Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Nikdy na ten hroznej křik nezapomenu, rozléhal se tou temnou místností s kovovými stěnami. Křik trpícího zvířete. Křik mučeného člověka. Rozléhal se tou místností, až nám zaléhalo v uších, skoro tři dny bez spánku, jídla a vody. Tři dny mučení a mlčení. Bohužel jeden z nás promluvil… Ale promluvil za tu nejhorší cenu, promluvil za cenu svojí cti a hrdosti, až do konce svýho skurvenýho života se nebude nikomu moct podívat do očí. Je to krysa. Jenom je mi hrozně líto, že tomu zkurvysynovi už nestačim rozbít držku. Stojí tam v rohu a po očku se na nás dívá a už se musí hrozně těšit, až umřem. Nesnese můj pohled. Má štěstí, dlouho už se na něj dívat nebudu… Jsem členem šestého oddílu pěší brigády Bratrstva Oceli ze základny v San Franciscu. Tedy alespoň jsem býval. Teď už jsem jen zlomená a zmučená hromádka masa a kostí. Stalo se to před třemi dny, hlídkovali jsme na sever od města, protože jsme dostali hlášení o výskytu jakýchsi létajících strojů, kterým někteří obyvatelé pobřeží říkali "stříbrní draci" nebo "železné mouchy". Tehdy jsem si myslel, že je to blbost, ale pak jsem je uviděl doopravdy. Leskli se přede mnou v záři poledního slunce. Stáli tam na betonové ploše poblíž předválečné benzínové pumpy. Hejno železných draků a mezi nimi pobíhaly stovky lidiček, kteří se o ně starali, jako u vytržení jsme je pozorovali a nevěřili vlastním očím. Ale nebyli to živý draci, ty bájná zvířata z pohádek, byli to jen stroje ovládaném lidmi. Ale kdo pro boha mohl mít takovou technologii v rukou, vždycky jsem si myslel, že hlava veškerého vědění v tomto světě je bratrstvo, ale zjevně jsem se mýlil, vždyť tady jsem to viděl na vlastní oči. "Ale, ale copak, se nám to tady válí za blbce?" zeptal se jízlivě jakýsi hlas nedaleko za mnou. Otočil jsem se a pak jsem si ve zlomku sekundy uvědomil, že jsme zapomněli, na to že jsme v pustinách, v místě, kde musíte být pořád ve střehu, šáhl jsem po zbrani a následná bolest mě přesvědčila o marnosti mého počínání. Ten muž mi dupnul na ruku až to křuplo a zakroutil při tom hlavou v těžké helmici, podobné té naší. Přitlačil tlak na mou ruku a já doslova cítil, jak mu bolest, kterou mi způsobuje dělá dobře. Kdyby neměl tu těžkou helmu, určitě bych viděl, jak se při to přihlouple usmívá jako kluk, který právě zbil psa. "Odveďte je k výslechu!" přikázal dalším dvěma mužům, kteří tam byli s ním. Nesplněné sliby. Zapomenuté vzpomínky. Promarněné příležitosti. Ztracené sny. Tohle všechno se mi teď honí hlavou. Začínám si vzpomínat na věci, které jsem radši, ze strachu před minulostí zapomněl. Bylo mi líto všeho co jsem slíbil a neplnil. Bylo mi líto všeho co jsem kdy chtěl udělat a neudělal. Nejhorší jsou ale ztracené sny, asi před pěti, lety jsem měl hezké sny o budoucnosti. Snil jsem o tom, jak si najdu ženu a budu farmařit, nebo prostě dělat něco, kde se nebude střílet. Tyhle ztracené sny vám vženou do očí slzy, a nejhorší na tom všem, bylo, že jsem se ani nemohl svalit do kouta a začít plakat. To by byl projev slabosti a slabost se netoleruje. Místo toho jsem se jen vzmohl na mlácení na mříže, když jsme čekali na výslech. Tady v týhle cele nás určitě nechali skoro pět hodin, aby nás vydeptali. Hajzlové. Vedli mě chodbou, 