřel jsem, byla tam tma a taky děsný puch. Oči si přivykly a já uviděl.
″Á do brahmíního…″ Ostatní to viděli taky. Tandi začala zvracet.
Našli jsme šerifa. Místní hrobník ho měl najít tak před týdnem.
″Tak co?″
″Tři výstřely do hlavy. Střelec stál ve dveřích. Tady jsou kulky, tři krát čtyřiačtyřicet Magnum.″
″Co s ním uděláme?″ zeptala se Aleya. Tandi ještě pořád zvracela, Yoeli stál nehybně ve dveřích. Pokrčil jsem rameny.
″Pohřbíme.″
″Hřbitov je jihozápadně.″
″Lidi, je vám jasné, že místní o tom věděli?″ zeptala se Myra.
″Jo. A nic neudělali.″
″Museli se děsně bát těch, co ho zabili.″
″To je ten smrad,″ řekla Tandi, která, ač v obličeji bílozelená, se už trochu posbírala. ″Lidi se bojí.″
″Toho šerifa popravili,″ řekl jsem skřípavě. ″Měli bychom zdrhnout, než se nám povede stejně!″
″Počkej, Joe, ale…″
″Teď jsem si na něco vzpomněl. Stalo se to dnes v noci, když jsem se probudil - spal jsem zapadlý za lavičkou v pajzlu. Ta šenkýřka mluvila s nějakým návštěvníkem o nás. Všichni už spali. Vyprávěla mu o nás a té karavaně, o naši výzbroji a tak. A ten muž řekl, že prý jsme ´snadná kořist.´ Jo, tak to řekl.″
″Měli bychom být ve střehu. Děje se tady něco velmi nepříjemného.″
″Hlavně musíme zjistit, co se stalo s Rogerem Ciscem!″ řekla Myra.
″Vrátíme se zpátky do hotelu a vyzvedneme naše zbraně,″ řekl Still. Jeho návrh zněl rozumně. Ani mně nebavilo potulovat se tady jen tak s pistolema.
″Pozor!″ zakřičel Yoeli. Tabulka špinavého skla v okně se roztříštila a dovnitř vletělo něco hořícího.
″Granát!″ zaječel Still, jedním máchnutím odmrštil Tandi a mocným kopancem převrhl stůl. Myra vyletěla ven dveřma, já skočil do vedlejšího pokoje - za svým mrtvým kolegou. Dynamitová patrona vybuchla, tlaková vlna celý barák řádně provětrala, plamenné jazyky zakryly svět. Domek se nafoukl a splaskl, střecha se dílem rozhodila po okolí, dílem popadala dovnitř. Tělesné ostatky mrtvého šerifa zavířily vzduchem.
Všude bylo plno prachu. Těžce jsem se posbíral ze země, sklepal ze sebe nějaké kosti a zkontroloval, jestli je všechno tam, kde to má být. Still se taky zvedal, stůl, za kterým se kryl, byl roztříštěný a zeman měl v obličeji zaraženo množství dlouhých třísek. Nedbal toho, postavil se k oknu a s blasterem v ruce kontroloval okolí. Také ostatní byli v pořádku, akorát Aleya krvácela z jednoho ucha a levou paži měla poďobanou.
″Já to říkal, vypadněme dříve, než se nám něco stane.″ Můj hlas zněl podivně hluše.
″Honem pro zbraně,″ zavelel Still. Vyběhli jsme z trosek šerifova úřadu a zamířili k Malamutovi. Vtrhli jsme tam jek velká voda a okamžitě se zarazili. Místnost byla plná mužů, kteří se probírali našimi věcmi. Když nás spatřili, na okamžik ztuhli, ale pak tasili zbraně. Na výstřel jsme ovšem nečekali a vzali roha.
Běželi za námi. Padly první rány a několik kulek prosvištělo kolem.
″Tandi, chytej!″ zakřičel Still a hodil dívce svůj samopal typu škorpión. Já jsem dal svůj kolt Aleyi. Myra měl kopí a mě zbyla ještě jedna pistole. Yoeli byl neozbrojen. Zmizeli jsme mezi domy.
″Doprčic!″ zaláteřila Myra. ″Jsme bez pušek!″ Nad střechami se neslo volání pronásledovatelů.
″Za chvíli nás mají!″
″Co teď?″
Dveře domu nedaleko nás se otevřely a vykoukla malá holka. ″Honem!″ mávla na nás. ″Honem, tudy!″
Vběhli jsme do malého domečku.
″Tady se neukryjeme, vždyť se sem sotva vlezeme!″
″Honem, tudy!″ opakovala dívka a odkryla koberec. Poznali jsme, že chatrč stojí na místě bývalé ulice, v kusu asfaltu vězel poklop od kanálu. Šel otevřít lehce. Vklouzli jsme dovnitř.
″Najděte Dana McGrewa!″ zavolala za námi ta holka a zavřela poklop.
″Teda tohle bylo těsné,″ řekl Yoeli.
″Co to říkala? Najděte Dana McGrewa? Kdo to je?″ nechápala Tandi.
″Neznám nikoho takového,″ zavrtěla hlavou Aleya. Myra zapálila světlici.
″Tak kudy?″
″Tudy. Snad se dostaneme k dolům.″
Po chvilce jsme narazili na další poklop. Také tento šel otevřít překvapivě lehce. Vylezli jsme nahoru, do jakéhosi skladiště.
″Kde to sakra jsme?″ zašeptala Tandi. Odněkud z blízka k nám pronikaly podivné zvuky. Najednou se zapálilo světlo a otevřely se dveře. V nich stála starší žena oblečená jako…
″Myslím, že jsme vylezli u červené lucerny,″ shrnul Still.
″Co tady chcete?″ zeptala se ta osoba.
″Hledáme Dana McGrewa,″ řekla rychle Tandi.
″Vy jste ti cizinci, co našli šerifa?″
″To jsme my.″
Žena chvíli váhala, ale pak nám pokynula, abychom šli za ní. Prošli jsme jakousi šatnou, kde se právě oblékalo pět děvčat. Nevšímaly si nás, zato my jich ano.
″Sem se musíme jednou vrátit,″ špitl jsem na Stilla; odpověděl mrknutím oka.
Pokračovali jsme ztemnělou chodbou do jakéhosi přístavku z plechu. Tam už čekal vytáhlý mladík.
