Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Mission to Hell INTRO Je to skoro sto let po zániku Enklávy. Většina Severní Ameriky je sloučená v paktu NCR. Ozbrojené složky známé jako Rangers of America chrání mír a pořádek ve všech městech, v každé vesnici. Mezi městy jsou budovány dálnice, jsou opravovány předválečné továrny. Avšak vedení NCR bylo příliš optimistické. Nepodařilo se zavést potřebné postupy pro využití obnovitelných zdrojů a rychlý rozmach vyčerpal velké množství zásob. Nastala energetická krize. Existuje jediná cesta: expanze. Expanze na jih, do neprozkoumaných krajů Mexika. 31. ledna 2352 byla proto na jih vyslána výprava mající za úkol najít nové zdroje a zjistit více o územích, která by se dala obsadit. Výsledky mise předčily všechna očekávání, jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Komando Hawk posílené o několik vědců a inženýrů se probilo tak daleko na jih, že o oblasti, kterou projížděli, neexistovaly vůbec žádné poválečné záznamy. Svět zde, daleko od Shady Sands City, byl úžasný a hrozivý zároveň – a jeho surovinový potenciál byl ohromný. Rozšíření NCR tímto směrem by nepochybně zachránilo federaci před rozpadem, kdyby…kdyby se vysílačka komanda Hawk definitivně neodmlčela asi měsíc po začátku mise. Velení se nikdy nedozvědělo, kdo nebo co způsobilo zánik těžce vyzbrojené jednotky složené z těch nejodolnějších a nejzkušenějších vojáků, kteří kdy sloužili v řadách Rangerů. Když potom vypukly první nepokoje způsobené krizí, nebylo již možné vyslat na jih další jednotky. Tři roky se NCR třásla v potížích, až pak… MISE Páni, to je ale kočka! pomyslel jsem si, sotva se otevřely těžké ocelové dveře a do místnosti vkročil generál Dawson, viceprezident Chandler T. Anderson a mladá poručice v horské bojové uniformě. Okamžitě ze mne spadla všechna ospalost. Viceprezident se postavil za řečnický pult a o něčem řečnil, ale já vnímal pouze tu ženskou. Když jsem se po chvíli vzpamatoval a rozhlédl se, viděl jsem že i další členové mého komanda se cítí jako v ráji, kromě Rica, kterého jako homosexuála jen tak nějaká nevytrhne. Nebylo se čemu divit, já i moji muži jsme se právě vrátili z těžkých bojů u Gecka – dva měsíce pouze mezi ghůly, to s člověkem zamává, i když se ho nikdo nesnaží zabít. Ponořil jsem se do svých vzpomínek. Je to možné, že před pouhými třemi dny jsme se krčili v mělkých dírách a odráželi dotírající nájezdníky? Přesila byla strašná, rozhodně víc jak jedna ku šesti. Polovina komanda tam zhebla, jejich obličeje mi defilovaly před očima jako smutné památníky. Kora, Malý John, Mari Jones, Peter Drtička…tolik mladých žen a mužů se nedožilo té chvíle, kdy nad námi zastavily vertibirdy, vyložily střídající družstva a naložily nás…a pak letěly přes hory až sem, na základnu poblíž New Rena. Dva dny jsme prospali a projedli a pak nás společně s dalšími nahnali do téhle místnosti, spíše velké kobky z betonu, s ocelovýma židlema a jednoduchým řečnickým pultem, za který právě nastupovala poručík PěknéNohy. „Slyšeli jste tedy, jak pan viceprezident hodnotí naše vyhlídky do budoucnosti a jistě sami cítíte, že je nutné něco s tím dělat. Možná jste slyšeli o výpravě, která se před třemi lety pokusila prozkoumat daleké jižní kraje. Tato výprava se odmlčela a my nevíme proč. Předtím však vyslala hlášení, která jasně říkají, že tam na jihu jsou prostředky umožňující záchranu NCR. Musíme zjistit, co se s předchozí výpravou stalo a musíme dokončit její misi – musíme obsadit nové zdroje a tak zachránit naši federaci, a musíme to udělat rychle! Proto se štáb rozhodl vyslat na jih druhou výpravu.“ Sálem to zašumělo. Poručík poodstoupila od pultu, její místo zaujal generál. „Výprava bude zabezpečena tím nejlepším, co máme. Vyšleme tři terénní automobily, jejichž posádku budou tvořit ti nejlepší z nejlepších. Každý, kdo se výpravy zúčastní bude dobrovolník a po skončení mise mu bude zpětně vyplacen plat, ovšem plat generálmajora! Samozřejmostí je volno, povýšení a vyznamenání. Nějaké otázky?“ Tu otázku nešlo nemít. Však se také zvedl les rukou, které hned po zodpovězení opadly. „Pojede támhleta kočka s náma?“ „Poručík Leeová je vědeckým velitelem mise. Nějaké další otázky?“ Tentokrát zvedl ruku Ric. „Tři auta, to je nějakých dvanáct lidí, že. Není to málo?“ „Jedno z aut je nákladní. Pojede šestnáct lidí, ale i to je málo, proto musí je jen ti nejlepší.“ Generál se znovu ujal slova: „Velitelem mise bude jeden z velitelů komand, která jsou zde přítomná. Kdo se hlásí dobrovolně?“ Uplynulo snad pět minut, ale nikdo se nepřihlásil. Očima jsem vyhledal ty, kterých se to týkalo: byli tady čtyři nadporučíci a jeden kapitán, ale ani jeden nezvedl ruku. Já ovšem také ne. O té první misi jsem něco věděl a vůbec se mi do toho nechtělo. Když se stále nic nedělo, generál se zatvářil zklamaně a vzal do ruky jakýsi papír. „Dobře, vezmeme to po řadě. Kapitáne Donneli, vy nechcete jet?“ Oslovený se zvedl ze židle. Znal jsem Donneliho už docela dlouho, byl to uvážlivý člověk, který znal své možnosti a nemínil je frajersky překračovat. „Generále, já a mí muži jsme prošli boji o Redding. Bojovali jsme v podzemních chodbách a v ulicích. Během indiánského povstání jsme se bili v horách, pronásledovali jsme své protivníky pouští. Prováděli jsme průzkum stovky mil na východ. Nemluví ze mne pýcha, když říkám, že jsme ti nejlepší. Ale přesto: prošel jsem si již dříve materiály o první výpravě i další zprávy, a musím říct jednoznačně ne. Tohle je mise jedním směrem. Mí lidé mi věří a já je nechci poslat někam, odkud již není návratu. To je vše, co jsem chtěl říct.“ Generál se zatvářil zklamaně, pustil papír na zem a otočil se na viceprezidenta. Bylo mu jasné, že když Donneli řekne ne, tak nepůjde nikdo. V tu chvíli se papíru chopila poručice, přistou nejde. Ale občas se i on zmýlí…a já…hele, jestli si budu moci vybrat každého jednoho člena týmu a na výběr budu mít z celé armády, tak do toho půjdu.“ Místností se prohnalo malé tornádo, jak si generál, viceprezident a pět důstojníků oddechlo. PŘÍPRAVA Malý kancl, v něm stůl, skříň, šatní skříňka, polní lůžko, generál, viceprezident, dva poručíci a osud NCR. „Tak předně: S okamžitou platností jste povýšen na nadporučíka. Gratuluju, k povýšení i k misi,“ řekl generál. „A nyní k personálním otázkám. Koho sebou chcete?“ „S poručíkem Leeovou nehnu, co?“ „Je to vědecký důstojník mise, ale jestli na tom trváte, můžeme ji vyměnit.“ Leeová se tvářila, jako by se jí to netýkalo. „Je dobrá, pane?“ „Skvělý vědec a technik. Pomáhala s tím novým reaktorem v Hubu a má na svědomí pulsní pušky.“ „A co jako voják?“ „Dva roky u horské brigády. Vault City, Indiánské povstání, bitva o LA. Výcvik u motorizované divize. Letecká škola, půl roku na vertibirdech a komančích. Třikrát zraněna, má Defence Force Cross a Zakladatelův odznak.“ “Dobře, tak ať zůstane. Ale jako zástupce chci Mika Kowalskýho, dělá teď poručíka na předsunutým stanovišti v Černých horách.“ „Máte ho mít.“ „Dále sebou vezmu pár lidí z mýho komanda. Určitě Rica Straitera.“ „Vemte si ho i s jeho růžovým kulometem,“ zasmál se generál. „Promiňte, růžovým kulometem?“ zeptal se viceprezident. Generál mu něco zašeptal, načež se Anderson zatvářil zhnuseně. Všichni jsme znali viceprezidentův postoj k menšinám. „Musí jet s vámi?“ zeptal se. No jasně, volby jsou už za půl roku. „Ric mi zachránil život aspoň desetkrát. A vy mu také za něco vděčíte, bývalý guvernére!“ Narážel jsem na jednu akci, když byl Anderson teprve guvernérem. Tehdy ho zajali nějací pomatenci a právě mé komando ho zachránilo. „No dobře,“ ustoupil. „Fajn. Dále sebou vezmu Hodge. Je to ten nejlepší řidič, co znám a schopný pyrotechnik.“ „Ale je ve vězení. Bral nepovolené drogy,“ namítl generál. „Propusťte ho a vraťte mu hodnost desátníka. Mě na nějakém jointu nesejde. Jako třetího řidiče beru vašeho pobočníka Whitcomba. Je o něco lepší než dobrý a vyzná se v rádiích.“ „Ehm, třetího řidiče?“ zeptala se Leeová. Asi jí neseděly počty. „Vy jste ten první. Zadarmo se vozit nebudete.“ „Budete potřebovat doktora,“ ozval se generál, jen co rozdýchal můj výběr. „O.K. Co takový Benji Crick?“ „Mrtvý. V akci u Vault City byl pomalejší než kulka.“ „Nikoho tak dobrého neznám, leda…Sue McDonaldová?“ „Byla pilotka na vertibirdech,“ ozvala se Leeová „Ale teď je na cvokárně. Pomátla se, když ji zajali supermutanti.“ „Tak s tou si ještě zajdu promluvit, jestli se mi bude zdát v pořádku, tak ji beru. Ostatní členy týmu ještě povybírám na základě spisů a o vědecké osazenstvo se postarám spolu s poručíkem Leeovou. „Dobře. Chci váš výběr do zítřejšího večera. Až tady budete mít svý lidi, přesunete se na základnu Dallas. Odtamtud vyjedete ode dneška za dva měsíce. Odchod!“ Když jsem odcházel, zaslechl jsem viceprezidenta: „Gay, feťák a blázen! To mají být lidi, kteří zachrání NCR!“ BRIEFING „Tahle mise je důležitá. To už víte. Vy, co jste tady, jste ti nejlepší. Nikdo horší by cestu tam a zpátky nepřežil. Jedeme do pekla. Abyste na něj byli připravení, v následujících třech týdnech projdete očistcem.“ Domluvil jsem a sedl si na zem mezi své lidi. Teď si před nás stoupla Leeová. „Projdeme intenzivním výcvikem. Každý se naučí řídit auto a opravit běžná poškození. Poznáte vertibird a tank. Budete umět zacházet s rádiem, geigerem, FEV testerem a dalšími přístroji. Naučíte se spát v Energo zbroji. Vystřelíte si z více než 200 druhů palných, střelných, energetických a reaktivních zbraní, budete trefovat tabletky aspirinu vrhacím nožem a nebudete se bát granátů. Naučíte se šplhat po kolmé skále a potápět. Jestli si někdo z vás myslí, že umí běhat, tak teprve pozná, co to slovo znamená. Naučíte se tři cizí jazyky, morseovku a bitevní posunky. Dále tady je výcvik v medicíně, bojová umění, základy komunikace, kurs přežití, chemicko-fyzikální přednášky a praxe, elektrotechnika a geologie.“ „Poručík OcelováStehna to na nás válí,“ slyšel jsem někoho se zasmát. „Na druhou stranu vůbec neuslyšíte slova jako spánek, odpočinek, sex, volný čas.“ „Tak to vás čeká pěkná makačka,“ ušklíbl se postarší muž v laboratorním plášti na podsaditého vojáka. Leeová si toho všimla. „Doktore Schneidere, to se týká vás VŠECH!“ A skutečně. Ty tři týdny intenzivního výcviku byly úmorné i pro nás, lidi z komanda. Vědci omdlévali přímo na cvičáku. Byl na ně žalostný pohled, když poprvé oblékli uniformu namísto bílého pláště. Neuměli plavat, vyplivli plíce po pěti stech metrech běhu, neuzvedli em šedesátku. Ovšem když potom vojáci vlezli do laboratoří, to také stálo za to. Popálili se o hořák, při výrobě EDNA vyhodili do luftu barák, lili kyseliny do polních lahví… Třítýdenní výheň nás stmelila do pevného ingotu. Poznali jsme se navzájem líp, než jak zná matka své dítě, rozuměli jsme si beze slov a spoléhali na sebe navzájem. Přestože se nám chtělo kolikrát během výcviku tiše umřít někde v koutku, vydrželi jsme to. Všichni jsme věděli, co je v sázce. „Přišla k nám nějaká vyšší šarže,“ zaslechl jsem na chodbě. S obavami jsem vlezl do instruktážní místnosti, kde už seděli všichni členové jednotky Spirit of the Hawk, jak jsme si teď oficiálně říkali. Před mikrofonem stála malá černoška s generálskými epolety a právě se chystala na nás rozječet. Byla to ministryně války a ráda seřvávala lidi kolem sebe. Výjimečně byla stručná, což jasně ukazuje, jak je mise důležitá. „Přivezte odtamtud tolik kořisti, kolik to jen půjde!!!“ Pak se ztratila a vystřídala ji Bea, tedy poručík Beatrice Leeová. „Primárním cílem je zisk důležitých surovin. Potřebujeme uran, plutonium, palladium a germanium. Dále jakékoliv plasty a ropné výrobky. Fúzní reaktory. Elektroniku všeho druhu. Osmiové štíty pro jaderné elektrárny. Jadernou munici a palivo, také různé průmyslové chemikálie, specifická léčiva. Našim heslem je ´Čorkni všechno, co není přišroubovaný!´. Sekundární cíl má dlouhodobější charakter. Musíme nalézt návody k výrobě a údržbě spousty techniky, dále recepty pro přípravy různých chemikálií. Prostě všechno to zapomenuté know-how. Terciální cíl mise je zmapování neznámého území a biologicko – geologický průzkum. Jasné? V neposlední řadě se pokusíme objasnit osud komanda Hawk. Nějaké otázky?“ Když žádné nebyly, vystřídal jsem poručíka. „Fajn, lidi. Auta jsou už naložená, výstroj připravena a po tom týdenním volnu jste snad připraveni také. Odjíždíme v devět hodin, to jest za necelou hodinu, takže si dodělejte, co potřebujete a…půjdem na to.“ Před bránou stála tři auta. Hummvee, standardní auťák U.S. Army. Scorpion, nástupce Hummvee, vyrobený nedlouho před válkou pouze v několika kusech. Poslední auto bylo nákladní, bylo smontováno ze čtyř jiných vraků a vypadalo dost odrbaně. Všude kolem postávali loučící se členové komanda. Všichni jsme tady nechávali nějakého přítele nebo přítelkyni, ale naštěstí neměl nikdo nás rodinu. Už jsem chtěl dát pokyn k nástupu, když se ke mně přitočila jakási žena. „Nadporučíku, přiveďte zpět mého Briana,“ štkala a strkala mi pod nos jakousi kresbu, spíše karikaturu. Poznal jsem, že jde o kulometníka první výpravy, který zde zanechal ženu a děti. „Samozřejmě, paní, najdeme ho a přivedem zpátky. Spolehněte se!“ „Nadporučíku! Hodně štěstí!“ překřičel generál Dawson ten hluk. „Nasedat!“ rozkázal jsem a zasalutoval generálovi a pak vlajce NCR, která zářila na stožáru. V tom se nad námi objevil vertibird a z něj vstoupil sám prezident. Podal nám všem ruku a popřál hodně štěstí a tak podobně, jak se říká lidem, co mají brzy umřít. Chtěl se ještě vybavovat, ale já mu všechno odkýval, nasedl do Scorpiona a kývl na Hodge. Auta se rozjela vstříct tajemnému obzoru. CESTA NA JIH Jeli jsme rovnou texaskou pouští po staré předválečné dálnici. První jel Scorpion, osazený vojákama. Řídil desátník John Hodge, za kulometem na střeše stál praporčík Wayne. Jako číslo dvě se hlásil náklaďák plný vědců. Řídila poručík Leeová, kulomet měl na starosti poručík Boyle a za rotačákem lafetovaným na druhém žebru korby postával inženýr Mike Miles. Kolonu uzavíral podpůrný tým poručíka Kowalského, u kulometu spřaženého s granátometem na střeše jeho Hummvee stál Ric Straiter. Když jsme míjeli těžební věže dávno vyschlých ropných vrtů, zamávali nám vojáci komanda Shark, kteří nám zajišťovali bezpečnou cestu na jih skrz državy divochů, a pak už jsme byli mimo dosah moci NCR. Cesta ubíhala rychle. Monotónní hučení pneumatik a bzukot motorů brzo utišil veškeré dialogy, a zanedlouho spali všichni až na řidiče a hlídky. V předvečer se před námi objevili trosky Austinu. Zastavili jsme v nich, přímo na Main Street, z aut složili vozovou hradbu a šli spát. Ráno hlídky nehlásili nic neobvyklého, tak jsme se nadlábli a jeli zase dál. Dalším cílem bylo město San Antonio. „První výprava tam ztratila dva muže,“ řekl zamyšleně praporčík Nigel Griffith, specialista na lehké a energetické zbraně. „Budiž to výstrahou! Já nechci přijít o nikoho. Ať si všichni oblíknou energozbroje!“ Před námi se objevily první baráky z bílých vepřovic a hradba z rozmlácených aut a šrotu. U brány do města a tam, co vtékala řeka Abilene, stály věže. Přesto se nám zdálo, že je město pusté. „Tady jednička, jedeme první, trojka nás kryje, dvojka zůstane před hradbama!“ Pomalu jsme vjížděli do města. Scorpion byl vybaven ultrazvukovým detektorem min, ale přesto…taky jsem se dost bál sniperů. Zastavili jsme a Hummvee nás dojel. „Vystoupit! Poručíku Kowalský, vem si Nigela, Rica a Wayna a prohledej město. Jenom povrch! My ostatní se vrátíme před město a rozděláme tábor.“ Opět jsme utvořili tábor krytý autama. Několik vědců a vojáků šlo prozkoumat město a odebrat vzorky půdy, vody a rostlin. Já jsem si znovu pročetl záznamy, které o tomto městě získala první výprava, ale moc jsem se z nich nedozvěděl. Poslední zápisy v historii byly zmatené a nepřesné, uváděly něco o nějakém nebezpečí a pak o jakémsi „spasení andělem smrti.“ Mapy města a okolí byly lepší, ale podle hlášení poručíka Kowalského se město velmi změnilo a nyní již nesouhlasilo se starými mapkami. Poručík také hlásil, že město je pusté, a to už zřejmě nějakou dobu. „Bylo evakuováno, to je jisté. V domech zůstal pouze nábytek a nějaké poškozené nádobí. Žádné jídlo, oblečení či věci osobní potřeby. Žádné zbraně. Ovšem seržant Stariter něco objevil.“ „Jo, na jedný tý věži,“ ozval se Ric. „Byla tam lafeta pro něco těžkýho, a podlaha byla na jednom místě pokrytá spáleným prachem. Řek´ bych, že tam visel beznábojnicovej rotačák, a to ještě nedávno.“ „Gatling Vindicator? Jsi si jistý?“ „Na stopro to nevím, ale asi jo.“ „O.K. Kowalský, zítra prozkoumáte okolí města. Teď zabezpečte perimetr tábora.“ Za chvíli se vrátila Leeová. Sundala si helmu zbroje a rozhodila zpocené vlasy. „Uff, veliteli, to je hic!“ „Co průzkum?“ „Nechala jsem pár mužů udělat novou mapu města, jen zběžný průzkum přístrojema. Vzali jsme pár vzorků tý vody, co zabila toho Diggera z první výpravy. Právě děláme předběžnou analýzu. Jo, a v celém městě není nic živého.“ „Jo, to jsem si taky všiml.“ „Asi mi nerozumíte. V tom městě není vůbec nic co by připomínalo život, jak ho známe. Žádný humanoid, žádné zvíře, ani kytky. Ani žádný odolný hmyz. Nejsme si jistí viry a baktériemi, ale ve vodě nejsou řasy ani sinice. Žádný mech či lišejník.“ „Bahno v té řece by mělo smrdět, takže tam asi budou rozkladné baktérie.“ Zatvářila se zmateně. „Nic jsem necítila. Vlastně, měli jsme na sobě energozbroje.“ „Dobře, nechci nic riskovat. Zítra prohledáte město, zatímco já půjdu do kanálů a Kowalský se projde kolem města.“ Rozkázal jsem i nadále nosit energo zbroje, rozdělil hlídky a šli jsme spát. Na druhý den ještě před svítáním vyrazil tým poručíka Kowalského a po něm i můj a Leeové. U aut jsme nechali Carla Schneidera a Cathi Howardovou, kteří dělali nějaké analýzy a desátníka Hodge, aby je hlídal. Ostatní vešli do města. Nehal jsem Leeovou šmejdit mezi baráky a slezl do kanálů. „Hele, neměl tu bejt žebřík a nějaká hydroponická farma?“ zeptal se Nigel. Celá chodba však byla pustá. „Měla. Jdeme na západ!“ Zanedlouho jsme přišli k místu, kde asi byl archív, o kterém se zmiňovalo komando Hawk. Místnost velká asi jako tělocvična však byla prázdná. „Sakra, tady někdo asi pořádně uklidil!“ zaláteřil náš archeolog, poručík Boyle. „Klid, Danny, ještě si užijete,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. „Kam jdete!?“ zavolal jsem na Sue McDonaldovou, která jako ve snách kráčela k protější stěně místnosti. Chvíli ohledávala zeď a pak najednou se kus zdi otevřel. Před námi se objevila tajná chodba jako z pohádek. „Kam to asi vede?“ řekl jsem a posvítil do díry svítilnou. Ve tmě se zaleskly oči a pak po mně něco vyjelo, pohyb byl tak rychlý, že jsem ani nevěděl co, ale zanechalo to na mé zbroji jen pár škrábanců. Znovu jsem posvítil dovnitř, ale už tam nic nebylo, jen dlouhý tunel vedoucí bůhví kam. „Co to sakra bylo?!“ zařval jsem. „Bože můj,“ vydechl Danny. „Viděli jste ty oči? Ty zorničky byly svislé!“ „Cože?“ „Byla to nějaká kočka!“ Ve tmě za námi něco zašustilo. Okamžitě jsme se otočili, naše svítilny oblítly stěny, ale nic nezachytili. „Zhasnout světla! Zapněte termovizi!“ Náhle jsem jasně viděl naše stopy, zářily do okolí teplotou osmnácti stupňů. A taky… „Támhle!“ vykřikl Nigel a vypálil z laserové pistole. Žhavá záře laseru nás všechny oslepila a než jsme se vzpamatovali, zase jsme nic neviděli. „Sakra, praporčíku!“ vyjel jsem na něj. „Promiňte, pane, ale šlo to po nás!“ „Ta Dannyho kočka?“ „Ne pane, bylo to…nebylo to teplokrevné.“ „Krucinál!“ Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo se vztekat, že aspoň tohle souhlasilo se zprávou komanda Hawk. „Jdem zpátky! Zapněte infravizi a bacha na zkreslení vzdáleností!“ I přes mé varování se Boyle praštil do hlavy, až to zadunělo. Když jsme se vraceli kanálem, na něco jsem si vzpomněl. „Seržante, jak jste věděla, že tam je ta chodba?“ „Já…já nevím, pane! Prostě mě to najednou napadlo!“ Vylezli jsme na povrch a šli směrem k řece. Byl jsem na tohle město zvědavý. Když jsme přišli k řece, zastihli jsme tam postavu v energozbroji. Bílý pruh ukazoval na vědce, ale až když nás zaslechl a otočil se, mohl jsem přečíst jmenovku. „Co vy tady, doktore Schneidere? Nemáte být v táboře?“ Nikdo z nás nedokázal tomuhle staršímu muži tykat nebo ho oslovit křestním jménem. „Promiňte, nadporučíku, ale musel jsem vzít další vzorky toho bahna. Analýza ukázala neuvěřitelné věci…“ „Dobře, doktore, ale stejně jste měl počkat na náš návrat. Nikdy nechoďte sám do cizího prostředí!“ „Samozřejmě, jenomže tohle bylo…“ „Ááách, pojďme už z toho smradu!“ zasténala McDonaldová a zakymácela se. Pak se otočila a vydala se pryč. „Smradu? Já nic necítím. McDonaldová!“ Doběhli jsme ji a zastavili. Sundala si helmu zbroje a slastně se nadýchala vzduchu. „McDonaldová, vy něco cítíte?“ „Teď už ne, pane, ale u té řeky…“ Prudce jsem si sundal helmu a čichl si vzduchu. Nic, obvyklý pouštní vzduch. Pak jsem na sebe nasadil seržantovu helmu. Okamžitě mě obklopil strašný puch. Odhodil jsem přilbu a přeběhl k řece. Ten samý smrad. „McDonaldová, vaše zbroj netěsní!“ „Ano pane, už to tak bude.“ „Už to tak bude? Seržante, vaše výstroj měla být v pořádku! Jak to, že není?!“ Jen pokrčila rameny. „Dobrá, okamžitě se vrátíte do tábor a zbroj si opravíte! Schneidere, doprovoďte ji! Udělejte jí obvyklé testy na přítomnost cizích látek!“ „Ale já jsem fyzik, né doktor!“ ohradil se. „Grrrrrr!!!“ „Rozkaz pane! Když odešli, ozval se Danny Boyle: „Ten výcvik a ta cesta, to na ni musí být velká psychická zátěž, pane.“ „Znám ji, je silná. Vydrží to, o tom jsem přesvědčený.“ „Promiňte pane, ale znal jste ji před tím, než ji do rukou dostali supermutanti.“ To byl důvod k zamyšlení. Tiše jsme si prohlídli pár baráků. Byly nepochybně postavené pro lidi, ale… „Poručíku Leeová,“ promluvil jsem do vysílačky. „Slyším.“ „Jak jde průzkum?“ „Zanedlouho skončíme.“ „Poručíku, mám dotaz. Prozkoumala jste mnoho zdejších obydlí. Viděla jste v nich nějaká ohniště?“ Chvíli bylo ticho. „Ne, pane. Nikde jsme neviděli žádný zdroj tepla či světla.“ „Dobře. Až skončíte, sejdeme se u východu z města. Konec.“ „Rozumím, konec.“ Přešli jsme k bráně a obhlídli ji. Danny Boyle se trochu porýpal v nějakých kostech, které se tam válely, ale nic nezjistil, jen to, že to byl nějaký pták. Já jsem zatím vyšplhal na jednu z věží a prohlédl si konstrukci. Byla velmi pevná. Jak by ne, když byla ze svařovaných ocelových trubek! „Hele, tihle obyvatelé nejsou nijak primitivní!“ hlesl jsem překvapeně. Než stihl Danny odpovědět, ozvala se od tábora střelba. Seskočil jsem z půlky žebříku a rozběhl se k táboru. Když jsem tam doběhl, viděl jsem Sue, jak pálí ze své snajprky a desátníka Hodge s plamenometem. Spolu s oběma vědátory sledoval hořící postavu, která se potácela necelých deset metrů od Hummvee a strašně ječela. Zastřelil jsem ji a ukončil tak její trápení. „Co se stalo?!“ „Přepadli nás, pane! Zrovna jako v první výpravě!“ hlásil John Hodge. Přidala se k nám McDonaldová. „Pane…veliteli, najednou byli tady! Vůbec jsme je neviděli, než bylo pozdě! Šli po mně…“ „Upozornil mě právě seržantův výkřik,“ řekl Hodge. „Vyběhl jsem a skočil před ni, když ten mizera vychrstl nějaký blivajz. Zasáhl mě, ale naštěstí mám zbroj. Kopl jsem ho a pak popadl plamenomet a zapálil ho, ale byli tu další.“ „Zahnali jsme je střelbou,“ řekl Schneider a pokýval rukou, ve které třímal masivní revolver. „Dobře, teď jsou pryč. Doktorko Howardová, co je to za tekutinu?“ řekl jsem. Cathy Howardová vzala spektrální analyzátor a projela Hodgeovu zbroj. „Je to…bůh ví co. Nějaký tekutý polymer. Hlásí mi to hlavně uhlík, síru, fluor, vodík a francium. Takovou sloučeninu jsem nikdy neviděla.“ „Je to nebezpečné?“ Místo odpovědi vzal Schneider do ruky plátek salámu a plácl ho Hodgeovi na nohu. Plátek se nám před očima rozpustil. „Je,“ řekl Schneider a dojedl rohlík. „Dobře. Howardová, vyčistěte to. Griffithe, pošlete rádiem zprávu Leeové a Kowalskému, že se tady potloukají ti…tvorové a že jsou nebezpeční.“ Nigel odběhl ke Scorpionu. „Ták, a ještě jednou. McDonaldová, Hodgi, co se tady přesně stalo?“ „Prohlížela jsem svoje brnění a najednou se přede mnou objevil ten tvor. Byl to asi člověk, ale kůži měl bílou…byla to taková špinavá běloba, ne naše bílorůžová.“ „Řekl něco?“ „Ne. V ruce měl kanystr, rychle ho otevřel a chtěl mě něčím polít, zaječela jsem a hodila po něm ruku, a pak už tady byl John, skočil přede mne…“ „Ruku? Hodila jste po něm ruku?“ „Od energozbroje. Zasáhla ho do prsou a on se zakymácel.“ „Dobře. Boyle, vezměte tu ruku do laborky, ať se na to potom Sondstrup podívá, možná tam budou částečky kůže. A vy pokračujte.“ Laborka, tak jsme říkali náklaďáku. „John ho kopl a pak upálil plamenometem, já jsem vzala svoji pušku, a pak jsem viděla, že kolem nás jsou další. Doktor Schneider začal střílet z koltu a já taky začala pálit, ale nikoho jsem netrefila.“ „Střílela jste po nic i na útěku?“ „Ano. Utíkali rychle, nikoho jsem nezasáhla.“ „McDonaldová, jste výborný odstřelovač, jak to, že jste nikoho nezasáhla?!“ „Byla jsem v šoku, pane!“ „No dobře. Co vy na to, Hodgi?“ „Jo, Sue si to pamatuje správně.“ „Fajn, pokračujte v práci. Hlídku mají Boyle a Griffith.“ Za chvíli se vrátila Beatrice a její tým. Kowalský hlásil návrat až k večeru. „Nadporučíku, slyšeli jsme střelbu.“ „Napadli nás bílí humanoidé,“ řekl jsem a odvyprávěl celý příběh. Pak jsem rozdal rozkazy vědcům, ať se činí. Materiálu bylo docela dost. Leeová poté podala hlášení o městě. „Žádný život, město je vyklizené až na několik střepů a obyčejný dřevěný nábytek. Radiace je mírně zvýšená oproti našemu táboru, nejvyšší je u řeky. Virus FEV bez nálezu. Město je vyklizeno asi tři měsíce, plus mínus padesát let. Žádná známka inženýrských sítí a jakýchkoliv technologií. Hradbu tvoří vraky aut, jsou vybrakované, nic využitelného. Jo, a zachytili jsme navigační signál Galilea,“ usmála se. „Říkáte žádný život? Na nás v tunelech něco vlítlo, něco studeného. Zítra dopoledne provedete ultrazvukový scan podzemí pod městem, ale ještě v noci se pokusíme chytit ty bílé tvory.