Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Smejki - Poslední krok k dokonalosti

část 1. - Stíny minulosti

„Už brzy Tě uvidím,“ vzdychlo mé hlasu neschopné já „vím to.“ Jakási zmutovaná fretka, která mě již hodných pár hodin následovala snad v ubohé představě, že z mé mrtvoly něco bude mít, zavřískla a začala bezhlavě hledat úkryt. Pravda, mohla si myslet , že za tou parodií na suchý zbytek trnitého keříčku je dokonale maskovaná, ale myslet znamená… znáte to.

Přestože to vypadalo dost nesourodě, tohle bylo určitě prapotomkem nprabáby fretky (kde n je neznámý počet všech pra- mínus jedna), jejíž dcery a synové si během několika radioaktivních dekád užili svoje. Tady se podařilo na fretkový základ naroubovat kojota, kočku a možná i nějakého plaza a dodat výsledku i jistý punc originality dvěma drobnými boulemi či zárodky růžků v místech, kde by je člověk tušil u vidloroha, a jedním malým černým tupým růžkem se světlou rýhou uprostřed čela, kde by ho člověk nečekal a ještě jedním stejným, ale zploštělejším (připomínající spíš mírně vzdutou lysinu) na místě typickém pro nosorožce. Vidloroh již vyhynul, o ostatních to nevím jistě. Celé to pak nezapomnělo nepatrně přerůst původní originál, jemuž by se to spíš podobalo, pouze pokud by byly porovnávány jen bezmasé kostřičky.

V tomto šíleném koktejlu ještě dnes zůstává pachuť radiace, která jej dozajista kdysi dávno začala míchat, a ještě dnes z něj doslova šlehají biče, které kdysi zmučily mrzká stvoření k nepoznání. Radiace si nevybírala mezi faunou a flórou, ani mezi kmeny, třídami, řády, čeleděmi, rody, druhy, poddruhy nebo rasami a společensko-sociálním postavením. Ignorovala veškerou lidskou snahu všechno třídit a rozlišovat. Poprvé v historii bylo dosaženo téměř absolutní rovnosti. Spravedlnost ale byla opět knockoutována. Jen člověk měl opět výsadní práva, která mu nikdo ve vesmíru nedal, a na zkázu, kterou sám způsobil, se začal připravovat. Bunkry, kryty, vaulty, decentralizace, obranné systémy, útočné systémy, „čistící medicína“. Dnes Geigrovy počítače už tak hlasitě nevrzají, ale stále často pějí písně o smrti. Ta divoká párty s atomovou děvkou už skončila, teď svět vyspává vopici a ne chtěné dary. Jednu výhodu ta válka měla, neexistuje AIDS.

Zvířátka tehdy při věčném svitu světýlka zažehnutého strýčky Samem, Maem, Kimem, Juanem a Vladimirem a možná i samotným znechuceným Bohem, skotačila zjevně nenuceně, s radostí a ohromnou fantazií. V rozhazovaných širých světových sítích nenávisti a předsudků se udusila celá civilizace. Jak dnešní zvířena a pazvířena vznikla, těžko říci… ale lehko uhádnouti, proč to všechno začalo. Ostatně téměř všude to patří k základnímu vzdělání. Vznikly i nové mytologické povídačky z bájné minulosti plné rovných hrdinů, křivých záporáků a pružné logiky. Zmrzačena byla i flora. Vystaveny tomu nejsilnějšímu záření prvních let po válce bujely životy všech forem do roztodivných tvarů, většinou životaneschopných. Možná by to ocenil i tátův zakrslý vlkodav Ritchie, častěji okřikovaný Steaky, který se marně pokoušel zkřížit se svou nerozlučnou sobí plyšandou Sisi.

Fretka se takhle totiž lekla už asi podvacáté, pokaždé kdy padla na zem má „drahá lahvinka“, jak jsem ji někdy nazýval. Mám ji rád, každou chvíli na ní závisím. Někdy však ze svých skrovných útrob odmítala vydat poklad nejdrahocennější a vysmívala se mi jen vlhce se lesknoucím okrajem svého skleněného hrdla. Potom byla jen jednou v zástupu „zkruvených flašek“. A že to má ve zvyku často. Poslední dobou se jí to však zalíbilo na můj zhýralý vkus až příliš, ale nyní jsem byl vděčný i za tu vlhkost.

Fretka zase čekala, až odejdu tak třicet metrů, aby mě pak nejistým ale stále jistějším krokem začala opět stopovat. Stále však byla na pozoru a cupitala od překážky k překážce. No… že by si měla z čeho vybírat. Sem tam kámen či menší duna a k lepší náladě spolek pár suchých dřevitých zamotanců ne neprávem evokujících myšlenky na ostnatý drát.

Je brzo ráno asi dvě hodiny po svítání. Nedokázal jsem spát a šel celou předešlou noc. Včera pozdě večer se tohle stvoření odkudsi vyklubalo a zamilovalo se do mé stopy. Pracovně jsem to ubohé, náhodně ochlupené zviřátečko, které mě tak přiblble sledovalo, nazval při jeho desátém navlas stejném leknutí Sisi na počest Ritchieho (Steakyho) drahé polovičky, jejíž inteligenci mi někdy připomínalo. Proto tedy ona, avšak zjišťovat, ke které polovině zbytku živočišstva potřebné k plození geneticky kombinačních kopií patří, nebudu. Posledních devatenáct leknutí jsem jí, stejně jako to poslední, vnutil uměle, nacházeje v úmyslném upouštění prázdné, ale nepostradatelné nádoby a poté sledování jejích reakcí jedinou zábavu posledních hodin a stejně tak jedinou naději na prodloužení života. Musela se mě přestat bát.