″Jsem Dan McGrew.″
Představili jsme se a požádali Dana o vysvětlení. Povzdechl si a usedl na starou potrhanou sedačku z auta.
″Všechno začalo před dvěma měsíci,″ začal. ″Vtrhla sem banda nájezdníků. Nikdo je nečekal, a oni přesně věděli, kam mají udeřit. Několik mužů zabili ještě před tím, než se stihli postavit na odpor. Můj otec a několik jeho horníků se opevnilo v našem dole za městem, ale byli přemoženi přesilou a ničivými zbraněmi.″
″Copak nemáte žádnou domobranu?″ zeptala se Myra.
″Měli jsme. Ale jak jsme zjistili, všichni muži domobrany byli zabiti ve spánku. Myslíme si, že agenti nepřátel zde operovali dlouho před útokem.″ Mladý Dan si znovu povzdechl a pak pokračoval: ″Byla to strašná noc. Já jsem se ukryl do kanálů, které dobře znám. Šerif byl zajat a dostal na výběr: Buď bude podporovat útočníky, nebo ho zabijí. Zlomili ho a on jim pak pomáhal. Až donedávna, kdy se v něm vzchopila stará síla a on se rozhodl pomoci nám. Ale dozvěděli se o tom a zabili ho.″
″Nám?″ zeptala se Tandi.
″Hnutí odporu.″
″No ovšem. Už jste někdy viděli město, ve kterém by nebylo hnutí odporu?″
″Kolik vás je?″ zajímal se Still.
″Málo. Měli jsme mnoho přátel mezi horníky, velel jim Roger Cisco, toho ale zajali a…co je vám?″
″Nic, jenom…jenom si musím sednout,″ hlesla Myra.
″No a tím hnutí odporu skoro rozprášili. Kruté tresty způsobily, že všichni obyvatelé Reddingu trnou strachem a ani je nenapadne postavit se na odpor. Ale nájezdníci nepočítali s námi!″
″S vámi?″
″S dětmi. Prostě nás přehlédli, nevšimli si, že tady, v hornické kolonii, se každý synek o sebe musí umět postarat. A já jsem už několikrát šel s karavanou a mám i pušku!″ S těmi slovy vytáhl dobře udržovaný kalašnikov.
″To mnohé vysvětluje,″ přemýšlela Aleya.
″Ano. Nájezdníci se stáhli k dolům a přikázali lidem ve městě, aby se chovali jakoby nic. Ale celé město je obklíčené. A někteří lidé spolupracují, hlásí nájezdníkům nově příchozí, jejich výzbroj a tak.″
″Jako ta mulatka u Malamuta!″ vydechl jsem.
″Přesně tak.″
″Takže, co teď a co potom?″ přemýšlela nahlas Tandi.
″Pomůžete nám?″ zeptal se Dan a v očích měl naději a strach. ″Prosím!″
Nakonec jsem byl přehlasován. Připravili jsme si zbraně a nakreslili mapku Reddingu. Největším překvapením byl Yoeli. ″Ale já jsem ozbrojen,″ řekl klidně a odhrnul kabát, čímž ukázal dlouhé podpažní pouzdro a odbyl tak naše nabídky různých boxerů, nožů a kusů stolů, které tady měl Dan uskladněné.
″A proč jsi sakra netasil!?″ nechápal Still.
″Nebylo třeba. Utíkali jsme.″
″Teda, tomu říkám argumentace!″
Tandi zatím vymýšlela bojový plán. Jak Danovi hlásily jeho spojky, nepřítel obsadil starý barák na západě a nyní pročesává město. Všude je plno hlídek. Přesto jsme se museli pokusit o průzkum. Rozhodli jsme, že Aleya a Dan půjdou omrknout doly, zatímco já a Still půjdeme zkontrolovat, co se děje u Malamuta a tak. Tandi zůstane na místě, Myra a Yoeli půjdou spolu s jedním klukem do podzemí a seznámí se s místní sítí kanálů.
″Tak jdem na to,″ řekl Dan a frajersky vrazil do kalacha zásobník.
Nakoukl jsem do našeho pokoje. Byl čistý, ani stopa o naší nedávné přítomnosti. Z hospody se ozývaly výkřiky a opilecký zpěv. Několik nájezdníků, držíce se kolem ramen, opustilo vrávoravým krokem pajzl a zamířilo k dolům. Jeden se zastavil, opřel se hlavou o plechovou stěnu a spustil ″Temně hučí Niagára,″ přičemž se sám doprovázel. Jeho parťáci zatím zmizeli ve tmě.
″Ty, Stille,″ zašeptal jsem. ″Co takhle vzít zajatce?″
″To je bezva nápad, Joe,″ řekl potěšeně Still. A zmizel ve tmě. O několik vteřin později močící ožrala zmizel z osvětleného prostoru, ozval se chrčivě bublavý zvuk a vedle mě se zjevil Still, otírající svou dýku do kapesníku.
″Stille, já myslel ŽIVÉHO zajatce.″ Na okamžik se zarazil.
″Uhm, sorry. Jak říká Aleya, holt síla zvyku.″
″Dobře, ale příště, až řeknu že chci zajatce, tak ho zkusíš zajmout, a ne sejmout, jasné?″
″Ólrajt, Joe.″
″Fajn a teď se pojďme podívat k tomu baráku u brahmíních ohrad, tam mají nepřátelé druhou základnu.
Still vedl. Díky implantátu, který opravoval dávné zranění jeho oka viděl ve tmě velmi dobře, i když ne plasticky. To se nám teď hodilo, když nám bandité ukradli výstroj a s ní i noktovizor.
Polozbořená chatrč na okraji města byla podezřele ztichlá. Jen přes napůl zakrytá okna pronikalo ven několik paprsků světla.
″Tohle nebude žádná ubytovna pro mužstvo,″ rozumoval Still. ″Tady zasedá velení!″
″Zkus se připlížit k oknu a omrkni, co se děje uvnitř,″ navrhl jsem. Still kývl a pomaloučku se začal plížit k boudě. Já jsem ho s pistolí v ruce kryl. Zeman Bratrstva obratně dolezl pod okno a nahlédl dovnitř. Ještě víc se natáhl…
Někdo na mně šlápl. ″Co to kurňa…tady někdo…″
Bez přemýšlení jsem ho nabral pěstí do žaludku, ale moje pravačka se jen rozplácla o ocelovou destičku.
