Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

DAEMON - Jonnyho putování za bájným vaultem

Díl 2.:

Velitele otrokářů probudil křik "Pane! Pane! Utekl nám jeden otrok!". Velitel teprve přecházel ze svých snů do reality, ale už od začátku začal základně uvažovat a tak ho hned napadlo, že to je nějaká blbost, to určitě křičí Karl, který neumí vůbec počítat. Když ale najednou rozhrnul plachty stanu Harry stále křičící "Utekl nám jeden otrok" začalo mu docházet, že tady není něco v pořádku. Harrymu jdou přece počty docela slušně (to znamená, že dokáže spočítat alespoň 15 otroků). Proto raději hned vstal, začal si obouvat boty a ptal se:
"Co to kecáš sakra?! Jak to, že jenom jeden otrok?!"
"Ech, no on si vystříhal díru v plotu a utekl a nikomu nepomáhal, ani ostatní nebudil. Naštěstí jsme si toho všimli dřív než otroci."
"To je teda divné, on utekl, nezachránil ostatní a nepovraždil nás všechny za to, že jsme ho uvěznili?!"
"Ne, pane, opravdu zvláštní"
"Kam ten svět spěje, to je hrůza" Oba nesouhlasně jen tak do prázdna zavrtěli hlavou. Už se nemohli spolehnout ani na základní jistoty života v pustině. Velitel tomu nemohl uvěřit.
"A opravdu utekl úplně sám? Nevzal s sebou nějakou ženskou"
"Ty jsme důkladně hlídali! Ale vlastně nám chybý…"
"Ano?!! Kdo?!" promluvil k němu velitel s nadějí v hlase.
"…jedna brahmína"
"Aha." Dodal zklamaně velitel. "Takže to byl jeden z těch nadržených zoofilů" To už ti dva byli spolu na cestě k inkriminovanému plotu. Velitel se podíval na novou díru, nyní zadělanou kusem rezavého plechu.
"A jak vlastně dokázal vystříhat tu díru?" následovala okamžitě otázka.
"Ehm, teda to je taková zvláštní věc" začal strachy koktat Harry "On totiž musel mít asi u sebe štípací kleště"
"Ale?! Jak to, že měl u sebe kleště?!!!! Máte otroky důkladně prohledávat!!!"
"My jsme je prohledali velice důkladně!" bránil se Harry, "A otrokyně ještě důkladnějš, nevěřil by jste co všechno mají nejen u sebe, ale i v sobě! Lenny už se z tý nákazy asi nevyléčí."
"Tak ho utraťte." zabručel velitel. "Nějaké další stopy, kromě vlastnictví předmětů, které unikly vaší pozornosti při DŮKLADNÉ prohlídce?"
"No, tedy pane, nikdo z hlídkujících nic nezahlíd, ale Petovi se něco stalo, nějak ztuhnul nebo co. Prostě stojí na místě a vůbec na nic nereaguje. Uvidíte, už ho sem nesou."
A opravdu, mezi stany se vynořili dva muži nesoucí ztuhlého Peta, každý z jedné strany. Postavili ho před Velitele a ten si ho začal okamžitě prohlížet. Byl ztuhlý ve stoje, stále s překvapeným výrazem a s napřaženou pravou rukou ve které měl před tím zbraň. Od jeho původní podoby ho odlišovali pouze dva viditelné průstřely, různé sečné a bodné rány a bojový nůž zaražený přímo v hlavě.
"Opravdu zvláštní, ten výraz hrůzy a překvapení a navíc ho někdo ještě pěkně zřídil." komentoval Velitel průzkum těla "To by mě zajímalo kdo mu to udělal" pokračoval s pohledem na mohutný nůž v Petově lebce.
"Ech, tedy za to mohu trochu i já." neochotně odpověděl Harry "Nejdříve jsme ho zahlídli z dálky, jak byl v té poloze tasení pistole a tak jsme si mysleli, že na nás někdo útočí. Z toho má ty průstřely od sniperek. Ale když se po několika střelách neskácel, šli jsme opatrně blíž a když jsme zjistil, že je to Pete, začal jsem se ho vyptávat co se stalo, ale on my neodpovídal, ignoroval mě. Považoval jsem to za projevení nekázně. Tak přišel k těm ranám bičem. Asi po..ehm… hodině bičování mi došlo, že s nim není něco v pořádku a to už jsme se ho pokoušeli různě probudit. Chlapi do něj bodali a řezali nožema, ale vůbec nic."