S podivem jsem zjistil, že se své malé souputnici kdesi v sídle svého otupělého ducha vysmívám. Proč, to jsem nikdy nepochopil. Možná je blbá, ale jestli tady spolu chcípneme, budeme si tak dokonale rovni, že moje výsměšky budou stejně trapné jako výkřiky nácka uprostřed stejně pomýlených pomatenců, kterými se jen vzájemně utvrdí, jak jsou vlastně geniální i když princip vesmíru těžce ignoruje sílu jejich kvičení.
.
Člověk je schopen neuvěřitelně kontrastního počínání, přesto je málokdy překvapen. A už vůbec nejméně jej překvapuje vlastní osoba. I já jsem někdy nenáviděl své milované a zrazoval své spojence v záchvatech mylné bezbřehé víry ve své predikční schopnosti a tvořil tak svou „lepší budoucnost“. A i já jsem býval citelně zasahován nevýznamnými maličkostmi a ovlivňován mnohdy ke svému nezdaru nicotnostmi, což jsem neodnášel vždy jen já. Stejně tak jsem se tváří v tvář smrti choval nejednou jako rozpustilé tupé děcko a smíchem vlepil domnělý morální políček popravčímu. I on, přestože byl schopen nemilosrdně zabít, byl jistě schopen i milovat, tak jako má maličkost. K tomu nás oba dohnal dnešní svět ovšem pouze s tichým souhlasem naší lidské podstaty. Ne já, ale náhoda mi tehdy darovala život a i přes nespočetná přání mi jej nechala až do dnešních dnů. Nebudu se ptát osudu, kde vzal tolik smyslu pro nesmysl. I já jsem často jednal hůř než převážně pudy ovládané zvíře. Přesto (nebo možná právě proto) jsem zůstal člověkem (a to člověkem doposud živým, vkrádá se na mysl). Inu jak praví Darwin: „ Přežijí jen nejsilnější, toť vůle a neoblomný zákon přírody“. Jenže ten, kdo umí mistrně podrazit silného nemusí být bůhvíjaký silák nebo skromněji a přesněji životaschopný rváč. Sám se může klidně každou hodinu dusit astmatem, být vrostlý do kriplkáry a strašit okolí epileptickými záchvaty. Přežije ale on, přestože už může být jen vyměšujícím torzem schvalujícím a vyhlašujícím rozsudky smrti a být obklopen nevýznamnou armádou dodávající mu, a nejen mu, významný pocit důležitosti a moci. Inteligence spojená se složitým sociálním chováním a vysokým potenciálem naučitelnosti přinesla dosud nepoznané zbraně a interpretace Darwinova principu. Máme se pak divit, že nejosvětlovanějším pupencem na konci nejvýše se pnoucí větvičky evolučního stromu se stal člověk? I příroda někdy umí mistrně přestřelit. Nebo to snad byl její záměr….nebo někoho či něčeho jiného? Ale co ona zpackala, to já přece tady na místě nebudu svými posledními náboji napravovat. Jen ať si to vyžere.

Nemýlím-li se, pak za tři dny by mělo být 16.srpna a já bych byl za normálních okolností za bujarého řevu mnoha lidí uprostřed kaluží a výparů z šizené pálenky prohlášen zase o rok starším. Nemýlím-li se tedy ve vzpomínce na svého stařičkého PipBoye, který, tuším, ukazoval desátého a kterého jsem, tuším, viděl takto naposledy předpředevčírem.

„Bude mi osmatřicet, holka.“ svěřil jsem se sarkasticky uklidnivší se Sisi. „Zvu tě a trvám na tom.“ Ani nehlesla, tak jsem to vzal jako souhlas. Pro dodatek o zaslání pozvánky mi už nezbylo dost síly, drzosti a ani vlhkosti v hrdle.

Zkusil jsem se napít. Dvě kapky a jedna retardovaná, která visela na kraji jen chvilku, než jsem ji hladově slízl. Od teď budu moct nanejvýš vdechovat rychle ustupující vlhkost, která se ještě drží v koženém rezervoáru skorozkurvený flašky.

„Aspoň nejsi tak těžká.“ snažil jsem se si zlepšit náladu, ale moc mě ten přidušený cizí hlas vzdáleně mi připomínající jednoho mně moc dobře známého člověka, nepřesvědčil.

Suše jsem polkl a zahleděl se zájmem do dálky. Do té doby jednotvárný téměř dokonale rovný obzor nabyl lehkých změn v podobě znatelně tmavší a sytější oblasti mírně nalevo od mého dosavadního kurzu. Nejspíš je to jen jinak zbarvená směs písku, štěrku a prachu, ale třeba mě pustina před mou brzkou smrtí aspoň jednou mile překvapí. Zamířil jsem bez velkých očekávání právě tam. Beze změn jsem stále vylekával Sisi. Je dost tvrdohlavá, nebo pitomá. Nebo prozíravá, opatrná. Možná všechno dohromady.

Po hodině se v oblasti začaly občas objevovat záblesky a horizont mírně zhrubnul. Do té doby byly nejspíš tyto detaily rozloženy v horkem se tetelícím vzduchu. Jen krajní vyčerpání a vědomí, že ztráta zažitého tempa by mě zabila mnohem dříve, než k tomu nejspíš dojde, mi nedovolily se nad tím ani výrazněji zamyslet natož se rozeběhnout vpřed. Belhal jsem tedy se Sisi dál vstříc neznámému cíli.

Po dalších dvou nekonečných hodinách se některé záblesky počaly ustalovat na delší dobu. Nevím proč, ale myslí mi proběhla špetka optimismu a víry v existenci naděje, že budu zachráněn. Vůbec mi nedošlo, i když to bylo již od prvního záblesku téměř jisté, že jsou to jen odlesky slunce na příhodně skloněných ploškách čehosi.