″Chlapi! Zradáá! Špéééh!″
To už jsem ležel na zádech a pálil z automatické pistole. Still se zvedl, že mi půjde na pomoc, ale ze střechy na něj skočil další týpek. Honem jsem vstal, ten maník na mně šlápl, tak jsem ho svalil na zem. Pořád ječel. Praštil jsem ho pistolí do obličeje, přestal. Ale byl tady druhý, taky pěkně rozjetý, kopl mě okovanou botou do hrudi, až jsem odletěl. V letu jsem ještě vypálil, kulka letěla mimo, ale odrazila se od hrnce pověšeného na plotě, vrátila se zpátky a našla si vlastní cíl.
″Dík, Joe,″ okomentoval to Still, pustil bezvládnou masu ″svého″ hlídače, ze země zvedl blaster a vyslal oslepující záblesk na toho ″mého.″ Nepřítel se zastavil a nevěřícně pohlédl na díru propálenou do svého pancíře. Ještě stále omráčen kopancem jsem se svalil na zemi a snažil se popadnout dech. Still pálil dál, ale kolem nás se to jen hemžilo nepřáteli.
″Dělej, Joe, já je zdržím! Zdrhej!″
Zvedl jsem se, nadechl a inkasoval zásah kolbou pušky. Naštěstí to můj hrudní kožený plát vydržel. Praštil jsem supícího protivníka do hlavy pistolí a vytrhl mu jeho karabinu. Byla nabitá, hned jsem mohl pálit. Asi tři borci to koupili a teď se váleli v trávě, ale do boje nastoupila skupinka těžkooděnců. Už dříve jsem si všiml, že část nepřátel je vystrojena relativně velmi dobře a vlastní také lepší zbraně.
″Joe, utíkej, přiveď posily, já se zatím udržím!″ řval Still, který se úplně vžil do své role ″utíkejte-budu-vás-krýt″ tvrďáka. Řekl jsem si, že na tom něco bude, a otočil se k ústupu. Tmavé nebe mi zastínil ještě tmavější objekt. Byl velký jako celý svět. Prudký záblesk bolesti na okamžik prozářil vesmír, ale tma, která přišla po něm, byla bezedná.
Probral jsem se a ústa jsem měl plná prachu. Oči byly slepené krví a hlava pekelně bolela. Jo a byl jsem svázaný. Vedle mě někdo zasténal, byl to armádní sten vzor 77. Still.
″Och, krucinál sakra…″
″Joe? To seš ty?″
″Jo, vole. Jseš v pořádku?″
″To doufám. Moje hlava…někdo mě musel pořádně fláknout pažbou.″
″Dobrý, že nás hned neodpravili!″
″Byl tam…nějaký chlápek…řval, ať nás zajmou živé…uch.″
Někdo mě kopl do ksichtu. Nosní přepážka s nechutným křupnutím povolila a vytryskl pramen krve. Na druhou stranu, alespoň to rozlepilo oči a já konečně viděl. Ano, patřím k těm, kteří se snaží najít na všem tu lepší stránku.
″To jsem zvědav, jak budu hledat lepší stránku na tobě,″ zašeptal jsem při pohledu na to hovado, které mě koplo. Okované kanady zdobené pyramidkami a bodáky, zaprášené šusťáky a pochromovaný suspenzor. Kožená bunda se spoustou nýtů se vůbec nehodila k obličeji brutálního zabijáka a chronického záporňáka. Kopl mě ještě jednou, tentokrát jen tak ledabyle do ramene a pak šel týrat Stilla.
″Kdyby tohle byl televizní seriál, tak už vím, kdo z nás tady chcípne,″ vyprskl jsem potichu trochu krve a žluči.
Po očku jsem se rozhlédl. Leželi jsme v prachu na hlavní ulici Reddingu, kolem nás byl volný kruh vymezený několika borci v naleštěných kovových zbrojích a pak tady bylo celé město. Nepříjemně to připomínalo popraviště.
Surovec ještě párkrát kopl do Stilla a pak se vrátil k jednomu muži, kterého jsem si dříve nevšiml. Tento byl menší postavy a trochu mladší, na sobě měl obyčejné džíny a koženou bundu a v ruce držel - no to mě podržte! V ruce držel skleničku z křišťálového skla a v ní něco vzdáleně podobného geckoní moči. Už jsem se s něčím takovým jednou setkal, a Myra o tom prohlásila, že to je víno, oblíbený nápoj předválečného věku.
Oba muži si spolu potichu povídali a ten větši, ten surovec, občas přelétl okolí pozorným pohledem. V jednu chvíli mu vítr odvál ofinu a já spatřil nápis vytetovaný na čele: SLAVER! Otrokář! No to mě podržte, ti šmejdi už jsou tak domýšliví, že se nebojí vytetovat si svou vinu na čelo! No řekněte, kam ten svět spěje.
Surovec se vrátil k nám a zahřímal: ″Jsem Ben, Berserker Ben, a říkají mi také Ben Krvavá pěst! Kdo seš ty?!″
Vyprskl jsem trochu krve z rozbitého nosu a zahuhlal: ″A já jsem Honza Nebojsa.″
″Humpf. A tvůj společník? Rád bych znal vaše jména, než vás popravím.″ Pohlédl jsem na Stilla, který se už zase válel v prachu hlavou napřed.
″To je Čaroděj ze země Oz.″
″To jo!″ zahučel překvapeně otrokář. Přešel ke Stillovi a kopl ho do žaludku. Still se ani nehnul. Zřejmě na tom byl velmi špatně.
″Hej, ty!″ zařval na něj Ben. ″Ty, čaroději! Dávno jsem tě chtěl potkat. Udělej nějaký kousek, než tě odpravím na výstrahu tomuhle prašivýmu městu. No tak dělej, aspoň nějaký fireball!!″
Kolem prosvištěl fireball a zapálil jednoho z otrokářů. Začal hořet a skákat sem a tam.
″Ty vole!″ vydechl překvapený Ben. ″Udělej ještě jeden!″
Kolem prosvištěl druhý fireball a zapálil dalšího otrokáře. Konečně mi došlo, kde už jsem něco takového viděl.