"Ale nemusel jste mu hned probodnout lebku" prohlásil Velitel
"Já nerad!" bránil se Harry "Ale chlapi s nim blbi, začali se kolem něj věšet, chtěli se s nim vyfotit, jakoby snad některý z nich vůbec někdy viděl funkční foťák a kreslili mu na tělo nožema různé kresby. A prostě s nim blbli tak dlouho až ho převrhli přímo na mě a jak jsem ho ze strany zahlíd na mě padat, kvůli reflexům jsem automaticky tasil kudlu a vrazil mu jí přímo do hlavy. Chtěl jsem si jí vzít zpátky, ale ona se tam nějak zašprajcla."
"No dobrá, dobrá" bručel Velitel "ale co s nim teď?"
Tento problém se vyřešil okamžitě. Jen co Velitel dopověděl svojí otázku, Pete se z ničeho nic probral. Byl to pro něj další šok, najednou byl někde jinde a zíral přímo do nevěřícné tváře svého velitele. Proto hned spustil vyděšený křik:
"Ona nebučela! Ona mluvila!! Mluvila! Oni nebučí, oni mluví!!"
Potom se rozeběhnul k ohradě s brahmína a tam popadl do rukou hlavu brahmíny, která jediná nestačila včas uprchnout na její druhý konec. Přímo do jejích vyděšených očích začal křičet "Mluv!! Sakra řekni něco, ukaž, že umíš mluvit!" a střídal to s točením hlavy jak jen to její krk dovolil. Nebohá brahmína se zmohla pouze na jediné bů pronesené druhou hlavou. Když Pete vyděl, že nemá úspěch, popadl horní a dolní kůži čelisti brahmíny, do každé ruky jednu a začal s nimi pohybovat nahoru a dolů. K tomu přivřenými ústy promlouval "Já jsem mluvící brahmína". Všichni na něj nevěřícně zírali, "umím mluvit" pokračoval a přitom stále pohyboval brahminími ústy jakoby to promlouvala ona, ale reakce z publika stále žádná, "mluvíme všechny, všechny to umíme". Pete začínal být zoufalý. V tom se ozval Harry:
"Ech, určitě jste si hezky pokecali, ale nechtěl by si mi vrátit můj nůž? Pak si klidně povídej s kym chceš, poblíž jsem viděl pěkný šutr, možná, že by jste si rozuměli" Harry mluvil velice pomalu a dost bázlivě. Člověk s kudlou v hlavě, který si chce povídat s brahmínou, nějaké obavy vyvolá v každém.
"Co? Jakej nůž? Já ti nic nevzal" byl Pete ještě zmatenější.
"No, máš ho u sebe, teda v sobě, teda trčí ti z hlavy. Já bych na něj normálně tak nespěchal, ale je to můj oblíbený nůž a tak bych ho chtěl zpátky."
Petův výraz už byl ztělesněná zmatenost a šílenost. Harry se zalekl a začal couvat:
"Teda samozřejmě pokud ti to nevadí. Jestli ho chceš darovat nějakýmu škorpionovi, se kterym sis dobře popovídal, tak ti nebudu bránit."
Pete konečně pustil z rukou brahminí hlavu, což brahmína kvitovala zběsilým úprkem co nejdál od něj. Trauma z toho zážitku jí určitě přetrvá do konce života. Až přijde její čas, někdo bude mít k jídlu hodně traumatizovaný steaky. Pete zatím nahmatal nůž a vynaložil velkou sílu, aby ho vyndal. Když ho pak držel před sebou, nevěřícně na něj zíral a pronesl svá poslední slova v životě:
"To není možný, já na něm vidim kus mozku, jak to, že ještě vůbec ži…"
Zbytek nedopověděl. Místo toho se skácel mrtvý k zemi.
Všichni nevěřícně zírali a mlčeli. Asi po minutě ticha prohodil Velitel k Harrymu "Za půl hodiny u mě" a odešel do svého stanu. Když se Harry taky vzpamatoval, viděl jak se už ostatní otrokáři chystají seběhnout k Petově mrtvole a obrat ho o všechno co by mohlo mít alespoň nějakou cenu. Rychle zakřičel "Stát!", pomalu došel k nehybnému tělu, zvedl se spokojeným výrazem svůj nůž a pak odešel pryč. Ještě za odchodu aniž se ohlídl pronesl "Můžete!" Všichni otrokáři se jako supy seběhli k mrtvole.

