Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ve středu vesnice se začal shlukovat dav. To je celkem přirozený stav chodu věcí, když se lidem něco nelíbí, a rozhodnou se svým počtem získat výhodu a zjednat nápravu. Je několik případů, kdy je výskyt davů nepříjemný. Tak například pokud jste těžkooděnec a proti vám stojí banda nepříčetných jedinců s dlažebními kostkami v rukou. Nebo pokud vám jde naproti dav lidí s vidlemi a pochodněmi a řve něco ve smyslu: "Zabijte tu zrůdu!" A do třetice všeho dobrého, když se začne dav srocovat pod vaším hradem, protože se lidem nelíbí, že do vaší železné konstrukce bije často blesk a že při těch skřecích, linoucích se z vaší laboratoře, nemůžou spát.

Tento dav se sešel, aby zatočil s nepřítelem, kterými se v tomto případě staly kytky. A nebylo to proto, že smrděly či snad kvetly, případně kvůli podobné triviální neshodě. Ony sežraly dítě, a dokonce, jak to tak vypadalo, psa(ta drzost!).

Dav začal mručet a vyrazil k houští tvořeným květinami. Masožravými. Z davu se ozývaly typické slogany a motta: "Kurvy jedny zelený!" "Nakopeme vás do pr… pestíků!" "To máte za toho malého chudáka!" "A za Fifinku" "Jo, jasně za Fifinku." Zabručelo několik hlasů souhlasně. Za podobného pořvávání se dav přiblížil na hranici dostřelu rostlin. Všichni totiž věděli, že ty potvory střílí trny na několik metrů.

Tam se pohyb zastavil a několik osob se sehnulo, aby nasbíralo kameny do zásoby. Kamenování, je třetí nejoblíbenější činnost, hned za shlukováním do davů a upalování nevinných, jako čarodějnice. Zásoby křemene a živce byly doplněny, ale stále se nikdo neodhodlal k útoku. Ono přece jen trn v zadku, je trn v zadku. Horší by snad jen bylo, mít trn v místě, které je protilehlé zádní části. Tak by nejspíš ani nedošlo k žádnému krveprolití na jedné straně, a mízeprolití na straně zelené. Staré moudro říká že: Horší blbec než třídní nepřítel. A i ten se tady našel, protože být blbec, je činnost oblíbená hned po kamenování. Vlastně to je nultý stupeň, hlavní předpoklad proto být průměrný člověk.

Na'schluka probudil až řev davu. Včera večer totiž kouřil zakázané bílí a trávy, aby lépe strávil takové ty malé houbičky, po kterých se vám zdají živé sny. Vystrčil rozcuchanou hlavu ze stanu, a uviděl dav stojící nedaleko jeho stonkatých přátel. I když se nedaly kouřit, pořád to byly zelené rostliny a tím pádem jeho přátele. Vyběhl proto rychle ven ve svých mokasínech a rozepnutá barevná košile odhalovala jeho propadlou hruď. Postavil se přesně doprostřed mezi lidi a kopretiny, ovšem zády k těm nebezpečnějším. Začal svou přednášku, kterou říkal svým rodičům, když ho posílali na pole trhat plevel.

"Zelené rostliny jsou naši přátele. Dávají nám životodárný kyslík. Nemůžeme si dovolit s nimi plýtvat, vždyť po katastrofě přežily jen ty nejodolnější druhy a mnoho jich bylo zničeno. A proto těchto několik květin je pro lidstvo velmi důležitých. Jen pomyslete na ty kvanta kyslíků, přeměněných z dusíku v půdě." Chvilku přestal v plamenném projevu, aby popadl dech, kterého se mu v jeho zakouřených plicích nedostávalo. Pokračoval už mírněji, snažil se o usmiřovací tón: "Bratři, musíme dát rostlinám šanci! Když jich bude více, bude také více kyslíku. A kyslík, kyslík znamená život. A to je to, co my tady potřebujeme. Více života! Bude více rostlin, více živočichů. A když počkáme několik generací, naši potomci budou žít v novém, krásném a hlavně zdravém světě!" Zakončil a pozoroval dav. Čekal co oni na to. Byl nadšen sám sebou, jak se mu projev podařil a jak šíří uvědomění. Zasnil se, co nejspíše zapříčinil, takže si vůbec nevšiml několika šlahounů, kteří mu začaly omotávat kotníky a olizovat ucho.

Zbytek davu stál v tichu. Nebyli zvyklí na politické a ekologické školení a vyvedlo je to z míry. Sem tam se ozývalo mručení, či tiché argumenty, ale nahlas nikdo nic nevyslovil. Ale v nitru lidí zůstalo něco z doby před Tím. Nějaký reflex říkající, že poslouchat plamenné projevy škodí zdraví posluchačů. A snad také to, že nikdy to není úplně správné. Každý člen váhal a nejspíš by mlčel, kdyby se neozvalo zaječení: "A co Fifinka? Jak ta k tomu příjde?"

Náš schluk se polekal křiku z davu, chtěl udělat krok, ale nohy obaleny šlahouny zakoply. Padl na břicho a byl táhnut k jeho ‚zeleným bratrům'. Dav počkal několik minut, a když se přestalo ozývat mlaskání, vrhl se na kytky. Hrdla ryčela bojový pokřik: " ZA FIFINKU!!!" Jen jeden hlas se zeptal: "Proč nikdo nekřičí: ‚ZA TOHO KLUKA'." Odpověď mu přišla v zápětí: " Drž hubu. Co je nám po nějakým klukovy. ZA FIFINKU!!"

Byl to krutý boj, tělo na oddenek. Šlahouny šlahaly, ruce boxovaly, nohy kopaly a zuby hryzaly. Když rostliny ležely kořeny vzhůru, v davu se jako obvykle objevil někdo s pochodní. Usychající těla rostlin začala hořet a z ohně se valil černý dým, který dráždil krky a štípal v očích. Lidé se ihned začali vytrácet, hlavně co nejdál od dýmu. Agresivita byla vybita a vše se vrátilo do starých kolejí. Vesnice zalehla k zaslouženému odpočinku, takže nikdo už neslyšel výkřik: "FIFINKO!! Kde ses schovávala? Panička o tebe měla velký strach. Tohle už nesmíš nikdy udělat. Jasné! Hodná holka."

Ale jak už to tak bývá, nic dobrého se nepovede na sto procent. Lidé, ovládáni agresivitou, si vůbec nevšimnuli, že se do boje nezapojily dvě kytky. Tyto kytky, zatímco je ostatní kryly, se věnovaly aktivitě naprosto odlišné od boje. Staraly se totiž o budoucí generace. Jedna z kytek vystřelovala semena za nedaleké křoví a ta druhá tím směrem posílala mračna prachu. Povedlo se jim to, a tak za několik měsíců po ‚zeleném incidentu' se za nedalekým křovím objevilo několik malých rostlinek. Tyto rostlinky vypadaly naprosto mírumilovně. Dokonce i pro několik broučků, kteří se rozhodli mezi nimi projít. Na zem dopadlo několik prázdných chitinových krunýřků.