Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
"Tak už chápeš, proč se téhle vesnici říká Velký Bill?" zeptala se mě Myra a podrbala se levou rukou na pravém uchu. "Je mi to úplně jasné. Teda, až na jednu drobnost. Na co se to díváme?" "To je bombardér, respektive vrak nějakého bombardéru z doby Války," řekla Myra a přejela rukou po velkém černém nápisu ´BILLY´, který zdobil příď toho monstra. "A tohle jako lítalo?" "Jo. Lítalo to a házelo atomovky. Pak tomu asi došel benzín a tak to spadlo sem. No a po válce to začali místní divoši uctívat jako boha Velkého Billa." "A pak přišel ten obchodník a převzal tady nad tím kontrolu?" "Jo. Vidím, žes pilně studoval historii tohodle místa," neodpustila si Myra poznámku. "A propos: Kde je tvůj kámoš šerif?" "Stojíš na něm." "Ach, sorry," řekla Myra a rychle slezla z Greena, který ji podpíral, aby mohla hladit ten velký černý nápis. Justin si ten dlouhý a vše říkající pohled na Myřiny kanady neodpustil, ale Myra ho už zase ignorovala. Ona ho vlastně ignorovala pořád, což bylo dáno jednak tím, že Justin po ní jel, a taky tím, že si tady nakoupila spoustu dobrých hračiček. "Půjdeme dovnitř?" zeptal jsem se a nakoukla do svatyně uvnitř letadla, kde místní obyvatelé uctívali Velkého Atoma. Bylo to vlastně mé první setkání s jinověrcama, vždycky jsem si myslel, že každý tvor v pustině uctívá šílenou brahmínu. "Ne. Měli bychom sledovat toho Baumanna," odpověděl mi Justin. "Vy ho ještě pořád sledujete?" zeptala se Myra. "Copak vám ten týden nestačil?" "Já už si taky myslím, že Baumann v ničem nejede. To spíše ten Bennet," řekl jsem na to. "Dobrá, dobrá, vzdávám se. Takže jsme celý týden šli po špatné stopě?" "To bych neřekl. Nešli jsme přece po Baumannovi, ale po poslovi doktora Morbida." "Nedává to smysl, vůbec to nedává smysl," řekl Justin. "Co si o tom myslíš ty, Myro?" "Myslím, že se půjdu najíst a pak se pustím do opravy toho třícestného plasmového ventilu…a vás nechám hrát si na vlastním písečku." S těmi slovy odešla. My jsme se také rozešli a prohledávali vesnici ve snaze najít něco, co by nám pomohlo. Nenašli jsme však nic, a setkali jsme se v hospodě. Tam nás také našla Myra. "Zase chlastáte?!" "Máš něco proti tomu?" otázal se Justin a upřel na obě Myry svůj kalný zrak. "Jo. Kořist vám utíká!" "Aťsi…" odtušil Green. "Eh, jaká kořist?" "Jistý pan Johnson." "Do brahmíny zetlelé," vykřikl Justin a vyskočil ze židle, zakopl o jakýsi drát a rozplácl se na podlaze. "Vstávej, Justi, dneska ještě nejdem spát!" vykřikl jsem, zakopl o Justina a rozplácl se u Myřiných nohou. O patnáct minut později jsem už stál na vysoké skále a sledoval povědomou siluetu obchodníka Johnsona, kterak sedíce na brahmíně se kolébá pouští. Díky svému klobouku vypadal jako parník. "Už je moc daleko," poznamenal Justin. "Ná kóóóněééé!! Dostihneme ho v soutěsce!!!" Půl minuty trapného ticha. "A kde vezmeme ty koně?" zeptal se Green. "A kde vezmeme tu soutěsku?" zeptala se Myra. "Sakra. Tak utíkejme!" Dostihli jsme ho po půl hodině běhu. Justin Green, starý tuberák, funěl půl míle za námi, ale já jsem jakž takž dokázal udržovat tempo se sprinterkou Myrou. Kdybych měl tak pěkné nohy jako ona, určitě by se mi běželo lépe. "Stůj, bratře pocestný!" vybafl jsem na