“ „Myslíte, že jde o rozdílné druhy? Ti humanoidi a to ve stokách?“ „Tak to ví jen bůh a možná ještě poručík Boyle. Jednoho z humanoidů jsme dostali, po pitvě budeme chytřejší.“ Zašel jsem za seržantem McDonaldovou. „Seržant, proveďte pitvu toho spáleného tvora. Boyle! Pomožte jí!“ „Rozkaz!“ „Veliteli,“ zakřičel na mně Griffith. „Vrací se družstvo poručíka Kowalského!“ „Dobře, ať za mnou přijde do…“ Přerušil mě výkřik. „Uááá, jděte ode mě!“ ječela McDonaldová na Dannyho Boyla. Ten vyjeveně seděl vedle mrtvoly a zíral na Sue. „Táhněte, říkám, zmizte!“ křičela a mávala kolem rukama. Pak se skácela na zem a rozplakala se. „Sue, co je vám?“ „Jděte pryč, jděte pryč…“ „Seržante, zbavuji vás služby. Nevzdalujte se z tábora. Boyle, odveďte ji k Sondstrupovi, ať provede vyšetření. Schneidere! Odebral jste jí krev?“ „Ne, před útokem jsem se k tomu nedostal, a pak jsem měl naléhavější práci.“ „Dobře, tak TEĎ prozkoumáte těsnost zbroje seržanta McDonaldové!“ Když přišel Mike Kowalský, seděl jsem ve Scorpionu a dával do pořádku hlášení. „Tak co?“ „Okolí města je jednotvárná pustina. Sem tam nějaký keřík nebo ještěrka, ta ekoložka Shavanová z toho byla paf, ale jinak nic. Nikdo nás nenapadl, neobjevili jsme žádné stopy. Žádná technika, úroveň radiace stejná jako tady. Vzali jsme vzorky pro šutrologa Boyla, právě se tím kochá. Jediná trochu zvláštnost je, že v údolí řeky vtékající do města je trochu více radonu, ale taky tam moc nefouká vítr, tak co. A co tady?“ „Sype se mi to pod rukama, Miku. Pošli doktora Lindnera provést pitvu toho tvora. Sue McDonaldová se sesypala, měla halucinace a teď je pod práškama.“ „Říkal jsi, že je už v pohodě.“ „Taky byla, když jsem ji vybíral. Ale její zbroj netěsní a když jsme byli v těch kanálech, chovala se…divně.“ „No jo. Jaký je program na zítra?“ „Zítra celá skupina prohledá kanály. Leeová provede ultrazvukový scan, takže budeme mít mapu. Ale ještě dnes v noci se pokusíme chytit nějakého toho tvora živého.“ „Vyzkoušíš ZATy?“ „Je na čase. V noci budeme mít výhodu díky noktovizorům a třeba budou ti tvorové spát.“ „Spát? Kde? Nenašli jsme žádná lůžka ani brlohy.“ „Sakra, Miku! Musíme něco udělat! Bez odpovědí odsud neodjedu!“ „Já vím. Jenom mi to příliš připomíná první výpravu.“ „Jdeme v jejích stopách.“ „Abychom neskončili jako oni.“ Po večeři jsem vyhlásil, že ještě nepůjdem spát. Rozdělil jsem skupinu na sedm dvojic, McDonaldová a Hodge zůstali bránit tábor. Pak jsem odemkl trezor a každé dvojici vydal po jedné experimentální omračovací zbrani Z.A.T. 08. Chtěl jsem mít živou kořist. Když slunce definitivně zapadlo za obzor, vyrazili jsme. Jedna dvojice zalehla kus od tábora, kdyby ti tvorové chtěli znovu zaútočit. Zbytek vyrazil do šesti směrů. Já a praporčík Joseph Wayne jsme vyrazili směrem, kterým utíkali ti tvorové po útoku na tábor. Na radu Leeové jsme spustili termovizi a hledali změny v sluncem zahřáté zemi. Skutečně jsme mezi spoustou ďolíků zahlédli nějaké stopy a vydali se po nich. Wayne sebou dneska nebral raketomet, spokojil se pouze s brokovnicí. Já měl zet á téčko a samopal. Noc byla nádherná. Měsíc ji byl skoro v úplňku a zaléval klidnou poušť bílým světlem. Odněkud zazníval zvuk cikád, takže tahle krajina přece jen nebyla úplně mrtvá. Wayne si sundal helmu zbroje a nastavil tvář větru. „Jé, ten větřík je božský, šéfe. Měl byste to taky zkusit.“ „Ticho, praporčíku. Jsme na lovu!“ „Přece ani sám nedoufáte, že něco ulovíme, pane. Ti tvorové jsou jako duchové.“ „Víte něco, co já nevím?“ Pokrčil omluvně rameny. „Takhle to říkala Sue.“ „Seržant Mcdonaldová je nejlepší doktor, co znám, ale začínám pochybovat o správnosti jejího výběru.“ „Promiňte, nadporučíku, ale vám to nepřipadá strašidelné? Opuštěné město v pustině, záhadní tvorové v kanálech, jinak žádný život až na záhadné bělásky…to zamává s každým.“ „Ale my…“ Přerušila mě vysílačka: „Pomoc, jsme napadení v kaňonu asi kilometr jižně od tábora!“ Okamžitě jsme vyrazili na pozici. Wayne si v běhu zapínal helmu, já nabíjel energetickou omračovací zbraň. Díky servomotorům ve zbroji jsme v běhu dosáhli značné rychlosti a zanedlouho jsme dorazili do onoho kaňonu. Za jedním kamenem se krčil muž v energozbroji a vedle ležel další. „Jaká je situace?“ křičel jsem. „Veliteli, ti bastardi nás napadli! Najednou byli všude kolem nás! Začal jsem střílet z té zbraně, ale omylem jsem trefil jenom praporčíka Griffitha. Pak ti šmejdi utekli,“ hlásil Whitcomb. „Co je s Griffithem?“ „Nevím, pane, nehýbá se.“ Doběhli k nám další postavy. Rychle jsme Nigelovi sundali helmu a zjistili, že žije, ale je v bezvědomí. „Hrome, tak dobře. Tři lidé nyní odnesou Griffithe do tábora, a to Lindner, Sondstrup a Howardová. Ostatní pokračují v pátrání. Whitcombe, vy půjdete se mnou a Waynem po jejich stopách.“ „A já půjdu s váma, veliteli,“ ozval se nečekaně Schneider. „Vy, doktore, půjdete se svým parťákem.“ „To je doktorka Howardová a ta je na cestě do tábora.“ „Tak půjdete s ní!“ „Pane nadporučíku, jsem vědec a také chci znát odpovědi! Půjdu s vámi.“ „Tak dobře. Jdeme!“ Spustili jsme termovizi a v teplé hlíně uviděli chladnější stopy. Okamžitě jsme se pustili po nich. Prošli jsme kaňonem a vstoupili do dalšího, kterým protékala říčka.“ To je ta řeka, co teče do města,“ ozval se Schneider. „Skutečně, je zde zvýšené množství radonu.“ „Veliteli, stopy končí,“ hlásil Wayne, který šel první. „Jak končí?“ Brzo jsem to ale viděl sám. Stopy tady byly a o půl metru dál už ne. „Zmizeli,“ vydechl někdo. „Jako duchové,“ ozval se Wayne a hlas se mu trochu třásl. „Ovšem až na jednu drobnost,“ ozval se Schneider. „Duchové nebudují tunely.“ „Cože?!“ „Tady,“ řekl doktor a mávl rukou na jeden z větších balvanů po naší pravici. „Za tím balvanem je tunel.“ „Jak to víte?“ „Jednoduše. Je největší z tady těch balvanů, ale není ze žuly. Je to pískovec a pochází z toho kopce nad námi. A přestože je v celém údolí bezvětří, listy papíru se u štěrbin kolem něj pohybují.“ Hned to také demonstroval na svém zápisníku. „Přišel jsem na to náhodou.“ „Ten šutr váží aspoň tunu. Jak jím pohneme?“ „Mechanismus musí být někde tady…“ začal Schneider ohledávat kameny kolem. „Ne, doktore, mechanismus je tady,“ přerušil jsem ho s kostkou C4 v ruce. Za dvě minuty jsme postávali před dírou, kterou nám výbuch otevřel. Skutečně to byl tunel, táhl se desítky metrů do tmy. „Tak jdeme. Wayne, počkáte tady na ostatní a pošlete je za námi.“ Vlezli jsme do tunelu. Kvůli energozbrojím nám připadal tak o dvě čísla menší, ale škrábali jsme se dál. Zahnuli jsme tolikrát, že nebýt kompasu, už dávno bychom ztratili směr. Takhle jsme věděli, že směrujeme do města. Najednou jsem před sebou ve světle svítilny zahlédl pohyb. Neváhal jsme a vystřelil ze Z.A.T.u. Modravý výboj energie mě oslnil a na chvíli jsem nic neviděl. Pak jsem se rozběhl vpřed. Vběhl jsme do jakéhosi dómu. Jeskyně byla obrovská, světlo mé svítilny nedosáhlo na druhý konec. Zato jsem ve tmě kolem sebe zahlédl pohyb. „Veliteli, co to…“ Vrhli se na nás. Bylo jich mnoho a byli tak rychlí, že jsme je nestíhali sledovat. Zuřivě zaútočili na naše svítilny a strhli nebo rozbili je. Pověsilo se na mně mnoho těl a svalilo na zem. Zbraň jsem upustil. Dostal jsem strach. „Střílejte, střílejte!“ křičel jsem. Ozval se výstřel a pak ticho. „Vzali mi zbraň!“ „Mě taky!“ „Vy svině!“ Kopal jsem kolem sebe a mlátil pěstmi, ale bez efektu. Masa těl mne držela na zemi, nemohl jsem se hnout. Najednou tmu rozzářil záblesk. Střelba z automatické brokovnice. Broky se odrážely od našich zbrojí, ale v řadách protivníků si vybíraly strašnou daň. Okamžitě jsem využil situaci a mrštil granát. Výbuch definitivně zlomil odpor nepřítele. Zapnuli jsme reflektory a posbírali zbraně. „Tak, a teď dost experimentů! Kašlete na ZATy, půjdeme do nich tvrdě. Wayne, přišel jste právě včas, máte pod brokovnicí granátomet, že. Tak si ho nabijte. A vy ostatní - samopaly na automatiku. Po dvojicích vpřed!“ Proběhli jsme jeskyní až na druhý konec. Něco tam bylo. Malý balíček a na něm nějaká elektronika. „To je bomba, veliteli,“ oznámil zjevnou skutečnost inženýr Miles. „Zneškodníte to?“ „Ne. Nejsou tu žádné dráty, ale tištěné spoje a dvojí okruh zajištění…“ „Dobře, tak padáme!“ Utíkali jsme chodbou zpátky. První běžela Leeová a laserovou pistolí chodbu zvětšovala. Vyběhli jsme ven, a když jsme se ohlédli, uviděli jsme, jak se kus kopce bortí a propadá. Až teprve potom k nám dolehl zvuk výbuchu. Rozhlédl jsem se po svých lidech. Stáli a dívali se na mně a asi čekali nějaké nadávání. Ale toho jsem nebyl schopen. „Dobře lidi. Jdeme spát, zítra nás čeká tvrdý den.“ Žádný tvrdý den se nekonal. Hned ráno jsme totiž zjistili, že kdosi stihl přes noc všechny tunely pod městem zavalit. Poslal jsem tedy tým pod vedením poručíka Boyla na geologický průzkum a rozhodl se vyslechnout hlášení vědců. „Tak co pro mě máte, Leeová?“ „O.K. Biologický průzkum města: Nic živého. Profesoru Sondstrupovi nevyrostly ani žádné kolonie bakterií a ve vzorcích není ani stopa po virech. Ze včerejšího výletu si doktor Schneider přinesl kus utržené tkáně. Je lidská, ale silně přestavěná. Zmutovaná. Citlivý objem jádra buňky je minimální, cytoskelet masivní. A jen bůh ví, co jste to zahlédli v kanálech. Pitva toho spáleného tvora nám mnoho neřekla. Je to rozhodně nějaký poddruh člověka, silně zmutovaný. Silné kosti, některé zdvojené. Bez zubů, ale se dvěma žaludky. A jak tvrdí poručík Boyle, žádný pohlavní dimorfismus. To je vše. Fyzikální průzkum: Město je zamořeno radiací, sice ne nebezpečně, ale více než bezprostřední okolí. UV záření v normě. Chemický průzkum: Ve vzduchu stopové množství radonu. Tekutina, kterou zaútočili ti humanoidé na Hodge, je silná žíravina. Trubky z věží jsou ocelové, bez příměsí. Svařovány byly ovšem chemicky, asi stejnou žíravinou. Voda v říčce je, ehm, čistá a slabě sycená radonem. Kromě toho je v ní však ještě nějaká další sloučenina, asi ten mutagen. Nevíme co to je, a tak to berem domů. Jednotka a její stav: Zbroj seržanta McDonaldové má zničený hrudní plát. Mikrotrhliny se nedají zacelit a účinnost zboje je značně snížená.“ „Dá se to opravit?“ „Ne.“ „Pokračujte.“ „Seržant McDonaldová je zdravá, ovšem v krvi ji téměř chybí endorfin a je tam malé množství radonu. To, společně s vypětím způsobilo její halucinace. Nyní je však zcela zdravá a způsobilá k službě. Hůře je na tom praporčík Griffith. Ještě stále je v bezvědomí, blízko kómatu, a my nevíme proč.“ „ZAT přece má omračovat.“ „Ale ne takhle a ne na tak dlouho!“ „Je to experimentální zbraň, copak…“ „Jenomže, nadporučíku, ta zbraň nikdy nedokáže proniknout energo zbrojí! Je to nemožné, výboj se ztratí v bufferu kondenzační jednotky. To už jsme testovali. Ne, pane, Z.A.T 08 nebyla příčinou jeho stavu.“ „Tak co tedy?“ „To nevíme. A nyní závěrečné shrnutí: Jakožto vědecký důstojník nepovažuji za vhodné toto město obsadit. Jeho využitelnost je nulová.“ „Děkuji, poručíku. Dejte mi to všechno na holodisku.“ Vyšel jsem z náklaďáku. Zanedlouho mě dohonila Leeová s holodiskem. „To jste mi mohla donést až večer, Beatrice.“ „Tu zprávu jsem už měla hotovou, veliteli.“ A potichu dodala: „Musíme si promluvit!“ Zašli jsme kus za tábor. „Tak co je?“ „Pane, zfalšovala jsem zprávu o Sue.“ „Cože!!“ „Ve skutečnosti jsem v její krvi našla velké množství THC.“ „THC…?“ „Tetrahydrogencanna…“ „Já vím, co to je! Sakra, krucinál, kurnikšopa, do hajzlu! Za to pošlou McDonaldovou do lapáku!“ „Veliteli, je to moje kámoška už od vertibitrdů a já nechtěla…“ „…aby měla průser, co. Jasně. Ale bylo to od ní nezodpovědné a…“ „Už se to nebude opakovat. Promluvím s ní. Slibuji.“ „Dobře.“ Jakmile Leeová odešla, vlítl jsem na Hodge a seřval ho jako nikdy v životě. Ani nezapíral, že nepřestal brát indické konopí a že ho dal i McDonaldové. „Svěřila se mi, že má blbý sny, tak jsem si řekl, že tohle ji uklidní.“ „Jak vidíš, neuklidnilo. Doufejme, že ty problémy odezní, jinak skončí zase ve cvokárně! Sakra, Hodgi, já vás potřebuju střízlivý! Prozatím z toho vyjdeš čistej, protože tě potřebuju, ale ještě jednou, a skončil´s! Jasné?!“ „Pane, ano pane!“ O dvě hodiny později se vrátil Boyle. Geologický průzkum neodhalil nic, co by se dalo nějak využít. Nedlouho po obědě jsme odjeli. A přísambůh, když jsme odjížděli, zahlédl jsem mezi troskami aut u města bledou tvář. Jízda po zaprášené dálnici byla umrtvující. Dálnici lemovaly řady rozpadlých vraků automobilů, z nichž mnohé ještě nebyly vybrakované. To svědčilo o tom, že na nějakého vykrádače vraků asi nenarazíme. Střed dálnice byl však vrakuprostý, a tak jsme ujížděli rychle. Geigry ani FEV testery nic neukazovaly, tak jsem vydal povolení k sundání energozbrojí, byla to vážně úleva, nastavit zpocené tělo větru. Elektromotor Scorpionu jemně vrčel a tak není divu, že zanedlouho všichni spali, kromě řidičů a střelců. Vystřídal jsem Hodge a sám řídil tenhle hi-tech vůz. Přestože byl díky akumulátorům těžší než Hummvee, řídil se úplně lehce a přesně. Jezdit s ním byla pohádka. Na chvíli jsem se zamyslel, přemýšlel jsem o lidech, kteří byli schopní vyrobit tenhle vůz a pak se navzájem vyhladit atomovkama. „Pěkný paradox, že?“ ozvala se Leeová. Copak umí číst myšlenky? „Myslím to, že tady v neobydleném kraji jsou dálnice líp udržované než nově postavené silnice u nás.“ „Ach tak. No, předváleční inženýři byli fakt machři. Ale to víte jistě sama nejlíp, že, poručíku?“ Leeová slezla ze střílny a usadila se na bedně .50 munice ve středu vozidla. „Jestli tím myslíte ten problém se ZATem a Nigelem Griffithem…“ „Ne, poručíku, to jsem řekl jen tak všeobecně. Koneckonců, vy máte s předválečnou technikou víc zkušeností než já. Lítala jste na vertibirdech a vrtulnících…“ „…a málem se utopila v čínské ponorce v San Francisku,“ dodala se smíchem. „Poručíku Leeová, za co jste vlastně dostala DFC?“ „Šéfe, myslím, že takhle daleko od New California Republic nás můžete oslovovat křestními jmény. Je to lepší na psychiku týmu.“ „Dobře tedy. Tak, Beatrice, za co máte ten DFC?“ „No, řekněme, že jsem byla ve správný čas na správném místě.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Během útoku supermutantů na základnu V15 jsem seděla v kabině testovaného komanče. Vzlétla jsem, ale zasáhli mě z laserového gatling kulometu a zranili. Vrtulník začal ztrácet výkon, přesto jsem ale stihla rozstřílet desítky těch zrůd. Tehdy mi to vůbec nepřišlo jako hrdinství, ale když jsem přistála, omdlela jsem a doktoři mě zachránili v poslední chvíli. Jeden z laserových výbojů mi totiž usmažil nohu.“ „No, tak to si DFC zaslouží.“ „Ech, byla to jen náhoda a spousta vzteku.“ „Nezlehčujte svá vyznamenání, nosí to smůlu!“ V tu chvíli se mi na čelním skle rozplácl velký exemplář nějakého hmyzu, a já si uvědomil, že najednou už nejsme v poušti, ale že kolem nás rostou stromy a keře. Vydal jsem rozkaz k zastavení. Protože jsme nečekali nějakou hrozbu, natáhli jsme na sebe jenom lehké kevlarové kombinézy. Pak jsme vystoupili. Vojáci hned utvořili obranný kruh a začali pod vedením poručíka Kowalského zkoumat okolí. Boyle šel vzít vzorky půdy a podloží a vědci se vrhli na vegetaci a její hmyzí obyvatele. Byli divní, to jsem poznal na první pohled. Na jednom místě šli podél dálnice velcí mravenci, ne tak velcí jako v Arroyu, ale velcí a ohavní. Lesklé chlupaté pancíře se jedovatě leskly na slunci. Podíval jsem se, kam ty mruvky lezou a uviděl mrtvolu radškorpióna. Byla mnohem větší, než jsou radškorpioni u nás. Kývl jsem na Whitcomba: „Paule, vezměte si plamenomet a dávejte pozor na ty mravence!“ Najednou se odněkud ozval bzučivý zvuk, jako by startoval vertibird. Z houštiny vyběhli dva vědci a hlasitě se dohadovali. „Bylo to…fascinující. Vznášelo se to jako…kolibřík!“ jásala ekoložka Shavanová. „Jako velký, macatý a zubatý kolibřík!“ zubil se doktor Schneider. „Hele, vy kolibříci, kde máte kvéry?“ vyjel jsem na ně a hodil jim dvě berrety. „No jo, bez pistole ani ránu,“ zahučel Garry Lindner, náš druhý doktor a zároveň botanik, a šel si pro svou zbraň, nesa přitom v náručí otep o velikosti supermutanta. Prý „vzorky květeny.“ „Hele, Garry, to je boží, jaký to má reflexy,“ žasla Howardová a mávala rukou před jakousi vzrostlou maceškou, která po ni chňapala dlouhými výhonky. Z druhé strany se vracel Boyle s taškou plnou vzorků půdy a taky Kowalský mi hlásil, že průzkum je hotový. „Doktore Schneidere, škubněte tam tu zelenou potvoru, ať můžem vypadnout!“ Doktor Carl Schneider, velevážený fyzik, utrhl kus stonku té „macešky“ a s dvornou úklonou ji podal Howardové. Skutečně, všiml jsem si, že v přítomnosti života všichni mí lidé pookřáli a i já jsem cítil radost, že jsme konečně z té proklaté pouště pryč. Ale jak ukázala následující chvíle, průsery se nám nevyhýbaly. Profesor Sondstrup držel před očima napřaženou ruku a na ní sedělo něco jako kříženec vážky a těžkého bombardéru. „Rozpětí křídel alespoň třicet centimetrů,“ slintal Sondstrup. „Honem, Annette, uspěte ho!“ Ekoložka tedy hmyzáka zabila diethyletherem a chtěla ho hodit do lihu, když se z jednoho stromu vznesl početný roj příbuzných toho zabitého. Roj letěl k nám a mě přepadlo zlé tušení. Temný hukot roje ve mně vzbuzoval jedinou myšlenku: Jdou se pomstít! „Whitcombe! Palte na ten roj!“ zařval jsem najednou. Desátník se otočil a když uviděl roj, na chvíli strnul. Pak nastavil trysku a o vteřinu později byl roj velkých vážek pokryt plameny. Žádný tvor nepřežil. „Nadporučíku,“ otočila se ke mně Shavanová, „Proč jste je zabil? Takhle se k přírodě chovat nemůžete, to je barbarské a…“ „Letí sem další!“ vykřikl kdosi. A skutečně, z dalších stromků a keřů kolem nás startovaly další a další roje onoho hmyzu. Všechny směřovaly k nám. „Do prčic! Všichni do vozů! Whitcombe, palte!“ Motory aut začaly naskakovat. „Paule, zapalte to křoví!“ vykřikl Kowalský. Plamenometník ošlehl keře, které okamžitě chytly, a mezi námi a tím hmyzem se vztyčila plamenná stěna. Whitcomb skočil do Scorpionu a zabouchl za sebou dveře. „Jeďte!“ vykřikl jsem na Hodge. Vyrazili jsme vpřed, skrz plameny a pak přes roje hmyzu. Velké vážky se rozplácly na perspexovém krytu a zanedlouho jsme jim ujeli. Nikomu se naštěstí nic nestalo, přestože, jak tvrdil Lindner, byly vážky vybaveny velkou jedovou žlázou. JEDNOTA Plameny ohně se odrážely od našich špinavých a zarostlých tváří. Kolem nás, někde v hloubi noci, bzučely cikády tak, jako bzučí už víc jak dvě stě miliónů let. Ještě jednou jsem si na displeji svého odrbaného pip-boye přečetl info a pak jsem se dal do řečnění. „Město, do kterého zítra přijedeme, se jmenuje Laredo. Obývají ho mutanti, kteří vyřešili svůj problém se sterilitou a úspěšně se rozmnožují. Ve městě vládne přísná demokracie koordinovaná městskou radou v čele se starostou Bobem Mentorem. Abych citoval generála Richarda: „Tohle místo je dokonalá utopie.“ Supermutanti jsou silně vyzbrojeni a dobře organizovaní, byli by to tvrdí protivníci, tak bacha na pusy! Ve městě jsou doly na uran a uhlí, proto ho chce NCR získat. Komando Hawk bohužel nepřesvědčilo zástupce města o výhodě paktu s NCR, takže se musíme snažit. Město je v údolí a oni nás uvidí první. Tak, to je vše. Zítra, až tam dojedeme, tak Beatrice a její tým hodí řeč s mutantskými vědci a zjistí co nejvíce. Zároveň proskenuje celé město. Danny, vy si spolu s Milesem půjdete prohlídnout jejich doly. Miku, ty se svými muži prozkoumáš jejich obranu a vojenské možnosti. Garry a Sue provedou exhumaci mrtvoly člena první výpravy a provedou pitvu s ohledem na přítomnost mutagenu. Hlídat auta budou Wayne a Ric. Jo, a pokusíme ze získat pomoc mutantích doktorů pro Nigela. Snad ho dokážou probrat. Ještě něco? Ne? Tak jdeme spát!“ Až do města vedla dálnice, takže jsme ujížděli dost rychle. Před polednem jsme stanuli na kopci nad městem. Čekal jsem podobné úhledné město jako je třeba Broken Hills – vždyť komando Hawk podalo tak vychvalující zprávy! – ale místo toho jsem hleděl na trosky a zříceniny. Čerstvé zříceniny. „A sakra! Honem lidi, oblíkněte si energozbroje! Bojová pohotovost!!“ rozkázal jsem. Leeová, která teď natrvalo jela v jedničce místo Griffithe, si vzala dalekohled a prohlížela si trosky. „Zdá se, že se tam bojuje. Některé krátery jsou čerstvé.“ „Tak fajn, B. Vemte si vysílačku a vysílejte na všech frekvencích náš volací znak. Třeba ho tam dole někdo zaslechne.“ „Žádná odpověď,“ oznámila Leeová po několika minutách. „Dobře, tak jedeme vpřed, ale opatrně! Kowalský, Wayne a Straiter: ven z aut! Kryjte nás!“ Sjeli jsme po klikaté silnici až dolů k městu. Tam jsme si prohodili pozice: náklaďák teď jel poslední. Pomalu jsme vjeli do města. I přes filtry zbroje jsem ucítil pach spáleniště. A pak jsem uviděl ty mrtvý těla, na ulici ležely, oděný v šedý. Byli to supermutanti. Projížděli jsme ulicí a viděli další mrtvoly. U stěny jednoho domu ležela řada malých buclatých tělíček mutantích dětí, někdo je popravil kulkou do hlavy. Viděl jsem mutantí děti poprvé – byly tak podobné lidským! Jen málo mrtvých mutantů drželo v ruce zbraně a většina byla zastřelena zezadu. Zastavili jsme auta na malém náměstíčku a vystoupili. „Někdo je přepadl tak rychle, že se ani nestihli bránit,“ hlásil Mike Kowalský. „Hm, dobře. U aut zůstanou střelci a řidiči, ostatní půjdou prohledat město!“ „I vědci?“ „Taky! Zbraň snad v ruce udrží, prošli přece výcvikem!“ Ustanovil jsem dvě skupiny, jedné velel Mike a druhé já, a rozběhli jsme se ulicemi města. Běžel jsem ulicí mezi vypálenými domy, míjel mrtvoly mutantů a přemýšlel nad tím, jak to že nevidím mrtvoly útočníků. Najednou se přede mnou ozval silný hlas: „Stát! Kdo jste?!“ „Zvláštní komando Rangers of America!“ ohlásil jsem se. „A kdo jste vy?“ „Rangers of America? Vy jste z Nové Kalifornie?!“ „Jo, to jsme. A kdo jste vy?“ „Bob Mentor, starosta tohohle…města.“ „Dobře. Nemáme nepřátelské úmysly, chceme si jenom promluvit.“ Zašel jsem za hlasem a vlezl do jakéhosi sklepa změněného na bunkr. U střílen postávali silní mutanti s kulometama v náručí. Někteří si pohrávali s podivnými puškami, které jsme ještě měli poznat. Bob Mentor, vysoký a silný supermutant oblečený ve stejné uniformě jako mutanti naokolo, mi podal ruku. „Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady!“ „Dobře, starosto, co se tady stalo?“ Začal vyprávět dlouhý příběh o tom, jak bylo jeho město přepadeno tlupou nájezdníků poté, co se k nim odmítli přidat a platit výpalné. Mutanti, ač překvapení, se pokusili bránit, ale zkušení a těžce vyzbrojení nájezdníci měli početní převahu a zanedlouho zatlačili obránce do uranových dolů. Bob Mentor a jeho pár mužů zůstalo odříznuto v troskách města. Když jsem se podivil nad porážkou mutantí armády, řekl Bob, že nájezdníci použili dělostřelectva a napřed srovnali se zemí obranné stavby, až pak zaútočili. „Doufám, veliteli, že nám pomůžete!“ zakončil Mentor svou řeč. Mimochodem, na mutanta docela slušnou řeč. „Ve skutečnosti mám sebou jenom pár lidí a náš cíl leží mnohem dále na jih. A bez svolení nadřízených se nemůžu pustit do dlouhého boje!“ „Chápu vaši situaci, nadporučíku. Vraťte se tedy ke své vysílačce a konzultujte s nadřízenými. A řekněte jim, že za nynější situace jsme ochotní přidat se k vaší federaci.“ To jsem také učinil. Nechal jsem mutantům pár stimpaků a odvolal Kowalského z průzkumu. Sešli jsme se u aut a já odeslal svou zprávu v kódovaném komprimovaném signálu. Pak jsme se začali zakopávat, očekávajíce věci příští. Odpověď na mou žádost přišla až k večeru. Během dne jsme z města a od dolů slyšeli několik prudkých přestřelek, ale sami se do žádné nezapojili. Doufal jsem, že nebude příliš pozdě a že dokážeme supermutantům pomoci. „Zaslouží si to, už kvůli tomu, jak se chovali ke komandu Hawk,“ řekla velmi trefně Leeová. Dekódoval jsem zprávu. Signál byl rušen, ale i tak byla zpráva jasná. Začal jsem číst: „Po přezkoumání vaší depeše a jejím porovnání s depešemi komanda Hawk, prodiskutoval žádost starosty Mentora nejvyšší štáb, bla bla bla bla, a rozhodl se vydat vám povolení k bojové akci mající za úkol ubránit členské město Nové Kalifornské Republiky!“ „YEAH!“ vykřikl Mike Kowalský. „To bude nářez,“ pronesl Whitcomb. „Pánové a dámy, jdeme do bitvy! Ještě dnes v noci poručíci Kowalský a Boyle provedou průzkum. Boyle zjistí situaci v dolech, Kowalský ve městě. Leeová půjde najít ve městě něco jako hlavní stan. Doktor Schneider přebírá velení vědecké části. Doktore, zajistíte ochranu vzorků a poznatků, které jsme nasbírali, stejně tak i dalšího vědeckého materiálu. Až Beatrice najde základnu, tak to tam někde ukryjete. Za autopark přebírá zodpovědnost desátník Hodge. Seržant Straiter odkonzervuje a př ných úkolů. Já jsem zamířil ke sklepu se starostou. Už z dálky jsem slyšel nějaké hlasy, ale ne mutantské, nýbrž lidské. Potichu jsem vlezl do sklepa. Něco v něm hořelo. Viděl jsem stopy po výbuchu silné výbušniny a několik mrtvých těl. Na stěnách byly rozstříknuty zbytky tkání. V rohu ležel nějaký supermutant a tekla z něj krev. Nad ním stál hubený muž a v ruce držel jednu z těch divných pušek. „Tak co, ty zrůdo?“ chechtal se. „Chceš? Tady máš! A tady a tady!!“ smál se a pálil do mutanta z pušky. Střely byly tvořeny jakousi zelenou energií a mutantovi nezpůsobovaly žádná viditelná zranění. Přesto jsem mu na tváři viděl, že při každém výstřelu hrozně trpí. Občas se mu z hrdla vydralo bolestivé zaúpění. Hubeňour se stále řehtal a střílel mutanta do nohou a rukou. „Co to děláš?“ zeptal jsem se toho týpka. „Dobíjím jednu z těch zrůd!“ řekl a ani se neotočil. „Ty ho mučíš!“ obvinil jsem ho. Konečně se otočil a pohlédl na mně. Tvář se mu zkřivila překvapením. „Ty nejsi někdo od nás!“ „Ne, to nejsem. Jsem velitel oddílu Rangers of America.“ „A…co tady děláte-e?“ „Chráním tohle město a jeho obyvatele, občany NCR, před takovými hajzly, jako jseš ty.“ Rychlým výkopem jsem ho zbavil zbraně. „Poklekni!!!