Optimismus mě přešel po deseti minutách. Jednak ubíral mému duchu i tělu příliš mnoho energie (byl bych ho zapudil tak jako tak), ale především mi došlo, jaký že je onen pravý původ záblesků. Zastavil jsem a nazval se debilem, hlavně proto, že jsem se přistihl v náběhu na poklus. „Jasně, ty vole, někdo ti zrovna jede naproti aby tě zachránil.“ mumlal jsem si pro sebe nadávky a trestal se silným tlakem zápěstím do čela. Je-li to geneticky dáno, nevím, ale vím, že toto mám po otci. Dál už jsem pokračoval jen v myšlenkách. „I kdyby jel, stejně by tě nejdřív přizabil, pak okradl o to nejcennější a po probuzení se tě zeptal na cenu za tvou záchranu a potom si tě „najal“ na nějakou špinavost nebo rovnou zotročil.“

Tady nikdo nežije, nebo by alespoň neměl, jak je všeobecně známo. Každé dítě, které navzdory všem radám rodičů vypilo silnou kyselinu, zemřelo. Stejně tak tomu bylo s lidmi, kteří nadlouho překročili Mrtvou Čáru. Jen v Brentonu byla skupinka, která si nijak neříkala. Přesto se jaksi podivně organizovali a věřili, že daleko za Mrtvou Čarou existuje jistý ekvivalent Edenských zahrad. Jsem přesvědčen, že někde daleko za ní bude někdo žít, ale bude to až na východním pobřeží, ještě daleko za Skalistými horami, které nepůjdou překročit. Všichni vědí jak dopadl střed bývalých Států. Nicméně očekávám na druhé straně skupinku, která bude se stejně slepou vírou hledět naším směrem. Jsem zvědav, zda lidé opět dojdou do bodu, kdy budou muset dokazovat kulatost Země a objeví Evropu.

Blýskajícímu cíli jsem zůstal věrný a pokračoval dál vstříc oblasti, která mi jen těžko mohla přinést pozitivní změnu v cestě pustinou. Význam slova pustina jsem pochopil už dávno. Příznaky života ještě neznamenají život, tím méně přežití. Tuto vymetenou krajinu stvořil po léta záření nekontrolovaně bobtnající život zabíjející sám sebe, který nebyl spálen ohromnými plameny v prvních dnech apokalypsy.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem potkal první rozeznatelnou změnu povrchu v podobě několika vzácně větších kamenů. Nekomentoval jsem tu markantní změnu ani myšlenkou, jen jsem ji s tichou pokorou a přesvědčením, že si budu muset zvykat, přijal. Oči jsem měl téměř zavřené. Pálily mě suchem a solnými zbytky vypařených slz. Připadalo mi, že si svým pravidelným mrtvolným belháním hraji melodii poslední ukolébavky před věčným spánkem. Že se pomalu nořím do rozkladných kyselin historie, na niž nebude nikdo vzpomínat. Své vědomí jsem téměř dokonale konzervoval a nemělo daleko k bezvědomí. Pod tíhou monotonie jsem přestal vnímat čas a téměř i prostor.

Ten stav mi dovolil došourat se téměř bez bolesti dál než bych čekal, ale přece jsem času neutekl. Čas, který jsem zapomněl přijímat, byl však určen mně i se všemi bolestmi, jež mi měl způsobit. Dostihl mě v okamžiku, kdy mé vědomí jen trochu nabylo dost síly na to, aby si vše pokusilo přehrát tak, jak se to mělo stát, a ono se to stalo. Došlo mi kdo jsem, kde jsem, jak se mi vystupňovala žízeň, jak jsem zeslábl, jak se „změnily“ mé šance na přežití a jak slunce pokročilo ve svém šourání k západu. K tomuto fyzicko-psychologickému šoku, pod jehož nátlakem jsem klesl k zemi a poskytnul svým stínem písku pode mnou úlevu od neustálého náporu nebeského rožně, se přidaly výjevy z „bezstarostné“ minulosti, kdy to, že někdy umřu, byla jedna z mnoha jistot, které jsem měl. Dnes mi z nich zůstala jen tato a navíc s bližším upřesněním času. Ovanul mě zespoda suchý vzduch, padal jsem. Vaultí kantýna na a jejích pověstných pět typů čajových hrnků, spolužáci z kurzu. Sedím v druhé lavici v řadě úplně napravo, je nás 13. Asi je přestávka, protože čtu nějaký časopisecký literární skvost a kolem to žije. První pusa s Emily. Zavírám starou knihu sedě na své posteli. Vaultí promítací sál (zrovna běží akční scéna nějakého filmu). Zmetek Ed Claves když mu bylo dvanáct. Hádám se s bratrem, kam mi schoval moji kuličkovku. Nějaký plakát s krásnou krajinou ,snažící se suplovat chybějící přírodu, nalepený na studené kovové zdi kdesi v komnatách vaultu. Nechtěné vzpomínky jsou pak náhle přerušeny horkým polibkem písku. Připadal jsem si jako vržený do ledové tříště nebo do pekelných ohňů, při tak silných tepelných šocích to lze těžko rozlišit. Trpí stejné nervy.

I ten okamžik během pádu však stačil na projití několika let života. Čas si tedy se mnou krutě zahrál. Nechal mě téměř bez povšimnutí, jen aby mě pak dohnal a v bleskové chvilce pak demonstroval svou neopomíjitelnou přítomnost a sílu minulosti. Vím až příliš dobře, co dokáže tahle veličina udělat. Přestože se ji lidstvu povedlo částečně už několik málo let před dopadem první bomby na území bývalých Spojených států na hranicích Severní Karoliny a Virginie, nikdy ho nikdo pořádně nepochopil. Svědčí o tom už jen množství a různorodost teorií, které byly za posledních 150 let před tímto násilným utnutím všech myšlenek všech kultur světa vší silou atomu (tedy od začátku 20. století) s přibývajícím časem stále častěji publikovány a které se snažily popsat uspořádání světa, včetně otázky času,. Některé z nich jej zcela nahradily jinými mechanismy s jinými pravidly než na jaké js me zvyklí.

Ležel jsem tam tak v písku asi minutu, během níž jsem se snažil uklidnit své mučené smysly. Ten souboj jsem neprohrál, spíš jsem z něj jen po menších úspěších utekl. Přestal jsem náhle vnímat svět. Ztratil jsem se v nekonečném oceánu svých vzpomínek a snů zmítán vlnami výplodů své nadprůměrné fotografické paměti, v oceánu jehož jsem byl součástí a který byl součástí mne. Byl jsem jeho bludný střed, na kterém již nezáleží. Po prudkém příboji, v kterém jsem se topil a ztrácel, přestože jsem mohl dýchat i pod hladinou, moře začalo rychle vysychat a s tím se horšilo i mé dýchání. Kolébání sláblo, až nakonec zmizelo úplně. Zůstala jen nekonečná obrovská tíha, i ta však brzy zmizela. Vše ustalo a já zemřel.