Hned jak Velitel vběhnul do stanu, prudce otevřel cestovní bednu se svými nejcennějšími věcmi, vyhazoval všechny krámy ze vnitř ven dokud nenarazil na malou plechovou krabici ukrytou úplně ve spod. Rychle jí otevřel a rozložil papír, který byl uvnitř. I když text na papíře znal nazpaměť, přečetl si ho snad už po tisící:

Milý synu,
Musel jsem odejít, abych tě zbavil posměchu a dokázal, že mám pravdu. Oni se mi smáli, říkali, že patřím mezi ty nadržené zoofily. Hlupáci! Neví co já! Já se s nimi setkal. Mluvili! Jsou šílené, ale ne hloupé. Nevím co chtějí, ale jsou všude. Nevěř jim jejich nezúčastněné pohledy a už vůbec jim nevěř to jejich bů!!! Musím najít jejich základnu, buď zdráv a dávej pozor na každého, kdo má vemeno!
Otec

Tento dopis doma našel jedno ráno v době dospívání. Už svého otce nespatřil. Stejně jako ostatní věřil, že se jeho otec zbláznil, přes to na něm ta událost zanechala nějaké následky - každého přijímaného otrokáře osobně prověřoval jestli nemá vemeno. Dnes ale poprvé měl pocit, že otec mohl mít pravdu a vycítil možnost pomsty. Proto nařídil hledat uprchlého otroka i s brahmínou a přivést mu hlavně tu brahmínu.

Rozruch v otrokářském táboře se konal brzy ráno. Stejného dne, ale v době kdy se už chýlilo k večeru, Jonny a Bess se zastavili po celodenním pochodu. Došli k jakémusi podivnému útvaru dvou malých skal. Obě byly vysoké něco kolem dvou a půl metru, široké asi čtyři metry a stály kolmo proti sobě do L-ka. Kousek naproti skalám trčel starý strom. Pokud se o rostlinách říká, že jsou živé, tak tenhle strom už byl dávno mrtvý. Byl to prakticky jenom suchý klacek trčící ze země se čtyřmi ještě suššími větvemi. Na větvích poskakovalo nějaké zvíře podobné opici.
"Hm, opice? Nečekala bych, že někdy ještě uvidim opici." Komentovala Bess, když se rozhlížela okolo.
"Zvláštní zvíře. Nikdy jsem takové neviděl" dodal zase Jonny.
"To věřím. Teď si zkusíš zastřílet z pistole, dokud je ještě světlo" změnila téma hovoru Bess a v té chvíli už rozestavovala dvě prázdné lahve od Nuka Coly, které vzala bůhvíkde, na malý plochý kámen pod stromem. Pak se postavila vedle Jonnyho, který už čekal připravený mezi skálami s Desertem v ruce, a říkala mu, co má dělat. Jonny dělal přesně co mu říkala až se dostal do té konečné fáze - vystřelil. Jelikož mu Bess řekla, že zpětný ráz mu dost škubne rukou a on vystřelí výš než bude chtít, zamířil hodně nízko. Až příliš nízko. Ozvala se rána a pak hlasité "bzink", další "bzink" a potom už jen "Kurva!". První "bzink" bylo odražení kulky od kamene s lahvemi Nuka Coly, druhé, to bližší, bylo odražení dále letící kulky od jedné ze skal a to "kurva" vykřikla Bess když jí kulka sežehla kousek srsti na hřbetě. Jonny už věděl, že bude následovat sprška nadávek:
"Sakradohajzludoprdelepráce! Co děláš?! To se mi mstíš za tu ruku? Dyť si řikal, že už tě ani nebolí! Víš jak to štípe?!" spustila očekávaně Bess. Když ale viděla Jonnyho nevinný výraz dodala smířlivěji:
"No tak to zkus ještě jednou, ale tentokrát miř vejš, protože jestli mi ustřelíš prdel tak ti tu tvojí nakopu tolik, že budeš do konce života radši srát hubou!"
Jonny si po jejích slovech setřel pot z čela a pekelně se soustředil, aby mířil dost vysoko. Zamířil hodně vysoko a tentokrát Bess neutrpěla ani škrábnutí. Zato opice, která je s klidem sledovala od chvíle co přišli, to odnesla definitivně. S dírou po kulce mrtvá spadla ze stromu na zem. "Tak a je po opici, čest její památce." prolomila chvilkové ticho Bess "Pochybuju, že bude někde na světě nějaká stejná, jestli vůbec nějaká opice. Právě si zlikvidoval celý živočišný druh." obrátila obviňující pohled jedné hlavy k Jonnymu. "Bude dobrá večeře." dodala najednou a její výraz se z ničeho nic změnil na úsměv. "Z jejího stromu bude dost dřeva na podpal, už ho stejně nepotřebuje. Jsem zvědavá jak bude chutnat."