“ zařval jsem. Uposlechl a celý se začal klepat strachem. „Pane XY, nájezdníku a bandito, soud NCR vás shledal vinným z porušení Ženevské konvence a to z mučení zajatců,“ pronesl jsem smrtelně vážným hlasem, napřáhl ruku a zmáčkl spoušť. Oslnivě modrý paprsek překlenul prostor a vpil se do hlavy zajatce. Okamžitě padl na zem. Přeběhl jsem k mutantovi. Byl to Mentor. Otevřel zakrvácené oči a pohlédl na mně. Poznal mě. „Zachraňte…moje…město…prosím…“ „Zachráníme, starosto. Od teďka jste členem NCR!“ Na uvítanou ve federaci jsem mu píchl superstimpak, pak jsem ho popadl a vlekl pryč. Vážil dobrých tři sta kilo a i s energozbrojí to byla zabíračka, než jsem ho dotáhl k místu tábora. Ten už tam nebyl, jenom jeden keřík se ukázal být Josephem Waynem. „Veliteli, Leeová našla nový tábor v troskách jakési školy. Už jsme se tam přemístili.“ Nechal jsem Mentora u Wayna a vrátil se pro zajatce. Ještě se neprobral. Hodil jsem si ho na záda a už se chtěl vrátit, když mi pohled padl na tu podivnou pušku. Dvě jsem si je vzal. U Wayna jsem narazil na Boyla a Milese vracející se z průzkumu dolů. Pomohli mi s mou „kořistí“, Wayne nám popsal cestu a zanedlouho jsme dorazili do trosek školy. Okna byla zabarikádována, na parapetech byly položeny svazky granátů. U některých oken postávaly hlídky. Auta byla zaparkována v tělocvičně a důmyslně zamaskována. Na střeše bylo kulometné hnízdo a na dvoře stály dva minomety. Nechal jsem Mentora na starost Lindnerovi a svého zajatce jsem přivázal k jedné židli a donesl ho do sklepa. Za chvíli se začal probírat. „Vidíte, veliteli, Griffithovo kóma ZAT nezpůsobil,“ hlesla Leeová. Kývl jsem a prohlídl si ukořistěnou pušku. Byla tvořena dvěma rovnoběžnýma tyčema, ta dolní byla asi třetinová oproti té horní a zhruba v jedné třetině od přídě se napojovala na horní spojkou pod úhlem 45°. Horní tyč končila rukojetí zvětšenou pro potřeby mutantů. Od rukojeti dozadu vybíhala další tyč, ne tak masivní jako předchozí dvě, ale zato opředená nějakými dráty. Na konci této tyče byla normální gatlingová spoušť. Obě přední tyče byly silné asi jako loket. Zbraň byla překvapivě lehká, ovšem poněkud neskladná a normálnímu člověku se s ní nezacházelo dobře. Hlaveň byla rýhovaná množstvím chladících žeber. Byla to energetická zbraň s konektorem pro mikrofúzní baterie. Kryt zbraně byl z neznámého lehkého kovu nabarveném na světle zeleno. Zbraň neměla žádné zjevné zaměřovací či ovládací prvky, ani žádné otevíratelné kryty. Žádné označení. Průzkum jsem dokončil, když právě zajatec otevřel oči. Rozhodl jsem se nedát mu šanci. „Vaše jméno a hodnost, máte-li nějakou!“ vyštěkl jsem a rožnul reflektor na přilbě. „Eehrgr, jsem Tony a nemám žádnou hodnost…“ „Jak se jmenuje vaše organizace?!“ „Černý lebky..ergh…“ „Kolik vás je a kdo vás vede?!“ „Je nás…hodně. Určitě víc jak sto. A vůdcem je přece Lišák…“ Pomalu se vzpamatoval. „A kdo jste, eh, vy?“ „Drž hubu, smrade! Proč jste napadli Laredo?!“ „Nezaplatili. Starosta se k nám nechtěl přidat. A tak Lišák řekl, že je vypleníme, a to jsme udělali.“ „Takže jste nájezdníci.“ „To ne! Sme svobodní lidé!“ „Takové lidi, jako jsi ty, u nás věšíme! Kde jsou vaše děla!!“ Překvapeně zamrkal, ale rychle se vzpamatoval. Jak vyprchala paralýza ze ZATu, vrátila se mu drzost. „Polib mi šos!“ „Dobře. B., už jste někdy viděla takovouhle zbraň?“ „Ne, pane, ale co to má spol…“ „Tak ji vyzkoušíme,“ řekl jsem a vypálil zelenavý výboj do zajatcova těla. Trhl sebou a strašlivě zaječel. Nebylo však na něm vidět žádné zranění. „Ták ještě jednou, kde jsou vaše děla?!“ „Vy…vys…sssser, er ssssssssi vvokkoo…!!!“ „Jak chceš,“ řekl jsem a vypálil do něj ze ZATu. Podal jsem dvojtyčovou zbraň Leeové. Vypadala zhrozeně. „Pane nadporučíku, nemůžete přece mučit vězně!“ „O tom, co můžu a co ne, rozhoduju sám. Víte, Leeová, mí předci měli jedno rčení: Bůh je vysoko a car daleko! Prozkoumejte tuhle zbraň a její účinek na zajatce. Taky zjistěte účinek Z.A.T. 08 a pokuste se probrat Nigela!“ Když Leeová zmizela, ozval se Ric Straiter, který scénu pozoroval z povzdálí. „Je to chlapík zvyklý žít po svým,“ řekl a kývl na zajatce. „Bude těžké z něj něco dostat.“ „Ty ho zlomíš. Jak se probudí, začneš ho vyslýchat. Zjistíš, kde jsou ty jejich kanóny a kde mají velitele a tak dále, však víš. A když nebude chtít mluvit, tak ať pozná, jaké to je být v područí NCR!“ „Některé vstupy do dolů jsou zavalené. Kolem dolů je silný kordon nájezdníků vybavených těžkými zbraněmi. Je jich tak sedmdesát. Naproti tomu, mutanti buď nemají těžké zbraně, nebo je nepoužívají. Střílejí pouze z energetických pušek. Neznám počet mutantů, ale podle záblesků výstřelů jich je v každém dole okolo dvaceti. Neobjevili jsme žádné vstupy do dolů, které by nebyly obklíčené. V dolech ještě nedávno probíhala intenzivní těžba, povrchová zařízení většinou nejsou poškozena. Misi jsme splnili nepozorováni,“ zakončil Boyle své hlášení. Inženýr Miles ho potvrdil kývnutím hlavy. Slova se ujal Mike: „Ve městě se pohybují zhruba pětičlenné oddíly nájezdníků a dobíjejí raněné mutanty. Tito nájezdníci jsou vyzbrojeni množstvím granátů a lehkých zbraní včetně automatických pušek. Mají také množství těch zelených energo pušek. Celková síla těchto oddílů je asi sto mužů. Kromě nich jsou zde organizované týmy rabujících, kteří odnášejí kořist někam mimo město. Tyhle týmy jsou slabě ozbrojené a pracuje v nich mnoho lidských otroků. Celková síla je asi padesát nájezdníků a otroků. Vyslechl jsem pár rozhovorů a soudím, že někde v okolí města je umístěna silná jednotka nájezdníků, možná o síle až dvou set mužů!“ „Bože můj!“ vydechl jsem. Ta čísla byla ohromující. „Takže stojíme jen proti čtyřem stovkám nepřátel,“ nadhodil Boyle s nuceným úsměvem. „Dobře. Co nám k tomu můžete říct vy, starosto?“ otočil jsem se na Mentora. Ležel na lavici, v paži měl zavedenou kapačku a celé tělo mělo nezdravě modrou barvu. Promluvil pomalu a sípavě. „V dolech bude určitě alespoň třicet silných a odolných havířů, kteří zrovna v okamžiku přepadu fárali. Pak tam může být snad padesát až osmdesát žen a dětí, přičemž pod pojmem ´žena´ si nepředstavujte něco jako je lidská žena a i naše nejmenší děti dokáží bojovat. Pak tam bude asi dvacet městských strážných a možná dalších dvacet jiných mužů. Ozbrojeni jsou však pouze strážní, a to právě těmito puškami,“ řekl Mentor a ukázal na zbraň v Ricových rukou. „Tohle jsou naše pušky typu Morpheus. Silný energetický puls způsobí pohmoždění a roztržení vlásečnic spolu s velkou bolestí, ale zbraň není schopná nikoho zabít, alespoň ne v boji. Ovšem, jak vidíte, když si z vás někdo udělá cvičný terč…“ Bolestivě se usmál. „No, když osvobodíte mutanty z dolů, vezmou si zbraně od mrtvých a rázem tady bude armáda rozzuřených bojovníků, kteří si v ničem nezadají s Vůdcovými nightinky.“ „Dobře, ale jak je vyprosíme z obklíčení? Nemají doly nějaké další východy?“ „Ne. Budete se muset prostřílet.“ „Mě pořád dělají starosti ty kanóny,“ zachmuřil se Kowalský. „Ano, mají děla. Žádné jsme sice neviděli, ale ostřelovali město chvíli před útokem. Může jich být asi pět,“ řekl starosta. „Náš zajatec nám řekl, že před časem ukořistili šest děl různých ráží, od pěti do devíti centimetrů. Ale už nám neřekl, kde ta děla mají a zda jsou stále zaměřena na město,“ ozval se Ric Straiter. „Asi to sám neví. Jinak by mi to určitě řekl.“ „To je mi jasné. Boyle, byl jste u těch dolů. Můžeme se prostřílet?“ „Jen s obtížemi. Ti parchanti tam jsou zakopaní a mají těžké kulomety a raketomety.“ „Navíc, když začneme střílet, seběhnou se k dolům nájezdníci z města!“ upozornil Mike. „Napřed vyřešíme ty děla. Beatrice, už doktor Schneider ukryl ty vědecké nesmysly?“ „Ano, jsou ve školní jídelně. Je tam tolik nerez bordelu, že se v tom pár sejfů lehce schová.“ „Dobře. Takže, ještě než vyjde slunce, zahájíme akce. Leeová si vezme pár maníků a Scorpiona a pojede hledat ty kanóny. Padesátka nemá žádný velký dostřel, takže musí být v okruhu pár mílí od města. Až je najdete, tak je buďto zajmete nebo zničíte, jasné?“ „Pane, ano pane!“ „Vyjeďte okamžitě, nejpozději ihned. My ostatní zatím zkusíme snížit početní stavy protivníka, a to tak že zlikvidujeme jeho hlídky ve městě.“ „To bude problém,“ ozval se pochybovačně Kowalský. „Nebude. Zet á téčka nedělají žádný kravál a proniknou i jejich brněním. Kromě toho po sobě nezanechávají žádné stopy. Jen v případě nouze využijeme našich zbraní! Nebudou žádné mrtvoly, žádná krev ani nábojnice, a nebudou ani hlídky. Až si toho nepřátelé všimnou, bude už pozdě. Město bude v našich rukách. Posbíráme roztroušené ukryté mutanty a až Leeová vyřadí ta děla, pokusíme se o průlom.“ „To je, hm…ambiciózní plán,“ podotkl Mentor. „Zvládneme to. Miku, vezmeš si jeden tým a já druhý. Přepady uskutečníme co nejdál od naší základny. Danny zůstane tady a společně se starostou a doktorem Schneiderem připraví plány pro obranu města a rychlé zprovoznění dolů, protože dokud nebudou dodávky uranu a uhlí, NCR nepošle žádné obranné jednotky. Jasné?“ Za oknem se ozval tichý zvuk startovaného Scorpionu. „Leeová už odjela. Jdeme na to!“ Na obzoru vyšlehly první paprsky slunce, když jsem já a mí lidé zaujali pozici na hlavní ulici Lareda. Hlídky tudy procházely celkem pravidelně každých dvacet minut. Měl jsem sebou čtyři lidi: seržanta Rica Straitera, praporčíka Josepha Wayna, desátníka Paula Whitcomba a profesora Reginalda Sondstrupa. ZATy jsme měli jenom já, Ric a Wayne. Whitcomb a profesor nám kryli zadky. „Už jdou,“ zašeptal do vysílačky Wayne. Krčil se za popelnicí na pravé straně silnice. „Nechte je přijít co nejblíž. Miřte přesně! Jeden výstřel na jednoho maníka! Wayne, vezměte si toho napravo, Ricu, ty toho nalevo a já se postarám o vůdce a o toho čtvrtého. Toho, co jde poslední, sejme Wayne. První střílím já.“ Pětičlenná hlídka se přibližovala. Neměli žádný strach, hlasitě si povídali a zbraně měli přehozené přes ramena. Deset metrů. Srdce mi divoce tepe, adrenalin se vlévá do žil. Ruce se mi potí. Dívám se na cíl skrze škvíru v rozbitém autě, za kterým se krčím. Malá diodka na drobné zbrani ukazuje, že je odjištěna a připravena k palbě. Sedm metrů. Za chvíli projdou kolem Wayna. První už je tady. Teď! Vyskakuji a pálím na jejich vůdce. Modravý paprsek ho v mžiku sráží na zem, stejně tak se vede jeho kumpánům. Mířím na čtvrtého nájezdníka a pálím. Minul jsem! Střílím znovu a konečně ho zasahuju. Právě sahal po zbrani. Pátý, poněkud opozdilý nájezdník uhýbá Waynovým střelám. Ani já ani Ric ho nezasahujeme, když utíká pryč. Nesmí utéct! Ric běží za ním, náhle se zastavuje a jeho paže opíše oblouk. Unikající nájezdník se hroutí na zemi. Ric se vrací a nese mrtvého nájezdníka. Vrhací nůž mu přesekl páteř. Svázali jsme zajatce a dali jim roubíky. Pak jsme je uložily do sklepa jednoho domu a nechali profesora, ať je hlídá. O půl hodiny později jsme zneškodnili ještě jednu hlídku, což proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Pak se jedna ze zbraní odmítla aktivovat, tak jsme to zabalili a odtáhli zajatce na základnu. Mike Kowalský už tam byl. Zneškodnil tři hlídky a osvobodil jednoho mutanta, ale pak i jemu ZATy vysadili. „Dobrá zpráva je, že protivník přišel o třicet mužů, a ničeho si nevšiml! Ta špatná, že máme již pouze dvě omračovací zbraně,“ zhodnotil situaci Kowalský. „Jsou to pouze prototypy. Vlastně je zázrak, že vydržely tak dlouho!“ ozval se Schneider. „Tak proč v likvidaci hlídek nebudeme pokračovat starým, osvědčeným způsobem?“ zeptal se Ric. „Chci si ponechat moment překvapení co nejdéle. Boyle, připravte auta do akce! Ricu, vyslechni zajatce. Nyní musíme vymyslet, jak zaútočíme na obklíčení u dolů.“ „Možná by pomohla malá diverze,“ zamyšleně řekl Kowalský. „Co máš na mysli?“ „Ve svých plánech spoléháš na moment překvapení, já mám zase raději hrubou sílu. Ale proč to nespojit? Nachystáme kolem nájezdnických pozic velké množství dálkově ovládaných náloží C4 a až zaútočíme, tak je odpálíme. Společně s palbou minometů a granátometů to vytvoří hotové peklo. Samotné nálože protivníkům možná moc neublíží, ale budou dezorientovaní a zaskočení. Budeme mít dobrých sto sekund, kdy se žádný nájezdník ani nepohne. Když zaútočíme v noci, výbuchy je oslepí, ale my si po explozích nasadíme infravizi a budeme mít další výhodu!!“ „Skvělý plán, Miku! A když použijeme zbraně s tlumičem, budou nájezdníci ještě více šokovaní!“ „A oslňující modré záblesky zet á téček…které my v termovizi neuvidíme…“ Začal jsem se usmívat. Leeová se ozvala k poledni. Říkala že ještě stále nenalezla ty děla, ale má už stopu – místo, ze kterých se střílelo. Řekl jsem jí, ať si pospíší, protože dnes v noci to začne. Kowalský, Whitcomb a pyrotechnik, respektive pyromaniak Hodge se převlékli do pouštních bojových uniforem, zamaskovali se a krytí mnou a McDonaldovou nakladli do okolí nájezdnického tábora u vchodů do dolů bomby. Slunce se blížilo k západu. Starosta Mentor a ještě jeden supermutant jménem Korman se připravovali k boji po našem boku. Bob Mentor byl sice upraven do mobilní polohy pouze pomocí koňských dávek ultrastimpacků a posilujících drog, ale přesto byl plný odhodlání bojovat. Půjčil jsem jemu a jeho společníkovi dvě em šedesátky a pár granátů. Všichni členové výpravy se shromáždili na nádvoří a rozdělili se na skupiny. První skupinu jsem vedl já, druhou Mike Kowalský a třetí Danny Boyle. Každá skupina měla čtyři muže. Moje skupina měla oba supermutanty a nákladní automobil, Hummvee měl k dispozici Boyle. Kowalský musel jít pěšky. Leeová a její lidé se neozvali. V táboře jsme nechali vzkaz, který doktor Schneider nastříkal olejem na zbraně na vrata. Vzkaz byl určen pro Leeovou a byl psán v latině, kterou ovládali jenom doktoři Schneider a Lindner, přičemž druhý jmenovaný byl ve skupině poručíka Leeové. Nigela Griffithe, který byl stále v bezvědomí, jsme ukryli sklepa školní jídelny. Plán útoku byl jednoduchý: Mike odpálí výbušniny a zahájí palbu z minometů, načež já a Danny vlítneme do nájezdníků. Zatímco mě bude Danny krýt, prorazím k dolům a Bob Mentor rozdá svým mužům zbraně. Pak se všichni společně pokusíme o útok, který smete nájezdníky. Doufal jsem jenom, že nájezdníci již nemají děla v palebném postavení, protože sprška granátů by nám rozhodně neprospěla. Akce měla začít přesně v 22:00. Ve 21:43 hlásila obě družstva, že jsou připravena. Nervózně jsem se podíval na své společníky. Doktor Schneider seděl za volantem a nervózně cucal nábojnici. Vedle něj položený samopal heckler koch vypadal přinejmenším nemístně. Supermutant Korman stál u těžkého kulometu lafetovaném za kabinou řidiče, starosta Mentor ovládal Gatling Avenger uprostřed korby. Já jsem postával za kabinou řidiče a nervózně si pohrával s Pancor „Jackhammerem“. 21:50. Vydávám povel k nasazení helem energozbrojí a kontrole systémů. 21:53. Aktivujeme infrahledy. 21:55. Na pip-boy mi přichází krátká zpráva, že družstvo poručíka Leeové zabezpečilo nájezdnickou artilerii a Scorpion míří k nám. Posílám zpět kratičkou zprávu o našem útoku a žádost o podporu. 21:58. Startujeme motory a odjišťujeme zbraně. Poslední kontrola. Tiše se modlím, Korman odříkává Žalozpěv pro Vůdce. 22:00. Malé hodinky v helmě energozbroje bliknou a já říkám „Vpřed!“ Náhle vybuchl prostor před námi v moři plamenů. Nálože C4 vybuchly najednou a vztyčily před vstupem do dolů stěnu plamenů. Do ní se nořily miny z minometů a rakety z našich bazook. Náklaďák se s trhnutím rozjel vstříct tomuto peklu. Nalevo vidím na pozadí plamenů Hummvee, jak se řítí vpřed. Vzduchem proletí první střely ze ZATů. Doktor Schneider pravou rukou řídí a levou střílí z okna. Zapínám laserový zaměřovač a hledám cíl. Tady je. Čtyři překvapení nájezdníci sedí ztuhle při ohni, v tom je skosí dávka z kulometu. Korman stáčí hlaveň níž aby mohl postřelovat prostor těsně kolem auta, Mentor otáčí rotačák dozadu a pálí do banditů. Napravo od nás dopadly dvě miny. Všude je tolik ohně, že ani nepotřebujeme infravizi. Schneider projede s náklaďákem troskama nějaké budky a již jsme před vchody do dolů. Před námi se ve skalní stěně černají díry, široké tunely, do kterých vedou koleje a potrubí. Mentor, Korman a já seskakujeme z auta, Schneider odpaluje dýmovnice. Běžíme k jedné z děr, Mentor něco volá. Z díry vybíhají mohutné postavy s puškami morpheus a krumpáči v rukou. 22:04. Krátká porada. Šéf mutantů z dolu se jmenuje Cookie, a je to velitel stráží města. Přestože mu chybí ruka, je plný odhodlání do boje. Z dolů vybíhají mutanti, rozdáváme jim zbraně. Zanedlouho je kolem náklaďáku početný oddíl naštvaných mutantů, kteří v rukou potěžkávají útočné pušky a kulomety. Korman střílí z kulometu na korbě, k nám míří několik nájezdníků. Ohně už jenom doutnají. Tmu a dým protínají tenké paprsky laserových zaměřovačů. Slyším střelbu z granátometů. „Doktore Schneidere! Zůstaňte u auta!“ „Ano pane!“ „A vy ostatní – do útoku!!!“ Mutanti se rozběhli vpřed. Z míst, kde měli nájezdníci své tábory, se ozvala střelba. Stopovky mířili k nám. Někteří mutanti zakolísali, ale stále běží. Periferním viděním vidím Hummvee, jak nalevo rozráží skupinu nájezdníků. Posádka je vykloněna z oken a střílí. Ale napravo od nás se bandité drží. Mutanti začali sborově řvát válečný pokřik: „UNITY!!!!“ Střílejí z kulometů. Do našich řad dopadla raketa a pár granátů. Laser nachází cíl, mačkám spoušť a automatická brokovnice pálí. Velký výbuch mě srazil na zemi. Vstávám a ve tmě vidím nějakou postavu. Hlavu má vyholenou až na vysoké číro, přesně jako nájezdníci u nás. Díky infravizi ho vidím dříve než on mě, střílím a broky ho trhají na kusy. Kolem je plno dýmu. Teď z něj vyrazila postava v energozbroji, je to inženýr Miles. „Veliteli, nepřátel je strašně moc! Snaží se o protiútok!“ „Nesmíme jim dát šanci se zformovat. Do útoku!“ Skrz dým jsem zahlédl kulometné hnízdo. Likviduju střelce brokovnicí, otáčím kulomet a střílím do tmy, kde tuším protivníka. Náhle mi do zad zabubnovaly kulky, otočil jsem se a smetl protivníka brokovnicí, ale je jich tady více. Vidím šesticípé hvězdy plamenů vycházejících z hlavní automatických pušek, opětuji palbu. Někdo mi podtrhl nohy, tak jsem sebou hodil do kotoulu a zblízka prohnal banditovi hlavou pár broků. Další to schytal do břicha, a pak brokovnice odmítla střílet. Prázdný zásobník. Něco do mě vráží, a když se otočím, vidím, že po mně nějaký maník střílí z brokovnice. Jedním úderem pěstí jsem mu rozdrtil lebku. Další maníci lehli poté, co jsem tasil svůj Desert Eagle. Náhle se po mně vrhá stín, střílím po něm, ale střely se odrážení od kovového plátu. Dostal jsem děsnou pecku kyjem, ale energozbroj drží. Dříve než se mohl nájezdník napřáhnout podruhé, je roztrhán dávkou odněkud zboku. Ze tmy vybíhá obrněnec. Tmavý pásek, pod ním bílý a v něm červený kříž, to je McDonaldová. Na zádech se jí houpá snajprka a v ruce drží MP 5. „Veliteli, tady jste!“ „Jo to jsem. Jaká je situace?“ „Poručík Kowalský nařídil ustoupit do domů na okraji města. Útok mutantů byl odražen! Nepřítel se chystá k protiútoku.“ „Co naše těžké zbraně?“ „Máme jenom jeden minomet, tomu druhému bouchla hlaveň. Před chvíli jsem viděla Wayna s raketometem, ale to je vše, co vím. Teď se snažím dostat do města. Veliteli, mysleli jsme, že jste mrtvý, když jste neodpovídal na volání.“ „Nic jsem neslyšel. Zkontrolujte mě!“ „Máte opálený vršek přilby a chybí vám anténa vysílačky.“ „Tak je to jasné. Říkáte, že Kowalský se stáhl? Kde je Boyle?“ „To nevím, pane, Hummvee jsem od počátku útoku neviděla.“ „Vraťte se se mnou k dolům!“ Přeběhli jsme ke vstupu do dolů. Náklaďák s doktorem Schneiderem tam stále byl a kolem něj postávalo několik mutantů, kterým doktor rozdával zbraně. „Doktore, je auto v pořádku?“ „Ano pane.“ „Co je to za mutanty?“ „To jsou další supermutanti z dolů, pane. Ženy a ehm, děti.“ „Tohle jsou ženy?“ „Jak by řekl profesor Sondstrup, mutanti očividně vyřešili problém se sterilitou, ale asi se rozhodli pohlavní dimorfismus znovu nezavádět.“ „No to je jedno. Mají zbraně?“ „Rozdal jsem jim zbytek arsenálu.“ „Dobře. Nastartujte auto. A vy ostatní, nastupte si. Nakopeme nájezdníkům zadky!“ „Jednota!“ vykřikli všichni sborově. Naskočili jsme do náklaďáku, Schneider k řízení a vyrazili jsme na kraj města, odkud k nám zaznívala prudká střelba. Skutečně, Kowalský, Mentor a jejich lidé se zabarikádovali ve dvou budovách a bránili se hordě nájezdníků. Vzduch bičovaly dávky z kulometů a automatických zbraní doprovázeny energetickými střelami. Všude vybuchovaly granáty. Do tohohle pekla jsme vjeli se svým náklaďákem. „Vemte to přes ty nájezdníky, doktore Schneidere!“ Vjeli jsme rovnou do klubka nepřátel. Gatling a těžký kulomet nám uvolnily cestu a my jsme pálili z korby. Takový ohnivý vůz nájezdníci neočekávali, jejich řady zakolísaly, a právě na to Kowalský čekal. Vyběhl z baráku a přešel do útoku. Mutanti se k němu přidali. „Doktore, pronásledujte je!“ zařval jsem. Naháněli jsme bandity po pláni mezi městem a doly, v čele jel náš vůz a kolem něj asi třicet mutantů a Rangerů. Pak ale nájezdníkům došlo, že nemají kam utéci, a v zoufalství se otočili. Stále jich bylo dobře třikrát více, než nás. Naše horda se řítila na ně. „Došlo mi střelivo!“ vřískla McDonaldová od kulometu a pak skočila přes palubu s hecklerem v ruce. Vzduchem proletěly nějaké rakety. Jedna z nich zasáhla náklaďák, výbuch mě vymrštil ven, ale ani jsem se nevzpamatoval a už jsem zase běžel a střílel. Pomalu všem bojujícím došlo střelivo v zásobnících a na nabíjení nebyl čas. Vrhli jsme se na sebe zblízka. Tasil jsem nůž. Nastala krutá řežba, ve které měli mutanti a těžkooděnci navrch. Zrovna jsem jednoho protivníka zapíchl nožem do hlavy, když mě srazila na kolena dávka ze samopalu. Opodál postával chlapík a střílel z kalašnikova. Vytrhl jsem mu zbraň i s dlaní a rozdrtil mu hlavu pažbou. Pak jsem zbraň otočil a odpráskl nějakého bastarda, který se snažil dostat McDonaldovou. Vedle mě se objevil další stín, ale hlava se mu rozletěla na drobné úlomky a až poté jsem zaslechl výstřel z gaussovy pistole. Najednou přímo přede mnou přistála malá oblá věcička – plasmový granát! Kopl jsem do něj a vymrštil do vzduchu, kde vybuchl. Náhle přede mnou vzplanulo menší slunce. Optická pojistka infravize se uzavřela, přesto mne modrozelená záře oslepila. Elektromagnetický puls byl reprezentován šílenou kakofonií zvuků ve sluchátkách, a pak kolem mne prošla ohnivá stěna. Tlaková vlna mě odhodila. To vše se udalo ve zlomku okamžiku. Náhle jsem ležel na zemi a dusil se. Vzduchotechnika zbroje byla vyřízená a já dýchal nefiltrovaný dým a pach spálené gumy. Oční víčka jsem měl pevně sevřená, ale když jsem je otevřel, nic jsem neviděl. Na chvíli jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, slyšel jsem všude kolem sebe zvuky boje a s potěšením jsem konstatoval, že vidím. Sice trochu mlhavě, ale vidím. Snažil jsem se zvednout, což se mi po chvíli podařilo. Obhlédl jsem situaci. Byla černočerná tma, kterou pouze občas protínaly záblesky výstřelů. Kolem mne se všude bili lidé a mutanti, řezali se nožema, mlátili se pažbama pušek, rangeři bodali svými čepelemi na zbrojích. Když jsem se trochu vzpamatoval, vytáhl jsem svou pistoli a pustil se také do boje. Na takovou krátkou vzdálenost každý náboj skončil v hlavě nájezdníka. Někdo za mou pálil z kulometu, a nebyl to nikdo z našich. Rozběhl jsem se na něj. Několika údery a kopanci jsem střelce zabil a vzal si jeho kulomet. Pak se nad námi rozsvítila světlice. V hloučku obrněnců a mutantů stál člověk bez přilby, v ruce měl pistoli a řval: „Ke mně!“ Rozběhl jsem se k němu. „Poručíku, co to děláte?!“ „Musíme se stáhnout, pane, je jich mnoho!“ „Kowalský, my jsme Rangers of America! My neustupujeme! Vojáci! Za slávu Republiky – do útoku!!!“ „RANGEEEEERS!“ Morálně posíleni jsme znovu vyběhli na zteč. Bylo nás už jenom pár, ale všichni jsme ječeli a řvali naše bojové heslo, a to nám dodávalo sílu. Najednou jsme tady nebyli jenom komando Spirit of the Hawk, najednou tady byla celá armáda NCR. My jsme to cítili, a to nám dodalo sílu jít do boje, přestože jich bylo více a nohy se pod nám podlamovaly. Vlítli jsme na protivníky a zabíjeli je jako kuřata. Odněkud se vynořil desátník Whitcomb s rozbitou zbrojí a plamenometem a dlouhou dávkou zaživa upekl dobrých patnáct banditů. Běžel jsem kupředu a v jednom kuse střílel, a zastavil jsem se pouze když jsem ze země zvedal novou zbraň a zahazoval tu bez munice. Předběhla mě McDonaldová s dlouhou mačetou v ruce a praporčík Wayne se samopalem. Utíkal jsem vpřed a stále křičel, ale utíkalo se mi čím dál tím hůře. Po nohách a zádech mi stékaly proudy potu a hydraulické kapaliny, nějaký z těch bastardů asi prostřelil hydrauliku, no potěš. Náhle odněkud z boku vyšlehl dlouhý proud stopovek a skosil jedno křídlo nájezdníků. Na scéně se objevilo futuristicky vyhlížející vozidlo a z jeho oken čouhaly hlavně a střílely. Byl to Scorpion! Poručík Leeová se dostavila právě včas. S její pomocí jsme vyhnali bandity za brány města. Když jsem viděl, jak lupiči vbíhají do hustého lesa, zastavil jsem se a zvedl ruku. Vedle se objevil Ric. „Veliteli, dokázali jsme to! Oni teď utíkají, a jen tak se nezastaví! Hahá!“ „Jo, Ricu, dokázali jsme to…vyhnali jsme ty bastardy.“ „Ale jsme se při tom zapotili, že jo, šéfe! Chá!“ „Jo, zapotili…“ Náhle mi došlo, že ty proudy, co mi tečou po těle, že to není pot ani hydraulika. A najednou jsem také věděl, proč se mi tak blbě dýchá. „Ricu…“ chtěl jsem říct, ale pouze jsem do přilby vyprskl krvavou pěnu. Nohy mi povolily a já spadl na zem. „Veliteli, co to…?“ zeptal se vylekaně Ric. Umírat není vůbec těžké… Z mléčně bílé záře se vynořila dobrotivá tvář starce se sněhobílými vlasy a vousem. Okamžitě jsem pochopil, že to je On. Takže jsem konečně mrtvý. Jeho tvář se podívala na mne a pak řekl: „Veliteli, to jsem rád, že jste se probudil! Už jsme přestávali doufat…“ „Pane bože…“ „Bolí vás něco?