* * *
Ne, to nemůže být ono. Nemůže, viděl bych přece vzdálené blížící se světlo a otevřenou náruč. Padal bych vstříc nezměrně vítajícímu neznámému a nepojmenovatelnému známu, které by mě naplňovalo tím bájným pocitem uvolnění lepším než po odložení přenošené stolice. Kde je smíření a odpuštění, prozření chcete-li? Poslední lahodivá nota poslední písně prodloužená do nekonečného ztracena? Poslední kapka života která již nezvlní hladinu vědomí, zato umí zanechat hlubokou trhlinu v myslích druhých? Viděl bych… ne! Tohle není smrt!

Na popud vlastní neexistující myšlenky jsem se po uplynutí mnoha věků najednou začal vznášet ve tmě. Slepecké tmě, ne černé, ne bílé či jiné, jen absolutní bezrozměrné prázdno beze smyslů a také bez podnětů. Žádná tíha, žádné světlo, žádný zvuk či pocit přítomna, žádný pach ani pocit doteku, žádné tělo. Žádný čas. Jen myšlenka neschopná myšlenky uprostřed prázdna. Blížím se snad Bohu? Já ateista? Pojednou jsem začal být zrychlujícím tempem obdarováván sílícími smysly. Zrak. Připlul obraz a za ním další. Jakési vize, jakési záznamy. Cítil jsem přítomnost hmoty. Připadal jsem si jako nestranný pozorovatel života jakéhosi člověka. Prohlížel jsem jeho svědomí, tak jak mi jej náhodně odkrýval, bez toho, abych jej hodnotil. Jako bych procházel ohromnou galerií živoucích obrazů jenže bez galerie, vše se vznášelo v nekonečně prázdném prostoru. Sáhl jsem na rám jednoho z obrazů , byl rozpálený a po doteku se rozdrolil v písek padající do prázdna. Hmat, sluch. Hned sousední obraz mi však přišel až příliš povědomý a já uviděl, uslyšel a pochopil. Poznal jsem jej a s ním i ty ostatní. Byly to mé vzpomínky, mé svědomí. Čich. Všechny smysly byly slabé, spíš vymyšlené než vnímané.

Právě ta poslední vzpomínka mě často honívala ve snech a já se při tom vždy hodně zapotil. Byla to má nejspíš nejrannější vzpomínka z dětství. Je to zároveň má nejsilnější a nejdelší spojitá vzpomínka z doby, kdy svět už sice šílel a mnoho států již padlo za oběť krizi a několik jaderných hlavic již dopadlo na Střední Východ a zdánlivě tak zahnalo „hrozbu“. Po světě už jistojistě nechodí nikdo ze „zdravých lidí“, možná ani mezi ghouly mnoho takových není, kdo by měli tak starou vzpomínku aby sahala až do doby před Exodem. Tak můj otec nazval dobu, kdy byli první lidé ve Východoamerickém bloku nastěhováni do vaultů a lidé na celém světě začali hledat možnosti přežití „nevyhnutelného“ vymetení života z povrchu matičky Země. Multipolární rozkladné procesy nepřipouštěly jiný konec než absolutní katastrofu, která se nevyhne ani amazonským indiánům.

Pamatuji si jak jsem seděl se svou matkou na stanici železnice nebo metra, možná nadzemní dráhy a čekali jsme na vlak. Byly to poslední často jezdící dopravní prostředky, které vozily běžné lidi. Hádám, že jen velmi bohatý člověk by si tehdy ještě dovolil vyjet osobním autem, a už vůbec ne klasickým benzíňákem nebo nafťákem. Ropa byla výhradně určená jen k výrobě léků a materiálů, které jsme ještě neuměli vyrobit jinak.

Mou rutinní uvolněnou pozornost upoutaly bubliny s elegantní lehkostí se vznášející v sotva znatelném vánku. Pomalu a nevinně pluly vzduchem jako by do toho skonávajícího světa ani nepatřily. Svobodně si nezávisle na nás poletovaly a kolem nich pomalu umíral svět. Jedna se tiše rozprskla o klobouk jednoho postaršího pána, jiné klesly až na podlahu, kde svou krátkou existenci v mžiku skončily, další pak rozehnal svým ocasem černý výstavní teriér. Na nástupišti (a vůbec celým městem, jak se pamatuji) se pohybovalo mnoho ztroskotanců, bezdomovců a obětí krize v příliš nezdravém poměru k „normálním“ lidem. Jedna tanečnice přiletěla až ke mně a já ji s dětskou fascinací pozoroval. Její povrch jako by byl hladinou klidně tekoucí duhové řeky. Nastavil jsem jí ruku, aby si sedla a odpočinula si. S prvním dotykem však v tisíci kapénkách zmizela a mnou projel závan smutku.

V koutku oka jsem zaregistroval proud bublin a rychle se podíval tím směrem. Po nástupišti šla zleva pomalu mladá žena a u úst držela plastové očko. Střídavě ho namáčela v lahvičce a zasněně do něj s nepřítomnou něžností foukala, jako by se líbala s milencem svých snů, a vytvářela k mé radosti spousty nádherných bublin. Byla oblečena v černé a zelené a měla světle kaštanové vlasy s havranově temným a lesklým melírem. Schválně zmuchlaná dlouhá černá sukně hladila její štíhlé tělo a dávala svými pomalými pohyby a ohyby tušit ladné tvary jejích nohou nezkalené realitou. Možná jsem si ji postupem času trochu idealizoval, ale byla, alespoň jak dnes mohu ze svých vzpomínek soudit, velmi krásná, obličej jemných rysů s výraznýma tmavýma nemalovanýma očima a mohlo jí být kolem dvaceti. Zjevně s sebou vláčela mnohou bolest. Nikdy jsem neviděl její úsměv, byl by dokonalý. Neumím si ji tak ani př edstavit, má fantazie selhává i při tak jednoduchém úkolu. Pohled nesoustředila na nic, co se na stanici nacházelo. I přes všechen smutek měla ty oči nádherné, krásnější než všechny bubliny světa. Byl jsem teprve asi dvouleté děcko, co se začíná učit chápat, vnímat a projevovat emoce, ale už nikdy jsem neviděl takovou bolest a utrpení (možná i kvůli mé lítosti posílené propastí času). Je podivné, že pro mne se to stalo teprve před nějakými pětatřiceti lety. Další se seběhlo rychle.