Chutnala velice dobře. Byla už skoro tma, když si na jejím masíčku pochutnávali u hřejícího ohně. Do ticha přerušované pouze praskáním ohně a mlaskáním Bess promluvil Jonny:
"Netušil jsem, že mají brahmíny tak rády maso. Teda vim že ho taky jedí, protože jenom trávou by se neuživili, ale takhle si na něm pochutnávat." "Blázníš?! Přece si nenechám ujít takovou delikatesu! Sice mrtvá vypadala jako něco mezi mojí včerejší snídaní a kusem supermutanta, ale chutná výborně."
Následovalo opět mlčení a mlaskání. Po chvíli se nesměle otázal Jonny: "Kde bereš všechny ty věci? Třeba kde si měla ty láhve Nuka Coly nebo ten zapalovač na rozdělání ohně?"
"Kdfbhto fceš bědlět" odpověděla Bess s plnou pusou. Pak bylo zase chvíli ticho dokud všechno nesežvýkala a nespolkla a až po té pokračovala:
"Zachránil si mě a já ti slíbila nějaké to tajemství. Nikomu to, ale neříkej! Jelikož každý, kdo používá nějaké nástroje, je potřebuje nějak nosit s sebou, každá šílená brahmína má pod břichem malý vak na věci. Podívej." natočila se tak, aby jí, když se Jonny sklonil, bylo dobře vidět na břicho. A opravdu tam měla jakýsi vak jehož úchytky byly přivázány k jejím předním nohám, aby držel. Jelikož byl celý ve stejné barvě jako její kůže, nikdo si ho normálně nemohl všimnout. Když se ho Jonny dotknul, připadal mu to nějaké povědomé. "Z čeho je to dělané?" zeptal se.
"Z lidské kůže." odpověděla v klidu Bess.
"Cože?! Z ll..lid…lidské kůže?!!" začínal nevěřícně koktat Jonny "To chceš říct, že kvůli tomu zabíjíte lidi?!"
"Jistě, co je na tom špatného? Vy zase zabíjíte brahmíny, aby jste se oblékli! Jen si nemysli, že nevím z čeho ta tvoje zbroj je!"
"Ale, ale, to jsou normální brahmíny!!"
"Jo, to určitě! Lidi nepoznají rozdíl mezi klasickou brahmínou a šílenou brahmínou, když jí porcujou! To mi, ale poznáme nepotřebné lidi od potřebných. Například ten můj vak jsem udělala z nějakého blázna, který si o sobě myslel, že zachránil svět. Nechával si říkat Vyvolený a tvrdil, že ta obří hlava, kterou tam měli jako sochu, je jeho příbuzný. Prostě absolutní magor, jen jsem ukončila jeho trápení."
"Cože? Vyvolený?! To byl určitě nějaký blázen, pravý Vyvolený by se nenechal tak snadno zabít. Pravý Vyvolený je hrdina, ochránce bezbranných a nosí modrý vaultovský oblek s číslem 13 na zádech." zasnil se najednou Jonny.
"Jistě, jistě, to byl určitě někdo jiný" dodávala Bess a rychle se snažila kopyty zahrabat modrý oblek do země ve chvíli, kdy Jonny už nevnímal okolí a vyprávěl o svých vzpomínkách na Vyvoleného:
"Na svých hrdinných cestách se zastavil jednou i u nás, v Modocu a zachránil mě! Teda, alespoň to tak vypadalo, já v ohrožení vlastně nebyl. Při svých výzkumných cestách okolo města jsem narazil na Světloplaché a nějakou dobu u nich zůstal, protože s nima byla zábava. Rodiče, ale nevěděli co se mnou je a tak měli strach a Vyvolený mně k nim zase vzal. Tehdy jsem ho moc rád neměl, protože mě rodiče zase nasekali, že jsem se coural mimo město, ale později jsem pochopil, že nás všechny zachránil domluvením míru se Světloplachými. Dnes je Modoc vzkvétající město s největším vývozem brahminího masa! Ehm, promiň, nechal jsem se trochu unést." zastyděl se kvůli zmínce o brahminím masu.