Ten muž v bundě to už nevydržel, skočil na prostranství a zručným chvatem shodil Bena na zem. ″Kryj se, sakra! To není kouzlo, to je pulsní puška!!″
Zaznělo několik výstřelů. Překvapení otrokáři se zmohli akorát na dlouhé dávky mířené do okolních střech, ale já zahlédl, jak se víko kanálu zase zavřelo. Reddingští občané se začali v návalu paniky valit do bezpečí. To byla moje šance. Převalil jsem se k Stillovi.
″Hej, Johnsone, honem se vzbuď, rozvaž mi pouta!″
″Klídek, Joe,″ zašeptal Still. ″Sundej mi botu!″
″Cože? Ale to je neetický! Fusgen je zakázaná bojová látka…″
″Dělej, sakra, pod podrážkou mám dýku!″
″Tak jo. Uch, huh, proč sakra nosíš čtrnáctidírkové kanady? No už to je.″
″Kriple! Ve druhé botě!″
Kolem nás zuřila přestřelka. Každou chvilku se někde otevřel poklop a zazněl výstřel, otrokáři pálili do lidí, do vzduchu i do země, ale ničeho nezmohli. Naopak, několik dalších výbojů je nepěkně přismahlo.
″Humpf, jdu pro posily!″ zavrčel Ben, vstal a zmizel.
″Tady je dýka,″ říkám Stillovi. Ten si hbitě přeřízl pouta a pak i mně. (Přeřízl mi pouta, ne že přeřízl mě, pozn. autora.) Vstali jsme. Nedaleko zrovna ten muž v kožené bundě komandoval otrokáře; ihned si nás všiml. Pohlédl Stillovi do tváře a ztuhl. Ano, také si myslím, že Still není žádný krasavec.
″Still Johnson?!″ zakřičel ten muž nevěřícně.
″Paladin Acer!″ zakřičel tento muž nevěřícně. Pak bleskurychle pozvedl sou dýku - naši jedinou zbraň - a hodil ji po tom chlapíkovi v kožené bundě. Mířil přesně, v tomhle byl Johnson celkem dobrý. Ale ten chlapík, ten Acer, zachytil vržený nůž ve vzduchu!
Situace se vyvíjela špatně. Naštěstí se objevil další herec.
″Spasitelova sběrnice!!″ zařval Yoeli (řval prvně za dobu, co ho znám) a skočil z nízké střechy. Dopadl do kotoulu, zaklekl a stříbřitý válec, který držel v náručí, se bleskurychle rozložil. Vzápětí vypálily první pulsy. Jeden minul a zapálil Malamuta, další však již našly cíle a jeden za druhým byli otrokáři přismahnuti. Do toho všeho sem ještě někdo mrštil spoustu dýmovnic. Najednou se z dýmu vynořil otrokář Ben, v ruce držel samopal s dlouhou hlavní a od boku pálil směrem, kde tušil Yoeliho. Vyskočil jsem a kopl ho mezi nohy. To jsem si dal! Ten proklatý pochromovaný suspenzor mi nepěkně pošramotil prsty na noze.
″Joe! Tudma!″ slyšel jsem Myru, a tak jsem popadl Stilla a ztratili jsme se v dýmu. Buch! Vrazil jsem do stěny. A znova. A znova. Dým byl strašně hustý.
″U všech routerů, kde se pořád flákáte?″ řekl Yoeli, z dýmu na nás hmátla jeho ruka a stáhla nás dovnitř jakéhosi stavení. Byl to ten nevěstinec.
Tentokrát ovšem nebyl plný opilých mužských a žen pochybných mravů, nýbrž Dana McGrewa a jeho party. Samí mladíčci. O jejich palebné síle nemá smysl se zmiňovat.
″OK, co teď?″ zakašlal Still.
″Jsou zmatení. Vynikající příležitost přepadnout hornickou kolonii!″
Nemohl jsem k tomu nic podotknout, protože jsem se už zase zalykal vlastní krví z rozbitého nosu. Barákem otřásl výbuch a oknem sem vletěl otrokář. Jeho tvář shlížela na vlastní záda. Rozbitým oknem se protáhl ladný stín. Aleya.
″Dobrá tedy!″ zavelel Still mocným hlasem, ale hned se zase zkřivil bolestí. ″Aúúú, moje hlava! Takže, jdeme do útoku…″
″…proti přesile…″ doplňoval jsem ho.
″…za naše ideály…″
″…proti opevnění…″
…jdeme zničit otrokáře!″
″Jo, a některý z nás to možná nepřežijou,″ sýčkoval jsem dál.
″Vpřed!″ zahulákal Still.
Ze zadního vchodu se potichoučku vyplížilo pár postav. Já, Yoeli, Still, Myra, Aleya, Dan a dva další. Zbytek vzal roha. Než jsme dolezli k dolům, zdrhli i ti dva. Nedivím se jim. Vedl nás Still Johnson, a ten zná jenom jednu taktickou fintu - frontální útok za bílého dne skrz minové pole (tohle zaručeně překvapí a znejistí každého protivníka).
Většina otrokářů byla zrovna ve městě, hledali nás v každém domě a lozili taky do kanálů. V hlavní základně jich moc být nemohlo.
″Dejte si majzla na Acera!″ varoval nás Still. ″Je to bývalý paladin Bratrstva Oceli! Hnusný dezertér!″
Sevřel jsem ukořistěný desítimilimetrový samopal. Pak jsme vyběhli do útoku.
″Ten hajzl střílí protipancéřovejma…!″ byla poslední slova toho otrokáře v nablýskané zbroji. Vyměnil jsem zásobník a raději se schoval za masivní dřevěný stůl. Exploze granátu otřískala omítku ze stěn a zaplnila místnost prachem a střepinami. V tomhle prostředí se Still cítil jako doma. Procházel se mezi bzučícími kulkami se dvěmi UZInami v prackách a pálil kolem sebe. Přeskočil jsem mrtvolu obsluhy těžkého kulometu - Myra se právě snažila z jeho hrudi vydolovat své kopí - a pokračoval dál do dýmu. Nemusel jsem se jmenovat Guderian, abych poznal, že situace se vyvíjí velmi nepříznivě. Otrokáři - každý zabitý měl dobrou zbroj a na čele tetování - se jen tak nevzdávali a jejich posily z města mohly dorazit každou chvílí.
Výstřel z brokovnice urval dveře vedle mě. Klečící Yoeli si píchal další dávku psycha. Still zprovoznil těžký kulomet a teď zametal ulici. Exploze protitankové střely rozvrátila půlku domku.