Johnsona. "Cože? Kdo jste?" "Ticho! Otázky tady kladu já!" "Já?" "Ne, já! A ticho! Mluvit budete, jen když se vás zeptám! Jste obchodník Johnson!?!" "Nooo…jooo…" "Výborně! Vidíte, jak nám to skvěle jde! Co vezete, odkud kam a proč a za kolik?!" "Zapomněl jsi na kdy a s kým," zašeptala Myra. "No, já vezu sebe…" "A jste proclený?" "Určitě." "Skvělé. Co dál?" "No, vezu sebe…" "To už jste říkal. Teď už jenom odkud kam, proč a za kolik?" "Za kolík?" "Ne! Za kolik?" "Cože?" "To je ale tupec, mám ho zastřelit?" nabídl se Justin Green, hlasitě oddechujíce. "Posluž si." "Nééé, nestřílejte!" zařval vyděšeně Johnson. "Jedu z Velkého Billa do Junktownu, protože tam bydlím a taky tam dostanu padesát víček!!" "Za co?" "Za to, že jsem do Velkého Billa dovezl jistou zásilku." "Komu byla určena a co v ní bylo?" "Tak to vás nemusí zajímat." "Nás třeba ne, ale doktor Morbid…" řekl jsem první, co mě napadlo. Johnson asi nebyl zrovna fikaný chlapík, protože nám okamžitě všechno vyklopil. "Zásilka potravin pro Leguána Boba." "Proč o té zásilce neměl nic vědět Lars?" zeptal se Justin. "To já nevím, jen to tak říkal doktor." "Dobře, neříkám že ti nevěřím, ale ani, že ti věřím. Je Leguán Bob ve vesnici?" "Má tam stánek s občerstvením." "Dobře, a teď už jeďte, a jestli vás ještě někdy uvidím, vytrhám vám chloupky z nosu!" Johnson zděšeně zařval a bodl brahmínu do slabin, řka: "Hyjé, Hátatitlá!" Brahmína zřetelně zrychlila a vyděšeně pelášila na obzor. "Tak to bychom měli," řekl jsem spokojeně a zatvářil se jako sluníčko. "Máme? Co?" pochybovala Myra. "Když nic jiného, můžeme si aspoň pokecat s Ještěrkou Robem." Vzal jsme ožralého a spícího Justina pod rameno a vrátili se zpátky do města. Na druhý den ráno se šerif Justin Green z Hubu probudil, rozkoukal se, a hned vypustil svou typickou hlášku: "Kdo to tady tak smrdí?" On se ještě nesmířil s tím, že v pustině není dost vody na to, abychom se mohli koupat každý rok. Tentýž den, totéž ráno, v tom samém pokoji se probudila Myra, protáhla se a hned vypustila svou typickou hlášku: "To je dneska ale pěkně!" Ona se ještě nesmířila s tím, že kdysi tady bylo mnohem pěkněji. Totéž ráno jsem se probudil já, zkontroloval jsem počet prstů na nohou a vypadl z postele, přičemž jsem vypustil svou typickou hlášku: "Do brahmíny plesnivé!!" Ještě jsem se nesmířil s tím, že může-li se něco pokazit, určitě se to pokazí. V tu samou dobu se probudil také Leguán Bob, zkontroloval svůj váček na víčka, a vypustil svou typickou hlášku: "Penízky moje!" On se ještě nesmířil s tím, že se vždycky najde někdo, kdo ho bude vydírat. V zájmu objektivity je ještě nutno říct, že právě v tu samou chvíli se probudil také pan Donahue v Hubu, vyslechl hlášení svého pobočníka a pak vypustil svou typickou hlášku: "Ha ha ha." On se ještě nesmířil s tím, že kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc. Myra si půjčila Justinovu laserovou pistoli a jala se ji zkoumat, zatímco my dva jsme vyrazili na pokec s Ještěřákem. S Ještěrkou. S Chameleónem. Sakra. "Jmenuje se Leguán Bob," opravil mě Justin. "Znám ho už od dětství, on byl vždycky takový podnikavý. Když jsem byl prcek, velký asi jako tenhle samopal, pokusil se mi prodat kus ruky jakéhosi ghúla s tím, že jde o prima sváču z vaultu." "Fuj." "Chutnala