"Co? Jo, aha! To je dobrý." odpověděla s úlevou Bess, modrý vaultovský oblek byl už bezpečně zahrabaný.
"Mě ale nikdy přehrabování hnoje nebo práce s brahminí kůží nebavila, já chtěl vždycky nějaké dobrodružství a proto jsem se vydal hledat Vault Šílené Brahmíny. Vyprávěj mi o něm." udělal prosebný pohled Jonny.
"Nic jinýho mi asi nezbyde, jestli se nechci koukat na ten tvůj psí pohled. Tak co chceš vědět?"
"Všechno! Co je pravdy na tom, že znáte ty největší tajemství vesmíru?"
"Jo, to je pravda. Ale já jsem jen řadová brahmína, nemůžu vědět všechno. Každý zná něco, ale na takovýto věci je největší znalec Ratman. Každý den ho navštěvují, ti co chtějí znát odpovědi a kladou mu otázky. I já jsem jednou vešla do jeho místností, vytesaných ve skále mimo ocelové zdi Vaultu. Opatrně, abych nezašlápla jedinou krysu, jsem k němu došla a zeptala se ho na odpovědět otázky života, vesmíru a vůbec."
"A co ti odpověděl?" byl napnutý Jonny.
"42"
"Co? To je všechno? To nechápu"
"To jsem mu taky řekla, ale on na to: Aby ti to dávalo smysl, musíš se zeptat ještě na něco a ta odpověď tě dovede ke smyslu odpovědi na onu otázku, puso."
"Takhle doslova to řekl?"
"Jo, pouze v tom bylo víc kvík, ale jinak to řekl přesně takhle. Tak jsem tam chodila a ptala se ho čeho 42, proč 42 a podobně, ale on vždycky řekl, že to není to, na co se mám ptát. Zkoušela bych to častěji, ale nemám krysy příliš ráda a navíc za každou návštěvu musíš zaplatit. A penězma se mu neplatí."
"A co se ho třeba zeptat, jak přesně zní otázka?" navrhnul Jonny.
"Nojó! Sakra, to jsem nezkoušela! Tolik bolesti mě ty návštěvy stály a tohle mě nenapadlo!" zuřila na sebe Bess.
"Tak se uklidni, radši mi řekni o kom si to včera mluvila. Jak byla ta jména? Jaf a Bábuška?"
"Je to JaW a Petruschka. Ach, náš JaW" zasnila se tentokrát Bess "Je to vrchní bejk, hlavní rozsévač a otec celého Vaultu. Chybí mi." dodala smutně.
"A co ten Bábu…teda Petruschka?"
"Co? Nechci o něm mluvit!"
"Proč ne?"
"Je to ghoul!!"
"No a?"
"Setkal si se někdy s nějakým ghoulem?" Jonny jen nesouhlasně zavrtěl hlavou
"Ale určitě si o nich slyšel spoustu nechutností?"
"Slyšel. To je všechno pravda?"
"V případě Petruschky je všechno stokrát horší."
"A je taky pravda. že nemá…ehm…tamto?!" začal se červenat Jonny.
"Ano"
"To jako vůbec?!"
"Vůbec ho nemá!"
"To je strašné."
"No to jistě, kdyť ty ho taky nemáš!"
"Cože?!"
"Já jsem si teda nevšimla, že by si měl vemeno."
"Jo ahá!" slyšitelně se Jonnymu ulevilo.
"Měl si snad na mysli něco jiného?!" zatvářila se udiveně Bess.
"Né, neměl, na nic jinýho jsem ani nepomyslel!" bránil se Jonny. Následovalo trapné mlčení, které pak opět prolomil Jonny:
"Tak kvůli němu si odešla?"
"Ne, kvůli němu ne. Dnes mi už Vault tak chybí, že bych s ním snad byla v jedné místnosti dobrovolně. I když, no, zas tak mi přece jenom Vault nechybí! Já chtěla poznat svět. Chodí k nám spoustu poutníků z pustiny a vyprávějí o různých místech, tak jsem je chtěla vidět na vlastní oči. Všemi čtyřmi, ne při dobývání v řadách naší armády, to bych mohla o nějaký ty oči taky přijít!"
"Vy máte nějakou armádu?"
"Ano, je ohromná, mocná a hlavně tajná. Málokdo o ní ví, o to je silnější. Ale víc ti o ní říct nesmím, už takhle víš moc. Daemon určitě nebude rád, že si takhle pouštím huby na špacír."