″Kryjte mně! Zkusím je obejít!″ křičím do toho kraválu. Dávka lehkých broků bubnuje do mého brnění. Další výbuch. Zasypala mě zřícená stěna; jen s obtížemi jsem se vyhrabal. Další a další výbuchy. Skočil jsem do jedné místnosti. Další a další exploze všude kolem. Ne jenom na nás. Všude kolem.
″To jsou minomety!″ zakřičel radostně Still. Uslyšeli jsme zuřivou střelbu. Vedle mě se z hromádky trosek vyhrabala Aleya. Střelba se blížila, šlo to z boku. Riskoval jsem pohled z okna a spatřil tak, jak na jednoho z otrokářů dopadlo kladivo. Ale nebylo to kladivo boží, nýbrž těžké hornické kladivo. Držel ho mohutný chlap v zaprášených šatech. A nebyl sám.
″Hele, to je přece Yog!″ zakřičela Aleya. ″Hej, Yogu!″ Mohutný horník k nám proskočil tou dírou, co kdysi byla oknem a usmál se od ucha k uchu.
″Ahoj Aleyo!″
″Hele, Yogu, co se to tady děje?″
″Vyháníme ty svině! Vede nás mladej Ascorti, esli chcete vědět víc, jděte za ním! Je tam vzadu u díry a pálí dynamitový patrony z takovejch těch věcí na vzduch…″
″Z kompresorů!″ řekl Dan, který se tady najednou objevil. ″No jo, to je dobrý nápad!″
Yog se zase připojil k útoku. Jeho kamarádovi Cragovi jsme dali těžký kulomet. Nadělaný horník s ním kupodivu uměl zacházet docela obstojně. Založil další pás a natáhl závěr s podivuhodnou zručností.
″Zajímavý, jak nerad mluví o svý minulosti,″ komentovala to Aleya.
Z další hromady omítky jsem exhumoval Myru. Vypadala fakt legračně. Až jsme se oba rozesmáli. Ale úsměvy ztuhly na rtech, když jsme našli Stilla. Ležel vedle automatické brokovnice hned v troskách toho, co kdysi byl hlavní vchod. Měl v sobě aspoň tři průstřely a na obou pažích balíčky psycha. Ale žil. Vynesli jsme ho ven z místnosti - horníci to tady kolem vyčistili a teď spěchali do města. Přiběhla k nám Tandi s dlouhou puškou a nějakou bandou.
″Já jsem Ascorti,″ řekl chlápek s tvrďáckým obličejem.
″Vy vedete tenhle útok?″
″Jo. Nechali jsme mladého Dana McGrewa, ať si hraje a odvádí pozornost, a sami se připravovali na zásadní útok. No, a zrovna, když jsme to chtěli spustit, zaútočili jste vy. Ale všechna čest, odvedli jste docela dobrou práci! Teď už se nám ale raději nepleťte do rány.″
″Zvládnete to sami?″
″Jestli se otrokáři zabarikádují ve městě, bude to tuhá bitka, ale máme přesilu a teď i zbraně. Měli bychom to zvládnout!″
Pustili jsme se tady do ošetřování našich zranění. Vyvázli jsme z toho celkem lehce, akorát Yoeli měl pár škrábanců, které díky psychu ani necítil. A ovšem střelený Still Johnson. Jeho kevlarová zbroj se znakem BoS byla značně poškozená a na samotného zemana padla podstatná část našich stimpaků. Tandi se o něj starala opravdu dojemně. Nechali jsme ji tedy, ať hlídá, a šli k městu. Tady zuřila lítá řež. Nevěstinec byl dobyt a teď sloužil jako Ascortiho velín. Postele byly plné raněných a na střeše leželi snajpři. Otrokáři kladli velmi tuhý odpor.
″Tak co, Ascorti, jak to jde?″ zeptal se Dan. Oslovený muž zkřivil tvář vztekem.
″Ti šmejdi se nechtějí vzdát! Sakra, když se vzpamatovali z překvapení, začali bojovat fakt tuze!″
″Už jste zkoušeli podplížit se kanály?″ navrhl Dan.
″Ne, to nás ještě nenapadlo. Vlastně se nyní náš postup zastavil a je velké štěstí, že se otrokáři nepokoušejí o protiútok.″
″Co jejich velitelé?″ zajímala se Myra.
″Jo, tak ty jsme zatím neviděli. Docela by mě zajímalo, kam se zdejchli!″
″No jo, na zajatce si dovolují, ale jak dojde na střelbu, tak zmizí,″ řekl jsem a mimoděk pohladil bambulku na mém zpřelámaném nose.
Vběhla sem malá holka. Byla to ta dívka, která nás schovala při našem prvním útěku. Šla hned k Danovi.
″Rooneyová, co tady chceš?! Utíkej se schovat!″
″Dane, Dane, viděla jsem zlé lidi! Za městem!″
″Kde? Povídej!″
″Tam, u staré haly. Byl tam ten velký, pak ten se skleničkou a pak ještě několik dalších. A něco tam montovali a smáli se u toho!″
Všichni jsme ztuhli.
″Tak to bychom měli ty velitele,″ konstatovala Myra.
″Zřejmě na nás připravují nějakou lest,″ pronesl zamyšleně Yoeli. ″Dane, víš, kde to je?″
″Zavedu vás tam kanály!″
Svou výzbroj jsme mírně vylepšili. Město bylo plné mrtvých a tak nebyl problém nakrást výkonné kvéry. Ono, vlastně je blbost brát zbraně, se kterými neumíte zacházet, že ano, ale když Myře se ta automatická puška FN tak líbila! A já jsem si tu útočnou brokovnici taky nemohl odpustit. Dokonce i Danovi se podařilo sehnat si granátomet ke svému kalachu. Jenom Yoeli sebou pořád tahal ten naleštěný paprskomet. Aleya se nabalila krátkými palnými zbraněmi a dvojicí dlouhých dýk.
Na světlice jsme zapomněli.
*Flásk!* Dan McGrew se už zase rozplácl o stěnu. Utrousil přitom velmi zajímavé, zřejmě sprosté slovíčko.
″Už toho mám dost. Ještě štěstí, že už jsme skoro tam! Pojďte!″ *Prásk!* Dan se rozbil o žebřík.