docela dobře." "Cože?!" "Dělám si srandu. Hele, Joe, nic proti tvýmu vyjadřování, ale nech mě vést tenhle výslech, jo?" "Klíďo." Stánek Leguána Boba jsme našli celkem snadno, byl uprostřed náměstí a měl nad sebou ohromnou plachtu s nápisem "Leguán Bob - žrádlo všeho druhu". Právě od něj odcházel zarostlý chlapík v dlouhém plášti a s nepřítomným výrazem na špinavé, potetované tváři. Plášť měl pokreslený nějakými piktogramy a zašpiněný od krve a byly na něm našité skalpy a kousky kožek. "To je místní doktor," prohodil ohledně tohoto individua Justin. V duchu jsem poděkoval Myře, že ho k nám nezavolala. A taky mě to přivedlo k otázce neexistence našich zásob léčiv. Než jsem ale stihl něco říct Justinovi, ten už vyslýchal Boba. "Ahoj Bobe!" "Aehm…ahoj, šerife." "Co tady děláš, frajere?" "Prodávám, pane. Nedáte si leguána na špejli?" "Dej mi jednu Nuka-Colu. Dík. Hele, od koho dostáváš ty leguány? Nebo je lovíš?" "No…dostávám je…z Junktownu…" řekl Bob nervózně. "Od doktora Morbida? Vozí ti je Johnson? Proč o tom nesmí Lars nic vědět?" Bob zařval a začal prchat. Justin hmátl do své tajné kapsy, kde schovával pašované zbraně, ale laserová pistole zrovna pokrývala stůl, postel a pořádný kus podlahy v našem pokoji a uprostřed svých střev měla zaražený maličký pidi-šroubováček. "Sleduj, Justi!" řekl jsem a vyběhl do ulice. Bob prchal středem, já to vzal po okraji, přes hromady bordelu, ale aspoň jsem se nemusel vyhýbat davům lidí. Najednou se přede mnou ukázala nízká zídka, tak jsem na ni skočil. Hned se mi běželo líp, až do chvíle, než jsem zjistil, že zídka se nepozorovatelně zvedla na úroveň domku. Bylo pozdě zastavovat, tak jsem zařval "Banzáj!" a skočil to. Ani to moc nebolelo. "Teda, Joe, to bylo squělý!" zářil Justin. "Jak jsi ho složil tou parádní rybičkou, zrovna když běžel do zatáčky! Kdybys skočil o půl vteřiny později, tak si rozbiješ hubu!" "Jo. To nic nebylo," řekl jsem roztržitě a vstal z Boba. Sakra, ani jsem si nevšiml, že mi vběhl do dráhy. Zatáhli jsme Boba do jednoho baráku, kam se nikdo nedíval, a narvali pod držku můj obstarožní Colt, který nosím v tajném pouzdře pod zbrojí. "Ták, a teď zpívej! Co ti to Morbid prodává?" "Maso!" "Ale, to musí být nějaký zvláštní druh masa, když o něm nesmí Lars nic vědět," odfrkl si Justin sarkasticky. "Lidské," potvrdil Bob. Trhl jsem sebou. Justin sebou taky trhl, ale trochu víc, než je zdrávo u lidí, co mají prst na spoušti. Vyšla rána. Chvilku jsme nerozhodně postávali a trávili, co se tady právě stalo. "Honem, musíme vypadnout!" vypadlo z Justina. Popadli jsme Boba a Colt a vypadli přes barák někam pryč. Schovali jsme se do přístřešku pro brahmíny. "Sakra, to je den!" odplivl si Justin. "Málem jsem ho zabil! Štěstí, že ten tvůj kvér nefunguje!" "Prde, málem jsi mi roztrhl hlaveň!" "Já? Jaké používáš střelivo?" ".375 Magnum." "Výrobce?" "Shady Sandská zbrojovka jednoho muže, do vápna! Vyrábím si je sám." "V čem to asi bude…" zanotoval Justin nevinně. "Něco tady smrdí," snažil jsem se obrátit řeč někam jinam. "Buďto se ten chlapík neudržel, když omdlíval, nebo jsi zapomněl, že kolem nás je plno smradlavých barhmin." "Kdo je u tebe smradlavá brahmína?!" zeptala se výhružně jedna z brahmín, ale Justin ji ignoroval. "Každopádně, jestli