“ zeptal se starostlivě doktor Schneider. „Ách…já nevím…kde to jsem?“ „V nemocnici. Teď je asi jedenáct hodin v noci. V bezvědomí jste byl víc jak dva dny. Jste těžce zraněn, nadporučíku, museli jsme vás několikrát operovat a ztratil jste spoustu krve. Máte štěstí, že jsem vaše krevní skupina.“ „Jaká je…situace?“ „Město je plně v našich rukou. Nájezdníci prchli, poručík Leeová a její tým je pronásledují ve Scorpionu. Mutanti obnovují obranná postavení a pohřbívají mrtvé. Seržant Straiter dává do pořádku naši techniku, seržant McDonaldová a doktor Lindner ošetřují raněné. Velení má poručík Boyle, který vede nepřetržitá jednání a porady s mutantskou samosprávou.“ „A co Mike…?“ „Poručík Kowalský byl těžce raněn. Ještě se neprobral.“ „Ach…a co ostatní?“ „Půjdu jim oznámit, že jste se probudil. Zvedne jim to morálku.“ „Ne, doktore…zůstaňte.“ Zase si sedl. „Nenechávejte mě samotného…na prahu života a smrti…sakra, to je melodramatické, chrrrchrrr…“ „Nesmějte se, náčelníku, klesá vám při tom tlak.“ „Doktore, jsou nějaké…ztráty?“ Schneider teď viditelně posmutněl. „Je nás již jen čtrnáct. Profesor Sondstrup byl v bitvě obklíčen přesilou mimo oblast hlavních bojů. Neměl šanci na únik. Našli jsme jeho tělo ráno, bylo plné děr. Zemřel na bojišti.“ „A ten druhý?“ „Doktorka…doktorka Howardová byla těžce raněna. Zemřela před několika hodinami na následky svých…zranění.“ Doktor teď vypadal skutečně sklíčeně. „Doktore, ona…vám byla blízká?“ „Náčelníku, víte, že jsem starý mládenec.“ „Jako my všichni.“ „Ale vy jste všichni mnohem mladší než já. Jednou určitě najdete tu pravou, nebo pravého a oženíte se. Ale já…“ „Vy jste nikoho takového nenašel?“ „Právě naopak. Víte, nadporučíku, když mi bylo čtrnáct, byla moje rodina zabita otrokáři. Přežil jsem jenom já, utekl do New Rena a tam se přidal k armádě Nové Kalifornie, k tehdejším NCR Rangerům. Spolu s nimi jsem bojoval proti otrokářům a dalším protivníkům mladé republiky. A mým velitelem u jednotky byla kapitán Leeová.“ „Ta Leeová…?!“ „Ne, její matka. Bylo to málem před třiceti lety. Tedy, kapitán Sarrah Leeová byla ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy poznal. Zamiloval jsem se do ní, a ona do mne.“ „To je zakázané.“ „Tehdy byly jiné časy. Prožívali jsme nádherný vztah. Sarrah často plnila náročné mise pro jednoho, a protože já byl nejlepší z jednotky, šel jsem s ní a kryl jí záda. Mise se pak vždycky poněkud protáhla, heh. No prostě romantika. Chtěli jsme se vzít, když přišel rozkaz infiltrovat bandu otrokářů poblíž Modocu. Sarrah se přihlásila a ji jako obvykle kryl. Jenomže, v průběhu mise se objevil problém, jeden z otrokářů byl kdysi členem Rangers a Sarrah poznal. Zajali ji a chtěli popravit. Sledoval jsem to z úkrytu kus od jejich tábora. Byl jsem sám s pitomým FN FALem, ale vyběhl jsem ji zachránit. Skutečně jsem pár těch hajzlů dostal, ale pak dostali oni mně. Mysleli si, že jsem mrtvý, a já taky skoro byl. Když jsem se probral, byli pryč a moje jediná láska visela na stromě…umučená k smrti…“ „Bože, to je kruté!“ „Později mně našli indiáni a vyléčili mně. Když jsem se vrátil do NCR, Rangers už neexistovali a místo nich tu byli Rangers of America. Většina mých kolegů přešla do nové organizace na stejných místech, jednotky zůstaly beze změny, jenom s novým názvem a posláním. Já jsem byl chvíli mimo, a když jsem se tedy vrátil, od kámošů, kteří už byli v RoA jsem slyšel, že to není jako u NCRR. A tak jsem transfer nepodepsal. New California Rangers zanikli a do Rangers of America jsem nevstoupil.“ „Ale říkal jste, že Beatrice je dcera…“ „Narodila se asi dva měsíce před tou misí. Narodila se předčasně a byla v inkubátoru. Později se stala dcerou jednotky, vychovávali ji rangeři, bývalí podřízení její matky. Já jsem vstoupil do Razlova vědeckého institutu a za pár let ze mě byl profesor. Tvrdě jsem se věnoval bádání, protože jen v práci jsem mohl zapomenout na tu hroznou bolest, která zbyla po Sarrah. Neohlížel jsem se po okolních ženách a prováděl jeden experiment za druhým. Při tom jsem si vydobyl slávu a nějaké bohatství. Později jsem využil svého vlivu a dostal Beatrici na školy, které jí pomohly stát se vědeckým důstojníkem.“ „Vy jste její otec?“ „Možná ano, možná ne. Nevím to jistě. Než Sarrah potkala mě, měla několik krátkých známostí s jinými muži.“ „Chápu. A co test DNA?“ „Raději zůstanu v nejistotě, než abych zjistil, že jsem svou…dceru zanechal, když mě nejvíc potřebovala.“ „Ach…ano. A na misi jste se přihlásil kvůli ní?“ „Ne, vlastně jsem ani nevěděl, že jede taky. Ale…chtěl jsem svůj život ukončit nějak smysluplně.“ „Takhle nemluvte.“ „Ne? Když jsme se poprvé sešli, my kandidáti na misi, a já uviděl Cathy Howardovou…jako by to byla Sarrah! A já jsem si konečně, po dlouhých dvaceti šesti létech uvědomil, že ještě žiju. Že ještě dýchám a že mi tluče srdce! A teď…teď je mrtvá!!“ „Doktore, já…“ „Osud mi dal příležitost potkat dvě dokonalé ženy za život, a já obě příležitosti promarnil!“ „To není vaše chyba! Nemohl jste nic dělat!“ „Kdybych věděl, co se děje, skočil bych do cesty těm smrtícím kulkám, a ještě bych se usmíval! Rád bych zemřel místo ní!!“ Rozbrečel se a složil se na židli. „Carle, já…“ Nějak jsem nevěděl, co na to říct. Znovu jsem se prospal, tentokrát na dlouhých dvacet hodin. Když jsem se probral, pokusil jsem se vstát a rozplácl jsem se na zemi. Pád přivolal Josepha Wayna. „Veliteli, už jste vzhůru?“ „No, vlastně jsem dost na dně.“ „Počkejte, hned vám pomůžu. Nesmíte vstávat.“ „Omyl. Musím, ale nemůžu.“ „Nechte toho. Lindner a McDonaldová vám dávali ty nohy do pořádku dvě hodiny. Máte štěstí, že jste o ně nepřišel. Poručík Kowalský takové štěstí neměl.“ „Co je s Mikem?“ zeptal jsem se vyplašeně. „Nohu měl rozflákanou granátem. Museli mu ji uříznout, ale ztratil hodně krve. Ještě se neprobral z bezvědomí.“ „Doprčic! A kde je Boyle?“ „On a Miles spolu s mutanty procházejí důlní zařízení. Chtějí rychle začít těžbu uranu. Poručík si myslí, že zásilka uranu pro Gecko by republice velmi pomohla.“ „A Leeová?“ „Ještě se nevrátila. Momentálně nám velí seržant Straiter.“ „Tak mi ho prosím zavolejte.“ Za pár chvil se ve dveřích objevil Ric Straiter v pouštní bojové kombinéze. „Veliteli…?“ „Posaď se, Ricu. Jak hodnotíš situaci?“ „No, když to srovnám s boji u Gecka…tam to bylo dost podobné…no, tak musím říct, že to dopadlo dobře. Uspěli jsme proti velké přesile. Mrtví sice ještě nejsou spočítaní, ale z obhlídky bojiště můžeme zrekonstruovat průběh bitvy, a po pravdě řečeno, nechápu jak jsme mohli vyhrát. Je to úspěch.“ „Ale…?“ „Ale tohle není Gecko. Nejsme blízko centrálního území NCR a nemůžeme čekat posily. Ztratili jsme dva výborné vědce. Máme velké materiální ztráty, mnoho energozbrojí bylo těžce poškozeno, a máme pouze jedno vozidlo.“ „Jenom…jedno?“ „Scorpion. Má sice pár šrámů, ale je pojízdný. Naproti tomu, náklaďák je kapku rozflákaný. A Hummvee…je zázrak, že z toho poručík Boyle vyšel jen se zlomenou rukou. Auto je na šrot.“ „Kolik energozbrojí máme?“ „Když použiju součástky ze zničených, pak můžu opravit asi šest kompletních kusů.“ „No dobře. A co výzbroj?“ „Jediná věc, která je v pořádku. Máme teď zbraní do aleluja, a střelivo k tomu.“ V nadcházejících dnech jsem se pomalu uzdravoval. Zanedlouho jsem se již mohl pohybovat na kolečkovém křesle a sám sledovat, co se děje. Bylo toho dost: Zajatí nájezdníci pod dohledem mutantů opravovali město a těžili uran. Mutantí vojáci opravovali obranná postavení a rozmisťovali ukořistěné zbraně. Mutaní doktoři se ukázali jako velmi schopní, když se starali o své i naše raněné. Raněné nájezdníky však neošetřovali. Bylo to nelidské, ale pochopitelné, když se člověk podíval na hromady mrtvých mutantů, kteří zahynuli při náhlém útoku. Mnoho mých mužů bylo raněno. Na bitvu jsme vyplýtvali mnoho prostředků. Přemýšlel jsem o tom, že výpravu ukončím a vrátíme se zpět. Ale když jsem viděl, jak mí podřízení, ovázaní a pokryti škrábanci a šrámy opravují svou výstroj a poničená auta, rozhodl jsem se pokračovat v misi. Týden po bitvě se vrátila Beatrice Leeová. Ona ani nikdo z jejího týmu neměl ani škrábanec, a přece se jí podařilo zahnat nájezdníky daleko odsud. Dovezla také bohatou kořist – spoustu mikrofůzních baterií, které bandité zahodili při útěku. Celému týmu to obrovsky zdvihlo sebevědomí a já jsem ji v jedné depeši pro velení navrhl na vyznamenání. Ale byly zde i horší povinnosti. Museli jsme pohřbít profesora a doktorku. Ten den si dobře pamatuju. Byl večer a nebe bylo zamračené. Foukal studený západní vítr a nesl sebou na hřbitov pach ohňů, ne kterých se pálily trosky. Celá jednotka byla nastoupená, i s poručíkem Kowalským na vozíčku. Já jsem s pomocí berlí stál v čele hrobů, poručíci Boyle a Leeová po mých bocích. „Vojáci,“ oslovil jsem své lidi. Po dobu mise byli i vědci vojáky, a to v hodnosti vojína. „Profesor Reginald Sondstrup byl skvělý vědec. Poznatky z oboru biologie, které během svého bádání nasbíral, pomohly republice při výrobě nových léčiv, při zavádění nových postupů v zemědělské výrobě a v mnoha dalších věcech. Ale tyto zásluhy mu nestačili. Dobrovolně se přihlásil k misi, o které věděl, že se z ní nemusí vrátit. Udělal to, protože stejně jako my ostatní věřil, že tak pomůže naší zemi. Neznal jsem profesora Sondstrupa do doby, než vstoupil do mé kanceláře a podepsal se na listinu dobrovolníků, ale od té doby jsem s ním strávil mnoho času, a můžu říct, že to byl skvělý člověk. Je škoda, že zemřel tak brzy. Bude nám chybět, jak po stránce profesionální, tak po stránce lidské. Sbohem, Reginalde Sondstrupe, vědče a vojáku!“ „Jednotko, pozor!“ vykřikl Straiter. Postavil jsem se do pozoru a zasalutoval. „K palbě připravit! Namiř! Pal!“ křičel dál Ric a jedna čestná salva za druhou otřásaly nízkým nebem. Čtyři muži pomalu spustili jednoduchou rakev do hrobu a pak se postavili vedle druhé. „Jednotko, k poctě zbraň! Pohov!“ „Vojáci! Profesor Sondstrup bohužel nebyl jediným, koho jsme navždy ztratili. Na věčnost se odebrala také doktorka Catharina Howardová. Tato nadaná vědkyně zasvětila celý svůj život chemii, a dosáhla na tomto poli mnohých úspěchů. A když se formovala naše mise, přidala se také, protože věděla, že schopného chemika budeme potřebovat. Celý život sloužila republice, a v jejích službách také položila svůj život. Byla naší misí nadšená, vždy připravená něco objevit, pro vtip nešla daleko a ani v nejhorších situacích neztratila svůj nadhled. Její místo v jednotce a v našich srdcích teď zůstane prázdné. Sbohem, doktorko Catharino Howardová!“ „Pozor! K palbě připravit! Namiř! Pal! Namiř! Pal! …“ Počkal jsem, až budou oba hroby zasypané, a pak zavelel pohov a rozchod. „Pěkný obřad,“ poznamenal Bob Mentor, který stál bokem. „Nikdy jsem neuměl moc řečnit. Raději jsem komunikoval skrze zbraň,“ odpověděl jsem a sledoval Straitera a Whitcomba, kteří usazovali náhrobní kameny. U hrobů klečelo několik vojáků a modlilo se. „Chtěl jsem se zeptat, nadporučíku, co bude s vaší misí?“ „Pokud opravíme auta, pojedeme dál. Raněné necháme tady.“ „Mí opraváři vám samozřejmě pomůžou a o raněné se postaráme. Chystáme se vyslat konvoj s uranem a můžeme vzít také vaše vzorky.“ „Výborně. Zítra to můžeme projednat.“ Začalo pršet, nejdřív jen drobně, ale stále se to zhoršovalo. „Už jsme to projednali s poručíkem Boylem. Konvoj by odjel za měsíc.“ „Tou dobou už doufám budeme pryč.“ Když jsem odcházel ze hřbitova, zahlédl jsem klečet u nových hrobů postavu. I přes závoj deště jsem poznal, že to je profesor Schneider. „Veliteli! Nadporučíku!“ Jasný výkřik mě probudil a já měl trochu problém se zorientovat. Právě se mi zdál pěkný sen o pěkné černovlásce která… „Nadporučíku, už jste vzhůru?!“ „Více méně, poručíku. Co se děje?“ „Nigel se probral!!“ „Cože?“ „Praporčík Griffith je vzhůru! Byl dva týdny v kómatu a najednou se na posteli posadil a prohlásil, že má hlad.“ „Jak jste ho probudili?“ „To kdybych věděla! Jenže, my jsme už nad ním udělali kříž, a najednou se sám probral!“ „No to je fór. Pamatuje si něco?“ „Nic, jen že na ně vlítl ten bílý tvor a pak se probudil tady.“ „Dobrý, půjdu si s ním pokecat. A co jinak, je v pořádku?“ „Naprosto zdravý člověk. Nic nenasvědčuje tomu, že byl v kómatu tak dlouho, a nic ovšem neobjasňuje příčinu kómatu.“ Oblíkl jsem se a opíraje se o dlouhou tyč, zašel jsem za Nigelem. Ležel na posteli a ve tváři bylo vidět, že toho má dost. „No, praporčíku, vítejte mezi živými!“ „Dík, veliteli. Kdy už mě pustí?“ „Jistě co nejdříve, jen co Leeová provede pár testů. Potřebujeme teď každou schopnou ruku.“ „Prý jste tu měli bitvu.“ „Jo, bylo to tvrdý.“ „Sakra, a já to zaspal!!“ „Nebylo o co stát. Sondstrup a Howardová to mají za sebou a my ostatní…“ „No právě, kdybych u toho byl já…nemuselo to takhle dopadnout.“ „Hahá, Nigeli, to si fandíte!“ „Jsem ten nejlepší střelec z energetických zbraní na celé planetě!“ „A uspala vás právě energetická zbraň.“ „Hm, ne, to kóma nebylo způsobeno zet á té nula osmičkou. Spíše bych to tipl na nějaký plyn, který na mně chrstl ten bílej pobuda.“ „Plyn, který prošel přes filtry energozbroje a zasáhl jen jednoho muže?“ „Kdo ví. Možné je všechno.“ Zatímco jsem spal, přišla depeše z hlavního stanu. Kromě nějakých organizačních blbůstek to bylo také schválení mých personálních návrhů. Takže nedlouho po poledni byla naše jednotka nastoupena na nádvoří školy, kterou jsme ještě stále dočasně okupovali. „Jednotko pozor!“ zakřičel Ric. „Poručík Mike Kowalský je dobrý voják a skvělý důstojník. V bitvě u Lareda se vyznamenal, když sám vedl vojáky své jednotky do útoku, zatímco jeho nadřízený byl nezvěstný. V bitvě prokázal velkou dávku velitelského umu, improvizace i odvahy. Má přirozenou autoritu a je skvělým taktikem. Z těchto důvodů schválil Generální štáb Rangers of America návrh velícího důstojníka jednotky Spirit of the Hawk, a tímto povyšuje vojáka Mika Kowalského do hodnosti nadporučíka!“ Otočil jsem se k Mikovi, který tady stál, opřený o berli a v obličeji bledý. „Blahopřeju, nadporučíku Kowalský!“ „Díky, pane. Já…já myslel, že teď mě z armády spíše vykopnou, a zatím…“ „Vykopnou?! Blbost, Miku. Dostaneš protézu a jednou z tebe bude generál!“ „Ale dál s váma asi nepojedu, co?“ „Je mi líto. S prvním transportem, který mutanti vypraví, se vrátíš domů.“ „Tak to bych chtěl ještě poděkovat svým podřízeným. Dámy a pánové, velelo se mi u vás dobře! A vy, pane, jste mi byl dobrým velícím důstojníkem.“ „Nech toho, ještě se rozbrečím, a to mám ještě něco na práci.“ Počkal jsem, až se Mike zařadí mezi ostatní a pak jsem začal číst další papír. „Poručík Beatrice Leeová, DFC, ZO, je členem výzkumné sekce Rangers of America a v současnosti je přidělena ke komandu Spirit of the Hawk. Během bitvy o Laredo se vyznamenala, když se svým tříčlenným týmem zneškodnila nájezdnickou artilerii, pronásledovala ustupující bandity a ukořistila cennou výstroj. Bez jediné ztráty zneškodnila dvě silné jednotky nepřátel a svou akcí zbavila nájezdnickou bandu důležité výhody, díky čemuž mohl zbytek komanda provést úspěšný útok na pozice protivníka. Za tento čin ji její velící důstojník navrhl na vyznamenání. Generální štáb RoA schvaluje poručíku Beatrici Leeové propůjčení vyznamenání Ocelového kříže třetí třídy.“ Leeová stála přede mnou v tradiční horské bojové kombinéze (což dlouhou dobu štvalo Rica, Hodge a další, protože my ostatní vojáci jsme byli z pouštních jednotek) s bílo-zeleným pruhem doplněným o tenký proužek hnědý. „No, poručíku, blahopřeju vám. Ještě pár misí a budete mít neprůstřelnou hruď! Bohužel tady sebou nemáme žádná vyznamenání, takže budete muset vzít za vděk tímhle,“ řekl jsem a sundal si svůj Ocelový kříž III., který jsem dostal ještě jako seržant, a který byl již notně zprohýbaný a poškrábaný. „Je sice mírně poničený, ale to je tím, že mi jednou zachránil život, když odrazil kulku pryč od mého srdce. Já se bez něj obejdu, a když nebudete spokojená, tak ho po návratu vyměníte.“ „Veliteli, je mi ctí nosit toto vyznamenání a jsem hrdá, že je reprezentováno právě vaším odznakem.“ Připnul jsem jí odznak na prsa. „Ták, poručíku, a od teďka od vás očekávám stále stejně vysoký výkon,“ řekl jsem se smíchem. Zasalutoval jsem jí a pak se otočil k ostatním. „Vojáci, mám dobrou zprávu – zítra ráno odjíždíme!“ Desátník Hodge a ostatní dělali zázraky, když opravili poničená auta. Boylův Hummvee byl po zásahu raketou totálně zničený a na jeho opravu museli být použity součástky z vraků v okolí města. Přesto při zkoušce prokázal svou plnou bojeschopnost. S pomocí mutantích opravářů jsme spravili také naši poškozenou výstroj. Doplnili jsme zásoby jídla a zdravotnického materiálu, mutanti ho měli dost. Jejich předci prý při svém ústupu vyplenili nějaký vault, jak se mi Mentor neochotně přiznal. Také jsme doplnili zásoby střeliva. Mutanti si vyráběli vlastní munici cal. 50 z uranové hlušiny, to jest vytěženého uranu s příliš malým podílem U235. Tyhle střely byly třikrát tvrdší při stejné hmotnosti a jejich průbojnost byla značná. Poté, co jsme vykonali krátký smuteční obřad u hrobu Patricka Diggera, člena první výpravy, jsme se rozloučili s mutanty a Mikem Kowalským a chvíli po rozbřesku jsme vyjeli z města Lareda, města, kde se naplnil smysl Jednoty. ZNOVU NA JIH Naše tři vozy opět uháněly po předválečné dálnici. Oblast tropů kolem Lareda opět přešla v poušť, jednotvárnou pustinu, kterou jen občas porušily kaktusové háje. Dálnice zmizela a tak jsme museli zpomalit a jet pouští. Dalším městem, kterému jsme měli nabídnout členství v NCR, bylo město Monterrey. Leželo v podhůří vysokých hor na východě, a bylo vidět už zdálky. Díky stálému pouštnímu klimatu bylo dost zachovalé, ale jinak v něm nebylo nic výjimečného. Úroveň radiace nízká, bez zamoření FEV. Na hranicích města jsme našli pár indiánských kůlů, značek. Většinou to byly jednoduché desky s vyrytou trojlistou vrtulí a lidskou lebkou pověšenou na vrchu, jenom jeden kůl byl větší a bylo na něm něco napsáno. To písmo se nepodobalo ani indiánským hieroglyfům, ani latince či azbuce. Nakonec jsme to identifikovali jako velmi zjednodušenou čínštinu, nápis vyprávěl něco o smrti z nebes a duších mrtvých, kteří toto město chrání. Z toho jsme usoudili, že v tomto kraji našli domov příslušníci čínských invazních jednotek a postupně splynuli s původním obyvatelstvem. Za městem opět začínala dálnice, tentokrát ale mířila na západ. Vyrazili jsme k městu Torreón. Zdejší fabriky na energetické zbraně velmi zajímaly vedení NCR. Zprávy komanda Hawk říkaly, že tohle město je obýváno nějakým primitivy používajícími podivný jazyk. Tytéž zprávy také říkaly, že sklady zbraní jsou zjevně dobře chráněné a maskované. A konečně – zprávy z města Torreón byly poslední, které komando Hawk odeslalo. Schneider se už potřetí za půlminutu podíval na ciferník svých hodinek, ale přísahal bych, že neví kolik je vlastně hodin. Slezl jsem ze střílny a usadil se na bedně mezi sedadly řidiče a spolujezdce. „Co je, doktore? Jste nervózní?“ zeptal jsem se ho. Složil mapy a zahleděl se do dálky. „No, náčelníku, trochu mě šimrá u žaludku. Až sem jsme měli cestu vytyčenou komandem Hawk, ale co pak? Co uděláme po Torreónu?“ „Jo, mě možnost existence síly, která vyřídila Hawka, taky zrovna neuklidňuje,“ ozvala se Leeová, která řídila. „Žádnej strach, vědátoři. Dokud jsem tu já a můj kulomet, není se čeho bát!“ zahalekal Ric, který se snažil usnout na zadním sedadle. V padesáti stupních Celsiových to je marná snaha. „A když už jsme u toho kulometu, jdu se provětrat!“ prohlásil a vystrčil hlavu ze střílny. „No, doktore, podívejte se na seržanta. Ten si věří,“ uklidňoval jsem Carla. „Já bych si na jeho místě tak nevěřila. Znal jste Briana, pane?“ „Toho kulometníka u Hawku? Ne osobně, jen ze spisů.“ „Dělal na vé patnáctce, tam jsem ho potkala. Byl to výborný střelec, ale hlavně horlivý zabiják. Byl schopný a ochotný pronásledovat svou kořist třeba až do pekla, a vždycky se vrátil. Zabíjel často a rád, uměl to všemi způsoby. Říká se, že to byl psychopat, a já bych tomu věřila. Nechápu, jak to s ním mohla jeho žena vydržet. A v komandu Hawk nebyl sám, byl tam s ním jeden maník, taky kulometník, a ten prý dokázal sejmout mutanta na půl kilometru! A přesto se ani jeden z nich nevrátil.“ „Třeba někoho pronásledují,“ snažil jsem se o vtip. „Až do pekla? Tak to raději pozor, ať tam nevhučíme taky.“ I přes hlášení o mírumilovnosti obyvatel jsme do Torreónu vjížděli velmi opatrně. Obyvatelé, kteří vylezli rozbitých továrních hal, byli skutečně primitivní, neměli žádné zbraně a jen základní nástroje. Byly jich tady celé stovky. Ti lidé byli vychrtlí jako smrt a oblečení byli do ubohých hadrů. Za obydlí jim sloužili prastaré montážní haly, které nikdo neopravoval dobrých dvě stě let. Vystoupili jsme. U každého auta zůstal střelec a řidič a vědci pod ochranou vojáků začali provádět měření a sbírat vzorky. Já a poručík Boyle jsme se snažili o komunikaci. Místní primitivové na nás mlaskali a my jim odpovídali tvrdou post nukleární angličtinou. Pak jsme přešli do španělštiny a čínštiny, kterou do nás vmlátili během výcviku. Potom Danny zkusil ještě pár dalších jazyků, nějaké středo- a jihoevropské. Primitivové nereagovali na nic, dokonce ani na řečtinu a pár slov ve foiníčtině. I když musím uznat, že na to bych nereagoval ani já. Zavolali jsme tedy Garryho Lindnera, a ten zkusil latinu, nějaká indiánská nářečí a když nic nepomohlo, přiložil irskou keltštinu. Bez efektu. Primitivové byli docela přátelští a po chvíli mlaskavé výměny názorů nás odvedli za jakýmsi stařešinou, nebo co. I na něj jsme vyzkoušeli své lingvistické znalosti, ale na něj to neudělalo dojem. Něco na mně zamlaskal a nabídl nám jídlo. Snažili jsme se vyjádřit zdvořilé odmítnutí, nemohli jsme přece jíst neznámé jídlo. Třeba právě na to dojeli hoši z Hawku. Stařec pořád něco mlaskal a pak se pustil do jídla sám. Před tím ale udělal něco, co nás docela šokovalo. „Zdálo se mi to, nebo se ten děda právě pomodlil?“ zeptal se Danny Boyle. „Řek bych, že jo,“ odvětil Garry, pak si klekl a taky se pomodlil. Trefa! Nálada v chatrči se náhle změnila z mírumilovné na vřele přátelskou. Dědek začal mlaskat ještě rychleji než doposud a navíc se zdálo, že se tentokrát on pokouší o komunikaci. Soudili jsme tak aspoň podle toho, že několikrát změnil styl mlaskání a tvářil se vyčkávavě a zvědavě. „Věřili byste tomu? Křesťané tak daleko na jihu,“ žasl Garry, který byl jediný člověk z jednotky, který v něco věřil. Kromě toho byl jediný, který nikdy nikoho nezabil, vždy pouze omračoval. „No, jestli to jsou křesťané, to ještě nevíme. A kromě toho, co je k neuvěření? Vždyť mexikáni byli vždycky náboženští fanatici. Za války se prý pokusili vyhodit do luftu nějaký velký město, asi ten New York,“ oponoval Boyle. Jeho, historika a geologa, na takové blbinky užije. Kromě něj asi nikdo z jednotky nevěděl, kde bájný New York vůbec leží. Stařec vypálil novou sekvenci mlaskoidních zvuků, tentokrát se v nich objevily také nějaké hlásky, které jsme znali. Zvláště jedna skupina… „Co to řekl?“ „Něco jako ´Boyle is´.“ „Že by mě znal jménem?“ „Mě to spíše znělo jako ´Boris´,“ řekl jsem. „To je ruské jméno.“ „Že by to byli Rusové?“ „To by vysvětlovalo to jejich da-da.“ „Umí někdo z nás rusky?“ zeptal se Danny. „No, ruštinou bych to nenazval, ale pár slov zvládnu,“ holedbal jsem se. „Tak do toho, nadporučíku.“ Sehnul jsem se ke staříkovi a pomalu vyslovoval slova, která mě kdysi učil děda. „Ty gaváriš po rusky?“ „To byla ruština?“ otázal se Danny. „Teda, veliteli, to už moje latina víc připomíná ruštinu.“ „Poručíku, vzhledem k faktu, že z Ruska zbyla obrovská vyprahlá pustina plná nukleárního popela, je tohle to ta nejčistší ruština na celé Zemi! Ale jestli to umíte líp, prosím!“ Naši při přerušil stařík. Začal zase něco mlaskat, ale přidal i slintání a chrčení. „Cože, jaké ´pochrňemajlů´?“ „To by mohlo znamenat slovo ´rozumět´.“ „Chrrůš´la-t,“ pokračoval stařec a ukázal na jídlo. „Tak nám asi říká, že to máme vyzkoušet. No, co se dá dělat, holt položíme žaludek na oltář vlasti,“ rezignoval jsem a nabral si jakéhosi blivajzu. Chutnalo tak nějak nijak, ale dalo se to sníst. Snědli jsme pár hltů a pak toho nechali. Primitivové vypadali, že jídlo potřebují spíše oni. „Apetítnyj,“ pochválil jsem jídlo. Děd to chvíli přemílal v hlavě a pak se rozzářil. Řekl „Po -chrrrklo-ďíte!“ a někam odběhl. „Co to bylo?“ zeptal se Boyle. „Asi nám řekl, abychom tu počkali. Ale jestli se ptáš na jídlo, tak to by nám mohla říct leda Howardová, kdyby nebyla mrtvá.“ Stařešina se brzy vrátil a ve svých vyschlých rukou nesl dvě věci. Položil je před nás a nám se zastavil tep. Oba předměty byly nepochybně předválečné. Prvním byla dýka s masivní ocelovou hlavicí, na které bylo vyražené logo dvouhlavého orla a malá pěticípá hvězda, a s dlouhou čepelí z uhlíkové oceli. „Bože můj, to je ruský nůž! Takový používali jejich speciální jednotky!“ vyhrkl Boyle. „Jste si jistý, poručíku? Není to dýka nějakého šerifa?“ oponoval Lindner, ale Boyle mu to v mžiku vyvrátil. „Sám jsem našel jednu takovou dýku při vykopávkách na pobřeží. Je to ruské!“ „Ano, je to ruské,“ potvrdil jsem nález. V rukou jsem právě držel ocelové desky na papíry, a v nich připnutý jediný list papíru, hustě popsaný tužkou a napuštěný voskem. Písmo bylo jednoznačně azbuka. „Přečtete to, veliteli?“ „Takhle z fleku ne, musím si to opsat. Anebo ještě líp, naskenovat. Garry, skočte do náklaďáku pro skener!“ Zatímco doktor Lindner běžel pro přístroj, prohlížel jsem si stařešinu. Nebyl to indián, to určitě ne. „Co si o nich myslíte, poručíku?“ „No, nejsou to mexikáni, ani indiáni. Dost možná by to mohli být Rusové.“ „Dost možná?“ „Já jsem hlavně paleoantropolog. A tohle se nedá nijak jistě poznat. Ale když mluví rusky, tak to asi budou Rusové.“ „Je možné, aby klesli tak hluboko?“ „Možné je všechno. Divím se, že zrovna vy, pouštní ranger, se na tohle ptáte. Tři čtvrtiny obyvatel Ameriky je na téhle nebo podobné úrovni.