Vylezli jsme na povrch a chvilku mžourali do sluníčka. Kolem byly rozvaliny dávno nepoužívaných domků a mezi tím několik vcelku zachovalých hal. Bylo vidět, že se o ně někdo trochu stará.
″To jsou skladiště nepotřebného bordelu. Patřily k dolu mého táty,″ zašeptal Dan.
″Opatrně vpřed!″ zavelela Myra. ″Kde je Aleya?!″
″Za vámi,″ zasyčela Aleya. Otočili jsme se a viděli, kterak si indiánka právě otírá své nože do kalhot. Na zemi ležel zabitý chlapík v kovové zbroji zdobené spoustou trnů. Z krční tepny ještě tryskala krev.
″Příště si dejte větší pozor!″ řekla Aleya a již se plížila vpřed. Plížila asi není správné slovo. Ona se zemí splývala.
Potichoučku jsme se připlížili k budovám. Bylo zamčeno.
″Doprčic!″ zaláteřila potichu Aleya. ″Elektronický zámek, ten nezvládnu!″
″Neznáš kód?″ zeptala se Myra Dana. Ten jen zkroušeně zavrtěl hlavou.
″Moment, já to zvládnu,″ řekl Yoeli a vytáhl zpod svého roucha malý přístroj, velký zhruba jako pip-boy, s velkým číselníkem a spoustou blikátek a tlačítek. Přiložil tu věc k modulu zámku a něco kutil.
″Elektromagnetický paklíč!″ svitlo Myře. ″Takže takhle jsi vyhrával na těch automatech!!″
Yoeli se skromně usmál. ″Stačilo jen najít správnou kombinaci a mohl jsem tomu přístroji vsugerovat svou výhru, kdykoliv jsem chtěl.″
Chtěl jsem říct něco zlého, ale zámek cvakl a dveře se otevřely.
″Jdeme dovnitř, Joe, hlídej, aby nám nikdo nevpadl do zad!″
″OK.″
Ukryl jsem se za hromádku kamení vedle dveří a hlídal. Zbytek bandy opatrně prohledával skladiště. Najednou jsem z vedlejšího uslyšel zvuk, jako když spadne kovadlina na otrokářskou botu. Ovšem taky to mohl být jen zvuk, jako když spadne bedna dámských plavek na šedivou myš - nechtěl jsem zbytečně zmatkovat kvůli myši a tak jsem se vydal to prozkoumat sám. Zámek na dveřích vedlejšího skladiště byl rozstřílený. Opatrně jsem nakoukl dovnitř.
Když jsem se rozkoukal, uviděl jsem Úplně normální skladiště. Takových skladišť najdete spoustu na každém rohu, ale já ho stejně popíšu. Takže, bylo velké a okny pod stropem sem pronikalo docela dost světla. U dveří nestála žádná hlídka, naopak tady byly vysoké stohy něčeho nedefinovatelného, za čím jsem se mohl krýt. Také kolem stěn byly naskládány krabice, takže jsem se mohl plížit nepozorován. Uprostřed haly, tak, aby na ně každý viděl, stála skupinka otrokářů a o něčem se bavila. Schoval jsem se za bedny a škvírou, příhodně umístěnou ve výšce očí, je pozoroval. V hale se to tak rozléhalo, že jsem jim bez problémů rozuměl i na takovou vzdálenost. Přestože se jistě bavili už pěkně dlouho, právě ve chvíli mého příchodu se rozhodli znovu zrekapitulovat důležité věci, takže mi nic neuniklo.
″Šéf se bude zlobit, Bene, nemůžeš jen tak vyhladit celé město,″ řekl trochu naštvaně ten muž v bundě a se skleničkou v ruce.
″Nech si ty řečičky, Acere! Já tady velím, a já říkám, že použijeme tento právě smontovaný plasmový generátor, který jsme vymontovali ze starého důlního rypadla, ke zničení celého města! Rebelie těch podlých horníků skončí jednou provždy!″
″No dobře, ale máme tam spoustu chlapů!″
″Hele, Acere, víš přece stejně dobře jako já, že Šéf chtěl snížit stavy a odstranit zrádce. A exploze přehřáté plasmy je jistě lepší, než nábojnice do týla!″
″No tak tedy dobře, Bene, ale napřed vyšli zvláštní jednotku, aby odvezla tři bedny vína, které jsou schované ve sklepě…″
″Ne! Už nemůžeme déle čekat. Odpočítávání je nastaveno - generátor se přehřívá. Za dvacet jedna minut bude po všem.″
″No dobře, dobře tedy. Jdeme pryč!″ Oba velitelé se otočili a provázeni svou suitou zamířili ke dveřím. Najednou se Acer zastavil.
″Moment, Bene! Hmmm…něco jsem slyšel…″
″Co? Prosí mě tě, pojď už, tady přece nikdo nemůže být, nikdo o nás neví.″
″Ne, fakt, já něco slyším…″
Napětím jsem ani nedýchal.
Acer pozorně naslouchal a otáčel při tom hlavou. Najednou se zarazil a ukázal přímo mým směrem.
″Tam,″ řekl potichu. ″Slyším odtamtud kornatění tepen!″
″Vážně?″ podivil se Ben. Acer začichal.
″Ano. A cítím fízla!″
To už jsem na nic nečekal a vyskočil jsem přímo před překvapené otrokáře.
″Hahá! To jste nečekali, že jo! Je tady šerif ze Shady Sands a jde pomstít svého kolegu!″
″Zabiju toho šmejda,″ zavrčel Berserker Ben a sundal ze zad útočnou pušku. Zmáčkl jsem spoušť; rána nevyšla. Očividně nebylo nataženo. Sakra, teď bylo pozdě uvažovat nad ovládáním zbraně, kterou jsem nikdy nedržel v rukách! Hodil jsem ji po otrokářích a vzal čáru.
″Za ním!″ vykřikl Ben.
Schoval jsem se. Prostě jsem se chytil jakési tyčky a přitáhl se pod strop. Tady mě absolutně nemohli najít. Snažil jsem se dosáhnout na pistoli, ale to bych se musel pustit a nejsem zase takový silák abych se udržel na jedné ruce, zvláště po nedávných zraněních.