ten bastard prodává skutečně lidské maso…" obrátil jsem konečně rozhovor tam, kde jsem ho chtěl mít. "…tak to je fuckt hnus! Ještě štěstí, že jsem od něj nikdy nic nekoupil! A z čeho asi bude vyráběná ta Nuka-Cola…?" "Tak po tom nemíním pátrat. Ale tak mě napadá - jestli Morbid prodává mrtvoly do jídla, tak to sice je morbidní, ale nikoliv nezákonné, tak proč potom Bob utíkal?" "Protože to nezákonné je, alespoň v Hubu." "Ah tak. My v pustině jíme, co se dá, víš." "I lidi?" zeptal se Justin s podezřením. "To ne, ačkoliv taková Myra je fakt k sežrání." "To teda jo…" zasnil se Justin. "Co to tam děláte!!" zařval na nás jakýsi chlapík od vrat přístřešku. "Do háje, hlídač!" vylekal se Justin. "Padáme!" Nechali jsme Boba na místě, vzal jsem svůj Colt a už jsme zdrhali. Hlídač za námi. Justin ale bouchl do jedné z brahmín, ta sebou zatřásla a svalila se, přičemž vrazila do další, a to do další a tak spustili celý brahmíní domino. To zpomalilo hlídače a my tak mohli uniknout. "…zoofilové nadržení…" zaslechli jsme už jen láteření hlídače. Vběhli jsme do hospody, ve které jsme bydleli, když po nás zboku kdosi skočil a přimáčkl nás na podlahu. Chtěl jsem se bránit, ale pak jsem zaslechl výstřel, a kulka odštípla kus dveří na místě, kde jsem právě před chvílí stál. "Držte se při zemi!" houkla na mě ta, co nás přilehla. Byla to známá lovkyně lidí Daemia. "Sakra, co se to tady děje?" zeptal jsem se. "Na poschodí je nějaký maník a vyhrožuje, že tady všechny postřílí." "Ale vždyť ve vesnici nikdo nesmí nosit zbraně!" vykřikl jsem, v zjevném kontrastu ke Coltu v mé ruce. "Ty máš zbraň! Sejmi ho!" řekla Daemia. "Je nefunkční. Kulka se při výstřelu zasekla v hlavni." "Sakra! Já mám jen jeden granát v botě!" Kolem nás už začali zaujímat pozice strážci z řad Sdružení Lovců. Byli vyzbrojení hlavně různýma vylepšenýma loveckýma puškama. Na poschodí se objevil chlapík, před sebou vláčel Myru. Všichni začali odjišťovat zbraně. "Nestřílet!!" zařvali jsme já a Justin najednou. "Jsme šerifové ze Shady Sands a Hubu!" "No a co?" "Jsme zběhlí ve vyjednávání!" řekl jsem a hned na to Justin zavolal na neznámého týpka: "Odhoď zbraň! Nebo ti ukousnu koule!" "Tomu říkáš vyjednávání?" zašeptal jsem na Greena. "Žádné vyjednávání nebude!" zakřičel únosce. V následující chvíli se ozvalo zabzučení, zabublání a zaječení a pak už se hrudník s hlavou a rukama únosce koulel po schodech dolů, zatímco nohy stály na schodech a nějak se nemohly rozhodnout, kam spadnout. Ze spálené rány se kouřilo a do nosu udeřila vůně spáleného masa. Myra stála na schodišti a v ruce ji svítila laserová pistole. "Ty si vem pistoli, já Myru!" zavelel jsem a vyběhl k ní. "Nic ti není?" "V po..v poho," odvětila a zamrkala. Raději jsem ji objal, ještě by se jí mohly podlomit kolena, že… "Co to bylo za chlapa?" zeptal se Baumann, který sem přiběhl spolu se strážci. "Ještě jsem ho neviděla," řekla Daemia. "Vběhl do hospody, zastřelil hospodského a pak vyběhl nahoru." "Šel po vás," řekla mi Myra. "Jak se mu podařilo propašovat sem tohle?" nadhodil další otázku jeden z Lovců a zvedl ze země Desert Eagle. To mi něco připomnělo. "Jaká je munice?" ".44 Magnum, celoplášťová," hlásil Lovec. "Tak si myslím, že po nás tenhle chlapík už jednou