"Kdo?"
"Sakra! Zase jsem se prokecla! Nemluvme o něm, je to šílenec! Chce ovládnout svět a nejhorší na tom je, že to dokáže! A víc ti neřeknu, dozví se to, on ví VŠECHNO!!" Bess se tvářila zděšeně až šíleně, šíleněji než obvykle.
"Všechno? To není možné!" nevěřil Jonny.
"Ale ano! Jednou jsem šla takhle zase pozdě na povinný vojenský výcvik a on prokouknul mojí perfektní výmluvu. Když jsem mu vykládala jak z po za stromu vyskákalo 10 supermutantů s plyšovýma medvídkama v rukou a pokusili se mě zabít, tak mi nevěřil, ani když jsem dodala, že po té co jsem je zlikvidovala, zmizeli i s medvídky. Ví prostě všechno!"
"Úžasný!" žasnul Jonny.
"Jo jo, u nás se dějou věci!" vyprávěla Bess o Vault Šílené Brahmíny a o všem co se tam děje, vyprávěla o chlastu, drogách, orgiích, návštěvách, bytostech všeho druhu, zabíjení, zase chlastu, zase drogách, chlastu a tak dále dokud je nevyrušili dva otrokáři, kteří se k nim nepozorovaně připlížili a teď před nimi stáli se zbraněmi v rukou. Naštěstí neslyšeli Bess mluvit a ona se tedy mohla opět tvářit velice domestikovaně, v čemž už podle Jonnyho mínění, získávala slušný cvik.
"Tak drahouškové, půjdete s námi" promluvil jeden z otrokářů.
"Jo, oba dva i s těma čtyřma brahmínama" dodal ten druhý.
Jak tam tak Bess a Jonny stáli nehybně, obrátili hlavy směrem k sobě s nechápajícím výrazem. Po chvilce výměny pohledů procedila Bess mezi zuby, tak aby jí neslyšeli otrokáři:
"Asi už toho maj pro dnešek hodně za sebou. Minimálně litr tvrdýho."
"Tak na co čekáš? Promluv na ně, ať ztuhnou jako ten v táboře." promlouval Jonny stejným způsobem.
"Nene, v tomhle stavu by to s nima neudělalo nic, naopak by si se mnou nejspíš chtěli povídat. A já nemám zájem zaplést se s nimi do teologické debaty."
"Sakra" procedil Jonny trochu hlasitěji. Z toho už začal být první otrokář nervózní. Tak hni s sebou! Co si to tam povídáš?"
"Ale nic" bránil se Jonny "jen tady vysvě…ehm" uvědomil si svojí chybu, jakmile věznitelé ještě prudčeji namířili zbraně. "ee, chtěl jsem říct, že vy…vy…Vyvoleného čekám!" vpadlo na mysl Jonnymu první známé slovo na vy. "Cože?" odpověděli oba otrokáři jednohlasně.
"No…eee… to nevíte, že tu obchází Vyvolený a má spadeno na všechny otrokáře? A..eee…specielně na…ee…jak se jmenujete?"
"Jarry"
"Garry"
"A specielně na nějakého Jarryho a Garryho, jo tak to říkal, že tyhle dva si extra podá. Bude hned zpět, šel si jenom zalovit pár supermutantů"
To už se Jonny pyšný sám na sebe, že dokázal něco takového vymyslet, rozjížděl. Chtěl pokračovat, zahrnout do toho několik vyrabovaných Vaultů, divokých prostitutek, mutanty s plyšovými medvídky, ale jeho dvěma posluchačům stačil začátek k tomu, aby s křikem utíkali pryč.
"Ani nechci vědět co by si vyprávěl, kdyby tě jako první slovo na vy napadlo viagra" dodala k tomu ještě Bess a pak šli oba spát.

Druhý den vyrazili na cestu brzy ráno. Dostali se do skalnaté oblasti, takže mohli klidně putovat i za prudkého světla, protože skály poskytovali většinou dost stínu. Opět si spolu povídali, tentokrát hlavně o večerní události. "Vypadalo to, že chtějí především mě." říkala zrovna Bess.
"Jak si na to přišla? Kromě toho, že se představili nám nic zvláštního neřekli." tázal se Jonny.