Pode mnou právě procházel Ben. Opatrně se rozhlížel, čenichal, žiletky na jeho rukavicích se leskly do šera. Něco tichounce zavrzalo. Ben udělal pár kroků vpřed. Něco zase zavrzalo, tentokrát silněji. Ben se vrátil a právě v tu chvíli tyče, za které jsem se držel, povolily. Z hrozným rachotem jsem se svalil přímo na Bena a zavalil ho. Byl jsem z toho trochu otřesený, ale už jsem sahal po noži, že toho otrokáře uspím navždy, když tu po mně s hrozným výkřikem vyskočil Acer. Ozbrojený byl dlouhatánskou mačetou a podle zručnosti, s jakou jí prosekával vzduch to byla jeho oblíbená zbraň. Ani nevím jak jsem vzal do ruky trubku a v poslední chvíli ji nastavil do cesty lesklé čepeli. A znova a znova…
Ben se posbíral ze země a pozvedl dlouhou trubku s těžkou maticí na konci. ″Máš recht, takhle si to užijeme víc,″ zavrčel a už se hnal na mně. Vyhnul jsem se Acerově mačetě a rozmáchl se přímo na jeho hlavu. Uhnul a ťal. V poslední chvíli jsem se vykroutil a zatočil svou trubkou, abych zaútočil na Benovy nohy.
Vyběhli jsme na volné prostranství ve středu skladiště. Pevně jsem do obou rukou uchopil svou dvoumetrovou trubku a oháněl se s ní jako s bojovou tyčí. Acer se svojí mačetou a Ben s dlouhou ocelovou trubkou na mně bez ustání doráželi. Bum! Vykryl jsem mačetu a zároveň praštil Bena do kyčle. Pak jsem protočil trubku nad hlavou a když měla dost energie, zaútočil jsem jedním koncem na Acera. Povedlo se mi zasáhnout ho do ruky, ve které držel mačetu - zapraskaly kosti a zbraň cinkla o zem, odrazila se a zmizela pod krabicemi. V euforii z nečekaného úspěchu jsem jaksi pozapomněl, že moje trubka má dva konce, a jestliže se jeden pohybuje ode mě, ten druhý musí zákonitě směřovat na mě. Praštil mě pod žebra a vyrazil mi dech.
″Seš v pořádku?″ zeptal se Ben svého kolegy. Acer jen zkřivil tvář a pak kývl. Postavil se, vykopnutím si poslal do vzduchu metrovou osu důlního vozíku, zachytil ji levačkou a zručně protočil na obě strany. ″Levou vládnu stejně dobře,″ pronesl a udělal krok ke mně.
Sek! Sek! Úder stíhá úder, vykrýt, otočka, švih a záklon. Ben se zaklonil, až se jeho trubka dotkla země, a pak švihl. Uskočil jsem v poslední chvíli, těžká matice rozrazila beton a zabořila se hluboko do země. Acer švihl také, nastavil jsem mu trubku - řach! Najednou jsem měl v ruce místo jedné dlouhé trubky dvě krátké. No ale i s tím se dá bojovat. Vykrýt, útočit! Tady máš! Praštil jsem Bena přes suspenzor, od Acera jsem zase inkasoval zásah do loketního chrániče. Ampule ukrytého superstimpaku praskla a chladivě stékala po ruce. Benova trubka se mihla, mířila mi na nohy, ale já uskočil a praštil Bena přes záda, až se prohnul.
″Tak a mám toho dost,″ řekl Ben a ustoupil.
″Jo, já taky,″ potvrdil udýchaný Acer. Odhodil tyčku, otočil se ke mně zády a odcházel. Nějak jsem nechápal…pak jsem si všiml pětice otrokářů. Stáli kousek vedle a sledovali zápas. V rukou drželi sbírku nejrůznějších samopalů. Ben a Acer prošli kolem nich.
″Zastřelit!″ ucedil Ben, a ani se neotočil.
Zaduněla hromová salva. Pětice automatických zbraní vypálila salvu a tá se rozléhala celým skladištěm.
Kulky proletěly těsně kolem mě - zřetelně jsem cítil závan vzduchu, vzniklý jejich letem! Pětice otrokářů poskočila a odletěla zpátky, zbraně jim vypadly ze zakrvácených rukou. Ben a Acer ztuhli ve dveřích.
″Chci je živé!″ zakřičel strašný hlas a zpoza krabic vyskočilo několik mužů v maskáčích. Na hlavách měli australany, na nohách kanady (jenom jeden vietnamky) a kolem krku palestiny. Jejich velitel kouřil Havano.
″×××× ×× ×××××××× ×××× ××××× ××××××× ×× ××××× ××××××!″ řekl ″Krvavá pěst″ Ben.
″Rangers!″ vydechl Acer. Pak se Ben vzpamatoval a vyběhl ze dveří.
Čtveřice rangerů proběhla kolem mě, pátý zůstal.
″Šerif ze Shady Sands? Jste v pořádku?″
″Jo, jo, jsem…″ řekl jsem, ještě stále zmatený z náhlého zvratu situace. ″Kde jste se tu vzali?″
″Už dlouho sledujeme otrokářskou aktivitu tady na severu. Naše předsunutá jednotka dorazila sem do oblasti Reddingu už včera, ale museli jsme vyčkat na příchod hlavních sil. Ale ty již dorazily a proto hurá vpřed!
″Dobře, ale pozor, tam venku jsou mí přátelé!″
″Ty jsme již kontaktovali. Nemějte obavy, šerife!″ S těmi slovy ranger vyběhl z místnosti. Šel jsem za ním. Tak mě napadlo…
″Joe?! Jsi v pořádku? Kde ses flákal?″ zeptala se mě Myra. Otrokáři i rangeři už byli v prachu.
Něco mě napadlo a najednou jsem již neměl chuť se vybavovat.
″Myro, sakra, problém! Ti šmejdi otrokáři nastražili past! Tady ve skladišti je plasmový generátor, který se přehřívá a za chvíli vybuchne! Celé město shoří!″
″Kolik máme času? Kde je ten generátor?″
″Tudy!″
Velká ocelová krabice s různými otvory a mřížemi a podobně už sálala teplo. Myra pažbou své FAL urazil kryt a naklonila se nad desku posetou káblíky a čudlíky.
″No doprčic!″ vydechla. ″Které hovado dokázalo smontovat něco takového?!″ Yoeli se naklonil vedle ní.