2 muži v těžkých brněních. Každý krok jejich těžkých bot se rozléhal po podlaze a dále pak železnou chodbou do mojí hlavy, kde ničil mou odvahu a odhodlání, nic jim neříct. Každý jejich krok byl úder kladiva na kovadlinu v mojí hlavě. Zavedli mě do místnosti. Žádné holé stěny a omlácené židle. Byla tu docela nákladně zařízená místnost. Proti mně stál stůl a za ním seděl usměvavý muž ve středních letech v dokonale padnoucí vojenské uniformě temně modré barvy. "Dobrý den,posaďte se prosím," vřele mě uvítal a pokynul na židli před jeho stolem. Chvilku jsem zaváhal a pak jsem se nesmělým krokem vydal ke stolu. "Vítám vás v základně Enklávy, jménem Navarro," řekl a nestále se usmíval. "Doufám, že s vámi zacházeli dobře?" "Ano dalo se to vydržet,"odpověděl jsem popravdě. "Pak je vše v pořádku. Dáte si něco k pití? Pivo, vodu…" "Vodu, děkuji." "Nyní, již ale k tomu, proč jste tady." Přinesli mi vodu a já se hlubokými doušky napil, zahasil jsem žízeň a s ní i strach, který mě trýznil celou tu dobu. Strach byl nahrazen solidní nejistotou. "My jsme organizace, jménem Enkláva. Jsme tu už více než 100 let a jsme tu proto, abychom obnovili spojené státy americké." Řekl a už od pohledu to myslel zcela vážně. "Děláte si tady ze mě srandu? USA zaniklo s dopadem bomb, tam venku začíná nová civilizace…" "Ne nedělám si legraci a moc dobře vím, jak to vypadá tam venku…" Skočil mi do řeči. "Dobře, i kdyby vás poslala vláda spojenjch států, kde máte vašeho slavnýho prezidenta, národní gardu a tak, abyste se aspoň pokusili trochu opravit, to co jste napáchali?" "Dobrá otázka. Prezident je na bezpečném místě a národní garda ho hlídá." "Ale proč radši nečistíte pustiny od nájezdníků a vrahů. Proč to musíme dělat my?" "Děláte to přece dobrovolně…" "Nechme toho. K věci a stručně. Co přesně chcete ode mě." "Ve sjednocení nových států nám brání organizace jménem bratrstvo oceli. Potřebujeme vědět, kde je jejich hlavní stan. Vault X." "Vy ste se snad zbláznil? Vy si myslíte že vám tohle řeknu? Ach jo. Není dne abych nepotkal blbce." Úsměv a přívětivost v jeho tváři vystřídala strašlivá maska vzteku. "Dobře, ještě se uvidí, jestli budete mluvit, nebo ne. ODVEĎTE HO!" Solidní nejistotu vystřídal vztek a strach, z toho co přijde. Zase mě vedli téže chodbou, ale teď už mě ty údery kroků nepodlamovali, dodávali mi vzteku a já jednoho z nich praštil do břicha, v naději, že uteču ale ten druhej mi dal pažbou do hlavy a má vědomí se zahalilo do sladké mlhy spánku. Probudil jsem se na holé železné podlaze. Tak takhle jsem si opravdu přestavoval. Holá železná místnost, uprostřed stůl se dvěma židlemi a nad mini stará železná lampa, která vrhala mdlé světlo doprostřed místnosti, to celý bylo ještě celkem v pohodě, víc mi naháněli hrůzu ty krvavé fleky a šmouhy po stěnách okolo. Chvíli jsem ještě ležel a přemejšlel o životě a pak se dveře otevřeli. "Pojďte se mnou," řekl mi muž který tam jen nakouknul. Bylo jen o málo starší než já. Na jeho tváři byla dlouhá jizva táhnoucí se z čela, přes oko až na krk. Zjevně jsem neměl na výběr a tak jsem se vydal za ním. Jen jsme přešli chodbu a vešli do dveří, do stejné místnosti, z jaké jsme právě vyšli až na to, že v téhle se usilovně pracovalo. Dva chlápci s boxery na rukou zpracovávali jednoho