Všiml jsem si, že se blíží vlak. Něco se stalo, ale matčiny ruce mi zakryly oči. Ve vteřině jsem uslyšel ohlušující, nekonečný skřípot, silný tupý náraz následovaný dutým prasknutím a pak prázdné rychlé bušení jakoby pěstí do tlustého plechu. To vše podmalovávaly zmatené hlasy lidí, nekonečné, vše nekonečné a přesto krátké. Nastalo chvilkové téměř hrobové ticho a pak se vrátily hlasy ještě zmatenější.

Matka povolila sevření a já její ruku snadno sundal. Nebránila se. Pohlédl jsem na ni. Seděla vedle mě a mumlala si pro sebe: „Kristepane…“. Pak ve svém monologu ustala a s bledou tváří s rukama nevěřícně složenýma na ústech pozorovala vlak ztuhlým pohledem a rychle těkajícíma očima. Další můj pohled patřil nástupišti. Zahlédl jsem teriéra, vyděšeně štěkal a couval před vším a před každým. Několik lidí se sbíhalo ke kolejišti. Nikde jsem však nemohl najít tu smutnou mladou krásnou dívku. Pak jsem na zemi zahlédl louži a v ní modrou lahvičku a bublifukové očko, které předtím držela ve svých štíhlých světlých rukou.

„Můj ty bože, zavolejte někdo záchranku!“
„Panebože!“
„Pusťte mě, jsem doktor!“
Kdosi začal nediskrétně zvracet.

Nedokázal jsem tehdy plně pochopit co se děje, jen to, že se stalo něco neočekávaného a špatného. Strojvedoucí potom rychle seběhl do kolejiště, kde zkratoval napájení. Vzduchem ještě poletovalo pár bublin. Vznášely se se stále stejnou zpěvností a lehkostí prostorem nástupiště, ale ani mě již neuměly přinést tu radost jako přede dvěma minutami. Byly to poslední známky života té krásné mladé ženy, kterou již nikdy neuvidím se usmívat.

„…nástupiště stanice M…“(určitě to začínalo na M) „…ano, někdo skočil pod vlak. Rychle, prý možná ještě žije… .“ Její život však stačil vyhasnout dřív než poslední bublina vypustila její dech, který úzkostlivě střežila.

„Madam,“ přistoupil jeden muž k mé matce „radši toho chlapce odveďte. Nechcete přece aby to viděl. Teď stejně nic nepojede.“ Matka na něj na vteřinu mlčky přimrzla pohledem a pak se pomalu zvedla. „Jjj…jo.“ sotva ze sebe dostala „Máte pravdu. Pojď, jdeme.“

Jeli jsme po eskalátorech, ale nemohu si vzpomenout jestli nahoru nebo dolu. Matka mě držela neklidnou rukou, byla v šoku. Poslední, co si pamatuji je, že když jsme se od budovy stanice vzdalovali, viděl jsem pospíchající auto s modrými majáky a kousek za ním další. Následující události jsou zastřeny oparem pochyb, zajisté již však byly nevýznamné.

Mám ještě několik vzpomínek z vnějšího světa před válkou, ale jsou to jen víceméně nespojité obrazy a pár ran, jaké teď nemám sílu otvírat. To všechno se podle zdravého rozumu mělo stát ještě před mým narozením, anebo má nynější pouť by měla být již posmrtná, ale sudičky mi nadělily jinak. Jsem dvounohý metr osmdesát vysoký časový paradox. Stejně jako pár jiných, jenže já jsem nezvyklost, anomálie, extrém nebo taky (ne)šťastná náhoda.

Stále jsem nevěděl, kde je realita, kde sen a zda vůbec žiju. Chyběl mi reálný hmat, chyběl mi prostor, jaký znám, a čas a smysluplnost mých myšlenek, dokonalá dezorientace.

Mé úzké zorné pole vyplnil podivný obraz. Původně téměř černý podklad byl rozbrázděn jemnými světlými škrábanci, takže celkově působil našedle, a zprava ho narušovala špinavě bílá stejně poškrábaná do ztracena se zužující čára, bílý klín. Celé to bylo obklopeno změtí jemných světlých hnědě narezavělých křivek připomínajících chlupy. Přesto, že jsem tu bílou linku viděl napravo, měl jsem neodbytný pocit, že ten obraz je otočený o devadesát stupňů a že ta bílá linka patří dolů. Celý jsem si nakonec připadal jakoby vleže na břiše s hlavou mírně natočenou doleva tak, že jsem mohl vidět pouze levým okem. Ta textura měla i další zvláštnost. Nebyla plochá, ale prostorová, byla natažena na jakémsi předmětu. Tohle byl jen malinkatý výsek z celé plochy předmětu. Najednou se ten předmět podivně pohnul a celá textura s ním. Mé zorné pole se začalo pomalinku rozšiřovat a ten před mět se pohyboval stále rychleji ode mně a ke mně a ze strany na stranu. Celé to však bylo stále otočené, respektive já na to koukal vleže.

Zmocnila se mne podivná panika a chtěl jsem si rychle zakrýt obličej. V tom pohybu jsem však do něčeho narazil a celý předmět se mi rozutekl. Ihned jsem nabyl dostatečné vědomí. Milisekundu před nárazem mi došlo, že celou tu dobu koukám na Sisin nosorůžek jak váhavě rejdí u mého obličeje. Skutečně jsem ležel a v úleku Sisi nabral nehezky na pěst.

„Kuš, potvoro!“ vyhrkl jsem s nárazem podivně známé reality. Rychle jsem se otočil na záda a v nové vlně mnohých drobných bolestí od spalujícího písku se probral úplně. Jen jsem na obličeji vyloudil bolestivou grimasu. Těžce jsem oddechoval a chvíli sledoval vymetenou oblohu a nakonec asi napotřetí s nesmírnou námahou vstal. Všechno doprovázel suchý kašel a pachuť krve.