″Musíme vyřadit primární okruh, aniž bychom přitom vypojili reakční ovládání komory.″
″Nejen to. Nesmíme dopustit přerušení dodávky energie do generátorů tlumícího pole!″
″Je to vůbec možné?″
″Musíme to zkusit!″
″Myro,″ řekl jsem. ″Nerad zasahuji do vědeckých diskusí, ale tady na boku je takový ukazatel, je na něm spousta čísel a písmenka ´mPa´, a ručička kmitá na hranici červeného pole - a asi ji brzo překročí!″
″Už je pozdě! Plasmová komora je natlakovaná na maximum, každou chvílí se elektromagnetické pole pasti zhroutí a přehřátý ionizovaný plyn prudce expanduje!!″
″Co-o?″ nechápala Aleya. ″Tak bouchne ta věc, nebo ne?″
″Každou chvílí!″
″Tak to bychom měli zdrhat!″
″To nepomůže - ta exploze zničí celé město!″
″Hele,″ ozval se nesměle mladý Dan McGrew. ″A…poslyšte, co kdybychom tu věc zakopali…jako že schovali pod zemi?″
″Promiň, Dane, ale polní lopatku jsem nechal doma.″
″No…ano, ale tady vzadu ve skladišti je nákladní výtah a ten vede tři sta metrů hluboko do dávno nepoužívané štoly dolu mého otce…″
″Tak makáme!!″
Dotlačili jsme rozpálený generátor na plošinu výtahu a Dan zapnul motor. Plasmová bomba zmizela pod povrchem země.
″Ale stejně si myslím, že bychom měli zmizet…″ přemýšlel nahlas Yoeli. Ale nikdo ho neposlouchal. Nikdo už tady totiž nebyl.
Zalehli jsme za hromadu kamení asi půl míle od skladiště. Tu vzdálenost jsme přeběhli vpravdě v olympijském tempu a to se ještě Aleya zastavila u jednoho mrtvého otrokáře, jehož zlatý zub se blyštil příliš vyzývavě, než aby mohla odolat.
Nečekaně blízko nás se rozezněly výstřely. Vykoukli jsme zpoza šutrů a spatřili tři otrokáře - pravděpodobně poslední, kdo přežil útok rangerů a Ascortiho lidí na město - jak se brání v troskách domku. Kromě nich tady byli ještě dva staří známí - Berserker Ben a padlý paladin Acer. Z okolních trosek je ostřelovala šestice rangerů.
″Hele, teď můžem ty šmejdy odprásknout!″ zavrčel jsem naštvaně.
″Ale, Joe, že se nestydíš, střílet rangery do zad!″
″Ne rangery, já myslím ty otrokáře!″
″No tak to jo!″ A už letěla puška k rameni. V tom okamžiku však zazněl silný výstřel a mezi pozice otrokářů a rangerů dopadl dýmový granát. A další a ještě dva!
″Co je tohle za čertovinu?″ zavrčela Aleya. Mezi troskami budov se rozezněl hukot silného motoru a rozbořenou ulicí projel automobil. Karosérie patřila jakémusi luxusnímu vozu, ale silný proud černého dýmu, který se valil z výfuku zvíci odpadové roury dával tušit drobná vylepšení pohonné soustavy. Na boku svítil honosný nápis ″Cech otrokářů.″ Auto zastavilo a dveře se otevřely. Škvírou jsem zahlédl jakousi tajemnou postavu. Ben a Acer vyskočili ze svých úkrytů a provázeni posledními otrokáři nacpali se do auťáku. Zaslechl jsem jenom ″Hurá, Šéfe, málem jsme tu chcípli…″, ale pak už řidič auta dupnul na plyn a vůz vyrazil kupředu. Rangeři nemohli střílet skrz dýmovou clonu a my jsme byli tak překvapení, že nás to jaksi nenapadlo.
A pak mi pod nohama ujela země a já padl na držku. Plasmový generátor explodoval.
Redding byl osvobozen. Polovina města byla sice zničena při boji a druhou polovinu pocuchala ta exploze, ale když si odmyslíme několik desítek mrtvých, vlastně se dohromady nic zvláštního nestalo. Ascorti a mladý McGrew již organizovali odklízení trosek a mrtví otrokáři byli hromadně pohřbeni v řízeném závalu staré štoly. Co náš ovšem řádně naštvalo byl útěk otrokářských velitelů spolu s cechovní pokladnicí a většinou otroků. Rangeři našli za městem stopy několika velkých parních náklaďáků, takových, jaké používala Jednota. Bylo jasné, že jádro nepřátel uniklo a že sebou odvezli Myřina otce.
A propós, rangers. Byly jich tady dvě jednotky, jedna vedená tím bělovlasým chlápkem, kterého jsme znali už ze Shady Sands, a druhá pod vedením drsného chlapíka s šíleným hárem a čepicí s hvězdou na hlavě. V koutku pusy měl věčně zastrčený doutník.
″Hergot, odkud já ten xicht znám…″ přemýšlel jsem nahlas.
″No jasně, dyť to je přece Che, ten známý hrdina,″ řekla žoviálně Aleya.
″Máš pravdu, něco mi to říká.″
″Kdo by neznal toho slavného revolucionáře Che Yatoka!″
″No jo, máš recht. Svatá brahmíno!″
Výsledek válečné porady, která se odehrála ten den večer, si jistě dokážete domyslet sami. Still se musel vrátit do práce - jeho zařazení v žádném případě nepovolovalo dlouhé toulky po světě - Tandi zase musela pomoci svému otci kočírovat naši milou vesničku (Podle předválečných měřítek. Nyní jsme již měli více obyvatel než LA a Junktown dohromady.) a Yoeli se také musel starat o lidi ze svého kmene. Naproti tomu, Myra byla rozhodnuta pronásledovat otrokáře dál na sever, a já ji samozřejmě musel hlídat. Aleya chtěla chvíli zůstat v Reddingu. A tak jsme se rozdělili.
Za pět dní, když se Still dal jakž takž dohromady, zamířili naši přátelé zpátky do Shady Sands. Ale tou dobou jsem už já a Myra uháněli po čerstvě stopě, nechtěli jsme dát otrokářům ani minutu náskoku navíc.
Východ slunce nás uvítal uprostřed širé Pustiny - vyprahlé, zářící, plné nástrah - ale přesto krásné.
- Konec druhé série -
