Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Barry byl jedním z prvních supermutantů ve Vůdcových službách. Nepamatoval si, co se dělo předtím, první, na co si vzpomíná, byl ten okamžik, kdy jej vytáhli z kádí. Ještě stále si vzpomíná na tu palčivou bolest, která hodiny projížděla jeho tělem, na to jak začal růst, jak se měnil... Něco takového se nadá zapomenout. Dlouhou dobu strávil výcvikem spolu s ostatními čerstvými mutanty. Učil se poslouchat rozkazy a efektivně zacházet se zbraní. Bylo to nejtěžší období jeho nového života. Z toho předchozího si přinesl snad jen řeč, která ovšem teď byla díky jeho inteligenci degradována na pár tupých a omezených výrazů. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Málokdo měl víc rozumu, než pětileté dítě. Ti nejinteligentnější měli výcvik daleko jednodušší. Naučili se používat zbraně i bez bolestivých trestů a ponižování. Bohužel to nebyl Barryho případ. Nebyl natolik hloupý, že by se se zbraní nenaučil, to ne. Bylo to v tom, že ji používat nechtěl. Bolest kterou při následných testech zažíval by se dala srovnat snad jen s bolestí ihned po vytažení z kádí. Ještě teď cítil na těle hluboké šrámy od biče a železných tyčí, kterými jej ostatní mučili. Vždy, když do svých mohutných rukou vzal plamenomet, zalil jen nepříjemný pocit, že dělá něco špatného, že s tou věcí může někomu ublížit a způsobit tak strašnou bolest, jakou teď sám zažívá. Dlouho vzdoroval, ale později poznal, že nemůže vyhrát, protože kdyby poslušnost stále odmítal, čekala by ho jistá smrt. A tak se Barry stal nedobrovolně, jako všichni ostatní, členem právě vznikající Vůdcovi armády. Byl přidělen ke své nové jednotce a poprvé se podíval na povrch. Na první hlídce s úžasem pozoroval západ slunce. Nic krásnějšího v životě neviděl. Začal vnímat krásu okolního světa, svit hvězd a měsíce, nádherné ticho okolí. Svět na povrchu se mu zamlouval mnohem víc, než podzemí staré vojenské základny. Vždyť venku toho bylo tolik k vidění! Od té doby žil vlastně jen z hlídky na hlídku, těšil se, až se zase podívá ven, na ten krásný svět, až zase uvidí západ slunce, nebe plné hvězd, či nádhernou denní oblohu. Venkovní svět miloval… Jednoho dne dostala jeho jednotka rozkaz od samotného Vůdce. Úkol zněl získat zdroje pro tvorbu nových mutantů. Barry tehdy ještě nechápal co to znamená, ale těšil se, že se konečně podívá do nových neprobádaných míst, že opustí okolí základny a uvidí víc z toho nádherného světa, který tak zbožňoval. Ani po týdnu vyčerpávající cesty nekonečnou pouští ho nadšení neopouštělo. Mnohým by vše připadalo stejné, monotónní, ale ne jemu. Každý kousek pouště, každá rostlinka pro něj byla unikátní a nádherná. Nejradši by už se nikdy nevrátil a celý zbytek života strávil obdivováním té krásy. Strach, který ho všude doprovázel, byl ale mnohem silnější. Neustálá vidina biče a trestu jej nutila postupovat se skupinou a chovat se dle příkazů Harryho, jejího velitele. Zvláštní, teprve tehdy si Barry uvědomil, že všichni mutanti mají podobná jména. Vlastně se skoro všichni jmenovali Harry, Barry, Larry nebo Sally, ale co na tom záleží? Sedmého dne cesty narazila Harryho skupina na to, co hledala a to bylo důvodem, proč se Barrymu výlet přestal zamlouvat. Nedaleko nich se pomalým tempem pohybovala karavana. Nebyla moc početná. Čítala jen několik strážců s lehkými zbraněmi a pár cestujících, kteří se tak snažili bezpečněji někam dopravit, ale ne tom nezáleželo. Harry zavelel k útoku a pak už to šlo ráz na ráz. Strážci chvíli zůstali stát jako opaření a než si uvědomili, že mají střílet, byli mutanti už téměř u nich. Těch pár výstřelů už je nemohlo zastavit. Ohromné pěsti mutantů rozdrtily hlavy strážců během pár okamžiků a pak už proti nim stála jen hrstka neozbrojených, k smrti vystrašených lidiček. Všechny je svázali jako dobytek a vlekli zpět na základnu. Barrymu už svět přestal připadat krásný. Cítil bolest a strach těch, které s sebou vláčeli, věděl, co je čeká a věděl, že jim už není pomoci. Začal se uzavírat víc a víc do sebe a krása okolí už jej nezajímala. Copak to šlo? Jak by si teď mohl vychutnat západ slunce, když vede tyhle ubožáky vstříc smrti? Proč to Vůdce dělá? Proč ubližuje těm slabým ubohým bytostem? A hlavně - proč mu v tom musí Barry pomáhat? Všechny tyhle otázky zaplavovaly jeho hlavu stále více a více, ovšem odpovědi, byť jen na jednu jedinou z nich se nedočkal. Cítil, že ani ostatním se to nelíbí o nic více než jemu, ale všechny je spojoval strach. Strach z Vůdcova hněvu a bolestivého trestu. Nebylo úniku. Vůdcovy rozkazy musí všichni splnit, pokud