Příšerně mě bolela hlava, ale ne horkem, tak jako celý den. Čelo mi s pravidelností srdečního tepu pulsovalo tupě pichlavou bolestí. Nahmatal jsem výstavní bouli a zasychající otisk krvavé rtěnky po něžném polibku od jednoho z všudypřítomných kamenů..

Jak dlouho jsem byl v bezvědomí, nevím. Rozklopýtal jsem se dál k zábleskům, které přede mnou stále visely, ale slábly a ztrácely se ve zvířeném prachu. Vanul slabý vítr. Snažil jsme se vybavit si pád na zem. Vzpomínky na vteřiny před omdlením však přicházely pomalu a byly tak nejisté a vzdálené, jako bych v záchvatu senility vyprávěl dorostlým pravnoučatům příběh se svého bujarého mládí a ještě si při tom dost navymýšlel.

Další nekonečná hodina. Pořádně jsem se rozhlédl. Pustina mě nepřekvapila. Zatím to skutečně vypadalo, že jiná barva terénu tu je jen díky jinak zbarvenému písku, ale nejen to. Čím dál častěji jsem potkával vetší a hrubší kameny i více suchých keřů. Období dešťů skončilo před dvěma měsíci a vše již několik týdnů úspěšně chřadlo a usychalo. Jen málo původních rostlin zde dokázalo přežít. Spíš se rozšířila odolnější květena Mohavské pouště a okolí Údolí smrti. Atom si nezapomněl pohrát s ničím.

Již nějakou dobu byla nedaleká krajina rozhryzána množícími se kameny a kusy skal. Pomalu se zvětšovaly. Ne však natolik, abych se za ně schoval do stínu. Sisi by to jistě při svých rozměrech zvládla, ale ani ji to nenapadlo. Asi jsem byl zajímavější. Vypadá to, že si začala všímat toho, že jsem téměř ideální jako chodící stín. Ten se už nějakou dobu dloužil spolu se svými chudými bratry v pustině.

Slunce by mohlo vydržet ještě tak čtyři hodiny, pak se začne smrákat. Nejhorší na pouštní noci je její rychlý začátek. Ještě pak půlhodinku a připlazí se zima jako studený had, který vás začne pomalu láskyplně objímat a bere teplo; a pro tu samou lásku se snadno umírá.

Utichl slabý teplý vítr, který se asi před dvěma hodinami, když jsem vstával po svém umdlení, zničehonic rozpohyboval. Zvířený prach se pomalu začal usazovat.

Uzřel jsem v dáli dost přízemní zbytky jakéhosi stavení. Nejspíš stará benzínka na půl cesty odnikud nikam. Kousek nad „střechou“ se objevil slabý záblesk. Stále ten stejný, který jsem si položil již před několika těžkými hodinami za cíl. Kameny v poušti opět začaly řídnout, svou silnější chvilku už asi měly za sebou. Pokud přidám, mohl bych se do setmění k té haldě suti dostat.

Byla by lež, kdybych tvrdil, že mi to tempo vydrželo déle než patnáct minut. Aspoň že těch patnáct. Sahám pod dno svých sil. Jenže na rozdíl od kouzelnických klobouků nemám dvojité. Táhnu se neochotně pustinou jako usychající hlen, nosím všechnu svou hmotu jen abych ji položil a nechal zetlít někde jinde než právě tady. Proč to dělám? K vládě nad mým rozumem se pomalu sápe lhostejnost. Stejně jako se sápala na lidstvo při jeho běhu proti zdi, jejím proboření a následném tápání v novém prostoru, které končilo pádem pánů tvorstva předcházeným a doprovázeným degradací k čisté lidsky kruté a hnusné animalitě (čili humanitě). Každý, koho pád nezabil, se dnes snaží přežít, aniž ví proč a drží se posledních suchých stébel na již převrácené rovině světa, při jejímž naklánění civilizace padla s ohromným křikem do hlubin dštíc oheň a gama záření. Stejně tak i zvěstuji svou smrt (ji ž druhým dnem), tak jako ji kdysi mudrcové přikládali lidstvu jako neodvratitelnou budoucnost. Pomalu se na ni i těším. Vše utichne ve věčné pauze a s poslední jiskrou života v očích naleznu klid a mír a odpuštění všech hříchů (šikovně to udělaný mechanismus to umírání). Klid a mír ……NE! …….nebo ano? ANO.……ne. Skutečně slabé ne, ale ještě se nevzdám. Ještě ne.

Naprosto otupělý jsem se dostal téměř až k sutinám. Už jen nějakých pět set metrů. Stihl jsem to záhadně rychle. Takže můj odhad sice totálně selhal, ale dlouho mi nic neudělalo takovou radost.

Ohnivý kotouč sotva polevil ve svém náporu. Do dvou hodin se odebere na odpočinek, aby si důmyslně promyslel má zítřejší muka. A do svého veselého budíčku přenechá volnou ruku v mučírně chladu.

Upustil jsem dnes naposledy čutoru a jal se prozkoumat její obsah. Sisi se pádu lekla stejně jako ráno, stejně jako poslední noc a stejně jako před necelou hodinou. Ani kapka. Zkusil jsem vdechnout vlhkost. „Zkurvená flaška!!!“ zasípal jsem bolestně a váhal s jejím připínáním k opasku, po tom, co jsem ji spíš znovu zoufale upustil, než naštvaně zahodil. Nakonec jsem se nad ní slitoval a dál mi tížila pravý bok.

Jestli je to benzínka, pak tu nedaleko budou i potrhané zbytky silnice, nebo kdysi výrazná kamenitá cesta. Mohl bych se po ní dostat aspoň na dohled k nějaké komunitě.

Většina dnešních „měst“ a osad ležela na spojnicích bývalých komunikací a přežívala na atomových torzech padlých měst nebo nedaleko nich. Názvy pak zpravidla přebíraly místní nebo podle prvního předválečného nápisu, který se poblíž našel. Kdesi jsem dokonce slyšel zkazky o osadě McDonald’s. Leží prý dva kilometry za zachovalou vábničkou na dva kilometry vzdálený Mac-Drive, nezachovalý. Zatím po silnici pátrám marně. Dnes se po ní stejně nevydám, takže mě to netrápí, dnešek bude patřit ohledání zborcené stavby, budu-li mít dost sil.