“ „Nemám zájem, aby mě poučoval někdo s bílým proužkem!“ odsekl jsem. Boyle pokrčil rameny a začal prohlížet výzdobu chatrče. Zatím se vrátil Garry se skenerem, a tak jsem přenesl písemný záznam do svého pip-boye. Pak jsem vrátil věci starci, přidal k tomu jednu potravinovou dávku a poděkoval mu. Chtěl jsem právě odejít, když se zvenčí ozval výkřik. Vyběhli jsme ven. „Veliteli! Veliteli!“ křičela McDonaldová a mířila svou MP 5 na jednoho z trhanů. „Co se děje, seržante?“ „Pane, podívejte se, co má ten člověk na sobě!“ „A do prčic!“ No jo, ten trhan měl na sobě oblíknutou notně špinavou a otrhanou kombinézu, která byla asi o tři čísla větší. A nebyla to jen tak nějaká kombinéza. Byla to bojová kombinéza pouštních jednotek Rangers of America. „Seržante, uklidněte se. Schovejte tu zbraň.“ „Pane, oni zabili lidi z komanda Hawk! A nás chtějí zabít taky!! Jsou to zrůdy!“ „Jak je mohli zabít? Vždyť nemají zbraně!“ „Ale vždyť žijí uprostřed obrovské továrny na zbraně! Možná že v těch boudách mají celý arzenál. Chtějí nás všechny zabít!!“ ječela hystericky. „Seržante, třeba tu uniformu koupili od někoho z komanda.“ „A co ta krev, pane? Jsou to stvůry!“ „Seržante, skloňte zbraň! To je rozkaz!“ K McDonaldové přiběhl Hodge. „Sue, Sue! Klid, uklidni se.“ „Johne, ale oni…“ „Klid, Sue,“ řekl Hodge a objal ji. Zbraň spadla na zem. „Garry, vyšetřete ji,“ pošeptal jsem bokem. Pak jsem zahlédl Leeovou. „No, Beatrice, co si o tom myslíte?“ „Sue je…asi trochu přetížená.“ „Jestli jí Lindner najde v krvi něco zakázaného, tak má utrum. Bez debaty.“ Snažil jsem se z onoho trhana vypáčit, odkud tu uniformu vzal, ale obdržel jsem pouze obvyklou dávku mlaskání. Sakra to je smůla, že nás při výcviku nenaučili taky ruštinu, ale nikdo nepředpokládal ruskou invazi tak daleko na jih. Za války byla tahle oblast plná mexických separatistů a čínských úderných jednotek, které obešly Enklávu. Rusové se pokoušeli o výsadky z ponorek mnohem výše na sever, v oblasti Kanady. Frontová linie Anchorage jim samozřejmě nedávala žádnou šanci na úspěch. Naproti tomu, tady na jihu bylo jen málo jednotek US Army, a téměř žádná obrněná infanterie. Bylo tady plno mexikánů a Číňanů a v tom zmatku se mohlo ruské komando snadno ztratit – a přepadnout Torreón. Zdejší sklady zbraní by mohly Rusku vyhrát válku s Čínou a Evropskou konfederací. A teď mají pomoct NCR vyhrát válku se separatisty. Ale zbraně samotné ještě nikdy žádnou válku nevyhrály. Ukončili ji, to jo, ale nevyhrály. Vždy bude zapotřebí takových kreténů, jako jsem já, aby vzali kvér do ruky a šli se nechat zabít pro své ideály. Ale vem to ďas. „Leeová, Boyle, Straiter – za mnou. Porada nejvyššího velení!“ zavelel jsem a vlezl do dusného stínu náklaďáku. Zmínění vojáci dorazili za mnou. „Jestli je tohle porada nejvyššího velení, co tady dělám já?“ zeptal se seržant Straiter. „Potřebuju zkušeného vojáka a tihle dva jsou vědci.“ „Teda, vědce, který nosí DFC bych se bál.“ „No, důstojníci, co jste zjistili?“ Začala Leeová: „Žádné zamoření FEV ani nic podobného, ale je tady velmi zvýšená úroveň radiace. Není nebezpečná, pokud se tu nebudeme zdržovat moc dlouho. U místních obyvatel se vyskytují jen obvyklé mutace. Žádní ghoulové. Pod městem je spousta prostorů, zřejmě montážní haly. Půda alkalická a silně znečištěná. Voda – no, já bych ji nepila, ale jako užitková je v poho.“ Pokračoval Boyle: „Město je suché, půda neúrodná. V okolí zřejmě nejsou žádné surovinové zdroje. Jo a všiml jsem si, že místní nosí na krku kousky atomového skla, takže bych řekl, že někde poblíž to pěkně řachlo. That´s all.“ „A co tvé hlášení, Ricu?“ „Tohle město je dost zanedbaný, ale lidi tady žijí už pěkně dlouho. Jsou zde patrná obranná postavení, ale stará a neopravovaná. Lidí je moc a jsou důvěřiví. V okolí zřejmě nežijí žádní nepřátelé. Radiace je nezabijí. Ovšem, bůh ví, kde berou potravu, nikde jsem nezahlídl nějaké farmy nebo stopy po zpracování kořisti. Lidi jsou silně pospolití a nábožensky založení a chápou se jako jedna rodina, kterou vede ten dědek. Mají kalendář, a jak se zdá, blíží se období nějakého svátku nebo obřadu. Zdá se ale, že ti lidé se na ten obřad netěší. V nás vidí své přátele, ale nic víc. Jo, a zdá se, že teprve nedávno odstěhovali ženy a děti, asi kvůli té slavnosti. Myslím, že nám nehrozí žádné nebezpečí, ale osobní zbraň neodložím.“ „Děkuji vám.“ Chvíli jsem se odmlčel, aby to vypadalo trochu víc dramaticky. „Takže, dneska zde vybudujeme tábor a zabezpečíme jej. O to se postará Ric.“ „Nejlepší bude hodit stany trochu bokem od hlavní brány.“ „Jasně. Beatrice, vy zpracujete výsledky dosavadního výzkumu, večer to odešleme. A vy, Danny, se pokusíte vypracovat komunikační metodu, abychom si mohli s těmito lidmi promluvit. Zítra to rozjedeme ve velkém, Boyle zorganizuje standardní průzkum města, Leeová rozjede pátrání po těch skladech zbraní a Straiter…Ricu, ty prozkoumáš okolí města. Pokusíš se najít stopy po komandu Hawk, prověříš všechno podezřelé a tak podobně. To je vše, do práce!“ Zatímco mí lidé makal, já se zašil se svým pip-boyem do Scorpionu a nenechal se vyrušit ani když Whitcomb zajížděl s autem do hangáru, který byl vybrán jako náš nový tábor. Pustil jsem se do překladu nalezeného textu. Pro začátek jsem jej přepsal z azbuky do latinky, což při mých omezených znalostech trvalo až do večera. Ke svým lidem jsem se připojil až u večerního táboráku, na kterém se ohřívaly naše večeře. „Nadporučíku, je pravda, že ti lidé jsou Rusové?“ zeptal se Griffith. „No, praporčíku, zdá se že jsou. Zřejmě to jsou potomci ruských výsadkářů z války. Ale myslím, že nyní již nejsou našimi protivníky. Koneckonců, je to už víc jak dvě staletí.“ „Rusové? Vážně?“ vytrhl se ze zamyšlení doktor Schneider. „Ano, doktore. Děje se něco?“ „Ne, nic…“ „Hele, lidi, umí někdo z vás rusky? Aspoň trochu, každé slovíčko nám pomůže.“ Ukázalo se, že dva lidé znají tuhle řeč: praporčík Wayne a právě doktor Schneider. „Výborně, tak mi pomůžete s překladem.“ „No, nevím, jestli vám pomůžeme,“ začal Wayne. „Ono totiž, já znám jen pár slov, protože se zajímám o zbraně, a mimo jiné jsem dělal s ruskými zbraněmi.“ „Já jsem na tom podobně,“ dodal Schneider. „Pracoval jsem na ruských zbraňových systémech jako vědec. Znám z ruštiny jen to, co bylo v příručkách k provozu pro jaderné reaktory a torpéda, a toho není moc.“ V tom okamžiku se udala zvláštní změna. Wayne přestal vidět ve Schneiderovi vědce, se kterým jsou jen problémy, a místo toho ho začal brát jako kolegu. „Vy jste vypracoval technologii superkavitačních gatlingů!“ vyhrkl Wayne překvapeně. Schneidera jeho zájem viditelně potěšil a zbytek večera strávili ve vzájemné debatě. Rozhlédl jsem se po svém oddílu. Nenápadně se zde vytvářely vnitřní sociální vazby, lidé se instinktivně stahovali do skupinek. Straiter, Miles, Griffith a Whitcomb spolu diskutovali v uzavřeném kroužku o nějakých nových prototypech průzkumných vozidel, Lindner, Boyle a Shavanová se zase hádali o víře, Schneider a Wayne porovnávali své zkušenosti z ruských zbraní a Hodge s McDonaldovou byli ve svém vlastním světě. Takovéhle vazby mohou výkonnost týmu posílit, ale mohou ho také oslabit. Zvláště když budou muži dlouho pohromadě a bez svých přítelkyň… No jo, pomyslel jsem si, budeme muset něco dělat s ponorkovou nemocí, a hodně brzo. Zachytil jsem pohled Beatrice Leeové, dívala se na mně. Vstal jsem a vrátil se ke Scorpionu a za chvíli přišla i ona. „Veliteli, problém,“ začala bez okolků. „Co je?“ „Mám tady testy McDonaldové. Nemá v krvi žádné drogy.“ „Poručíku, život nás všech závisí na tom, že já znám možnosti každého jednotlivce!“ „Jsem si toho vědoma, pane nadporučíku. Tentokrát jsem nic nezatajila. Sue je čistá.“ „Tak v čem je problém?“ „V její mozkové aktivitě. Je velmi podobná jako u Nigela Griffithe.“ „A?“ „Jejich EEG je vzájemně podobné, ale odlišné od normálních lidí. Sue mi řekla, že má vidiny a halucinace kterým občas podlehne, ale Nigel se nijak neprojevuje.“ „Má také halucinace?“ „Zřejmě ano.“ „Tak proč také nevyvádí jako Sue?“ „Nevím, možná to má něco s povahou. Sue se velmi změnila, od doby co ji zajali mutanti. Už nebývá tak veselá jako dřív a často je zasněná nebo zamračená.“ „Beatrice, kdyby vám někdo zlámal jednu po druhé všechny kosti v těle, taky byste si nevýskala!“ „A v tom to asi bude. Trauma, které zažila a psychologický tlak mise způsobily, že na Sue něco působí hůře než na věčně vysmátého Nigela.“ „Něco?“ „To je právě ono. Udělali jsme snad všechny testy, ale s jediným výsledkem: nic jsme nenašli. Žádné cizí látky, nic. Oba jsou úplně čistí, akorát že jejich mozek pracuje jinak než normálně.“ „Můžete je…vyléčit?“ „Rozhodně ne s výbavou, kterou máme sebou. Možná v nemocnici v NCR, ale tady ne.“ „A můžeme dát Sue nějaká antidepresiva?“ „Nemyslím si, že by to pomohlo. Mohlo by jí to ještě přitížit. Vzpomeňte si, první záchvat přišel, když byla pod vlivem marihuany. Ačkoliv, ta s tím nemusela mít nic společného, třeba za to mohl šok z útoku, výpary z mrtvého nebo z toho bahna u řeky, možná bylo něco v kanálech.“ „V kanálech byl také Nigel, ale i já a Danny Boyle a nám dvěma nic není. Je možné, že by i Nigelova zbroj netěsnila?“ „Možná. Jeho zbroj si ovšem oblékla Sue při boji v Laredu a tam byla těžce poškozená. Straiter s ní opravil jiné zbroje. Jestli byly nějaké netěsnosti v kloubech a spojích, to už nezjistíme.“ „Sakra! No dobře, promluvím se Sue a Nigelem. A možná bude dobré hlídat je.“ „O Sue se postará Hodge a k Nigelovi přiřadím Lindnera.“ „O.K. A teď mi sem zavolejte ty zbraňové rusofily.“ Sklonil jsem se k překladu, a když přišel doktor a praporčík, začali jsme dávat dohromady jakýsi provizorní slovník. Překlad textu jsme dokončili někdy uprostřed noci. Byl to úryvek z osobního denníku vojáka Specnaz, datovaný do roku 2093. Šest let po válce. Písmo bylo malé a špatně čitelné a mnoho výrazů jsme si museli domyslet. Zápis na konci byl výraznější a lépe čitelný: Rozhodli jsme se pokusit o cestu na sever. Někde tam tušíme naše jednotky, které se snad probily na kontinent, než to spadlo. Pokud je nenalezneme, asi se vrátíme sem, ale doufám, že ještě někdy uvidím širé pláně matky Rusi. Podepsán nadporučík Dmitrij Kolesnikov, velitel zvláštního komanda Specnaz č. 37. „No, mám takový dojem, že se jim cesta ne sever nevydařila a že se vrátili zpět,“ podotkl Wayne. „Ovšem ve značně pozměněné formě. Zpátky se zřejmě vrátili až synové a dcery těch vojáků,“ dodal doktor Schneider. „Ovšem, co mohli dělat. Podle toho zápisu byli zoufalí. Ale v té době neměli šanci se probít na sever. Pouhých šest let po válce se tam rozprostírala pouze radioaktivní pustina. Nakonec jim nezbylo, než se vrátit a smířit se s osudem.“ „Mě jenom znepokojuje podobnost jejich mise s naší,“ řekl Schneider, pak zívl a šel spát. Následovali jsme jeho příkladu. Probudil jsem se a nevěděl proč. Spal jsem na nejlepším místě v táboře – na zadním sedadle Scorpionu – a hodinky na palubní desce ukazovaly 2:16. Sakra, proč jsem se probudil?! říkal jsem si. Tohle nebylo obvyklé, léta v armádě mě naučila budit se na rozkaz, při svítání a když hrozí nebezpečí. Svítání ještě pár hodin nehrozilo a já si nařídil spát až do sedmi, takže zbývalo nebezpečí. Ale jaké? Vstal jsem ze sedadla, obul si boty a připnul opasek. S noktovizorovým dalekohledem jsem vyšel do tmy. Celé město spalo, a já si uvědomil, že místní lidé nepostavili žádné hlídky. To bylo podivné, ještě jsem neviděl žádnou vesnici či město, které by na noc nestavělo hlídky. Nervózně jsem nasál vzduch a snažil se něco vyčenichat, ale nebylo tam nic kromě pár stovek nemytých lidských těl spících v montážních halách a hangárech. Vyšel jsem před náš hangár. Všude byl klid, hvězdy tiše hleděly na zemi tak jako už po miliardy let a řídká oblaka plula oblohou a občas zastínila měsíc, kterému do úplňku mnoho nescházelo. Jediný zvuk byl tichý šelest větru. „Nemůžete spát, veliteli?“ ozvalo se za mnou a nade mnou. Otočil jsem se a uviděl postavu sedící na traverze podpírající střechu hangáru, asi tak šest metrů nad zemí. „Doktorko Shavanová? Jak jste se tam dostala?“ „Seržant Straiter mi poradil, že tohle je prima místo na hlídku. On tady umístil nějaké hadry a tak je to tady fajně vypolstrovaný, a přitom by na tomhle místě nikdo hlídku nečekal. A taky mám odsud výhled na půlku města.“ „A co vidíte?“ „Všude je klid, pane, ve městě i v jeho okolí. Dokonce ani toulaví psi tady nejsou.“ „Blbě se mi spí, asi se půjdu projít. Za půl hodiny jsem zpátky.“ Prošel jsem městem až k bráně a zadíval se na pustinu. Bílé měsíční světlo jí dodávalo tajemný a lákavý vzhled, jako by mě vybízela „Pojď mě prozkoumat.“ Věděl jsem, že právě kvůli tomu lákání jsem se dal k rangerům a strávil stovky dní v pustině. A právě kvůli tomuhle lákání jsem se přihlásil na tuhle misi. Jo, a taky kvůli očím poručíka Leeové. Vyšel jsem z města a zamířil někam k obzoru. „Tak, teď jsi mě konečně dostala,“ oslovil jsem poušť. „Jsem tady, tak daleko od nějaké civilizace, hluboko v tvém panství. Jak se ke mně zachováš?“ Poušť neodpovídala, pouze vyčkávala. Na poušti nebyl žádný život, to poušť byla živá. Sedl jsem se a přemýšlel o pustině, o naší misi, o Beatrici Leeové, o životě a naší civilizaci. A taky o Dmitriji Kolesnikovovi, nadporučíkovi od Specnaz, který tady možná také takhle sedával a přemýšlel, jako teď já. Před dvěma staletími. Říká se, že když je člověk v poušti dlouho sám, zcvokne. Prý zešílí z toho ticha. Já jsem to nikdy nepocítil, ani když jsem se sám ploužil skrz poušť do Broken Hills s prostřelenou nohou. Když jsem sám v poušti, pocítím její majestátní velikost a najednou chápu pojem čas. Poušť je pro mě místo, kde si člověk uvědomuje svou planetu. Z rozjímání mě vyrušila připomínka lidské smrtelnosti: lebka. Nebyla sama, leželo jich tady kolem několik. Hromada kostí a v ní pár lebek, nepochybně lidských. Ti lidé byli zastřeleni jednou ranou do hlavy, a nebylo to zase tak dávno. Maximálně před třemi měsíci, to jsem díky své dlouhé praxi poznal. Podle umístění koster v příkopě jsem usoudil, že je někdo popravil. Nenašel jsem žádné šaty ani nic podobného. Bylo jasné, že ještě nedávno se tady umíralo, a mě zajímalo proč. Zapsal jsem si poznámku do pip-boye a opustil tohle místo smrti. Když jsem vcházel do hangáru, ještě mi ze slibované půlhodiny zbývalo pár minut. „V pořádku, nadporučíku?“ ozvala se Annette Shavanová zhůry. „Jo,…byl jsem v poušti.“ „Já se na ni dívám pořád. Je nádherná,“ řekla, a já věděl přesně, jak to myslí. Druhý den našeho pobytu v Torreónu začal čilým ruchem. Poručík Boyle hned po snídani sesbíral pár lidí do týmu a začal prozkoumávat město, což je docela opruz, takže není divu, že se k tomu nikdo dobrovolně nehlásil. Účast dobrovolníků v týmu fešného poručíka Leeové byla o něco vyšší, ale seržant Straiter byl přímo obležen lidmi, kteří chtěli jít s ním. Průzkum okolí města totiž slíbil nádhernou ulejvárnu na zbytek dne, když si odmyslíte to vedro, které lze koneckonců přežít za nějakým šutrákem. Řekl jsem seržovi o nalezených kostech a ať to prošetří a pak už jsem v doprovodu doktora Lindnera zamířil za stařešinou. Naším cílem bylo konečně navázat pořádnou komunikaci za pomoci metody, kterou vypracoval Boyle. Spočívala v tom, že jsme měli stařešinovi ukazovat předměty a zapisovat si, jak je on pojmenovává, a tak vyrobit slovník. Ovšem jak si poradit s abstraktními výrazy, nad tím se Boyle nezamýšlel. Na cestě do starcovy chatrče jsem si všiml věci, která tady včera nebyla. Před bránou do města byly nakupeny bedny a barely tak, aby vytvářely malé podium, na které zdejší obyvatelé vynášeli mísy a koše obsahující potraviny a nějaké přístroje. Zašel jsme to prozkoumat. Skutečně, většina košů byla naplněna potravinami – kukuřičnými klasy, sojovými boby a hrachem. V dalších byly umístěny přístroje, různé staré a jistě nefunkční kalkulačky, počítače, zářivky a budíky a podobné haraburdí. Další krabice byly naplněny starým papírem a konečně zde byly krabičky s tabákem, marihuanou a opiem. „Co to sakra je?“ „To bude asi v rámci příprav na nějakou slavnost, jak o tom mluvil seržant Ric,“ ozval se Garry Lindner. „Výborně, o tom si taky musíme popovídat.“ Zapadli jsme do chatrče a začali se starce vyptávat na to i ono. Šlo nám to ale dost bídně. Ačkoliv to, čím na nás děda mluvil, byl nepochybně ruština, byla tak zkomolená, že vypadala spíše jako japonština. Chyběla v ní spousta samohlásek a spousta jiných přibyla, a mnoho hlásek bylo nahrazeno mlaskáním, syčením a chrčením. Rozhovor tedy vypadal takto: stařešina na nás mluvil svou hatmatilkou, já jsem občas něco pochytil a diktoval to doktorovi, který to zapisoval. Potom jsme se společně radili nad významem, sešroubovali nějakou odpověď nebo další otázku a vyřkli ji, načež se starec ponořil do několika minutového mlčení, než nám odpověděl. Postupně jsme si ale na tuto podivnou řeč zvykli a i děda byl zjevně rád, že si má s kým popovídat dávno ztraceným jazykem. Jak jsme už pochopili, současní primitivové mluvili jazykem, který již v ničem nepřipomínal jazyk jejich předků a pouze ti nejstarší si pamatovali aspoň něco. Vyptávali jsme se dědy na jeho minulost dávnou i nedávnou, a taky na komando Hawk. Řekl něco v tom smyslu, že tady byli cizinci, ale zase odešli a potom – a co potom, to už jsem nedokázal pochopit. Ptali jsme se tedy na onu slavnost, kterou mají slavit, a on na to, že to není slavnost, ale spíše něco jako oběť. S ubíhajícím časem byl děda stále nervóznější, poposedával a občas překontroloval, jestli je na jeho slavnostním úboru všechno v pořádku. Bylo stále těžší s ním mluvit, a nakonec už nám neříkal nic než že máme odejít, a to honem. Mohlo být už kolem poledne, když do chatrče vběhl vychrtlý týpek a vysypal ze sebe sekvenci mlaskání a syčení. Opálený stařík viditelně zbledl, vstal a začal nás jednoznačně vyhánět. „Co se sakra děje?!“ vyrazil ze sebe Lindner. „Copak já vím?“ řekl jsem mu a okamžitě dědovi tlumočil Garryho otázku. Ten se na nás otočil s uštvaným výrazem v očích a pomalu začal vyslovovat slova, dal si skutečně záležet na výslovnosti. „*mlask* Lisá prighrrodít, vy *mlask* ubegátlml, íl*mlask*i on ubít!!“ „Cože to? Kam máme utéct, ehé ubegát, a proč? Sakra, proč by nás měl někdo chtít, no, ubít?“ „Tam, tam, *mlask* prighrróžij ubít, tam láger. Lisá prighrrodít ísdavnmla.“ „Takže si to shrneme: Liška přichází odjakživa do tábora, kde zabil cizince a chce zabít nás, tak máme utéct. Co to je za hovadinu, my se nebojíme nějaké lišky!“ „V téhle oblasti žádné lišky nežijí, veliteli. Jsem sice jenom botanik, ale tohle vím.“ Ale stařík mě chytil za ruku a táhl ven před chatrč, tam ukázal někam do města a skoro hystericky vykřikl něco jako „Tam sklep, mlaskání a funění, vojna a predmét,“ a to bylo všechno, co jsem mu rozuměl. A pak najednou se tomu dědkovi pitomému rozsvítilo v palici a ze záhybu svého roucha vytáhl jakousi listinu a ukázal mi ji. Nebyla rusky, ale anglicky. Byla to smlouva, kterou se obyvatelé města Torreón zavazovali platit každé tři měsíce výpalné bandě nájezdníků, jinak že budou vyhlazeni. „Ježíši Kriste!“ Najednou všechno dávalo smysl. Kosti, obětní pódium, proč nemá město žádnou obranu i proč jsou obyvatelé tak ubozí. „Lindnere, máte vysílačku?“ „Ne, pane. Co se děje?“ „Poplách!!!“ zařval jsem na celé město a rozběhl se k našemu hangáru. Cestou jsem rozechvělými prsty vyťukával na pip-boyi zprávu pro Rica, Dannyho a Beatrici. „Garry, okamžitě běžte k autům, vyhlaste bojovou pohotovost a oblíknete se do energozbroje s plnou výzbrojí. Nastartujete Hummvee a zajeďte před bránu. Honem!“ Nechal jsem Lindnera plašit ostatní a sám se rozběhl k bráně. Za mnou vyběhlo několik mužů, kteří byli nedaleko. A z druhé strany do brány vběhlo taky pár mužů. Na okamžik jsem jejich siluety považoval za Ricovu jednotku, ale pak se ukázalo, že na sobě nemají bojové uniformy NCR, nýbrž amatérsky složené zbroje nájezdníků. Nevím, kdo z nás byl víc vylekaný, jestli my, nebo oni. Pak ale padl výstřel a ten nás vytrhl ze strnulosti. Tasil jsem pistoli a začal pálit, oni taky. První tři jsem dostal, dny strávené na střelnici se vyplatily, jak dokazovaly přesné vstřely ve hlavách protivníků. Ale nepřátel přibíhalo stále víc. Moji muži mě podpořili střelbou, ale měli sebou pouze pistole, které byly na větší vzdálenost nepřesné. Skočil jsem za obětní podium a střílel odtamtud. Najednou z boku vyběhl Lindner, přeběhl nechráněný prostor, přičemž ignoroval kulky lítající kolem, a zalehl vedle mě. „Nemohl jsem zprovoznit auta, pane, protože se nabíjejí!“ No jo, sakra, já zapomněl, že dneska ráno Hodge připojil akumulátory automobilů k přenosným solárním článkům. Hodil jsem před bránu granát a s povděkem si vzal od Garryho FN FAL a pár zásobníků. Vykoukl jsem vedle nějakého melounu a viděl, jak se z pouště k bráně stahuje stále více nepřátel. Bylo jich asi sto. Nás bylo třináct, ale byli jsme rozptýlení po městě a okolí. V prostoru brány bylo jen šest mužů, z toho pouze dva v energozbroji. A nikdo z nás neměl těžké zbraně, většina byla vybavena pistolemi. „Rozptylte se do rojnice!“ zařval jsem na své muže, a okamžitě si uvědomil, že ten rozkaz byl chybný. Ale v této situaci jsem mohl dát rozkaz špatný, nebo ještě horší, anebo neříct nic, což by bylo nejhorší. Bylo mi jasné, že proti téhle přesile nemáme šanci, ale nechtěl jsem se vzdát bez boje. A co to říkal ten děda? Nějaká krypta tam vzadu ve městě? Možná bychom se měli stáhnout hlouběji do města… ale co s auty?“ „Garry, dokážete odpojit auta?“ „Možná, ve výcviku nás to učili, ale já…nevím.“ „Musíte to udělat. Auta mají nouzový zdroj, takže s nimi budete moci odjet, ale napřed je musíte odpojit od nabíječky. Vezměte dva lidi a dojeďte s těmi auty pryč.“ „Kam?“ „Kamkoliv, jenom pryč. Budeme vás krýt, ale máte jen pět minut! Běžte!“ Garry Lindner vyběhl k autům a já ho kryl střelbou z FALu. Sejmul jsem pár neopatrných nepřátel a jen koutkem oka zahlédl, jak Lindner a dva další utíkají k autům. Sakra, jsem já to ale debil, kretén, idiot, totální imbecil a naprostá karikatura velitele!!! Mohl jsem se utěšovat tím, že to přátelská atmosféra a celkový klid, který nás provázel už pár dní, mě ukolébali, ale ani to nemohlo prominout, že jsem povolil Hodgovi revizi aut a zároveň Waynovi revizi palubních zbraní, takže teď nebyly provozuschopné ani automobily, ani zbraně. Za svou chybu jsem měl draze zaplatit. Raketa protla vzduch a vyhodila do něj trosky podia. Tlaková vlna mnou smýkla na zem, ale pevná látka kombinézy zachytila třísky a úlomky. Schoval jsem se za jeden sud a obhlédl situaci. Za mnou, ve vratech jedné z hal, klečeli dva lidé, Griffith a McDonaldová. To bylo vše. Hodge, Wayne a Lindner byli u aut. Zbytek týmu byl všude možně. Raketometník vylezl zpoza brány, aby měl lepší úhle pro střelbu. Bohužel pro něj tak získala lepší úhel pro střelbu také McDonaldová a jedním výstřelem ukončila jistě veselou kariéru nájezdníka-rakeťáka. Pár mamlasů se pokusilo o útok přes halu nalevo před námi, ale ty jsem snadno vyřídil. Pak z našeho hangáru vyjel Scorpion. Skoro jsem ho nepoznal, protože mu chyběl překryt kabiny. Za ním uháněl Hummvee a nakonec náklaďák s rozloženou korbou. Profičeli kolem a zmizeli v hloubi města. Teď už nebyl důvod to tady bránit. „Zpátky!! Ústup!!“ zařval jsem tak silně, až mi přeskočil hlas. Sue a Nigel mě slyšeli, ale moc se jim splnit rozkaz nechtělo. Zaklekli opodál a opětovali nájezdnickou palbu. Jejich práce byla obdivuhodná a jasně dokázala, že oba jsou ve svém oboru nejlepší. McDonaldová byla fenomenální sniper, Griffith zase laserový polobůh. Doběhl jsem k nim, a přestože kulky nepřátel bubnovaly jen pár centimetrů od mých nohou, necítil jsem strach. Tuhle podobu smrti jsem znal až příliš dobře. „Seržante McDonaldová, okamžitě vemte Griffithe a ustupte k vozidlům. Pak s nimi ustupujte tak, aby se nedostala do rukou nepříteli. V těch autech je všechno důležité, musíte je ubránit! Jděte, budu vás krýt!“ „Kde se setkáme, pane?!“ „Jděte tam, kam bych šel já. Tam vás počkám! Jděte už!!“ Bylo to pěkně pitomé určení ústupového bodu, ale spoléhal jsem na to, že jsme spolu už dva měsíce, předtím jsme spolu také pracovali, takže jsem spoléhal na její schopnost empatie. Mnohem větší problém teď představovalo půl sta nájezdníků valících se bránou města. Místní obyvatelé někam zmizeli, a tak jsem na ně byl sám. Dal jsem svým spolubojovníkům dost času na ústup, takže teď jsem se mohl stáhnout sám. Zalezl jsem hlouběji do budovy, nájezdníci za mnou. Protože jsem zatím střílel jednotlivými ranami, netušil protivník, že mám samopal. Všechny útočníky první vlny jsem zastřelil jednou dávkou zblízka, a zahlédl přitom jejich tváře a znaky na brněních. Poznal jsem je. Byli to stejní maníci, proti kterým jsme stáli v Laredu. Najednou jsem uslyšel hlasitý výkřik. „To je jejich velitel! Chyťte ho, vy čubčí synové!!