"Věř mi, já poznám, když člověk touží po brahmíně. To je základní instinkt pro přežití"
"Takže možná něco tuší. Pochybuju, že po tobě touží kvůli tvé přirozené kráse"
"Hele, zkus si mít dvě hlavy, dva žaludky, čtyři kopyta a vemeno a vypadat jako Lara Croft!" nasupila se klasicky Bess.
"Kdo?" nechápal Jonny.
"To neřeš. Ale máš pravdu, asi něco tuší. Tak to je musíme všechny postřílet! Stejně si to měl už udělat při útěku, tak jak se to běžně dělává!"
"To teda ne! Žádný zabíjení nebude!" rozčílil se Jonny. Chtěl pokračovat, ale najednou zaslechl nějaký šramot. Instinktivně tasil dnes už jeho Desert Eagle, i když ho měl zatím od Bess zakázán používat a to velice důrazným hlasem doplněný nepříjemným dupáním. Bess si své zadní části vážila stejně jako přední a tak nehodlala riskovat, že v ní bude mít olovo. Ale tentokrát se bát nemusela, Jonny ani tak netasil jako se spíš pokusil tasit. Vyndal sice pistoli a dokonce jí dokázal dostat směrem před sebe, ale to už mu vylítla z ruky kousek dopředu a nahoru, proto po ní poskočil, párkrát o ní zavadil v pokusu jí chytit, ale vždy jí místo toho opět mrštil do vzduchu. Po chvilce takového žonglování se skácel k zemi, protože jeho ruce následovali pohyb pistole směrem dopředu, ne tak jeho nohy.
"Hezký představení, zřejmě si chtěl případného radškorpiona zabít smíchy, ale chci tě upozornit, že oni obvykle nemívají smysl pro humor. Máš štěstí, že tentokrát to radškorpion není. Spíš naopak někdo s kým si budeš rozumět, protože je jako ty. Je to totiž tele!!"
Jonny raději nic neříkal a jenom se při vstávání otráveně oprašoval. Sledoval příchozí brahmínu. Jeho znalosti brahmín z domova mu prozradili všechno. Bylo to klasické domestikované brahminí mládě, zřejmě někomu uteklo. Okamžitě jak zahlédlo Bess rozeběhlo se k ní a začalo si jí přivlastňovat za vlastní mámu. "Zdá se, že si spíš rozumí s tebou" začal se smát Jonny.
"Nech si ty keci a zbav mě jí nějak" Bess z toho rozhodně nebyla nadšená
"Ježiš ta páchne! Ale ne, ne! nedělej to!! Ne! Ona to udělala! Líže mi vemeno! No to je nechutný!"
"Já mám nápad!" vyrazil ze sebe nečekaně Jonny. Trochu to překvapilo i jeho, dva nápady za dva dny.
"Ještě to mi chybělo!" komentovala to otráveně Bess "Ale né! nech toho, to je moje ucho, co to sakra…jak, nestrkej si to do pusy! To patří mě a je to dost osobní! Ale ne! To je strašný tele!"
A zatímco se Bess seznamovala se svojí novou kamarádkou promýšlel Jonny svůj plán. A Bess na něj nakonec přistoupila, protože zahrnoval zbavení se ono dotěrného telete, které bylo k její nelibosti schopné strčit si do pusy opravdu všechno.

Už se stmívalo, když konečně Jarry a Garry dorazili k jakési průrvě mezi skalami, kde už stály objekty jejich zájmu - uprchlý otrok a brahmína. Nebyli příliš inteligentní, ale tentokrát nehodlali udělat stejnou chybu. Jejich Velitel jim dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že Vyvolený je už nějakou dobu nezvěstný a kdyby se v dané oblasti pohyboval, určitě by se to vědělo. A jeho bič dokázal být hodně přesvědčivý. Proto hned tasili pistole a scéna s mířením se opakovala:
"Teď s námi půjdeš k Veliteli ty jeden nadrženej zoofile!" řekl Jarry. "A tu brahmínu vemeš s sebou!" dodal Garry.