Dorazil jsem ke stavbě totálně zbídačelý. Oči v jednom slaném ohni, rozpraskané vyprahlé rty i ústní sliznici, jazyk naběhlý suchem, vyprahlou kůži, rozseknuté čelo na pravé straně, nohy i ruce bez síly pomalované pestrou paletou modřin a na mysli jen smrt a zároveň zbytky odporu k ní. Hlavu mi celou cestu částečně chránil provizorní turban, přesto mi mozek tloukl vedrem jako poslední bití zvonu. Ruiny jsem jen bez soudu přelétl pohledem a padl do nejbližšího stínu pod zhrouceným betonovým blokem, do stínu torza kdysi silné a hrdé civilizace, do stínu minulosti. Podvědomě jsem ještě vytáhl z „batohu“ plášť a přikryl se v neblahé předtuše nočních mrazů.

Probudil jsem se s podivným pocitem na pár vteřin uprostřed noci, s pocitem podivného „tepla“. S úlekem jsem zjistil, že mi Sisi zalezla pod přikrývku a schoulila se mi k nohám. Ta potvora mě teď částečně hřála.

Od svítání, kdy mnou projela chladná myšlenka na její teplou krev hasící mou žízeň a na její na maso skoupé zářením zhuntované tělo, mám poprvé možnost zabít ji holýma rukama. Celý den byla ta bestie moc mrštná a opatrná. Vrhnul jsem se na ni ráno jen jednou, jenže něco mi tehdy zastavilo ruku. Ne, žádný sentiment. Bylo to náhlé zjištění dokonalé absence řezných, bodných a porcovacích nástrojů. Mimoto jsem měl díky její mrštnosti pramalé šance. Ve svém vysílení jsem po ní nebyl schopen ani hodit kámen s větší jak metrovou přesností. I kdyby mě padlí bohové obdarovali štěstěnou a já trefil, zdejší ráže by ji stejně sotva znehybnila. Mohl jsem ji ještě zastřelit jedním ze svých čtyř posledních nábojů, ale to by se mi rozprskla všude okolo. Musel jsem ji donutit se mne nebát, proto jsem již dva dny upouštěl svou čutoru. Bez výsledku, myslel jsem si. Možná to celou dobu považovala za záb avu; pak jsem to vymyslel a dělal zbytečně. Pokud se mne ale skutečně bála, potom nechápu její nynější neopatrnost. Testuje mě taky? Pak tedy podivně. Nebo snad už poznala, že jsem jen umírající troska a nebezpečí hrozí, leda že bych na ní padnul, a čeká až se nebudu jednou po omdlení bránit jejímu okusování mých chabých svalových zásob?

Ale ani teď ji nezabiju. Narušit svou těžce vydobytou skořápku relativně teplého vzduchu by mohlo být přinejlepším smrtonosné. Pravděpodobně bych Sisi stejně ve své ztuhlé nemotornosti probudil a nechytil ji, pokud se mne ještě bojí. Když ale se mnou stráví noc v teple bez úhony, snad ji to přesvědčí o mé neškodnosti, možná prospěšnosti. Ráno pak bude malá vražda snadná. A taky nutná, jestli chci dýchat dál. S vidinou dalších dvou možná tří dní umírajícího přežívání jsem po pár vteřinách vysíleně pokračoval v bezesném spánku.

Probudil jsem se již za světla. Zima se rozpouštěla a vzduch začal pomalu konvertovat k vedru. Spánek mi trochu narovnal zdraví; cítil jsem se tak na pět hodin života a ne rovnou na smrt. Sisi zmizela neznámo kam. Stíny byly ještě dlouhé, ranní. Vlažný vzduch rychle teplal a mírně vál a já stál u mrtvých ruin civilizace, která mě převyšovala jen jedním rozdroleným a rozlámaným betonovým blokem. Všechna ostatní suť byla úhledně rozteklá na zemi. Ničím to nepřipomínalo technickou stavbu typu benzínky. Nikde nebylo ani stopy po převaze železných traverz, plechů, plastů a skla a nikde široko daleko jsem nezahlédl ani sebemenší náznak silnice či cesty. Dům to býval dost prostorný, dokonce to byly stavby tři, alespoň podle zbytků základů. Na to jak bylo celé stavení velké, bylo tu suti nápadně málo. Někdo to tu nejspíš hodně dávno rozebral a mohl si pak postavit solidní vilku. Na pozemku jsem ještě našel silně prorezlou zhroucenou příhradovou konstrukci stožáru domácí větrné elektrárny a na jejím zlomeném vrchu, asi tři metry nad zemí, jsem spatřil čtyři nevelké kusy skla houpající se na zteřelých cárech nějaké gumy. Jak se tam dostaly, těžko říci, každopádně mi tohle bylo celou dobu majákem. Nejspíš se procházím po předválečném ranči.

Čilost, s jakou jsem se probudil, sice ustupovala, ale pomaleji než jsem čekal. Musím zabít Sisi, dokud na to mám dost sil; to znamená najít ji, jenže jak jsem seznal, nějak mi to nejde. Dvacet minut jsem bezvýsledně pročesával sutinný porost a pak jsem ji zahlédl. Něco měla v tlamě, nesla se podivně pyšným krokem a nevšímala si mě.

Sykl jsme na ni v pokušení otestovat své půlnoční teze. Věnovala mi rychlý upřený pohled a zastavila zjevně prosta strachu. Strnule stála, jako by pohlédla na Medusu, a upírala na mne malé černé oči možná v očekávání, že si taky najdu něco na zakousnutí a připojím se k ní do veselého vláčku a budeme za sebou soudružně cupitat pustinou a vykopávat nožky v rytmu kankánu. Pro jistotu jsem chvíli předcvičoval jako kretén zkoušeje, zda se mne bojí. Ani se nehnula. Začal jsem tedy svůj pochod smrti, vyšlápnul jsem pravou, pro štěstí. Stála. Přijala mlčky rozsudek smrti v přítomnosti kata. Nepřemýšlel jsem. Krok byl jistý a rychlý. Chtěl jsem jíst, pít….žít.