se nechtějí dočkat hrozného trestu… Snažil se tedy zajatce alespoň ušetřit co největšího trápení. Lehce jim povolil pouta a dával jim část svých přídělů. Cesta byla dlouhá a náročná i pro mutanty, natož pro slabé a křehké lidičky... Za tu krátkou dobu si ve skupině našel i přátele. Tedy alespoň si to myslel. Dokázal rozpoznat že z něj zajatci přestávají mít takový strach, vnímal, že jej mají raději než jeho druhy a byl za to na sebe pyšný. Jak rád by je pustil, ale protivit se Vůdci? Na Základně se se zajatci loučil se slzami v očích. Teď už je jen čeká bolestivá přeměna v mutanty a začlenění do Jednoty. Už jim nemůže pomoci, nepozná je a oni si nebudou pamatovat jeho. Několik nocí v tichosti proplakal pod polštářem. Nikdo ho při tom nesměl vidět. Projevení slabosti bylo horší, než dezerce a Vůdce by jej jistě nechal zabít. Hlídky už pro něj nebyly tak veselé jako dřív, jeho mysl stéle tížily minulé události. Vždy, když zavřel oči, viděl tváře těch které vedl, těch kteří jsou teď odsouzeni ke stejnému údělu. A přeci se tehdy objevila kapička naděje... Barryho jednotka dostala rozkaz přepravit pokusný materiál do výzkumné stanice pod katedrálou. Mimo spousty přístrojů, zvířat a rostlin, byly za pokusný materiál označeny i děti, které byly ještě příliš malé na přeměnu v mutanty. Tehdy byl Barry konečně aspoň trochu šťastný, protože jedno z dětí poznal. Bylo jedním ze zajatců, které přivedl! Tak přece aspoň někdo unikl. V katedrále mu snad bude lépe, říkal si. Celou cestu se o dítě staral, sám ani nejedl a dával mu veškeré své příděly. Často zůstával pozadu, jen aby jej mohl chvíli nepozorovaně nést. Byl konečně zase šťastný, tolik ho bavilo pomáhat... Ale nic netrvá věčně. Když dorazili do katedrály, zase osaměl. Všechny děti byly uvězněny ve druhém patře. Barry měl ale aspoň trochu štěstí. Vůdce rozhodl o posílení stavu mutantů v katedrále, a volba padla také právě na Barryho. Ze všeho nejvíc se teď těšil na své hlídky ve vězení. Byl zase blízko svého chráněnce a mohl mu pomáhat… Tak to bylo až do dnešního rána. Jako vždy nesl Barry do vězení jídlo, cela s dětmi však byla prázdná. Nejdřív stál Barry úplně ohromený a nedokázal si vysvětlit, co se mohlo stát. Jeho tupá hlava pracovala na plné obrátky, ale nemohla vymyslet žádné vysvětlení. Rozhodl se, že se nebude dál trápit a půjde se raději někoho zeptat. Většina mutantů byla od brzkého rána na hlídce mimo katedrálu a tak zašel rovnou do laboratoře, kde právě nějaký vědec prováděl jakýsi experiment. Jen co vešel Barry do dveří, naštvaně se na něj podíval a začal křičet, ať vypadne, že nemá náladu odpovídat na hloupé otázky a už vůbec ne na jeho pitomý mutantský ksicht. Barry byl už na odchodu, když tu si na jednom stole všiml něčeho povědomého. Udělal pár kroků a srdce se mu zastavilo. Na stole ležel jeho malý kamarád, tvář měl zkroucenou bolestí a z břicha mu trčely vnitřnosti! Nebylo pochyb, byl mrtvý. V Barrym začala růst zlost, jeho zelená kůže začala rudnout. V afektu popadl vědce za hlavu a vší silou mu s ní bušil o zeď, dokud se nezměnila v krvavou kašovitou hmotu. Pak bezvládné vědcovo tělo pohodil na zem a odešel. Teď tu už jen leží na posteli, dobrých pár hodin od konce hlídky, a čeká na svůj osud. Dříve nebo později přijdou na to, co udělal a bude potrestán. Ale Vůdcova hněvu už se nebojí. Raději zemře, než by sloužil někomu takovému. Ne, už nebude bojácným beránkem, který bezhlavě plní rozkazy svého pána. Postaví se mu! Ale co zmůže on sám proti tolika mutantům? Možná, že většině se Vůdcovy rozkazy nezamlouvají, ale mají strach vzdorovat. Ne, to ne, není tak hloupý, aby šel sám proti Vůdci, čekala by ho jistá smrt. Raději bude pomáhal lidem proti Jednotě, bude s nimi bojovat proti útlaku a pak s nimi žít v míru! Opatrně vstal z postele a oblékl se. Byla skoro půlnoc. V tuto dobu se střídají hlídky. Nikdo si jej nevšimne, nikdo nespustí poplach. Potichu se proplížil chodbami a zamířil k výtahu. Jakmile se do něj dostane, nic už mu v útěku nezabrání. Chybí mu už jen několik málo metrů, už jen pár kroků, už jen krůček... Těsně u výtahu však jakoby zkameněl a čas jako by se náhle zastavil. Jeho obličej se začal pomalu kroutit bolestí. Teprve teď k jeho uším dolehl výstřel. Podíval se na své vnitřnosti roztříštěné po podlaze a na obrovskou díru v hrudi, kterou mu začal z těla vyprchávat život. Začala se mu podlamovat kolena. Z posledních sil ještě otočil hlavu a chtěl se podívat do tváře toho, kdo jej poslal do krajiny věčné temnoty. Však jediné co ještě zahlédl byla jen jeho záda ozdobená velkým číslem třináct... |