šel." "Já ho znám," řekl zamyšleně Baumann. "Kdysi byl u nás, jmenoval se Dave The Wild child, a dělal dost bordel. Potom se odstěhoval někam na jih a stal se z něj nájemný lovec." "Pro koho asi pracuje?" zajímalo mně a začal jsem prohledávat torzo. Něco jsem ucítil takovou atypickou vůni, která se mísila s potem a smradem spáleného masa a krve. Ten pach jsem už cítil, sám jsem jim byl dlouho načichnut. "Justine Greene, Daemio, ten muž pracoval pro stejného chlapíka, jako my!" Takové šoky se nejlépe léčí u stolu. Takže jsme prodali Justinovu laserovou pistolku a pozvali všechny na pitku. Leguána Boba jsme už nezastihli, na místě jeho stánku se jen slunil velký ohavný leguán. Takže teď v narvané hospodě chyběl. U našeho stolu byla Daemia, Baumann, já, Justin a Myra. …smontovala jsem ji těsně před tím, než se vřítil do pokoje. Ptal se, kde že jsou šerifové, a pak už slyšel křik zespodu, a to ho vyplašilo, tak mě vzal jako rukojmího, a ani si té pistole nevšiml. No a pak, když chtěl Justin tak vehementně vyjednávat, tak jsem ho raději střelila. Ale byla to pěkná hračka!" vyprávěla Myra. "Hele, měli bychom se trochu poradit, co dál," nadhodila Daemia. "Radit se s konkurencí?" zeptal se Justin. "Hele, skejsla jsem tady, stejně jako vy. A ostatním z těch, co byli najati na hledání té holky, se taky nepodařilo najít žádnou stopu, až na ty bandity ze smečky Kulhavýho Freda. Ti si totiž jsou jistí, že se ta holka schovává v baráku staré paní Grishamové. Takže, já si myslím, že nemá cenu pokračovat každý na vlastní pěst. Musíme zjistit, co se tady vlastně děje." "Máš recht," souhlasil jsem. "Tak napřed: Co víme o tom Donahueovi?" Zraky všech se upřely na Justina. "Co na mně tak čumíte?" "Je to občan tvýho města." "Já se taky nestarám o každýho obyvatele mýho fajnovýho města. Už to jsou všechno velcí hoši!" "To o něm nic nevíš?" "Něco jo. Své postavení v Cechu obchodníků s vodou získal během Války o vodu. Nikdy dříve se v Hubu neukázal. A ani potom se moc neprocházel po městě, spíš seděl v tom svým baráku a piklul kuple…kuplik..piklu…však víte, co chci říct." "Kul pikle." "Jo. No a to je všechno. Vlastně, dokud si nás nezavolal, ani jsem nevěděl, že má dceru." "Možná nemá," řekla zamyšleně Myra. "Ty jsi někdy dost morbidní, víš to?" "Možná ji ani nikdy neměl…" "No jo, ty sama říkáš meter super…" "Mater semper certa est… a tak dále. Ale tak to nemyslím. Hele lidi, není vám nápadné, že vám nabídl tak vysokou odměnu?" Nikomu to nápadné nebylo. "Je to pracháč, může si to asi dovolit," řekl Baumann a upřel svůj zrak do Daeminina výstřihu. "Za deset táců si může najmout pořádnou armádu, která pro něj prohledá každičký čtvereční palec téhle země." "No - to jsme my." "Blbost. Proč najal šerifa Greena?" "Asi si myslel, že ten se na tenhle úkol hodí," řekl naivně Baumann. Zakuckal jsem se pivem a málem jsem se složil pod stůl. "Bez urážky, Justine, kolikrát jsi byl mimo město?" zeptala se Myra. "Chm…teď podruhé. Jednou jsem omylem překročil pomyslnou hranici." "Vím, kam míříš, Myro, ale to ten chlápek nemoh vědět," řekla Daemia. "Hele, vy myslitelé, a napadlo vás, že by se ta holka třeba už mohla vrátit?" zeptal jsem se. "Takže musíme tam, kam jsme nechtěli," poznamenal Justin. "Jo. Zpátky do Hubu. |