„Maso je vražda“ říkali vegani, jistá to skupina předválečných odpůrců živočišných bílkovin. Pak ovšem vražda znamená život; a dnes dvojnásob.

Pátý krok neskončil ve stejné rovině jako ty předchozí, ale propadl se s křupnutím do nekonečna. Beznadějně jsem máchl rukama po neexistujícím pevné bodě, jehož bych se chytil. Ucítil jsem nechutný náraz kolenem a potom i kyčlí do betonu. Rukama jsem se nacházel někde mezi zbytky zvětralých cihel, tvárnic, betonu, skla a dalšího haraburdí. Úspěšně jsem si pořezal obě ruce, narazil pravý loket (přesně do brňavky) a zhmoždil pravou holeň. Koleno, boky a spousta natažených šlach na levé noze hrály jednu táhlou bolestnou píseň.

„Do prdele, proč? Pravou, pravou, vyšláp sem pravou!“ mísil jsem s bolestným úpěním a nevěděl kterou ránu si chytit dřív.

Vyděšeně mi těkaly oči po okolí. Ležel jsem na okraji díry, jejíž příklop jsem pravou nohou prošlápl a která v ní stále vězela. Netuše jak hluboko se mohu propadnout, hystericky jsem se začal svíjet jako moučný červ a snažil se z té pasti dostat.

Myšlenky na Sisi přehlušila nejdřív zlost a pak zvědavost. Očistil jsem a zvedl rozpadající se poklop, ještě vzdoroval jedním nedorezlým pantem, a sešplhal jsem po poměrně zachovalé železné konstrukci sklepních schodů dolů. Netrvalo dlouho, než jsem si na tmu zvykl, byla stále stejná i po pěti minutách, tvrdohlavě trvala na své neprůhlednosti. Nezbývalo mi, než pátrat ve tmě. Nebo najít pořádný kus skla na odraz denního svitu a s tím i počkat až sem slunko zasvítí, na to ale nemám čas. Rozhodl jsem se prozkoušet své slepecké schopnosti. Pochyboval jsem, že tu potkám svou záchranu vtělenou do technologických zázraků předválečného zítřka, který je dnes ještě vzdálenější. Přece jen ne všechny sklepy opuštěných domů jsou tajnými vchody do vojenských základen a výzkumných laboratoří se špičkovou technikou a hroudou trvanlivého výživného jídla pro dlouhodobě izolované badatele nebo vojáky.

S menšími obtížemi jsem doklopýtal přes všeliké harampádí asi o deset metrů dál, když jsem nahmatal stěnu. Nad sebou jsem uzřel slabé nažloutlé světlo ve tvaru trojúhelníka, velmi slabé, spíš nádech chabé fluorescence; myslel jsem zprvu, že jsou to mžitky rozsáhlých rozměrů, jenže mě nemělo přeci co oslnit. Rukou jsem na to místo nedosáhl, hmatal jsem tedy po zemi a našel železnou tyč a opatrně ji přibližoval ke „světlu“. Přesto, že jsem se snažil dotknout tyčí jemně, ozval se náraz do tvrdého nesrovnatelně hlasitý k mé pečlivé pomalé píli a snaze o letmý kontakt. Ten zvuk mi nic nepřipomínal. „Světlo“ však „svítilo“ dál. Zkusil jsem tedy méně citlivé pohlazení až to zapraštělo. Bylo to sklo, tlusté sklo. Skleněné tvárnice jaké se používají do podlahy pro její průsvitnost do nižších podlaží nebo jen tak pro retroefekt vzdušnosti konstrukce. Jal jsem se tedy vylézt ven a oči stit je od přikrývky suti. Při jeho ometávání jsem našel zalité v podlaze ještě další tři, dokonce i se značkou výrobce a třídy kvality (ta již byla nečitelná). “Globeglass inc.“ hlásal vylitý štítek, z jehož prohlubní nešel prach vymést. Dole tedy bude jestli ne přímo světlo tak aspoň viditelno a pátratelno.

Pomalu jsem slezl dolů po přece ne jen tak dobře zachovalé konstrukci sklepního schodiště. Jeho částečné zhroucení jsem opět odnesl několika drobnými šrámy. Plivaje zvířený prach asi o tři metry dál jsem uviděl o zeď opřené zbytky nějakého dřeva. Byl to rozpadlý dřevěný rám zrcadla, sklo nikde. Šourajícíma nohama jsem před zhroucenou hromádkou dřeva pod tím všudypřítomným prachovým kobercem do něčeho kopl.

Zpod tlusté vrstvy prachu jsem vytáhl zlomený kus skla ze zrcadla a dlouze se na něj zadíval. Prach se ho stále držel jako maminčin mazánek a zakrýval výhled na prostor za zrcadlem, nešlo přes něj nic vidět. Váhal jsem, zda se chci vůbec zahlédnout, aniž bych věděl proč. Pomalu jsem zvedl ruku a položil prst do dokonale rovného prachového trávníku. Po chvilce jsem se v zrcadle začal vidět skrze pomalu vznikající nápis „Ian Foster“. Ano tak mí rodiče kdysi pojmenovali svého syna. Po chvilce zaváhání jsem připsal „…tu byl“ a doplnil dnešním datem podle předválečného kalendáře. „13.srpna 2222“. Narozen 16. srpna 2057 v Seattlu čtyři roky před nastěhováním do vaultu v Novém Mexiku materiálovému inženýrovi Fredericu Fosterovi a malířce a designérce všeho možného Ashley Waitsové. Šestipokojový byt v sedmém patře domu z devadesátých let 20. století s moderně přestavěným interiérem. Sdílený s e starou prababičkou z otcovy strany. Kousek od domu byla hojně posprejovaná zeď, která odhlučňovala starou železnici. Od sedmi platonicky zamilovaný do Mony Capshawové..... Můj obraz se pomalu zvrátil a zrcadlo s třeskotem dopadlo na zem. Nenávidím svou paměť.