“ Ups, sakra. Stáhl jsem se zpátky do budovy a zanechal za sebou granát, který jistě mile překvapil mé protivníky. Proběhl jsem velkou montážní halou, vyšplhal po žebříku do prvního patra a rozběhl se dlouhou chodbou. Za sebou jsem slyšel dupot mnoha nohou. Vběhl jsem do další montážní haly, pod sebou jsem uviděl řadu rezavých korpusů tanků nebo nějakých podobných bojových vozidel. Nikde jsem ale neviděl žebřík vedoucí dolů, jenom plechové schody nahoru. Vyběhl jsem po nich do druhého patra a otočil se právě včas, abych jednoho přehnaně horlivého banditu schladil nábojem ráže 7,62. Jeho další kolega se pokusil střílet brokovnicí skrz strop, nevšímaje si zjevného faktu, že onen strop je ocelový. Soudě podle bolestivých výkřiků, bude si příště dávat větší pozor. Pár dalších maníků ale přišlo na bezva nápad, když vyběhlo na ochoz na druhé straně haly a stříleli na mně odtamtud. Raději jsem se zdekoval. Proběhl jsem kolem řady kanceláří až k plechovým dveřím na konci ochozu. Nebyl čas sahat na kliku, a stejně se otevíraly ven, tak jsem je vyrazil ramenem a pokračoval dál, na střechu sousední haly. Odkudsi z města ke mně doléhala střelba. Vida, moji lidé bojují! Musím se k nim dostat. Kulka odrazivše se od asfaltového povrchu střechy mě varovala před pronásledovateli. Raději jsem se dal zase do běhu, kličkoval jsem jako zajíc mezi větracími rourami a komíny, až jsem doběhl ke zdi vysoké správní budovy. Dveře tam nikde nebyly, tak jsem prolezl oknem. Nyní jsem byl dobře krytý, na rozdíl od protivníků, takže mi nedělalo problém držet si je od těla krátkými dávkami. Ale nájezdníci pořád doráželi, a pak někoho napadlo hodit mi granát. Dopadl před okno, vybuchl a zcela zdemoloval stěnu za kterou jsem se kryl. Dlouhá tříska mi roztrhla čelo, ale to byla zbytečnost, protože mí nepřátelé nyní vyrazili do boje. Vyprázdnil jsem do nich celý zásobník, tedy všechny tři zbývající náboje, a pak vzal roha. Běžel jsem dlouhou chodbou, do které ústilo plno kanceláří a na konci bylo schodiště. Drobný problém byl v tom, že zespoda sem nahoru lezlo pár nájezdníků. Byl jsem odříznutý, jediná cesta vedla nahoru. Ve třetím patře se mi konečně podařilo vložit do zbraně nový zásobník a trochu tak zmírnit nadšení pronásledovatelů. Stál jsem prostě na schodišti a likvidoval každého, kdo se pokusil vystoupit za mnou. Najednou se ozvaly výstřely zvenčí. Vysklil jsem pažbou jedno velké zaprášené okno a uviděl někoho z našich, jak vzdoruje bandě nepřátel. Někde v dálce se nad městem vznášel oblak dýmu. Mí lidé zjevně podstupovali boj se skupinkami nájezdníků všude po městě. Teď ale nebyl čas na přemýšlení, raději jsem několika dávkami přikryl parťáka na ulici a umožnil mu ustoupit do montážní haly na druhé straně ulice. Sám jsem se však dostal do průseru, protože mi zase došly náboje a dva chlapíci s UZInama se šplhaly sem nahoru. Raději jsem vyběhl o patro výš, vyměnil zásobník, zaklekl a rozstřílel břicho prvnímu chlápkovi, kterého jsem uviděl. Na chvíli byl klid. Že by se na mně vykašlali? prolítlo mi hlavou, ale pak jsem zespoda zaslechl hlasy. „Co tady stojíte, hňupové?!“ řval hrubý hlas, který jsem slyšel před chvílí. „Šéfe, on už dostal deset našich!“ „Je to jejich velitel, musíme ho dostat za každou cenu! Jestli je tam nahoře, tak honem za ním!“ „Určitě má schodiště na mušce. Jak tam vylezu, sejme mě. Šéfe, já tam nahoru nejdu!“ „Nejdeš?“ zeptal se velitelský hlas, a bylo s podivem, že jsem nezmrzl z toho, jak byl chladný. „Ne. Je to jasná sebevražda.“ Okamžitě na to práskl výstřel, pak žuchnutí těla a potom zase ten velitelský hlas: „Ještě někdo mi chce odporovat? Tak teď jděte a zajměte ho.“ „Ale jak ho máme jenom zajmout? Má útočnou pušku a je s ní dobrý.“ „To Rangers of America bývají, hlupáku. Musíte ho postřelit, takže zahoďte ty pušky a vezměte si pistole. A vyměňte si v nich kulky, nabijte je průbojnýma!“ „Ale jak ho máme dostat, on nás uvidí dříve!“ „O to se postará tohle! A teď se připravte, jak to tam hodím, tak vyrazíte!! Kdo se opozdí, zemře mojí rukou!!“ Nato se ozval nervózní smích a nějaký šramot. Raději jsem se odtáhl dál od schodiště, ty řeči o házení se mi nelíbily. Plasmový granát by mě vyřídil. Ustoupil jsem dál dlouhou chodbou. Nahoru do pátého patra jsem nemohl, schodiště bylo z ocelových roštů a ti hajzli by mě rozstříleli zespoda. Takže tady byl problém, z patra jsem se nemohl nijak dostat. Ještě stále jsem ale měl tři zásobníky a taky pistoli. Bleskově jsem prohlédl zásobník. Šest nábojů, jeden je v komoře a jeden si musím nechat, kdyby se mi nepodařilo z obklíčení probít. Mé úvahy ukončil malý baňatý předmět, který vyskočil ze schodiště a přistál na podlaze tři metry přede mnou. Instinktivně jsem si kryl rukama obličej. Granát vybuchl, vlastně jen slabě prskl, a okamžik na to jsem ucítil děsné pálení na loktech a rukou. Ti bastardi použili kyselinový granát!! Třikrát prokletá, odporná zbraň, která zraňuje a zohavuje, ale nezabíjí!! Ozval se výstřel, ale bandita chránící se před kyselinou nedokázal pečlivě zamířit. Zabil jsem ho, ale bolest a vztek mi neumožnili dost pečlivě zamířit, a tak jsem vyplýtval spoustu nábojů do omítky. Další tři bandité již byli opatrnější a pečlivější, raději jsem se zase dal na útěk. Jenomže už nebylo kam. Ocelové dveře do místností byly pečlivě zamčené a nebylo zde žádné okno, kromě koncových oken na obou koncích chodby. Bandité již byli na patře a zaujali pozice u schodiště. Pokropil jsem je, ale bylo jasné, že už jim nijak neublížím. Zato já jsem byl odkrytý. Několik střel se odrazilo od podlahy jen pár centimetrů od mých nohou. Sakra, to hajzli mě chtějí živého! Střílejí do nohou! Rozběhl jsem se na konec chodby a doufal v zázrak. Ten se dostavil, ale jen napolovic. Konec chodby tvořil téčko, jehož horní rameno bylo prosklené a oba konce představovaly dobrý kryt. Zapadl jsem do levého, zaklekl a obdařil jednoho neopatrného šmejda hrstí nábojů. Bohužel, zbývající protivníci se uhnízdili tak, že jsem na ně nemohl, a občasnými výstřely z pistolí mě drželi přibitého na místě. Pak se ozval výbuch, když jsem vykoukl, uviděl jsem, že nájezdníci odpálili jedny ocelové dveře a teď se kryjou v místnosti za nimi. Kromě toho se další bastard skrčil za ty dveře. Zkusmo jsem vypálil, ale kulka se jen odrazila. Pak se u dveří objevila hlaveň pistole a naopak jsem to byl já, kdo byl nucen se krýt. Když jsem vykoukl o pár vteřin později, uviděl jsem, jak se po chodbě plíží ocelové dveře a za nimi těžký dubový stůl, který nepřítel vytáhl z otevřené místnosti. Pečlivě jsem zamířil a se vzpomínkou na Old Schatterhanda jsem provrtal tlustou desku stolu přesně mířenou dávkou, které ovšem spotřebovala zbytek zásobníku. Zasažený bandita vykřikl a odpadl, a já bleskově vyměnil zásobník. Ještě dva. Protivníků také ubývalo, ale ne tak, jak bych si přál. O situaci ve městě jsem nic nevěděl, pokus o utření kousku okna od prachu a pavučin nevyšel, ale tušil jsem, že asi nepatříme mezi vyhrávající. Jeden z nich to riskl. Skočil přede mně s pistolemi v rukou, ale ani nepřistál na zemi a už mu hruď zdobila řádka děr. „Pěkný zásah, rangere! Máš rychlý reflexy, ale to ti nepomůže! Kolik máš ještě nábojů, he? Třicet, čtyřicet? Tak neblbni a vzdej se!“ zařval na mně ten velitelský hlas. „Jak víte, kdo jsem?“ „Hahá, já vím všechno, a co nevím, to si rychle zjistím. Musím říct, že jste mě překvapili, nečekali jsme, že se v tomhle městě ukážete, ale váš osud je spočítaný! Je nás mnohem více než vás, ale když se vzdáte, ušetříme vaše životy!“ „Když nás znáte, tak byste měl vědět, že my se nikdy nevzdáváme!!“ „Jak patetické, ale to už jsem jednou slyšel.“ Bleskurychle jsem vykoukl a bez míření pokropil chodbu, přičemž jsem obhlídl situaci. Všiml jsem si revolveru trčícího z díry ve stole, tak jsem tam poslal pár přesně mířených včeliček. Bolestivý výkřik mě potěšil a na chvíli umrtvil mou vlastní bolest, která ochromovala mé ruce. Proklatá kyselina! Zahodil jsem prázdný zásobník a vložil poslední. Ještě stále jsem měl nějakou šanci, aspoň jsem tomu věřil. Víra mě opustila v okamžiku, kdy jsem viděl, jak u schodiště zaujímá pozici chlápek s er pé géčkem. Zabil jsem ho, ale jeho společník stihl vzít zbraň a schovat se za roh. „Poslední šance, rangere! Vzdej se, nebo zemřeš! Já to myslím vážně!!“ „My se nikdy nevzdáváme, a to taky myslím vážně!!“ zařval jsem zpět a posledními náboji připravil o ruku banditu za dveřmi. Odložil jsem pušku a vytasil kvér. Už mi bylo jasné, že tohle je poslední boj v mém životě. S pistolí jsem neměl šanci, stejně jsem se ale chtěl pokusit probít se ven v šíleném sebevražedném útoku. Ale co kdyby mě jenom postřelili? blesklo mi hlavou a můj zrak zastavil na okně, o které jsem se opíral. Bylo zamřížované, ale okno naproti ne. Že bych si skočil? Ze čtvrtého patra a když neumím skákat…ale pořád je to lepší, než jim padnout do rukou. Raději zemřu vlastním rozhodnutím! No co, člověk je mladý jenom jednou, řekl jsem si, vypálil zásobník pistole, dvěma skoky přeběhl nechráněné tři metry a pak skočil šipku zavřeným oknem. Moje rychlé reflexy mě v minulosti zachránily už mnohokrát. Třeba když velitel vybíral „dobrovolníky“ pro sebevražednou misi v Reddingu a já si bleskurychle prostřelil nohu…hm, blbý příklad. Chci však říci, že jsem nikdy neměl problémy s rozhodováním takříkajíc za chodu. Takže když jsem po průletu oknem otevřel oči a tři metr před sebou zahlédl otevřené nákladní dveře bojového vrtulníku, neváhal jsem a zachytil se rukama za jakýsi popruh, který visel ven. „Bože můj, to je velitel!“ ozvalo se z vrchu a okamžik na to mi někdo podával pomocnou ruku. Vděčně jsem se nechal vytáhnout na palubu, rozplácl se mezi bedýnky s municí a obhlídl okolí. V kabině stál Nigel Griffith s laserovou puškou a Sue McDonaldová, která mě vytáhla nahoru. Za těžkým kulometem zavěšeným ve dveřích postával Paul Whitcomb. Vůbec jsem nechápal, co se děje, jen jsem zařval: „Za tím oknem mají RPG!“ Whitcomb mě zaslechl, a protože vrtulník mezitím klesl na úroveň okna, začal pálit z těžkého kulometu. Při pomyšlení na to, jaká smršť teď prolítla chodbou, jsem se jen usmíval. „Veliteli, jste zraněný na rukou!“ vykřikla Sue a vytáhla doktorský balík. „Jo, a taky jsem to dostal kyselinou!“ informoval jsem ji. Okamžitě mi píchla stimpack a já upadl do blaženého polospánku. Viděl jsem vše, co se kolem dělo, ale nějak to bylo mimo můj vesmír. Doktorka mi opláchla ruce vodou z polní láhve a pak to neutralizovala sodou proti pálení žáhy. Když vyprchal adrenalin z šoku, vzpamatoval jsem se a začal klást otázky. „Kde jste sehnali ten stroj?“ „Vlastně on sehnal nás. Vytáhl nás z obklíčení.“ „Kdo ho řídí?“ „Poručík Leeová, pane.“ „Kde jsou ostatní?“ „To nevím, pane, Garryho a auta jsme už nestihli a nikoho dalšího jsme neviděli.“ Vstal jsem a vlezl do pilotní kabiny. „Beatrice, kde jste to vzala?“ „Našla jsem to v jednom hangáru na druhém konci města. Je tam ještě jeden, ale má vybité baterie.“ „A co to je za mašinu? A jak to, že je tak tichá? Dokud jsem ji neviděl, vůbec jsem o její přítomnosti nevěděl.“ „Tenhle typ neznám, je ruský. Avionika je naštěstí podobná standardu NATO, ale zbraňovým systémům nerozumím. A proč je tak tichý? Největší kravál dělá pístový motor a po něm vyrovnávací rotor, ale tenhle stroj nemá ani jedno, pracuje díky výkonnému elektromotoru napojeného na vysokokapacitní akumulátory a místo vyrovnávací vrtule má dva rotory nad sebou.“ „Budu dělat, jako že tomu všemu rozumím. A teď ještě jednu otázečku: Kam to letíme?“ „Snažím se sesbírat zbytek týmu, pane. Máme spojení se seržantem Straiterem, vede své lidi do pouště na sever od města.“ „Lindner, Wayne a Hodge se snaží ujet s automobily.“ „Vím o tom, ještě jsem je ale nezahlédla. Vytáhla jsem z kaše akorát Sue a Nigela a pak vás.“ „Dobře, pokračujte v pátrání,“ řekl jsem a svalil se do křesla střelce, abych si na chvíli odpočinul. „Poručíku, jak jste věděla, kde jsem?“ „Nevěděla, ale šil to po nás nějaký ostrostřelec s kulometem, a tak jsem trochu klesla, abych se kryla. No a najednou jste se tady zhmotnil vy.“ „Takže kdybych skočil o dvě vteřiny dříve…“ „Tak přebírám velení,“ dodala Beatrice s úsměvem. Mě to tak směšné nepřipadalo. Najednou se vrtulník prudce zastavil, zhoupl a naklonil dopředu, čímž mi připomněl proč jsem před časem odmítl převelení k námořním jednotkám. „Veliteli, támhle!“ vykřikla Leeová a ukázala dopředu. Na ulici pod námi, asi čtyřicet metrů vepředu se za vrakem jakéhosi auta kryl dva vojáci. O dvacet metrů dál ulicí pomalu postupovalo několik nájezdníků. Pár dalších se snažilo obránce obejít po střeše montážní místnosti. „Má tahle potvora nějaké zbraně?!“ „To nevím, pane, nevyznám se v cizích zbrojních zařízeních, k tomu dvě stě let starých.“ „Tak na to půjdeme postaru!“ vyskočil jsem ze sedadla a přeběhl dozadu do nákladového prostoru. McDonaldová a Griffith již byli připraveni k palbě, stejně tak Whitcomb. „Máte pro mě nějakou zbraň?!“ „Lituji, pane, jenom pistoli.“ „Nechte si ji, Nigeli. Budu aspoň podávat náboje.“ Vrtulník se otočil a klesl. I v téhle široké ulici mi to přišlo jako hazard, ale nebyla jiná možnost. Přiblížili jsme se k nájezdníkům a ve chvíli, kdy si nás všimli, jsem dal rozkaz zahájit palbu. Nájezdníci postupující ulicí byli mrtví v okamžiku, 12,5 mm střelivo je přeměnilo v hopsající kusy tkáně. Ti na střechách se pokusili nás sejmout shora, ale jejich proti nebi se rýsující siluety byly snadným cílem pro snipery. Klesli jsme ještě níž. Oba naši vojáci přeběhli k helikoptéře a vylezli na palubu. „Paule, kryjte mě, jdu si pro kvér!!“ zařval jsem, seskočil a utíkal k mrtvolám nájezdníků. Vzal jsem si dva samopaly AK-112 a sumky s nábojema a rychle skočil zase zpátky do vrtulníku. Kalašnikovy sice potřebovaly smýt krev a útržky masa, ale byly plně použitelné. Teprve teď jsem si všiml, koho že jsme to nabrali na palubu: Doktora Schneidera a poručíka Boyla. „Doktore, díky bohu! Vy se vyznáte v ruské technice!“ vydechl jsem a odtáhl ho do kokpitu, kde jsem ho více méně násilím usadil v sedačce palubního střelce. „Potřebujeme zbraně, doktore, a potřebujeme je rychle!“ Schneider několika pomalými pohyby aktivoval multifunkční displeje a zmáčkl pár tlačítek. Objevila se schémata, kterým jsem rozuměl i já. „Ta tyčka napravo pod kabinou je třícentimetrový rychlopalný kanón. Ovládat ho může pilot tlačítkem na řídící páce,“ řekl po chvíli doktor. „To bude tohle,“ řekla Leeová a zkusmo odjistila a zmáčkla tlačítko nahoře na páce připomínající kobru. Kanón vypálil jeden projektil, který vyhodil do vzduchu vrak auta před námi. „Poručíku, nehrajte si a pokračujte v pátrání,“ okřikl jsem ji nervózně. Urazila se a zamračeně prohledávala město. „A máme i pumovnici!“ vykřikl doktor spokojeně. „Výborně! Co je jejím obsahem?“ „Je to…torpédo. 530 milimetrové torpédo Škval!“ vykřikl nadšeně doktor. „Ano, je to tak, máme nepoškozené plasmové torpédo Škval-II!“ „To nám bude velmi užitečné, tady uprostřed pouště a v době, kdy na světě není jediná loď!“ pronesl jsem kousavě. „Nadporučíku, výzkumem této technologie jsem strávil třetinu života! Tohle je prostě…úžasné!“ „Úžasné rovněž je to, že jsme proti velké přesile takřka bezbranní! Já potřebuju použitelné zbraně, a ne nějaká torpéda!!“ “Dobře, dobře. Pod závěsníky máme čtyři PLŘS typu R-73MT a troje výmetnice neřízených raket.“ „Jakými závěsníky?“ „Těmahle,“ odvětil doktor a z boku stroje vyklopil dvojici křidélek. „Byly zatažené, aby nenarušovaly STEALTH vlastnosti stroje. Ale abych se vrátil k pumovnici – je v ní uloženo také pět střel 9M111, zřejmě protitankových.“ „Dokážete ty zbraně ovládat?“ „Pokusím se o to, náčelníku.“ „To je dobře protože…“ Přerušilo mě zapráskání vysílačky. „Tady desátník Hodge své jednotce, ozvěte se, přepínám.“ Hmátl jsem po vysílačce na palubní desce. „Hodgi, tady velitel, kde se nacházíte, přepínám.“ „Nadporučíku, rád vás slyším! Jsme i s auty asi dvě a půl míle na východ od města. Jaké jsou rozkazy, přepínám.“ „Hodgi, zamiřte na severo severo západ, tam čeká jednotka seržanta Straitera. Přepínám.“ „Rozumím, severo severo západ. Přepínám a končím.“ „Končím.“ „Jestli to počítám dobře, měli bychom už být všichni,“ ozvala se Beatrice. „Výborně, B., tak to vemte nad to náměstí před bránou!“ Za okamžik už jsme se vznášeli nedaleko náměstíčka. Vypadalo to tam jako na jatkách. Mrtvoly nájezdníků již byly odtaženy a jejich místo zaujaly mrtvoly asi dvaceti místních obyvatel. Nájezdníci je museli popravit z pomsty. Nyní právě nakládali výpalné a kořist na brahmíní povozy. Z místních zde nebyl nikdo, pouze nájezdníci. „Leeová, jeden nálet. Doktore, odrovnejte je!“ Bojová helikoptéra se prudce naklonila a přešla do plochého skluzu. Doktor se ještě více naklonil nad svými přístroji. „Výmetnice odjištěny!“ Raději jsem zašel do nákladního prostoru. Boyle si vzal jeden z ukořistěných samopalů a spolu s ostatními klečel ve dveřích. Whitcomb si opět připravil kulomet. Já jsem vzal za vděk zbývajícím kalašnikovem a usadil se k malým dvířkům nalevo. Najednou jeden z nájezdníků obrátil hlavu a uviděl nás. Ztuhl překvapením. A v tom se ozvalo hromové zasyčení a ze závěsníků vyrazilo hejno neřízených střel s trhavou hlavicí. Doktor byl sice při střelbě trochu krátký, ale přesto první vlnou odrovnal polovinu náměstí. Brahmíny s kořistí se vznesly do oblak v obrovských chomáčích masa a prachu. Nájezdnické pancíře se lámaly a drtily silou mnoha stovek centimetrových krychliček z titanové oceli a plameny výbuchů spálili na uhel mnoho mužů. Helikoptéra, podobna rozzuřenému drakovi z nordických legend, prosvištěla nad náměstím, obrátila se a zahájila palbu z kanónu. Leeová si to prostě nemohla odpustit. Granáty dokonaly dílo zkázy, které bylo tak dokonalé, že ani jeden z vojáků v nákladovém prostoru nevystřelil. Pak se vrtulník otočil a zamířil k severu. Když jsme dosedali mezi skupinky křoví, už se stmívalo. Automobily jsme zahlédli až v poslední chvíli, a zbytek tábora vůbec. Ric Straiter to tady zamaskoval vskutku pečlivě. Vystoupil jsem z helikoptéry a poklesl v kolenou. Teď, když pominulo bezprostřední nebezpečí a hladina adrenalinu klesla, jsem se cítil staře a opotřebovaně. Únava a chronická bolest ze zranění m zatemňovaly úsudek. Ric Straiter mi vyšel naproti. „Hezká kořist, veliteli!“ „Seržante, jaká je situace?“ „Máme zraněné, pane. Inženýr Miles je na tom hodně špatně a doktor Lindner se obává, že ho už nezachrání. Hodge a Wayne jsou také zranění, ale ne tak vážně. Shavanová je zraněná lehce, čistý průstřel ramene.“ „A co auta?“ „Jsou provozuschopná, ale máme jen málo energie. Smůla je, že jsme při ústupu museli zanechat nabíječky nepříteli. Máme jenom jeden panel kolektorů.“ „To nevadí. Nabijeme je z mikrofůzních baterií. Teď ale pošlete všechny lidi spát. První hlídku si vezmu sám, druhou Whitcomb, pak Boyle.“ Západ slunce jsem sledoval z vršku jedné z dun. Když se krvavě rudé slunce definitivně zanořilo za obzor, tábor už spal a jen praskání chladnoucích agregátů a občasné zasténání raněných rušilo klid. Pak poušť ožila. V křovinách kolem se rozezpívaly cikády, vzduchem proletěly první můry a první netopýři, kteří ty můry lovily, a po písku se rozběhli škorpióni, hadi a pavouci. Kolem tábora byly rozestavěny poplašné pasti a měl jsem detektor pohybu, takže hlídka byla celkem jednoduchou záležitostí. Sepsal jsem zprávu pro velení a znovu si přečetl rozkazy k misi. Závěr byl jednoznačný, jestli do rána nepřijdou nové rozkazy, budeme pokračovat dál na jih. Poručík Leeová se za letu zmínila o nějakých indiciích, podle kterých prý už tuší lokaci skladů zbraní. Věděl jsem, že tohle tušení vyburcuje armádu, která sem pošle útočný sbor. A proti mobilní divizi Jižního velitelství neměla hrstka nájezdníků žádnou šanci. Po vystřídání hlídky jsem odeslal zprávu a konečně šel spát. Do rána inženýr Mike Miles zemřel. Dávka střel dum-dum mu rozervala břicho a ani pár super stimpaků, ani um doktorů Lindnera a McDonaldové to již nedokázalo napravit. Po snídani jsme ho pohřbili pod pokroucenou borovicí, Lindner se pomodlil, já pronesl pohřební proslov – už jsem v tom dosáhl jisté morbidní profesionality – a tím to skončilo. Počet členů výpravy se zmenšil na dvanáct, a protože několik beden s proviantem a výstrojí jsme zanechali nepříteli, bylo teď v autech poněkud prázdno. Smrtí inženýra Milese a faktickou porážkou od bandy nájezdníků se nálada v týmu změnila. Lidé teď byli zamlklí a více vtažení do sebe. Chybělo už to počáteční nadšení a touha objevovat. A co bylo nejhorší, já sám jsem této náladě podlehl. „Ten vrtulník sebou vzít nemůžeme, poručíku Leeová. Je schopný přeletu do Lareda?“ „To těžko, pane nadporučíku. Akumulátory jsou téměř vybity, obsahují energii pouze na pár desítek minut letu.“ „Můžeme je nabít z mikrofůzních baterií?“ „Akumulátory jsou již zestárlé a nefunkční. Než to, že se podaří je nabít je mnohem pravděpodobnější, že při pokusu o nabití explodují.“ „Dobře, tak ho uzavřete a zakonzervujte. Zakopeme ho tady, než odjedeme.“ „Pane nadporučíku, pane, možná by šly využít zbraně,“ ozval se Wayne, který byl tímto vrtulníkem zcela fascinován. Naučil jsem ho azbuku a on celé hodiny překládal nápisy na stroji. „Poslouchám.“ „Ten kanón neodmontujeme, ale kulomet už je naložený na Scorpionu. Torpédo tady taky můžeme nechat, ale třeba výmetnice jsou z poloviny plné, a šly by použít. Stejně tak ty devět em stojedenáctky. A kdybychom vyřadili naváděcí hlavice, mohly bychom použít jako neřízené střely taky ty rakety vzduch-vzduch. Naše palebná síla by se mnohonásobně zvětšila!“ „A z čeho budete ty rakety odpalovat, praporčíku? Z našich BigBazook?“ zeptala se pochybovačně Leeová. „Mohli bychom je upravit, už jsem o tom mluvil s doktorem Schneiderem,“ ohradil se Wayne. Sdílel jsem pesimismus poručíka Leeové, ale líbila se mi iniciativa praporčíka Wayna. „O.K., praporčíku. Nainstalujte ty výmetnice na Scorpion, jen dvě a náhradní rakety k tomu, a jednu Rockwell BigBazooku modifikujte pro odpal 9M111. Doktor Schneider vám pomůže, ale jinak už nikdo. Máte čas do zítřejšího rána.“ Po zbytek dne jsme hloubili písečný hrob pro Kamov, jak vrtulník pojmenoval Wayne. Nebyla to nijak těžká práce, písečná půda šla vykopat celkem lehce, a když se chtěla sesypat zpátky, stavil ji praporčík Griffith plasmovou puškou. Všichni jsme se v práci vystřídali třikrát a potřebná díra byla vyrobená. Sedm metrů hluboký, třináct metrů dlouhý kvádr ze sklovitých stěn jsme potom překlenuli pevnou konstrukcí, kterou jsme sebou tahali právě pro podobné případy, a potom jsme z náklaďáku a Hummvee vyrobili zdvihač. Spustili jsme vrtulník dolů, obalili jeho vstupní otvory a hydrauliku plachtovinou a nakonec celý hrob zasypali. Ještě před tím do něj Leeová vložila malý radioaktivní zářič, nijak nebezpečný, ale na geigeru patrný. Blikal na našich pip-boyích jako věčný maják. Už se znovu stmívalo, když jsem svolal poručíky Boyla a Leeovou a seržanta Straitera. „Opravdu nechápu, proč se mám účastnit schůzek velení. Pane,“ začal podrážděně Ric. „Protože jsi zkušenější než oba praporčíci dohromady, proto. A teď už ticho. Poručíku Leeová, co jste zjistila o těch skladech zbraní?“ „Někde tady stoprocentně jsou, veliteli, jenomže je nemůžeme najít. Bude to chtít partu zkušených lidí a tak týden času, plus ultrazvukové skenery a detektory kovů.“ „Ale někde tady jsou.“ „Nepochybně.“ „Dobrá. V tom případě necháme nájezdníkům jejich město a pokračujeme dál. Připravte všechno k odjezdu zítra ráno.“ „Veliteli, pane, nemůžeme jen tak odjet!“ vykřikl Boyle. „A proč ne?“ „Přece nenecháme ty nájezdníky vydírat obyvatelstvo města!“ „Ti primitivové žijí pod jejich nadvládou už mnoho let a tak se pro ně nic nezměnilo. Prostě budou i nadále odvádět výpalné.“ „To si nemyslím, pane. Z pohledu nájezdníků nám pomáhali, a za to je určitě stihne trest. Kromě toho jsme zničili to výpalné, za to se nájezdníci pomstí alespoň na obyvatelích, když na nás nemůžou,“ ozvala se Leeová. „To je pravda. Musíme těm lidem pomoci!“ „Ne, my nejsme nějaká mise dobré vůle, poručíku! Nemáme k tomu oprávnění!“ Na to se poručík Boyle postavil, bledý ve tváři. „Nadporučíku, nemůžete odmítnout těm lidem pomoct jenom proto, že to jsou Rusové!!“ „Takže vy si myslíte, že jsem nacionalista, Boyle? Že patřím k těm ztřeštěncům, kteří žádají invazi do Ruska? Tak to se teda mýlíte! Já jsem voják a tohle je vojenský problém. Jich je víc, mají více zbraní, jsou opevnění. My nemáme dost lidí, máme málo energozbrojí a dochází nám zdravotnický materiál. A nemáme ani moment překvapení! A ti lidé nejsou občany NCR, takže nejvyšší velení útok neschválí! Takže zítra ráno odjedeme, Boyle, a to je rozkaz!“ Rozhlédl jsem se. Boyle tady stál, bledý a zamračený a jen svíral pěsti. Ric Straiter seděl u ohně a pohyboval pusou, ale nic neříkal. Jen jeho oči se nebezpečně leskly. Leeová stála a hleděla do země. „To je vše. Připravte se k odjezdu!“ Boyle vystřelil od ohně a zmizel ve tmě. Zamířil jsem ke Scorpionu, ale najednou mě zezadu chytla ruka a hrubě otočila. Zíral na mě Straiter a v zarostlé tváři se mu leskly vyceněné zuby. „Mikova krev žádá pomstu!!“ vyštěkl zuřivě. „Seržante!“ „Nemůžeme odjet bez pomsty!“ „Ale odjedeme. To je rozkaz!“ „Kašlu na tvoje rozkazy!“ „Drž hubu a krok, Ricu, nebo ti zkopu zadek došpičata! A ty víš, že jsem schopný to udělat!“ Straiter se chvíli pohupoval na špičkách, ale pak z něj ten vztek vyprchal. „Tak dobře…pane!“ řekl a zmizel ve stínu za náklaďákem. „S morálkou to vypadá špatně,“ poznamenala Leeová, která celý výjev sledovala. „Ale ne. Ric se občas rozzuří, ale jinak je v pohodě. Sakra, já těm lidem taky chci pomoct, ale nemůžu! Je nás málo! Jediná možnost, jak jim pomoct, je dokončit průzkumnou misi a tak zajistit, aby NCR tohle město obsadilo. Budou mít svoji autonomii a vojenskou posádku…to bude nejlepší.“ „Možná by byla nějaká možnost, jak překvapivě zaútočit…“ „To nemůžu riskovat. Mám své rozkazy.“ „Jaké rozkazy?“ zbystřila Leeová. „Tajné dodatky Rozkazů k misi. Podle nich jsem sem rozhodl, ne podle svých pocitů. Prostě musíme jet dál, Beatrice.“ „Chápu a podporuju vás, nadporučíku.