z mých lidí. Měl úplně rozbitý obličej a jeho krví podlité oči prosili už jen o slitování nebo o rychlou smrt. Zakroutil jsem hlavou. Pochopil, že já nic neřeknu a jen na mě taky pokýval. Z jeho rozbité tváře bylo poznat, jeho odhodlání, nic jim neříct. "Tohle s váma zjevně nehnulo, následujte mě," řekl ten muž s jizvou. Zavedl mě do zpět do té místnosti, kde už na mě čekali, stejní dva maníci s boxery. Věděl jsem co mě čeká. Ještě než se do mě pustili, slyšel jsem z místnosti naproti křik, který se mi navždy vryje do paměti. Co mu proboha mohli provést. Začali do mě mlátit, po pár ranách jsem se ještě zvednul a nadechnul, ale pak už jsem se jen pokoušel aspoň si kleknout, ale toho mi nebylo dopřáno. Rána stíhala ránu. Začal jsem doufat, ať mě zabijou, nebo ať omdlím, tohle se nedalo vydržet. O několik minut se nade mnou moje tělo slitovalo a já upadl do sladkého nevědomí. Zdálo se mi o farmě. Spoustě dětí a ženě. Zdálo se mi o tom, co by se asi stalo, kdybych nevstoupil do bratrstva. Ze snu mě probudila voda, kterou mě polili. "Přistoupíme k dalšímu bodu," řekl zjizvenej a usmál se. "Přivažte ho!" Přivázali mě k židli a do ran od boxeru na obličeji mi nasypali sůl. Nikdy jsem nezažil tak strašnou bolest. Vzduch v místnosti nasáklý pachem krve proříznul takový křik a ž stydla krev v žilách. Nechápal jsem, jak může něco tak obyčejného, jako sůl způsobit takovou bolest. "Víte, co chceme vědět, tak nám to řekněte a my vás ušetříme," řekl zjizvenej, rádoby útlocitně, když se ke mně naklonil s další dávkou soli. "Proč nám to nechcete říct, takhle zbytečně trpět…" "Přísahal jsem a aspoň jednou svůj slib dodržím." "Sám sis zvolil cestu." Další dávku soli mi nasypal do očí a vše co jsem před tím viděl rudě se najednou začalo rozpouštět moři bolesti, která se začínala, zažírat hluboko do mojí mysli. Kolik ještě se dá vydržet, než se z toho zblázním nebo umřu? Doufám, že moc už ne. Pak se dveře rozrazili a dovnitř hodili další postavu, která se plazila po zemi. "Tak to svýmu veliteli řekni, cos udělal, zrádče jeden," řek jeden z dozorců a pak se tomu hrubě zasmál a v tu chvíli jsem pochopil, co se stalo. "Já.. Já… jsem jim řek, to co chtěli… řek jsem jim všechno… Je mi to líto, já to nevydržel.. Odpustíš mi to?" zeptal se přihlouple. "Odpouštět je božské. Nenávidět je lidské. CHCÍPNI!!!" odpověděl jsem z posledních sil. Dozorci se jen zasmáli a táhli mě za sebou chodbou. Venku na denním světle již čekala popravčí četa. U zdi, celé od krve a plné děr stál jak, ten třetí z nás, pozdravil jsem ho a on se na mě usmál. "Jménem nových spojených států a Enklávy, jste odsouzeni k smrti zastřelením. Chcete ještě před smrtí něco říct?" Zeptal se nás ten chlápek, co tomu zjevně velel tradicionalisticky, jako by je zajímalo co řeknem… "Jo chci!!! Ať žije NCR. Do prdele s váma vy parchani." Zařval jsem z posledních sil. "Nabít." "Zacílit!" "Sbohem," řekl ještě ten třetí z nás, stojící vedle mě. "PAL." Nehybný polední vzduch prořízla salva střel a k zemi se kácela dvě mrtvá a zubožená těla. "Postavte ho ke zdi," zařval velitel popravčí čety směrem ke zrádci. "Ale vždyť jste říkali, že mě necháte jít, když vám to řeknu…" "Nikdy nevěř zrádci a hlavně né tomu, kterého jsem sám vytvořil." "Nabít." "Zacílit!" "PAL." 
|