Jonny neváhal s spustil "Ó! Dostali jste mě! Jste fakt dobrý! Já žasnu nad vaší silou!…hlavně nad tou co vám táhne z pusy, fuj…ee. chtěl jsem teda…vzdávám se, já se vás bojím a myslím, že i Vyvolený by měl před vámi smeknout a já radši uteču, ahoj!" na to se otočil a zmizel mezi skalami. "ech" nevěřili oba otrokáři, tohle opravdu nečekali, tohle se jim ještě nestalo. Teď najednou stáli se stále napřaženými zbraněmi a jen nevěřícně zírali na pasoucí se brahminu a prázdné místo kde před tím stál Jonny. Po jeho útěku zaslechli jen vzdalující se kroky asi šesti nohou, které dupali za dvacet a nějaká slova znějící jako "hehe, teď ať si s tou svojí držkou vojíždí co chce" ale jejich význam nechápali. Pak promluvil hrdě Garry:
"No co? Jsme dobrý! Velitel chtěl hlavně brahmínu a tu máme, to stačí, bude spokojenej."
A protože Jarry souhlasil, vydali se s brahmínou zpět k táboru.

Harry rozespale mířil k velitelskému stanu. Věděl, že se něco děje, ale nevěděl co, takže když vešel do stanu a ocitnul se přímo proti brahminímu zadku, zarazil se a vysoukal ze sebe jen "A do prdele! ech, teda tak doslova jsem to nemyslel…pane jste tam?" stále mluvíce k zadnici.
Velitel tam byl, ale nevnímal ho. Stále obcházel brahmínu a zrovna na ní řval "Tak už to vyklop!"
"Ježiš, jen to ne. To už by tu ani nemělo cenu uklízet" odpověděl na to Harry a raději ustoupil trochu stranou.
"Tak kde se scházíte!! Kde je vaše základna!!" ignoroval ho nadále
"Co? Dyť je máme spolu zavřený v ohradě." nechápal Harry.
bů přisadila si ještě brahmína.
"Já vim, že to hraješ! Tak hezky mluv! Pověz mi všechno co chci vědět!"
Nastalo chvíli ticho, Harry nechápal a brahmína jen tiše přežvykovala.
"Nebo tě porazíme na maso!!!" zařval ještě Velitel. Jakási slova už i za tak krátkou dobu života vyvolávali v brahmíně jisté nepříjemné reakce a proto tentokrát její Bůů znělo trochu víš.
"Á, už polevuješ!! Já vim, že mi rozumíš!" pokračoval Velitel ve výslechu. Do stanu vešel další otrokář a sdělil Harrymu poslední události:
"Před chvílí jí Jarry a Garry přivedli, prý je to ta, o kterou jsme přišli. Co já vim, připadají mi všechny stejný."
"Co si udělala s mým otcem!!" řval zrovna Velitel.
"Zdá se, že on jí zná dostatečně dobře" řekl Harry.
"My tady budem spolu dlouho, dokud se k tomu nedostanem!!!"
"Tak u tohodle vážně bejt nemusim" odešel ze stanu znechuceně Harry. Venku už čekali dva muži s nabroušenými noži. Harry jim pokynul zřetelným gestem přejetí ukazováčku přes krk. Velitel je vždy ten nejsilnější, slabost fyzická či duševní se netoleruje.

A ta opravdová šílená brahmína jménem Bess byla opět na cestě spolu s Jonnym. Byli rádi, že už opouštějí oblast plnou otrokářů a tak si spokojeně povídali: "Stejně jsme je měli všechny postřílet jak se to normálně dělá!" trvala stále na svém Bess.
"Ale normálně taky nejde otrokářům o jakousi mluvící brahmínu!"
"Nojo no, ale stejně bych chtěla…"
"Radši mi řekni jak si donutila to tele stát v klidu na místě!" skočil jí Jonny hbitě do řeči "To jsi se s ní domlouvala v brahminí řeči??"
"Pche, na co? Jak jsou brahmíny tupé, tak snadno si brzy vštípí nějaká slova, která znamenají ohrožení. Prostě jsem jí řekla, že když tam nezůstane, naděláš z ní steak. Myslim, že ona už potkala hodně lidí, dokonce pak vyndala ten svůj slizkej jazyk z mýho ucha."
"Chudinka, snad jí neudělají nic ošklivého"
"To by mě opravdu mrzelo" lhala Bess.
"Zajímalo by mě co mají všichni pořád s těma nadrženými zoofily, potkala si někdy nějakého?"
"Ne a ani o to rozhodně nestojim! A jestli o nich budeš ještě mluvit zavedu tě k jednomu milému mutantovi v Broken Hills, má moc rád chlapečky jako ty" Následovalo chvíli ticho, ale pak Bess opět spustila:
"A mohli jsme je ještě mučit, než by jsme je zabili a nebo…" když si něco usmyslela, jen tak se toho nechtěla zbavit…

[ DÍL TŘETÍ ]