“ Ani pochopení poručíka Leeové ovšem neuklidnilo mé pochybnosti, takže jsem si večer načernil ksicht, do boty zasunul dýku a přes ramena přehodil plášť, a zmizel do tmy. Orientoval jsem se podle měsíce a zanedlouho na obzoru uviděl haly města Torreón. Díky termovizi jsem zjistil pozici stráží a odhalil drobné nedostatky v jejich rozestavění. Pro všechny případy jsem rozmístil pár náloží C4 a pak už konečně pronikl do města. Orientovat jsem se mohl snadno. Na malém náměstí, kde jsme tábořili první den, teď hořelo mnoho ohňů a v „našem“ hangáru tábořili nájezdníci. Kolem náměstí byly rozestavěné nějaké piloty a pár hromad bordelu, které byly asi kulometnými hnízdy. Vyšvihl jsem se na traverzu nad sebou a vytáhl se mezi nosníky, které držely střechu hangáru. Pode mnou leželo a sedělo množství nepřátel, kteří chlastali nebo si užívali se zajatkyněmi. Ve vzduchu jsem ucítil známou vůni Jetu a opia. Otřesná morálka! Přešplhal jsem na další traverzu a po ní se doplazil až na začátek hangáru. Nyní bylo pode mnou stanoviště náčelníka, jak jsem usoudil podle polní postele, jediné postele na celém tábořišti. Postel stála mezi bednami se zásobami, které jsme zde nechali při ústupu. Se sadistickým potěšením jsem si uvědomil, že to jsou bedny s plynem pro plamenomet a s výbušninami. Okamžitě jsem měl v rukou kostky cé čtyřky. Napíchl jsem do nich radiovou rozbušku a pak je přivázal k železné tyči nad mou hlavou. Uchycení tyče jsem oblepil další C4 s roznětkou. Až to zmáčknu, jedna kostka vybuchne a urvaná tyč spadne dolů na bedny. Pak vybuchnou najednou čtyři kostky, což rozbije bedny a zapálí jejich obsah. A potom… Nechal jsem svůj pekelný stroj za sebou a opatrně přelezl až na čelo hangáru, nad místo, kde seděla Shavanová, když byla na hlídce. Odsud jsem měl dokonalý výhled a také jsem slyšel skoro všechno, co říkali u velitelského ohně. A také jsem konečně viděl, co to je za sloupy kolem náměstí. Nebyly to sloupy. Byly to kříže a na nich bylo ukřižováno mnoho místních obyvatel. Udělalo se mi z toho špatně a taky jsem konečně pochopil, co to je za smrad, který je cítit ve vzduchu. Byla to krev, spousta krve. „Vy svině!!“ spíše jsem si pomyslel než zašeptal, a v ten okamžik jsem cítil spoustu nenávisti. „Za tohle zaplatíte, ne dnes nebo zítra, ne za roka nebo dva. Ale jednou se sem vrátím a pomstím se vám!“ Na okamžik jsem byl v pokušení nařídit Boylovi náhlý útok, ale když jsem viděl obranná opatření, vztek mě přešel. Naše vozidla neměla šanci prorazit a mí lidé by byli v mžiku rozstřílení množstvím kulometníků. Nebyla šance. Najednou jsem uviděl jakýsi rozruch a do světla ohně vstoupili dva muži. Jeden z nich byl nepochybně velitel. Podíval jsem se na něj dalekohledem, a okamžitě pochopil, koho ten starec myslel, když říkal že „se blíží Liška.“ Skutečně, ten obličej byl lišce hodně podobný. Nebo spíš skunkovi, ale ti tady asi nežili, nebo je místní neznali. Od ohně vstal další muž, a když promluvil, poznal jsem v něm onen velitelský hlas, který se mě snažil zajmout. „Tak co jsi zjistil?“ zeptal se Lišák. „Byli to určitě Rangers of America, titíž jako u Lareda. Snažili jsme se zajmout jejich velitele, ale unikl nám,“ odpověděl Velitel. „Máte aspoň někoho?“ „Ne pane. Oni…odněkud vzali vrtulník, pane, a probojovali se s ním pryč.“ „Vrtulník?“ „To je létající stroj bez křídel, pane.“ „Jo. Kolik mužů jsme ztratili?“ „No…asi…padesát, pane,“ skoro šeptal zkroušený Velitel. „Padesát! No to snad ne!!“ „Oni zaútočili, měli hodně raket a kulometů…a zničili výkupné.“ „Sakra! Tak…generálka se mnou nebude spokojená, a já nebudu spokojenej s tebou. Víš co to znamená!“ „Pane, ale ukořistili jsme bedny s municí! A máme taky několik kompletních uniforem RoA!“ „Vidím. Místní jim pomáhali?“ „Však víte, pane, nic jsme z nich nevyrazili. Ale asi jo.“ „Kolik jste zabili jako odvetu?“ „Čtyřicet jsme popravili a dvacet ukřižovali. Kromě toho bereme sebou dvacet nejzachovalejších otroků a spoustu otrokyň.“ „No dobře. Zatím ti hlavu na krku ponechám, ale ještě jednou mě zklameš a…“ Nedořekl, ale ukázal směrem k ukřižovaným. „Moji lidé už jsou v táboře, zítra za nimi vyrazí tvoje jednotka. Cestou budete dávat pořádný pozor na ty rangery!“ „Ano, pane.“ „Já se tady nezdržím, volají mě ke generálce, ale jestli něco zvoráš! Už nám stačilo to fiasko u Lareda!“ na to se Lišák otočil a odešel do tmy. Měl jsem chuť ho zajmout, ale při pohledu na početnou osobní stráž mě ta chuť přešla. Nicméně, věděl jsem už dost. Že tohle nejsou jenom nějací nájezdníci, ale taky otrokáři a že jsou výborně organizovaní. Spíše jako polovojenská jednotka. A taky jsem věděl, že jich je mnoho. Naštěstí nic netuší o bohatství, které město Torreón skýtá! Opatrně jsem přelezl zpátky na konec hangáru a spustil se na zem. Znovu jsem se vplížil do tmy. Obcházel jsem zrovna náměstí, abych se dostal mezi skladiště, když se z haly po pravici ozval výkřik. Že by mě spatřila hlídka? Ze tmy vyběhla bílá postava a utíkala pryč – přímo ke mně. Raději jsem se zakryl pláštěm a zamaskoval se ve tmě přístavku. „Chyťte tu děvku!!“ ozval se z haly. „Chyť si ji sám!“ ozvalo se několik opileckých hlasů. Z haly vyběhl nějaký chlap a dal se do běhu za utíkající postavou. Viděl jsem, že ta bílá postava je jakási nahá žena, zatímco její pronásledovatel byl nájezdník. Utečenkyně běžela ke mně, ale její pronásledovatel byl rychlejší. Ani jeden z nich mě ještě neviděl. Má ruka pomalu sjela po lýtku… Hlasitě oddechující bandita už byl jen pár centimetrů za vyplašenou holkou. Už natahoval ruku vyzbrojenou Kočičím drápem…Už se chystal skočit… Můj nůž mu prořízl krkavici a pak se vnořil hluboko do mozkového kmene. Jediným otočením jsem ukončil život tohoto muže. Jen tiše zachroptěl a padl k zemi. Zastrčil jsem nůž do boty a odklidil mrtvolu trochu stranou. Vytrhl jsem z poznámkového bloku papír, napsal na něj „Takhle skončíte všichni! RoA.“ a připíchl to na nájezdníka jeho vlastním nožem. Teprve teď jsem si všiml té holky. Roztřeseně postávala opodál, oddychovala a smířena s osudem čekala na verdikt, ať by byl jakýkoliv. Zachytil jsem její pohled a náhle mi jí bylo strašně líto. „Pojď,“ řekl jsem, přehodil přes ní svůj plášť a odtáhl ji pryč. Ještě jsem posbíral záložní C4 a pak už jsem zamířil k našemu táboru. Chvílemi jsem svou chráněnkyni musel nést, byla velmi slabá a taky jsem si všiml několika hlubokých řezných ran. Kus od tábora jsem se zastavil, vytáhl pip-boy a aktivoval první výbušninu. Počítal jsem do tří, než tyč s kostkami cé čtyřky dopadne na bedny a pak odpálil nálož číslo dvě. Ozval se výbuch…chvíli se nic nedělo…a pak obzor vzplál. „Tady to máte, vy bastardi!“ zařval jsem do pouště směrem k městu. Má fantazie mi vykreslovala uspokojivý obraz nájezdníků, nad kterými překvapeně vybuchla nálož a zapálila palivo pro plamenomet, které navíc výbuch dynamitu roznesl po celém tábořišti. Ti, co byli v hangáru, to nemohli přežít, palivo typu II hoří teplotou, při které se taví sklo. Ale tohle byla jenom první fáze mé soukromé pomsty. Vzal jsem do náručí tu ubohou hromádku roztřesených kostí a kůže a pokračoval do tábora. Obzor za mnou hořel a osvětloval nebe. Už z dálky jsem viděl své lidi, jak stojí pod suchou borovicí a nevěřícně zírají na obzor. Došel jsem k nim a uviděl Rica Straitera, jak se opírá o pokroucený kmen borovice. Volnou rukou jsem vytáhl svou dýku a zabodl její zkrvácenou čepel do kmene vedle Ricovy hlav. „Mikova krev je pomstěna!“ ŽIVÍ, MRTVÍ A TI NA HRANICI Cesta do Duranga je asi stejně dlouhá, jako z Monterrey do Torreónu, ale protože to už není po dálnici, jízda nám trvala déle. Scorpion poskakoval po troskách a dunách, občas sebou smýkl v písečném jazyku, ale já ho stále držel v přímém směru. Řídil jsem agresivně, rychle a riskantně, ale nikdo nedal nic najevo. Moji spolujezdci, ekoložka Shavanová, doktor Lindner a kulometník Straiter, seděli tiše a ani nehlesli. Občas na mně vrhali postranní pohledy, sledovali s obavami, jak drtím pedál plynu a přeskakuju vraky aut a jak skřípu sevřenými čelistmi, ale měli dostatek ohleduplnosti, aby se mě na nic neptali. Ohleduplnosti a asi taky strachu. A měli se asi čeho bát. Když jsme brzo ráno, ještě před rozbřeskem odjížděli, nad městem Torreón se vznášel oblak dýmu a pouštní vítr rozfoukal pach smrti do okolí. Nikomu z jednotky jsem neřekl nic o umučených a zabitých měšťanech, ale o to více ve mně doutnal vztek. Občas se to projevilo náhlým výbuchem, a to se pak všichni klidili z cesty. Všichni tušili, že jsem tu noc musel vidět něco strašného, ale nikdo neměl odvahu se zeptat a já si svůj vztek vyléval při řízení. Ráno jsem seřval Boyla za to, že zase navrhl útok na nájezdníky a o chvíli později Hodge, který chtěl větší potravinový příděl. Teď jsem těch výbuchů vzteku litoval, protože to mělo blbý dopad na morálku. Jediný člověk, který byl schopný mi odporovat, byl překvapivě Garry Lindner. Když jsem chtěl holku, kterou jsem zachránil, nechat na místě, zatvrdil se a řekl prostě ne. Argumentoval to tím, že je těžce raněna a potřebuje léčit. Také jsem viděl ty hluboké rány, kterýma ji nájezdník obdařil, a tak jsem po chvíli řvaní ustoupil. „Veliteli, tady McDonaldová,“ ozvalo se z rádia. „Tady jednička, o co go?“ ozvala se Shavanová. „Potřebujeme zastavit, té holce je furt hůř. Asi infekce. Potřebuju tady Garryho!“ Zajel jsem do stínu vyhořelého trucku a zastavil. Za chvíli za mnou přišel Lindner s tím, že budou muset operovat, tak jsem dal rozkaz postavit tábor. A zatímco Lindner, McDonaldová a Schneider operovali, rozhodl jsem se napravit škody na morálce jednotky. Do cesty se mi připletl poručík Boyle. „Veliteli, chci se omluvit za své chování včera a dneska ráno.“ „Klid, Danny. Váš přístup byl čistě lidský a já jsem rád, že nemám jednotku plnou automatů, kteří klidně splní jakýkoliv úkol. V dané situaci jsem však nemohl jednat jinak, než ty lidi opustit.“ „Chápu, pane.“ „Poručíku…hledám náhradu za Mika Kowalského. Budete mým zástupcem?“ „S radostí, pane!“ „Skvělé! Tak teď, novopečený zástupče, vydejte mužstvu mimořádný potravinový příděl a oznamte jim, že tady zůstaneme až do zítřejšího rána!“ Za pár okamžiků, po oznámení té zprávy, se obličeje mých lidí změnily. Byli teď spokojenější. A to ještě nebylo vše. Zašel jsem ke Scorpionu, otevřel jeho kufr a vytáhl ven dvě rozměrné bedny se zamalovaným logem Bratrstva na bocích. „Vojáci! Po včerejší bitce si zasloužíte trochu odpočinku! Tady máte dárek ode mne: štěně piva a zábava!“ V první bedně byl padesátilitrový barel Modocké třináctky a v druhé pár zábavných prkotin, šachy, karty, Jet, foukací harmonika, míč. Odpovědí na můj dar byl sborový jásot. Lidé se okamžitě uvolnili. Tady v pustině jsme si to mohli dovolit, jakéhokoliv nepřítele bychom viděli dřív, než on nás. A zatímco se doktoři snažili zachránit život někomu úplně cizímu a mí lidé se bavili, vystřídal jsem hlídku a stranou od toho ruchu přemýšlel nad touhle misí a nad tím, že velitel je vždycky ten nejosamělejší. Zachránili ji. Ukázalo se, že úzká ocelová střepina vnikla hluboko do dívčina těla, kde vyvolala infekci. Kdyby ji doktoři neoperovali, zemřela by. „Ták, doktore, vítejte mezi mediky!“ zahalekal Lindner a poplácal Schneidera zakrvácenýma rukavicema po zádech. Schneider vypadal dost bledě. „Teda, už jsem viděl krev, ale tohle…to bylo úžasné, jak jste ji zachránil, doktore!“ „To ne jen já, to my všichni tři doktoři!“ Jejich jásání zapadlo do jásání zbytku osádky. Už se stmívalo, a tak jsme na několika krytých místech zapálili ohně. Hlídce nyní pomáhaly IR senzory a detektory pohybu. Nechal jsem se vystřídat praporčíkem Griffithem a přijal zprávu ze štábu. Kupodivu i tam měli dojem, že je nutné navýšení morálky a tak ji zvedli po svém. „Dámy a pánové, žádám o chvilku pozornosti!“ „Ticho, bude proslov!“ vykřikl někdo. „Právě jsem dostal depeši z velitelství.“ „Co chtějí ty starý páprdové!?“ vykřikl ten samý hlas. Po chvilce hledání jsem zahlédl opilého Whitcomba schovaného v křoví. „Takže, za prvé: Nějaký generál na velitelství zřejmě neumí napsat správně mou hodnost, takže od teďka už nejsem nadporučík, nýbrž kapitán!“ *Řev* „Za druhé: Prý potřebuju větší důstojnický sbor. Takže od teďka je Joseph Wayne podporučíkem! Gratuluju!“ *Řev* „A aby nám neklesl počet praporčíků, tak ze třetí tady mám povyšovací dekret pro Rica Straitera! Gratuluju, praporčíku!“ *Řev a volání „Ať žije serža!“* „No a za čtvrté, mám teď málo seržantů, a tak vítám Johna Hodge v nové hodnosti!“ *Řev* „Moment, kde je Hodge?“ „Někam ze zdejchl i s McDonaldovou!“ „Tak až se vrátí, pošlete ho za mnou! To je vše, pokračujte v zábavě!“ Na řadu teď přišly přípitky a já šel skládat zprávu pro velitelství. Cestou mě něco napadlo. Pohlédl jsem na poručíka Leeovou a doktora Schneidera a vzpomněl jsem si, že i já, když mě brali do RoA, jsem musel odevzdat vzorek DNA do centrální databáze. Když na druhý den vycházelo slunce, naše kolona už uháněla dál na jihozápad, do města Durango. Město to bylo zcela nezajímavé, snad až na skladiště atomové munice mexické armády. Za války se tady odehrálo pár bitek, ale obrněná pěchota americké armády prostě proklusala kolem a nechala skladiště být. Teď, když atomové reaktory ve Vaultu 15 a Gecku potřebovaly každý kousek uranu, se nám stará munice hodila. Silnice už přestala existovat a projevovala se jen občasnými ostrůvky asfaltu a vraky aut. Raději jsme zabočili do pouště, kde naše široké pneumatiky prokazovaly své kvality a paradoxně nám tak umožňovaly rychlejší jízdu, než po silnici. Zanedlouho se před námi objevily první domy Duranga. Nevypadaly zrovna zachovale. „Veliteli, radiace!“ vykřikla náhle Leeová. „Je to nebezpečné?“ „Zatím ne, ale neměli bychom to dýchat.“ Vzal jsem vysílačku. „Všem, tady velitel. Vjíždíme do slabě zamořené oblasti. Všichni si okamžitě nasaďte masky a otevřete filtr jedna! Seržant McDonaldová rozdá mimořádný příděl antiradiantů, doktorka Shavanová zkontroluje dekontaminační přístroje.“ Vylezl jsem do střeleckého stanoviště a dalekohledem prohlédl trosky. A už na první pohled mi bylo jasné, že tady není co hledat. „Radiace se stále zvyšuje, nyní s třetí mocninou vzdálenosti!“ řekla varovně Leeová. Její hlas zněl přes masku tlumeně a zajímavě zkresleně. Raději jsem dal příkaz k zastavení. Měli jsme ochranné kombinézy a energozbroje, ale ty bychom museli po použití složitě dekontaminovat, a mě se nechtělo plýtvat důležitými chemikáliemi kvůli nějakému pochybnému hledání. „Vypadá to, že cíl našeho hledání už není v použitelném stavu, co, poručíku?“ „Asi to tady všechno bouchlo, pane. Radiace odpovídá většímu množství menších výbuchů.“ „To vy vyčtete z té malé krabičky?“ „Jsem přece vědec.“ „Dobře, vědče, když říkáte, že tady už nic není…“ „Není, a pokud je, tak my to stejně nemáme jak odvézt.“ „Skvělé, tak jedem pryč.“ Vykašlali jsme se na prohledávání Duranga a zamířili na západ, abychom ho objeli. Před námi se zdvihaly vrcholky hor, bylo to pohoří Sierra Madre Occidental. Po té jízdě plochou pustinou to bylo příjemné osvěžení. Pro naši misi ale tyhle hory žádný význam neměly, a už jsem chtěl vydat rozkaz k otočení zpět na jihovýchod, když jsem něco uviděl. Raději jsem se koukl dalekohledem. Zdálo se mi to, nebo tam, v podhůří, něco je? „Pokračujte přímo na západ, desátníku,“ houkl jsem na Whitcomba. Za pár minut už jsem jasně viděl nějakou skvrnu a kolem ní nějaké sloupy. A za dalších pět minut už bylo jasné, že ty sloupy jsou kříže, a na nich jsou pověšené lidská těla. „Doprčic!“ zaklel jsem a kopancem probudil praporčíka Straitera, který své povýšení dospával na zadním sedadle. „Ricu, vyhlaš pohotovost! Před náma je tábor nájezdníků!“ „Chcete na ně zaútočit, pane?“ zeptala se Leeová, zatímco Ric obvolával zbylá auta. „Možná. Zatím chci jen drobný průzkum. Koneckonců, utéci můžeme vždy.“ Všichni se připravili k boji. Ti co měli enrgozbroje, si je navlékli, střelci překontrolovali své zbraně, Leeová odjistila rakety, které jsme odmontovali z vrtulníku a které teď byly napevno přimontované na přídi Scorpionu. Boyle v Hummvee vyrazil dopředu a doprava a tak jsme vytvořily formaci ve tvaru obráceného V. Za chvíli jsem ovšem zjistil, že tábor je prázdný. Vlastně to ani nebyl tábor, jen pár plachet natažených na tyčích a několik ohnišť. Po obvodu byla střelecká stanoviště a taky ty hrůzné kříže. „Tak bych řekl, že tady nájezdníci táboří jen čas od času, asi když obcházejí vesnice a vybírají výpalné,“ hlásil podporučík Wayne. Prohlédl jsem si skalní stěny, ve kterých bylo mnoho otvorů. „Dobře. Prohledejte to tady a pozor na miny a nástrahy. A taky prohlédněte ty mrtvoly, sundejte je a i s kříži a tady tím svinstvem spalte. Boyle, Shavanová, Schneider, za mnou! Vyšplhal jsem na skalní římsu s úmyslem prozkoumat ty jeskyně. Většina jich byla vyhloubena uměle a byly velmi hluboké. Podle mého odhadu tady mohly tábořit až dvě stovky bojovníků. Na několika místech byly ve skalních stěnách vyryté výklenky vhodné pro umístění různých min a nástrah a taky tady bylo několik střílen. Celá skála tak tvořila skvělé opevnění. „Veliteli, pojďte sem!“ zaslechl jsem hlas zvenčí. Vyběhl jsem na světlo a viděl zuřivě gestikulujícího Straitera. Stál vedle jakési hromady hlíny a vedle něj byl ve skále vytesán nějaký nápis. Shromáždili jsme se kolem něj a já začal číst nahlas: Nad vlastní svobodu nemůže být nic nikomu větší. Toužili po ní i tito. Však padli, když svedli boj za vlast ve veliké bitvě. A hrob, jejž lid pro ně určil, najevo dává zde všem, že vděčnost chová k nim vlast. A pod tím: Na památku čtyřiceti mexických vlastenců, kteří zde vzdorovali přesile rozpínavých Američanů a hrdinně padli při obraně vlasti dne 10. října 2076. Ve skále kolem tohoto náhrobního nápisu byly vyryty oslavné kresby znázorňující boj proti přesile. Tahle skalní pevnost nebyla vykopána nájezdníky, ale mexickými vlastenci! Ovšem půda hrobu byla příliš čerstvá a napravo od prvního nápisu byl nápis druhý. Byl to výčet jmen „svobodných lidí,“ kteří padli v bitvě proti „zločinným severoameričanům“. Věděl jsem, že nájezdníci si říkají svobodní lidé, a datum na skále bylo tři roky staré. Zmocnilo se mě zlé tušení, když jsem přistoupil ke třetímu nápisu. Na počest mužů komanda Hawk, kteří zde padli za vlast. Bili se tak, jak se na Rangers of America sluší. A pod tím byla vypsána jména, která jsme všichni tak dobře znali. Sejmul jsem přilbu. Ostatní mého příkladu následovali, doktor Lindner se pomodlil. „Tak, osud komanda Hawk je objasněn,“ povzdechla si Leeová. „Zemřeli v bitvě proti nájezdníkům.“ „Možná proti těm samým, se kterými jsme bojovali my. To by vysvětlovalo fakt, že nás znají.“ Zachmuřeně jsem sledoval, jak praporčík Griffith vypaluje svou laserovkou do skály vlajku NCR a znak RoA. Z druhé strany tábora se ozvalo mohutné „Whummm!“ když desátník Whitcomb jedním výšlehem svého plamenometu podpálil pohřební hranici pro mrtvé z křížů. „Myslím, že není třeba žádný projev, ten nápis mluví sám za sebe. Odjedeme odsud.“ Ještě jsem naposled přejel pohledem seznam jmen padlých. A pak mi to došlo. V tom hrobě byli pohřební všichni členové komanda Hawk. Kromě jejich velitele. POD OBRATNÍKEM RAKA „Mohla byste mi to zopakovat?“ vyhrkl jsem nevěřícně na Leeovou, když mi přečetla další cíl naší mise. Až do teď byl označen pouze jako Město#6. Teď jsem se konečně dozvěděl jeho jméno. „Aguascalientes.“ „Aglua-le-incest?“ „Ale ne, kapitáne. Agua-scalientes.“ „Máte bezva španělský přízvuk.“ „Díky. V jednotce, která mě vychovala bylo mnoho vojáků z mexických kolonií.“ „Četl jsem o tom. Prý jste přišla o oba rodiče nedlouho po narození.“ „Jen o matku. Otce jsem nikdy nepoznala.“ „Muselo být těžké vyrůstat bez rodičů.“ „Spousta lidí vyrůstala bez rodičů. Já jsem měla štěstí, že mě vychovávala celá jednotka. Všichni ti lidé mě brali jako svoji. Měla jsem docela štěstí.“ „A to jste nikdy netoužila poznat svého pravého otce?“ „To víte, že jo! Scházel mi…ale nikdy se neukázal. A tak jsem si řekla, že když o mně nemá zájem, tak já o něj taky ne. Ale občas mám pocit…no, nebudu vás nudit svými pocity, kapitáne.“ Ani nevíš, jak strašně rád bych o těch pocitech něco věděl, pomyslil jsem si. „Veliteli, problém!“ vytrhl mě ze zamyšlení Straiter. „Partička radškorpiónů na dvou hodinách, vzdálenost sedm set!“ Koukl jsem se tím směrem a skutečně uviděl několik plochých siluet zmutovaných štírů. Blížili se docela rychle. V neschůdném terénu jsme nemohli jet dost rychle, a tak hrozilo že nás doženou. „Ricu, rozstřílej je!“ Hned na to se ozvalo hromové dunění, kabina Scorpionu se roztřásla a naplnila pachem spáleného korditu a pouští se rozběhly stopovky střel. Dráha určená vyskakujícími gejzírky písku protnula hejno zvířat přímo ve středu a vysokorychlostní munice vyhodila do vzduchu spršku tělních tekutin a úlomků chitinu. Během pár vteřin bylo hejno zlikvidováno. A na obzoru se vynořily domky města Aguascalientes. Zastavil jsem svá auta a pěšky vystoupil na jednu dunu, abych si město prohlédl, než do něj vjedeme. Bylo velké asi jako Laredo, ale nebylo opevněné. Vůkol se táhly lány zavlažovaných polí a na nich se hemžilo mnoho lidí. Mezi nimi se toulalo několik hlídek, ale bylo jich jen pár. „Leeová, zůstanete s náklaďákem a vědci tady. Jako záloha. Boyle a já tam vjedeme, komunikovat budeme přes pip-boye. Jdeme!“ Když se naše dvě vozidla přiblížila k městu, nastal mezi lidmi velký rozruch. Ženy a děti se běžely schovat, muži kontrolovali své pušky. Vjeli jsme na jedinou ulici, která byla používaná, a projeli jí až na jakési ústřední náměstí. Podobně jako v mnoha předválečných městech i zde byla lidmi využívána jen malá část města a zbytek byl nechán v troskách. „Hele, oni nás asi neviděj rádi,“ poznamenal Ric Straiter od kulometu. Zastavili jsme a vystoupili. Z největšího baráku vylezl jakýsi muž doprovázený dalšíma dvěma chlapama v kožených zbrojích. Nedal jsem mu čas na přemýšlení. „Mluvíte anglicky?!“ vybafl jsem na něj. Zachmuřeně se podíval na Boyla a Griffithe v energozbrojích a přikývl. „Jsem zdejší starosta. A vy?“ „Jsem velitel zvláštní jednotky Rangers of America.“ „Co tady chcete?“ „Informace.“ „My nic nevíme!“ vypískl zděšeně. Jeho reakce byla přinejmenším nepřiměřená. Tady něco nehrálo. „Já myslím, že jo!“ V tom okamžiku starosta prudce pokynul svým bodyguardům a ti na nás namířili své pušky. O půl vteřiny později leželi na zádech a do krků měli natlačené hlavně našich FN FAL. „No no no, jen stůjte, kde jste!“ zakřičel Straiter na pár maníků s pistolema, kteří se objevili na ulici, a významně pohnul hlavní kulometu. „Ale, starosto, o co se to snažíte?“ zeptal jsem se. „Tak to vyklopte!“ „Byl tady…ale odjel…včera!“ vykoktal zděšený starosta. Já ovšem byl totálně zmaten. „Kdo, krucinál!!?“ „No přece Lišák.“ „Cože, ten nájezdník? On byl tady?“ „Včera,“ přitakal starosta. „A říkal…“ „Co?“ „Že prý přijdou roboti a budou nás tyranizovat! A přišli!“ starosta byl teď úplně šílený strachem. „Jaký je váš vztah k nájezdníkům?“ „Platíme jim, a oni nás chrání proti hordám banditů a strašlivých mutantů. Ale proti robotům nezmůžou nic ani oni!“ Teď mi svitlo. Nájezdníci očividně nakecali tomuhle páprdovi spoustu nesmyslů a on jim to všechno spolkl. Tak mohli lupiči bezpečně vybírat daně a nemuseli mít strach ze vzpoury. Byl tady ale jeden problém. Jestli Lišák ovládal tohle město a zároveň se pokusil získat i Laredo, musel okupovat obrovský kus země. To bylo možné jen díky existenci menších skupin s vlastním vedením. Tyto bandy byly početné, dobře organizované a patřičně vyzbrojené. A tomu všemu velela nějaká generálka. Ne, tohle nebyli jen tak nějací nájezdníci, to byla takřka plnohodnotná vojenská organizace. „Tak hele, starochu, my nejsme žádní roboti!“ jal jsem se likvidovat Lišákovy lži. „Vy ne, ale tihle dva!“ vyjekl starosta a ukázal na Boyla a Griffithe. „Danny, Nigele, sundejte si na chvíli helmy.“ Bylo zajímavé sledovat proměny, které se staly na starostově tváři, když uviděl zpocené a zarostlé tváře mých podřízených. „Žádní roboti to nejsou. To jen jejich zbroje tak vypadají. A v okolí města nejsou žádní bandité a žádni mutanti, starosto. Nicméně, mě je fuk, v co věříte. Potřebuju mapy města a okolí.“ „Já…dám je ihned okopírovat!“ „To není třeba, máme skener. Nigeli, jděte pro ty mapy a vy, Boyle, se svými muži prozkoumejte město. Já se tady trochu porozhlédnu, kdyby něco, tak mě zavolejte.“ „Rozkaz, pane!“ Vzal jsem si svůj ukořistěný „Avtomat Kalašnikova“ a vydal se do ulic města. Ve vzduchu byl jasně cítit strach. Zpoza zavřených okenic a zaprášených oken se na mně upíraly zraky obyvatel, ale nikdo se neukázal. A všude bylo ticho. Žádný zpěv, hudba či dětský smích, jak je tomu v jiných městech, ani žádné běžné zvuky. I pole najednou osiřela. Jen místy postávali zachmuření muži a v rukou svíraly klackům podobné lovecké pušky. Byly to zrezivělé a zaprášené krámy, a bylo mi jasné, že nikdo z těch maníků neumí střílet. Jejich zbroje byly primitivní a bez ozdob, nábojové pásy zely prázdnotou. Zachytil jsem pohled jednoho mladíka, kterému se u boku houpala pistole. „Co je?“ „Nic, pane!“ řekl rychle a sklopil oči. „Bojíš se?“ „Ano, pane!“ odpověděl ještě rychleji a bylo vidět, že by se nejraději změnil v něco hodně malého a hodně nenápadného. „Proč?“ Tahle otázka ho dostala do rozpaků. „No…vešli jste sem se zbraněmi…bez pozvání…“ „Co pěstujete na těch polích?“ začal jsem. „No…obilí, kukuřici, konopí a tabák a sóju…“ „Jaký je výnos z hektaru?“ „Já…já…no asi tak…pět tun obilí…“ „V New California Republic to je patnáct tun obilí z hektaru. Jestli se vaše město přidá k naší republice, dáme vám potřebné technologie, zdarma. Potřebujeme ještě pozvánku?“ Mládenec nevěděl, co říct a tak jsem pokračoval v útoku. „Kdy naposledy tady byli nájezdníci pro výkupné? „Pro výkupné…před dvěma měsíci.“ „Ale Lišák tady byl včera, že?“ „Ano, pane.“ „Proč?“ „Jenom projížděl, pane!“ „Kam?“ „To nevím, pane. Nikdo s ním nemluví.“ „A nic si nevzal?“ „Ne, jenom…pár děvčat. Moje sestra…“ „A to jste ho nechali?“ „Co jsme měli dělat?! Jich bylo hodně a mají mnoho zbraní!“ „Jestli vstoupíte do NCR, naše jednotky vás ochrání. Ale teď mi řekni, kolik mužů mají Lišákovy jednotky?“ „To nevím, pro daně přijíždějí v počtu…asi tak sto mužů. Ale určitě jich je mnohem více.“ „Díky, mladíku. S panem Liškou si brzo popovídám, a pak se ti tvá sestra vrátí!“ Ani jsem netušil, jak prorocká jsou má slova. Přinejmenším část. Prošel jsem městem a došel až k náklaďáku. Na hlídce byla zrovna Sue McDonaldová maskovaná jako kaktus. Zbytek týmu jsem našel vyvalovat se ve stínu náklaďáku a dospávat. „A jéje, náčelník,“ špitl Schneider a v rychlosti všechny vzbudil. „Vstávat, lenoši. Vemte si své nádobíčko a jděte prozkoumat město. Standardní průzkum zamoření radiací a viry. Garry a Sue, vy tady zůstanete.“ Během chvilky Leeová zorganizovala průzkum a pak vědci odešli. Zůstal jsem u náklaďáku sám s doktorem Lindnerem. „Jak jí je, doktore?“ zeptal jsem se a ukázal palcem na korbu náklaďáku. „Docela dobře, pane. Infekce ustoupila, rány se hojí a už se nás ani nebojí. Začal jsem s ní dokonce komunikovat.“ „Ale. Jakým jazykem?“ „Já ji učím anglicky a ona mně mlaskat.“ „Skvělé. Až půjdem zpátky, vysadíme ji doma a bude dělat tlumočníka. Ale teď, doktore, můžete mě trochu poučit?“ „Co potřebujete?“ „Krátký kurs v genetice.“ „V genetice? Vy, voják?“ „Nikdy není pozdě naučit se něco nového. A kromě toho mě vždy trápilo, že se podobám spíše svému strýci, než otci.“ „Á, pater incertus est.“ „Spoléhám na lékařské tajemství, doktore.“ „Jasně. Víte, já nejsem dobrý učitel, ale v jedné bedně tady máme výukové holodisky profesora Sondstrupa. Pár vám jich půjčím, a kdyby bylo něco nejasné, tak za mnou přijďte.“ „Díky, Garry.“ A tak se ze mě na stará kolena stal student. Netrvalo to dlouho a průser si nás zase našel. Varovný hlas McDonaldové mě vylákal z pohodlného sedadla v kabině náklaďáku ven a připomněl mi, že na světě, ač se to nezdá, jsou i jiné věci, než adenosin, thynin a chromozomy. „Šéfe, z východu se ke městu blíží oddíl lidí.“ Vzal jsem si dalekohled a pozorně si tu skupinku prohlédl. Podle typických zbrojí jsem okamžitě poznal protivníka. „Velitel všem: ke městu se blíží skupina nepřátel. Jdou od východu, vzdálenost od města je půl míle. Je jich asi patnáct.“ „Tady Boyle. Pane, jsme rozptýlení po celém městě.“ „Tak se honem dejte dohromady a zaútočte na ně na kraji města. Já a doktoři jim odřízneme cestu zpět. Nikdo z nich nesmí uniknout, opakuji, nikdo nesmí uniknout!!“ Nájezdníci šli po prašné cestě a vůbec jim nepřipadalo divné, že na polích nejsou lidé. Když došli asi tak na třicet metrů od města, překvapila je prudká palba z lehkých ručních zbraní. Přestože na místo dokázalo dorazit jen pět vojáků, podařilo se jim skupinku téměř zcela zdecimovat. Jen tři muži ze zadního voje utekli pryč od prvních městských baráků – přímo před náš náklaďák, který seržant McDonaldová zastavila pod stromy poblíž oné cesty. Neodolal jsem. Řezavý zvuk Gattlingova kulometu ukončil krátký život těch tří. Bohužel byli všichni mrtví, a tak jsme neměli koho vyslýchat. Nechali jsme jejich zbraně obyvatelům města a po chvíli vyrazili dál. Nepokračovali jsme však k Městu#7, ale po stopách té nájezdnické skupinky. Stopy mířily přímo do středu pohoří Sierra Madre Oriental, a tak jsem měl dost času dokončit své „studium“. Poušť tady byla bez nějakých větších překážek, a protože svítil měsíc, mohli jsme jet celou noc. Na druhý den v poledne jsem se probudil a okamžitě vyhlásil pohotovost. Zase jsem měl jakési tušení. „Veliteli, neměli bychom raději směřovat k dalšímu cíli?“ ozvala se Leeová od řízení. „Ne, dokud se neporozhlédneme. Nebyl bych nadšený, kdybych zjistil, že mám v zádech tlupu banditů.“ „Když už se bavíte o dalším cíli, co je vlastně Sedmička zač?“ zeptal se střelec Boyle. „Beatrice, řekněte mu to vy, máte hezčí přízvuk.“ Zasmála se. „Ciudad de México.“ „Cože?“ „Mexico City.“ Na to se Boyle rozzářil jako vánoční stromeček. „Jó, Teotihuacán a Popocatepetl!“ „Prosím? Poručíci, že vy jste na mně upředli mexické spiknutí s cílem zauzlit mi jazyk?!“ dovolil jsem si zažertovat. „Vida, kapitán není ten tvrdý a nemluvný balvan! Umí i vtipkovat,“ popichovala Leeová. „No no, vtipkování končí tam, kde přestávám rozumět.“ „Tak dobře. Teotihuacán je staré zbořené město.“ „Ukažte mi město, které dnes není zbořené. Měli jsme tady něco jako válku, víte?“ „No, kapitáne, vtip Teotihucánu je v tom, že byl zbořený ještě před tím, než tam přišli první lidé.“ „Tak kdo ho zbořil?“ „Lépe řečeno, kdo ho postavil, pane. Jsou tam kamenné kvádry i sedmdesát tun těžké. Jak tím mohli tehdejší obyvatelé pohnout?“ „No, možné je všechno. Já třeba znám jednoho poručíka, a ten umí udělat z komára velblouda. A kromě toho dokáže najednou říct Tetlotipucán…nebo tak nějak.“ „Neděláte náhodou z komára velblouda vy, kapitáne? Proč jste vyhlásil bojovou pohotovost?“ „Cítím v kostech, že se dneska něco podělá.“ „Tolik věříte svým pocitům?“ zeptala se Leeová. „Stejný pocit jsem měl tu noc, než nás v Torreónu přepadli. Občas se mi to stává. Třeba v Gecku jsem zachránil Rica Straitera, když jsem ho vyhnal na hlídku těsně před tím, než jeho zákop rozbořila mina. Ale na tom teď nesejde. Danny, řekněte mi, co je to ten Poplo tentonoc?“ „Popocatepetl je sopka, vysoká asi pět tisíc pět set metrů. Vypíná se nad Mexico City jako Damoklův meč.“ „Čí meč? Anebo víte co, kašlete na to, Danny.“ Pohoří Sierra Madre tentononc se před námi vypínalo tak, jak to umí jen mexická pohoří. Ne že by ve způsobu jejich vypínání bylo něco zvláštního, to spíše slunce tady bylo výše a vrhalo kratší stíny. „Oblíkněte si energozbroje,“ řekl jsem do vysílačky. Danny a Ric se začaly v těsném autě a za jízdy oblíkat do neforemných brnění, a abych jim poskytl trochu víc místa, vylezl jsem si na střechu. „Kápo, měl by sis taky oblíct armor,“ řekl žoviálně Straiter, který měl odjakživa problémy se správným oslovováním. Ale byl to kámoš a dobrý voják, tak jsem na to nehleděl. „Víš, že žádnou další zbroj nemáme. Tu svoji jsem roztřískal v Laredu.“ „Tak ti půjčím svoji.“ „Ne, díky. Jsem za ní zodpovědný, a když jsem si ji zničil, na tvoji nemám nárok. Novou té jednapadesátku céčko vyfásnu až po návratu, a to je správné.“ „Veliteli!“ vykřikla Beatrice, která jediná se dívala kupředu. „Co to…?“ vykoukl jsem z auta a uviděl velký stanový tábor. Nepřítel. „Neotočíme to?“ zeptal se Danny. „Jo. Beatrice, doprava!“ Zahnuli jsme a já si dalekohledem prohlížel tábor. Byl prázdný a ze středu mířil k nebi vysoký sloup. A na něm se třepotala vlajka NCR! „B., zpomal a jeď k tomu táboru. Šálí mě zrak, nebo se to támhle třepotá rudej méďa?“ Tak jsme říkali vlajce NCR, pro ty méně chápavé. Pomalu jsme ujížděli k tomu podivnému stanovému městečku, prsty na spouštích, připraveni kdykoliv vzít roha. Tábor byl postaven podobně jako ten, na který jsme narazili mezi Torreónem a Aguascalientem, akorát byl větší. A ve skále nebyly žádné díry, jak jsem se přesvědčil dalekohledem. Zastavili jsme, Scorpion a Hummvee na kraji tábora, náklaďák o kus dál. Celá jednotka vystoupila, jen střelci a řidiči zůstali v autech. „Družstvo, po dvojicích vpřed!“ zavelel jsem a vyrazil do hloubi tábora. Zběžná prohlídka ukázala, že stany jsou prázdné. Opatrně jsem vešel do toho prostředního, před kterým vlála vlajka. Byl to typický teepee, velký a prostorný. A u ohniště seděla postava, mužská postava, která vstala, když jsem vešel dovnitř. Polootevřeným vstupem sem vpadlo pár paprsků světla a ozářilo jeho tvář. Ta podoba s liškou byla vskutku zarážející. „Vy musíte být…“ začal jsem neohroženě. „Jo. A vy jste…“ „Přesně tak. No, tak se konečně potkáváme tváří v tvář.“ „Jo. Můj zástupce říkal, že jste schopný voják, kapitáne. Vida, povýšil jste. Možná byste to časem dotáhl na generála.“ „Jako generál Richard? Co se s ním stalo?“ „Žije – možná. Bojoval dobře, doslova do posledního dechu. Nakonec omdlel, když mu prostřelili plíci.“ „Kde je teď?“ „V Mexico City, kde se o něj stará Lapita.“ „To je vaše generálka?“ „Správně. Vede nás již dlouho.“ „Vás – Černé lebky?“ „Hah, kdepak. To je jen jedna banda nájezdníků, která se k nám přidala teprve před nedávnem. My si říkáme prostě Mexičané.“ „Ale nejste přece odsud?“ „Ne. Vyšli jsme z jižního Mexika před několika léty. Lapita nás dovedla až sem, a tady je nyní naše země zaslíbená.“ „Byla. Teď tady bude kolonie NCR.“ „To je ambiciózní, nicméně hloupé. Je nás mnohem více, než vás.“ „Ale jsme mnohem lepší.“ „Všiml jsem si. Každý váš padlý má na svědomí dobrých pětadvacet mých lidí, když počítám i Hawk.“ „Zničíme i vás. Teď, když jste mým rukojmím…“ „Ve skutečnosti jste vy mými rukojmími!“ řekl Lišák a zatáhl za provaz, čímž vytáhl nahoru plátno tvořící stěny stanu. Kolem něj stáli čtyři muži s namířenými zbraněmi. A co hůř, na skalách kolem se náhle odkrývaly černé díry vchodů do jeskyní. A z nich vyskakovalo mnoho nepřátel s namířenými zbraněmi. Byla jich spousta. „Šest set mých nejlepších bojovníků,“ řekl Lišák. „Tak neblbněte, kapitáne, a vzdejte se.“ Ještě stále jsem byl v šoku. Padl jsem do pasti, a přitom do tak blbé pasti!! Sakra! Tohle si do smrti neodpustím. Fakt je, že si to asi nebudu neodpouštět moc dlouho. Bylo mi jasné, že musím udělat vše, jenom ne vzdát se. Kdyby mě dostali do rukou, mohli by ze mě mučením dostat spoustu informací, a vlákat tak do pasti další týmy! „No tak, vydejte rozkaz, ať vaši vojáci vezmou zbraně a odloží je na hromadu!“ Přemýšlel jsem. Ten chlap znal naši taktiku a bojové postupy. A věděl, že každý normální velitel by za této situace složil zbraně. Ale s ruským faktorem nepočítal. „Vojáci, hovoří velitel. Rangeři, rozkaz, který teď vydám, jsem ještě nikdy nevydal a ani nikdo jiný ve slavné historii Rangerů,“ začal jsem mluvit do vysílačky. „Nesložíme zbraně!“ zařval zuřivě Ric. „Ticho, Ricu! Vím, že jste disciplinovaní vojáci, a že mě poslechnete, za všech okolností.“ Zachytil jsem vítězný pohled Lišákův. Sklopil jsem oči a změřil jimi vzdálenost. „Takže, mí vojáci: Teď všichni vezměte své zbraně a…ZABIJTE JICH CO NEJVÍC!!!“ V ten okamžik, ještě než dozněla ozvěna z vysílačky, skočil jsem na Lišáka, chytl ho jednou rukou kolem krku a druhou tasil svou pistoli, odjistil ji a zahájil palbu. V té době už stříleli všichni mí lidé. Zabil jsem dva Lišákovy stráže a použil ho jako štít, což znervóznilo ty zbylé dva a tak jsem je mohl odprásknout taky. „Proradnej gringo!“ zachrčel vůdce nájezdníků a snažil se vyprostit. Vyrazil mi z ruky pistoli a snažil se mě praštit do břicha, ale uhnul jsem a podkopl mu nohy. „Ty! Tobě podobní zničili náš, kdysi mocný, národ. Ty za to zaplatíš!“ vykřikl jsem nenávistně a vykroutil mu z ruky dýku. „Tohle máš za Laredo, Torreón, za komando Hawk i za nás!“ zařval jsem a prudce trhl jeho hlavou. Ozvalo se křupnutí a Lišákovo tělo podivně zvláčnělo, jak všechny svaly povolily. Byl mrtvý. Mě to čekalo za chvíli. Popadl jsem svou útočnou pušku a vyběhl ze stanu. Situace byla zoufalá, mí vojáci se kryli, kde se dalo, ale nepřátel bylo mnohem více a měli výškovou převahu. Vzduch byl naplněn ohlušujícím randálem, jak střílely zbraně všech kalibrů. Skrz několik stanů projel Scorpion a vypálil dávku ze svých výmetnic. Padesát metrů skalní stěny, zhusta obsazené protivníkem se náhle změnilo ve vertikální peklo. Protivníkovi raketometčíci opětovali palbu, ale hbité vozidlo se stihlo vyhnout a dávka z těžkého kulometu během okamžiku zredukovala nepřátelský raketový potenciál. Znovu zasvištěly reaktivní střely. Několik stanů začalo hořet. Poručík Boyle neohroženě kočíroval Hummvee přímo proti několika opevněným jeskyním a McDonaldová pálila z těžkého granátometu. Silné výbuchy amonalu vyhazovaly do vzduchu útržky masa a drcené kosti spolu se zničenými zbraněmi. Několik kulometníků se do teréňáku opřelo a rozstřílelo střechu a čelní sklo, ale McDonaldová jim to svým browningem v mžiku oplatila. Rozběhl jsem se k náklaďáku, vylezl na korbu a začal pálit z gatlingu. Wayne vytáhl upravenou BigBazooku vystřeli jednu ruskou protitankovou raketu. Pohled na střelu bortící tři metry silnou skálu a vybuchující v těsných jeskynních chodbách s ničivým účinkem na vše živé byl vskutku impozantní. Několik nepřátelských pěšáků se pokusilo Wayna sejmout, ale můj rotačák byl rychlejší. Další 9M111 opustila hlaveň raketometu a roztříštila pár tun skály. Jako odpověď nám odkudsi z boku přišla dávka stopovek, která rozstřílela krycí plechy náklaďáku a zdemolovala kabinu. Z dýmu a kamenného prachu se vypotácel Hummvee s prostřelenými pneumatikami a bez střechy. Řídil seržant Hodge a na zadním sedadle ležela zkrvácená McDonaldová. Věděl jsem, že boj je marný a tak jsem dal rozkaz k ústupu. Vyskočil jsem z korby náklaďáku abych nastoupil do kabiny a právě v tom okamžiku vozidlo zasáhla střela z raketometu. Výbuch mě odmrštil o pár metrů dál. Nákladní auto bylo zcela zničeno. Přišli jsme o všechny nasbírané vzorky a spoustu zásob a taky tam zařvala ta holka, kterou jsem zachránil. Další raketa vyhodila hořící vrak do vzduchu a udělal s ním pár kotrmelců. „A sakra!“ Ta raketa přiletěla zezadu. Byli jsme obklíčeni. Hodgův Hummvee to dostal z několika kulometů najednou. Staré armádní auto se vzepjalo na zadních jako nějaký kůň a pak vybuchlo. Hodge a Sue to vyhodilo ven. V mžiku bylo kolem nich plno nájezdníků, ale kalašnikov, který se povaloval na dosah mé ruky, jejich počty hbitě zmenšil. Vysokorychlostní 5,56 mm střelivo nepovažovalo nájezdnické pancíře za nějakou podstatnou překážku. Ale to bylo jedno, stejně jsme neměli žádnou šanci na výhru. Posílen tímto vědomím jsem se po vzoru kamikadze vrhl do boje. Za chvíli jsem mezi hořícími stany objevil doutnající trosky Scorpionu a kolem něj několik svých vojáků. Přidal jsem se k nim. Bohužel tady byl taky Boyle. Nic proti Dannymu, je to dobrý velitel a skvělý voják, ale má nechutný zvyk při boji si prozpěvovat, nebo alespoň něco recitovat. „Nadšením naplňte srdce své a odvahu posilte v hrudi, s muži když nastává boj, nelpěte na žití svém…“ básnil Boyle a doprovázel se na rotační kulomet. Jestli tohle není úchylné, pak už nic. „Tady nemáme šanci!“ vykřikl doktor Lindner, když se vypotácel z plamenů. „Stáhneme se do těch jeskyní!“ rozhodl jsem. Pak jsme se zvedli a vyrazili do útoku, teda kromě doktora Garryho Lindnera, medika a botanika, který už bude kytičky čichat pouze odspoda. Rtuťová kulka mu upravila horní část těla, už mu nebylo pomoci. Nehledě na to, že druhý medik byl již také po smrti. Straiter, Boyle a Whitcomb, všichni tři v energozbrojích, nám razili cestu svými rotačáky a plamenometem. Griffith, Shavanová a Schneider šli uprostřed a já s Leeovou jsme uzavírali naši skupinku. Už nás bylo jenom osm. V záplavě dýmu a prachu si nás nepřítel asi nevšiml, a tak jsme mohli úspěšně šplhat vzhůru po sklaní stěně. Pak jsme ale vystoupili do relativně jasného vzduchu. Uviděli jsme se okamžitě. Nás osm a pod námi asi půl druhé stovky nepřátel. Zasypali nás salvou střel, a my je zase povznesli salvou granátů. Už se nám zdálo, že se nám povede uniknout, když praporčík Nigel Griffith zachrčel a v plamenném „Baf!“ se usmažil. Shora na nás někdo střílel plasmovou puškou! Vzal jsem hořícímu Nigelovi jeho pulsní pušku a trochu tomu hajzlovi nahoře upravil visáž. Ke spásné jeskyni, kterou jsme si vybrali jako úkryt, už chybělo jen pár metrů. Dávka z těžkého kulometu zametla skálu nad námi a jen tak jaksi mimochodem prostřelila nádrž Whitcombova oblíbeného plamenometu. Během pár vteřin se energozbroj rozpustila jako máslo a oheň spálil desátníka Paula Whitcomba na prach. Jeho řev nám dlouho zněl v uších, některým až do smrti, tedy celé dvě minuty. Podařilo se nám to! Vběhli jsme do jeskyně právě včas, abychom se vyhnuli zničující tlakové vlně, která roznesla stanový tábor po širém okolí. Zřejmě vybuchla munice a rakety v náklaďáku. „Ták, na chvíli máme vystaráno, tady nás jen tak nedostanou,“ vydechl jsem. „Můžeme se pokusit o únik jeskyní,“ navrhl Boyle. „Třeba tam bude druhý východ!“ Bylo třeba mu to říct. Že Ježíšek není. „Danny, my nemáme vůbec žádnou šanci na únik. Ten hajzl Lišák to zařídil dokonale. Jsme tady v pasti a jediné, co můžeme udělat, je sejmout pár dalších banditů, než chcípneme! Sakra, nemůžu ani poslat hlášení domů, když vysílačka je ve Scorpionu!“ „Veliteli, tahle jeskyně byla zčásti vymletá vodou. Je pravděpodobné, že o kus dál bude díra směrem nahoru, to mi můžete jakožto geologovi věřit!“ „No tak dobře. Půjdou s vámi doktoři a když něco objevíte, zavolejte vysílačkou!“ Boyle krátce pokýval helmou energozbroje a vyrazil vstříct tmě. Stalo se to ještě v dosahu světla od vchodu, a tak jsem to viděl velmi jasně. Danny o něco zakopl. O drát. Ten se vytrhl z díry ve skále a strhl sebou velký balíček výbušniny. Byla to nástraha! Na půl vteřiny se zastavil čas. Doktor Schneider stál necelý metr od balíčku, doktorka Shavanová jen o kousek dále. Boyle neváhal. Skočil na balíček a zalehl ho svým tělem právě v okamžiku, kdy vybuchl. Exploze odhodila Boyla o kus dál, ale jinak nikomu dalšímu neublížila. Přiběhl jsem k němu, měl utrženou paži a strženou přilbu, a rozdrcené pláty zbroje jím pronikly naskrz. Umíral. Podíval se na mně a chtěl něco říct, i přes pramínky krvavé pěny, která mu proudila z úst. Čekal jsem, že řekne něco hlubokého, nějaký citát, jak měl ve zvyku, něco jako “Je čas žít a je čas zemřít,“ ale on z posledních sil vyhrkl heslo Rangers. „Svůj život pro republiku!“ Chvíli po tom vyprskl oblak krvavé pěny a poručík Danny Boyle, geolog a paleoantropolog, zemřel. Ještě jsem se ani nevzpamatoval ze smrti svého zástupce, když začali nájezdníci zase dotírat. Nějaký frajer seskočil před jeskyni shora z převisu a střílel při tom z plasmové pušky. Bohužel (pro něj) mu nedošlo, jak je puška těžká, a tak, když dopadl a zapéroval na nohou, hlaveň klesla ještě níž a plasmový výboj narazil do skály půl metru před ním. Začal hořet a poskakoval sem a tam, až nakonec spadl ze skály a zabil se někde dole. „Doktore Schneidere, doktorko Shavanová, pokuste se o průnik jeskyní sami. Dávejte pozor na pasti a snažte se najít východ ven. My tři vás budeme krýt!“ Doktoři opatrně zmizeli ve tmě. Před vchod do jeskyně se dostalo pár nájezdníků, ale v té tmě nás zahlédli příliš pozdě. Pak přišli naši nepřátelé na nový nápad: začali shora házet granáty. Ric Straiter to vzal sportovně, chytal granáty ve vzduchu a házel je zpátky, nebo do nich kopal a nechával je vybuchnout daleko od jeskyně. Nevím, jestli Ric uklouzl na krvi, jestli ho oslnil odlesk světla, jestli měl zrovna smůlu nebo byl zrovna Jupiter v konjunkci s Marsem, ale fakt je, že Ric ten jeden granát odkopnout nestihl. Dopadl na zem, chvíli se tam válel a pak explodoval. V tu chvíli se Ric ocitl v oblaku žhnoucí plasmy. Spousta lidí se Ricovi posmívala kvůli tomu, že staromilsky lpěl na své předválečné zbroji a odmítl ji vyměnit za novou T-51c naší vlastní výroby. Jeho staré Aktivní Pěchotní Brnění T-51b mělo za sebou službu v U.S. Army, v Bratrstvu Oceli i v NCR Rangers, ale díky pečlivé péči bylo stále ve výborném stavu. A na rozdíl od nově vyrobených zbrojí mělo na povrchu také 10 mikronů silnou vrstvičku stříbra. Bouře žhavého vzduchu se prohnala jeskyní a když opadla, ležel Ric ve své rozpálené zbroji na zemi. Hýbal se. Díky bohu, nic se mu nestalo, řekl jsem si. Skutečně, jeho zbroj byla v pořádku – kromě kompozitového průhledného krytu očí. Ten byl propálen strašným žárem. Stáhl jsem Ricovu helmu, a nevěřícně zíral na to, co zbylo z tváře mého přítele. Plasma mu spálila tvář až na kost, dívaly se na mě jen prázdné oční důlky. A přesto se stále ještě hýbal!! „Ježíši Kriste!“ zaúpěl jsem. Musel strašně trpět. Anebo ne, mozek měl možná usmažený taky. „Promiň, Ricu,“ řekl jsem, když jsem tahal pistoli. „Vrátím jim to i s úroky!“ Třeskl výstřel. Jakmile jsem vrátil pistoli do pouzdra, zmocnil se mě vztek, popadl jsem kalacha a vyběhl před jeskyni. „Tady máte, vy čubčí synové!!!“ řval jsem jako smyslu zbavený a střílel a střílel… Zezadu mě popadla čísi ruka a vtáhla zpátky do jeskyně. Byla to Leeová a bez váhání mi dala pár facek. Pomohlo to. Podíval jsem se do jejich očí a vzpamatoval se. „Kapitáne, musíme jít! Doktor Schneider něco hlásil!“ Uzavřel jsem svůj vztek hluboko v srdci a vyběhl hloub do jeskyně. Cestou jsem si uvědomil, jak mě bolí všechna ta místa, kde kevlar odrazil nájezdnické střely. Na to teď ale nebyl čas, za námi se ozval dusot nohou a křik. Byli nám v patách. Na konci chodby se jeskyně rozšiřovala do jakéhosi dómu a na jeho konci, asi tři metry nad zemi, byl otvor vedoucí ke svobodě. Na podlaze leželo několik mrtvol a ve vzduchu byl cítit strašný smrad tritolu. Jedním z těl bylo tělo ekoložky doktorky Annete Shavanové. Nad ní se skláněl doktor Schneider. Když nás uviděl, vstal. „Byla tady zadní hlídka, pane kapitáne. Jeden z nich měl pancéřovku a zabil Annette krátce po tom, co vyřídila všechny ostatní,“ řekl a ukázal na jednu mrtvolu, které ležela skrytá za nějakými šutry a v ruce držela osudnou trubici. „Je mrtvá, pane,“ dodal. Tehdy ještě neměl ani tušení o výdobytcích lékařské vědy, kterými Lopita disponovala. „Doktore, pokuste se vyšplhat do toho okna, budeme vás krýt!“ Zalehli jsme za jeden vzrostlejší krápník a drželi vchod do dómu na mušce. „Měl jste pravdu, kapitáne. Všechno se to podělalo,“ řekla Leeová, když měnila zásobník svého FN FAL. Hlas nezněm naštvaně ani sklesle, spíše unaveně. „No, ani ne. Jsem skoro sám v tmavé jeskyni s pěknou ženou bok po boku…“ „Jak dokážete i v takové chvíli žertovat!?“ „Právě jsem přišel o celou jednotku. Kdybych nežertoval, zbláznil bych se. A to si můžu dovolit až po splnění mise.“ „Když si uvědomím, že z Dallasu nás vyjelo šestnáct…“ „Kapitán Donneli měl pravdu, Beatrice. Tohle je mise jedním směrem. Směrem na ten prokletý jih!“ „Sakra!“ zaklel za našimi zády doktor Schneider a spadl ze stěny. „Radši mu půjdu pomoct,“ řekla poručík Beatrice Leeová, DSO, ZO, OKIII, a když jsem kývl hlavou, vstala. V ten okamžik vskočil do místnosti chlápek s kalašnikovem v rukou; vypálili jsme současně. Rozhodil rukama a padl na zem, jenomže totéž provedla taky Leeová. „Doktore! Kryjte mě! vykřikl jsem zoufale, nečekal na krytí a přiskočil k ní. Odtáhl jsem jí trochu do krytu a bez váhání do ní píchl nouzový ultra stimpak. Pak jsem ji prohlédl. Kulka pronikla do zad přes spálený kus kevlaru, zploštila se o lopatku a pak, rotujíce, vyletěla skrz hrudní koš, přičemž sebou vytrhla kus tkáně. Vytáhl jsem nůž a jedním tahem rozpáral kombinézu. V bledých prsou Beatrice Leeové se uhnízdil hrozivý rudý kráter o velikosti pěsti. Jedno žebro se klonilo nad strašnou dírou. Za mnou se ozývalo dunění dávek ze samopalů a útočných pušek. Beatrice se chrčivě nadechla a já s hrůzou sledoval, jak je krev nasávána do dýchací trubice. Otevřela oči a podívala se na mně. „Do…dostala…jsem…to…kapi…kapitán…ee…“ „Bože, Beatrice, neumírej! To ne!“ „Gene…já…“ začala kašlat krev a to ji tak vysílilo, že pak už jen apaticky ležela dívala se do pryč. Mě to probudilo a dal jsem se do horečné činnosti. Píchl jsem jí svůj ultra stimpak a pak jsem jeden stimp rozlomil a vylil přímo na ránu. Krev se rychle srazila a ucpala protržené tepny. Vytáhl jsem lékárničku a ránu zasypal a pak převázal, jak nejlíp jsem uměl. V lékárničce bylo ještě několik stimpaků, tak jsem jí je píchl všechny. Odnesl jsem bezvládné tělo pod díru ve skále, kterou sem vnikal svazek slunečního světla. Pak mě něco napadlo. Popadl jsem odpalovací trubku pancéřovky, opřel ji pod tu díru a stoupl si na ni. Teď už jsem se mohl dívat na cestu ke svobodě. Byla tvořena úzkou, klikatou skalní římsou. Hned mi bylo jasné, že když tam vstoupíme s nájezdníky v patách, postřílejí nás jako králíky. „Doktore!“ zakřičel jsem a seběhl k němu. Nájezdníci si dali na chvíli pokoj, ale z chodby k nám zaznívaly jejich výkřiky. „Doktore Schneidere, vemte poručíka Leeovou a zdrhněte přes to okno. Bud vás tu krýt a pak vás doběhnu.“ Okamžitě mu bylo jasné, že lžu. „Kapitáne, já vás tady nenechám!“ „Odneste Beatrici, zachraňte své životy!“ „Neopustím vás, náčelníku. Spolu jsme vyjížděli, spolu se buď vrátíme, nebo zemřeme!“ Vzal jsem ho za rameno a podíval se mu zpříma do očí. „Carle, když tady zůstanete, mě tím už nijak nepomůžete a Sarrah ani Cathy už život nevrátíte. Ale ještě můžete něco udělat, něco smysluplnějšího než se obětovat. Můžete zachránit svou dceru! Porovnal jsem genetické záznamy, doktore, ona je vaší dcerou! Zachraňte ji! Budu vás krýt, dokud nebudu mít jistotu, že jste unikli.“ „Dobře, ale co vy…“ „Kapitán vždycky opouští svou loď jako poslední.“ „Kdo bude krýt vás?!“ „Carle, já jsem vždycky věděl, že pro mě to bude cesta jedním směrem.“ Na to doktor Carl Schneider, výborný fyzik a skvělý voják pochopil, opatrně uchopil mrtvolně bledou Beatrici a po pancéřovce vyšplhal na okno. Ještě se otočil a pohlédl na mně. „Díky za všechno, Gene.“ „Sbohem, Carle. Řekněte Beatrici, že jsem ji miloval.“ Zasalutovali jsme si. Doktor prolezl oknem právě ve chvíli, kdy se pár šílenců pokusilo o zdrcující útok. Všechny jsem je postřílel a pak se přesunul k hromádce balvanů naproti vchodu. V chodbě už se neozýval křik, už ke mně doléhalo jen tiché šeptání a cinkání zbraní. Chystal se poslední šturm. Pohladil jsem hlaveň svého kalašnikova a vyměnil zásobník. Prudkým trhnutím jsem vložil náboj do komory. Byl to tak důvěrně známý pocit, a přitom jsem věděl, že to je naposled. Všude bylo ticho. Vytáhl jsem z rozbité lékárničky podpůrné drogy a všechny je snědl. Píchl jsem si asi tři Psycha a na balvany kolem rozložil náhradní zásobníky a pistoli. Připravil jsem se. Už jsem se nebál, nebylo čeho. Když mě zabijou – no co, jsem voják. Moje ideály a žena, kterou miluju budou žít dál. Moje milovaná vlast bude žít dál. Mé sny mě přežijí, ty jsou totiž věčné. Teď už musím vydržet jen tak dlouho, aby mohl Carl a Beatrice utéct. Větší cenu můj život nemá. Nebyl jsem sám. Byli tu se mnou, všichni. Byl tady Ric a Garry a Paul a John a Sue a Annette a Nigel a Miles a Wayne a Danny a Mike a Reg a Cathy. A cítil jsem i další. Všechny ty bojovníky, kteří vlastními životy kryli ústupy. Moje předky bojující u Stalingradu a Anchorage. Všechny ty, kteří padli za svou vlast. Za hromového „Hurá!“ sem vběhly zástupy nepřátel. Začal jsem střílet. OUTRO Nájezdníci byli dobří doktoři a mnoho těžce raněných členů komanda Spirit of the Hawk zachránili, aby je mohli odvést do Mexico City a tam vyslýchat. Nebyl to kapitán Rangers of America Gene Starski, kdo generálce Lapitě prozradil, jak do pasti vlákat další komando. Už to byla jen ubohá, zmučená a nadrogovaná hromádka tkání a bolesti.
|
